Kresby/Zabloudil

Kresby Josef Zaříčanský
Sokol hrdina	Zabloudil	Chudý syn

Údaje o textu
Titulek:	Zabloudil
Autor:	Josef Zaříčanský
Zdroj:	ZAŘÍČANSKÝ, Josef. Kresby. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1889. s. 17–23.
Licence:	PD old 70

Torbu vzal si na ramena,
síť zelenou motýlí,
na brouky a na květiny
Slávek ven si popílí.

Podiví se opět krásám
bujné jarní přírody,
užije v ní čerstvých vánků,
libé vůně lahody.

Jak se mu to volně kráčí
cestkou v svěžím pažitu,
chudobky kde pestré kvetou
i fialky v úkrytu!

Pryskyřník tu zlatý září,
tam břeh krášlí hadí mlíč,
po slunku juž pokukuje
s pampeliškou petrklíč.

A dál také při potoku
modré kvetou pomněnky,
v hloučku o jara si kráse
šepcí blahé bájenky.

Přímo k háji Slávek pílí,
obejde dnes kraje kruh,
než zapadne slunce zlaté,
zvroubí les i květný luh!

Než tu stavil kvapné kroky,
na pěšince, hle, se mih’
dužný brouček, potulníček,
z cesty kvapem domů tíh’.

Jiný za ním jako v honu,
ach ten zlaté krovky má,
jaká radosť z také krásy,
mocně Slávka pojímá!

„Oj, vy krasší snad jste květů,
jež ukrývám v torbě své,
chytnu si vás, také máte
zdobit doma sbírky mé!“

Však jak po nich chce se shýbat,
co se zraku objeví?
Pestrobarvé páví oko
démantem se v slunci stkví!

Rychle v síťku chce je lapit,
po tichu se přiblíží,
uloví si vzácnou kořisť
bez velikých obtíží.

Ale motýl bystrozraký
chytré spády postřehne,
na peroutkách rychloletých
do výše se pozvedne.

Zakrouží si do povětří
vysoko, že sotva zrak
vidí jej, jak vane proudem
unášen v dál mizí pak.

Ale Slávek okem stihá
stále v výši tmavý bod,
směle dá se za motýlem
v běh a dlouhý na pochod.

Lov se sotva jemu zdaří,
let motýle neznaví,
málo sedá, přímo letí
do blízké juž doubravy.

Štěstí! v mýtinu se uhnul,
Slávek tam jej sleduje,
nedbá ani, že se příliš
od domova vzdaluje.

Konečně přec paví oko
zastavilo prudký let,
na list sedlo a tam plane,
jako čarný, rudý květ.

Mihla síť se kolem něho,
znovu motýl oživnul,
a zas jako lehké pýří
směrem větru dál se hnul.

Přes nízké se vznesl houští
se stráně dál v údolí,
za ním Slávek bez oddechu
s větru letem zápolí.

Než, tu náhle v hustém boru
motýl zmizel Slávkovi,
kam zaletěl, kam se schoval,
nikdo již mu nepoví.

Nešťastný teď honec bloudí,
v lese cesty zmáť si směr,
z tmavých houštin ve hvozd jasný
vybřed teprv podvečer.

Před ním na zeleném chlumu
zřícenina hradu ční,
troska známá, z jejich vísky
přes háj dobře vidět k ní.

Zaplesá mu opět srdce,
tvář radostí zahoří,
toužně k nebi upře zraky,
slova díků hovoří.

Vzhůru nyní k trosce šedé,
odkud zřít jest v krajinu,
hle, jak jásá, tamo v dáli
drahou spatřil dědinu.

Nezřel dosud také krásy,
v níž se leskne celý kraj,
drahá jeho domovina,
nadzemský to, svatý ráj!

Přímou cestou dolů dá se,
z lesa vyjde v známý luh,
rázem popílí si Slávek
domů, v miláčků svých kruh.

Obraz drahé domoviny
nezmizí mu z paměti,
že zabloudil za motýlem,
nikdy nechce želeti. —