Krakatit/XXX.

Krakatit Karel Čapek
XXIX.	XXX.	XXXI.

Údaje o textu
Titulek:	Krakatit
Podtitulek:	XXX.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924

Pan Carson běžel napřed k místu výbuchu. Princezna – patrně schválně – se opozdila; Prokop myslel, že mu chce něco říci, ale ona jen ukázala prstem na tváři: pozor, tady – Prokop si rychle sáhl na tvář; našel tam krvavé stopy jejího kousnutí, i zvedl hrst hlíny a rozmazal si ji po líci, jako by ho při výbuchu zasáhla hrouda.

Výbušná jáma byla vyryta jako kráter v průměru asi pěti metrů; bylo těžko odhadnouti brizanci, ale Carson páčil výkon na pětinásobek oxiliquitu. Krásná látečka, mínil, ale pro praktické užití trochu moc silná. Vůbec pan Carson obstarával celý hovor hravě klouzaje přes povážlivé trhliny konverzace; a když se na cestě zpátky s poněkud okatou horlivostí poroučel, že prý musí ještě to a ono, padla na Prokopa ukrutná tíha: o čem mám nyní mluvit? Bůhví proč se mu zdálo, že se ani slovem nesmí dotknout oné divé a temné události, když nastala exploze a „nebesa se rozštípla mocí ohňovou“; kvasil v něm hořký a nechutný pocit, že by ho princezna mrazivě odbyla jako lokaje, se kterým – se kterým – Zatínal pěstě ošklivostí a přežvykoval cosi naprosto vedlejšího, nejspíš o koních; slova mu vázla v krku, a princezna zřejmě zrychlovala krok, aby už co nejdříve byla v zámku. Prokop silně kulhal, ale nedával to znát. V parku se chtěl poroučet, avšak princezna zabočila na postranní cestu. Následoval ji váhavě; tu se k němu přimkla ramenem, zvrátila hlavu nazad a nastavila žíznivé rty.

Princeznin čínský ratlík Toy zavětřil odněkud svou velitelku a piště radostí letěl k ní přes záhony a křovím. A tu je, haha! ale co to? Ratlík ustrnul: ten Velký Nevlídný jí cloumá, jsou do sebe zakousnuti, potácejí se v němém a zuřivém zápase; oho, Paní to projela, ruce jí klesly a leží sténajíc v loktech Velkého; teď ji zadáví. A Toy začal řváti „pomoc! pomoc!“ ve svém psím nebo čínském jazyce.

Princezna se vyrvala z náručí Prokopova. „I ten pes, i ten pes,“ zasmála se nervózně. „Pojďme!“ Prokopovi se motala hlava, byl stěží s to udělat několik kroků. Princezna se do něho zavěsila (šílená! což kdyby někdo –), vleče jej, ale nohy jí váznou; zarývá prsty do jeho paže, má chuť drásat či co, syká, vraští obočí, v očích se jí to temně propadá; a náhle s chraptivým vzlyknutím letí Prokopovi na krk, až zavrávoral, a hledá jeho ústa. Prokop ji drtí pažemi i zuby; předlouhé bezdeché sevření, a tělo napjaté jako luk plihne, hroutí se, poklesá měkce a bezvládně; se zavřenýma očima leží princezna na jeho prsou a blábolí slabiky sladké a beze smyslu, nechává si plenit tváře i hrdlo prudkými polibky a vrací je opile a jakoby ani nevědouc o sobě: do vlasů, na ucho, na ramena, omámená, poddajná, omdlévající, bez konce něžná, pokorná jako onučka a snad, bože, snad v tuto vteřinu šťastná nějakým nevýslovným a bezbranným štěstím; ó bože, jaký úsměv, jaký rozechvěný a přesličný úsměv na tiše srkajících rtech.

Otevřela, vytřeštila oči a prudce se vyvinula z jeho rukou. Stáli na dva kroky od hlavní aleje. Přejela si obličej dlaněmi jako ten, kdo procitá ze sna; odstoupila vratce a opřela se čelem o peň dubový. Sotva ji Prokop pustil z tlap, rozpáčilo se mu srdce ohavnými, ponižujícími pochybnostmi: jsem, kriste, jsem pro ni sluha, na kterém se… patrně… jen tak rozněcuje ve… v… v nepříčetné chvíli, kdy… kdy ji přemohla její samota či co; nyní mne odkopne jako psa, aby jindy zas… někdo jiný… Přistoupil k ní a neurvale jí položil tlapu na rameno. Obrátila se krotce s plachým, téměř bázlivým a poníženým úsměvem. „Ne ne,“ zašeptala spínajíc ruce, „prosím, již ne –“

Prokopovi pukalo srdce náhlou přemírou něžnosti. „Kdy,“ bručel, „kdy vás zas uvidím?“

„Zítra, zítra,“ šeptala úzkostně a couvala k zámku. „Musíme jít. Tady nelze –“

„Zítra, kde?“ naléhal Prokop.

„Až zítra,“ opakovala nervózně, zimavě se choulila do sebe a spěchala beze slova. Před zámkem mu podala ruku: „Sbohem.“

Jejich prsty se palčivě spletly; nevěda o tom táhl ji k sobě. „Nesmíš, teď nesmíš,“ zasykla a ožehla ho plamenným pohledem.

Jinaké větší škody pokusný výbuch Vicitu nezpůsobil. Shodilo to jen několik komínů na blízkých barácích a vyrazily se tlakem vzduchu nějaké okenní tabulky. Také velké vitráže v pokoji knížete Hagena pukly; v tu chvíli se chromý pán namáhavě vztyčil a stoje, jako voják, očekával další katastrofu.

Společnost v panském křídle seděla po večeři u černé kávy, když vešel Prokop rovnou hledaje očima princeznu; nemohl už snést řeřavá muka pochybností. Princezna zbledla; ale žoviální strýček Rohn se hned Prokopa ujal a gratuloval mu k skvělému výkonu a kdesi cosi. Dokonce nadutý Suwalski se vyptával se zájmem, je-li to pravda, že pán může každou věc obrátit v třaskavinu. „Dejme tomu takový cukr,“ opakoval pořád, a žasl, když Prokop zabručel, že cukrem se střílelo už dávno za Veliké války. Po jistou dobu byl Prokop vůbec středem zájmu; ale koktal, odbýval všechny otázky a za živého boha nerozuměl povzbuzujícím pohledům princezniným; jen je chytal svýma krvavýma očima s děsnou pozorností. Princezna byla jako na trní.

Nu, pak se hovor stočil jinam, a Prokopovi se zdálo, že si ho nikdo nevšímá; ti lidé si rozuměli tak dobře, mluvili velice lehce, v narážkách a s ohromným zájmem o věcech, kterým on vůbec nerozuměl nebo na kterých zhola nic neviděl. I princezna celá ožila; tak vidíš, má tisíckrát víc společného s těmi panáky než s tebou. Mračil se, nevěděl co s rukama, zavařilo to v něm slepým vztekem; tu postavil číšku s kávou tak prudce, že se roztříštila.

Princezna upřela na něho hrozné oči; ale šarmantní oncle Charles zachránil situaci tím, že začal povídat o lodním kapitánovi, který rozmačkal v prstech pivní láhev. Jakýsi tlustý cousin tvrdil, že by to dovedl také. Tu tedy dali přinést prázdné pivní láhve, a jeden po druhém za hlučného haló zkoušel, rozdrtí-li některou z nich. Byly to těžké láhve z černého skla: nepraskla žádná.

„Teď vy,“ kázala princezna s rychlým pohledem na Prokopa.

„To nesvedu,“ bručel Prokop, ale princezna poškubla obočím tak – tak velitelsky – – Prokop vstal a popadl láhev kolem hrdla; stál nehnutě, nekroutil se úsilím jako ti ostatní, jen svalstvo v obličeji mu k prasknutí nabíhalo; vypadal jako pračlověk, který se chystá někoho zabít krátkým kyjem: nasupený, s ústy námahou zkřivenými a tváří jakoby přeseknutou hrubými svaly, s plecí šikmo schýlenou, jako by chtěl zamávat lahví v gorilím útoku, upřel krví zalité oči na princeznu. Nastalo ticho. Princezna se zvedla s očima zrovna vzepřenýma do jeho; rty se jí stáhly nad zaťatými zuby, v olivové líci jí vystoupily šlašité provazce, svraštila obočí a prudce oddychovala jakoby děsnou tělesnou námahou. Tak stáli proti sobě s očima do sebe zakleslýma a svraštěnou tváří, jako dva zuřiví zápasníci; konvulsivní záchvěvy probíhaly souběžně jejich těly od pat až k šíji. Nikdo ani nedýchal; bylo slyšet jen sípavé chroptění dvou lidí. Tu něco chrustlo, třesklo sklo a spodek láhve řinkl v střepech na podlahu.

První se vzpamatoval mon oncle Charles; udělal zmatený krok vpravo a vlevo, ale pak se vrhl k princezně. „Minko, ale Minko,“ zašeptal chvatně a spustil ji, udýchanou a téměř klesající, do lenošky; klekl před ní a vší silou rozvíral její křečovitě zaťaté pěstě; měla dlaně plné krve, jak si zaryla nehty do masa. „Vemte mu tu láhev z ruky,“ kázal honem le bon prince a páčil princezně prst za prstem.

Princ Suwalski se vzpamatoval. „Bravo,“ zařval a začal hlučně tleskat; ale tu již von Graun popadl Prokopovu pravici, jež dosud drtila chrastící střepy, a zrovna vylamoval jeho křečí sevřené prsty. „Vodu,“ křikl, a tlustý cousin, zmateně něco hledaje, popadl jakousi dečku, polil ji vodou a hodil Prokopovi na hlavu.

„Ahahah,“ vydralo se z Prokopa úlevou; křeč povolila, ale v hlavě mu ještě vířil mrtvičný nával krve; a nohy se mu tak třásly slabostí, že se jen svezl na židli.

Oncle Charles masíroval na koleně zkřivlé, zpocené a třesoucí se prsty princezniny. „To jsou nebezpečné hry,“ bručel, zatímco princezna, úplně vyčerpána, stěží popadala dechu; ale na rtech se jí chvěl uchvácený, blouznivě vítězný úsměv.

„Vy jste mu pomáhala,“ vyhrkl tlustý cousin, „to je to.“

Princezna vstala sotva vlekouc nohy. „Pánové prominou,“ děla chabě, pohlédla plnýma, zářivýma očima na Prokopa, až se zhrozil, že si toho kdekdo všimne, a odešla podpírána strýčkem Rohnem.

Nu, pak bylo nutno oslavit nějak Prokopův výkon; koneckonců byli to dobromyslní mládenci, kteří se jen hrozně rádi chvástali svými hrdinskými kousky. Prokop u nich ohromně stoupl v ceně tím, že rozmačkal láhev a dovedl pak vypít neuvěřitelné množství vína a kořalek, aniž spadl pod stůl. Ve tři hodiny ráno jej princ Suwalski slavnostně líbal a tlustý cousin téměř se slzami v očích mu nabízel tykání; pak skákali přes židle a dělali strašný rámus. Prokop se usmíval a měl hlavu jako v oblacích; ale když ho chtěli dovést k jediné balttinské holce, vytrhl se jim a prohlásil, že jsou opilá hovada a on že jde spat.

Avšak místo aby tak zcela rozumně učinil, pustil se do černého parku a dlouho, nesmírně dlouho měřil očima temnou frontu zámku hledaje jakési okno. Pan Holz dřímal patnáct kroků dále, opřen o strom.