Krakatit/XXIX.

Krakatit Karel Čapek
XXVIII.	XXIX.	XXX.

Údaje o textu
Titulek:	Krakatit
Podtitulek:	XXIX.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924

Prokopa dráždila a znepokojovala ta silná ženská vůně, když pracoval skloněn nad krabičkou pudru; bylo mu, jako by sama princezna byla v laboratoři a nahýbala se nad jeho ramenem.

Ve své mládenecké nevědomosti dříve netušil, že pudr je vlastně jen škrobový prášek; považoval jej patrně za zemitou barvu. Nuže, škrob je výborná věc dejme tomu na flegmatizování příliš ofenzívních třaskavin, protože je sám o sobě netečný a tupý; tím hůře, má-li se sám stát třaskavinou. Nyní si s ním naprosto nevěděl rady; drtil si čelo v dlaních, hrozně pronásledován pronikavou vůní princezninou, a neopouštěl laboratoř ani v noci.

Ti, kdo ho měli rádi, přestali za ním chodit, neboť schovával před nimi svou práci a netrpělivě si na ně vyjížděl pořád mysle na zlořečený pudr. U všech všudy, co ještě zkusit? Po pěti dnech mu začalo svítat; horečně studoval aromatické nitroaminy, načež se pustil do syntetické páračky, jakou jakživ nedělal. A pak jedné noci to leželo před ním, nezměněné ve vzhledu a pronikavě vonící: hnědavý prášek, z něhož dýše zralá ženská pleť.

Natáhl se na kavalci zmořen únavou. Zdálo se mu, že vidí plakát s nápisem „Powderit, nejlepší třaskavý poudre na pleť“, a na plakátě je vymalována princezna a vyplazuje na něj jazyk. Chce se odvrátit, ale z plakátu se vysunou dvě nahé snědé paže a medúzovitě ho táhnou k sobě. Tu vytáhl z kapsy křivák a přeřízl je jako salám. Pak se zděsil, že se dopustil vraždy, a prchal ulicí, ve které před léty bydlel. Stálo tam hrčící auto, i skočil do něho křiče „jeďte rychle“. Auto se rozjelo, a tu teprve shledal, že u volantu sedí princezna a má na hlavě koženou přilbici, v níž ji dosud neviděl. V ohybu cesty někdo se vrhá před auto, patrně aby zastavilo; nelidský řev, kolo se přehouplo přes cosi měkkého, a Prokop se probudil.

Nahmatal, že má horečku, i vstal a hledal v laboratoři něco léčivého. Nenašel nic než absolutní alkohol; přihnul si pořádně, spálil si ústa i požerák a šel znovu lehnout s motající se hlavou. Zdály se mu ještě nějaké vzorce, květiny, Anči a zmatená jízda vlakem; pak se vše rozplynulo v hlubokém spánku.

Ráno si sehnal povolení podniknout na střelnici pokusnou explozi, z čehož měl Carson nezřízenou radost. Prokop si zakázal účast jakéhokoliv laboranta a sám dohlížel, aby pokusná chodba byla vydlabána v pískovém kameni co nejdále od zámku, v té části střelnice, kde ani nebylo elektrické vedení, takže bylo nutno přiložit obyčejný doutnák. Když bylo vše připraveno, vzkázal princezně, že přesně ve čtyři hodiny vyletí do povětří její krabička pudru. Osobně pak doporučil Carsonovi, aby vyklidil nejbližší baráky a naprosto zamezil komukoliv přístup v okruhu jednoho kilometru; dále si vyžádal, aby pro tentokrát byl na čestné slovo zbaven Holze. Pan Carson sice mínil, že je to příliš hluku pro omeletu, ale celkem vyhověl Prokopovi ve všem.

Před čtvrtou hodinou nesl Prokop vlastnoručně krabičku pudru k výbušné štole, čichl naposledy s jistou lačností k princeznině vůni a ponořil krabičku do jámy; tam ji pak podložil rtuťovou kapslí a navázal Bickfordovu šňůru vyměřenou na pět minut; načež se uvelebil vedle a čekal s hodinkami v ruce, až budou za pět minut čtyři.

Ahaha, teď jí ukáže, teď ukáže té zpupné slečince, co dovede. Nu, tohle bude jednou exploze jak se patří, něco jiného než pokusné bouchačky tam na Bílé hoře, kde se musel ke všemu schovávat před strážníkem; bude to výbuch slavný a svobodný, ohnivý sloup až k nebi, nádherná síla, veliké udeření hromu; rozštípnou se nebesa mocí ohňovou, a jiskra vykřísnutá rukou člověka –

Za pět minut čtyři. Prokop rychle zapálil šňůru a upaloval odtud s hodinkami v ruce, slabě pokulhávaje. Za tři minuty; hrome, teď rychleji. Za dvě minuty. A tu zahlédl napravo princeznu provázenou panem Carsonem, jak míří k výbušné jámě. Strnul na okamžik hrůzou a zařval na ně výstrahu; pan Carson se zarazil, ale princezna ani se neohlížejíc šla dál; Carson klusal za ní, patrně ji přemlouvaje, aby se vrátila. Přemáhaje prudkou bolest v noze řítil se Prokop za nimi. „Lehněte,“ ryčel, „u všech čertů lehněte!“ Jeho obličej byl tak hrozný a zběsilý, že pan Carson zbledl, udělal dva veliké skoky a položil se do hlubokého příkopu. Princezna šla pořád; nebyla už dále od výbušné jámy než dvě stě kroků. Prokop praštil hodinkami o zem a pádil za ní. „Lehnout,“ zařval a chytil ji za rameno. Princezna se prudce obrátila a měřila ho užaslým pohledem, co si to jako dovoluje; a tu ji Prokop oběma pěstmi srazil na zem a padl na ni celou svou tíhou.

Tuhé, tenké tělo se zoufale pod ním zazmítalo. „Hade,“ sykl Prokop, a těžce dýchaje tiskl princeznu vší silou hrudníku k zemi. Tělo pod ním se vzepjalo obloukem a smýklo sebou stranou; avšak kupodivu, ze sevřených úst princezniných se nevydral ani hlásek, jen krátce, rychle dýchala v horečném zápasu. Prokop vtiskl koleno mezi její kolena, aby se mu nevysmekla, a zacpával jí dlaněmi uši, mysle bleskově na to, že by jí explozí mohly prasknout bubínky. Ostré nehty se mu zaryly do šíje a v tváři pocítil vzteklé hryznutí čtyř lasiččích špičáků. „Bestie,“ supěl Prokop a hleděl setřást zakousnuté zvíře; avšak nepovolila, jako přisátá, a z hrdla se jí vydral vrkavý zvuk; její tělo se vlnivě vzpínalo a převracelo se jako v křeči. Známá pronikavá vůně omámila Prokopa; srdce se v něm splašeně rozbouchalo, a v tom chtěl vyskočit, nemysle už na explozi, jež musí vyletět v nejbližší vteřině. Tu však cítil, že jektající kolena obemkla a svírají jeho nohu a dvě paže mu křečovitě opínají hlavu i šíji; a na tváři pocítil vlhký, palčivý, třesoucí se dotyk úst a jazyka. Zaúpěl hrůzou a hledal svými rty ústa princeznina. Vtom třeskla strašlivá exploze, sloup hlíny a kamení se vyryl ze země, něco prudce udeřilo Prokopa do temene, ale ani o tom nevěděl; neboť v tom okamžiku se zaryl do horoucí vláhy bezdechých úst a líbal rty, jazyk, zuby, ústa otevřená a vrkající; pružné tělo pod ním rázem ochablo a chvělo se dlouhými vlnami. Zahlédl nebo se mu jen zdálo, že pan Carson vstal a vykoukl, ale horempádem se zase položil na zem. Třesoucí se prsty šimrají Prokopovu šíji nesnesitelnou a divou rozkoší; chraptivá ústa celují jeho tváře a oči drobnými, rozechvěnými polibky, zatímco Prokop se žíznivě vpíjí do tlukoucí palčivosti vonného hrdla. „Drahý, drahý,“ lechtá a pálí ho v uše horký, vlhký šepot, jemné prsty se mu zarývají do vlasů, plihé tělo se napíná a dlouze k němu přilne celou délkou; a Prokop se přisál k prýštícím rtům nekonečným sténajícím polibkem.

Sss! Odstrčen loktem Prokop vyskočil a mnul si čelo jako opilý. Princezna usedla a rovnala si vlasy. „Podejte mi ruku,“ kázala suše, kvapně se rozhlédla a přitiskla honem jeho podanou ruku k planoucí líci; náhle ji prudce odstrčila, zvedla se, ztuhla a širokýma očima se dívala někam do prázdna. Prokopovi bylo z ní až úzko, chtěl se k ní vrhnout; trhla nervózně ramenem, jako by něco shazovala; viděl, že se strašně hryže do rtů. Teprve teď si vzpomněl na Carsona; našel ho opodál, jak leží na zádech – ale ne už v příkopě – a vesele mrká k modrému nebi. „Už je po tom?“ spustil leže a zatočil palci na břiše mlýnek. „Já se totiž hrozně bojím takových věcí. Mám už vstát?“ Vyskočil a otřepal se jako pes. „Báječná exploze,“ povídal nadšen, a jen tak jakoby nic mrkl po princezně.

Princezna se obrátila; byla olivově bledá, ale kompaktní a zvládnutá. „To bylo všecko?“ ptala se ledabyle.

„Můj ty kriste,“ repetil Carson, „jako by toho nebylo dost! Propána, jediná krabička pudru! Člověče, vy jste čaroděj zapsaný ďáblu, král pekel či kdo. Co? Baže. Král hmoty. Princezno, ejhle král,“ hodil s patrnou narážkou, a už zas uháněl dále: „Geniální, že? Jedinečný člověk. My jsme jen hadráři, na mou čest. Jaké jste tomu dal jméno?“

Omámenému Prokopovi se vracela rozvaha. „Ať to princezna pokřtí,“ řekl, rád, že se na tolik vzmohl. „Je to… její.“

Princezna se zachvěla. „Nazvete to třeba Vicit,“ sykla ostře.

„Co?“ chytil se toho pan Carson. „Aha, Vicit. Znamená ‚zvítězil‘, že? Princezno, vy jste geniální! Vicit! Ohromné, haha! Hurá!“

Než Prokopovi se mihla hlavou etymologie jiná a strašlivá. Vitium. Le vice. Neřest. Pohlédl s hrůzou na princeznu; ale na její upjaté tváři nebylo lze čísti žádné odpovědi.