Králevic Marko/Uroš a Mrlavčevici
| Králevic Marko Karel Jaromír Erben | ||
| Smrt Štěpána Dušana | Uroš a Mrlavčevici | Marko králevič a víla |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Králevic Marko |
| Autor: | Karel Jaromír Erben |
| Zdroj: | citanka.cz |
| Licence: |  PD old 70 |
Sešli jsou se čtyři táborové
na spanilém na Kosově poli
podlé bílé Samodreže církve:
jeden tábor Vukašína krále,
druhý tábor despota Ugleše,
třetí tábor pak vojvody Gojka,
a ten čtvrtý carevič Uroše;
carové se hašteří o carství,
rádi by se pobili vespolek
a zlatými popíchali noži,
i nevědí, na kom jich je carství.
Král Vukašín praví tak: „Je na mně;“
despot Ugloš: „Ne tak, ale na mně;“
vojvod Gojko: „Ne tak, ale na mně;“
Uroš mlčí, outličký carevič,
mlčí dítě, nepromluví slova,
neboť nesmí pro tyto tři bratry,
pro tři bratry, tři Mrlavčevice.
A tu píše král Vukašín psaní,
píše psaní, a posílá čauše
do Prízrena do bílého hradu
k Nedelkovi, tomu protopopu,
aby přišel na rovné Kosovo,
i pověděl, na kom jich je carství;
neb on caru přijímati dával,
i jasného cara vyzpovídal, '
u něho jsou knihy zákonové.
Píše psaní despota Ugleša,
píše psaní, i posílá čauše;
do Prízrena do bílého hradu
k Nedelkovi, tomu protopopu.
Třetí píše list vojvoda Gojko,
též posílá ohnivého čauše;
a čtvrtý list Uroša carevič
taktéž píše i čauše posílá.
Všickni čtyři drobná psaní píší,
po čauších je odesílajíce,
každý tajně, by nevěděl druhý.
Sešli jsou se ti čtyři čaušové
ve Prízreně hradě běleskvoucím
u Nedelky protopopa dvorů;
nebylo však protopopa doma,
byltě právě v kostele na ranní,
na mši ranní i měi svatoú sloužil.
A jakož jsou mocni bujní čauši,
a jakož jsou mocni i od mocných,
i nechtěli obrátiti koní,
ale koně do kostela hnali,
i vytáhli pletené kandžíky,
a Nedelku protopopa bijí:
„Honem pospěš, protopope honem,
honem pospěš na Kosovo rovné,
bys pověděl, na kom teď je carství;
ty jsi caru přijímati dával,
i jasného cara vyzpovídal,
u tebe jaou knihy zákonové:
anebo zde ztratíš nyní hlavu.“
Slze pláče protopop Nedelko,
slze pláče, potom pak jim vece:
pryč se kliďte, vy mocní od mocných!
Až v kostele službu boží skončím,
ukáže se na kom teď je carství."
Takto jsou se odtud odebrali.
A když bylo služby boží konec,
před bílý se kostel postavili,
tehdy praví protopop Nedelko:
„Děti moje, mocní čtyři čauši!
Já jsem caru přijímati dával,
i jasného cara vyzpovídal:
však na carství jsem se jeho neptal,
než na hříchy, co jest on kdy zhřešil;
ale jděte do Prílipu hradu,
tam do dvorů králeviče Marka,
k Markovi to, k učeníku mému;
u mne jest on vyučil se písmu,
býval Marko písařem u cara,
u něho jsou knihy zákonové,
on ví také, na kom teď je carství;
povolejte Marka na Kosevo,
Marko poví pouhou čistou pravdu,
neb se Marko nebojí nikoho,
jen pravého Boha jediného.“
Odešli jsou nato čtyři čauši,
odešli jsou ku Prílipu hradu,
k bělohradu králevice Marka.
A když byli tu před bílým dvorem,
udeřili zvonidlem na vrata.
Slyšela to matka Jevrosima,
i zavolá syna svého Marka:
„Marku synu, moje dítě drahé!
Někdo tluče zvonidlem na vrata?
Tuším, že to jsou otcovi čauši.“
I vstal Marko, a otevřel vrata,
tu se čauši poklonili Marku:
„Pomáhej Bůh tobě, pane Marku!“
A Marko jich pohlazuje rukou:
„Šťastně z cesty, moje děti drahé!
Jsou-li zdrávi stateční Srbové,
i ti čestní carové a králi?“
Pokorně se čauši poklonili:
„Zdrávi, pane, králeviči Marko!
Všecko zdrávo, ale míru není:
páni jsou se těžce rozepřeli
na Kosovu, na poli širokém
u té bílé Samodreže církve,
hašteří se vespolek o carství,
rádi by se vespolek pobili,
a zlatými popíchali noži,
i nevědí, na kom jich je carství;
a zvou tebe na rovné Kosovo,
bys pověděl, kdo má carovati.“
Vejde Marko do panského dvora,
i zavolá Jevrosimu matku:
„Jevrosimo, matko moje milá!
Páni jsou se velmi rozepřeli
na Kosovu na poli širokém
u té bílé Samodreže církve
hašteří se vespolek o carství,
rádi by se vespolek pobili
a zlatými popíchali noži,
i nevědí, na kom jich je carství;
mne pak zovou na pole Kosovo,
bych pověděl, kdo má carovati.“
Jakož Marko snažil se o pravdu,
tak i prosí matka Jevrosima:
„Marko, synu matky své jediný!
Potrava má proklata ti nebuď,
nechtěj, synu, neprávě mluviti,
ani otci, ani strýcům k vůli,
než co pravda jest Boha pravého.
Nechtěj, synu, zatratiti duše;
lépe ti jest utratiti hlavu,
nežli hříchem obtížiti duši.“
I vzal Marko knihy zákonové,
pak upravil sebe i Šarína,
Šarínovi na hřbet rychle skočí,
i odjede na Kosovo rovné.
A když byli u králova stanu,
král Vukašín takto k sobě pravil:
„Štěstí moje od Boha milého!
Ejhle, tuť je nyní můj syn Marek,
a ten řekne, že je carství na mně,
pak po otci zůstane synovi.“
Marko slyší, nepromluví slova,
a na stan se ani neohlidne.
Když jej viděl Ugleša vojvoda,
tuť Ugleša tato slova pravil:
„Štěstí moje! Ejhle můj synovec,
a ten řekne, že je carství na mně;
řekni, Marku, že je na mně carství,
a bratrsky pocarujem oba.“
Marko slyší, nepromluví slova,
a na stan se ani neohlídne.
Když pak viděl jej vojvoda Gojko,
tuť je Gojko tato slova pravil:
„Štěstí moje! Ejhle můj synovec,
a ten řekne, že je carství na mně;
když jest Marko malý hošík býval,
velice jsem Marka milovával,
zavíjel jsem jej v hedbávná ňádra
jako krásné ze zlata jablíčko;
kdykoli jsem jezdíval na koni,
pokaždé jsem Marka s sebou míval;
řekni, Marku, že je carství na mně,
budeš, Marku, první carovati,
já chci býti tobě do kolenou.“
Slyší Marko, nepromluví slova,
a na stan se ani neohlídne,
vpravo k bílému se dává stanu,
tam ke stanu outlého Uroše;
dohnav Šarce ke stanu carovu,
Šarce nyní Marko odsedlává.
Když uhlídal jej outlý Uroša,
hbitě skočí s hedbávné podušky,
hbitě skočí, a ta slova praví:
„Štěstí moje! Ejhle tu můj kmotr,
kmotr milý, králevičů Marko,
a ten poví, kdo má carovati.“
Vztáhnou ruce, i objímají se,
a na bílé líbají se líce,
na jonácké ptají sebe zdraví.
Pak usednou na hedbávná lože.
Krátkou dobu tak to pozůstalo,
pominul den a noc temná přišla:
a když zjitra jitro zavítalo,
i zavzněly zvony před kostelem,
všickni páni na jitřní se sešli
a v kostele službu vykonali.
A vyšedše z bílého kostela,
před kostelem za stoly si sedli,
cukr jedí a kořalku pijí;
tu vzal Marko knihy zákonové,
v knihy hledí, a tak Marko praví :
„O můj otče, Vukašíne králi!
Malé-li ti ještě tvé království?
Malé-li ti? Bodejž tobě zpustlo!
Však o cizí derete se carství.
A ty strýče, despote Uglešo!
Malé-li ti ještě tvé despotství ?
Malé-li ti? Bodejž tobě zpustlo!
Však o cizí derete se carství.
A ty strýče můj, vojvodo Gojko!
Malé-li ještě tvé vojvodství?
Malé-li ti? Bodejž tobě zpustlo!
Však o cizí derete se carství.
Vidíte-li, kýž vás Bůh nevidí!
Kniha praví, Urošovo carství,
po otci je zůstalo synovi.
Carství patří dítěti po rodu.
Jemu carství Štěpán odporučil
při své smrti, na pokoj se bera.“
Když Vukašín král ta slova slyšel,
skočil hbitě od země na nohy
i vytrhne tu svůj zlatý handžar,
by jím bodnul syna svého Marka.
Ale Marko před otcem utíká,
neb se jemu, bratře, neslušelo,
aby se bil se svým vlastním otcem.
I utíká Marko kolem církve, '
kolem bílé církve Samodreže,
utíká, a za ním král se žene,
až třikráte jsou oběhli kolem,
kolem bílé Samodreže církve,
a již málem byl by jej dostihnul,
ale z církve hlas nějaký volá:
„Do kostela, králeviči Marku!
Vidíš to, že máš dnes zahynouti,
zahynouti rukou svého otce
pro pravdu to jediného Boha.“
Tu kostelní otevrou se vrata,
Marko vběhne do kamenné církve,
a za ním se vrata zavírají.
Král doběhne ke kostelaím vratům,
a po trámu udeří handžarem,
a ze trámu krev se vyprýštila.
I litoval král tn skutku svého,
litoval, a tato slova pravil:
„O běda mně před Bohem jediným!
že jsem zabil syna svého Marka.“
Ale z církve hlas nějaký praví:
„Věz to tedy, Vukašíne králi!
Tys neranil syna svého Marka,
ale ranils anděla božího.“
Král na Marka převelmi se mrzel,
zlořečil mu i proklínal takto:
„Synu Marku, ať tě Bůh zabije!
Bodejž neměl hrobu ani plodu!
I bodejž ti duše nespočala
prvé, než si caru Turku dvořil!“
Král jej klne, car mu blahořečí:
„Kmotře Marku, ať ti Bůh pomáhá!
Líce tvé ať ve sboru se svítí!
Šavle tvé ať odporník se štítí!
Žádného ať není nad tě reka!
Jméno tvé ať jmenuje se všude,
dokud slunce i měsíce bude!“
Jak jsou řekli, skutečně se stalo.