Králevic Marko/Marko králevič a víla

Králevic Marko Karel Jaromír Erben
Uroš a Mrlavčevici	Marko králevič a víla	Marko králevič a Lutica Bogdan

Údaje o textu
Titulek:	Králevic Marko
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	citanka.cz
Licence:	PD old 70

Spolu jeli jsou dva pobratřenci,
jeli chlumem, tím krásným Miročem,
jeden jich je králeviče Marko,
a druhý je vojvoda Miloěe,
před se jedou na svých dobrých koních,
před se nesou svá bojovná kopí,
druh druhému bílé líce líbá
z lásky, jakáž mezi pobratřenci.
Potom Marko pozdřímnul na Šarci
i promluvil k pobratřenci svému:
„O můj bratře, vojvodo Miloši,
těžce padá spaní na mé oči,
zpívej, bratře, neb něco povídej.“
Odpoví mu vojvoda Miloše:
„O můj bratře, králeviči Marku!
I rád bych ti, bratře můj, zazpíval,
ale pil jsem večer mnoho vína
na chlumu to s vilou Ravijojlou;
pak mi víla jest vyhrožovala,
uslyší-li mne, že někde zpívám,
že mne šípem ustřelí smrtícím
i v hrdlo i v moje křepké srdce.“
Dí mu na to králeviče Marko:
„Zpívej, bratře, nic se neboj víly
dokud je mne, králeviče Marka,
dokud mého …………… Šarce,
i zlatého mého šestoperu.“
Tehda Miloš zpívati počíná,
a překrásnou započaltě píseň,
kterak u nás jindy lépe bylo,
které je kdo království držíval
po vší slavné po Macedonii,
a jakétě zůstavil záduší.
A Markovi líbila se píseň,
naklonil se sedlu na oblučí
Marko spí, a Miloš prozpěvuje.
Slyšela jej víla Ravijojla,
po Miloěi zpívati tu počne,
Miloš zpívá, víla odzpěvuje:
pěknějšítě hlas Milošův carský,
pěknější jest, nežli víly samé;
rozlobí se víla Ravijojla,
odskočí tu na chlum na Miročský,
i napne luk a dva bílé šípy,
střelí jedním Milošovi v hrdlo,
druhým srdce prostřelí hrdinské.
I dí Miloš: „Běda, moje matko!
Běda Marku, Bohem pobratřenče!
Běda bratře, střelila mne víla!
Zdali jsem ti nebyl prve pravil,
bych nezpíval na Miroči chlumu?“
A tu Marko vytrhne se ze sna,
i skočí tu s koně šeravého,
dobře Šarci podpínek zatáhne,
Šarce koně objímá i líbá:
„Běda Šaro, ruko moje pravá!
Dostihni mi vílu Ravijojlu,
a já čistým podkovám tě stříbrem,
čistým stříbrem, ano ryzím zlatem;
oději tě v hedbáv po kolena,
od kolenou třapce po kopyta;
hřívu chci ti zlatem promísiti,
a protkati drobnými perlami;
pakli mi však víly nedostihneš,
oči obě já vypíchnu tobě,
všecky čtyry nohy tobě zlámu,
potom tě tu nechám samotného,
ať se tlučeš tak jedli od jedle,
jako já bez mého pobratřence.“
A tu na hřbet vyšine se Šarci
i ujíždí po chlumu Miročském.
Víla letí po chlumovém vrchu,
Šarec běží po chlumovém boku,
víly slyšet ani vidět není.
A když pak je Šarec vílu zhlídnul,
za tři kopí do vysoka skáče
a za dobré čtyry před se na dél,
i dostihnul brzy Šarec vílu.
Když se nyní víla v tísni vidí,
uprchla je k nebi pod oblaky;
i máchne tu Marko buzdovanem
a dobře se kyjem vrci hodí,
i udeří vílu mezi plece,
a srazí ji na tu černou zemi;
pak ji počne bíti buzdovanem,
obrátí ji s pravé strany vlevo,
pak ji bije zlatým šestoperem:
„Proč ty, vílo, ať tě Bůh zabije!
proč mi střílíš mého pobratřence?
Dej byliny onomu jonáku,
pakli nechceš utratiti hlavy.“
I bratruje víla jemu Bohem:
„Bohem bratře, králeviči Marku!
Pro Boha i pro svatého Jana!
pusť mne živu, ať po chlumu projdu,
ať nasbírám po Miroči bylin,
i zahojím jonákovy rány:
Avšak Marko v Bohu je milostiv,
a žalostiv je v srdci hrdinském,
i propouští vílu živu na chlum.
Víla sbírá po Miroči býlí,
sbírá býlí, často se ozývá:
„Ihned přijdu, bohem pobratřenče!“
Nasbíravši po Miroči býlí,
zahojila rány jonákovy:
i pěknějěí hlas Milošů carský,
pěknější jest, nežli prvé býval,
a zdravější hrdinovo srdce,
ba zdravější, nežli je kdy bylo.
I jde víla na chlum na Miročský,
i jde Marko se svým pobratřencem,
na brečské odešli hranice,
potom vodu Timok přebrodili
u Bregova té velké vesnice,
i k vidinské brali se hranici;
ale víla vílám druhým hlásá:
„Slyšíte-li víly, družky milé?
Nestřílejte na hoře po muži,
dokavad je králeviče Marka,
i ……….. koně jeho Šarce,
i zlatého jeho šestoperu;
já ubohá což jsem utrpěla!
I sotvička zůstala jsem živa.“