Kočovníci severu/Kapitola III
| Kočovníci severu | ||
| Kapitola II | Kapitola III | Kapitola IV |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola III |
| Autor: | James Oliver Curwood |
| Zdroj: | CURWOOD, J. O., Kočovníci severu. str. 20-34 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Josef Staněk |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Jak stáli v teplé sluneční záři tohoto prvního červnového dne, pozorujíce naposled Makoose, prchajícího napříč dnem potoka, Neewa se cítil spíše jako starý a otužilý bojovník než jako břichaté, čtyřměsíční mládě kulatých tváří, jež vážilo devět liber a nikoli čtyři sta.
Teprve mnoho minut poté, co Neewa zaryl své zuřivé zoubky hluboko do nejchoulostivější části prstu starého samce, mohla Noozak dostatečně popadnouti dechu, aby zamručela. Její boky nabíraly vzduch, zdvíhajíce se jako dvojice měchů, a když Makoos za potokem zmizel, Neewa si sedl na svůj kulatý zadek, napial své směšné uši dopředu a pozoroval matku kulatýma a lesknoucíma se očima, jež byly naplněny obtížným přemítáním. Se sípavým stenem obrátila se Noozak a brala se zvolna k veliké skále, vedle níž spala, když ji probudil hrozný křik Neewův o pomoc. Každá kost v jejím starém těle zdála se zlomena nebo vymknuta. Kulhala a nakláněla se a sténala kráčejíc a zanechávala za sebou malé, rudé stopy krve v zelené trávě. Makoos dal jí pořádný výprask.
Lehla si, zastenala naposled a podívala se na Neewu, jako by chtěla říci:
»Kdybys nebyl odešel za jakýmsi čertovstvím a nebyl vzbudil hněv toho starého potměšilce, nebylo by se to stalo. A teď — podívej se na mne!«
Mladý medvěd byl by se rychle zotavil z následků bitvy, ale Noozak ležela bez hnutí po celý zbytek onoho odpoledne a noc, jež následovala. A tato noc byla patrně nejpěknější, již Neewa kdy viděl. Nyní, kdy noci byly teplé, zamiloval si měsíc dokonce více než slunce, neboť rodem i pudem byl spíše loupežným slídilem v temnotě než lovcem denním. Měsíc zdvíhal se na východě v slávě zlatého ohně. Smrkové a balšámové lesy vypadaly jako ostrovy v žlutém moři světla a potok se třpytil a tetelil jako živá bytost, vina se svou cestou zářícím údolím. Ale Neewa dostal za vyučenou, a ačkoli jej zval měsíc a hvězdy, přitiskl se těsně k své matce, naslouchaje karnevalu nočních zvuků, jež k němu doléhaly, ale nehýbaje se od jejího boku.
S jitrem Noozak zdvihla se na nohy a s nevrlým rozkazem Neewovi, aby následoval, zvolna zlézala hřeben korunovaný sluncem. Nebyla v cestovní náladě, ale daleko vzadu v její hlavě byla nevyslovená obava, že by se ničemný starý Makoos mohl vrátit, a věděla, že nový zápas by ji nadobro dorazil, při kterémžto výsledku by si Makoos připravil snídani z Neewy. Hnala se tedy dolů po druhém úbočí hřebene, napříč novým údolím a zářezem, jenž se otevíral jako široká vrata do zvlněné pláně, vytvořené z luk, jezer a velikých rozloh smrkového a cedrového lesa. Týden spěchala Noozak k jistému potoku na této pláni a nyní, kdy jim hrozila vzadu přítomnost Makoosova, pokračovala v cestě, až Neewovy krátké, tlusté nohy stěží mohly udržeti jeho tělo. Bylo poledne, když dosáhli potoka, a Neewa byl tak vyčerpán, že mu činilo obtíže vylézti na smrk, na nějž jej poslala matka, aby si zdřiml. Našed příhodnou vidlici z větví stromu, rychle usnul — zatím co Noozak šla chytat ryby.
Potok byl oživen rybkami, přistiženými v mělkých kalužích po tření, a za hodinu chytla jich tolik, že pokrývaly břeh. Když Neewa sestoupil se své kolébky, právě na počátku soumraku, přišel na hody, při nichž se již Noozak nacpala, že vypadala jako sud. To po prvé měl k jídlu ryby a po celý týden pak žil v rybím ráji. Jedl je ráno, v poledne a večer, a když byl příliš pln, aby jedl, válel se v nich. A Noozak se nacpala, až se zdálo, že jí praskne kůže. Kamkoli se pohnuli, nosili s sebou rybí zápach, jenž stárnul den co den, a čím více stárnul, tím lahodnější byl Neewovi a jeho matce. A Neewa rostl jako bubřející lusk. V onom týdnu přibral tři libry. Zanechal nyní docela pití mléka, neboť Noozak — jako stará medvědice — vyschla na stupeň, kde beznadějně zklamala.
Bylo záhy z večera osmého dne, když Neewa a jeho matka lehli si na pokraji travnatého vršku k spánku po denním hodování. Noozak byla nesporně nejšťastnější starý medvěd v celé oné části Severu. Nemusila již déle shánět potravy. V potoce bylo jí v kalužích uzavřeno neomezené množství a nesetkala se s jiným medvědem, jenž by byl popíral její vlastnictví. Hleděla vstříc nepřetržitému blahu ve svých šťastných lovištích, až slunovratové bouře vyprázdní kaluže nebo dozrají bobule. A Neewa, šťastný malý labužník, snil s ní.
Bylo to tohoto dne, právě když slunce zapadalo, že jakýsi člověk, spočívaje na rukou a kolenou, zkoumal vlhký kousek písčiny pět nebo šest mil po proudu potoka. Jeho rukávy byly vyhrnuty, obnažujíce jeho hnědé paže na polovic k ramenům, a nemel klobouku, takže večerní vánek cuchal chundelatou hlavu světlých vlasů, jež asi po osm nebo devět měsíců byly stříhány loveckým nožem.
Těsně po boku tohoto člověka bylo cínové vědro a na druhé straně, pozorujíc ho s nejživějším zájmem, štěně z nejprostších a přece nejdružněji vypadajících, jaké se kdy zrodilo z otce — psa mackenzijského a matky zpola airedalské a zpola špiclíka.
S touto tragedií krve v žilách nic na světě by nebylo mohlo učiniti štěně něčím více než »jenom psem«. Jeho ocas, natažený přímo na písku, byl dlouhý a hubený, s uzlem na každém kloubu; jeho tlapy, podobné nohám příliš vyrostlého hocha, vypadaly jako malé boxovací rukavice; jeho hlava byla v poměru k tělu třikráte tak veliká, jak měla být, a nehoda přispěla Přírodě v provedení mistrovského díla, oloupivši jej o půl jednoho jeho ucha. Jak pozoroval svého pána, tato půlka ucha stála vzpřímena jako oživený pahýl, kdežto druhé — dvakrát tak dlouhé — bylo napiato dopředu v nejhlubším a nejživějším zkoumání. Hlavou, nohama a ocasem byl to pes mackenzijský, ale pokud se týče uší a štíhlého, hubeného těla, zápasil v něm špiclik a pes airedalský. Na svém přítomném nesouladném stupni vývoje bylo to nejpsovštější štěně mimo postranní uličky velkoměsta.
Po prvé za několik minut jeho pán promluvil a Miki se kroutil po celé délce těla, oceňuje skutečnost, že slova byla pronesena přímo k němu.
»Je to matka a mládě, za to ti ručím. Miki,« pravil. »A vím-li co o medvědech, byli zde některou hodinu dnes!«
Zdvihl se na nohy, všiml si temnějících stínů na kraji lesa a naplnil své vědro vodou. Na několik okamžiků poslední paprsky sluneční ozářily jeho tvář. Byla to silná, naděje plná tvář. Byla v ní radost ze života. A nyní se rozzářila náhlým vnuknutím a záře, jež nepocházela jenom od lesa, vstoupila mu do očí, když dodal:
»Miki, vezmu tvé prosté tělo dolů k Děvčeti, poněvadž jsi nebroušený drahokam dobvomyslnosti a krásy — a pro tyto dvě věci vím, že tě bude míti ráda. Je to má sestra, víš? Nuže, kdybych jen mohl vzít ono mládě spolu s tebou —«
Začal hvízdati, obraceje se se svým vědrem vody směrem k tenkému lemu balšámových jedlí asi sto loket odtud.
Těsně v patách za ním následoval Miki.
Challoner, jenž byl nově ustanoveným jednatelem Veliké společnosti zálivu Hudsonova, rozbil svůj tábor na pokraji jezera těsné při ústí potoka. Nebylo na něm mnoho — rozbitý stan, ještě rozbitější kanoe a hromádka zavazadel. Ale v poslední záři západu bylo by to vypravovalo celé knihy člověku s okem, zvyklým trampotám lesů. Byla to výzbroj člověka, jenž odešel bez bázně na drsný konec světa. A nyní, co z toho zůstalo, vracelo se s ním. Challonerovi bylo cosi z lidského kamarádství v těchto zbytcích věcí, jež prošly s ním větší částí ročního zápasu. Kanoe bylo zborceno, rozbito a spravováno; kouř a bouře začernily jeho stan, že měl barvu rezavého pstruha, a jeho pytle s potravou byly blízky vyprázdnění.
Nad ohníčkem vařil se obsah pánve a hrnce, když se vrátil s Mikim v patách, a těsně u žáru byl rozbitý a spravovaný pekáč, v němž koláč z ovesné mouky a vody počínal hnědnouti. V jednom hrnci byla káva a v druhém se vařila ryba.
Mik i si sedl na své hranaté kýty, takže vůně ryby mu naplnila nozdry. To byla, jak objevil, první věc k jídlu. Jeho oči, sledujíce Challonerovy konečné přípravné pohyby, zářily jako granáty a každým třetím nebo čtvrtým dechem olizoval si tlamu a hladově polykal. To byla vskutku příčina, proč Miki dostal své jméno.
Byl stále hladov, a jak se zdálo, stále měl prázdný žaludek, nezáleželo na tom, kolik snědl. Od tud jeho jméno Miki, »buben«.
Teprve když snědli rybu a ovesný koláč a Challoner si zapálil dýmku, vyslovil, co bylo v jeho mysli.
»Zítra půjdu za tím medvědem,« pravil.
Miki, schoulený blízko zhasínajícího uhlí, bouchl svým ocasem jako kyjem na znamení toho, že poslouchá.
»Hodlám tě sdružit s mládětem a udělat Děvčeti báječnou radost.«
Miki bouchl ocasem silněji než prve.
»Výborně,« zdálo se, že říká.
»Jen považ,« pravil Challoner, hledě přes hlavu Mikiovu tisíc mil daleko. »Čtrnáct měsíců — a konečně jdeme domů. Hodlám vycvičit tebe a mládě pro svou sestru. Jakže, nelíbí se ti to? Nevíš, jaká je, ty prostý čertíku, nebo jinak bys tu neseděl, hledě na mne vyjeveně jako nějaká zbožňovaná modla. A nedovedeš si v své hloupé hlavě představit, jak je hezká. Viděl jsi dnes večer onen západ? Nuže, jest hezčí než ten západ slunce, za to ti ručím. Máš k tomu co dodati? Ne-li, pomodleme se a pojďme spat!«
Challoner vstal a protáhl se. Jeho svaly praskaly. Cítil v sobě obrovskou životní sílu. A Miki, bijící ohonem až do tohoto okamžiku, zdvihl se na své příliš dlouhé nohy a následoval svého pána do přístřeší.
Bylo to v šedém světle časného letního svítání, když Challoner opět se objevil a zažehl oheň. Miki následoval za několik okamžiků a jeho pán upevnil konec opotřebovaného stanového provazu kolem jeho šíje a uvázal provaz k mladému stromku. Druhý provaz podobné délky uvázal Challoner k cípům potravinového pytle, takže mohl jej nésti na zádech jako batoh. S první růžovou záplavou slunce byl hotov na cestu za Neewou a jeho matkou. Miki dal se do žalostného nářku, když shledal, že zůstává zpět, a když se Challoner ohlédl, štěně sebou trhalo a dělalo přemety na konci svého provazu jako tatrmánek. Čtvrt míle proti proudu potoka mohl slyšeti Mikiův úpěnlivý protest.
Challonerovi nebyla práce toho dne věcí osobního potěšení a nebyla ani diktována jen jeho touhou, aby měl mládě spolu s Mikim. Potřeboval masa a medvědí maso v tak časné době bude nanejvýš dobré; a nade vše ostatní potřeboval zásoby tuku. Kdyby ulovil tohoto medvěda, uspoří času po celý zbytek cesty dolů k civilisaci.
Bylo osm hodin, když připadl na první neomylně čerstvé známky Noozak a Neewy. Bylo to na místě, kde Noozak chytala ryby čtyři nebo pět dní předtím a kam se včera vrátili, aby hodovali na »uzrálém« lovu. Challoner byl v povznesené náladě. Byl jist, že najde dvojici podél potoka a nedaleko odtud. Vítr mu byl přízniv, i počal se přibližovati s větší opatrností, pušku maje připravenu pro očekávanou chvíli. Hodinu postupoval vytrvale a klidně, všímaje si každého zvuku a pohybu před sebou a navlhčuje občas svůj prst, aby viděl, zda se vítr neobrátil. Nebyla to celkem ani věc lidské zchytralosti. Vše Challonerovi přálo.
V široké, ploché části údolí, kde potok se tříštil na tucet malých potůčků a voda se čeřila mezi písečnými nánosy a přes kamenité mělčiny, Neewa a jeho matka slídili kolem lenivě po racích k snídani. Svět se nikdy Neewovi nezdál krásnější. Slunce působilo, že jemná srst na jeho hřbetě se čechrala jako srst předoucí kočky. Měl rád čvachtání vlhkého písku pod chodidly a zpívající proud vody, jenž mu narážel do nohou. Měl rád zvuk, jenž jej obklopoval, dech větru, šepoty, jež přicházely ze smrkových vrcholů a z cedrů, ropot vody, pískání damanů[1] volání ptáků; a více než vše ostatní tichý, mručivý hovor své matky.
V této sluncem koupané rozloze údolí Noozak zachytila první závan nebezpečí. Přišel k ní náhlým otočením větru — zápach člověka!
Okamžitě se změnila v kámen. Byla ještě hluboká jizva v jejím rameně, jež přišla před lety s týmž zápachem jediného nepřítele, jehož se bála. Po tři léta nezachytila toho zápachu do svých nozder a zapomněla skoro již, že existuje. Nyní tak náhle, že ji to ochromilo, byl teplý a hrozný v dechu větru.
V tomto okamžiku také Neewa, zdálo se, cítil blízkost hrozného nebezpečí. Dvě stě loket od Challonera stál jako nehybná černá skvrna, odrážející se od bílého písku kolem něho, oči upíraje na matku a pokoušeje se citlivým nosíkem pochopiti smysl v hrozbě vzduchu.
Pak přišla věc, jíž nikdy před tím neslyšel, — tříštící se, praskající třesk — cosi, co bylo skoro jako hrom a přece zase jiné; a viděl, jak se jeho matka náhle nahnula, kde stála, a pojednou divně dopadla na své přední nohy.
Příští okamžik se vztyčila s divokým řevem v hlase, jenž mu byl nový — výstrahou pro něj, aby prchal a zachránil svůj život.
Jako u všech matek, jež poznaly kamarádství a lásku dítěte, první myšlenka Noozak platila jemu. Vztáhnuvši tlapu, strčila jej náhle a Neewa uháněl divoce do blízkého lesního útulku. Noozak následovala. Přišel druhý výstřel a těsně nad její hlavou letěl svištící, hrozný zvuk. Ale Noozak nespěchala. Držela se za Neewou, pohánějíc jej stále, i když ona bolest do ruda rozpáleného železa v slabině plnila ji největší mukou. Dorazili na kraj lesa, když třetí střela Challonerova zaryla se Noozak pod nohy.
Ještě chvilku a byli v ochraně lesa. Pud vedl Neewu do jeho nejhustší části a těsně za ním Noozak bojovala s posledním zbytkem své hasnoucí síly, pobízejíc jej dále. V jejím starém mozku vzrůstal hluboký a strašný stín, cosi, co začínalo jí obestírati zrak, takže nemohla viděti, a ona věděla, že dospěla k nejzazšímu konci své dráhy. S dvacíti roky života za sebou, bojovala nyní o posledních několik vteřin. Zastavila Neewu těsně u hustého cedru, a jak učinila mnohokráte dříve, poručila mu, aby na něj vylezl, jednou dokonce její horký jazyk dotkl se jeho tváře v posledním laskání. Pak se obrátila, aby bojovala svůj poslední veliký zápas.
Vlekla se přímo Challonerovi vstříc a padesát stop od smrku se zastavila a čekala na něj s hlavou mezi rameny skloněnou, s boky, jež se zdvíhaly, a očima kalícíma se víc a více, až sklesla konečně s velikým vzdechem, zatarasujíc cestu jejich nepříteli. Na chvíli snad viděla ještě jednou zlaté měsíce a zářící slunce oněch dvacíti let, jež minula; snad slyšela opět jemnou, sladkou hudbu jara, plnou staré, staré písně života, a snad Cosi laskavého a bezbolestného sneslo se na ni jako konečná odměna za slavné mateřství na zemi.
Když Challoner přisel, byla mrtva.
Ze své skrýše ve smrkové vidlici shlížel Neewa na první velikou truchlohru svého života a na příchod člověka. Dvounohé zvíře způsobilo, že se schoulil hloub do svého útulku a jeho srdečko div nepuklo hrůzou, jež ho pojala. Neuvažoval. Nebylo zázraku v duševním pochodu, jímž poznal, že se stalo cosi hrozného a že tento veliký, dvounohý tvor je toho příčinou. Jeho očka plála právě nad čarou vidlice. Divil se, proč matka nevstává a nebojuje, když tento nový nepřítel přichází. Jakkoli byl přestrašen, byl hotov vrčeti, jen kdyby se probudila — hotov seběhnouti se stromu a pomoci jí, jako jí pomohl v porážce Makoose, starého medvědího samce. Ale ani sval ohromného těla Noozačina se nehnul, když se nad ní Challoner sklonil. Byla mrtva jako kámen.
Challonerova tvář byla zardělá nesmírnou radostí. Nutnost z něho učinila zabiječe. Viděl v Noozak nádhernou kožišinu a zásobu masa, jež jej přenese přes celý zbytek cesty na Jih. Opřel pušku o strom a jal se rozhlížeti po mláděti. Znalost zvěře mu pravila, že nebude daleko od své matky a jal se pohlížeti do stromů a blízkých houštin.
V ochraně své vidlice, zastíněn jsa tlustými větvemi, zmenšil se Neewa, jak jen bylo možno, po čas pátrání. Po půlhodině zanechal Challoner zklamaně hledání a vrátil se k potoku, aby se napil, než se pustí do stahování Noozak.
Sotva odešel, vylétla čile hlavička Neewova. Po několik okamžiků pozoroval a pak sklouzl po zadní straně cedrového kmene na zemi. Ozval se kvičivým voláním, ale matka se neprobudila. Přišel k ní a stál vedle její nehybné hlavy, čichaje vzduch s příměsí člověčiny. Pak otíral čumákem její tvář, vrazil jí nosem pod šíji a konečně ji štípl do ucha — vždycky jeho poslední útočiště při buzení. Byl zmaten. Kňučel tiše a vylezl na veliká, měkká záda své matky a sedl si tam. Do jeho kňučení přišla zvláštní nota a pak se zdvihl z jeho hrdla jímavý nářek, který byl jako pláč dítěte.
Challoner zaslechl tento nářek, když se vracel, cosi — zdá se — sevřelo náhle jeho srdce a dusilo jej. Slyšel již děti podobně plakat; a bylo to osiřelé mládě!
Připlíživ se za zakrslý smrk, pohlédl tam, kde Noozak ležela mrtva, a spatřil Neewu, sedícího na matčiných zádech. Zabil mnoho tvorů ve svém životě, neboť bylo jeho zaměstnáním zabíjet a obchodovati s kožišinami zvířat, jež jiní zabili. Ale dosud nikdy neviděl ničeho podobného a pojednou měl pocit, jako by byl spáchal vraždu.
»Je mně líto,« vydechl tiše, »malý ubožáčku; je mně líto!«
Byla to skoro prosba — za odpuštění. Ale bylo tu třeba učiniti pouze jednu věc. Tak tiše, že Neewa ho neslyšel, plížil se kolem s větrem a kradl se za ním. Byl dvanáct stop vzdálen od Neewy, když mládě teprve tušilo nebezpečí.
Pak bylo příliš pozdě. Rychlým během byl Challoner u něho, a dříve než mohl Neewa opustiti hřbet své matky, hodil jej do záhybů potravinového pytle.
V celeni svém životě nezažil Challoner nikdy živějších pěti minut než oněch pět, jež následovaly. Nad Neewův žal a strach zdvihla se divoká bojovná krev jeho otce, starého Soominitika. Škrábal, kousal, kopal a vrčel. V oněch pěti minutách byl jako pět čertíků shrnutých v jedno, a když Challoner upevňoval provaz kolem Neewovy šíje a strkal jeho tlusté tělo do pytle, jeho ruce byly poškrábány a rozedrány na mnoha místech.
V pytli pokračoval Neewa v zápase až do vyčerpání, zatím co Challoner stahoval Noozak a řezal z ní maso a tuk, jehož potřeboval. Krása kožišiny Noozačiny rozzářila jeho oči. Zabalil do ní maso i tuk a řemenem z kozlí kůže svázal vše do balíku, který připial ke koncům svých ramenních popruhů. Jsa obtížen břemenem šedesáti liber kožišiny a masa, vzal svou pušku — a Neewu. Bylo časně odpoledne, když vykročil. Slunce skoro již zapadalo, když dostihl tábora. Každou stopu cesty, až do poslední půl míle, Neewa zápasil jako Sparťan.
Nyní ležel mdle a skoro bez života ve svém pytli, a když Miki přistoupil, aby podezřívavě očichal jeho vězení, neučinil ani pohybu odporu. Všechny zápachy byly mu teď stejné a nerozeznával zvuků. Challoner byl skoro zničen. Každý sval a kost v těle ho bolely. Ale v jeho tváři, zpocené a umazané, byl pyšný úsměv.
»Ty rázný čertíku,« pravil, pozoruje mdlý pytel, když nacpával po prvé toho odpoledne svou dýmku. »Ty rázný čertíku!«
Uvázal konec provazu Neewovy ohlávky k mladému stromku a jal se opatrně otevírati potravinový pytel. Pak vysypal Neewu na zemi a poustoupil. V onu hodinu byl Neewa ochoten přijmouti příměří, pokud se týkalo Challonera. Ale nebyl to Challoner, jejž jeho zpola oslepené oči spatřily nejprve, když se vykulil z pytle. Byl to Miki! A Miki, jehož neohrabané tělo se vrtělo vzrušenou zvědavostí, div jej téměř neočichával! Neewova očka zaplála. Byl také onen špatně skloubený potomek člověka-zvířete s odstávajícíma ušima nepřítelem? Byly ony kroucené pohyby těla tohoto nového tvora a jeho ocas, komíhající se jako kyj, vyzvou k zápasu? Soudil, že ano. Buď jak buď, zde bylo cosi jeho velikosti a jako blesk byl na konci svého provazu a na štěněti. Miki, který ještě před chvilkou přetékal přátelstvím a dobromyslností, v okamžiku byl převalen na záda, při čemž jeho groteskní nohy zmítaly se ve vzduchu a jeho štěkavé volání o pomoc zdvíhalo se s divým křikem, jenž plnil zlaté ticho večera nevýslovným hořem.
Challoner stál jako hromem omráčen. V příští chvíli byl by rozdělil malé zápasníky, ale cosi se přihodilo, co jej zastavilo. Neewa, stoje přímo nad Mikim, jehož čtyři příliš dlouhé tlapy trčely do výše jakoby na znamení bezpodmínečného vzdání, zvolna odtáhl své zuby od volné kůže štěněte. Spatřil opět člověka-zvíře. Pud, pronikavější než těžkopádné usuzování, udržoval jej po několik málo chvil bez pohybu, při čemž jeho oči, podobné kuličkám, lpěly na Challonerovi. Ve vzduchu klátil Miki tlapami, kňučel tiše; jeho tvrdý ohon bil půdu, jak žádal za milost, a olizoval si tlamu a pokoušel se vrtěti ohonem, jako by chtěl Neewovi říci, že nemá naprosto úmyslu, ublížiti mu. Neewa, hledě Challonerovi do očí, vyzývavě vrčel. Stáhl se zvolna s Mikiho. A Miki, boje se pohnouti, stále ještě ležel na zádech s tlapami ve vzduchu.
Challoner ustoupil velmi zvolna s udiveným vzezřením do stanu a pátravě vyhlížel trhlinou v plátně.
Nevraživost zmizela s Neewovy tváře. Díval se na štěně. Snad daleko vzadu v některém koutku jeho mozku dědictví pudu mu vypravovalo o tom, co ztratil tím, že se mu nenarodili bratří a sestry — kamarádství dětsví, hru dětí. A Miki patrné ucítil změnu, jež se dokonala v kosmatém černém stvořeníčku, jež před chvilkou bylo jeho nepřítelem. Jeho ohon bil do země skoro šíleně a on vztáhl své přední tlapy k Neewovi. Pak boje se trochu toho, co by se mohlo státi převalil se na bok. Ale Neewa se stále nehýbal. Miki radostně vrtěl ocasem.
Dívaje se po chvilce štěrbinou v plátně, Challoner spatřil je, jak si opatrně očichávají nosy.
- ↑ = ssavec z řádu kopytnatců a chrupem, upomínajícím hlodavce, veliký asi jako svišť nebo králík. — Pozn. překl.