Kočovníci severu/Kapitola II
| Kočovníci severu | ||
| Kapitola I | Kapitola II | Kapitola III |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola II |
| Autor: | James Oliver Curwood |
| Zdroj: | CURWOOD, J. O., Kočovníci severu. str. 12-19 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Josef Staněk |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
One noci měl Neewa zlý záchvat Mistupuyero čili bolení žaludku. Představte si kojence, jdoucího od matčina prsu k hovězímu řízku! To právě učinil Neewa. Při obyčejném vývoji nebyl by začal mlsati pevných pokrmů ještě aspoň měsíc, ale zdálo se, že příroda předsevzala s rozmyslem intensivní výchovu, připravujíc jej pro mocný a nerovný boj, jejž bylo mu podstoupiti o něco později. Celé hodiny Neewa stenal a naříkal a Noozak potírala jeho dmoucí se bříško svým nosem, až konečně vrhl a bylo mu lépe.
Potom usnul. Když se probudil, byl ohromen tím, že otevřel oči zplna do oslňujícího lesku mocného žáru ohně. Včera viděl slunce zlaté, lesknoucí se a daleké. Ale tentokráte po prvé je viděl vycházeti nad okrajem světa za jarního rána na severu. Bylo rudé jako krev, a jak vyjeveně hleděl, stoupalo stále a rychle, až jeho rovná strana se zaokrouhlila a bylo ohromnou koulí něčeho. Zprvu myslil, že je to Život — nějaký hrozný tvor, vyplouvající nad lesem směrem k nim — i obrátil se s tázavým zakňučením k své matce. Ale ať to bylo cokoli, Noozak se nebála. Její velká hlava byla obrácena ke zjevu a ona mhourala očima v slavné spokojenosti. Tehdy počal Neewa pociťovati příjemné teplo rudého zjevu a přes svůj neklid jal se přísti v jeho žáru. Z barvy rudé přešlo slunce rychle do zlaté a celé údolí bylo ještě jednou změněno v teplou a bušící slávu života.
Po dva týdny po tomto prvním východu slunce v životě Neewově zůstala Noozak blízko hřebene a bažiny. Pak přišel den, kdy Neewovi bylo jedenáct neděl, a tu obrátila svůj čenich ke vzdáleným černým lesům a počala své letní putování. Neewovy nohy pozbyly své útlosti a on vážil dobrých šest liber. Bylo to dosti dobré, uvážíme-li, že vážil pouze dvanáct uncí při narození.
Ode dne, kdy Noozak se vydala na svou bludnou cestu, začala se pravá dobrodružství Neewova. V tmavých a tajemných hlubinách lesních byla místa, kde posud ležel sníh nezměklý sluncem a po dva dni Neewa toužil a kňučel po slunném údolí. Minuli vodopád, kde Neewa poprvé pohleděl na valící se vodní proud. Hlubším, tmavším a chmurnějším stával se les, jímž Noozak pronikala. V tomto lese dostalo se Neewovi prvních lekcí v lovu. Noozak byla nyní dobře na »dně« údolí mezi říčními předěly Jacksonova Kolena a Shamattawy, ve velikém lovišti pro medvědy v časném jaře. Když bděla, byla neúnavná v hledání potravy a neustále hrabala v zemi nebo převracela kameny a rvala práchnivějící klády a pařezy v kusy. Šedé lesní myšky byly její picce de résistance[1], třeba byly malé, a Neewu ohromovalo vidět, jak obratnou dovedla být jeho nemotorná stará matka, když některý z těchto malých tvorů byl objeven. Byly doby, kdy Noozak chytla celou rodinu, dříve než mohli uniknouti. A k myším se připojovaly žáby a ropuchy, zčásti ještě ospalé; mnoho mravenců, schoulených, jako by byli mrtvi, v srdci trouchnivějících klad; a příležitostně čmeláci, vosy a sršňové. Tu a tam Neewa mlsal těchto věcí. Třetího dne odkryla Noozak pevnou hmotu přezimujících kyselinových mravenců, velikou jako dvě lidské pěsti a docela zmrzlou. Neewa jich hodně požil a příjemná, nakyslá jejich chuť dráždila jeho žravost.
Jak dni postupovaly a živé věci počaly vylézati zpod klad a kamenů, Neewa objevil rozkoš a vzrušení lovu na vlastní pěst. Potkal druhého brouka a zabil jej. Zabil svou první lesní myš. Rychle se v něm vyvíjely pudy Soominitika, jeho rvavého starého otce, jenž se zdržoval tři nebo čtyři údolí na sever od jejich údolí a jenž nikdy nevynechal příležitosti, dostati se do boje. Ve čtyřech měsících věku, což bylo pozdě v květnu, Neewa žral mnoho věcí, jež by byly usmrtily většinu mláďat jeho věku, a v jeho mladém těle nebylo nic zbabělého ani úskočného od špičky jeho všetečného nosíku až na konec pahýlovitého ocasu. Vážil devět liber v tu dobu a byl černý jako kominíček.
Bylo to záhy v červnu, když se přihodila vzrušující událost, jež přivodila začátek veliké změny v Neewově životě, a bylo to za tak teplého a líbezného slunného dne, že Noozak hned po obědě se odala svému odpolednímu spánku. Byli nyní ven z nižšího lesnatého kraje a byli v údolí, jímž se mělký proud kroutil a vinul mimo bílé písečné nánosy a mezi kamenitými břehy. Neewovi se nechtělo spáti. Měl méně chuti než kdy jindy zmařiti slavné odpoledne dřímáním. Svýma kulatýma očkama hleděl na podivuhodný svět a shledal, že svět naň volá. Pohlédl na matku a zakňučel. Zkušenost mu pravila, že je mrtva pro svět v příštích hodinách, ledaže by ji zalechtal na noze nebo štípl do ucha a pak by se vzbudila pouze na tolik, aby naň zavrčela. Byl toho syt. Toužil po něčem více vzrušujícím, a rozhodnuv se náhle, vyrazil — hledaje dobrodružství.
V tom velikém světě zelených a zlatých barev byl malou černou koulí skoro tak širokou, jak byl dlouhý. Sestoupil k potoku a ohlédl se. Mohl stále ještě viděti matku. Pak jeho nohy pleskaly v jemném bílém písku dlouhého nánosu, jenž lemoval břeh, a on zapomněl na Noozak. Šel na konec nánosu a octl se na zeleném břehu, kde mladá tráva byla jako samet pod jeho tlapkami. Zde se jal převraceti menší kameny, hledaje mravence. Prohnal deňku,[2] jež s ním běžela těsný a zuřivý dvacítivteřinový závod. Něco později zdvihl se mu skoro před nosem ohromný sněžný králík a on jej pronásledoval, až tuctem dlouhých skoků Wapoos zmizel v houštině. Neewa skrčil nos a vydal ječivé zavrčení. Nikdy v něm nekolovala krev Soominitikova tak bouřlivě. Potřeboval něco popadnouti. Po prvé ve svém životě toužil po rvačce. Byl jako hošík, jenž den po Ježíšku má pár boxovacích rukavic a žádného protivníka. Sedl si a rozhlížel se nevrle, stále krče nos a vyzývavě vrče. Vyzrál na celý svět. To věděl. Všechno se bálo jeho matky. Všechno se bálo jeho. Znechucovalo to — tento nedostatek něčeho živoucího, s čím by byl mohl ctižádostivý mladík chlapík bojovati. Podle všeho byl svět celkem úplně krotký.
Vyrazil v novém úhlu, obešel roh ohromné skály a náhle se zastavil.
Zpoza druhého rohu skály vyčnívala ohromná zadní tlapa. Po několik málo okamžiků seděl Neewa tiše, pozoruje ji s rostoucí předtuchou. Tentokráte štípne svou matku tak, že ji to navždy probudí! Chtěl ji probudit pro krásu a příležitosti tohoto dne, jak jen nejlépe dovedl. Přiblížil se tedy zvolna a opatrně, vyhlédl si hezké lysé místo na tlapě a zaryl do něho své zoubky až po dásně.
Následovalo zařvání, jež otřáslo zemí. Stalo se totiž, že tlapa nepatřila Noozak, nýbrž byla osobním vlastnictvím Makoose, starého medvědího samce nepěkných sklonů a zlomyslné povahy. Ale v tomto medvědu stáří vzbudilo morousovitost, jež naprosto nebyla podobna zvláštním vlastnostem staré Noozak, upomínajícím na babičky. Makoos byl zcela na nohou, dříve než si Neewa uvědomil, že se zmýlil. Byl nejen starý a morousovitý medvěd, nýbrž nenáviděl také mláďat. Několikráte za svých dnů dopustil se zločinu kanibalismu. Byl, čemu indiánský lovec říká uchan — zlý medvěd, pojidač svého vlastního druhu, a v okamžiku, kdy jeho rozzuřené oči zahlédly Neewu, vydal novv řev. Tu sebral Neewa své tučué nožky pod břichem a vyrazil jako střela. Nikdy dříve ve svém životě neběžel tak, jak běžel nyní. Pud mu pravil, že se konečně setkal s něčím, co se ho nebojí, a že je v nebezpečí smrti. Nevybíral směru, neboť nyní, co se tak zmýlil, neměl ani ponětí, kde najde svou matku. Mohl slyšeti, jak Makoos jej pronásleduje, a jak běžel, dal se do ječení, jež bylo naplněno divou a mukyplnou prosbou o pomoc. Tento křik dolehl k věrné staré Noozak. V okamžiku byla na nohou — a právě včas. Jako kulatá, černá koule, vypálená z děla, hnal se Neewa mimo skálu, kde spala, a deset skoků za ním přicházel Makoos. Koutkem svého oka spatřil matku, ale jeho moment jej přenesl mimo ni. V tomto okamžiku vrhla se Noozak v činnost. Jako hráč kopané činí útok, vyřítila se právě včas, aby zasáhla starého Makoose celou svou vahou zplna se strany do žeber, a oba staří medvědi se převalovali znova a znova v směsici, jež v očích Neewových byla vzrušující a slavná.
Zastavil se a oči mu vystupovaly z důlků jako lesklé cibulky, jak vnímal výjev bitevní. Toužil dříve po boji, ale co viděl nyní, zcela jej ohromovalo. Oba medvědi byli v sobě, rvouce a trhajíce si navzájem kůži a vyhazujíce do výše dešť štěrku a hlíny v svém smrtelném objetí. V této první srážce byla Noozak ve výhodě. Zbavila Makoose dechu, vrazivši do něho ve svém prvním mocném útoku, a držíc jej nyní svými otupenými a vylámaný mi zuby za hrdlo, zpracovávala jej svými ostrými zadními drápy, až se krev hrnula z boků starého barbara a on řval jako škrcený býk. Neewa věděl, ze je to jeho pronásledovatel, jenž je v nevýhodě, a s ječivým křikem, svědčícím matce, aby vypráskala učiněného ďábla z Makoose, přiběhl zpět na kraj zápasiště s nakrčeným nosem a zuby, jež se svítily v zuřivém vrčení. Tančil okolo vzrušeně na dvanáct stop od zápasících a krev Soominitikova plnila jej touhou po boji, a přece se bál.
Pak se stalo cosi, co náhle úplně zvrátilo bláznivou radost z vítězství jeho matky. Makoos jako samec byl přirozeně obeznalý v zápase a najednou se osvobodil z čelistí Noozačiných, převalil ji pod sebe a teď zase on jal se rváti kůži z těla staré Noozak v takovém množství, že v mukách zařvala způsobem, jenž změnil srdečko Neewovo v kámen.
Je věcí velmi vzrušujícího dohadu, co učiní hošík, uvidí-li, že jeho otec je bit. Je-li po ruce sekera, je povinen jí užít. Největší pohroma, rovnající se potopě světa, jež může přijíti do jeho života, jest míti otce, jemuž otec jiného hocha uštědřil výprask. Vedle touhy, býti presidentem Spojených států, průměrný hošík chová touhu, míti otce, jenž dovede vyplatiti kteréhokoli jiného dvounohého tvora, nosícího kalhoty. A v Neewovi bylo mnoho lidských věcí. Čím hlasitěji jeho matka řvala, tím zřetelněji cítil otřes svého světa, jenž se kolem něho řítil. Pozbyla-li Noozak části své síly ve svém stáří, její hlas aspoň byl stále ještě nevyrovnatelný a takový křečovitý řev, jaký vydávala, bylo možno slyšeli aspoň půl míle daleko.
Neewa se nemohl více udržeti. Jsa slepý vztekem, vyřítil se do boje. Náhoda stiskla jeho zlé malé čelisti nad prstem, jenž patřil Makoosovi, a jeho zuby se zaryly do masa jako dvě malé řady jehel ze slonoviny. Makoos sebou trhl, ale Neewa neustal a kousl hlouběji. Tu vztáhl Makoos svou nohu a vymrštil ji jako metací stroj a přes své odhodlání, držeti se jí dále, Neewa shledal, že divoce letí vzduchem. Narazil na skálu ve vzdálenosti dvacíti stop od zápasníků silou, jež z něho vyrazila dech, a po osm či deset vteřin potom se zmítal omámen, pokoušeje se vstáti. Pak se mu vrátil zrak a smysly a on pohlížel na výjev, jenž způsobil, že opět mu proudila krev do těla.
Makoos nezápasil déle, nýbrž utíkal a na jeho chůzi bylo rozhodně znáti, že kulhá.
Ubohá stará Noozak stála na svých nohou, hledíc za ustupujícím nepřítelem. Lapala po dechu jako uhnané tele. Její čelisti byly rozevřeny. Jazyk měla vyplazen a krev crčela v malých potůčcích z jejího těla k zemi. Byla dokonale a vydatně porvána. Byla nade vši pochybnost zpráskaný medvěd. Ale v onom slavném útěku nepřítelově Neewa neviděl ničeho z porážky Noozačiny. Jejich nepřítel utíkal! On byl tudíž bit. A se vzrušeným kvikotem radosti běžel Neewa ke své matce.