Knihy veršů/Elegické hříčky

Knihy veršů Jan Neruda
NN	Elegické hříčky	Loretánské zvonky

Údaje o textu
Titulek:	Elegické hříčky
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	NERUDA, Jan. Knihy veršů. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, Grégr & Dattel 1873. s. 150 – 158.
Licence:	PD old 70

Již se ta zima milená
za krátko dokrvácí
a v rozloučenou její vzdech
divoce zaburácí.
O pojďte, vichry, k prsoum mým,
ať mrazem srdce skojím —
já se těch krásných jarních dnů
jak všeho štěstí bojím!

- - -

Kdo už více jar těch přežil,
Ví, jak jaro uplyne
a že jaro, léto, jeseň
mžikem v zimě zahyne.

Kdo už mnohé jaro přežil,
blahu více nevěří,
lehko při novém zas jaru
na své srdce zanevří.

- - -

Vichr nade krovem hučí,
truchle, bolně hýká,
zoufale, jak zdravý člověk,
jenž se umřít zvyká.
Nevím, proč se při těch zvucích
prsa moje ouží,
co mne ve vzdechu tom bolí
a co mne v něm souží.

- - -

Nevím, proč ta země posud
v těžkých snech svých mešká,
že jen leckde prohlíd’ kvítek,
na něm slza těžká.
Nevím, zdaž mně nějaký sen
také oči svíral,
vím však, že jsem náhle s tváře
velkou slzu stíral.

Tak divně jaro počínává —
mrak po nebi se plazí
a celá příroda si vzdychá,
že to až v duši mrazí!
Ba i ty větry z krajů dálných
jen písně smrti nesou
a v každých prsou ozvěny se
pašijních písní třesou.

- - -

Pašijní píseň, perlo lidstva bolu,
srdce slzo, v duši ceděná,
když tvé zvuky v prsa naše skanou,
vzplápolá v nich bolest plamenná.
Prsa celá ve srdce se zouží,
hlavou víří divé hučení,
smrť se blíží, člověk volí zhynout,
umřít třeba v strašném zmučení!

- - -

Zas bude parno jarní zrát
a v máji nové květy kvést,
ve květech nové vánky hrát
a jiné dívky věnce plést.

Zas mnohý hoch ve lásky čas
z těch věnců jeden dostane
a z mnohých věnců suchý zas
jen lístek v knize zůstane.

- - -

Nevím, mám-li milovat,
nevím, mám-li zpívat,
nebo, k jaru lhostejný,
v zašlý čas se dívat.
Na své lásky lichou pouť,
na své mládí těžké —
vzpomínkou se umořit
též by bylo hezké!

- - -

Byl jednou mládec, miloval,
a miloval jich více,
že všechny šťastně miloval,
vybledly jeho líce.
Tak přišlo léto s jesení
a přišlo jara hrání,
však mládec žehral s jarem už
a měl se k umírání.

- - -

Rychle hlava myslí,
rychle srdce bije,
tužba rychle zraje,
člověk rychle žije.
Náhle u nového
člověk jara stojí,
neví, proč se třese,
neví, proč se bojí.

- - -

Za ty krásné city,
jichž mé srdce chová,
nedostalo světem
víc než holá slova.
Za všechno to zlato,
co ho v širém světě,
v srdci jaro citů
více nerozkvěte!

- - -

Nový život jaro lije
v žíly bujně napnuté,
znova výbojně v svět hledí
mnohé šíje nahnuté!
A než květy zvadnou, mnohým
stláno pro věk ve mechu —
nade rovem v příštím jaru
vzrostou květy k posměchu.

Ležím v bujném, pestrém drnu,
větřík běží travou,
modrým květem vedlé hlavy,
bílým nade hlavou.
Běží po vrcholcích stromů,
v spěchu sadem duje,
za ním pod stromy se zvolna
pohřeb pohybuje.

To nesli pramlaďounké
ku hrobu kolem žití,
snad teprv poznávalo,
jak jaro v srdce svítí.
Snad bylo jak ten skřivan,
jenž jarem teprv vrácen
a po první hned písni
zlým krahujem byl zchvácen.

Kolem cesty staré stromy
lidem soucit hlásaly,
na vůz černý s lesklou rosou
bílé květy střásaly.
Bílé květy divný tanec
na vozíku skákaly,
a ti lidé k jejich tanci
truchlou píseň plakali.

- - -

Psal jsem v pošmourné své písně
svoje city zprahlé
a tu v okno zaskočilo
jarní slunko náhlé.
Rozsypalo po papíru
a po péře zlato
a já píšu jasný konec
k truchlým písním za to.

- - -

O těš se z jara, třeba by
tvá prsa prach jen kryla
a v srdci — žití hodinách —
jen samá půlnoc bila!
Nechť každý květ ti mluvou svou
„Smrť nesu s sebou!“ řekne,
kdo sám kdys kvetl, tomu je
i zahynutí pěkné.

- - -

Led zmizel, řeka volna zase
ku modrým dálkám spěje
a každá vlnka radostí se,
že pocestuje, chvěje.
Já musil prchnout ode břehů,
k nimž chvění vln mne táhlo,
to toužení po modré dálce
až ku srdci mi sáhlo!

- - -

Řekněte mně, větrové vy,
odkud veslujete,
že mne jako v pozdravení
v čelo celujete?
Plni jste vy divných šeptů,
plni divné vůně,
přišli jste snad z krajů oněch,
k nimž mé srdce stůně?

- - -

V krátku přijdou horcí dnové
přijde život líný,
budou milejší nad slunce
tmavé jeho stíny.
V chladné trávě, v palných snech svých
zas se povyválím,
mysle, jak as rok zas žití
marně prozahálím!