Kniha lesů, vod a strání/Sloky nepojmenované

Kniha lesů, vod a strání
Stesk na konci léta	Sloky nepojmenované	Křehké štěstí

Údaje o textu
Titulek:	Sloky nepojmenované
Autor:	Stanislav Kostka Neumann
Zdroj:	NEUMANN, Stanislav Kostka a Josef ČAPEK. Kniha lesů, vod a strání. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955, Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Pro všechno dovedu se ještě nadchnouti:
pro rybu ve vodě a mladé ratolesti,
pro modrá nebesa a ptáky na pouti,
pro hvozdů tajemství a rovin tiché štěstí.

A sladké mražení mnou dosud proběhne
před skvělou rytinou a starou dobrou básní,
před smělou myšlenkou, jež bystře vpřed se hne,
před vírou statečnou, jež horizonty zjasní.

A dobrodružný sen mě ještě přivábí,
a každý dobrý boj mi říká: Chop se zbraně!
Na starých hadrech sním o vzácném hedvábí;
má radost života vždy ještě vztáhne dlaně.

I žena konečně, i žena, věčný svod!
Tak tomu s námi jest, jak bylo na počátku:
Zhlíží se v zrcadle mých dřímajících vod
anebo podušky mé svádí k nepořádku…

A přece. Vidíte. Mých šestatřicet let!
Jako by v dolině se mlhy nastřádaly.
Paprskům lámou hrot a růstu berou vznět,
v nich gesto umdlévá a dobrý tón se kalí.

Svět, časem zdá se mí, že vidím pod závojem,
a v srdci dřevokaz jak by mi někdy zvonil.
Přes odhodlání své, že křepče skončím s dnem,
ač teprv poledne, přec rád bych hlavu sklonil

ve chvíli nejedné, kdy všechno zabolí,
a v chladu nesmírném tvor stojí osamělý.
Tu lesním ve žlebu či cestou do polí
sen spřádám o mnichu, jenž nevychází z cely

do shonu lidského a štětcem pobožným
ukládá drahokam za drahokamem v misál.
Jak prostý živočich, jenž veden pudem svým,
jenž v nebe nevěfe se těsně k zemi přissál,
po zimním spánku snad má bytost touží jen…

Oh, zapomenouti, jak holý modřín v lesích!
Oh, sebe neznati! Oh, netušiti žen!
Svůj osud nechat plout jak oblak po nebesích!

A nebýt bližními až k smrti unaven!