Kniha Rút/Kapitola III.

Kniha Rút Rudolf Dvořák
Kapitola II.	Kapitola III.	Kapitola IV.

A děla Noëmi jí, švegruše:
»Má dcero! Což bych našla útulek
ti, jenž byl by ti milým? nuže slyš:
což není Bóaz, s jehož služkami
jsi byla, známý náš? Hle s večera
on ječmen opálá dnes na mlatě;
ty umyješ se, natřeš, vezmeš svůj
plášť na sebe a na mlat sestoupíš.
Leč nedáš spatřiti se mužovi,
prv, než by jídlo, pití ukončil.
Pak půjde na lůžko; ty místo zvíš,
kam uloží se, vejdeš, odhrneš
mu místo u nohou a uložíš
se; on již řekne, co máš udělat.«
A děla jí: »Vše, co díš, udělám.«
A sestoupivši na mlat provedla
vše tak, jak kázala jí švegruše.
A Bóaz jedl, pil a vesel byl,
pak šel si lehnout stohu na pokraj.
Tu vešla zticha Rút a odkryvši
mu místo u nohou tam ulehla.
A bylo s půlnoci, když procit’ muž
a nahnul se a ejhle u nohou
mu žena ležela. Děl: »Kdo jsi ty?«
A pravila: »Já Rút jsem, služka tvá;
rozestři křídla nade služkou svou,
neb góël jsi ty.« Bóaz odvětil:
»Jehóvá žehnej tobě, dcero má,
neb lepší učinila’s lásku svou
poslední nad první, že za mládci
jsi nešla chudými ni s bohatstvím.
Teď, dcero má, nic neboj se. Vše, co
díš, učiním ti; víť lid veškerý
můj v bráně, že jsi žena statečná.
Leč třeba pravda, že jsem góël já,
tož jest zde přece góël bližší mne.
Teď přes noc odpočiň si, z rána pak,
když pojme on tě právem góële,
je dobře, nechať pojme; pakli však
by neměl chuti tebe pojmouti,
tož pojmu já tě, živtě Jehóvá!
Teď však si lehni (a spi) do rána.«
I uložila se mu u nohou
a spala do rána; pak vstala prv,
než mohl člověk druha rozeznat.
Neb pravil (Bóaz): »Nemá známo být,
že vešla žena ta sem na můj mlat.«
Pak pravil: »Dej sem halenu tu, již
máš na sobě, a drž.« A držela
ji, on pak naměřil jí ječmene
šest (měřic), na ni naložil a sám
šel do města. (Rút) vešla k švegruši
své, tato pravila: »Jak vedlo se
ti, dcero má?« A ona sdělila
s ní vše, co učinil jí onen muž,
a pravila: »Šest (měřic) ječmene
těch dal mi; pravilť: ,nemáš k švegruši
své vrátiti se jen tak na prázdno.‘«
Tu pravila (Noëmi): »Posečkej,
má dcero, až zvíš, jak věc dopadne.
Neb nestane ten muž, by neproved’,
prv slovo svoje ze dnešního dne.«

Vysvětlivky

Kap. III. (str. 16., v. 20.). Góël, původně hebr. participium verba gáal (rozvázati, vyprostiti), tedy tolik co vyprostitel, jest zde výrazem toho, co označujeme jiným hebrejským terminem jako levir. Byl to původně (5 kniha Mojž. 25, 5) bratr muže, který zemřev nezanechal mužských potomků. Povinností jeho bylo pojmouti vdovu bratrovu za ženu za účelem zbudování domu bratrova, t. j. zachování jména a majetku jeho. Po zákonu Mojžíšově platilo to jen, jednalo-li se o nejstaršího bratra, i náležel z manželství levirova nebožtíkovi jen prvorozený syn; ostatní děti náležely svému rodiči. Během času zavládla v otázce té patrně vlivem poměrů volnější praxe, i mohl býti levirem pokrevní příbuzný vůbec, i vzdálenější, jak svědčí i příklad Bóazův v knize Rút. Sproštění povinnosti góëlské dálo se zvláštním obřadem zvaným chalísá, zutí střevíce (5 Mojž. 25, 9). Dle místa toho záležel obřad v tom, že stáhla vdova střevíc bratru nebožtíkovu resp. góëlovi, a sice před soudem (u přítomnosti starších), a vyplivnuvši před ním zvolala: »Tak staniž se muži, který nechce zbudovati dům bratra svého.« Vzdávání se práv góëlských v knize Rút svědčí tomu, že i tento obřad změnil se během doby, podržev toliko stažení střevíce jako symbol vyzutí se z povinnosti góëlské. —