Kniežky o šašiech/Prvá strana těchto kniěžek
| Kniežky o šašiech Tomáš Štítný ze Štítného | ||
| Úvod | Prvá strana těchto kniěžek | Druhá strana těchto kniežek |
Proč jest hra v šachy vymyšlena?
editovatByl jeden v království Babylonském slovútný král, ale nedobrým slovútenstvím, neb víece jest byl slovúten svým neřádem nežli tiem, že jest králem byl velikého královstvie. Avšak i v tom svém neřádu tiem slovútnějí byl, že jest měl veliké královstvie pořiediti, a to skrze něho bylo obmeškáno. Byl syn onoho krále Nabochodonozora velikého. Ten král nemúdrý mezi jinými neřádnými svými činy, když byl umřel otec jeho, kázal jej na mnoho kusóv rozsekatí a supóm poróznu rozmetati, péči to maje, by byl neožil ještě a nedal jemu kralovati, a řka: „An dřieve byl volem, trávu jedl, však opět byl člověkem a kraloval. Ale když snědúc supové rozletie se, nesletieť se opět zase spolu, aby ožil, a já bezpečně budu kralovati.“
O tomť pravie ty kniehy, ješto Scolastica historia slovú. Takto právie, že jeden, jehož král Nabochodonozor u vězení držal z lidu židovského, byl poradil jemu to. A mohlť jest ten chtieti v tom se jemu jako nepříeteli posmievati. Aj, tot' jest nemúdrost, od nepřietele radu bráti! Nedivte se bláznovství tomu: bohatý, v úmysle neřádný, podobent' jest zabylému, a často bývá po múdrém otci nemúdrý syn. Bylt' jest Šalomún velmi múdrý, však syna nemúdrého po sobě ostavil králem, skrze něhož pak královstvo bylo roztrženo. Takéž i král Nabuchodonozor múdrý jsa, však syna nemúdrého po sobě měl, a čtem, že jeho u vězení držal, chtě jeho zkázati, aby múdr byl.
A když pak vzal moc královú, ukázal jako nemúdrý svú nemúdrost, pomstil sebe i nad otcem, že jej múdra chtěl otec učiniti a vězením pokázati[1], bláznovstvie v něm čije.
Ale takt' jest, jakož die Písmo: „Pokáraj múdrého, budet' tě milovati; ale pokáráš-li blázna, nenecháť, byt' se nepomstil.“ A řekl jsem dřieve: Bohatý mocný, V úmyslech neřádný, podobent' jest zabylému. A zda i ještě toho před sebú nevídáme, a čtem v písmě, kterak jest Nero ciesař bláznivých a neřádných byl obyčejóv, že moc měl a zbožie bez múdrosti, až však postihlo jej bláznovstvie jeho? Takéž i tento král babylonský mnoho měl zlých a neřádných obyčejóv, jediné že dřevním zpósobem otce jeho podržalo se chvilku královstvie, ale ne jím. Pak skóro za Baltazara Perští a Medští přemohli je, jakož Danielovy knihy o tom pravie. A snad počalť se úklad o to královstvo za toho krále nemúdrého, ješto jest pak za Baltazara přemoženo. Neb tak veliká věc ne ihned se skoná, jakžt' se počne.
I pravíť to latinská kniha o tom tak neřádném králi, že všichni zemené múdřejší i větší rodem v tom království tesklili sobě s neřádnými obyčeji svého krále. A pak nechtěl, by kto z čeho pokáral jeho; mnohé múdré zahuboval, když s ním mluvili z nehodných jeho obyčejóv. Čte se, že otec jeho byl také jednú zbíti kázal všecky své mudrce, že neuměli jemu snu pověděti a vyložiti, ješto se jemu zdál v noci, a byl jeho zapomanul. A tak tento král nemúdrý také často zbíjal múdré; neb často děti otcova bláznovstvie spieše se přijmu než múdrosti a budú řieci: „Ano mój otec popíjal se a toto neb toto za mladu činil,“ i bude se pak sám zapájeti, zře a pomně na to, že se jest někdy podpíjel otec jeho. A tak i o jiném neřádu. Ale by řekl: „V tomto múdří chválé otce mého, a tohoto do něho nechválili, toho já nechám, co jest jemu neslušalo, a toho se přijmu, co jest v něm chváleno?“ Tak i král tento netbal toho, že smyslně kraloval otec jeho, ale to uchytil, že byl kázal své mudrce zbíti, avšak byl toho nedokonal, dal se v tom Danielovi přemoci, ale tento mnohé zbíjal, jakž který múdrý mluvil jemu z neřádu jeho.
I byl z těch mudrcóv jeden, jménem kaldejským Kserses a po řecku Philometer; to vznie po česku jako „milovník řádu“. A to jest ukázal, že jest byl hoden jména toho a cti múdrých, neb nežli by mlčal, nic neřka králi, vida tak súženu pravdu, smrti se vážil, nechtěl nespravedlivě cti jména mieti a bydla dobrého v králových sieniech, aby aspoň mlčením pochleboval. Neb ktož v neřádu mocnému pochlebuje, záhubce jest obecného dobrého a zrádce i toho, jemuž v neřádu jeho pochlebuje. Neb vždyť přijde kdys tehdys na to, že se každému neřád jeho ohořčí. I hyzdíť s právem písmo pochlebníky.
Čte se také o jiném mudrci, že raději chudě živ byl, než by u králova dvora měl dobré bydlo. A tak uzří jeho druhý mudřec, ješto byl u králova dvora, ano tento, ješto nechtěl u dvora býti, vaří sobě někaké zelíčko. I die jemu: „By ty chtěl králi pochlebovati, nepral by ty zelíčka toho.“ A on jemu odpovie: „By ty chtěl zelíčko jiesti, ty by králi nepochleboval.“
A tak onen mudřec Philometer nechtěl darmo cti a bydla u dvora mieti, nechtěl, by řekli: „Mlčením králi pochlebuje.“ I smrti se vážil, chtě dosti učiniti úřadu svému, a žádaje cti a chvály králi svému a dobrého obecného, a to věda, že to prvé nemóže býti, jedno ač by král ostal neřádu a přijal se múdré opatrnosti, smíernosti, statečně veliké mysli a spravedlnosti a jiných také šlechetností, v nichž by byl líb Bohu i lidem.
Ale vida ten mudřec velikú ukrutnost krále toho, pokusil se, aby užil smysla svého a své vtipnosti. Vymyslil šachy, aby mohl v podobné příčině mluviti králi, co slušie jemu a co neslušie, jaký má pořád v království býti, kterak tě nejedno jedněch, ale všech menších i věčích v království třeba, kterak slušie všecky obmysliti, všech brániti, všech ostřiehati, kak někdy malý veliké vystřeže škody a veliký, silný móž zajíti bez múdrosti; kak často ztratí se pro malú věc veliká, kak toho mnohokrát bývá, že někto hlédaje, aby druhému učinil škodu, nebude-li opatren, brzo se sám obmešká. A to vše i mnoho jiného má hra šachová v svém obmysle.
Protož ten mudřec to tak mysle, aby mohl o ty věci podobně mluviti před králem, šachy vymyslil, jako by to kratochvílí učinil prázdným, jakž se všeliko i k tomu hodie. Neb prázdnost, v níž múdrosti nehlédá člověk, smrt jest a pohřeb člověka živého, ješto mátě jest hřiechóm a macecha šlechetnostem. Prázdnost učiní, že sám sobě člověk bude těžek. Protož, aby prázdní všie věci nebyli prázdní a počestnú kratochvílí zahnalí tesknost, hodie se i k tomu šachové, i každá hra počestnější jest k kratochvílí, kteráž viece záleží na rozumu než na štěstí. Protož, že jest vtipná hra šachová, hra počestná jest. Ale vše jest vhod dobro; jeliž se potřebným věcem dosti stane, tehdy móž takovými kratochvílemi prázdný spomoci své tesknosti.
A tak Philometer ten mudřec, jako by svú vtipnost ukazoval, prázdným hledaje kratochvíle, šachy jest vymyslil. A v tom přikryl ten svój úmysl, aby krále k řádu napomínal asa oklikem z nedojiepie, když nechce upřiemého slyšeti naučenie. Neb tak jest té hry obyčej, že, ktož hrají, vždy cos buď hovořie proti sobě, jako kakés úklady kladúc. I vymyslil to tak ten mudřec, aby asa hraje před králem v šachy mluvil také potřebné věci: čím hynú královstva a čím se držie.
Ale ještoť druzí řkú, by ta hra byla před Trojí nalezena. Šachové najprvéť jsú od Kaldejských do Řekóv přišli, ale té hry najvěčší obyčej Řekové před Trojí vzeli.
To již o šašiech
editovatUčinil byl ten kaldejský mudřec šachovnici a šachy v obrázky: krále, královú, kmeti zemské, jimž my popi[2] řiekáme, rytieře královy, zemské úředníky, ješto u nás rochové slovú, a piešky, ješto osmer lid obecný v zemi znamenávají. A každému šachu dal miesto jeho a kak by který jezdil, jakož potom uslyšíte.
A když hrál s kniežaty a s dvořany krále toho ten mudřec, ano se jim hra velmi líbí, až i sám král vzechtě[3], aby té hře naučil jeho. A ten mudřec odmlúva pravě, že by se snad stesklo jemu vše slyšeti, co jest třeba k tomu obmyslu, ktož by chtěl uměti dobře hrátí V tu hru. A král vece, že chce jako najmenší vše slyšeti, a i před hněvem svým jeho ubezpeči. A on, jakž vtipný byl a dómyslný, učil hře krále, táhna múdře k úmyslu svému, ukazuje, kaký má býti pořád v království dobře zpořiezeném. Pak-li bude v tomto neb v tomto obmeškáno skrze to, toto je potká neb toto. Takéžť jest i ve jhře této: bude-li toto takto a toto takto přivedeno, ktož to z své strany lépe obmyslí, skrze to bude lepší mieti. A tak táhl povolně k múdrosti ten mudřec krále toho věda, že - jakož die mistr Seneka - tak jest soběvolna mysl člověčie, že mnohokrát spieše dá se povolností přivésti než ukrutností přitáhnúti; a v komž ni se ni ono nebude platno, co jiného, než takému jest zahynúti.
A s tiem jest konec prvé strany kniežek těchto.