Klapzubova jedenáctka (1954)/XV

Klapzubova jedenáctka (1954)
XIV	XV	XVI

Údaje o textu
Titulek:	XV
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Klapzubova jedenáctka Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1954
Licence:	PD old 70

Tři vteřiny před tím, než sto šedesát tisíc Australců vyrazilo svůj zuřivý vítězný jek, ozvalo se v předsednické lóži tiché prasknutí; otec Klapzuba překousl královskou lulku. V tom zlomku vteřiny on, starý kopáčský tatík, už viděl, že je zle. Víc instinktem než myšlenkou věděl, že přijde rána, již nelze zadržet. Zavinil to slabý start Toníkův na levém halvu a klouznutí Jirkovo, jenž hrál levého zadáka. Protože se v prvé chvíli zdálo, že útok půjde středem, byl pravý bek příliš vpředu a vracel se teprve, když už australské pravé křídlo centrovalo. Vtom, jak míč nízkým obloukem letěl před branku a jak starý Shortt ze středu útoku vyrazil, byla už neochvějná jistota branky. Bylo možno jen kratičký okamžik doufat, že Shortt střelí vedle nebo do brankáře. Honza také učinil dva skoky vpřed, aby mu zmenšil prostor k střelbě. Ale vtom už divoký Shortt narazil na míč. Přišel mu krásně na nohu, potvora, jen tak dopadl na nárt pravé nohy, když šla zrovna vpřed. A už bylo jen vidět, jak se tluče v síti. Prošel Honzovi mimo pravé koleno, nejprudší rána, již kdy starý Klapzuba viděl. Oči mu zamžikaly, v nohou jaksi ztratil pocit jistoty, srdce se mu sevřelo. Ani nezaklel. Bezděky prudce zabafčil, ale královská lulka netáhla; dočista ji v zubech rozdrtil. Řev diváků trval plných dvanáct minut. Už dávno se zase hrálo, ale na tribunách ještě lidé poskakovali, dupali, objímali se a boxovali. Starý Klapzuba, trochu pobledlý, se díval nehnutě dolů. Ne, nemýlil se. Chlapci hráli docela jinak, než je kdy viděl hrát. Buď únava po cestě, buď nějaká nechuť — v mužstvu to dneska neklapalo. Byla to pořád ještě krásná hra, že diváci byli bez sebe nadšením, ale to pravé nadšení a oheň, z nichž roste vítězství, chyběly. Naopak, rudí hráli jak jedenáct ďáblů a Klapzubové se po celou první půlku nestačili bránit. Když soudce odpískal konec první půle, 1:0 pro Australii, vraceli se Klapzubové do šaten zcela zničeni. Žádný z nich nepromluvil ani slůvka. Padli na židle a na lavice a jen Honza si pořád utíral nos, aby zadržel slzy, které se mu draly do očí.

Ve vedlejší místnosti se celý roj masérů a trenérů vrhl na australské hráče, aby jim třením a pleskáním osvěžili unavené svaly. V šatně Klapzubů bylo však ticho a mrtvo a stín neodvratné porážky ležel na bukvičkovské jedenáctce. Kdyby už aspoň táta přišel! Ale právě on, který je vždycky v šatně už očekával, dnes jako by se byl propadl. Minuty míjely a tatík nikde!

»Ježíši Kriste — snad se mu něco nestalo?« vytřeštil náhle Frantík oči.

Všichni sebou rázem trhli. Vskutku, jinak nebylo možno jeho nepřítomnost vysvětliti. Zoufalá úzkost je zachvátila. Vyletěli se židlí a hrnuli se ke dveřím. Zvenku sem vnikl táhlý hvizd, jímž soudce svolával nástup ke druhé půlce. Klapzubové na to vůbec nepomyslili. Jediná věc: co je s taťkou?

A vtom starý Klapzuba vstoupil do dveří.

»Tatínku! Tatínečku!«

Hnali se k němu, zavaleni láskou a vroucností. Stál proti nim, slabě v obličeji zarudlý a sotva se ubránil, aby ho neumačkali.

»No, no, setsakra blázni, počkejte přece!«

Povolili, cítíce, že jim chce něco říci. A bezděky všichni sklopili oči. Ale taťka se nezlobil. Jeho hlas zněl naopak miloučce, ba až příliš a nezvykle miloučce.

»Počkejte, chlapečkové, neutlučte mne! No tak, to je dost, že máte rozum! Koukal jsem se na vás, jak jste hráli. Moc pěkně, opravdu, moc pěkně! Takovýhle výkon jsem u vás ještě neviděl…«

Toník zvedl podezřívavě oči. Tenhle přesladký tón se mu nijak nelíbil. Ale otec pokračoval:

»Vskutku, podivuhodná hra! Běh, souhra, střílení! Moc velkou radost jste mi udělali! Přišel ke mně jeden tlustý gentleman a povídal mi, že prý mají v Sydneyi klub stokilových. Že prý si také občas zahrají kopanou, jestli prý byste si s nimi nechtěli příští neděli zahrát? Dříve ne, až prý si trochu odpočinete, abyste byli pro ně dost dobří soupeři. Potom taky přišla ke mně jedna slečinka, že prý tady zavádějí házenou. Jestli prý by vám to nebylo milejší a příhodnější, nežli se plést do kopané. A pak jsem slyšel dvě staré babičky se hádat, jestli se za jejich mladých dob taky tak často míjel míč, jako jej ztrácejí nynější Evropané.«

»Taťko.!«

Byl to více vzlyk nežli zavolání. Všichni brečeli vzteky. Otec Klapzuba nedodržel svůj kousavý tón. Všecek zjihl a změkl.

»Fajfku od Jeho englickýho Veličenstva jsem k vůli vám překousl. Setsakra, mančafte, až tohleto budu povídat mamince.«

Nesnesli toho déle a utíkali ven, kde soudce pískal už zuřivě a tribuny řvaly po zničení Čechů. Před východem z chodby je Toník zastavil.

»Kluci — ježíšmarjá…!«

Bylo to poslední »buď — anebo«! Všichni cítili jeho závažnost. Otřeli si rukávem oči a pak si mlčky navzájem potřásli rukama. Bylo to více než přísaha.

A pak šli a hráli…

Přišlo to ohromující a zdrcující jako bouře. Byly chvíle, kdy se Australci v nejprudším běhu bezradně zastavovali, aby se rozhlédli, co se vlastně kolem nich děje. Útok bílých? Osm mužů letělo po hřišti jako vichřice a kdesi mezi nimi přeletoval míč, neviditelný, dokud neležel pod sítí branky. Obrana? Jedenáct mužů jako bílá zeď. Kombinace? Té jste už vůbec nepostřehli. Nebylo jí ani vidět v těch sílených letech od branky k brance. Na tribunách i v lóžích se přestávalo dýchat. To už nebylo jedenáct hráčů, kteří si hrají s míčem, to míč sám ožil, očarován, nabit pekelnou vůlí porazit nejmladší pevninu. V nejnevypočitatelnějších klikatinách skákal vpřed a vzad, vpravo a vlevo, nahoru a dolů, uhýbal Australcům, přitáčel se k bílým, odskakoval tam, kde rudých bylo nejméně, prodíral se vpřed, někdy se jen kutálel a jindy jen zafičel, malý kulatý ďábel ve službách bílé jedenáctky.

První branka padla ve třetí minutě. Nebyla vůbec vstřelena, nýbrž Karlík vnesl míč až do sítě na prsou, jsa rychlejší v zuřivém běhu než míč. Druhou branku, jíž urvali vedení, stočil Pepík s křídla tak, že míč poskakoval po horní tyči a pak se falší stočil a spadl na druhém konci. Třetí branku vstřelil Toník ze třiceti metrů, kdy ještě nikdo na ránu nepomyslil. Čtvrtá branka padla Frantíkovou hlavou z rohu. Pátou branku, nejkrásnější a nejpodivuhodnější, můžete dodnes spatřit v kinematografickém archivu Federace. Byla to dělová rána Jirkova, proti níž brankář skočil Robinsonovým skokem. Natažen jako svíčka, padal vodorovně na míč, ale vstřelení bylo tak prudké, že míč přemohl váhu brankářova těla i setrvačnost jeho pádu a otočil obra ve vzduchu o devadesát stupňů. Když nešťastník dopadl na zem, ležel ne už podle branky, nýbrž kolmo k ní, nohy venku, trup v brance a míč v jeho náruči byl tam taky. Šestou branku si dali utlučení Australci sami. Čtyři další soudce pro domnělý offside neuznal. Ale zbývalo ještě osm minut a to stačilo, aby Pepík a Slávek vpálili branku sedmou, osmou a devátou.

»Kde máte ten metrákový klub, táto?« křičeli zářící Klapzubáci, táhnouce pod předsednickou lóží do šaten.

»Pukli, chlapečkové, pukli do jednoho — setsakra veltmajstři!«

Tak slavně se skončil zápas o mistrovství světa, který Klapzubové považovali za svůj poslední.

Ale v tom se hoši mýlili…