Klapzubova jedenáctka (1954)/XIV

Klapzubova jedenáctka (1954)
XIII	XIV	XV

Údaje o textu
Titulek:	XIV
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Klapzubova jedenáctka Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1954
Licence:	PD old 70

Inseráty, plakáty, nosiči reklam, promítané nápisy v biografech a v noci na stěnách domů, transparentní hesla na svítilnách, miliony fotografií, úvodníky v novinách, stohy letáků, to vše zpracovávalo po dva měsíce celou Australii k vrcholnému zápasu s Klapzuby. Průběh jejich jízdy sledovaly a ohlašovaly jiskrové depeše den za dnem a v sázkových kancelářích se hromadily obrovské sázky pro i proti. Pět k jedné stály sázky pro Australii, když se nejlepšímu sportovnímu zpravodaji G. B. Greenwoodovi podařilo vniknout na palubu Princess Mary a pozorovat Klapzuby při hře na palubě a pak pod sprchami. Výsledek toho byla depeše, která naděje Australie srazila na tři k jedné. Když se Klapzubové sami objevili na palubě před nepřehlednými davy, které je v Sydneyi očekávaly, klesla Australie v sázkách na jeden a půl. Pak se však do toho vložili vlastenečtí sportovci a ohnivou kampaní rozplamenili krajany, že se sázelo na Austrálii šest proti jedné.

Týden před zápasem bylo město přeplněno cizinci, kteří již čekali na utkání. Ale denně vjížděly do přístavu nové a nové lodi, přecpané zvědavci, kteří spali na půdách, na loďkách, ve stanech za městem. Večer před zápasem vymohly si davy otevření stadia, vrazily dovnitř jako strašlivá vlna a obsadily hned nečíslovaná místa, aby si je zajistily. Desítky tisíců lidí spaly tu schouleny na kamenných sedadlech a celá armáda kočovných krčmářů měla tu od nejrannějšího jitra obrovské obchody. Dvě hudební kapely byly už dopoledne vyslány do stadia, aby křepkými pochody a foxtroty udržovaly rozčilené davy v dobré náladě. Přesto docházelo k nesčetným hádkám a srážkám a mnoho pěstních kloubů se rozbilo při zajišťování lepších míst.

Od dvanácti hodin se tribunové obecenstvo specialisovalo na vyrážení hromadných výkřiků. Vymyslila se nějaká pěkná věta, jako na příklad: »My chceme vidět Klapzuby na hromadě! «, nebo »Pusťte na starou Evropu klokany!« a celá tribuna ji hezky v taktu zařvala. Z toho se rozvinul boj mezi severní tribunou a jižní, která z nich zařve silněji. Byly to takové orgie spojených hlasivek, že hudba přestala hrát a spokojila se tím, že jenom po zvlášť zdařilém zařvání zahrála tuš. O druhé hodině tribuny už jen sípaly a křiklavý zápas mezi Severem a Jihem zůstal nerozhodnut.

V tu dobu byl už stadion přecpán diváky, že se zdálo, že se musí roztrhnout O půl třetí dal náčelník policie zavřít brány. Tisíce hlučících opozdilců, kteří uvízli před branami, začali klít a láteřit. Ale brány zůstaly nehybně ve zdech stadia a davy venku byly odsouzeny procházet se kolem zapovězeného ráje a jen z náhodných výkřiků, potlesku, hvizdotu a řevu mohly soudit, co se děje uvnitř.

Byl to prazmatený hluk a jek, stálý vlnivý hukot, jenž se přeléval přes vysoké zdivo stadia. Do začátku zápasu chybělo ještě pět čtvrtí hodiny a proto se ti, kteří se nedostali dovnitř, po několika marných pokusech o vniknutí rozložili na trávnících kolem zdí. Dvě minuty po čtvrté hodině byli ve svých hovorech vyrušeni mohutným pleskotem, jenž zněl jako prudký déšť. To letěl arénou uvítací potlesk — Klapzubové patrně nastupují.

Po třech minutách nový potlesk a dupání a mnohonásobné ryčné výkřiky — mistři Austrálie vběhli asi na hřiště. A pak rázem zoufalé ticho, mrtvé a bez konce.

Vyhoštěnci za zdí zbledli rozčilením a se vztyčenými hlavami se snažili zachytit sebe menší zvuk ze stadia.

Ale bylo ticho, jako by kdosi neviditelný spustil nad celou arénou se sto šedesáti tisíci diváků obrovský skleněný poklop.

Nekonečné minuty se pomalu vlekly po vytažených hodinkách.

Najednou sebou všichni trhli. Ostrý hvizd píšťalky prořízl vzduch. Dzin — dzun — dun — dun — zvonivě duněly údery v míč. Vyhoštěnci sledovali vytřeštěným zrakem měnící se směr, odkud rány přicházely.

V jednu chvíli se žlutozelený míč vznesl nad hradby jako raketa, zatetelil se leskle ve slunci a neslyšně opět sjel za zeď. Dvojí ostré zadunění následovalo.

V tu chvíli vyrazili tři kluci ze zatáčky hlavní třídy předměstí. Běželi za sebou dlouhým krokem atletů, zvedajíce pěkně nohy a dopadajíce pružně na špičky. Rozdrbaný kluk s černými kudrnami pod červenou čepicí vedl a oba ostatní byli v dobrém závěsu. Na půl cestě před stadiem začal poslední přidávat, prostřední se ho chytil, a tak doběhli zbytek cesty v rozvinuté linii. U prvního hloučku odmítnutých se zastavili. Každý z nich měl pod paží balík novin.

»Zvláštní vydání Heraldu!«

»Nástup mužstva na hřiště!«

»První minuty zápasu! Kupte Herald! Kupte Herald!«

Pronikavý jekot tří mladých hrdel strhl rozčilené posluchače. Je-li možno, že by už…? Vrhli se na balíky novin.

Vskutku! Tady to bylo černé na bílém! Rekord novinářské rychlosti! Odstavec za odstavcem, všude plno titulků, velký, jadrný tisk!

»Fenomenální mužstvo Klapzubů v bílých dresech s národním odznakem Čechů na levé straně hrudi vbíhá dlouhou řádkou na zelený trávník. Klasická těla jedenácti atletů.«

»Nekonečný jásot propuká poznovu. To starý Shortt, náš nevyrovnatelný Hiram Girford Shortt, zahajuje božsky pružný nástup jedenácti rudých Australců.«

»John Herbert Nearing přitahuje si čepici a zvedá píšťalku. Rychlým pohledem přeletíme ještě skvělou plochu hřiště, na němž dvaadvacet soků stojí jako sochy. Prudký hvizd proniká nám do srdce. Řady se hnuly…«

»První minuty náleží nám!«

Lidé se rvali o Herald, a nad každým číslem jich bylo namačkáno jak vos nad přezrálou meruňkou. A tři otrhánkové probíhali mezi nimi a nestačili cpát mince do kapes. V deseti minutách stáli tu s holýma rukama. Před nimi obrovská brána — uzavřena. Podívali se na sebe s protaženou tváří.

»Tohle je pěkné nadělení, Samy!« vyhrkl na černovlasého ten, jenž dobíhal jako třetí. »A tys nám tvrdil, že tam s novinami pěkně vklouzneme!«

Samy se zamračeně přiblížil k bráně. Nic platno, byla dokonale zavřena. Samy si odplivl a podíval se v rozpacích na oba kamarády, kteří čekali na jeho rozhodnutí.

Za zdí, jako ve velké dálce, zaslechli zahvízdnutí. Snad aut, snad roh, snad surovost! Bylo to hrozné! Samy Spargo že by neviděl zápas?

»Běžte spolu tady vlevo kolem stadia. Já poběžím vpravo. Snad někde najdeme díru! Na druhém konci se sejdeme!«

Hoši se poslušně rozběhli. Samy klusal vpravo kolem a jeho ostříží oči kluka od novin sledovaly zeď, hledajíce cokoliv, co by jim pomohlo vniknout na druhou stranu. Ale nic, nic, než hladký šedivý beton a v něm občas zavřená brána. A míč tam uvnitř duněl a duněl!

Oběhl více než polovinu, když se srazil s umouněným Jenningsem a vytáhlým Buthurstem.

»Našli jste něco?«

»Nic! A ty?«

»Taky nic!«

Vyrazili to všichni tři téměř jedním dechem. Malému Jenningsovi div nebylo do pláče. Samy Spargo zuřivě kopal do země. Byli na té straně stadia, kde nebylo žádných vrat. Tady se již začínala pole, žádná cesta tudy nevedla; proto tu také nebyli žádní lidé. Bylo tu cosi jako příkop, od něhož vybíhaly do polí meze. Samy Spargo se bezmocně zadíval do kraje. A najednou se mu oči rozsvítily.

»A tohle není nic?«

Oba jeho druzi se podívali, kam ukazoval. Vskutku, jak mohli nevidět? Na padesát kroků od nich se půda na jednom místě zvedala. Ne tolik, že by odtamtud mohlo být vidět přes zdi, ale na nejvyšším jejím místě stál osamělý strom!

S jásavým jekem přeskočili příkop a hnali se po mezi vzhůru. Za několik minut byli u stromu. Leč běda! Byl to mohutný eukalyptus s kmenem tak silným a větvemi tak vysoko, že se hoši na ně nemohli vyšplhat. A první půle snad už bude u konce! Nebylo možno váhat.

»Rychle, Buthurste! Postav se ke stromu a opři se o kmen! Jenningsi, vylez mu na záda. Postav se mu pevně na ramena. Opři se taky o strom. Nyní vylezu já na vás oba. Musím už přece dosáhnout větví. Netřes se, Buthurste, to přece není žádná váha pro chlapíka, jako jsi ty. Pozor, Jenningsi, až budu nahoře, chytneš se mne za nohy a Buthurst vyleze po tobě. Kluci, držte! No! Pozor! Už!«

Samy Spargo se levicí zachytil menší větve a rychlým mrsknutím se dostal hoření půlí těla nad hlavní větev. Nohy mu visely dolů a Jennings pod ním už po nich chňapal. Ale Samy Spargo toho necítil. Jeho vytřeštěné oči zíraly vyvaleně tam dolů, kde přes hlavy nejvyšších řad viděl tři čtvrtiny hřiště. Jennings se ho konečně zachytil a Buthurst, plivnuv si do dlaní, vyskočil na houpajícího se Jenningse.

V tu chvíli se ozval hromový výbuch.

Samy Spargo vyjekl, ruce mu povolily a sjely po kůře.

Buthurst s Jenningsem se svalili do trávy. Na ně dopadl Samy.

Hromový výbuch dole se změnil v nekonečný řev.

Tři potlučení hoši se zvedli. Oba mladší se vrhli na Samyho:

»Co je? Co se stalo? Cos viděl?«

Samy Spargo stál před nimi bledý a rozčilený a jeho oči se jako u vidění upíraly k stadiu.

»Samy, pro boha, mluv, co to je?«

Obrátil se konečně k nim a vyjekl:

»Klapzubové právě dostali gól!«