Klíč/XXV

Klíč Viktor Dyk
XXIV	XXV	XXVI

Údaje o textu
Titulek:	XXV
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Krysař. Praha : Levné knihy KMa. ISBN 80-7309-064-3. S. 58-77.
Licence:	PD old 70

Dny zase šly. Nic dobrodružného se nestalo. Jenom vila Dobré naděje všecka prochladla. Její duše zmizela. Ti, kteří zde zbyli, dleli tu bez vážnosti a bez lásky. Syn i dcera se báli pohlédnout pánovi vily do tváře. Báli se, poněvadž jejich výraz nemluvil k otci, ale k vrahovi. Nedovedli zapomenout na úder onoho večera a onoho příštího rána, vražedného rána. Vše to zaměstnávalo jejich myšlenky a bralo jim klid. Vír je uchvátil; vše se stalo nejisté. Tázali se, a nebylo odpovědi. Život stál před nimi zlý a tvrdý. V co věřit, zklame-li nejsvětější? Neodvážili se ani sobě svěřit všechny myšlenky za vleklých podzimních večerů. I mezi nimi se otvírala propast. Jak Lidka záviděla bratrovi, který odcházel často z vily, jež jí byla vězením, jako bývala matce.

Naléhala na odjezd. Ale otec chladný a uspokojený svým zlem, ptal se „proč?“ A jeho oči hleděly s přetvářkou otázky, jako by nechápal opravdu. Jeho odtud nic nepudilo; oh, ne, nikdy nebylo krásnějšího podzimu, nikdy nechodil tak rád po zahradě!

Vypadalo to, jako by odpadla nějaká překážka jeho pobytu tam dole. Pán vily Dobré naděje se procházel po spadalém listí a jeho tlení bylo mu krásnější vůní než vůně všech jarních květů.

Lidka ho zahlédla, jak vyšel kdysi do polí zadními vrátky, která nikdy předtím neužíval. Vyšel zlý a veliký jako přízrak a ztrácel se v polích.

Lidka se zachvěla. Pojala ji úzkost. Kdo ho to volá, co ho to volá do polí?