Klíč/XXI

Klíč Viktor Dyk
XX	XXI	XXII

Údaje o textu
Titulek:	XXI
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Krysař. Praha : Levné knihy KMa. ISBN 80-7309-064-3. S. 58-77.
Licence:	PD old 70

Emil Šop četl psaní, zřejmě psané v horečném kvapu.

„— Píšu… proč vám ještě píšu? Dala jsem vám sbohem před dvanácti lety. Dávám vám sbohem znovu. Dříve to byl nový život; nyní to už není život. Sbohem. Umírám, příteli…

Zasáhlo mne to, běda; nevzpamatuji se z toho. Obětovala jsem sebe i svou lásku dětem. Byla to zlá oběť; zároveň však také pokání. Pokání? Což existovaly hříchy? Vůči němu hříchy?

Byl chladný jako led; nemiloval mne nikdy. Nevím, bylo-li vůbec něco pod tím ledem; pro mne nikoli. Studil mne na srdci tolik let. Byla jsem vinna, budiž; on byl podlý. Čekal, až bude moci více ranit. Ranit tehdy, když už jsem odpykala. Nebyl můj život takto zmařen? Nevzdala jsem se dobrovolně všeho?

Děti mi zbývaly. Vzal mi děti.

Pojímá mne hrozná úzkost; ne, nemohu pohledět do jejich očí. Ne, že by mne milovaly méně. Ale bylo by mezi námi něco ošklivého. Odpustily by mi. Děti, jež odpouští matce! Hrozný pocit!

Mlčel po dvanáct let. Promluvil, kdy už neměl právo mluvit. Zbabělý! Ranil mne ranou, na niž vykrvácím. Ne, nelze tak žít; uzavřel mi poslední útulek. Není-li důvěřivé úcty v očích mých dětí, co mi ještě zbývá? Ach, ubohé, ach, ony ubohé!

Až dostanete mé psaní — Dostanete je přece? Žijete přece? Jsou chvíle, kdy tomu všemu nevěřím. Až dostanete mé psaní, politujte mne trochu. Vzpomeňte na několik chvil, jež nazýváme šťastnými. Zapomněl jste snad zatím. Zcela jistě jste zapomněl. A nebyla jsem to já, která vás zapudila? Neměl jste právo zapomenout? Ale chci dnes jen několik chvil… Chci říci… Byla jsem bídná a nikdo… Zmařeno dvanáct let, celý život. Co chci říci? Oh, vracím se k dávno zašlému dnu. Kdybych byla tušila, kdybych byla tušila —

Vše marno… Není pomoci. Nutno ukonat. Budu mrtvá, až budete číst mé psaní — —“

Byla mrtvá.