Klášter praemonstrátský v Nové Říši 1211–1911/I.
| Klášter praemonstrátský v Nové Říši 1211–1911 | ||
| I. | II. Nová říše stává se kanonií kanovníků řádu sv. Norberta. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Klášter praemonstrátský v Nové Říši 1211–1911 |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Klášter praemonstrátský v Nové Říši 1211–1911 Nová Říše: Nákladem vlastním, 1911. s. 5–17. |
| Licence: |  PD anon 70 |
Na silnici, vedoucí z Mor. Budějovic do Telče, leží v tichém, přívětivém údolí městečko Nová Říše.
Celou jihovýchodní část městečka zaujímá kanonie praemonstrátská. Z bujné zeleně stinných zahrad, obklopujících kanonii ze tří stran, pnou se bílé její zdi, příchozímu vlídně kynou báně věží klášterního kostela, zasvěceného svatému Petru a Pavlu. Vlídně kynou věže ty již po staletí a den co den z oněch věží zní zvony ranním i večerním tichem, doprovázejíce modlitbu obyvatelů bílých klášterních zdí i tichého městečka.
Letos slaví klášter novoříšský 700letou památku svého trvání. Nebude snad od místa, krátkými rysy nastíniti jeho dějiny. Buďtež tyto řádky »klekáním«
»těm, kdož tam na hřbitově malém leží,
i těm, jichž rov už rozeznáš jen stěží,
i těm, jichž hrobu zmizel každý znak.«
S těmi bílými novoříšskými zděmi spjata je vzpomínka na dějiny celého kraje, a líčíce dějiny kláštera vyneseme na povrch a připomeneme snad mnohou událost zajímavou i pro nynější obyvatelstvo zdejšího okolí. Vždyť dějepis ― jest jako tajemné zvonů znění, o němž básník praví:
»O hymna jsi, jež po staletí pojí rod starý s novým, mrtvé s živými.«
Buďtež tyto řádky slavnostním večerním vyzváněním před krásným dnem jubilea a zároveň přáním, by tento významný den byl začátkem nové, utěšené budoucnosti.
Klášter novoříšský byl založen před dávnými věky.
Zakladatel kláštera sídlil jihozápadně, asi ½ hodiny od kláštera na Červeném Hrádku. Z jeho sídla nezbylo ničeho kromě jména, jež zdědila vesnice stojící na místě.
Leč památka jeho uchovala se ve vděčné paměti obyvatelů kláštera novoříšského, kteří každoročně na svých modlitbách vzpomínají svých zakladatelů: Markvarta a jeho manželky Vojslavy z Hrádku. ―
V klášterní jídelně i na chodbě konventu visí velké jejich obrazy.
Markvart z Hrádku vyobrazen v úplné zbroji vojevůdce. Byl totiž ― jak staré listiny o něm sdělují ― supremus militiae dux (vrchní vojevůdce). V jeho tváři na obraze zrací se i dobrota i mužnost.
Jeho choť Vojslava vyobrazena v bohatém kroji, jejž nosily urozené paní té doby. Tahy tváře její prozrazují, že byla paní vážnou, povahy rázné.
Markvart z Hrádku a jeho paní Vojslava založili klášter novoříšský pro řeholnice řádu sv. Norberta, klášterní panny praemonstrátky. Je pravdě podobným, že Markvart z Hrádku učinil slib, že založí klášter, vráti-li se z válečné výpravy živ a zdráv. Zdá se tomu nasvědčovati roh pravý obrazu v jídelně, v němž vyobrazeno dobývání hradu a pak nápis na obrazu v konventě: Marquardus de Hradek fundavit 1211 Victor ipse morte victus obiit ― Deo Deiparae et Norberto ex voto: Markvart z Hrádku založil 1211. Vítěz sám smrtí přemožen umřel. ― Bohu, Boží Rodičce a Norbertu ― dle slibu.
Ovšem obrazy pocházejé teprve z druhé polovice 18. století, leč malíř Kracker měl jistě k své malbě starý vzor a nápis složil někdo z klášterníků dle pramenů nám teď neznámých. Určitější datum založení kláštera není známo. Markvart z Hrádku zemřel dne 24. října 1220 a Vojslava 18. března 1221. Výroční modlitby za zakladatele a služby Boží konají se každoročně 29. ledna. Možno tedy, že ten den je zároveň dnem výročním založení kláštera.
Uvážíme-li, co vše klášter během 700 let zažil, nebudeme se diviti, že nemáme po ruce zakládající listinu.
Proto nelze též s jistotou určití, co Markvart klášteru daroval. Byl asi dar jeho značný.
Markvart byl velmi bohat. Patřila mu celá krajina od Budiškovic počínajíc až po Jihlavu. ― Ze starých záznamů je pouze tolik zjištěno, že hned v prvních dobách trvání kláštera patřilo ke klášteru část polností novoříšských, lán ve Staré Říši, desátek v Markvarticích, ve Svojkovicích, ve Velkých a Malých Štítkách (tyto vesničky ležely mezi Vápovicemi a Starou Říší a později zanikly) v Hladově, Sedlaticích, Volšanech, Římově, Lipolci a Nepomuku, v Červeném Hrádku, Starči a dvorec u Mezříčka, pak ves Budějovičky, která stávala mezi Novou Říší a Krasonicemi, ves Vranůvky u Bohuslavic, Vicenice, Martinice u Klobouk, 4 lány ve Vilimči a dvě vinice v Polehradicích u Klobouk. Není ovšem jisto, daroval-li všecko toto Markvart z Hrádku. Pravděpodobnějším jest, že jest v tom jmění řeholnic, které donesly věnem klášteru, vstoupivše do řádu; mnohé z nich totiž pocházely z rodu urozeného.
Odkud přišly první sestry není známo. Kronika řádu praemonstrátského udává, že ze Křtin. ― Ale pravděpodobnějším je, že přišly z kláštera premonstrátek z Kounic u Brna.
Neboť jak by byl klášter novoříšský přišel k oněm vinicím u Polehradic a k državě Martinic u Brna?
Klášte praemonstrátek v Nové Říši byl tak zařízen jako jiné kláštery praemonstrátské. ― Sestry byly řízeny převorkou, jíž si samy volily. Statky klášterní spravoval probošt. Probošt se svými kaplany měl na starosti duchovní správu při farním chrámu sv. Petra a Pavla. Jeden z kaplanů zastával kromě toho duchovní správu ve Staré Říši.
Probošta volily sestry samy z řeholníků kláštera zábrdovického u Brna. Musel býti však napřed od opata zábrdovického, jenž byl zároveň vrchním představeným kláštera novoříšského, potvrzen.
Jak již bylo podotknuto, jsou záznamy a historická data z těchto dob ztracena, zničena ohněm a válkami a drancováním, takže je nám známo jen málo jmen proboštú ― a praemonstrátek převorek.
Zachovalo se nám jméno probošta až z roku 1257. A to jenom náhodou na listinách, které uchovány byly v jiných archivech. Roku 1257 zaměnil totiž probošt Bohumír vinici v Polehradicích, která asi pro vzdálenost od Nové Říše těžko dala se spravovati, s opatem Zábrdovickým za zahradu s dvěma lány v Nové Říši ― a přepustil patronátní právo nad Starou Říší švakrové zakladatele Ludmile, začež obdržel od Ludmily lán ve Staré Říši a desátky ze Svojkovic a Markvartic. Zároveň darovala Ludmila k faře staroříšské lán polí a desátky ze Staré Říše.
Vnitřek kostela novoříšského.
Roku 1276 rozhodl Přemysl Otakar, že všechny pokuty, ku kterým budou odsouzeni poddaní klášterní od soudů, nemají se odváděti soudům, nýbrž kouventu.
Konvent totiž podnikal tehdy stavbu kaple sv. Norberta na pahorku u Nové Říše (»na Norbertě«) a kolem kaple založen hřbitov a vystaven zde též dům pro hřbitovního kaplana. Kaple a kaplánka stávaly až do roku 1609.
Roku 1278 zemřel tento velezasloužilý probošt, oblíbený u biskupa Brunona i Přemysla Otakara II.
O působení proboštů Vízimíra (1278―1290) a Otty (1290―1299) se nám nezachovalo žádných zpráv.
Proboštu Marsyliovi (1300―1311) udělil příbuzný zakladatelův Smil de Castello (z Hrádku) patronátní právo nad Starou Říši a Jaroslav z Jakubova a jeho dcera Sudka darovali klášteru půllán a lesík v Jakubově.
Za probošta Bernarda (1311―1320) obdržel klášter od Vratislavy, vdovy po ✝ Štěpánu Kokorském z Thaubensteinu, patronátní právo nad Krasonicemi.
Za probošta Gerharda (1320―1330) koupil klášter dvorec v Nové Říši za 61 hřiven stříbra (hřivna po 64 groších).
Po Gerhartovi nastoupil Ničislav (1330―1345) za jehožto vlády papež Jan XXIII. potvrdil r. 1331. klášteru jeho výsady a majetek a vzal pod svou zvláštní ochranu.
Zu zbožného probošta Hermanna (1345―1348.) obdržel klášter 3 lány v Cickrajově, jež věnem donesla klášteru dcera majitele Eufemie, která do kláštera vstoupila.
Touto dobou začíná požehnaná činnost jeptišky jménem Jitky. Její vzorný život a dobročinnost získaly klášteru vážnost mezi okolní šlechtou a měly za následek, že pamatováno bylo zbožnými odkazy na klášter. Tak za proboštů Hoenzlina (1348―1353) a Jindřicha (1353―1355) obdržel klášter pozemky v Horní Slatině, za Hostislava (1355―1363) 5½ lánu (pole, luka, lesy) v Loučce u Dlouhé Brtnice.
Za probošta Jana (1363―1375) pozemky v Závišné-Volešné (jež měl klášter až do 1870).
Ještě za probošta Martina (1378―1384) byl obdařen kostel novořišský r. 1380 od papežského legáta Pia, biskupa ostřihomského, odpustky pro svátky výroční a svátky mariánské, sv. apoštolů, čtyr učitelů církevních: sv. Ambrože, Jeronyma, Řehoře a Augustina a svátek Nanebevstoupení Páně. Odtud asi se zachovala pout na tento svátek až po naše doby.
Rychle vystřídali se probošti Hostislav (1384―1385), Otík (1385―1389). Za probošta Předbora (1389―1428) dosáhl klášter vrcholu své slávy a rozkvětu. Milována pro svou mateřskou péči o své spolusestry i poddané, učinila převorka Jitka klášter vzorem pro široširé okolí. Probošt Přebor byl horlivým sestrám horlivým vůdcem i vzorem v klášterní kázni.
Leč rozkvět dlouho netrval. Bohatý klášter a blahobytem obyvatelstva slynoucí panství lákalo tlupy husitské k loupeži.
Dvakráte po sobě r. 1423 a 1424 byly statky vydrancovány. Převorka Jitka a probošt Přebor byli tak svědky i rozkvětu i úpadku kláštera.
Jitka zemřela r. 1427. Probošt Přebor 1428. Leč nejhlubší ránu zasadil klášteru Prokop Holý.
Když přišla zpráva o řádění blížících se tlup husitských, utekly jeptišky s proboštem Ondřejem (1428―1448) do hrazeného Telče a byly pohostinu přijaty v klášteře sv. Ducha. Klášter v Nové Říši byl od Prokopa Holého úplně rozbořen a statky zpustošeny. Když v zemi opět zavládl pokoj, snažil se probošt Michael 1448 zase klášter povznésti, leč šlo to pomalu. ― Král Ladislav potvrdil sice roku 1453. práva a privileje kláštera, leč tím klášteru mnoho pomoženo nebylo. V zemi panovalo bezvládí. Husitská šlechta zabrala již dříve klášterní statky a zpečovala se je vydati. Klášter zachránil ze svých bývalých držav jen malou část a z té musel mnoho odprodati, by zpustošený klášter mohl býti dostaven. Mnohé obce patřící klášteru byly vydrancovány, obyvatelstvo se rozutíkalo, tak že nemohly býti více vystaveny.
V této smutné době starala se energická převorka Kateřina a probošt Prokop (1462―1492) o rozkvět kláštera. I papež hleděl klášteru prospěti. Osvobodil jej od dávky, známé tehdy pode jménem subsidii charitativi, prohlásil, že nepodléhá právomoci biskupů olomouckých, nýbrž přímo svaté stolici. Leč vše to nepomohlo klášteru. Probošt Bartoloměj (1492―1503) byl nucen pro dluhy dáti do zástavy část svých důchodů.
Husitská okolní šlechta utiskovala klášter, kde jenom mohla.
Marné bylo dovolávání se ochrany královské. Český král Vladislav neměl potřebné moci, aby zakročil. Jediné, co učinil, bylo, že dal klášter v Nové Říši r. 1497 pod ochranu mocných pánů z Hradce, kteří měli v držení Telč. Leč tím jenom Novou Říši poškodil. Jindřich z Hradce, nejvyšší komoří český, ještě jakž takž se choval. Alespoň nehleděl z úřadu od krále naň vznešeného kořistiti pro sebe.
Leč jeho syn Adam z Hradce sám utiskoval klášter, misto aby jei chránil. Nedbaje na výsady kláštera, vnutil klášternicím na sv. Magdalenu r. 1503 za probošta cizozemce Krištofa Peugara z Reitzenschlagu. ― Tento Němec utiskoval klášter právě tak jako okolní husitská šlechta, vyssával jej kde jen mohl ― a když viděl, že míra jeho nespravedlnosti je dovršena a že ubohým řeholnicím bude dáno na jejich prosby a stížnosti právo, utekl roku 1515 ― a sebral sebou všechny klášterní skvosty i kříž stříbrný a zlacený, dar to zakladatelů Markvarta a Vojslavy. Po jeho útěku zvolily sobě jeptišky za probošta premonstráta zábrdovického Jakuba ze Sternberka, jenž zůstal v Nové Říši až do roku 1521. ve kterém roce byl zvolen za opata v Zábrdovicích. Leč ani proboštu Jakubovi ani jeho nástupcům Sigmundovi (1521―1542), Ondřeji (1542―1555), Michaelovi (1556―1559) nepodařilo se zajistiti řeholnicím bezpečnost a klid.
Byly utiskovány od okolní husitské a protestantské šlechty dále a pan Zachariáš z Hradce místo, aby je chránil, počínal si na jejich statcích jako nějaký turecký beg. Aby si pojistil svůj naprostý vliv na klášter, vnutil mu roku 1560 svého dvorního kaplana Matěje za probošta. ―
Dvakrát podala převorka Anna na pana z Hrádku žalobu k císaři Ferdinandovi I., však až 1562 dosáhla u zemského soudu v Brně práva.
Císař sám vzal klášter pod svou ochranu a proboštu Matěji bylo nařízeno, by složil účty ze svého úřadování. Probošt Matěj uchýlil se pak do praemonstrátského kláštera v Mühlhausen[red 1] v Čechách.
Pod ochranou Ferdinandovou začalo se dařiti klášteru lépe. Nový probošt Kašpar Schönauer vystavěl zděné probošství místo starého dřevěného, zbudoval faru u sv. Jakuba v Jihlavě.
Od Ferdinanda I. byl totiž pověřen i správou opatství želivského.
Roku 1570 byl zvolen probošt Kašpar za opata zábrdovského, podržel sobě hodnost opata želivského, vzdal se však probošství novoříšského.
Za probošta byl zvolen Urban (1570―1595) a od císaře Maxmiliana II. potvrzen.
Když přišel probošt Urban do Nové Říše, žily v klášteře již jenom 4 jeptišky: převorka Dorothea, Manda (Magdalena), Maruška a Anna Černovická z Kačova. Brzy zemřela převorka Dorothea a za převorku byla zvolena Anna Černovická z Kačova. Potom zemřela Manda i Maruška a v klášteře zbyla jen převorka Anna Černovická z Kačova. Poslední převorka novoříšská udělila městečku Nové Říši mnohé výsady tak velké, že se jim divili a je částečně zrušili sami protestanští komisaři r. 1611.
Poměry náboženské v té době byly přesmutné. Sekta českých bratří se šířila čím dál tím více. Za těch poměrů nebylo ani pomyšlení na přijetí novicek a nové oživení kláštera.
Známkou velmi význačnou je dopis opata Kašpara, jenž píše svému nástupci proboštu Urbanovi, že v Jihlavě zase jednou za dvacet let křtil katolické dítě. Když tedy probošt Urban zemřel, odjela poslední jeptiška Anna Černovická z Kačova do kláštera praemonstrátek v Chotěšově v Čechách, kdež i zemřela. Odjela na rozkaz opata strahovského a generálního vikáře Lohelia se schválením generálního opata z Prémontré ― Františka a Longo Prato.
Čeští bratří v Nové Říši a okolí a okolní protestantská šlechta se těšila, že nyní opuštěné klášterní statky uchvátí, leč zmýlili se. Péči o opuštěný klášter převzal generální vikář ze Strahova Lohelius a jmenoval ― dohodnuv se s opatem zábrdovickým ― proboštem novoříšským podpřevora z kláštera lúckého (Klosterbruck) u Znojma.
Nový probošt Šebestian Chotěbořský dostal zároveň rozkaz, aby postaral se o výchovu dorostu mužského pro klášter, aby užito býti mohlo statků klášterních ve smyslu zakladatelově. Leč Šebestian Chotěbořský byl roku 1599 zvolen opatem v Klosterbrucku a jeho nástupce Jan Kostelecký, premomstrát ze Zábrdovic, neměl dosti síly a obezřetnosti, jež vyžadovalo tehdy postavení probošta v Nové Říši. Byl proto povolán do Zábrdovic zpět. Osud kláštera novoříšského dál se býti zpečetěn. V Zábrdovicích byli sami mladí mniši, žádný nebyl sto, aby s úspěchem působil za velmi těžkých poměrů v Nové Říši.
Tu zasáhl opět generální vikář Lohelius účinně do smutných poměrů. Poslal svého sekretáře Adama Skotnického do N. Říše za probošta.
Lohelius nemohl poslali vhodnějšího muže. Doba jeho působení (1605―1631) patří mezi nejpohnutější doby naší vlasti. Když přišel Adam Skotnický do Nové Říše, čekala na něj krušná práce.
Většina poddaných klášterních hlásila se k sektě českých bratří. Odpírali tudíž jakékoli dávky, poškozovali klášter a ve svém odboji byli utvrzováni a proti klášteru podpichováni okolními šlechtici nekatolickými.
Dva občané novoříšští přepadli převora, jenž musel si hledati práva u samého císaře Matiáše. Matiáš ustanovil na vyšetření celé záležitosti a sporu novoříšských komisi, která pozůstávala z protestantských pánů a proti proboštu velmi nepřátelsky vystupovala.
Při vší své zaujatosti musela komise uznati křivdy, jichž obyvatelé novoříšští proti proboštu se dopustili a dala je potrestati.
Probošta Adama netísnila však tak péče o statky klášterní, jako starost o nesmrtelné duše. Jeho farníci dali se naváděti a štváti od Krištofa z Pržiczan, pána v Červeném Hrádku a Jindřicha Zahradeczkého, pána v Jemnici a chodili do protestantských kostelů. Mnozí z občanů z Vilimče, Vystrčenovic, Volšan, Vápovic a Roseče žádali, by jim podáváno bylo podobojí způsobou. Všechno domlouvání se strany probošta v dobrotě i přísnosti nic nepomohlo. I list kardinála Olomouckého Dietrichsteina, jenž jménem císaře Matyáše je důtklivě napomínal, minul se s účinkem. Konečně vypuklo povstání stavů českých dne 23. května 1618 a k tomuto povstání přidali se stavové moravští.
Všechna okolní šlechta připojila se k povstání, tak Krištof z Pržicžan na Červeném Hrádku, Rudolf ze Schleinitz na Meziříčsku vedli odbojné vojsko, pak Zdenko Waldštýn na Brtnici, Sádku a Budějovicích, Štěpán Kusý z Mukoděl v Krasonicích, Václav Koniáš z Kynic, Adolf Jankovský z Vlašimi v Budči a Slatině, Jindřich Zahradecký z Jemnice, Vilém Dubský z Dačic, Wolf Koniáš z Kostelního Vydří atd. Manželka Krištofa z Pržicžan, Krescencie, dcera Václava Zahradeckého z Červeného Hrádku, zuřivá stoupenka českých bratří, stále přemlouvala svého muže, by udeřil na Novou Říši. Konečně dal si Krištof říci a obsadil statky klášterní. Probošt Adam i s farářem Krasonickým utekli 16. října 1620 do Telče. Brzy potom byli starostové čeští na Bílé Hoře poraženi a císařský generál uvedl na sv. Tři Krále 1621. probošta opět do Nové Říše.
Probošt našel své sídlo v hrozném stavu.
Po odchodu probošta vrhla se nekatolická luza novoříšská, vedená mlynářem Danielem Píšou, na kostel. Obrazy svatých a sochy byly rozbity a vyházeny. Svatostánek rozbit. Soše sv. Petra byly oči vypíchány, jeden klíč uražen a tak postavena byla socha k mýtu, aby prý — jak se luza posměšně vyjádřila — sv. Petr vybíral mýto.
Kostel byl proměněn v modlitebnu a pastor z Jemnice povolán za faráře.
Ačkoliv probošt byl opět dosazen, škoda vzniklá mu nahražena nebyla. Mlynář Píša, vůdce byl odsouzen od císařských komisařů Bedřicha z Vlašimi a Hynka z Veitmile k pokutě 400 zlatých, 8 hromad desek a celé zásoby cihel, které měl. — Starosta novoříšský Marek Kovář musel zaplatit 30 zlatých pokuty a kromě toho potrestán týdenním vězením. Rychtář Bartoloměj Klempa, jenž rozbil tabernákl, 100 zl. pokuty a týden vězení, Václav Švec, písař na důchodě, Florian Rathouský, písař obecní a Štěpán Vlk dostali po týdni vězení. Tresty poměrně mírné. Tužší byly tresty okolních pánů. Statky jejich byly zabrány. Krištof z Pržicžan, pán na Červeném Hrádku byl uvězněn na Špilberku, Krasonice, Mezeříčsko, Budějovice a Roseč dostal císařský generál Hanibal ze Schaumburku, jenž Roseč přenechal Ferdinandovi Mohrovi z Lichteneggu.
Brtnice připadla Rombaldovi v Collalto, Kynice dostali Jesuité, Budeč připadla zemskému prokuratorovi Janu Mathrasovskému.
Roku 1628. upraven byl v Telči u přítomnosti hraběte Viléma Slavaty, vrchního kancléře království českého, smlouvou poměr mezi klášterem novoříšským a obcí novoříšskou. Starosta Klempa s 5 sousedy slíbili za ostatní občany, že budou dodržovati následující závazek: Sežnou spolu s vilimečskými obilí panské a svezou do panských stodol. Jsou povinni dovésti jeden sud vína ročně ze Zábrdovic a jeden ze Znojma; za pozemky Stošice zaplatí ročně 21 bílých grošů nájemného a odvedou desátky ze všech polí vyjma Slavkov, »na Jiříkově«, »na Hradě«, Chřástov.
Svou mírumilovností hleděl probošt získati obyvatelstvo a přivésti opět k pravé víře.[1]
A timto směrem působil nejen ve svém bezprostředním okolí, nýbrž v celé západní Moravě.
Roku 1820. prodal mlynář Daniel Píša svůj majetek za 4500 zlatých městečku Nové Říši, utekl a usadil se v Třebíči, by ušel potrestání za své nepěkné činy. Karel starší ze Žerotína, pan na Náměšti se za něj přimlouval. Když roku 1622. byl dotazován probošt na sve dobrozdání o vzbouřencích okolních, tu přimlouval se jak mohl ― a jen jeho přímluvě měl Zdenko z Raupova co děkovati, že mu byl ponechán Martinkov a ostatní jeho majetek.
1625 byl dosazen přičiněním proboštovým Strahovák Jan Schleram za faráře v Staré Říši a svěřena mu i správa osiřelé fary Krasonické.
V rozepřích vrchnosti s faráři zastával se probošt kde mohl faráře; tak r. 1625. Jana Žieborovského, faráře v Biskupicích proti jeho patronu Sigmundovi z Vlašimi.
R. 1627. byly přeneseny ostatky sv. Norberta z Děvína na Strahov.
V témže roce přešel dvůr s 12 sedláky s řádkem Svojkovice koupí v držení kláštera. Prodal vše Ferdinand Mohr, rytíř z Lichtenöggu za 4000 zlatých. Z 1000 zlatých zřídil fundaci za své rodiče Jana Ferdinanda a Magdalenu.
Vavřinec Plocar z Klosterbrucku (1631―1649) obsadil r. 1634 faru v Krasonicích. Ukončil r. 1638. stavbu konventu a roku 1639. vystavěl kryptu u sv. Anny.
- ↑ O jeho mírumilovnosti a oblibě svědčí: Když roku 1618 byla proboštovi nabídnuta od Čejky z Olbramovic záměna vsi Krnčic a Stražova za tvrz, dvůr a vesnici Bohuslavice, prosili jej Krnčičtí občané pro Boha, aby toho nečinil. Tak neradi ztráceli novoříšskou vrchnost !
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Klášter Milevsko