Klášter praemonstrátský v Nové Říši 1211–1911/II. Nová říše stává se kanonií kanovníků řádu sv. Norberta.
| Klášter praemonstrátský v Nové Říši 1211–1911 neuveden | ||
| I. | II. Nová říše stává se kanonií kanovníků řádu sv. Norberta. | III. Popis kostela a kláštera. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Klášter praemonstrátský v Nové Říši 1211–1911 |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Klášter praemonstrátský v Nové Říši 1211–1911 Nová Říše: Nákladem vlastním, 1911. s. 18–26. |
| Licence: |  PD anon 70 |
II.
Nová říše stává se kanonií
kanovníků řádu sv. Norberta.
Již drahnou dobu zanášeli se opatové ze Zábrdovic spolu s probošty novoříšskými myšlenkou, obsaditi klášter novoříšský, v němž panny praemonstrátky vždy více vymíraly, řeholníky řádu sv. Norberta.
Proto slošilo již r. 1582. a pak 1634. několik řeholníků sliby pro Novou Říši. Leč zmatky a nepokoje válečné znemožnily provedení tohoto úmyslu.
Teprv roku 1641. na svátek nejsvětější Trojice, jenž připadl tehdy na 16. května, bylo slavnostním způsobem 8 řeholníků ze Zábrdovic od zábrdovského převora Petra Muskula do kláštera uvedeno.
Tak místo, které přes 400 let sloužilo tichému rozjímání a zbožným zpěvům a modlitbě, stalo se ohništěm, z něhož šířily se paprsky protireformace po okolí, stalo se missionářskou stanicí pro celou západní Moravu, hradem chránícím katolickou víru, která husitismem, a tak zvanou reformací v tomto kraji byla velmi ohrožena. A práce byla obsáhlá, dělníků málo. Krajina byla válkami zpustošena, lid zanedbaný, fary neobsazeny. Proto staral se probošt Plocar o novice pro klášter. Leč švédské války, drancování vojska způsobily, že našli se jen tři novicové.
Probošt Plocar zemřel roku 1649.
Jeho nástupce Engelbert Benátko byl muž mírný a dobrotivý. Svým přívětivým a mírným vystupováním docílil oč se jeho poněkud prudký předchůdce marně snažil, totiž že poměr mezi klášterem a místním obyvatelstvem se trvale upravil.
Jak dříve zmíněno, odpadla v bouřích husitských většina poddaných klášterních k husitismu a později k sektě českých bratří; odpírali proto klášteru, k čemu byli starodávnými smlouvami vázáni.
Po bitvě na Bílé Hoře stali se sice katolíky, leč jen na oko a své nepřátelské smýšlení proti klášteru dále ukazovali při každé příležitosti, což vedlo ku stálým stížnostem a rozepřím.
Až Engelbertovi se podařilo smířlivostí poštvané uklidniti. Došlo ku smlouvě r. 1652. mezi městečkem Novou Říši a klášterem. Dvě léta na to viděli Novoříští poprvé svého probošta ozdobeného berlou a mitrou, výsada, již udělil mu papež Innocenc X. na přímluvu arcibiskupa Arnošta Vojtěcha Harracha.
Probošti Novoříští úplně se věnovali svému úkolu, povznésti mravní a náboženskou úroveň kraje.
Vida, jak umění a bohoslužba nábožnost lidu povznáší dal se nástupce probošta Engelberta Matěj Sebastanský do stavby kostela (1661―1687). Pro jeho dílo našel se dobrodinec.
Martin Hlouček z Růžené, farář ve Kdousově daroval na stavbu kaple sv. kříže 2000 zlatých, vymíniv si, aby na jeho úmysl každý pátek sloužena byla mše svatá, což se až na dnešní den koná. ― Stavba kostela rychle pokračovala; tu však roku 1683 když všichni se již na ukončení díla těšili, před svátkem sv. Matěje, před jmeninami proboštovými, vypukl oheň v městečku, zachvátil 17 domků, kostel a klášter.
V kostele spadlo klenutí a celý kostel byl v sutinách. Popelem lehl i celý klášter. Prohořelo se do světnic a uhořelo vše, jen v jedné světnici našli na zdi starý obraz bolestné Rodičky Boží na konopném motouze visící neporušený. Toto podivné zachránění obrazu všechny lidi uvedlo do největšího úžasu. Obraz tak podivným způsobem zachráněný visí teď v poboční kapli v kostele.
K tomuto neštěstí přidružily se velké daně, jež za příčinou válek tureckých byly uvaleny na kněžstvo na Moravě (biskupa, kapitoly a kláštery).
Mimo to ubytovalo se roku 1685. na klášterních statcích vojsko, jehož vydržování stálo ohromné peníze.
Klášter se náramně následem toho zadlužil.
I za nástupce Matějova Karla Kratochvíle (1687―1698) byl klášter ve stálé peněžní tísni, to však mu nikterak nepřekáželo, aby v duchovní správě nevyvinovali praemonstráti činnost co největší. O tom s velkou chválou se zmiňují generální kapitoly řádu a visitační zprávy.
Probošt Bernard Leupold z Löwenthalu (1698―1708) byl prvním, jenž byl zvolen od kapitularů novoříšských z jejich středu.
Památky na jeho působení jsou dosud v klášteře patrny. On dal vyzdobiti kapli sv. Anny, tak jak ji dnes vidíme, dal vymalovati obraz sv. Petra a Pavla nad hlavním oltářem a zhotoviti nádhernou kazatelnu. Nechal vystavěti kapli sv. Kříže »u Brázdů«, vystavěl v Sedlaticích residenci, nynější byty deputátníků, vystavěl hostinec »u bílého Anděla« na císařské silnici u Svojkovic. Stavby tyto od něho nedokončené ukončil jeho nástupce Petr Pavel Credis (1708―1724). Za něho utvořila se obec Sedlatice.
Roku 1733. bylo probošstí novoříšské povýšeno na opatství. Probošt Augustin Výminko (1725―1755) byl prvním opatem. Za nej vzrostl počet kapitulárů, (sám přijal 25 noviců), kteří působili dílem jako kaplani, dílem jako faráři v okolí. Na více než 35 různých farách na západní Moravě během času působili příslušníci kláštera novoříšského.
Po opatu Výminkovi nastoupil opat Josef Pelikán (1755―1792). Byl neúmorně a všestranně činným, aby pro klášter mnoho dobrého vykonal. Za něj byla dokončena nynější výzdoba kostela. Mimo to vystavěl faru ve Staré Říši, kapličku P. M. »na Kopečku«, v Krasonicích kostel a faru a opatřil kostely a fary na svém patronátě vším potřebným. Oplakáván od svých bratří i lidu zemřel r. 1792.
Jak zbožné pokorné mysli byl, svědčí nápis na jeho hrobě (kapli bolestné P. M .) Jesu Bone Peccatorem Abiicere Noli hoc aspiravit usque expiravit. 19. mense Junio 1792. (Ježíši dobrý hříšníka nezavrhuj. Takto vzdýchal, až vydechl naposled 19. června 1792.)
Nástupcem ctihodného opata Josefa byl Jan Nepomucký Pelikán (1793―1819).
Klášter Novoříšský zůstal ušetřen za Josefa II. konfiskace ― poněvadž konfiskační komise naznala, že by konfiskací ničeho nezískala. Leč trpěl mnoho následky Josefínského bludného směru. Mládež té doby zednářskou osvětou nakažená nevstupovala do řehole. Skrovný počet řeholníků činil co mohl; působil v duchovní správě. Ba chtěl pro vzdělání kraje činiti ještě více.
Nabídl vládě záměnu Nové Říše za budovy bývalého kláštera Jesuitů v Telči. Řád chtěl převzíti faru v Telči a zříditi tam gymnasium. Leč komise vládní, která přijela do Nové Říše, uznala, že by se klášter novoříšský nehodil za kasárnu a návrh opatův byl zamítnut.
Zřídil tedy opat roku 1800 gymnasium a šlechtický konvikt v Nové Říši. Ústav začal s 16 žáky a na konci svého trvání měl 85 žáků. Pro gymnasium přinášel klášter velké finanční oběti. Mnoho žactva bylo vydržováno klášterem. Proto nebylo možno ústav za válek a drahoty udržeti a 1808 byl od opata opět zrušen.
Válkami, ubytováním vojska, drahotou, daněmi byl klášter úplně vyčerpán, leč nejhorši rána stihla jej roku 1813. Dne 21. března vyhořela Krasonická fara se vším příslušenstvím, takže musel klášter faráře a jeho lidi vydržovati úplně až do žní. ―
Dne 24. listopadu o půl 6. hodině ráno chytlo se u pekaře Antonína Leupolda sádlo a přeletělo na panské stodoly, za několik okamžiků stála nedostavěná praelatura, již začal opat roku 1802 stavěti, v plamenech. Brzy zhoubný požár zachvátil klášter i kostel.
Byl to hrozný pohled. Zhořela dolní část knihovny, farní matriky, a že ostatní část knihovny zůstala zachráněna, o to má zásluhu důchodní z Budče. Leč ani jeho nadlidské namáhání by nic nebylo pomohlo, kdyby nebylo se zřítilo klenutí nad hořící chodbou před knihovnou a tak oheň v té části nebyl uhasl. Hrozný byl pohled na hořící klášter a kostel. Již již vnikal oheň do kostela okny oratoria a otvorem pro měchy na kůře. Mlynář Jan Lodes z Kyprového mlýna v Krasonicích uhasil oheň, jenž zachvacoval již varhany.
Zděšení panovalo mezi řeholníky, že churavého opata nebylo viděti. Nemyslili jinak než že někde v ohni zahynul. Zatim byl opat od klerika Norberta zaveden do jedné chalupy k sýpkam a odtud od krasonického správce zavezen do Krasonic. ― Po této katastrofě byl klášter na pokraji úpadku. Jen opat, provisor a farář mohli bydliti v Nové Říši. Ostatní kapituláři odešli k svým příbuzným, na okolní fary a čtyři byli pohostině přijati v klášteře Jiroušském.
Co se dalo prodati, muselo býti prodáno a kromě toho vydluženo, by klášter mohl býti znova postaven. Opat se již od požáru nepozdravil. Churavěl až do roku 1819. Shromáždil 18. ledna své bratry, tklive se s nimi rozloučil a modlil se s nimi modlitby umírajících.
Jeho nástupcům Baptistovi Sobotkovi, jenž jenom 14 měsíců byl opatem a Ferdinandovi Sekovi (1821―1852) připadl těžký úkol vystavěti kostel a klášter a pomáhati klášteru z finanční tísně.
Kromě stavby přišel ještě jiný závazek. Roku 1810. musily kláštery Rajhrad, Staré Brno a Nová Říše převzíti vydržování filosofického ústavu v Brně. Od roku 1819. učil vždy příslušník kláštera novoříšského fysice a mathematice. Ovšem vydržovati a platiti jej musel klášter.
Professor Dr. František Friedrich byl po smrti opata Seky zvolen opatem. Byl vroucím ctitelem Rodičky Boží. Rád sloužíval mši svatou v kapličce na Kopečku, putoval do Maria Celle a šířil a podporoval pobožnosti. Opravil kostel sv. Kříže a kupoval obřadní roucha. Zemřel roku 1860.
Za opata Arnošta Šírka byl kostel zevně i uvnitř zcela opraven. Malíř Schiller ze Znojma vyčistil fresky, pozlačovač Ant. Jungnickl pozlatil oltář, opravil kazatelnu a lavice v choru, rozšířil knihovnu a postavil oltář sv. Cyrilla a Methoděje za přispění novoříšských občanů křížovou cestu a kříž »na Spravedlnosti«
Po smrti opata Arnošta r. 1868 byl zvolen zasloužilý a učený kapitular Dr. Václav Krátký. Již jako řiditel gymnasia v Sibini v Sedmihradsku vynikal znalosti mnoha cizích jazyků. Vydal srovnávací mluvnici romanských řečí. Pro zásluhy, jež si o školství získa1, byl vyznamenán řádem Františka Josefa. Jako opat ukázal, že pojí se u něho k hlubokým odborným vědomostem prozíravé porozumění pro praktické otázky a pro potřeby doby. Za něj zřízena byla fara v Dlouhé Brtnici a obsazena roku 1872 kapitularem kanonie novoříšské. Zřízení fary umožněno bylo uvolením se kanonie novoříšské, že bude na vydržování farářů přispívati pěti šestinami.
Ve šlépějích opata Krátkého kráčeli jeho nástupci opatové Antonín Hauber (1876―1892) a Josef Karásek (1893―1908).
Ochotně uvolovali se přinášeti značné finanční oběti, kde se jednalo o povznesení lidu mravní a náboženské.
Opat Antonín vystavěl křížovou cestu »Na Spravedlnosti« dal obnoviti věže kostelní a pokrýti báně měděným plechem, opat Josef pořídil novou křížovou cestu, která velmi přispěla k výzdobě kostela. Je to vypouklá polořezba, umělecké dílo zhotovené od našeho mistra Bilka.
Za jeho vlády byly opraveny patronatní kostely a fary, vystavěn dvůr v Nové Říši a vhodné byty pro dělnictvo na klášterních statcich, zbudován v Roseči kostel a zřízena fara. Opat Josef dožil se konsekrace kostela ve svem rodišti Roseči, kteréžto slavnosti se ještě, až churav, dne 20, září 1908 súčastnil. Zemřel brzy na to dne 11. října.
Dne 2. března 1909 byl zvolen za opata všemi hlasy kapitular Norbert Drápalík. Jednomyslná volba působila všude hlubokým dojmem. Byla znamením, že všichni členové kláštera jednomyslně a svorně chtějí i ve XX. století působiti v duchu svého zakladatele svatého Norberta.
»Žil jsem na dvoře císařském, žil jsem v klášteře, zaujímal jsem čestné a vznešené postavení v církvi, a všude jsem došel k té zkušenosti, že není nic lepšího než býti Bohu úplně
Knihovna kláštera novoříšského.
Tato slova sv. Norberta jsou heslem, dle něhož za vedení obezřetného opata Norberta členové kanonie novoříšské se snaží zaříditi svou činnost v kraji.
Schvalujíce všecko, co dobrého moderní doba vynalezla, zavádějí v hospodářství polním nejnovější stroje, starají se výběrem semen, pečlivou úpravou polí o to, aby statky klášterní byly obyvatelstvu vzorem a pobídkou, jak třeba pěstiti půdu, aby se stala zdrojem blahobytu. Z téhož porozumění pro vymoženosti doby potaveny roku 1910 v konventě stroje na vyrábění elektrického světla pro kostel a budovy, provedena kanalisace a zařízen vodovod.
Leč s větším úsilím stará se kanonie o to, po čem moderní doba marně vzdýchá, co moderní době čím dále tím více schází ― »[red 1]o pokoj a klid dobrého svědomí a opravdu zbožné srdce« ― o to, aby obyvatelstvo nejzápadnějšího cípu Moravy zůstalo Bohu úplně oddaným.
Z té příčiny pořádány bývají přičiněním opata Norberta v Nové Říši a na klášterních farách často missie, proto konají se každoročně v Nové Říši duchovní cvičení pro muže a ženy, mladíky a děvy a výlohy s tím spojené obětavě se klášterem zapravují, proto je podporován vydatně každý podnik, směřující ku mravnímu a náboženskému povznesení dorůstající mládeže, proto jsou zakládány od členů kláštera katolické spolky, zakládány knihovny a podporován katolický tisk.
Leč činnost kláštera neomezuje se na nejbližší okolí.
Každoročně jezdí členové kláštera ― a opat Norbert predchází i v tom dobrým příkladem ― do Vídně. Tam jezdí z okresu do okresu, vyhledávají své české krajany. Káží jim, zpovídají je a přednášejí jim ve spolcích. Ani na české dělníky v Německu a v dálné Americe nezapomíná klášter novoříšský. Otevírá ochotně svou bránu kněžím a bohoslovcům z Německa a z Ameriky a zaopatřuje vším potřebným, aby přiučivše se jazyku českému byli dobrými vůdci a rádci našim chudým českým bratřím hledajícím v cizině kus chleba ― ―
Mnoho bouří vzneslo se za sedm set let nad klášterem novoříšským ― i v přítomnosti zle bouří bouře doby a bouřným dobám jdeme vstříc.
Kéž i v budoucnosti, ve šťastných i bouřných chvílích vždy kanonie novoříšská pamětliva vzoru a slov svatého otce Pia X. neochvějně a neohroženě se snaží:
»Vše obnoviti v Kristu!«
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Přidána chybějící počáteční uvozovka.