Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté/VII.
| Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté Bohumír Šmeral | ||
| VI. | VII. Sociální demokracie a militarismus | VIII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VII. Sociální demokracie a militarismus |
| Autor: | Bohumír Šmeral |
| Zdroj: | Google Books (plný text přístupný pouze z USA) |
| Vydáno: | Praha: Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (časopis »Zář«), 1906. s. 77 - 84. |
| Licence: |  PD old 70 |
Pod hrozným břemenem úpí národové kapitalistických států, pod břemenem, které ničí všechny jejich síly, zadržuje postup jejich k blahobytu, ke svobodě a kultuře, pod břemenem militarismu. Ke křesťanským zásadám hlásí se sice dnešní společnost, k zásadám křesťanství, jehož nejvznešenější ctností jest láska, jehož nepřestupitelným příkazem je: »Nezabiješ!«, ale stát sám největší část svého úsilí věnuje tomu, aby mohl co nejdokonaleji a co nejvíce vraždit. Žádná jiná práce neoceňuje se tolik a není zahrnována takovou vážností, jako ta, která jakýmkoliv způsobem souvisí s válečným vražděním. Kdo vynajde novou soustavu pušky, zdokonalí nějakou součástku děla, kdo dovede zničit v sobě poslední zbytek citu lidskosti a učinit ze sebe vojenskou mašinu, tomu kyne pochvala, sláva, bohatství, zatím co největší dobrodinci lidstva, slavní učenci, lékaři a p. umírají bez uznání a bez vděku. Sáhne-li jeden člověk druhému na život, pak je to zločin, který státní moc trestá šibenicí, když ale sta, tisíce, statisíce lidí na sebe se vrhnou, pak toto hromadné vraždění není zločinem, nýbrž nejpřednější občanskou ctností! Jako by vražda přestala být vraždou, když se provádí ve velkých rozměrech a když vrahové mají na sobě malované kabáty místo obyčejných!
Ale nejen že, s mravní stránky posuzováno, militarismus jest hrozným zločinem moderní společnosti, jaké oběti na krvi i na penězích on ukládá národům! Pohleďme nejprve na Rakousko!
Rakousko-Uhersko udržuje v míru stálou armádu 420.000 mužů. Vydržování této armády stálo r. 1905 za jediný rok 352,926.000 K! To ale jsou pouze řádné výdaje, určené pro hrazení běžných, pravidelně se vracejících potřeb. Chce-li vláda zavést ve vojště nějakou mimořádnou novotu, na př. nový druh pušek, nový typ děl, postavit nová kasárna, novou válečnou loď, opatří si k tomu peníze způsobem mimořádným, pravidelně půjčkou, o kterou zvýší státní dluh. Takovéto mimořádné výdaje na vojsko vedle pravidelného vojenského rozpočtu činily na př. r. 1904 93,000.000 K, r. 1905 97,000.000 K! Ze státního dluhu ovšem však musí stát pravidelně platiti každý rok úroky, na které přirozeně peníze musí si opět opatřit z daní občanstva. Nyní obnáší státní dluh říše rakousko-uherské, který postupem doby uvalen byl na stát skoro výlučně k vůli účelům vojenským, obrovskou sumu 14.241,000.000 korun. Kdybychom počítali, že stát z tohoto dluhu platí jen 3procentní úroky — ač ve skutečnosti plati úroky vyšší — dojdeme k důsledku, že obyvatelstvo rakousko-uherské říše musí každoročně dát ze sebe vymačkat na daních 427 milionů korun jedině za tím účelem, aby mohly být zaplaceny úroky ze státního dluhu. Připočteme-li k tomuto obnosu sumu řádného ročního vydání na vojsko (r. 1905 352 miliony korun), seznáme, že rok co rok vyhazuje se z daní občanstva na 780 milionů korun na úplně zbytečné, neužitečné a nekulturní výdaje válečné!
Co všechno dalo by se udělat, kdyby se těch peněz použilo rozumným, lidu prospěšným způsobem. Naše školství muselo by dostoupit nejvyššího rozkvětu, mohlo by být provedeno starobní a invalidní pojišťování, pojišťování pro případ nezaměstnanosti, pensijní zaopatření dělnických vdov a sirotků. Dnes ovšem na nic není peněz, jenom pro bezedný jícen militarismu.
Aby nesmyslné šílenství militarismu ještě více vyniklo, uvádíme tu několik přehledných údajů o všech evropských státech. Počet vojska v míru u jednotlivých států obnáší: Anglie 420.000 mužů. Belgie 47.000, Bulharsko 40.000, Dánsko 11.200, Francie 630.000, Itálie 305.000, Německo 650.000, Nizozemsko 40.000, Norsko 33.000, Portugalsko 35.600, Rakousko-Uhersko 420.000, Rumunsko 64.000, Rusko 1.160.000, Řecko 26.300, Srbsko 27.000, Španělsko 133.000, Švédsko 63.500, Turecko 240.000., Vojsko v našem slova smyslu nemá Černá Hora a Švýcary. Černá Hora má za to 37.250 ozbrojených mužů, Švýcarsko (o jehož vojenské organisaci se ještě zmíníme blíže) má v čas války 514.700 vycvičených mužů.
Následující čísla osvětlují roční vydání na vojenské účely v Evropě (číslice znamená vždy miliony korun): Anglie (bez osad) 1755. Belgie 61, Bulharsko 32, Černá Hora 20, Dánsko, 23, Francie 1158, Itálie 388, Německo 1029, Nizozemsko 88, Norsko 33, Portugalsko 44, Rakousko-Uhersko 461, Rumunsko 39, Rusko 1193, Řecko 28, Srbsko 22, Španělsko 168, Švédsko 102, Švýcary 28, Turecko 109.
Obnášejí tedy v Evropě náklady na vojsko 6.762,560.000 K ročně, čili 21.6 % veškerých státních příjmů a platí na ně každý Evropan průměrně 17 K. Státy evropské věnovaly tedy více než pátý díl všech svých vydání na vojsko, kdežto na školství a účely vzdělávací byla vynaložena necelá devatenáctá část (5.6%) vydání státních.
K těmto přímým vydáním nutno ovšem připočísti zase úroky placené ze státních dluhů jednotlivých států. Státní dluhy jednotlivých států evropských dle statistiky z r. 1903 obnášejí (číslice opět znamenají miliony korun): Anglie 18.498, Belgie 2.735. Bulharsko 307, Černá Hora 19, Dánsko 204, Francie 30.898, Itálie 555 Lucembursko 11, Německo 17.308, Nizozemsko 2.342, Portugalsko 4.452. Rakousko-Uhersko 14.241, Rumunsko 1.304. Rusko 16.771. Řecko 848, Srbsko 394, Španělsko 9.889, Švédsko a Norsko 804, Turecko 3.429. Úhrnem 124.999 milionů korun. Jediné Švýcarsko (kde není stálé vojsko, nýbrž lidová milice) nemá dluh žádný, za to jmění spolkového 132 milionů K.
Má tedy Evropa 125 miliard dluhů. Počítáme-li zase z dluhů těch pouze tříprocentní úrok, činí to ročně 3750 milionů korun. Počítá-li se roční výdaj Evropy na vojsko 6762 milionů korun a k tomu nízký roční úrok ze státních dluhů 3750 milionů korun, stojí ozbrojený mír Evropy ročně přes 10 miliard korun. Státní dluhy všech států na zemi obnášejí asi 172.000,000.000 K.
A posuzujíce tato břemena vůbec, nebrali jsme v úvahu tu okolnost, jak ohromná národohospodářská ztráta vzniká národům tím, že statisíce zdravých, silných lidí v nejlepším věku odňato je plodné, prospěšné práci a odsouzeno k namáhavému sice, ale úplně neprospěšnému a zbytečnému žoldnéřskému povolání!
Největší část nákladů militarismu musí nésti chudý, pracující lid. On, jak později ukážeme, odvádí největší část daní, jeho také osobně nejvíce postihuje břemeno služby vojenské. Bohatí už pro svůj poměrně malý počet nemohou tvořit jádro armády. Mimo to, majíce v rukou moc, zařídí si si to tak, že příslušníci jejich třídy, i když byli odvedeni, slouží jako »dobrovolníci« jenom jeden rok a pak hned stanou se důstojníky, zatím co pro proletáře trvá presenční služba vojenská plná tři léta. Ovšem prospěchy z militaristických řádů čerpá jedině třída kapitalistická.
Dokázali jsme už v úvodní kapitole, že jsou to hospodářské zájmy kapitalismu, které ženou třídní stát k pěstování militaristické politiky. Kapitalistům však neslouží armáda jen k dobývání a udržování zahraničních trhů, oni ji potřebují také proti „vnitřnímu nepříteli“.
Jediná sociální demokracie, zástupkyně širokých vrstev lidových, jest rozhodným, zásadním nepřítelem militaristických řádů. Sociálně demokratický program v článku 11. žádá:
1. Zrušeni militarismu.
2. Nahražení stálého vojska lidovou obranou.
3. Výchovou k všeobecné brannosti.
4. Všeobecné ozbrojení lidu.
5. Rozhodování o válce a míru všeobecným hlasováním lidu.
Jak vidět, sociální demokracie jest si vědoma, že žádný národ ani stát nemůže ozbrojené moci úplně postrádati. Není možno, aby jakákoliv národní nebo státní organisace byla úplně bezbrannou a tím aby byla vydána na milost a nemilost případnému vpádu zahraničního nepřítele. Ale organisace branné moci má být taková, aby vyhovovala tomuto obrannému účelu, aby však nemohlo jí být zneužito jako dnešních vojsk k dobrodružným výbojným podnikům a zejména aby jí nemohlo být použito na potlačování vlastního lidu. Proto sociální demokracie žádá, aby všechen lid byl ozbrojen. Je povinností, ale zároveň také čestným právem každého svobodného občana, aby v případě, že by zahraniční nepřítel ohrožoval svobodu jeho vlasti, on ji svou krví a svým životem hájil. Když, jak sociální demokracie žádá, všichni státní příslušníci už od maličkosti budou připravováni k zacházení se zbraní, když už ve škole budou tělesné jejich síly tuženy tělocvikem, když stát se bude starat o to, aby každý jeho příslušník měl takové životní podmínky, aby mohl si uchovat a vypěstit zdraví, svěžest a sílu, když mladí hoši ne ve vojenské sekatuře, ale ve volných, více zábavních a sportovních družinách pod státním dozorem budou se učit střílet, když každý občan bez výminky bude smět míti své zbraně, pak v několika letech bude mít stát, aniž by potřeboval militaristické organisace, tolik zdatných, schopných a udatných bojovníků, že nepřítel si rozmyslí pustit se s ním v zápas. Všichni občané, když bude se jednat o ochranu jejich vlasti, jejich majetku, jejich rodinných krbů, jejich svobody, pohrnou se dobrovolně pod válečné prapory, aby útok drzého vetřelce odrazili. Stát bez velikých finančních obětí bude míti mnohem větší armádu, než má dnes. A jaký zápal, jaké nadšení bude v řadách těch, kdož budou si vědomi, že dobrovolně bojují sami za své blaho a za vlastní svobodu! K jak neuvěřitelným přímo činům odvahy a k jakým úspěchům tato nálada může vésti šiky bojovníků, to nejlépe viděl celý svět na hrdinném příkladu Burů za poslední války proti Anglii.
Na takové lidové vojsko ovšem je spolehnutí jenom při válkách obranných, které byly národu vnuceny. K válkám, které byly by vedeny za účely dobrodružnými, k ukojení ctižádosti nebo panovačnosti jednotlivců, nedal by se ozbrojený národ nikdy pohnouti. Také je samozřejmo, že všeobecné ozbrojení lidu možno jest jenom u národů svobodných, neboť jakmile občanstvo má v ruce zbraň, pak je přirozeno, že jí dovede použít nejen proti zahraničním nepřátelům, ale také proti domácím tyranům. Proto držitelé moci tak tvrdošíjně chrání militaristické řády, proto jim obětuji všechny potřeby státu, proto staví se tak vášnivě proti reformám, kterých na tomto poli domáhá se sociální demokracie.
Pro dobu, dokud nebude tohoto cíle dosaženo a dokud nebude dnešní militarismus nahražen všeobecným ozbrojením národa, žádá sociální demokracie, aby vojenská služba byla zkrácena nejméně na dvě léta a aby rozhodování o válce a míru bylo přeneseno na zastupitelstvo lidu. Dnes vypovídá a skončuje válku sám panovník. Od vůle jediného člověka závisí rozhodnutí tak dalekosáhlé! Je samozřejmo, že, tam, kde se jedná o bezpečnost celé země, o život a statky, o blahobyt a štěstí milionů, má všechen lid býti brán na potaz. Není-li možno vzhledem k rychlosti, s jakou jest mnohdy v případech mezinárodních konfliktů nutno jednat, uspořádat všeobecné hlasování lidu, pak má aspoň o válce rozhodnout parlament, který své porady koná ve světle veřejnosti, jehož členové jsou občanstvu zodpovědni a který poskytuje přece pevnější záruku, že rozhodne tak, jak toho žádá prospěch vlasti a zájem obyvatelstva.
Boj proti militarismu sociální demokracie nevede jen na politickém poli. Svou výchovnou prací mezi širokými vrstvami lidu snaží se ve všech národech vyplenit ducha nacionalismu, národnostní a státní domýšlivosti, které jsou podmínkami válečné horečky, a místo nich probouzí v lidu ducha národní snášelivosti, spravedlnosti, ducha solidarity a bratrské lásky. Tak připravuje neúmornou prací slavné příští doby, kdy hromadná vražda nebude více velebena jako ctnost, kdy zmizí války, kdy mezinárodní spory smírnou cestou vyrovnávány budou na mezinárodních soudech, kdy státy Evropy nebudou po zuby ozbrojeny stát jako loupežníci proti sobě, kdy oddechne si lid, úpící dnes pod sveřepým pařátem molocha militarismu a kdy jenom v jednom budou mezi sebou závodit sbratření národové: v šlechetném díle kultury a civilisace.