Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté/VI.
Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté Bohumír Šmeral | ||
V. | VI. Sociální demokracie, národnost a mezinárodnost | VII. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | VI. Sociální demokracie, národnost a mezinárodnost |
Autor: | Bohumír Šmeral |
Zdroj: | Google Books (plný text přístupný pouze z USA) |
Vydáno: | Praha: Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (časopis »Zář«), 1906. s. 68 - 77. |
Licence: | PD old 70 |
Sociální demokracie je stranou mezinárodní. To neznamená, že by byla protinárodní nebo beznárodní.
Proč musí býti třídní dělnická strana zbudována na podkladě mezinárodnosti? Jednoduše proto, že také kapitalismus, jehož povalení je jejím cílem, jest mezinárodní. Viděli jsme, že kapitalismus na svém pochodu nedává se nikde zadržet žádnou hranicí národů a států. Do všech zemí vítězně vniká, všude vyvolává stejné účinky: rozkládá společnost na dvě příkře proti sobě stojící třídy, zatím co v rukou několika málo jednotlivců hromadí ohromná bohatství, nejširší vrstvy lidu sráží do propasti bídy. Všude kapitalismus vyvolává hromadnou nezaměstnanost, krise, všude tvoří kartely a trusty, všude připravuje přechod k socialistické společnosti. V jednom ohledu jest kapitál »vlasteneckým«: když jest ještě slabým a když může dobře používat vlastenectví za reklamu. Tu se obléká do červenobílých barev, tu volá ke konsumentům: »Svůj k svému!« Ale už v této době ani mu nenapadne, aby se staral o vlastenecké zásady tam, kde jde o poměr k dělnictvu. Nejzažranější německonacionální fabrikant beze všeho zaměstnává české dělníky, když tito pracují o šesták laciněji, a stejně český fabrikant neváhal by ani okamžik propustit českého dělníka, kdyby našel za něj lacinější pracovní sílu. Neuloží český vlastenecký kapitalista beze všeho své peníze ve vysloveně německém podniku, když bude mít jistotu, že tam dostane na akcii o pět procent větší dividendu? A nebude za stejných okolností německo-nacionální měšťák ochotně podporovat svým kapitálem »český« podnik? Dělník je stejně vydírán ve fabrice, ať tato náleží Čechoví nebo Němci, křesťanovi nebo židovi.
Je samozřejmo, že proti mezinárodní solidaritě vyssavatelů může se třída dělnická s úspěchem bránit jenom tehdy, když bude také mezinárodně sjednocená. V tom smyslu rozuměti jest Marxovu heslu: »Proletáři všech zemí, spojte se!«, v tom smyslu rozuměti dlužno mezinárodnosti sociální demokracie. Sociálně demokratické hnutí jest mezinárodní, poněvadž pracující třídy všech národů mají společné zájmy, společného nepřítele a proto společně musejí vésti proti němu třídní boj.
Kde je tu však řečeno, že by mezinárodnost byla popíráním národnosti? Naopak, ona jest nejvyšším, nejušlechtilejším výrazem národnostního smýšlení.
Kdo jest to národ? Jest národem několik fabrikantů, velkostatkářů, advokátů a úředníků, které zastupuje buržoasie, nebo jsou národem nekonečné řady pracujícího, chudého obyvatelstva, o jehož zájmy se stará sociální demokracie? Ne malá menšina boháčů, všechen lid je národem, a strana, která hájí práva a zájmy lidu, ta jest ve skutečnosti stranou nejnárodnější, nejvlastenečtější. Advokát, který po celý život okrádá své klienty, který českým rolníkům parceluje statky, české živnostníky vhání do exekuce, tomu stáčí, když jednou za půl roku promluví někde pár vlasteneckých frází a je všeobecně uznávaným a slaveným národovcem. Továrník, který z českého lidu vydírá tisíce, velkostatkář, který českým dělníkům platí ve svých lesích za namáhavou práci 30 kr. denně, klerikál, který krade českému lidu vzděláni, který blbými pověrami a nesmysly chce zavraždit jeho rozum, agrárník, který lichvářskou politikou zdražuje mu potraviny — ti všichni jsou vlastenci. Ale sociální demokracie, jejíž příslušníci jsou nejčetnější a nejpracovitější částí národa, ta jest stranou vlastizrádců. Jsme vlastizrádci proto, že staráme se, aby český lid měl co jíst, čím se odívat a kde bydlet. Jsme vlastizrádci proto, poněvadž chceme, aby český lid měl vysoké mzdy a krátkou dobu pracovní. Jsme vlastizrádci proto, poněvadž bojujeme, aby všichni příslušníci národa měli právo a svobodu, že krví svou po dlouholetých zápasech jsme dobyli jim aspoň do říšské rady právo hlasovací. Kolik světla, kolik uvědomění, kolik vzdělání roznesly po české zemi spousty našich brožur, časopisů, knih, schůzí, k nejchudším, k nejzapomenutějším příslušníkům národa, jimž vlastenecký měšťák štítil by se podat ruku, přicházela a přichází sociální demokracie se slovem útěchy, se slovem poučení, s činem pomoci. Ale protože toto vše děláme, protože tak milujeme a tak pracujeme pro český lid, proto jsme vlastizrádci, kdežto ti, kteří český lid jen okrádají, z něho bohatnou, jej ohlupují, to jsou — národovci, vlastenci!
Přiznáváme otevřeně: S takovým vlastenectvím nemá sociální demokracie nic společného. Naše stanovisko k národu a vlastenectví je totéž, jaké vyslovil muž, o jehož ryze národním cítění jistě neodváží se nikdo pochybovat, Karel Havlíček: »Národem není ani vláda, ani aristokracie, ani hierarchie, ani církev, ani rolníci, ani domkáři, nýbrž celek všech stavů, v němž každý stav je tak dlouho užitečným, pokud druhé neutiskuje a neobtěžuje.« A vlastencem opravdovým je ten, kdo skutečnou a nezištnou prací národu t. j. širokým vrstvám lidu prospívá. Dobýt pro sto českých dělníků o půl hodiny kratší dobu pracovní nebo o 10 procent vyšší mzdu, to je daleko záslužnější národní práce, než pronést při nějaké slavnostní příležitosti frásovitou »vlasteneckou« řeč. Frásovité vlastenčení našich měšťáků, přiznáváme, vzbuzuje v nás jenom odpor, o něm máme stejný úsudek, jaký Karel Havlíček pronesl na adresu sentimentálního vlastenectví Tylova: »Nám začíná již býti na nic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách. Byl by již čas, aby nám to naše vlastenectví ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky k svému národu jednali, než o této lásce mluvili.« Při jiné příležitosti se Havlíček vyslovil: »Slovo vlast a vlastenectví je už tak zneuctěno, že by se buď nemělo už více užívat nebo aspoň dobře prokouřit.« A abychom uvedli ještě jednoho, stejně nepředpojatého svědka, zaznamenáváme tu, jak o prázdném vlastenčení vyslovil se slavný spisovatel Neruda: »Ano, nám je to stálé žvanění o národnosti a vlastenectví už překonaným stanoviskem. Nenávidíme od srdce každého, kdo myslí, že to už je nejvyšším cílem, býti národovcem, a že mu netřeba, aby také něco pro národ konal. Jsme už na takovém stupni vzdělání, že to už pražádnou zásluhou není, když je někdo vlastencem. K národnosti své se znát a ji ctít první je povinností každého vzdělance, zároveň však i povinností nejlehčí, poněvadž nám už nyní povinnost nastává, abychom národ na výši světového uvědomění a vzdělání postavili a jemu takto nejen k uznání dopomohli, ale i život pojistili. To je náš kosmopolitismus.«
V souhlase s Havlíčkem, v souhlase s Nerudou stojí tedy sociální demokracie na stanovisku, že pravé vlastenectví musí se projevit prací ve prospěch národa, a poněvadž český národ z největší části je národ dělníků, prací ve prospěch dělnictva. V Čechách sociální demokracie jest jedinou stranou, která se vší rozhodností a beze všech výhrad stojí na straně chudého lidu. Proto je sociální demokracie v pravém slova smyslu stranou nejnárodnější.
Naše národnostní cítění projevující se prací ve prospěch nejširších vrstev národa, nemá nic společného s nacionálním šovinismem. Neznáme t. zv. »národní hrdosti«, která vlastní národ považuje za jedině dokonalý, všemi ostatními pohrdajíc a chovajíc k nim předpojatost. Víme, že frásí jsou slova, jako by bylo možno milovat celý národ. I mezi Čechy stejně jako mezi Němci, Francouzy atd. jsou jednotlivci i celé vrstvy, nepoctivci, zpátečníci, potlačovatelé, k nimž budeme se chovat vždycky nepřátelsky, kdežto u národa cizího jsou lidé a celé vrstvy lidu svými zájmy, svými názory, svým životem nám velice blízké. Tak jako Hus neváháme i my uprostřed nacionálního fanatismu se přiznat, že »dobrý Němec je nám milejší než špatný Čech«.
Úplně cizím je nám dále ustavičné ohánění se slávou české minulosti, jako to činí měšťáčtí vlastenci. My sice vážíme si dějin svého národa, v nichž přece vrcholem jest revoluce husitská, ale svou vážnost k nim projevujeme tím, že méně se jimi chlubíme, za to však tím více je studujeme. Jaký smysl by to mělo, kdybychom stále se vynášeli slávou svých předků a při tom sami nic nedělali než na vavřínech jimi dobytých líně se povalovali? My považujeme v prvé řadě za nutno dějiny národa podrobně znát. Znát je proto, poněvadž dnešní naše poměry jsou jen pokračováním poměrů dřívějších a když my poznáme a pochopíme své předky, tím učíme se znát a chápat teprve sami sebe. Minulost musí být učitelkou přítomnosti, musí nás varovat před omyly a chybami, musí nás podněcovat k tomu, abychom v tom, co naši předkové dobrého a slavného vykonali, zejména co vykonali pro pravdu, právo a svobodu stejně odvážně, stejně vytrvale pracovali dál. To jest smysl našeho názoru na národní dějiny a i zde nikdo nevyslovil náš názor přesněji než Neruda: » Kde přítomnost jak dítě pozastesklá, vše minulost — i byť v ní démant zdál — toť za korábem je jen brázda lesklá. — Napněte lana! Vzhůru plachty! Dál!«
Láska k národu nepřekáží sociální demokracii, aby kriticky neposuzovala poměry uvnitř národa. Nesouhlasíme s tím, že co je české, musí být už hezké. Tím právě získala si sociální demokracie velkou zásluhu o národ, že odhalila celou řadu zlořádů, které jinak byly by bývaly ve jménu vlastenectví ututlány, a že tak přispěla k nápravě. »Nehněvej se, že se tobě směju — že i o chybách tvých písně pěju — kdybych snad tě méně miloval —- vše bych chválil, vše si liboval.« I zde se můžeme plným právem dovolávat Nerudy.
Že všechny řeči o »beznárodnosti« a »vlastizrádě« jsou hanebnou a vědomou lží, to nejlépe dokazuji zásluhy sociální demokracie o české školství na nejnebezpečnějších místech, v krajích národnostně smíšených. Sociálně demokratičtí dělníci, často i s obětí své existence, udržují české školy na severu Čech, sociální demokracie stojí v čele boje za české školství v Budějovicích, Brně, na Ostravsku, na Zábřežsku, jedině její pomocí udržuje se škola Komenského ve Vídni. To jsou i měšťácké strany bezvýhradně nuceny uznat.
Největší štvanice ve jménu vlastenectví byly na sociální demokracii podnikány pro její stanovisko k historickému státnímu právu. Čeští měšťáci a česká šlechta prohlašují za cíl své politiky dobytí politické, státní samostatnosti pro země koruny české: Čechy, Moravu a Slezsko. Za hlavní důvod svého státoprávního boje udávají, že Čechy, Morava a Slezsko jednou v historii samostatným státem byly. S tímto stanoviskem sociální demokracie nemůže souhlasiti. I ona sice bojuje za úplnou rovnoprávnost a samostatnost všech národů, tedy přirozeně i za svobodu a samostatnost národa českého. Ale to ne proto, že Čechové jednou samostatní byli, z důvodu historického práva, nýbrž proto, že tu jsou a žijí, z důvodu práva přirozeného. Sociální demokracie jako strana revoluční, která strhala všechny pásky s minulostí, nemůže se odvolávat na staré pergameny králů, nýbrž jedině na živoucí sílu národů. Sociální demokracie nečiní základem své politiky státní právo, poněvadž toto v Rakousku za nynějších poměrů není uskutečnitelno. Není naděje, že by za dosavadních poměrů dalo se prosadit v parlamentě, kde dosud Němci měli oproti Slovanům většinu. Není naděje, že by při zbabělosti vlasteneckého měšťáctva mohlo být proti militaristickému a byrokratickému státu dobyto revolucí. Ale i kdyby toho všeho nebylo, i kdyby nějakým zázrakem přes noc historický, český stát byl obnoven, jak by se mohl udržet? Jak by se mohl udržet, když by v něm byla celá třetina německého obyvatelstva, obyvatelstva hospodářsky i intelektuelně velmi vyspělého. Němci, kteří už dnes v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsou nejnácionálnější, pak by byli v pravém slova smyslu revolucionáři. Mohli by při tom počítat na pomoc Německé říše. Jak by za takových okolností malý, neustálený, neupevněný stát mohl se ubránit? Tento pokus o státní samostatnost českého národa mohl by se velice snadno stát hazardním pokusem o existenci českého národa. Mimo to státoprávní program není programem českým, poněvadž on zrazuje čtvrt milionu Čechů ve Vídni, v Dolních a Horních Rakousích, kteří by po jeho splnění byli vydáni bez pomoci na pospas germanisaci, jako nyní uherští Slováci opuštěni jsou ve svém boji proti Maďarům. Není programem slovanským, poněvadž jiní Slovani ve zbylé části Rakouska ztratili by poslední oporu proti německé přemoci. Není konečně programem pokrokovým, poněvadž po odtržení českých zemí v celém ostatním Rakousku neomezeně by vládla polská a alpská šlechticko-klerikální reakce. Že státoprávní program není programem reelním, to ostatně možno vidět na bezvýslednosti státoprávní politiky. Od 40 let měšťácká politika česká je ve znamení historického práva. Dvě politické generace, staro- a mladočeši se v ní vystřídaly, s nejzpátečničtějšími živly byla uzavírána spojenectví, všechny hospodářské a kulturní zájmy národa byly jí obětovány. A dnes? Národ je hospodářsky a kulturně seslaben, před svobodomyslným světem zdiskreditován, a od politických cílů státoprávní politiky jsme vzdálenější než v letech šedesátých. Už tato okolnost jediná měla by přimět k přemýšlení všechny, jimž opravdu záleží na prospěchu národa.
Jak vidět, jsou to velmi závažné důvody, pro které sociální demokracie nemohla se postavit na půdu státoprávní politiky. Státní právo bylo v Čechách modlou, které nikdo nesměl se dotknout, o které nikdo nesměl kriticky myslit, o kterou opírala se hrůzovláda falešných národních autorit. Že tuto modlu povalila, jest velkou zásluhou sociální demokracie. Boj, který o státní právo vybojovala česká sociální demokracie, má pro politický náš život stejný význam jako měl boj o rukopis králové- a zelenohorský pro naše poměry kulturní.
Sociální demokracie vytvořila však také positivní podklad pro národnostní politiku českou a pro spravedlivé řešení národnostní otázky v Rakousku vůbec. Ona první poukázala na velký onen vliv, jenž na úpravu našich poměrů bude mít všeobecné, rovné právo hlasovací, za jehož platnosti nedá se trvale udržet nepřirozená nadvláda německé menšiny. Ona první poukázala k tomu, že vývoj Rakouska nesměřuje k samostatnosti zemí, nýbrž k samosprávě národů. Tyto zásady vytčeny jsou v národnostním programu sociální demokracie v Rakousku, jenž vyšel z porad společného sjezdu strany v Brně r. 1899 a jenž zní:
„Vzhledem k tomu, že národnostní spory v Rakousku ochromují každý politický pokrok a každý kulturní vývoj národů v Rakousku, že tyto spory vyplývají především z politické opozděnosti našich veřejných zřízení a že tu zejména pokračování ve sporech národnostních jest prostředkem, jímž vládnoucí třídy upevňují své panství a brání každému silnějšímu projevu skutečných zájmů lidových — sjezd prohlašuje:
Konečné upravení národnostní a jazykové otázky v Rakousku ve smyslu rovného práva, rovnocennosti a rozumu jest především požadavkem kulturním a je proto životním zájmem proletariátu; upravení toto jest možným toliko ve státě skutečně demokratickém, založeném na všeobecném, rovném a přímém právu hlasovacím, v němž budou všechna feudální privilegia odstraněna, neboť jen v takovémto útvaru společenském mohou přijíti k platnosti třídy pracující, jež v pravdě stát a společnost udržují; péče o rozvoj národnostní osobitosti všech národů v Rakousku jest možnou pouze na základě rovného práva a při odstranění všeho potlačování; proto jest nutno potírat přede vším jiným každý byrokratickostátní centralismus, právě tak jako feudální privilegia zemí. Za těchto podmínek, ale jen za těchto, bude možno přivoditi v Rakousku místo národnostního sváru národnostní pořádek a to s uznáním těchto vůdčích zásad: 1. Rakousko jest přetvořiti v demokratický, národnostní stát spolkový. 2. Na místo historických zemí korunních jest utvořiti samosprávné, národnostně ohraničené obvody, jejichž zákonodárství a správa by byla opatřována národními komorami, volenými na základě všeobecného, rovného a přímého práva hlasovacího. 3. Všechny samosprávné obvody jedné a téže národnosti tvoří dohromady jednotný národnostní svaz, spravující své národnostní záležitosti úplně autonomně. 4. Právo národnostnich menšin budiž chráněno zvláštním, říšským parlamentem usneseným zákonem. 5. Neuznávajíce žádného nadpráví, zavrhujeme požadavek státní řeči; pokud jest nutná řeč sprostředkovací, ustanoví říšský parlament.
Sjezd, jakožto orgán mezinárodní sociální demokracie v Rakousku, vyslovuje přesvědčení, že na základě těchto vůdčích zásad jest dorozumění národů možným; prohlašuje slavnostně, že uznává právo každé národnosti na její existenci a národnostní vývoj; že však národové mohou dosíci každého pokroku své kultury jen v úzké, vzájemné solidaritě, nikoliv však v malicherných sporech; že zejména dělnictvo všech jazyků v zájmu každé jednotlivé národnosti jakož i v zájmu celku pevně trvá na mezinárodním sbratření a společném boji, a že svůj politický a hospodářský boj musí vésti v jednotném, sevřeném šiku.“
Oč tento program je reelnější, oč více odpovídá skutečným poměrům, proto nejlepší důkaz podaly politické události posledních dvou let.