Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté/IV.
| Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté Bohumír Šmeral | ||
| III. | IV. Sociální demokracie a náboženství | V. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | IV. Sociální demokracie a náboženství |
| Autor: | Bohumír Šmeral |
| Zdroj: | Google Books (plný text přístupný pouze z USA) |
| Vydáno: | Praha: Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (časopis »Zář«), 1906. s. 42 - 55. |
| Licence: |  PD old 70 |
Malé dítě, když si hraje s panenkou, nazývá ji určitým jménem, kolébá ji, uspává, dává jí jíst, konejší ji, aby neplakala. Vše to nedělá dítě nějak obrazně. Ono při svém dětinsky nevyvinutém rozumu, ve své dětinské fantasii považuje dřevěnou loutku za věc živou, která stejně tak žije, cítí radost, žalost jako ono samo.
Na stejném stupni, jako dítě v dětinském svém věku, na úsvitě kultury nacházejí se celí národové. Také oni nedovedou si rozumem vysvětlit zjevy, které kolem sebe vidí, a tak na pomoc béřou sobě svou obrazotvornost, fantasii. Tak jako dítě loutku, považuje divoch na nejnižším stupni vše, co je kolem něho, za bytosti živé, jemu podobné. Strom, v jehož stínu usedá, potůček, který bublá u jeho nohou, vrch, který před ním se týčí, slunce, měsíc, hvězdy, vše to považuje za živoucí bytosti, které podobně jako on svojí vůli určují své jednání. A poněvadž ví ze zkušenosti, že mnohé z těchto zjevů mohou vyvinout mnohem větší účinky než omezená jeho lidská síla, považuje je za bytosti vyšší než je sám. Poněvadž pak ví, že mohou mu prospívat i škodit — slunce svými jasnými paprsky zapuzuje strastnou dobu deštů, ale zase nesnesitelným žárem proměňuje v poušť kraj, v kterém on žije — cítí se od nich odvislým. Soudě na jejich povahu podle povahy své myslí, že možno prosbami i dary získat jejich přízeň, nesprávným jednáním vyvolat jejich nevoli a pomstu — bojí se jich, modli se k nim, přináší jim oběti. Tak vzniká v lidstvu prvý, nejnižší stupeň náboženských představ, stupeň, na němž divošský člověk vše, co kolem sebe vidí, považuje za bytosti živé, a pokud jest od nich odvislým, za bytosti vyšší než je sám, za bohy. Na tomto stupni jest člověku bohem zrovna tak strom, jako vrch, jako řeka, jako slunce, měsíc, hvězdy. Člověk má mnoho bohů, proto nazýváme tyto náboženské soustavy mnohobožstvím (polytheismem); považuje tělesné, hmotné předměty přírody samé za bohy a proto tento druh mnohobožstvi nazýváme na rozdíl od mnohobožství duchového fetišismem. Fetišismus jest druh náboženství, kterým všichni národové prošli. Národové dnes t. zv. kulturní prožili ho u kolébky své kultury, národové barbarští (černoši v Africe) žijí v něm do dnes. Už na tomto nejnižším stupni můžeme posoudit správnost slov, jimiž starý římský básník Lukrecius charakterisoval vznik náboženských představ: »Primus in orbe timor fecit deos« — »první na světě stvořil bohy strach« (vlastně strach a nevědomost).
Druhý, vyšší druh náboženských soustav jest náboženství duchové. Člověk na tomto stupni nevěří více, že by hmota přírodních předmětů — strom, vrch, pramen, slunce atd. — byla bohem, domnívá se však, že ona jest útulkem, ve kterám bůh, jehož si přodstavuje jako duchovou, eterickou bytost, je skryt.
Jak vznikla v člověku představa o duši, o duchu?
»Idei duše, kterouž mají plemena nekulturní a kteráž je základem jejich náboženství, není nám nesnadno porozuměti, dovedeme-li se vmysliti v jejich postavení, kdy neznají ani samých prapočátků vědění a pokoušejí se pochopiti význam života z toho, co jim smysly o něm hlásají. Veliká otázka, jež se sama vnucuje jejich duším, jest otázka, co že jest život? Osoba, která před několika málo hodinami chodila a mluvila, majíc všechny své smysly v činnosti, upadá nehybná a bezvědomá v hluboký spánek, aby se po chvíli probudila s obnovenou svěžesti a silou. Za jiných okolností život přestává úplněji, když člověk je omráčen anabo upadá do mdlob anebo ztrnutí, kde se zdá, že tlukot srdce a dýchání přestalo, a tělo, ležící na smrt bledé a necitelné nemůže býti přivedeno k probuzení. Tento stav může potrvati po minuty neb hodiny, ba i dokonce dny, a přece po všem tom člověk jím stižený zase obživne. Barbaři jsou náchylní věřiti, že člověk takový na chvíli zemřel, ale duše jeho že se zase vrátila. Pociťují velikou nesnáz při rozeznání skutečné smrti a takovýchto mdlob. Mluvívají k mrtvole, pokoušívají se ji zbuditi, ano ji krmiti, a teprve, když se počíná rozkládati a musí býti odstraněna od bytostí živoucích jsou konečně přesvědčeni, že život odešel, aby se nevrátil. A co pak je to, co takto odchází a se vrací ve spánku, mdlobách a ve smrti? Filosofujícímu divochu se zdá, že lze na otázku tuto odpověděti samozřejmým svědectvím vlastních smyslů. Když spící procitne ze sna, věří, že byl opravdu jaksi pryč, aneb že jiní lidé k němu přišli. Ježto však ze zkušeností je známo, že těla lidí nevycházejí na takové vycházky, přirozený výklad jest ten, že živoucí »já« neboli duše každého člověka jest jeho přeludem nebo podobou, která může vycházeti z jeho těla a viděti a býti sama viděna ve snách. I lidé bdící za bílého světla denního vídívají někdy tyto lidské přeludy v tak zvaných viděních nebo halucinacích. Dále jsou vedeni věřiti, že duše neumírá s tělem, nýbrž dále žije, když byla tělo opustila, neboť ačkoliv člověk je mrtev a pohřben, jeho podoba — přelud dále se objevuje pozůstalým ve snech a viděních. Že lidé mají takové nehmotné podoby jim samým náležející, že také jinak dosvědčeno divošskému filosofu, jenž pozoroval jejich odrazy v tiché vodě nebo jejich stíny za nimi jdoucí, mizející na chvíli z dohledu, aby se hned objevily někde jinde, kdežto nčkdy na okamžik viděl jejich živoucí dech jakožto mdlý obláček, jenž sice mizí, ač člověk může přece cítiti, že dále trvá. Zde pak máme v několika slovech barbarskou theorii o duši, v níž pojmy život, duch, dech, stín, odraz, sen, vidění se stýkají a vzájemně se vysvětlují takovým jakýmsi nejasným, zmateným způsobem, jak se tím nevyškolený rozum spokojuje.« (Tylor »Úvod do studia člověka a civilisace.«)
Že vývoj náboženských představ bral se tímto směrem, dokazuje ta okolnost, že podobně jako s fetišismem také s duchovým náboženstvím setkáváme se u všech národů, u divokých dnes, u dnešních národů civilisovaných před tisíci lety.
Takovým způsobem docházejí národové od mnohobožství feíišistického k mnohobožství duchovému. Jakmile sem dojdou, tu jest pak jen otázkou času, kdy, podobně jako ve své lidské společnosti začali uznávat osoby nadřízené a podřízené a nejvyššího vládce, krále, takto rozdělí ve fantasii i svět svých duchů a celému množství duchů podřízených, v čelo postaví bytost nejvyšší, nejmocnější — jediného boha. Z polytheismu (nejprve u židů, pak v křesťanství, konečně v islámu) vzniká jednobožství, monotheismus.
Jak vidět, vzniká náboženství za daných podmínek, za daných hospodářských a kulturních poměrů u národů přirozeně a proto nutně. Sociální demokracie jakožto strana, jejíž program jest vlastně vyjádřením dějinných zákonů, jest si toho vědoma. Ví, že náboženství nedá se oddekretovat ze srdcí lidí, dokud tito nedospěli na výši čisté rozumového, empirického vzdělání, jednoduše nějakým prohlášením zákona. Ve francouzské revoluci byl náboženský bůh slavnostně sesazen s trůnu a na jeho místo dosazena bohyně Rozumu a přece o sto let později byl katolicismus tam mocnější, než kdy jindy.
»Náboženství není nic jiného než fantastický odraz, jímž odrážejí se v hlavách lidí ony vnější moci, které ovládají každodenní jejich život, odraz, při němž pozemské moci nabývají formy nadzemských.« Tento názor Engelsův (»Antidühring«) vyjadřuje i dnes stanovisko sociální demokracie, která jakožto politická strana není stranou protináboženskou, nežádá, aby stát nějak vystupoval proti náboženskému cítění nebo omezoval jeho volnost. Naopak, sociální demokracie jest i v ohledu náboženském stranou krajně snášelívou, respektuje každé přesvědčení, je-li opravdovým, a tedy i přesvědčení náboženské. Ví, že přímou protináboženskou agitací mohou sice být odvráceni od náboženského nazírání jednotlivci, ale nikoliv massy. A i u těch, kteří sagitováni byvše odvrátí se od náboženství, aniž by rozumové jejich vzdělání bylo tak hluboké, aby jasně prohlédali záhady přírodního i společenského života, atheismus jest pak zrovna tak jen dogmatem, vírou, jako byla víra náboženská. Jen postupem vědy a vážným rozšiřováním vědeckých poznatků mezi široké vrstvy lidu budou ztrácet náboženské illuse stále více přívrženců. Rozšíření světla vědeckého poznání mezi širokými vrstvami obyvatelstva ovšem podmíněno je jejich hospodářskou a politickou svobodou. Kdežto tedy agitace svobodných myslitelů pro vystupování z církve může se dodělat jen omezených výsledků, úplně překonány budou náboženské illuse teprve tehdy, až provedeno bude sespolečnění výrobních prostředků. »Podmínkou bezprostředních poměrů nadvlády a poroby jest nízký stupeň vývoje výrobních sil práce a následek toho omezené poměry lidí při výrobě hmotných statků k jejich životu sloužících, tedy poměry mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a přírodou. Náboženský odlesk skutečného světa může vůbec jen zmizet, jakmile poměry praktického, výrobního, každodenního života lidí stanou se každému průzračnými tím, že bude rozumně upraven poměr člověka ku člověku a člověka ku přírodě. Tvar společenského, životního procesu, to jest procesu výroby hmotných statků odhalí svůj mystický, mlhový závoj jen tehdy, když jako výsledek vůle dobrovolně ve společnost sdružených lidí bude stát pod jejich vědomou, plánovitou kontrolou.« (Marx, Kapitál I., 48.) »Méšťácké národní hospodářství,« praví případně Engels, »nemůže ani zamezit krisím, ani chránit jednotlivé kapitalisty před ztrátami, dluhy a bankrotem, ani jednotlivé dělníky před nezaměstnáností a bídou. Stále ještě platí: Člověk míní a bůh, t. j. cizi vláda kapitalistických výrobních řádů, mění. Pouhé poznání, a i kdyby šlo dále a hlouběji než měštácké národohospodářství, nestačí, aby společenské moci ujaly se vlády nad společností. K tomu jest potřebí společenského činu. Až ten bude vykonán, až společnost přejmouc vlastnictví a plánovitě užívajíc výrobních prostředků sebe samu a všechny své členy vysvobodí z poroby, v níž jsou ještě drženi výrobními prostředky, které sice sami vyrábějí, ale které stojí proti nim jako mnohem silnější cizí moc - když tedy člověk nebude pouze myslit, nýbrž také rozhodovat, pak teprve zmizí poslední moc, která se ještě dnes odráží v náboženství a tím zmizí také náboženský odraz sám, z toho jednoduchého důvodu, poněvadž potom nic nebude, co by se v něm odráželo.«
Jestli sociální demokracie jakožto politická strana nevystupuje proti náboženství, rozumí se samo sebou, že nevystupuje také proti křesťanskému náboženství. Ovšem že máme tu na mysli pravé křesťanství a nikoliv to zfalšované učení, které káží ti, kteří dnes z Kristovy nauky udělali si výnosný obchod. Proti pravému křesťanství naopak musí mít a má sociální demokracie největší úctu a vážnost. Vždyť vznešené zásady Kristovy tolik mají příbuzného se zásadami socialismu a třebaže jiným berou se směrem, stejný jako socialismus sledují cíl, cíl, jímž jest rovnost, bratrství a spravedlnost pro všechny.
Také křesťanství jako každé jiné náboženství vzniklo zcela přirozeným způsobem, a máme-li vystihnout jeho ducha a jeho účel, musíme si být jasni o podmínkách, za jakých vzniklo a mohlo se rozšířit.
Před více než 19 sty lety, když Kristus chodil po nivách galilejských a hlásal chudému lidu israelskému slova útěchy, byl celý tehdy známý svět politicky pod mocí veliké říše římské. Římané byli kmenem, který usadil se asi v 7. století před naším letopočtem ve střední Itálii, tam, kde je dnes město Řím. Svoje území ponenáhlu rozšířili po celé Itálii. Byl to původně pilný a zdatný národ malorolníků. Majetek byl mezi nimi rovnoměrně rozdělen, nebylo mezi nimi zvlášť mocných velkostatkářů, každý římský občan byl vlastníkem rolnického statku střední velikosti, na kterém pracoval a který úplně stačil k jeho výživě. Bylo jen přirozené, že lid tak zdravých sociálních řádů nestrpěl nad sebou nadvládu králů, kteří původně mu vládli. Již sedmého svého krále, Tarkvinia Zpupného, Římané násilím vyhnali a prohlásili svůj stát svobodnou, demokratickou republikou.
Ale urovnané tyto poměry v římské republice netrvaly dlouho. Republika, mladá a silná uvnitř, vydala se na dráhu zahraničních výbojů, a to bylo její zhoubou. Legie římského vojska vítězně procházely cizí kraje, dobývaly jednu provincii za druhou, ale tyto úspěchy byly těžkou pohromou pro vnitřní poměry říše. Římští sedláci, základ státu, museli táhnout do války, pole jejích ležela a pustla. Při tom daně na válečné účely zvyšovány. Střední stav selský stále více chudl. Zatím v dobytých provinciích odnímány přemoženému obyvatelstvu jeho pozemky, ukořistěny tam obrovské poklady. Ale z toho nic nedostalo se prostému občanstvu: i dobytou půdu i kořisť dělili mezi sebe pouze nejvyšší důstojníci vojska a úředníci. Tak vytvořila se mocná, bohatá kasta úřednická a vojenské šlechty, optimáti, která skoupila pak v exekučních dražbách ponenáhlu i statky ožebračených rolníků, z nichž se stali úplně nemajetní proletáři. Na obrovských velkostatcích, latifundiích optimátů pracovaly tisíce otroků nachytaných ve válce, kteří nebyli považováni za více než zvěř, kteří byli prodáváni na trhu, které pán beztrestně mohl týrat i zabít, ano, jimiž krmili velmoži ryby ve svém rybníce, považujíce rybu lidským masem živenou za zvlášť dobré chuti. Zatím co od první války punské (asi roku 250 před Kristem) v rukou ne četné kasty boháčů úžasnou rychlostí množilo se bohatství, nádhera, rozmařilost, zhýralost, v Římě a ostatních městech hromadily se černé massy politicky svobodného sice, hlasovacím právem nadaného, ale nevzdělaného, hladovícího, úplatného proletariátu. Za »chléb a hry« prodávaly se tyto pokleslé vrstvy, korrupce, zmatky ve státě stále rostly, až konečné změněné sociální poměry došly výrazu i ve změně politických řádů: právě třicet let před křesťanským letopočtem státním převratem republika zrušena a prohlášeno císařství.
Jaké poměry byly v této době v Itálii, kde od válek punských vyvinul se jistý druh kapitalismu, o tom si učiníme představu, když vzpomeneme, že už r. 133 př.Kr. tribuni lidu bratří Grakchové viděli se nuceni podávat v zákonodárném sboru agrárně socialistický návrh, že nikdo nesmí míti více polí než 500 jiter a nejvýš pro dva syny po 250 jitrech, kdo má větší majetek, tomu že ho má stát vyvlastnit a půdu takto nabytou rozdělit a pronajat za mírný poplatek chudým občanům. Zevním podnětem k tomuto návrhu bylo povstání otroků na Sicílii pod vedením Syřana Euna. V téže době zemřel v Malé Asii bohatý král pergamský Atallos, jenž své jmění odkázal římskému státu. Grakchové navrhovali, aby jeho majetek byl rozdán novým sedlákům, aby se mohli na svých statcích zařídit. Oba Grakchové ovšem odpykali svou radikálnost životem — byli od optimátů zavražděni. O 50 let později, r. 73 př. Kr. vypuklo v Itálii povstání 120.000 otroků pod Spartakem. Jen s největší námahou podařilo se Římanům tuto vzpouru zdolat. Hrozná ovšem byla také jejich pomsta. Celá silnice od Říma až do Tarentu na jižním cípu Itálie po obou stranách poseta byla kříži, na nichž tisíce účastníků povstání životem pykalo za svou opovážlivost.
V toto době zároveň v Římě chvatně mizela víra ve staré bohy. Římští boháči již dávno proniknuti byli filosofickou skepsí a nevěřili v nic. Prostí muži z lidu, kteří nejdéle lpěli na starých tradicích, na vojně byli nuceni procházet nejrůznější kraje, poznali náboženství celé řady národů, beztrestně na komando bořili svatyně bohů – jaký div, že vše to nezůstalo bez vlivu na jejich vlastní smýšlení. Víra ve staré, pohanské bohy vyprchala ze srdcí, ale jejich nevzdělanost a zoufalství potřebovaly víry. A nové náboženství, jemuž takto připraveno místo, přišlo.
Jestli krutě potlačován a k zoufalství doháněn byl uchvatiteli moci svobodný, politickými právy nadaný římský lid v Itálii, oč horší byly ještě poměry v provinciích vydobytých, mezi cizími, porobenými – jak Římané říkali – barbarskými národy! Zde zpupná ruka vítěze doléhala na lid mnohonásobnou tíží. Jedním z takových porobených národů byl národ israelský. Národ, který měl za sebou slavnou minulost, národ, jenž ve velkém sebevědomí považoval se za »bohem vyvolený«, ten nyní úpěl pod krutostí římského násilí. V každém národě oloupeném o samostatnost, o svobodu, v každém národě potlačeném čas od času vyvstávají muži, filosofové, básníci, kteří uhnětenému lidu hlásají útěchu, dodávají naději, důvěru v lepší příští. To byli u Židů proroci, původcové idey mesiášské, víry v příchod vykupitele. Že Israelité skutečně představovali si »mesiáše« jakožto muže, který porazí Římany a vysvobodí je z římského politického jha, vidno z toho, že věřili, že bude potomkem královské dynastie Davidovy, že přijde jako vojenský vůdce v oslňující nádheře a moci, a když stál před nimi prostý syn chudého nazaretského tesaře, právě oficielní vykladači židovské náboženské moudrosti, zákonníci a farizeové – jak bible praví – »nepoznali ho«.
V tomto ovzduší vyrůstal Kristus. Prostý syn chudé nazaretské rodiny ssál do sebe od mládí žal, bolest i touhu svého lidu. Pronikavý jeho duch, bohatá fantasie, vřelá láska k spolubližním, vyvinutý smysl pro spravedlnost hnaly ho, aby postavil se do služeb národa, aby přispěl k jeho vysvobození z poddanství. Ale na násilné poražení moci římské chudý, úplně bez prostředků osaměle stojící snílek nemohl ani pomysliti. A tak, když procházel se po tichých březích Jordánu, vyrostla v jeho snech soustava vznešených zásad: Když z krve a meče nemůže se zrodit svoboda lidu, musí se zrodit ze srdcí lidských; lidé poučováním musejí být získáni pro sociální spravedlnost, rovnost a bratrství. Kristova nauka byla reakcí a protestem proti nespravedlivým tehdejším sociálním poměrům, Kristovo učení je v prvé řadě učením sociálním. Náboženského roucha užíval Kristus jen proto, aby své zásady učinil prostému lidu srozumitelnějšími a přístupnějšími. Kdyby Kristus jenom náboženská dogmata hlásal, nebyl by býval umřel na kříži — vždyť Římané byli k náboženství všech podmaněných národů nanejvýš snášenlivými, starajíce se pouze o to, aby v pořádku dostávali své daně a poplatky — ale takto žalovali na něj zákonníci a farizeové, když stál před římským místodržicím Pontiem Pilátem: »Svádí a bouří lid! Říká, že se nemá platit daň císaři a proto hoden jest smrti!« A proto, jako sociální nespokojenec, jako sociální revolucionář byl Kristus souzen a odsouzen.
Stačí, když uvedeme tuto podle bible některé výroky Kristovy, aby o sociálním rázu jeho učení nebylo nejmenší pochyby: »Všichni lidé jsou synové jednoho otce a proto všichni jsou bratři.« »Neshromažďujte pokladů na zemi, které mol a rez kazí a které zloděj může ukrásti. Neboť kde je poklad váš, tam je i srdce vaše. Nelze najednou dvěma pánům sloužiti, nelze najednou bohu sloužiti a mamonu.« (Mat VI., 19—24.) »Běda vám, bohatí, neboť vy již máte potěšení svoje. Běda vám, kteří jste nasyceni, nebo lačněti budete. Běda vám, kteří se nyní smějete, neboť kvíliti a plakati budete.« (Lukáš, VI., 23, 24). Nezapomenutelna jsou dvě podobenství: o muži, který chce rozšiřovati své stodoly, aby mohl v požitcích žíři (Lukáš, XII., 16) a o boháči, který se šatil v šarlach, žil každý den skvostně a chudém lazaru, jenž sbíral drobty vyhazované psům s jeho stolu (Lukáš, XVI., 19). Ta slova o bohatých byla plamenem vzpoury litým do srdcí chudých rybářů a venkovanů. V stejném smyslu mluví Kristus k bohatému mládenci: »Chceš-li dokonalým býti, jdi, rozdej vše co máš a dej chudým.« (Matouš, XIX., 21.) »Amen, amen pravím vám: spíše projde velbloud uchem jehly než boháč dostane se do království nebeského.« (Matouš, XIX., 23 a 24.)
Že čistě sociální smysl mělo učení Kristovo vidíme z toho, že tak chápali je také první křesťané, kteří slyšeli jeho slova z jeho vlastních úst. Ti žili podle zásad bratrství, svornosti a spravedlnosti. Všechen majetek měli společný. A i když už církev se zvrhla, když uzavřevši mír se světskou mocí římskou, od které první křesťané (mučeníci) tak krutě byli pronásledováni, zapřela ducha Kristova a za ústupky světské zaprodala se do služeb státu, ještě tehdy sociální idea komunismu udržovala se ve víře v tisícileté příští pozemské říši pokoje a blaženosti (chiliasmus).
Prostý čtenář bible na prvý pohled sezná, že prvé křestanství bylo něčím docela jiným než zač vydávají dnes učení Kristovo papež, kardinálové, arcibiskupové, biskupové, preláti, kanovníci, faráři a ostatní představitelé oficielní církve. Že bylo v podstatě sociálním učením rovnosti a spravedlnosti. V tomto smyslu jest sociální demokracie Kristu nekonečně bližší než všechny církve, ona po jiných, moderní době uzpůsobených cestách uskutečňuje tentýž ideál, o němž Kristus snil v údolí Jordánu a jejž hlásal tisícům chudého israelského lidu na březích jezera Getsemanského.
Není tedy sociální demokracie ani stranou protináboženskou ani stranou protikřesťanskou – její program (čl. 8) vyslovuje určité požadavky: Prohlášení náboženství za věc soukromou a oddělení církve od státu. Prohlášeni církevních a náboženských společností za soukromá sdružení, spravující své záležitosti samostatně; povinný sňatek občanský.
Zásada odloučení církve od státu jest zásadou naprosto spravedlivou, jest zásadou plně odpovídající duchu pravého křesťanství. Ona znamená, že stát má být úplně svobodným od církve, církev svobodná od státu. I pro stát i pro náboženství byl by tento stav výhodou. Stát nemá s náboženstvím co dělat. Jeho úkolem je, aby se staral o pozemský život, o pozemské blaho svých příslušníků. On se má starat stejně o katolíky, o evangelíky, o židy jako o osoby bez konfesse — on má být mezináboženský. Státní, zemské, obecní peníze sebrány jsou z peněz všech občanů a proto stát není oprávněn, aby zvlášť podporoval z nich podniky jednotlivého náboženského vyznání, na příklad, aby z veřejných prostředků doplňoval platy katolických kněží, stavěl kostely a p. Stát učiní své povinnosti vůči náboženským vyznáním zadost, když poskytne všem úplnou svobodu. Nechť ti, kdož nemohou bez náboženských úkonů žíti, mají úplně volné právo sdružovat se ve spolky, náboženské obce, jejichž účelem právě jest pěstovat náboženské úkony. Ovšem, když bude chtít taková náboženská obec kostel, kněze, pak ať si ho zaplatí z peněz svých vlastních dobrovolných členů, tak, jako si každý člověk musí platit svého krejčího, pekaře, a nechť nežádá, aby stát to platil i z peněz občanů, kteří mají přesvědčení třeba úplně opačné.
I pro církev byl by tento stav výhodným. Ona by sice nemohla, jako nyní, žádat od státu, aby platil její kněze a aby dokonce ještě zvýšil jim kongruu. Nemohla by žádat, aby stát chránil ji pomocí krutých ustanovení trestního zákona o rušení náboženství a urážce církve. Ale má toho všeho církev potřebí? Což nemohlo by náboženství Kristovo, náboženství chudoby a lásky existovat, kdyby nepomáhaly ho udržovat státní peníze a státní zákony, kdyby lidé k němu nebyli donucováni pomocí trestů, četníkú, soudů a kriminálů? Když Kristus založil církev, zdaž tu byla církev spojena se státní mocí? Naopak. Dokud křesťanství bylo skutečně křesťanstvím, dokud Kristovo učení bratrství, lásky a rovnosti nebylo zfalšováno, byli křesťané od státní moci krutě pronásledováni, jako zločinci museli se skrývat v podzemních katakombách, byli vráženi na kůly, obléváni smůlou, zapalováni jako živé pochodně, vrháni dravým šelmám na pospas. Za jak šťastné byli by se první křesťané považovali, kdyby byla bývala uznána pro ně zásada, že církev a stát mají být navzájem od sebe nezávislí, svobodní, že náboženství je věcí soukromou! Ta doba, kdy církev, pronásledovaná státní mocí, nosila trnovou korunu mučenictví, byla nejslavnější dobou křesťanství. Smír se státem, spolek se státem mohla církev učinit teprve tehdy, když zapřela a zradila svého vlastního zakladatele, Ježíše Krista. Stát nedává církvi své peníze, nedává jí ochranu svých četníků, soudů a věznic zadarmo. Církev musí se za to ponížit na jeho služku, na obstaravatelku zájmů té třídy, která uchvátila ve státě moc. Místo aby probouzela v lidu touhu po spravedlnosti, rovnosti a bratrství jako to Kristus činil, musí mu lhát, že dnešní společenský pořádek je jedině možným a nezměnitelnou vůlí boží na věky zřízeným, musí lid vychovávat v slepé úctě před autoritami a tak udržovat jeho poddanství.
Nač je toho všeho církvi třeba? Policejní ochrany státu nepotřebuje, věří li Kristovi, který prohlásil, že ani brány pekelné ji nepřemohou. Státních peněz nepotřebuje, věří-li tomu, jenž blahoslavil chudobu, jenž zatracoval bohatství a sám neměl, kam by hlavy položil. Ostatně církev dnes má tak ohromné jmění, že hmotné podpory státu naproste může postrádati. Kdyby se církev odloučila od státu, kdyby se postavila na vlastní nohy, nemusela by státu dělat pochopské služby, nemusela by proti duchu pravého křesťanství za každou cenu schvalovat dnešní nespravedlivé řády, nemusela by žehnat válečnému vraždění atd. Oč více než dnes mohla by se pak církev přiblížit k srdci lidu?
Ale to právě nechtějí ti, kteří dnes v církvi vládnou. Arcibiskupové, biskupové, kanovníci, preláti, vikáři, faráři, kaplani — těm se dnes nejedná více o Krista, těm se dnes nejedná více o křesťanskou víru. Jejich břicho a jejich kapsy, touha po moci, přepychu a požitkářství jsou jim jediným vodítkem a poněvadž stát íyto jejich touhy ukojuje, proto zrazují mu lid, zrazují mu náboženství, zrazují mu Krista. To dávno už nejsou představitelé náboženství, jsou to bojovní vůdcové klerikalismu, jehož účelem je zneužívat náboženství k nepoctivým účelům. A proti klerikalismu ovšem sociální demokracie, která pro každé opravdové náboženské přesvědčení má snášelivost a úctu, vede nesmiřitelný boj na život a na smrt.