Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté/III.
| Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté Bohumír Šmeral | ||
| II. | III. Sociální demokracie a občanská neodvislost a nedotknutelnost | IV. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | III. Sociální demokracie a občanská neodvislost a nedotknutelnost |
| Autor: | Bohumír Šmeral |
| Zdroj: | Google Books (plný text přístupný pouze z USA) |
| Vydáno: | Praha: Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (časopis »Zář«), 1906. s. 30 - 42. |
| Licence: |  PD old 70 |
»1. Úplná svoboda tisku. Sociálně demokratický program |
Má-li všeobecné, rovné právo hlasovací býti plně účinným, musí býti občanstvu zaručen jistý minimální stupeň politické svobody, osobní neodvislosti a nedotknutelnosti, aby ono mohlo volně také své právo vykonávati. Není možno považovati za skutečně demokratický stát, v němž by sice bylo všeobecné, rovné právo hlasovací, v němž však byly by znemožněny anebo velice stíženy nutné přípravy k volbám, v němž by nebylo nutných předpokladů politického života. Všeobecné rovné právo hlasovací nemělo by plné účinnosti, kdyby znemožněno bylo politické poučování lidu a kritika veřejných poměrů na schůzích a v tisku, politické organisování lidu ve spolcích, kdyby státní úřady mohly osoby jim politicky nepohodlné beztrestné persekvovat atd. Proto sociálně demokratický program hned vedle všeobecného, rovného práva hlasovacího domáhá se zrušení všech zákonů omezujících právo svobodného smýšlení a nedotknutelnost osoby. Zejména žádá splnění požadavků svrchu uvedených.
1. Svoboda tisku. Článek 13. státního základního zákona ustanovuje: »Každý má právo své mínění slovem, písmem, tiskem anebo vyobrazením v mezích zákona volně projevovati. Tisk nesmí býti postaven pod censuru ani omezován soustavou koncessí.«
Na první pohled by se tedy zdálo, že v Rakousku vlastně svobodu tisku máme, že ji máme dokonce zaručenou státním základním zákonem. Ano, je pravda, máme svobodu tisku, ale — v mezích zákona! V Rakousku může každý své mínění zcela dobře tiskem projevit, ovšem jenom potud, pokud to zákon nezakazuje. A protože u nás zákon zakazuje všechno, co není výslovně povoleno, nejsou naše tiskové poměry o mnoho lepši než v Turecku nebo v Rusku.
Úřady a vláda mají proti nepohodlnému, oposičnímu tisku po ruce celý arsenál účinných zbraní. V prvé řadě jest tu konfiskace. Všechno, co se panu státnímu návladnímu nelíbí, může tento prostě zabavit, což má ovšem za následek, že i ostatní, nezávadné části tiskopisu jsou zničeny. Aby bylo možno prováděti konfiskační praxi co nejrozsáhlejší měrou, zavedeno jest tak zvané objektivní řízení. V každém jiném případě osoba, která spáchá trestní čin, musí být pohnána před soud, musí sa sama zodpovídat ze svého jednání, sama, subjektivně (= osobně) nést po případě jeho následky. Je-li však čin, který státní zastupitelství považuje za trestný, spáchaný tiskem, tu úřad pravidelně nestíhá pachatele (pisatele, zodpovědného redaktora), nýbrž spokojí se prostě konfiskováním spisu. To ovšem se neděje z ohledů proti redaktorovi nebo pisateli. Kdyby státní zástupce tyto pohnal před soud — pro delikty tiskové je příslušným soud porotní — pak musel by jim také dokazovat jejich vinu, kdežto když prostě konfiskuje, pak může si počínat naprosto libovolně, soud mu každou konfiskaci potvrdí a on tak může soustavně oposiční tisk poškozovat.
Jak dovedou úřady zneužívat konfiskačního práva, to nejvíce cítí tisk sociálně demokratický. Vzpomeňme si jenom, že na př. »Právo Lidu« bylo třikrát po sobě konfiskováno za to, že odhalilo milionové podvody v záložně Svatováclavské! Tehdy úřady chtěly za každou cenu tuto aféru zatušovat, chtěly přispěti na pomoc Drozdovi a ostatním klerikálním zlodějům. Konfiskacemi měl být sociálně demokratický tisk zastrašen, umlčen, konfiskacemi měl být chráněn neslýchaný zločin, měla být potlačena pravda. Že se to nepodařilo, za to jest děkovati jen odvaze a ráznosti dělnického tisku a ovšem byl tak podán nejvýmluvnější důkaz, jak naléhavě jest nutno, aby dosavadní konfiskační praxe byla znemožněna, aby objektivní řízení bylo zrušeno a aby proti každému, kdo dopustil by se tiskem nějakého domnělého deliktu, nemohly úřady vystupovati jinak než řádnou cestou soudní.
Značně týrat mohou úřady oposiční listy také t. zv. úředními opravami. Když některý list uveřejní kritiku nesprávností u některého úřadu, na př. u policie, u soudu, u vojska, může mu býti poslána úřední »oprava« a časopis musí ji uveřejnit bez poznámky. Musí ji bez poznámky uveřejnit i tehdy, kdyby měl pro svou původní zprávu naprosto určité doklady, kdyby věděl, že úřední »oprava« jest od počátku do konce vylhána.
K svobodě tisku náleží též svoboda tiskopisy volně rozšiřovat, svoboda kolportáže. Roznášení tiskopisů, vyvolávání jich, nabízení, rozdávání, sbírání adres předplatitelů a p. je v Rakousku všeobecně zakázáno. Dovoleno jest pouze těm osobám, kterým policie výslovně zvláštní povolení udělí. — To jsou pověstná ustanovení známého § 23. tiskového zákona, pro který už tolik našich soudruhů bylo trestáno a který jest hanbou Rakouska. Žádná jiná země v Evropě — ani Rusko! — nemá tak příkrá ustanovení o kolportáži jako Rakousko. Že také toto ustanovení nemá sloužit žádnému jinému účelu než umožnit vládě, aby na politicky nepohodlném tisku mohla osvědčit svou moc, vyplývá z toho, že zákaz volné kolportáže neplatí pro zpátečnické strany, zejména pro klerikály. Klerikálové mohou své brožurky, politické letáky, štváčské listy beze všeho rozšiřovati veřejně na ulicích, na procesích, v kostelích, ve školách — ještě ani jednou se nestalo, aby nějaký kostelník nebo kaplan stál pro přestupek kolportáže před soudem. Nač mají právo klerikálové, na to má právo i všechno ostatní občanstvo.
Nejtěžší závady na poli tiskového práva ovšem byly už v posledních letech zrušeny: už nemusí více zodpovědní redaktoři pravidelně vycházejících listů skládat kauci, už nemusí se na každé číslo platit novinářský kolek. Ale ještě těžké překážky stojí svobodě tisku v cestě, ještě mají úřady právo poškozovat listy bezdůvodnými konfiskacemi, pokutami, úředními opravami, ještě dokonce mají možnost nepohodlné listy i násilím potlačit. Proto přes dobyté úspěchy musí proletariát bojovati se stejným úsilím za tiskovou úplnou svobodu.
2. Svoboda spolčovací a shromažďovací. Se spolčovací a shromažďovací svobodou má se to v Rakousku stejně jako se svobodou tiskovou. V zásadě ji státní základní zákon (čl. 12.) všem občanům přiznává, ve skutečnosti však není po ní ani památky. Také na poli spolčovacího a shromaždovacího práva jsou státní zastupitelství a policie všemohoucími. Veřejné schůze lidu a tábory musejí být politickými úřady výslovně povoleny, spolkové schůze »vzaty na vědomí«, což je ve skutečnosti totéž. Také žádný spolek nesmí být založen, dokud nebyl vzat na vědomí místodržitelstvím. Místodržitelství může založení spolku zakázati, když týž, jak praví zákon, zdá se mu býti »protizákonným« a »státu nebezpečným« — velmi kaučukové to »důvody«, jimiž zejména proti oposičním politickým stranám lze pohodlně operovat. Politické spolky nesmějí navzájem mezi sebou vcházet ve spojení. Úplně jsou z členství politických spolků vyloučeny ženy, mužští členové musí být ihned po svém přijetí hlášeni policii, aby tato mohla nad nimi jako nad zločinci vykonávat dohlídku. Také na schůzích (kromě schůzí důvěrných dle § 2. shr. zák.) má policie dalekosáhlá práva a vládni zástupce zcela libovolně, aniž by bylo okamžitě proti jeho jednání působivé obrany, může omezovat volnost slova anebo i schůzí rozpustiti.
V pokročilejších státech (v Anglii, ve Švýcarsku, v Americe) je podobné poručníkování věcí úplně neznámou. Naopak, tam stát jest hrdý na to, že poskytuje svým občanům tato práva, neboť svoboda spolčovací a shromaždovací stejně jako svoboda tisková probouzí v širokých vrstvách zájem o státní záležitosti, získává je pro veřejný život a tak prospívá i státu samému. Co jest jinde už dávno věcí samozřejmou, to ani u nás není nemožností.
3. Zrušení všech omezení volného stěhování. Tímto požadavkem dovolává se sociálně demokratický program hlavně zrušení zákona o vypovězení a vyhoštění (zák. ze dne 27. července 1871). Volnost stěhování byla dříve úplně znemožněna poměry nevolnictví. Poddaný byl připoután k hroudě, nesměl se stěhovat ze svého statku, byl stejně jako tento statek majetkem vrchnosti. Ovšem takovou spoutanost lidu nemohl potřebovat kapitalismus, který musí mít dělníky, jež by mohl podle své libosti tlačit z místa na místo, z jednoho podniku do druhého. Proto byla r. 1848 prohlášena svoboda stěhování. Jakmile však dělnici této svobody počali užívat také pro svůj prospěch, začaly ji vládnoucí kruhy ihned zase omezovat.
Dnes dává zákon v celé řadě případů policejním nebo obecním úřadům právo vypovídat nebo vyhosťovat (postrkem, šupem posílat) z určité obce, určitého kraje nebo dokonce i z celé země. Zákon ovšem měl tu na mysli pouze tuláky, nevěstky a jiné osoby špatné pověsti, obtížné nebo dokonce nebezpečné veřejnosti. Ale znění uvedeného zákona jest velice nepřesné a jak jest možno používat za nástroj politické pomsty nebo třídní zaujatosti, to bylo vidět zejména v polovici let osmdesátých, když po prohlášení výminečného stavu nad Vidní počalo hromadné šupování sociálních demokratů; to bylo znovu vidět před 6 lety v Čechách, když vlastenecké obce hromadně vypovídaly ze svých obvodů chudinu, aby tato nenabyla tam dle nového zákona z r. 1896 práva domovského. Že tíha zákona o vyhoštění a vypovězení výhradně doléhá jenom na chudáky a že jim působí pravidelně nenahraditelnou hmotnou škodu, neničí li dokonce úplně jejich existenci, netřeba dokazovat.
4. Požadavky svrchu pod čísly 4.-8. uvedenými domáhá se sociální demokracie vydání zákona o zodpovědnosti úřednické a pak řádné úpravy soudnictví. Dnes žádný úředník, kdyby zneužil jakkoliv své moci proti soukromé osobě nebo spolku, nemůže býti poškozeným žalován u řádného soudu. Jedině u soudního úředníka je výminka, jedině na toho může strana, která byla jeho stranictvím poškozena, podat žalobu (tak zvanou syndikátní). Proti každému jinému úředníku může poškozený občan podati jen stížnost k jeho bezprostřednímu představenému a žádati za zavedení disciplinárního vyšetřování. Jak takové vyšetřování, při němž není kontroly veřejnosti jako u soudu, vypadá, o tom netřeba ztrácet slov. Autorita a neomylnost úřadu musí být vždycky chráněna víc než sebe vyloženější nároky prostého občana a tak na konec může býti stěžující si ještě rád, když sám nebyl potrestán. Sociálně demokratický program žádá, aby každý úředník, jenž stranickým vykonáváním způsobil někomu škodu, mohl být žalován u soudu jako každý jiný občan, aby líčení o tomto sporu bylo veřejné jako vždy jindy, aby úředník, dokáže-li se mu vina, byl odsouzen nejen poškozenému škodu nahradit, nýbrž aby byl přísně trestán sesazením ze služby a vězením. Jenom tak zjednána bude v úřadech nestrannost a spravedlnost, která je v moderním, demokratickém státě nezbytně nutnou.
5. Bezplatnost právní ochrany je samozřejmým požadavkem lidové strany. Co to stoji dnes peněz, než někdo vybojuje si u soudu právo, které mu přísluší. Ohromné platy advokátům, kolky, soudní útraty — nemajetný aby se bál, i kdyby jeho právo bylo sebe jasnější, skoro na soudní spor pomýšlet. Spravedlnost, které jen za peníze jest se možno domoci, není spravedlností a zájem všeho chudého obyvatelstva žádá, aby tyto poměry byly změněny.
Neodvislost soudců jest sice zákonem formálně zaručena, ale ve skutečnosti jest u nás pouze zbožným přáním. Dokud vláda má v mocí povyšování soudců, dokud povyšování to provádí na základě tajné kvalifikace, do té doby budou soudcové vždycky více nástroji její libovůle než zastanci zákona. Když soudní úředník ví, bude-li soudit mírně a spravedlivě, že bude při povyšování soustavně pomíjen, naopak, když bez ohledu na lidskost a zákon bude v procesech proti nespokojeným dělníkům uvalovat na tyto kruté tresty, že bude dělat velice rychlou kariéru, kdož by byl na rozpacích o tom, jak se většina soudců zachová? Vládní kruhy mimo to vykonávají přímý vliv na státní zastupitelstva, nařizujíce jim, co mají žalovat, v jaké formě a pod. Že justice našeho třídního státu hraničí skoro s čirou libovůlí, pro to jsou dějiny dělnického hnutí jediným dokladem. Ještě před 20 lety každé založení sociálně demokratické organisace stíháno bylo jako tajné spolčování přísnými tresty. Dnes nikoho ani nenapadne, aby na něco podobného vážně myslil, a přece máme úplně týž spolčovací zákon jako v letech osmdesátých. Jak dovede justice na komando pracovat, toho dokladem jsou nám barbarské tresty vynesené proti dělnickým účastníkům posledních velkých demonstrací za všeobecné, rovné právo hlasovací, tresty za činy nedokázané a nespáchané, pro které za jiných poměrů jistě byl by býval vynesen rozsudek osvobozující. A což máme říkat tomu, když pražský trestní soud prosté ohlášení případné stávky důvěrníkem zaměstnavateli najednou prohlašuje za zločin veřejného násilí dle § 93. tr. z., na nějž stanoven trest těžkého žaláře od 1 do 5 let?
6. Odškodňování nevinně zatčených a odsouzených. Kolik tisíc osob stihne do roka nešťastný osud, že byly zatčeny, uvrženy do vězení, držány ve vyšetřovací vazbě a snad i odsouzeny — bez nejmenšího provinění! A kdo jim nahradí škodu, kterou utrpěly? Kdo jim dá zadostučinění za hanbu, kterou utrpělo jméno jejich a jejich rodin? Zákon ze 16. března 1892 ustanovuje sice, že osobám, které byly nespravedlivě odsouzeny, má se dostati jakési náhrady, kterou dle volného uvážení vyměřuje ministr spravedlnosti. V praxi však, když má býti tohoto zákona použito, dostane se nespravedlivá odsouzenému náhrady tak směšně nepatrné, že opravdu to nemá vlastně žádného významu. Mimo to na tuto — třeba tak žebráckou — náhradu mají nárok pouze ti, kdož byli úplně bez důvodů právoplatně odsouzeni. Na naprosto žádnou náhradu nemají tedy nárok ti, kdož třeba sebe déle byli drženi nevinně ve vyšetřovací vazbě, anebo ti, kdož odsouzeni byli v prvé instanci a v druhé instanci osvobozeni. Kolik dělníků tím, žo byli nevinně zatčeni a vězněni ve vyšetřovací vazbě, přijde o práci, o výdělek! Když by každý nevinně zatčený a odsouzený musel dostat od státu plnou náhradu, byl by to nejen akt spravedlnosti vůči jeho osobě, ale mělo by to za následek, že by policie a četnictvo při zatýkání počínaly si mnohem opatrněji než nyní, a tak by všeobecná bezpečnost občanstva se značně zvýšila.
7. Tytéž důvody, které nutí nás volat po soudcovské neodvisíosti, vedou sociální demokracii k tomu, aby žádala rozšíření a zdokonalení porotních soudů. Dnešní poroty nejsou sice žádným ideálem dokonalosti. Za porotce mohou být povoláni jen lidé majetní a i z majetných povolávají se jen »spolehliví«, ti, které doporučí okresní hejtman. Ale přes to i při dnešním svém složení jsou poroty větší zárukou spravedlivého vykonávání soudnictví, než pouzí soudcové z povolání. Tito řemeslným vykonáváním práce stanou se slepými pro poměry skutečného života, mechanicky vykládají jen formule zákona, neuvědomíce si, že litera zabíjí a jen duch oživuje, že tímto způsobem velmi často mohou spáchat těžký justiční zločin. Přes třídní ráz dnešních porot sociální demokracie žádá rozšíření jejich pravomoci (opak na příklad žádají mladočeši; jejich předseda, nynější ministr Pacák, v parlamentě prohlásil, že před změnou tiskového zákona musí být omezena pravomoc porot). Plně ovšem bude mít lid důvěru v instituce porotních soudů teprve tenkrát, až na lavici porotní budou zasedat skuteční zástupci lidu, volení všeobecným rovným právem hlasovacím.
8. Požadavkem, aby všichni občané podřízeni byli řádným soudům, domáhá se sociální demokracie v prvé řadě zrušení zvláštního soudnictví vojenského. Mimo to žádá, aby řádným soudům podroben byl i panovník a členové panovnické rodiny, kteří dnes, i kdyby šlo na příklad o majetkový spor s nějakým občanem, nemohou být žalováni u řádného soudu, nýbrž pouze u dvorního maršálka, který jest v bezprostředních jejich službách a od nich tak odvislým, že jistě neposkytuje žádné záruky nestrannosti.
9. Zrušení trestu smrti. Zrušení trestu smrti jest jen jedním z požadavků, a sice nejvážnějším a nejnaléhavějším, který sociální demokracie činí na poli trestního práva. Náš trestní zákon, který jest plných sto let stár, jest v pravém slova smyslu barbarským zákonem. Vydán byl v době, která byla dobou naprostého absolutismu, která byla u nás rozhraním mezi politickým středo- a novověkem, nemá ani nejmenší porozumění pro hospodářské, politické, kulturní a mravní poměry doby moderní. Platí v něm stále už dávno vědou vyvrácené trestní theorie absolutní a odstrašovací, theorie, které prohlašují, že trestem vykonává se na provinilci dílo pomsty a že proto trest musí být co nejvyšší, co nejkrutější. Ovládá v něm duch třídní zaujatosti a úzkoprsého policejního zpátečnictví, jenž se nejvíce projevuje v ustanoveních o deliktech majetkových, o ochraně soukromovlastnického řádu, o velezradě, o urážce císaře a členů císařského domu, o urážce církve a náboženství a p. Sociální demokracie stojí na stanovisku, že úkolem trestního práva nemá býti mstíti se na pachateli, nýbrž jedině a výlučně chránit společnost a působit k jeho polepšení. Dnešní soustava trestů, dnešní vězení a žaláře docilují ovšem pravý opak toho: ony jsou nejnebezpečnější školou zločinů a kdo se jednou dostal do rukou dnešní »spravedlnosti«, jest na nejlepší cestě, že jejím přičiněním bude klesat hloub a hloub.
Sociální demokracie hájí zásadu, že není každý, kdož přijde do konfliktu s trestním zákonem, nepolepšitelným, zvrhlým lotrem už podle své přirozenosti. Mnohem více než zločinců v pravém slova smyslu jest mezi těmito lidí nešťastných, kteří nepřišli by na tato místa, kdyby od mládí nebyli bývali měli hlad, zanedbané vychování, špatný příklad. Sytému bohatci je velmi snadno mluvit o ctnosti a s třídní nenávistí zasedat k soudu nad žebrákem, jenž v hladu a zoufalosti sáhl na cizí bochník chleba! S těmito sociálními příčinami zoufalosti má trestní právo počítat, k jejich odstranění má v prvé řadě upnout svou snahu. V tom smyslu domáhá se sociální demokracie změny celého trestního zákona.
Pokud se barbarského trestu smrti týká, musí se zasazovat sociální demokracie o jeho odstranění již proto, poněvadž on naprosto se nedá srovnat s theorií polepšovací, která může být jediná základem spravedlivého a lidského trestního práva. Tento důvod uvedl již jeden z nejhorlivějších a nejmocnějších odpůrců trestu smrti, slavný francouzský spisovatel Viktor Hugo, jenž na konferenci zástupců vlád a zákonodárných sborů v Ženevě roku 1862 plamennými slovy k nim volal: »Tento (k smrti odsouzený) člověk nutně potřebuje zbytku svého života, aby šel do sebe, aby litoval, aby činil pokání za svou vinu, a tak aby očistil se ponenáhlu od těžké zodpovědnosti, která tlačí jeho duši. Potřebuje k tomu zbytek života a vy mu dáváte několik minut! Jakým právem?! Jak se můžete odvážit vzít na sebe tuto strašlivou zodpovědnost za brutální zkrácení různých stadií lítosti a pokání?! Nezabíjíte pouze člověka, zabíjíte svědomí!«
Než také ty, kdož dovolávají se theorie odstrašovací, zkušenost usvědčuje z klamu. Statistika dokazuje, že ve státech, kde trest smrti je zrušen, není průměrně o nic více zločinů trestem smrti stíhaných, na př. vražed, než v státech ostatních. Trest smrti je dnes zrušen v Portugalsku (od roku 1887), Holandsku (od 1870), ve většině kantonů švýcarských (1878), Itálii (1890), Rumunsku a některých státech amerických. Ve Švýcarsku byl původně r. 1874 zrušen pro celý státní obvod, později však stanoveno na naléhání konservativců, žo o této otázce mají mít právo rozhodovat jednotlivé kantony samy. Jen několik málo kantonů trest smrti znovu zavedlo. Právě nyní jedná se o zrušení trestu smrti ve Francii. K vůli zajímavosti budiž připomenuto, že i v Rakousku byl jednou trest smrti zrušen, a sice za Josefa II., ovšem jen na krátkou dobu. Ostatně že i rozhodující kruhy jsou o bezúčinnosti trestu smrti přesvědčeny, o tom svědčí ta okolnost, že u stále menšího počtu k smrti odsouzených je rozsudek skutečně vykonán — v mnohých zemích pouze u 3 neb 4 procent — ostatním jest trest smrti změněn cestou »milosti« v žalář.
Ovšem, přes všechny tyto důvody jsou lidé, kteři s otevřenou brutalitou vyslovují se pro trest smrti a kteří všechen svůj vliv zasazují o to, aby barbarství toto bylo uchováno. Jsou to v prvé řadě ti, kdož uchvátivše v jednotlivých státech moc nedovedou ji jinak udržet než hrůzou, krví, násilím. Jsou to — což zvlášt musí být vytknuto — ve většině zemí hlavně klerikálové, kteří za osobní prospěchy jsou ochotni schvalovat každý zločin a činit pochopy každé vládě proti lidu. Což na tom, že přikázání boží káže: »Nezabiješ!« Což na tom, že Kristus hlásal: »Nesuďte a nebudete souzeni!« »Odpouštějte a bude vám odpuštěno!« Katolická církev schvaluje popravy a její kněz nezardí se studem, když provázeje podle předpisu zákona odsouzence na poslední cestě k šibenici, odříkává při tom řemeslně slova vznešené modlitby: »Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim vinníkům…« Typickým představitelem stoupenců trestu smrti byl záštiplný odpůrce sociálně demokratického dělnictva, muž »železa a krve«, německý kancléř Bismarck. Týž 1. března 1870 promluvil v říšské radě severoněmeckého říšského spolku velkou řeč pro zachování trestu smrti, jíž založil na motivu: »Mors janua vitae« — »smrt jest branou života«. »Trest smrti«, dovozoval Bismarck s cynickou výsměšností »není daleko tak zlý jak říkávají jeho odpůrci. Kdo jako já věří na věčný život (!), tomu otevírá smrt bránu k věčné blaženosti (!), kdo na něj nevěří, tomu přináší smrt pokoj, spánek a zapomenutí.«
Na surovém cynismu, perversní přímo bestialitě takovýchto »důvodů« stoupenců trestu smrti možno teprve plně změřit kulturní a mravní výši sociální demokracie, která jediná o odstranění hrozného tohoto přežitku barbarských dob vážně a opravdově usiluje.