Karolina Světlá (Novák)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Karolina Světlá |
| Autor: | Arne Novák |
| Zdroj: | Zlatá Praha, ročník XVI. číslo 45. s. 529–531 Ústav pro českou literaturu AV ČR |
| Vydáno: | 15. 9. 1899 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Karolina Světlá |
Jediný dojem ovládal všechny, kdož pocítili prudkou bolest nad neočekávanou smrtí Karoliny Světlé, kdož přišli k rakvi velké stařeny, kdož křísili si znovu v duši kouzlo jejího podivuhodného uměleckého díla, kdož vzpomínali na daleký význam společenský a národní této vzácné bytosti — dojem, jehož jasné a ohnivé světlo dlouho bude padati znovu a znovu na život náš, až zelenati a nížiti se bude rov na Olšanech, dojem, že odešla nám žena heroická. Nebyla to jen spisovatelka, umělkyně, byla to vzácná, hluboká myslitelka. Život, který líčila tak mohutnými a velkými rysy, chápala v samých kořenech, vznešené zraky její upřeny byly vždy ke skrytým a zakletým příčinám bytí, zatím co jiní spokojili se povrchním pohledem na hru života. Tušila, jako všichni velcí tušívají, souvislost dneška se zítřkem, života se smrtí, nebe se zemí, okamžiku s věčností, slyšela hudbu všehomíru a chtěla ji zachytiti. Při tom všem byla vždy ženou, hluboký její pohled tajil na dně duši milující, myšlénky její pnoucí se k vzdáleným světům byly plny kouzla ženství, nejdokonalejší její práce jsou apotheosami ženské lásky, odříkání a sebeobětování. Sloučila v sobě a ve svém díle nejvelebnější vznešenost lidské myšlénky a nejvroucnější půvab ženského srdce. A tak vešla teď s klidným úsměvem plně dokonaného života v Slávu.
A při tom heroismu, v němž splývají harmonicky její život i dílo, okouzluje zjev Světlé zvláštní intimní vůní, v níž slučují se všecky prvky našeho českého života. Nectíte jí pouze — vy ji milujete. Působí na vás jako návštěva dobrého přítele, jako zmlklý a tichý půvab rodného města, jako květy na hrobě vašich dědů. Její řádky jsou vroucně teplé jako byly její hovory, její postavy dýší životem srdečným a rodinným. Její dvě knihy memoirů náležejí k nejmilejším knihám naší literatury, a kdo je měl jedenkráte v ruce, vrátí se k nim zase, jako k Světlé v životě se vracel každý, kdo jednou s ní mluvil. Její díla jsou milována jako sotva kterého jiného spisovatele: již názvy „Kříže u potoka“ a „Vesnického románu“ se vyslovují na venkově se zvláštní radostí a rozkoší. Ta láska poroste stále: dílu Světlé nehrozí smutný osud většiny oblíbených autorů — stati se jen dokumentem literárním — o ní platí stará věta: „Manet et manebit.“
Světlá vrátila svým dílem v bohaté míře lidu to, co z něho vzala, její ruce daly vzpučeti tisíci klasů z jediného zrnka, v její duši z horčičného semene rostly mohutné stromy. Dvojnásobně souvisí Světlá s lidem, jehož jest dobroditelkou, a proto tak svěží proud mízy lidové plyne jejími spisy. Její rod tkví svými kořeny hluboko v lidu, její předkové s otcovy strany byli nositeli národní myšlénkové tradice. Tvrdé, energické plémě usedlé na Českobrodsku bylo věrno náboženským ideám minulosti, žilo a umíralo v nich, zasvěcovalo jim své tužby a hloubalo neústupně a ohnivě o nejtemnějších otázkách. Časem akkumulovaná síla duševní zvrhla se ve výstřednosti a rozkvetla otravnými květy blínovými: genealogie rodiny Rottovy vykazuje osobnosti démonicky exaltované a nábožensky groteskní. V nanejvýš zajímavých a originálních pracích „Několik archů z rodinné kroniky“ (1862) a „Ještě několik archů z rodinné kroniky“ (1863) zachytila Světlá několik rázovitých postav rodinné galerie. Potomek tohoto vzácně svérázného rodu přesazen byl na půdu pražskou a zasnoubiv se s dcerou prostého rodu venkovského od Příbrami, skříženého s inteligencí německou, akklimatisoval se v Praze zvolna se ohrožující po válkách hospodářsky i společensky.
A tak dcera těch manželů Johanna Rottova, zrozená 24. února r. 1830 v rázovitém zákoutí tehdejších pražských Benátek, v Poštovské ulici v domech „u tří králů“ a „u bílého preclíku“, byla dědičkou vzácné probudilosti a svěžesti duševní. Do jejích dětských let šuměla Vltava každého roku se rozvodňující, šeřila se stinná zákoutí plná bizarních štítů, tajemných výstupků a výklenků, polouzbořených svatyň, kol nichž kupily se divné pověsti a zkazky. Nejinak dojímal mladou dívku, jíž byl otec svérázným učitelem, zvláštní společenský život Prahy. Na troskách někdejšího měšťanstva ochuzeného válkami a nepokoji a téměř vyhubeného stálými emigracemi, rostlo nové obyvatelstvo zbohatlých kupců podivného původu a neurčitého národního charakteru, odlišujíc se zcela od exklusivní šlechty, jejíž zmlklé barokní paláce byly pro ostatní život pražský hluchy a slepy, právě jako majetní kupci a pyšní měšťané neměli porozumění ni soucitu pro otroky společnosti, pomáhající velikému bohatství a živořící ve špíně a nuzotě. Tiše a skromně pokoušelo se několik hlav současně o obrození života národního, o oživení studnic kulturního snažení, o vzkříšení jazyka, o souvislost vzkříšení národního a jazykového se všeobecným obrozením společenským a hospodářským v Evropě. Ale jejich snahy byly pražskému vládnoucímu světu zcela cizí a neznámy.
V té době kvašení a vnitřních převratů prožila Johanna Rottova své dětství, vzdělávána jsouc cizími školami německými s povrchním nátěrem uhlazenosti francouzské. Teprve s šestnácti léty znovu v ní probuzena Češka, a dívka, jež psala si denník a vlastní literární sborník „Zvuky loutnové“ německy, poznala Tyla a české skromné písemnictví. S duše dívčí, chvílemi exaltované až k zoufalosti, odhrnut štěrk klamné a plané výchovy školské a společenské, prudká krev předků rozproudila se uvědoměle v jejích žilách.
Přičiněním domácího učitele Petra Mužáka probudilo se v mladé dívce jasné uvědomění národnostní; naivní píseň „Kde domov můj?“, jež vynutila slzy pohnutí Johanně i její sestře Sofii, a české pověsti zavedly obě dívky ke snahám nově se ohrožujícího národa; rok 1848 shledal snoubenku dobrosrdečného mladého profesora na plese na počest Slovanského sjezdu v červeném hedvábném kabátku s čamarovitou ozdobou, ana trží pochvalu Tylovu — ale nejen národnostního, nýbrž i politického a společenského ruchu roku čtyřicátého osmého byla Johanna Rottova stoupenkou a obdivovatelkou. Seznala zatím inteligentní dívka francouzské nové myslitele, seznámila se s myšlénkami svobody a volnosti a bez skepticismu a s nadšením mladé dívky šla jim v ústrety. Že životu pražskému v té památné době věnovala pilnou pozornost, svědčí několik jejích pozdějších prací, líčících Prahu v době barikád: „Pán a sluha“ (1882), „Bludička“ (1881), „Z ovzduší barikád“ (1880), „Mlha“ (1884) atd. Přičiněním snoubence nejstarší dcery stala se rodina Rottova zvolna českou i scházelo se v tom staroměstském zákoutí několik literátů, jichž duševnímu vlivu slečna Johanna Rottova podléhala. Ze známostí té doby nejvýznamnější jest přátelský styk její s Boženou Němcovou.
Světlá bývá mnohdy srovnávána s tvůrkyní „Babičky“ a mnohdy se jí vyčetlo, že nepřidržela se Němcové, jež život nikdy neidealisovala. Nelze upříti věru Němcové vzácného primátu v líčení venkova našeho a jeho lidu, její zásluhy o všeobecnou pozornost pro národopisné detaily, jejího nového svěžího pojetí ženy — leč komposiční mohutností, pevností postav a uvědomělou uměleckou programovostí je Světlá mnohem výše.
V lednu r. 1852 provdala se Johanna Rottova za profesora Mužáka, ale za rok pohřbívala již mladistvá paní svou dcerušku. Od té doby stíhána byla neustále chorobami, dílem nervovými, dílem očními, jež pronásledovaly trpící ženu až do posledního okamžiku. Ale v tom neustálém pásmu utrpení a choroby opakuje se přece jako jasné intermezzo každého roku pobyt na Ještědě. Sotva že nastaly prázdniny, opouštěla paní Mužáková Prahu a spěchala ke starému Ještědu, do jeho lesů, „kde se prohání štvaní za bouřlivých nocí, k stříbrookým studánkám, kde tančívají pod večer malí vodníčkové vedle bledých lesních panen, česajících si tam dlouhé zlacené vlasy při svitu vycházejícího měsíce“. Původně ve vísce Světlé, později v Dolních Pasekách se stavením „u Barčiných“ trávívala své léto, ne již Johanna Mužáková, nýbrž Karolina Světlá.
Když totiž družina Hálkova chystala se manifestovat nové své snahy umělecké zvláštním almanachem, odkázán byl Hálek též k mladé paní Mužákové, a skutečně jeho almanach „Máj“ r. 1858 uveřejnil práci „Dvojí probuzení“ z péra Karoliny Světlé, kterýžto pseudonym dala si debutantka po rodné vísce svého chotě. Ale jméno to nabývá teprve plného zvuku, když jím značeny jsou práce, uvádějící čtenáře do lidu ještědského.
Právě v těch nesčíslných románech a povídkách, jež odehrávají se v horských vískách na úpatí Lužických hor, tkví význam Světlé, ne snad pro jejich ethnografickou zajímavost a malebnost, nýbrž pro skutečnou jejich uměleckou hodnotu. Nehledala jistě nikdy Světlá v lidu pouze krojovou malebnost, roztomilost písní, originálnost úsloví a rčení, ale pátrala, jak dí v „Nemodlenci“, „po duších, v nichž přebývá, v nichž se hýbá kvas pokroku, po zastupitelích krásných myšlének, po článcích závažných řetězu vývoje spojujících nás s minulostí slavnou, se zbožným úctyplným nadšením“. Uznávala vždy, jak se přiznává ve „Vypravování staré žebračky“, „že co proudí ve výškách, mělo vznik a pramen původní dole v cevách kořenů, a právě, že kořeny hluboko jsou zapuštěny do lůna matky země, zrak lidu v nízkosti své tak bystře postřehl v mnohém ohledu mravního jádra věci jako zpytavý pohled vzdělanců“. A právě z toho idealismu, jenž časem vytryskl v tak nadšený plamen, jakým hoří překrásný úvod k „Vesnickému románu“, vyrostla nejdokonalejší díla Karoliny Světlé.
Nikdy se Světlá neostýchala učiniti prosté venkovany a venkovanky mluvčími ideí a snah, které současnou Evropou hýbaly, i řeší spletité otázky společenské a mravní ve svých vesnických románech. Byla přesvědčena, že lid náš dovede ponořiti se v hlubiny otázek náboženských, že dívka podještědská, jejíž okoralé dlaně po celé dny zacházejí se srpem a kosou, dovede pochopiti vinu a trest stíhající ji v celé síle a hrůze, že venkovská obětavá žena celým životem umí obroditi hynoucí rod. Romány Světlé z Ještěda čerpané jsou větším dílem thesové, programové: snad vlastnost ta intensivně se jevící ubírá jim pravděpodobnosti, ale mohutnosti a působivosti neubírá jim nikterak. Život lidský zachycen je tu vždy se zřetele vyššího, s hlediska „vševládného zákona mravního“, o němž Světlá tak ráda mluvívala a psala. Stálý zřetel k tomu hlubšímu vnitřnímu pásmu jednak dodává celé tvorbě jednotné mohutnosti, dílům jednotlivým pak komposiční pevnosti a nerozbornosti, jednak chrání těchto vesnických románů a povídek od pouhého a krátkodechého figurkářství. Pociťujete mnohdy dojem veliké skulptury, místy snad nedosti jemně vyciselované, ale vždy celkovou stavbou uchvacující. Jsouť ty romány namnoze 1 tragediemi prudké, nezdolné vášně, očištění a vykoupení se z její moci, jejich finale vyznívá zpravidla harmonií, kteroužto vyznívá — dle mínění Světlé, jež též prošla fasí pessimismu a metafysického nihilismu — celý vesmír sám.
V té příčině nanejvýš jsou cenny čtyry veliké romány ještědské, v nichž je celá fysiognomie Světlé in nuce: „Vesnický román“ (1867), „Kříž u potoka“ (1868), „Frantina“ (1870) a „Nemodlenec“ (1873). Až na „Nemodlence“ — jenž je z nejhlubších našich románů vůbec, jsa jediným gigantickým bojem o boha a věčný život, a do něhož dují jen vichry touhy po velikém štěstí, jsou to romány ženského srdce „Frantina“ pozvedá ženu téměř až k nebesům, ženu vznešenou a čistou, jež pro mravní spravedlivost nezná ani vlastního blaha; „Kříž u potoka“ kreslí ženu vykupitelku a spasitelku; „Vesnický román“ slaví v Sylvě nezištnou, nesobeckou dívku, jež sama zabíjí své štěstí, aby nebylo rušeno štěstí jiných, i těch, již ho nezasluhují. Velikého ideového a koncepčního rozpjetí této skupiny nedosahují již dva pozdější vesnické romány Světlé, „Z vypravování staré žebračky“ (1884) a „V Hložinách“ (1885), v charakteristice a detailech neméně pozoruhodné.
Více ještě než velké tyto práce mocných kontur ceněny bývají drobné novelly a povídky ještědské, jež Světlá namnoze shrnula do dvou svazků s názvem „Povídky a novelly“ a „Kresby z Ještědí“. Jsou to rozkošné obrázky, plné vůně přírody a života, vypracované až do podrobných detailů; jejich kresba charakterů, čistá a křehká, pojí se s náladovou malbou krajiny v ladný celek. V té příčině jmenuji pouze něžnou idyllu z podzimu života „Nebožka Barbora“ (1873), rozkošnou hříčku „Námluvy“ (1872), půvabnou a dnes operou Smetanovou všeobecně známou „Hubičku“ (1871), vzácnou tragickou prostotou působící „Krejčíkovu Anežku“ (1860) a „Skaláka“ (1861), pro jehož vzácnou lyričnost marně hledá vychrtlá esthetika vhodnou formuli.
Poněkud odlišným dojmem působí značná řada prací, tkvících svými sujety v Praze, v té podivně zasmušilé a temné Praze. V několika těch pražských románech shledáte celé přítmí bortících se starých tradic a skonávajících starých předsudků zachyceno v plném děsu a hrůze, vejdete do pyšných a zpupných rodů se znamením Kainovým na čele, a uvidíte marný zápas o průlom těmi praskajícími a pukajícími zdmi k světlu, k nové jitřence, kdy trosky starých chrámů a paláců zasují i ty, kdož chtěli den, kdož volali po zoři. V těch pozoruhodných pracích, rekonstruujících kus pražského života v století minulém i v prvé polovici našeho věku, najdete mnoho vzácných a vroucně podaných dokumentů o souvislosti národního ducha a života, v nich naleznete myšlénkovou tříšt, jež scelena a vytříbena byvši podala potravu obrození národnímu. To vše zaujme a zabaví více než romantická kostra děje, než podivné pásmo vzrušujících příběhův, upomínajících poněkud na komposiční manýru Sabinovu a Pflegrovu, jež Světlá překonávala a překonala. V nejstarším jejím velkém románě „První Češka“ (1861) ještě vítězí úplně starší forma, jíž jsou vším účinnost, napínavost děje a bohatství postav. Ale již román „Na úsvitě“ (1864), který arciť úplně nenáleží sujetem v „pražské“ práce, šine vnější ten aparát do pozadí a stává se nadšenou hymnou idealismu národního i mravního; je to nejvroucnější práce Světlé vůbec, a rek románu Jarolím je zidealisovaným ztělesněním nejčistších snah našeho obrození. Po té stránce blíží se mu zejména „Poslední paní Hlohovská“ (1870), vřelá to, třeba málo pravděpodobná apotheosa ideje českobratrské, kde již děj snížen jest na minimum, kdežto hymnické části dialogické i monologické nabývají převahy. Další však pražská práce Světlé „Černý Petříček“ (1871) opouští opět myšlénkové výšiny a vrací se k životu, jehož tepny hlasitě, přímo a zřetelně bijí v této milé historii. Nejdokonalejší pražský román Světlé „Zvonečková královna“ (1872), líčící teple a výrazně první myšlénkové pokusy setřásti se šíje jho autoritářství a absolutismu jesuitského, slučuje obé, ideovou, pevnou kostru i reliéfní, pevně a bezpečně ryté podání života.
Vedle těchto velikých románových prací napsala Světlá řadu menších románků a novel ze života pražského, tak románek z napoleonských válek „Škapulíř“ (1889), a celou serii drobnějších obrázků staropražských, jež mínila shrnouti s názvem „Pod starými krovy“. Salonní její práce, jež zahajuje již její prvotina, nesou se celkem klidným, konvenčním tónem, dbajíce druhdy ve svých rozhovorech ženské otázky. Lze vůbec vedle jmenovaných kardinálních prací Světlé uvésti množství povídek a novell, jež jsou jaksi jen dekorací, kostýmem diskusse o té či oné otázce národní a v nichž Světlá vědomě, spontanně chtěla býti tendenční. Jí bylo heslem životním známé slovo Brandesovo: „Že literatura za našich dnů žije, jeví se tím, že diskutuje o problémech.“ Proto nebála se věnovati celou novellu „Na bludné cestě“ (1882) otázce českých škol, proto mínila zasáhnouti do otázky kosmopolitismu rozsáhlou prací „Plevno“ (1880) a v „Miláčka lidu svého“ (1882) uvedla diskussi o národní zodpovědnosti. Nebála se ani sestoupili k drobnému čtenářstvu dětskému, věnovavši mu řadu roztomilých drobotin, jež vyšly s úhrnným názvem „Ctěte rodný jazyk svůj!“, a všeobecně známou knížečku „Škola mé štěstí“ (1867), plnou přítulné starosvětské vůně. Dva svazky jejích memoirů — „Upomínky“ (1874) a „Z literárního soukromí“ (1898) — jsou pro každého, kdo chce Světlé porozuměti a ji pochopiti, nezbytny; nevzpomínáť tu autorka jen na řadu drahých osobností a milých výjevů, nekřísí tu pouze zapomenuté události a neznámé motivy, nýbrž zpovídá se skromně a upřímně z celého svého života, skládá účty z povolání svého spisovatelského.
R. 1890 vyšla poslední větší práce paní Světlé „U sedmi javorů“ a pak drobnůstka „Blázínek“, po té diktovala jen dvě kratinké črty memoirové. Choroba, jež po celý život ji stíhala, v těchto letech nadobro vyrazila péro z ruky její, ostatní veřejná činnost její začátkem let devadesátých utuchala docela. Již nepřicházela do Výrobního spolku ženského, jejž založila, organisovala a řídila, nepřednášela a nepředčítala již svých prací v Americkém klubu dam, ba nenavštívila již ani Ještěda, kde vedle pilných studií spisovatelských vždy starala se o zřizování škol, lidových knihoven a sokolských jednot. Nesúčastnila se již činně ruchu politického, nepracovala již pro zásady svobodomyslné, jichž apoštolkou bývala nejhoroucnější. Skončila zvolna účty životní, a tam, kde bývala pracovnicí, stala se pouze svědkyní. Odložila péro i činnost veřejnou s pevnou nadějí, že brzy bude v Čechách lépe.
A tak sedala v útulném pokojíku v domě na nároží Karlova náměstí a Ječné ulice, obklopena jsouc starosvětským, skromným nábytkem a milými památkami, jimiž ji zahrnuli četní ctitelé. Přicházely k ní mladší spisovatelky prosit o radu a povzbuzení, přicházeli studenti promluvit o nových otázkách, rozrušujících mladou generaci, přicházeli dělníci vyprávět o nové své organisaci a novém proudění myšlénkovém, a přicházeli též druhové mladých let vzpomínat na krásné, české mládí, o němž napsal kdysi Neruda, že by je rád ještě jednou prožil, vzpomínat na Hálka, Zapovou, Erbena, počítat, kdo již je na Olšanech. Do krásných, velkých očí vznešené ženy majestátné postavy a výrazné, poněkud přísné tváře, vstupovalo pohnutí.
R. 1892 rozloučil se navždy s tichou domácností na Karlově náměstí Petr Mužák. Jeho smrt zavedla myšlénky jeho choti pouze k životu záhrobnímu. V knihách theosofů, mystiků a spiritistů hledala odpověď a zvolna pozdravovala záhrobí jako lepší vlast, pravou domovinu. Doufala najisto, že setká se s těmi, kdož ji opustili, a často se jí zdávalo, že pokojem zašelestily kroky strejčínkovy nebo matčiny. S resignovaným úsměvem hleděla na svěží zeleň Karlova náměstí a želela, že nemilosrdná ruka zničila akáty ševelící pod jejími okny. Nedlouho po té přišla Smrt nemilosrdná a krutá k ní. Dlouho plížila se stinnými jizbami, vzala vznešené ženě řeč i vědomí a vdechla jí do úst výkřiky bolesti. Poslední však okamžik za rána dne 7. září 1899 byl krásný a klidný, jakoby se bylo vrátilo vědomí, že jde duše v ústrety pravé otčině. Na sestárlé tváři nebožky dlel svatý mír a vznešený klid, s jakým velcí mrtví vstupují do Pantheonu.