Karolina Světlá (Šimáček)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Karolina Světlá |
| Podtitulek: | † 7. IX. 1899 |
| Autor: | Matěj Anastasia Šimáček |
| Zdroj: | Světozor, ročník XXXIII. číslo 45. s. 529–530. Ústav pro českou literaturu AV ČR |
| Vydáno: | 15. 9. 1899 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Karolina Světlá |
Veliká duše odlétla od nás a duše ryze česká, hořící svatou láskou k národu, z něhož vyšla.
Kus nás se Světlou od nás odlétlo, lze říci. Neboť zas lid náš — jeho minulost a jeho přítomné žití — země naše — Praha i venkov — dali duši její peruti, žili, vřeli v ní, jako ona žila a vřela jimi.
Nelekejme se otázky: Byla by se Johanna Rottova stala Karolinou Světlou v národě méně vytrpěvším, méně dosud trpícím, méně zápasivším a méně dosud zápasícím?
Její srdce bylo srdcem zápasnice, z boje čerpalo své síly. Neobyčejně citlivé pro každý útisk a křivdu, žhavělo a bouřilo se a hnalo z prsou slova protestu a hněvu, povzbuzení a naděje — slova válečná i apoštolská, a v každém bylo cítiti jeho vzplanuvší a planoucí krev.
Útisk národa, útisk svědomí, útisk lidskosti stejně plamenily krev Světlé, poněvadž vše to je útisk lásky a práva. A láska k národu a půdě, již národ ten obývá, láska k rodné krvi, nesmírná touha po jejím štěstí, jež je jen ve volnosti, a plamenná víra v právo k té volnosti vlastního národa, všech vrstev v něm jako všeho lidstva vůbec — toť byly skály, z nichž pramenily síly Světlé, toť byly i hvězdy, jež nad skalami těmi zlatě planuly.
Slovo Ideály, tak často nadarmo brané, zneužívané až k znesvěcení za heslo v planých i plochých bojích, má u Světlé svůj plný zlata zvuk. Světlá byla idealistkou v nejušlechtilejším slova toho významu, nad její duší skutečně planuly ideály vytčené jako hvězdy nad prameny, a duše její jimi proniklá zrcadlila záři jejich celou cestou života. Plynula její duše stopami jejich světla jako drahou své lásky a své víry, svého doufání i své povinnosti. Neboť nésti jejich oheň bylo Světlé povinností, úkolem i výplní jejího života.
A ten cit povinnosti, to samoposvěcení za kněžku těchto ideálů je znakem všeho jejího snažení i vykonaného díla.
To dílo je propagační, vědomě účelné, někdy až bojovné. Dílo více apoštolské než umělecké, ač i cena jeho umělecká je značná. Stálo více ve službách ideí než v kultu formy. Mělo šířit světlo jejích ideálů a také je šířilo. Z její doby není ideově bohatšího prosateura nad ni. Z jejích spisů poprvé do národa zalétla celá řada nových myšlének, trvale vzplála a světlo své šířila nad jeho snahami a zápasy. Z jejích tužeb i z její práce vyšly vzněty ke skutkům a organisacím, v jichž službách dnes stojí celá řada nových pracovnic a pracovníků.
Světlá uměla podněcovat i vychovávat mladší síly k práci za ideály jí zářící jako sotva druhý. Snad nikdo nevešel do styku s ní, jehož by nebyla hleděla získat pro ideu neb akci, jíž právě byla zaujata. A jakož viděla v službě svým ideálům svatou povinnost vlastní, již se zápalem konala, tak v ní viděla i povinnost každého českého pracovníka a pracovnice, a zle se hněvala na každé otálení, na každou reservovanost. Chtěla, aby se pohlíželo na každou záležitost jejíma očima, propagovala horlivě své názory a bývala často nepřístupna každé odchylce. Svrchovaně silná individualita projevovala se v každém jejím skutku, slově, hnutí — neklamná známka silného ducha, silného srdce, silné vůle. Jedním slovem: Žena velikého stylu ve veškeré své činnosti!
Neotřásl tak skon Karoliny Světlé jako smrt Jana Nerudy, poněvadž ten padl prostřed práce, neočekávaně, po krátké chorobě, kdežto Světlá od let se již odmlčela, a co tělo její chřadlo, duch její obrácen byl k věcem záhrobním. Ale zjevy to byly oba stejně mohutné, duše stejnou láskou hárající, a od smrti Nerudovy nezhasl nám duch silnější, nedotlouklo srdce víc nás milující, než duch a srdce Karoliny Světlé.
Jako o Nerudovi platí též o ní slova, že cit její, v samém srdci národa kořeny mající, zachvíval se každým jeho zachvěním, radoval se jeho radostí, rmoutil jeho smutkem a bouřil jeho hněvem. Jestliže Neruda jako umělec byl širší, raffinovanější, vládnoucí humorem, ironií i satirou, má nad ním Světlá převahu bezprostřednějším účinkem svých prostonárodnějších děl v nejširší vrstvy lidu; ideově pak mu nijakž nezadá. Zjev, jako je Světlá, ukazuje nejen jasně, že jednostranné a nespravedlivé je cenění literáta jen hodnocením jeho uměleckých kvalit, nýbrž že k váze významu jeho povinno míti zřetel i k morálnímu účinku jeho děl i celé jeho působnosti na národ. A pokud toho účinku se týká, stavíme Světlou chronologicky hned za Havlíčka.
Havlíček, Světlá, Neruda! — Co praví budoucnosti tato trojice duchů? V čí službách stála její práce, čím byla posvěcena, nesena, odkud tryskala? Z lásky, z horoucí lásky k národu a vlasti, k volnosti a lidskosti, k právu a pravdě. Ze hněvu proti každému útisku od nepřátel, ale i každé vlažnosti, poddajnosti, polovičatosti, postranních záměrů v řadách vlastních. Z uznávané povinnosti, že spisovatel má sloužiti národu a býti zápasníkem za jeho prospěch a dobro.
A čím byla jejich práce národu? Statisíce duší probudila, posílila, potěšila, osvítila, a z plodů jejích zas nová úroda šumí.
Je nám žijícím i budoucím třeba říci více, než co nám tito mrtví dí svou nesmrtelnou prací? — —
Světozoru odpadá úkol rozebírati v tomto nekrologu snad šíře literární dílo Karoliny Světlé. K padesátým narozeninám jejím přinesl o něm obšírnou studii z péra Františka Chalupy[1], později pak v rubrice literární referoval o nových jejích knihách. Poslední rozměrnější prací K. Světlé byla vesnická povídka U sedmi javorů, uveřejněná před 9 lety ve Květech; poslední její prací vůbec stať Mžiknutí osmačtyřicátnice do naší minulosti, otištěná v únorovém sešitě Ženských listů. Vděčně tu budiž vzpomenuto, že Světozoru byla Světlá vždy oddanou přítelkyní a že přispěla do něho celou řadou vzácných prací, jichž jména tu pro paměť klademe. Hned v prvním ročníku uveřejnila v něm povídku Z Ještěda, r. 1870 román Poslední paní Hlohovská, r. 1871 Černého Petříčka, r. 1873 Nemodlence, r. 1880 Z ovzduší barikád (vzpomínku na rok 1848) a obrázek ze společenského našeho života Plevno, r. 1881 siluetu z doby předbřeznové Pan policejní komisař a r. 1885 povídku V Hložinách. Posledními jejími řádkami ve Světozoru byl aforismus do tisícího čísla, jenž je pro Světlou tak charakteristický, že jej tuto citujeme:
„Již není myslitele, který by nebyl o tom přesvědčen, ze člověk odříkávaje se ducha své otčiny sám se sebe stírá ráz všeliké osobnosti, seslabuje se, ochuzuje a žije všedně a nedůstojně z cizí jen hotovosti, vypůjčeným důmyslem a nevlastními myšlénkami. Zdali pak pro vždy neodumřel národu svému, jenž tak mocně se dovolává, by dvojím směrem oň pečováno bylo, by všichni, kdož k němu se hlásí, dle nadání svého buď hleděli napraviti a povznésti jeho hmotné zájmy neb před ním objeviti ideální povinnosti a úkoly života?!“
Ani ne již za půl léta (24. února 1900) byla by Karolina Světlá dovršila sedmdesátý rok svého požehnaného života, jehož osudy, snahy a práci vypsala sama ve svých knihách Upomínky a Z literárního soukromí tak, jak nebylo by mohlo vypsati nikdy péro druhé.
Veřejnost naše, ctitelé její, celý národ jistě by byl oslavil památný ten pro ni den — a zatím ona vymkla se všemu holdu, všem díkům a projevům lásky, vydechnuvši v zákoutí svém tiše, bez zápasu takřka, svou velikou duši po dlouhém utrpení tělesném.
Bylať k dávné chorobě oční přidružila se předloni úporná choroba nervová, takže loni skoro po celý rok skromný příbytek svůj na Karlově náměstí ani neopustila. Jen velikou péčí lékařů byl život její prodlužován. Již samým začátkem září oznámil ordinující lékař neteři a věrné a obětavé ošetřovatelce její sl. Anežce Slukové, že blíží se neodvratně konec. Světlá naň dávno byla připravena, neboť od smrti Žofie Podlipské byla duše její pohřížena takměř neustále v studium a přemítání o záhrobí.
Dnes zjevno je jí tajemství jeho.
Odešla nám v ně, skonala nám, leč dílo její žije u nás. V něm její duch. Pokořme se mu v hluboké vděčnosti a otevřme srdce i mysl jeho zářivému, sílivému světlu! Je nesmrtelné! Budeme-li všichni tací, jak ona chtěla, jak nás učila, nezahyneme!
M. A. Š.
- ↑ Za té příležitosti podal zároveň vyobrazení rodného domu Karoliny Světlé v Poštovské ulici a Liebscherovo tableau z výjevů významnějších děl jejích.