Karolina Světlá, její život a její spisy/Část II.
| Karolina Světlá, její život a její spisy Teréza Nováková | ||
| Část I. | Část II. | Část III. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Část II. |
| Podtitulek: | Karoliny Světlé spisy |
| Autor: | Teréza Nováková |
| Zdroj: | NOVÁKOVÁ, Teréza. Karolina Světlá, její život a její spisy. Praha : nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1890. s. 57–154. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Karolina Světlá |
„Každý umělec jest více méně dítětem své doby,“ toť pravda dávno vyslovená a uznaná. Zajisté pak nepůsobí naň jen doba, ve které tvoří, ale i ta, v níž byl zrozen, vychován, z níž draly se mu do vnímavé mladistvé duše první dojmy mocné a trvalé.
Chtějíce poznati proud literární a kulturní, jenž obtékal vývoj duševní a uměleckou tvorbu Karoliny Světlé, setkáváme se s nesnází nejednou. Z nich hlavní jest ta, že literární život národa jejího nekráčel raku v ruce s myšlením a pokrokem ostatních velikých národů evropských, jsa plaménkem chudým, teprve nedávno nově rozdmýchaným, že revoluce v umění dolétly k němu prvním svým zvukem teprve tehdy, když dávno byly vykonaly jinde dílo svoje reformátorské.
V prvních desetiletích tohoto století vládl ve skrovných prvotinách našich vliv Gessnera, básníka německého, jenž žil 1730—1787, vliv anglických poetů Miltona, Pope-a, Gray-e; z nichž všickni působili v druhé polovici sedmnáctého a první polovině osmnáctého století. Vzory ty dostaly se k nám překlady Jungmannovými a Nejedlého a opanovaly vedle Francouze Chateaubrianda ještě se starými českými spisovateli doby Veleslavínské veškerý vkus tehdejších našich literátův. A v Německu zatím byli Göthe, Lessing, Schiller své dílo již vykonali, škola romantiků nastoupila svoji vládu, nejzajímavější básník „mladého Německa“ Jindřich Heine byl vrstevníky pobouřil vášnivými, otravně-sladkými a zároveň pernými svými zpěvy, v Anglii jako žhoucí, báječné slunce vstoupil na obzor literární genialní lord Byron a ozlatil paprsky svými, divných světel a půvabů, záhy všecku čtoucí Evropu. Ve Francii „klassičnost“ podléhala již zcela v boji s novým směrem „romantism“ zvaným, tam byla Georges Sand do obecenstva hodila epochální svoje romány, Béranger byl zapěl populární, ohnivé svoje písně, Alfred de Musset počal vydávati plody svérázné svojí Musy, veliký genius Victor Hugo stával se miláčkem všech.
A u nás? První díla v duchu Byronově Máchou sbásněná potkávala se s opovržením, ba s posměchem, české písemnictví nepřestávalo si vésti střízlivě, bojácně, podobajíc se skromně přibarvené chudobce uprostřed květeny sytých a nádherných barev. Několik roků byla velikolepá přeměna vkusu a směrů v četných zemích kulturních již dokonána, když přihlásila se v Čechách nečetná škola mladých básníků ku práporu novému!
A nevidíme-li pak dnešního dne, kdy je literární náš svět ve styku pilném se všemi vymoženostmi moderní doby, jak houževnatě přidržují se někteří jeho členové romantismu, který jinde v nerovném boji s realismem (a jeho zámezím naturalismem) již podléhá a zapadá do prachu zapomnění?
V jedné pak příčině zaujala literatura naše stanovisko zcela zvláštní. V Německu byla to snad jedině dramata Schillerova „Fiesco“, „Don Carlps“ a „Tell“, a především Göthův „Götz von Berlichingen“, která byla představiteli sebeobrany vlastenecké — u nás v Čechách téměř veškera literatura od „Hlasatele“ Nejedlého, do nejnovějších básní Čechových, Sládkových, Krásnohorské jest jediným výkřikem nadšeným a zoufalým: „Chraňte vlast! Střežte lid náš!“ Neníť písemnictví naše jen růží vonnou, hvězdou jitřenkou, tklivě plápolavou, ono jest zároveň břitkým mečem, jímž uhajujeme svého bytí. A národu, kterému ponecháno zbraní tak nečetných, nelze než činiti se s touto svojí záštitou co nejhorlivěji, třeba lid jiný šťastnější si ji ukládá jako stkvost nade vše milý jen pro pýchu a potěchu svou.
Víme ze života Karoliny Světlé, že působení prvních buditelův a spisovatelů českých dlouho nemělo na ni vlivu žádného, jelikož pro německo-francouzské vychování jich nepoznala; když v prvních letech věku dívčího v roce svém šestnáctém a sedmnáctém počala se s literaturou seznamovati, byl to hlavně ráz lidový, který v poesii Němcové, Tylově, Erbenově ji poutal.
Mnohem více byla již přečetla z literatur jiných, zvláště z německé, a byly to belletristé z části nyní již dávno zapomenutí a od literárního historika jen útrpným úsměvem odbývaní Van der Velde, Tromlitz, Clauren, jimiž hodiny na slunné pavlači si oslazovala. Později rozšiřovala ovšem s rychlostí báječnou obzor své četby.
Četnými děly vědeckými nahrazovala si studie, jichž se žíznivému duchu jejímu nedostalo. Z belletristů byli spolu s klassiky německými a anglickými hlavně Victor Hugo, Georges Sand, Dickens, Georges Elliot, Fanny Lewaldová, Ibsen a Björnson vyvolenými jejími miláčky.
Avšak přes rozsáhlý interes, jímž spisovatelka naše pozorovala všecky proudy a směry literární, lze tvrditi určitě: Karolina Světlá jest dítkem své doby, pochopivším veliké nové její myšlénky, ohromný její úkol, ale ona není naprostou odchovankou žádné školy, ona sama proklestila a ústanovila si dráhu svoji uměleckou. K ní neměly moci vlivy panující před r. 1858, mladý kruh českých básníků nebyl s to, aby na ni působil, jelikož byla na rovni s nejlepšími z nich; z četby mladistvých let a z ovzduší, v němž žila vymanivši se z okovů cizáctví, zbyl jí sice nádech romantismu, ale jakmile se hrouží v prameny duše lidové, smyta bývá stopa ta většinou s tvorby její. Jí na dráze umělecké nepobádala hesla a theorie jedné koterie neb školy literární; k ní tajemnými slovy mluvil duch lidu, v nesčíslných rysech a památkách skrytý, ale jen jejímu oku věšteckému zřejmý.
Duch lidu, z něhož sama vzešla, který ji jako člověka sílil a zachránil, ten duch jí jako umělkyni byl učitelem a školou jedinou, co vytvořila, jest, s malými výjimkami, vnuknutím jeho. A Karolina Světlá hleděla si vzácného daru toho zasloužiti měrou největší. S pečlivostí podivuhodnou, s úctou před uměním nejhlubší[1] přikládala ruku ku vtělení tajemství, která jí duch lidový pošeptal, a pomocí bystrého rozumu svého a fantasie všemi barvami duhovými zářící, vytvořila z nich ty stkvosty, které známe. Jak velice splynula s úkolem svým, toho svědectvím jest mimo jiné i rázovitý, osobitý jazyk, jímž práce její jsou psány. I když jsou bez podpisu neb o pseudonymu, uhodne čtenář ihned autorku.
Také paní Světlá jest z čety spisovatelů, jimž slouží písemnictví za zbraň nezdolnou, ba ona jest z hloučku toho statečného bojovnicí nejhrdinnější, až zavzněla k ní výčitka, že pro bojovnici zapomíná umělkyni… Výčitku tu snese básnířka naše asi snadno. Šla jen za svým posláním, ku kterému posvětil ji učitel její — duch lidu.
Všecka její činnost umělecká směřuje k jednomu bodu: spáse a poznání národa. V Ještědských románech a povídkách, v staropražských obrazech, v pracích tradicemi rodinnými napájených seznamuje nás s „povahopisem našeho lidu“, se silou, která dlouho dřímala a se skrývala, ale pak přece národ před zaniknutím zachránila, s květy líbeznými, jež nepoznány na roli naší dědičné vypučely; v obrazech a ohlasech svých časových poukazuje k vadám a pokleskům našim osudným a hledí nás povznésti zpět na křídlech ideálů svých k slunci pravdy; v tendenčních svých povídkách pro lid vrací mu radou cennou, co propůjčil poesii její ze své ryzosti; ve svých spisech k otázce ženské směřujících, způsobuje obrat blahodárný v životě a smýšlení celé poloviny národa, jí nad jiné drahé a blízké, rovněž činí nečetné její knížky pro mládež; memoiry svými konečně a články poučnými podává nám lesklé pojivo, jímž tvorba její básnická i doba, ve které žila, spojena je potomstvu v jediný pevný celek.
U ní českost, svéráznost kráčí ruku v ruce s časovostí. Naše básnířka nepoukazuje jen ku proudům, které vlní se srdci českými, nekárá jen chyb, jichž se tato dopouští, když protivuje se neúprosné ruce dějin — ona pracemi svými spojuje intelligenci českou s myšlénkami všesvětovými, ukazujíc na vzájemný jich příboj a odboj. (Pozoruhodná v té příčině jest arabeska „Pozdě“ v almanachu brněnském vydaná.)
Paní Světlá, ač kolem čela mladého šuměl jí „blankytný prapor romantismu, tak magicky ozářený znakem svým, milostnou večernicí, prapor ten tajůplný, liliemi věnčený, v jehož stínu se to tak sladce snilo“[2], přece ochotně přistoupila ku směru nové, opravdové doby, realismu. Ač měla fantasii tak bujnou, srdce tak citlivé, tužby tak smělé, jako kterýkoli z básníků, přece nikdy nepoddala se subjektivnosti; nejsou to její sentimentální stesky, nemožné touhy, krvácející rány, jež svým hrdinům a hrdinkám odevzdává, aby pro ně pohnutí a účasti si vyprosili. Dlouho jest nám hledati, než v dílech jejích najdeme záblesk vlastní její osoby, podaří se nám to jen v pracích nejprvnějších a to as dvakráte, třikráte. Karolina Světlá na svoje místo postavila vlast: její jsou to boly, její tužby nebetyčné, její osud bouříplný, nad kterým slzíme a jásáme zároveň.
Jediné, v čem lze poněkud nazvati ji subjektivnou, totiž umělecky subjektivnou, jest okolnost, že nejkrásnějšími, nejvelikolepějšími postavami jejími jsou ženy. Pochybujeme, že se nám kdy dostane podobných podob básnických, byť i literatura naše výše a výše postupovala, jako jsou Frantina, Marie Felicina z Felsenburgů, Eva a Józa, Sylva a Jirovcová, Leonila Křinecká, Jitka, Monika, Cílije, teta Albína, Nebožka Barbora. Tu ovšem zdá se nám někdy, že z úst těchto dívek a žen, nesmírně nad úroveň všednosti čnějících, promlouvá k nám věstkyně naše, že Marie Felicina, Leonila, Albína, Isabella, Ivana jest — Karolina Světlá. Ona dovedla ve spisech svých zobraziti celou stupnici ženina citu, nechybí ani jediného odstínu, počínajíc od bezpříkladně hrdinné Frantiny až po licoměrnou Ildu a ďábelskou Gabrielu z Milčic; ale nejmistrněji vylíčila ženu v jejím strádání a v její touze po světlu, svobodě, pravdě. Vzpomeňme jen, jak dovedla vylíčiti svou Józu, svou Cíliji, Františku Bursovu, Zvonečkovou královnu, Jitku, Madlenku a Theklu (Na úsvitě); dvě z jejích žen, Frantina a Marie Felicina, nejsou takřka než vznešenými genii věčné pravdy! Beneš Třebízský přivinul se ku čtenářstvu českému svými starci — avšak postavy ty velebné jsou si většinou podobny, rovněž jako jeho Světlušky a Jiřičky. Básnířka naše v každé ze svých podob podala nám takořka typ — jak nesmírně liší se na př. její Monika od Zvonečkové královny, její Frantina od Stázinky „od beránka“. Slouží Karolině Světlé zajisté jen ke cti, že ve mnohých dílech svých stala se „básnířkou žen“, vždyť ani proslulý spisovatel norský, do všech jazyků evropských překládaný, Henryk Ibsen, nepohrdl úlohou tou, ba děkuje jí valnou část své obliby.
Neméně bohatou jest gallerie postav mužských; Jarolím, Antoš, Ambrož, Šimon, bratři Nattererové, aktuár Souček, Ondřej vrátných, Skalák, Vít, Vojtěch Šembera, Jaromír, Benjamin de Bois, Tomáš Bursa, Michal Luhovský (Nemodlenec) jsou z ní nejpamátnější a nejspanilejší.
Shledali jsme v paní Světlé tvůrkyni samostatnou, básnířku svéráznou, lidovou, spisovatelku časovou a reální, umělkyni vší subjektivnosti prostou; při bedlivém studiu jejích děl poznáváme v ní velikou myslitelku. Přese všecky obtíže, jež naskytaly se jí u vychování, přes skrovné prostředky vědecké, které byly jí po ruce, podařilo se usilovné snaze její ponořiti se ve všecky hlubiny názorů filosofických různých směrů. Nikdy nevzala péra do ruky, aby nechtěla rozřešiti jakousi záhadu mravní neb metafysickou; promyslivši pak děj a upravivši si postavy k účelu svému, jaké to věty plné hlubokých pravd, klade jim na rty, jakými problémy dává zmítati se jejím duším, než dospívají světla a rozřešení!
Seznamujeme-li se s Nemodlencem, Benjaminem Lutoborským, Frantinou a jejím pěstounem, Ivanou v „Zátiší“, Poslední paní Hlohovskou, bratry Natterery, seznáme zároveň, že svět není básnířce naší pestrou směsí lesův a míst obydlených, zajímavou jen mapou, na níž řídí lidi jako figurky jakési fatum bludné — ale že vesmír, s posledním svým stéblem travním jest pro ni velikým, svatým celkem, věčnými, vznešenými zákony prodchnutým. Pro ni nikde tmy, předsudků, pověry, podřízenosti; Kar. Světlá neohroženě jde za praporem svým, jemuž heslem slovo tak krásné — jako jméno její!
Roztřídili jsme již svrchu jaksi díla její a přikročíme nyní k prvnímu jich druhu: k románům a povídkám z Ještěda. V nich vedle románů z ovzduší staropražského spočívá hlavní těžiště literárního významu paní Světlé. Ještěd to byl, který dal jí nahlédnouti v tajný proud veškerý život národní vždy novou silou napájející. Ještěd naučil ji poznávati ty tvrdé české lebky a povahy holubičí, jím upozorněna byvši nalezla si cestu, po které dosud nikdo nekráčel, cestu v tajemné hvozdy, v šeré jeskyně, do srázných propastí, k divným skalám a šumným bystřinám mysli lidové, kdežto dosavad básníci jen po líbezných jeho lukách a v šelestivých hájích kráčeli, při studánkách smavé pomněnky sbírajíce. A paní Světlá porozuměla mluvě té snadno; dávno za dob dětství v domě otcovském slyšela ji z úst Českobrodských příbuzných, u Jeriů ve starobylém zámečku slyšela ji opět.
Jak přilnula k starým těm písmařům, k ženám těm rozšafným, nábožným a hloubavým, o nichž praví kdesi v dopise soukromém: „…jsem hrda na to, že jsem se setkala s potomkyněmi oněch žen, které s biblí v ruce Sylviovi, budoucímu papeži, se hrnuly vstříc, důmyslným výkladem sv. písma v té míře jej překvapujíce, že před nimi ucouvl.“ Jak vnikala v mladou mysl snivých neb odvážných dívek, smělých a ohnivých hochů, jež kolem ní se otáčeli!
Byly to dědinky a místa v Poještědí: Světlá, Horka, Proseč, Dolní Paseky, Domáslovice, Horní Paseky, Rozstáň, Luhov, Osečná, Javorník, Český Dub, ku kterým vroucně hned po prvních svých návštěvách přilnula a s nimiž se nejčastěji v povídkách jejích setkáváme. V úvodě k „Vesnickému románu“, první to veliké skladbě z Ještěda, píše o krajince nám tak památné: „Je mi tě věru líto, ty starý Ještěde! Opěvají-li básníci naši hory české, nikdy nezazní jméno tvoje v písních jejich; líčí-li nám krásy naší otčiny, nikdy se při tom nezmiňují o zelených tvých stráních, ni o tvých lesích, kde se prohání „štvání“ za bouřlivých nocí, ni o stříbrookých tvých studánkách, kde tančívají podvečer malí vodníčkové, vedle bledých lesních panen, česajících si tam svoje dlouhé, zlacené vlasy při svitu vycházejícího měsíce. Připomínají-li nám mezníky chranlivě vztýčené mezi námi a živly cizími, vždy zapomenou na tebe, a přec se statečné držíš, Ještěde! Od věků bráníš cizinci cestu přes lesnatý hřbet, kde chováš láskyplně děti svoje. Vztýčily si tam maják, spanilou ves Světlou. Zdaleka vítá bílý kostelíček její poutníka, ještě že tu modlí se a zpívá Čech, za horami že je již proň cizina. Nedej se mýlit nevděčností tou, Ještěde, a zůstaň nám na vždy hradbou! Kéž by i v tobě, kostelíčku Světelský, nikdy nedozněl ni český zpěv, ni modlitba česká, aby oko věrné hledající tě na obzoru co posledního na severu strážce národnosti naší, nikdy od tebe žalostně odvrátiti se nemuselo. Kéž by se, ó Světlá! světlo tvoje povždy pečlivě střežené kněžstvem i učitelstvem nad jiné vlasteneckým a občany pokroku milovnými nikdy nezatemnilo, nýbrž každým rokem jasněji a mocněji vzplanulo, ozařujíc i na dál celé okolí.“
Již není zapomenut „chranlivě vztýčený ten mezník“, již stal se krajinkou v Čechách téměř nejpamátnější; vděčněji věru nevzpomínáme „švarné Šumavěnky“ Krásnohorskou a Heydukem opěvané, povídkami Němcové a Jiráskovými Psohlavci oslavené, než drahého Ještěda, kde tolik divů vykouzlila důmyslná „lesní panny“ u Mužáků nástupkyně! Vítězslav Hálek praví, sprovázeje slovem vyobrazení vesničky Světlé s Ještědem v Květech č. 51. roku 1869.: „Šťastný Ještěd, že našel svou Světlou, a šťastná Světlá, že nalezla svůj Ještěd.“ Věru, šťastný Ještěd, — a s ním šťastný lid český, který spolu s Ještědem nalezen byl nejupřímnější svou přítelkyní.
Třeba prostudovati všecky toho druhu práce paní Světlé, třeba poznati, kolik v nich vylíčila k povah neobyčejných a ryzích, hlubokých a něžných, velikých a strašných, kolik urvala zapomenutí příběhů náš národ charakterisujících a pro poznání jeho důležitých, kolik podrobností zvyků, krojů, způsobů života a řeči shrnula pod roucho novellistické práce — aby zřejmo bylo, co vlastně Ještědskými skladbami vše vykonala.
Nesčíslněkráte vyčítáno jí, že idealisuje, že pídí se, aby nalezla cosi neobyčejného, vznešeného, obětavého v tom lidu, který mnohým zdá se tak všedním, nepatrným a hrubým, často řečeno jí přímo do očí, že takových lidí, jaké ona líčí, snad ani není[3] — kdežto ona v bolestné rozhorlenosti odpovídá, že její péro málo ještě výmluvno, aby cele vylíčilo postavy ty, jež na pouti její po Ještědí se jí vyskytly. V památném úvodu k „Nemodlenci“, jednomu z děl svých nejpřednějších, píše mezi jiným takto: „Co jest naší pýchou, nadějí a útěchou, jakážto moc a síla v nás i nejúhlavnějšími nepřátely závistivě jest uznána, co nám ještě nikdy neselhalo, děj se s námi co děj, co nás povznáší v zoufalém tom zápasu o národní naše bytí, jsouc nám zárukou budoucnosti utěšenější, co nám zachovalo poklad jazyka našeho a nás tím Slovanstvu, než bezpříkladná vytrvalost a trpělivost našeho lidu, ideální snaha a obětavost jeho? Pročež mi vždy zaznívá jako zúmyslné popírání skutečnosti, vyčítáno-li mi bývá, že ve skromných svých obrazích vesnických lid náš idealisuji. Stokrát větším právem bych zasloužila výtku opačnou, že totiž péro moje slabé jest k pojímání a zobrazení individuálnosti tak ideální.“ — „Kdož chce lid poznat, pochopit a ocenit, nesmí se toho zaleknout, že má ruce hrubé, plné mozolů, že je vedrem opálen, že chodí bos, že v jeho výrazech není hladkosti. Musí přisednouti k jeho krbu a hledati v něm to jádro, z něhož vyrůstá jeho život rodinný, kořen to života našeho národního. Nepodává je člověku na dlani, kdo je chce najíti, musí hodně hluboko sáhnouti a s ním někdy dosti pracně zápoliti, než je ze sebe vyloupnouti dá. Jest si vědom, že to diamant a bojí se, aby se nedostal do rukou, které by si chtěly z dlouhé jen chvíle s ním hráti jako s oblázkem, nedbajíce toho, zakotálí-li se jim při tom kamsi do prachu.“
V úvodu k jiné, pozdější práci románové „Z vypravování staré žebračky“ dočítáme se o témže stesku. Psánoť tam: „Nejednou mi bylo již na to toužiti, že co se týče hloubky, jemnosti a vzletu citů, tak rádo našemu lidu se křivdívá, a přece svědčí o vzácných těchto jeho přednostech tak jasně národní naše písně, co nejvýmluvněji zároveň dokazujíce, že jsme nikdy neměli a dosud nemáme většího nad něho básníka lyrického. — Zapomíná se obyčejně, že stoupá-li míza z kořene stromu do jeho koruny a považuje-li se intelligence za korunu na kmeni národa, jest přece lid silným, mohutným kmene toho kořenem. Dlužno tedy důsledně uznávati, že co proudí ve výškách, mělo vznik a pramen původní dole v cévách kořenů, a právě, že kořeny hluboko jsou zapuštěny do lůna matky země, zrak lidu v nízkosti své tak bystře dostřehl v mnohém ohledu mravního jádra věci, jako zpytavý pohled vzdělanců, což v mudrosloví národním nejpřesvědčivěji se jeví.“
My ovšem víme, že bylo třeba ducha Karoliny Světlé, aby mžikem dostřehl všeho, co jiným sdálo se nepochopitelným, nemožným, my víme, že nezasluhuje básnířka výtky nejmenší, nýbrž že nikdy nenalezne již ten lid, tak srdečně milovaný, péra nad její povolanějšího. Péro její bylo nejen nejspůsobilejším, bylo vůbec prvním, které sloužilo „románu vesnickému“, jak přese všecku předběžnou práci Boženy Němcové, Františka Pravdy a jiných, ihned uznáno současnou kompetentní kritikou. Píšeť Jan Neruda (Národní Listy r. 1869. č. 27.) v zajímavém feuilletonu „Český román vesnický a jeho tvůrkyně“ úsečným svým způsobem takto: „Člověk leccos napíše. Jednou jsem napsal, že u nás vesnický román není už možný, poněvadž je nejzvláštnější ráz 4eské vesnice již setřen, český venkovan prodchnut časově novými náhledy, čehož právě ani litovati netřeba atd. atd.… Mýlil jsem se, jako se mýlili ti, kteří se domnívali, že český národ je proto mrtev, že se uzavřel v chaloupky selské. Jako Jungmannové z chaloupek češtinu vyvedli zas ven do kruhu živých jazyků, vnikla spisovatelka Karolina Světlá do týchže chaloupek a vyvedla z nich českou individualitu dramatickou, způsobilou, aby uvedena jsouc v český román připojila k světové literatuře článek nový, tím zároveň českou literaturu důstojně uvedla v písemnictví to světové.“
Skladby Ještědské, tento „povahopis našeho lidu“, jak později nazvala jeden z cyklů drobných kreseb pohorských, lze rozlišiti v práce rozsáhlé, hotové to romány, a v drobnější povídky a črty. Ze skladeb velikých první byl „Vesnický román“, uveřejněný v Květech Hálkových v r. 1867. a pak ještě dvakráte, v Matici lidu a spisech sebraných. Jest to život šlechetného hocha selského, jenž zasnoubil se s hospodyní svou, švarnou a krásnou vdovou. Ta, postrkována jsouc vlastní dcerou a zetěm, hledí sňatkem s bývalým vychovancem svého muže a svým, kterého takto povyšuje na hospodáře zámožného, vymaniti se z poddanosti nesnesitelné. Ze švarné, přívětivé vdovy stává se průběhem času žena takořka démonická, která, žárlivostí a nenasytnou láskou jsouc štvána, připravuje manžela svého, mladého Antonína Jírovce, o všecken klid a štěstí života. V ten čas, za „stínání kohouta“, jemuž jen dívka hlavu utnouti dovede, seznámí se Antonín či Antoš, s vesnickou tou rekyní, Sylvou. Dívka ta jest plna opovržení k hochům nestatečným; půtky pak a pronásledování obou stran účastní se i Antoš a jest Sylvou raněn. Dověděvši se o tom rychtářka, vezme Sylvu muži na příkoří do domu; avšak z divokého děvčete vyvine se ponenáhlu strážná víla rychty, jež ošetřuje na místě zbabělé matky jejich Antošovy hošíky v těžké nemoci, jež přese všecko utrhačství rychtářčino naučí se lépe poznávati jemného, zneuznaného hospodáře, jež přilne jako k dětem i ku přísné matce jeho, se sňatkem neblahým hned s počátku nesouhlasící. O štědrém večeru, když laskavá strážkyně donese hošíky k babičce do osamělé, na svah příkré stráně přilepené chaloupky, pozná Antoš lépe obětavou krásnou duši divoké kdysi Sylvy; za večera toho památného rozlehne se po sedničce i vzpomínka staré Jirovcové na klášter Alžbětinek v Praze a vypravování Antošovo o vzorné obci Ochranovské v Prusku, kterou na svých obchodních cestách navštívil a jejíž poznáním hlouběji ještě procítil rozervanost života svého rodinného. Oboje to vypravování stává se později v žití našich hrdinů osudným. Mezi manžely rozevírá se krutostí a vášnivou zlobou rychtářčinou a neoblomnou pevností Antošovou vždy větší propasť. Kdežto žena čarodějné pikle kuje s pověstným Mikusou, aby opět mladého chotě k sobě připoutala — připravuje Antoš svůj s rychtářkou rozvod. Chce démona mladého žití svého nahraditi andělem míru rodinného, Sylvou, a dívka, nahlédnuvši s dostatek v povahu rychtářčinu, i v srdce šlechetného Antoše hotova jest přestoupiti na jinou víru, následovati ho i s hošíky od matky opuštěnými do obce Ochranovské. Tajný úmysl synův příbuzným jakýmsi vyzrazen jest staré matce, jíž připadne úkol, aby syna s předsevzetí jeho zradila. Jirovcová vydá se do sousedního města, kde Antoš dlí, a dostihne jej právě, když prohlíží se zalíbením hospodářské náčiní, pro novou domácnost ustanovené. Všecky prosby a důvody matčiny proti rozvodu namířené vyvrací Antoš důvody rovněž tak pádnými, až konečně po dlouhém boji zvítězí matka nad synem nešťastným, řkouc: že spoluobčané jdouce kolem hrobu otcova proklnou popel v něm tlící jako ostatky toho, z něhož vyšel, obci na příklad hanebný, kacíř a odpadlík. „Matko, matko, vy jste zvítězila,“ volá Antoš všecek zlomen, slibuje, že se do nenáviděného domova, k ženě ďáblici navrátí, a Jirovcová spěchá, aby rozechvěnou mysl přátel potěšila radostnou o synově obratu zvěstí. Ji drahnou dobu očekává již Sylva; aby stařeny nepropásla, usedá v soumraku na křižovatku, kde poblíž pne se starý kříž. Pohřížena ve sladké sny o budoucnosti blízké, dlouho nepozoruje, že se jí kdosi blíží, až pak zaslechne otčenáš po zpátku odříkávaný, vidí jak postava v bílém rouchu o dlouhých, bohatých, černých vlasech vyhoupne se na křiž a obejme jej oběma rameny. Sylva po vlasech pozná — rychtářku; ona to, navedena zlolajným Mikusou na kříži modlí se žalm zaklínací ku králi pekel. Slova „V tesknosti Antoš Jírovec dny své dokonej“ dolehnou k sluchu Sylvinu; dívka dále slyší, jak proklíná nešťastnice děti manželovy, děti z vlastní krve své, matku jeho starou, všecky jeho předky do kolikátého kolena… S výkřikem „Zadržte, vaším Antoš zůstane“, vrhá se k rychtářce na kříži visící. Ale pobloudilá žena má ji za knížete pekel, který přichází si jí odvést, a leknutím smyslu zbavena, klesá do těžké nemoci, v níž za krátko zemře. Antoš je svoboden, — avšak Sylva stojí k slibu mrtvé ženě učiněnému, přes všecko podivení staré Jirovcové a jako služka kláštera Alžbětinek tráví život svůj. Antoš, vychovav hochy svoje na zdárné jinochy, umírá v zahrádce matčině, pohlížeje na pěkné nářadí, při němž matka dostihla jej tehdy v městě a otázkou ostrou „Do nového hospodářství?“ zvěstovala mu příchod nových bouří životních.
„Vesnický román“ jest práce jako z kusu žuly utesaná. Málo v ní veselé nálady, všecky postavy jsou více méně zádumčivé, pochmurné: vážný Antoš, vzor občanského rozmyslu a statečnosti, — Sylva, přemýšlením z divokého šotka skrocená na dívku hrdinně obětavou, — démonická rychtářka, jejíž vášně záhubné přesné k tomu ukazují, kam vede sobecká láska ženy starší k mladému choti, a k jakému konci čelí sňatky prospěchářské, — stará Jirovcová, žena zásad tak železných, že hanbou jest jí porušovati věrnost mrtvému manželu, i když vrátí se ze zkušené hoch kdysi milovaný, nyní šťastnou domácnost jí nabízející, žena tak své cti dbalá, že ukazuje mladistvému synáčku soudruhy ku krádeži ovoce sváděnému tmavou hladinu rybníčka, pravíc mu, tam že ji má vyhledati, až po mlsu zdařeném domů vraceti se bude. Přese všechnu sympatičnost krásné a pevné povahy Antošovy, přes bujarou mladost Sylvinu, paprskem ušlechtilé dívčí mysli ozářenou, přiřkli bychom palmu — staré Jirovcové. Připadá nám jako antická socha. Jsouc si vědoma vlastní síly v odříkání, žádá s neuprosnou určitostí touž míru hrdinství i od jiných. Pro ni řád světový a přikázání božská jsou zákony nedotknutelnými; zřekši se všech prospěchů světských stále na mysli má život budoucí a nestrpí, aby rozmarem, jak se jí zdá, porušeno bylo to, co tam má jí býti náhradou a potěchou. Její proslovení k Antoši, jímž úmysl jeho zvrátí, jest úchvatné, neméně úchvatné než velikolepá děsná scena na křižovatce. S dovedností přesné uměleckou kreslena je příšerná rychtářka a vášnivé boje, které duší její neustále zmítají; s touže důsledností objevuje nám básnířka proměny v duši Antošově a Sylvině. Zvláště pozoruhodná je pevnost této stavby románové; episod tu nemnoho, všude rychlý spád. Líčením „stínání“, vypravováním staré Jirovcové, popisem života starého přezáka strýce zachována nám i v knize této četná památnost národopisná.
„Vesnickému románu“ nejbližší co do času a podstaty jest „Kříž u potoka“, jenž vyšel o dva roky později v Matici lidu 1869. (dále ještě u Grégra). „Kříž u potoka“ jest práce mnohem rozsáhlejší než „Ves. román“, jeho děj je širší, složitější a rozkládá se vlastně ve dvě části: v život Józin a život Evin, — mstitelky-škůdkyně a osvoboditelky. Jako ve „Vesnickém románu“ nalézáme i v „Kříži u potoka“ postavy pochmurné, velikolepé, avšak dojem zádumčivý zmírněn jest podobami jinými, naivními usměvavými a tklivými. Vesnický román je jako lesíkem sosnovým, ale Kříž u potoka jest malebným údolím o smavých lučinách, k němuž sklánějí se srázné lesnaté stráně, skalami prorývané. Vedle bohatýrské Evy, mrzouta Ambrože, vedle divoké, zrazené Józy a ubohého Veníka, úlisného Mikeše a zalétné Mařičky, vedle tvrdých Kobosilových a krutého Józina manžela, potkáváme se tu s měkkými manžely mlynářovými, s poctivým Eviným pěstounem, bývalým stárkem; vůbec je smavé ovzduší veselého mlýna protivou velmi účinnou ku zamračenému domu Potockých, s hrozným jeho křížem, kde nalezena Józa nožem probodnuta.
Děj „Kříže u potoka“ jest ve stručnosti co největší tento: Zemanská rodina Potockých stížena jest kletbou; rodinná spokojenost a svornost v lůně jejím nemá stání, všichni mužští členové, jakmile se ožení, „pozbývají“ (rozumu), dopouštějí se pošetilých, divokých kousků, tak že spoluobčanům jsou na opovržení a výstrahu. Kletbu tu přivodila na ně pramatka jejich Józa. Ta, dcera z rodu téměř žebráckého, tvrdého, Kobosilova, zamiluje si mladšího Potockého vší silou své nedotknuté, vášnivé duše. Ale Mikeš tropí si z ní jen kratochvíli; opustil ji a Józa padne do oka staršímu z Potockých. Přese všecko svoje zdráhání nucena jest státi se jeho ženou; ale slibuje mu věčnou nenávist. Muži Józin, syt jsa ženiným odporem, pomocí tajných jakýchsi prostředků omamuje ji, tak že se mladá, krásná žena stane úplně poddajnou. Teprve po roce, když narodil se jí synáček a služka mladá za nemoci paniny zapomíná jí nakapati nápoje omamujícího, probouzí se nešťastná k vědomí a nechtějíc snášeti poroby u nenáviděného muže, uteče ku kříži u potoka za statkem, jenž od něho vzal jméno. Proklínajíc všecko potomstvo Potockých, aby nikdy lásky upřímné nepoznalo, zahyne tam vlastní rukou. Příběh ten dávno zapomenutý vypravuje stará mlynářka roztomilé schovance Evě, kterou si kdysi osiřelou na místě vlastních dítek vzala. Bylať jí Eva ve velikém zármutku po smrti prvního neduživého muže tak potěšila, že ji mlynářka považovala za náhradu Bohem seslanou. Eva byla se setkala s mladším Potockým, Štěpánem, když vyšla nasbírat hojnost kvítí k sv. Janu Křtiteli. Štěpán okouzlen jsa krásou a prostomilostí „Evičky z mlýna“ žádá za ruku její a Eva mu ji připoví, ne že jej miluje, ale že přeje si věrnou, neoblomnou oddaností zrušiti kletbu Józinu a zjednati jí pokoje. Bylť osud Potockých celou její bytostí zatřásl. Štěpán má bratra staršího Ambrože, „mrzouta“, který nejvíce na cestách se zdržuje. Ten zprvu nehrubě dbá švakrové, jsa sňatku Potockých vůbec nepřízniv a sám se ho zřeknuv. Teprve Evina malá dcerka sblíží jej poněkud s matkou. Zatím Štěpán dal se na cestu, jíž před ním všichni Potočtí kráčeli; zanedbává ušlechtilé své ženy pro sprostou, vykřičenou záletnici Mařičku, trýzní a týrá ji tělesně, až ji i raní. Nešťastná Eva cítí na sobě již Józinu kletbu, je zhanobena, ponížena. Tu při „kříži u potoka“, kdež bolestně přemítá, překvapí ji Ambrož; dávno vědí oba, že se milují, a Ambrož vyzývá Evu, aby s ním ušla životu pokořujícímu. Eva, pamětliva jsouc slibu slavně učiněného — zůstane… Ambrož odstěhuje se od Potockých kamsi do hor a Eva, aby dokončila oběť svou, ubírá se k rozpustilé Mařičce vyprosit si u ní muže, děcku otce. Rozmluvě obou přítomen jest tajně Štěpán; pohnut tolikerou láskou ženy své, zanechá záletů svých, stává se oddaným manželem, řádným občanem. Kletba Józina je zrušena! Mezi tím povstanou v hospodářství mnohé nesnáze a Štěpán odebéře se k bratrovi, aby za pomoc ho požádal; Ambrož, bolestně jsa uražen návratem a jednáním Eviným, tvrdošíjně mu pomoci odpírá. Štěpán, chtěje na dobro státi se hodným ženy své, zavádí mezi sousedy mnohé prospěšné novoty; z toho jedné neděle strhne se v hospodě rvačka; k ní naskytne se Ambrož, jenž obměkčiv se, bratru přece peníze přináší a za víru a zmatku raněn jest smrtelné do hlavy. Ve starobylé sednici u Potockých umírá Ambrož; Eva stojí uprostřed světnice, držíc se dřevěného sloupu, strop podepírajícího, aby neklesla. „Tedy se ti přece podařilo Potocké vykoupiti, když před mužovou milostnicí jsi se pokořila?“ zahovoří s namaháním raněný. „Nevykoupila jsem Potockých, pokořivši se před mužovou milostnicí, ale tenkráte jsem je vykoupila, když od tebe u kříže jsem se odtrhla!“ Blažený úsměv uhostí se na zasmušilé Ambrožově tváři — úsměv poslední…
Již ze stručného popisu kostry děje lze poznati, že tu pracovala ruka velikého, uvědomělého umělce; co tu barev nádherných, co tu výjevů, čtenářem do hloubi duše otřásajících, co povah hlubokých a tajemných jako lesní studánky smrčinami vroubených! Není divu, že „Kříž u potoka“ při svém objevení zmítal veškerým obecenstvem. Nesčetné jsou ty večery, jež citliví čtenářové nad knihou tou, nad osudem Evy, Józy a Ambrože proplakali… V „Kříži u potoka“ vyniká také mistrné líčení krajinářské; vzpomeňme jen cesty mlynářčiny a Eviččiny z kostela, pouti Eviny před sv. Janem Křtitelem a výjevů u kříže. Skvostné jsou episody v ději rozptýlené, tak na př. mlynářův pohřeb, častování s ním souvisící, a objevování se rozličných ženichů mlynářčiných, jež vyvolenec její, starý poctivý stárek, sám tvrdošíjně jí uvádí.
Hrdinskou postavou ženskou jako Eva, ovšem poněkud jiného rázu, je „Frantina“ hlavní osoba stejnojmenné třetí veliké skladby z Ještěda. Jest to příběh dívky mladé, uprostřed divočiny „Čihadníka“ vyrostlé a v zásadách některého odvětví vyznání bratrského neb podobojí vychované. Stýskajíc si v samotě po malém druhu mládí a dychtivá jsouc poznati svět jí pěstounem-podivínem tak zhaněný, vydává se Frantina k obydlím vesnickým; neduživý rychtář jisté vesnice v Poještědí, ubírající se na pouť do Vambeřic, ihned si ji zamiluje a přivádí si ji domů již jako hospodyňku. Vlivem bystroduché Frantiny lepší se stav na statku bohatém, ale zanedbaném, a když rychtář stále postonávající po několika letech zemře, učiní občané Frantinu rychtářkou. Jediným přítelem jejím je mladičký hoch, čeledín Bartolom; v rozmluvách těchto dvou zanícených duší, zbožného, věrného katolíka a důmyslné, nadšené pantheistky spočívá na mnoze těžiště knihy. Bartolomovi svěřuje se Frantina se svou mladostí, s vírou, kterou jí pěstoun vštípil a která pozorováním všech věcí v ní se ustálila. Jediný jest rozdíl mezi starým ptáčníkem a stoupenkou jeho: on neměl lásky a v ní byla láska, která hory přenáší, láska k lidstvu všemu, která dovede vlastní blaho prospěchu ostatních obětovati. Bartolomovi vyzná se Frantina také, že nepřestává na druha dětství vzpomínati — a jak svěží, silnou je upomínka ta, dokazuje rychtářka, odmítajíc všecky sňatky jí nabízené. Té doby pověstným je v horách Ještědských vůdce lupičů, odvážný a neúprosný, jehož pravé podoby neznají ani vlastní zlotřilí soudruzi. Frantina, v jejíž srdci plane světlo naprosté spravedlnosti i vroucí účasti s nešťastnými a potlačovanými, těžce snáší jho roty loupežnické; zapomíná však poněkud příkoří krajině Ještědské činěného, když shledá se ve švarném bohatém dřevaři Apolínu, s přítelem let dětských. Mladí lidé se zasnubují a umiňují si, že po svatbě zcela tiše konané odeberou se z rodného kraje. Jednoho večera přichází v rychtářčině sednici řeč na četu „lesňáků“ a jejich hejtmana; pan Apolín zastává se ho, poukazuje k tomu, že dal se na ničemné řemeslo své z pomsty, poněvadž páni otce milovaného mu utratili a celou rodinu ve zkázu uvrhli. Posluchačům velice je srozumitelná účast Apolínova, jelikož je známo, že i jeho otec, jsa kdysi vyslancem a mluvčím potlačeného lidu robotního, ukrutným způsobem byl mučen a pronásledován. Den před sňatkem, k němuž chtějí se snoubenci setkati pod jistou borovicí a odtud do kostelíčka se odebrati, vydává se Frantina s Bartolomem na jarmark do blízkého městečka Osečné. Na jarmarcích bylo zvykem, že za jakýsi tajný poplatek se svolením „pánů“ plenili zde „Weiszkaufři“ aniž, kromě ohlášení, jiného opatření bylo proti nim učiněno. Křivdy této ujímá se Frantina; důmyslnou, bystrou svou řečí získá si nadšený souhlas a obdiv ubohých kramářův a občanův a vymůže na „pánech“, aby zlo to dávné odstraněno bylo. Na cestě zpáteční setkají se rychtářka a Bartolom s mladičkou děvčicí, sirotkem; ta, důvěrou k neohrožené rychtářce jsouc jata, svěřuje jí, že dostala se do služby k podivné ženě, zajisté k matce pověstného lesňáckého hejtmana, a vybízí ji, aby snažila se v chaloupce hluboko v lesích skryté jej zajmouti. Frantina svoluje a všichni tři vydávají se za šera na pouť. Lupič je v podkrovní komůrce, Bartolom vylézá na strom, aby stavení a okolí si prohlédl, a spatří vedle „hejtmana“ — páně Apolínův klobouk. Zděšen nad časnou smrtí, kterou mladý ženich sešel nejspíše rukou lesňáků, svěřuje se Frantině. Ta vyšine se po něm na strom — pozná nejen Apolínův klobouk, ale i Apolína samého. Tajemství to zůstane však při ní, ona s Bartolomem ubírá se domů, z rána vydává se pod borovici — ale svatebčané shromáždění na statku nemohou se jí dočkati. Od Bartoloma čeledína dovědí se, co potkalo nešťastného ženicha. Po mnoha dnech vrací se Frantina všecka změněna; vše zůstává při starém, jen Bartolom, zasnoubiv se s oním sirotkem, Baruškou, a bohatě byv rychtářkou opatřen, stěhuje se ze dvora. Nemohlať Frantina k děvčeti, v němž viděla první příčinu svého neštěstí, přilnouti. Teprve po mnoha letech shledá se Bartolom s bývalou přítelkyní a hospodyní — umírající. Dala si jej zavolati, aby sdělila mu poslední svou prosbu: chce býti pohřbena v tajemné, přírodou luzně ozdobené jeskyni na Čihadníku, kde jako děti s Apolínem si nejkrásněji hrávali a kam místo k oltáři zavedla si ženicha, aby proklála jej nožem kdysi na památku jí darovaným, mstíc na něm takto urazené jím poškozené lidstvo. Nehlásala svého náboženství „v hrubých křech“, kde s Bartolomem rozumovala, jen na plano, stála i činem ku každému svému slovu. Vraždíc svého miláčka, dí: „Ty’s neodpustil, nemůže ani tobě odpuštěno býti; ty jsi se mstil, odplata minouti tě nesmí, ty’s prolil na tisíce slzí, nemůže ti dopřán býti blaženosti v úsměv, ty’s usmrcoval, za to já tebe usmrcuji.“ Žila jen proto ještě po tolik smutných, strastiplných let, že chtěla lidem vše navrátiti, co lesňáci jim pobrali; ob chvíli vyskytly se kdesi peníze z neznámých rukou — byl to výtěžek rychtářčina prodaného statku. Krásná a pohnutlivá jsou slova, jimiž se těší na spojení posmrtné s milencem. Praví Frantina Bartolomovi ve své zpovědi: „Vedle sebe sladce spáti budeme sen věčnosti a až tělo naše se rozpadne a popel srdcí našich se smísí, tož pak vznikne a vyroste krásný, silný strom, prorazí to křišťálové nad námi klenuti, nad skálou až k nebi se povznese a všichni všudy slavíci ihned do jeho větví se přistěhují, neb to bude strom lásky. Pokvete na něm květ růžový, uzrají na něm jablka zlatá, kdo takový květ utrhne, ihned lásky slasti pozná, kdo jablka okusí, jí v stálém štěstí užije, a kam vítr seménko z něho zavěje, či ptáček ratolístku z něho zanese, tam se ujme nový strom takový a zas nový, až z nich bude po celém světě jen jediný les, a všude, všude štěstí a lásky dosti.“
Postava Frantiny, kolem níž celý příběh románový se otáčí, mocně spisovatelku k sobě vábila hned na poprvé, když slyšela „o zlých časech, v nichž až ženskou museli udělati rychtářem“. Ve svém doslovu k Frantině, tak důležitém pro poznání způsobu její tvorby, jako vše, co k pracím svým vůbec na objasnění svého stanoviska připsala, dí: „Chopivši se později péra a hledajíc mezi lidem tamějším typy, v nichž by se mravní, náboženský a sociální ráz doby jejich nejjasněji zobrazil, vzpomněla jsem si ovšem také na onu vdovu, ježto se stala pro hory osobou napolo již báječnou. Stopujíc bedlivě její šlépěje a sbírajíc po lidech, co ještě o ní věděli, s rostoucí radostí jsem poznávala, že byla vychovanka pohanova asi potomkyně nějaké staré rodiny podobojí do zdejších hor zaváté a snad poslední neuvědomělá vyznavačka pantheistické víry nejkrajnější strany starých Táborů. Neznám v literatuře novější postavu jí podobnou kromě „Jeanne“ hrdinky to románů Sandové.“
Vytvořila nám ji Karolina Světlá takovou, že nikdy vedle ní vznešenější postavy ženské míti nebudeme; tato žena je vše sama ze sebe, nikdo jí neučil než bujná divoká příroda, v níž osaměle vyrostla, a přece v jejím srdci vykvetlo tolik čistých, vroucích pudů, přece v její mysli zasvitlo tolik velikých, vznešených, spasitelných myšlének. A dojímá-li nás něco ještě více, než květy jejích citů, světlo jejích pomyslů, jest to železný zákon, kterému podřídila život svůj ona, jíž nikdo zákonů náboženských ani lidských nevysvětloval. Nemilovala bližního jen jako sebe samu, ona milovala jej stokrát více. „Frantinou“ učinila Světlá čisté lidskosti hold upřímný, nedocenitelný.
Povídka „Kantůrčice“ honosí se hrdinkou rovněž svéráznou, ale prostomilejší, naivnější. Kdežto „Frantina“ je dramatem mocně rozrušujícím, úchvatným, v němž kromě toho poutají nás úvahy o náboženské a mravní podstatě života, jest „Kantůrčice “ idylkou prostonárodní. Jest málo prací, jež podávají nám takový poklad zvyků, říkadel, mudrosloví, obrázků zařízení venkovského, kroje atd. jako tato povídka vytištěná poprvé ve Květech Hálkových na r. 1869. Řekli bychom málem, že Podhájských Enefa a její dědeček jsou zosobněným životem horalů Ještědských se všemi jeho prostomilými zvláštnostmi, utkvělou jeho vírou, jež tak často v pověru zabíhá. Oba přioděni jsou ještě „starobylou řízou ze zlatých nitek utkanou, z níž se svléká duše lidu českého, by se přioděla nachovým pláštěm nových, volných myšlenek“. (Úvod k Vesnickému románu.) Enefa jest milá všemu okolí, všude si váží pomocné její ruky, ač pro rozumování svoje a pro pevné, až neústupné jednání přezdívají jí „kantůrčic“. Ale nikdo k starosvětské, chudobné rodině Podhájských tak nelne jako sousední bohatá selka Mrákotová; mladá Enefa stává se jí přítelkyní, rádkyní, skorem dcerou. Poznáním syna selčina Otíka, jenž byl se rodným horám i matce skoro odcizil a v Praze na doktora práv vystudoval, dochází v životě „kantůrčice“ naší k zápletce. Trpí Enefa, ale popustiti, odpustiti nechce, ani když Otík sám nápravu učiní. Ale na konec milenci přece v lásce jsou spojeni. Rozdíly starosvětské pobožné této rodiny písmařů, při nichž je „dar ducha svatého“, jehož všemožně na potěchu bližních využíti hledí, a jalového konání Otíkova i pražských jeho vrstevník;, podány jsou velmi účinně. Vedle roztomilé, svéhlavé Enefy jest to i její bratr, Jeník, klučina již novou dobou ovátý, ale rovněž prostoduchý a čtverák věru k líbání, který stává se čtenáři milým; neméně přilneme k rázovitému, moudrému dědečkovi.
„Kantůrčice“ jest jediná větší skladba z Ještěda, kdež básnířka dala zalaškovati líbeznému svému humoru; v menších obrazcích učinila tak často, jak ukazuje „Večer u koryta“, „Hubička“, „Námluvy“, „Nebožka Barbora“, „Kterak se dohodli“ a j. v. Všude jinde řítí se černé těžké mraky, blesky děsně prorývají zachmuřenou oblohu, vodopády hučí s hromem o závod — zde v této mistrné, do nejmenších podrobností provedené selance svítí slunce téměř nerušené, ozařujíc nejen témě prostomilých vesnických obyvatel, ale i všecko starodávné, osobité jejich okolí a obydlí. Děj „Kantůrčice“ odehrává se v době nedávné, kdežto Frantinina činnost v horách spadá do předešlého a snad i na počátek tohoto století.
„Květy“ Hálkovy r. 1871. přinesly novellu „Mladší bratr“. Jest to prostý život postrkovaného Vavřince Hlaváčka, v němž vyroste jediná bledá květina, pomyšlení to na drobounkou správčici-motýdlici, hezounkou jako voskový obraz Jezulátka, jejímuž mladému synu zachrání „mladší bratr“ napotom život, vlastní při tom obětuje. Známe všichni kázání Kristovo na hoře o osmeru blahoslavenství; svým Vavřincem podala Světlá k němu vhodnou podobiznu. Mladší bratr je „chudý duchem, tichý, lkající, milosrdný, pokojný a čistého srdce; on protivenství trpí pro spravedlnost, on lační a žízní po ní“ a věru takových, jako je náš opovržený čeledín, „bude království nebeské“. Vedle svých tvrdých českých lebek podala tu Kar. Světlá zase jednou „povahu holubičí“.
Románem Ještědským nejumělejším, nejpodivuhodnějším a snad nejsložitější a nejbohatší prací její vůbec jest „Nemodlenec“. O původu Nemodlence mnoho zajímavého vypravuje nám sama v „Literárním soukromí“ a také již v „Upomínkách“ se zmiňuje, jaký dojem zůstavil v ní již první pohled jeho, ji zasáhnuvší. Děj „Nemodlence“ těžko jest v krátkosti vypověděti; seskupila zde Světlá takovou spoustu látky, že byla by dostačila na pět samostatných románů. Podle památného úvodu k práci té a slov dodatečných, neméně závažných, měl se státi „Nemodlenec“ jakýmsi věčným pomníkem bohatství nevyvážitelného mysli lidové. Snad proto shrnula básnířka tolik pestrého děje, tolik postav obrovských, tolik zápletek podivuhodných, tolik vášní hlubokých do jediného díla, jež v nižádném poměru není k obsahu přebohatému. Vždyť příběh starého praděda Luhovských sám o sobě poskytl by osnovu ku skladbě rozsáhlé; nejinak poměr zemanky Marie k muži, dětem, k bývalému hochu a dceři jeho. Starší Luhovský (Adam) se svými styky s krtičkářovou, jíž na mysli tane pouze neznámý poutník na mezi, a konečné dovršení děje hrozbou Adamovou a náhlou jeho smrtí, třetí byl by podal základ k obrazu vášní a osudu horalů Ještědských; konečně Michal, vlastní románu hrdina, stojící mezi oběma sestrami sobě tak nepodobnými, Dalenou a Alžbětou, ten deista vznešených myšlének a neohrožené lásky ku pravdě, jako nemodlenec (neznaboh) pronásledovaný a posléze z otčiny vypuzený, jest postava takové váhy a výše, že jí nutně stává se dílo umělcovo velikolepým.
S úctou nejhlubší klaníme se mohutnému, tvůrčímu duchu básnířky, jež podala o síle a bohatství jeho svědectví tak stkvělé, že jediným Nemodlencem byla by slávu svoji zbudovala. „Nemodlenec“ sám o sobě podává takovou gallerii postav, že nestvořil jí mnohý na slovo vzatý novellista český: máme tu rodinu zemanů Luhovských: příšerného praděda, zchytralého zemana, bujarého, vášnivého a záletného Adama i snivého hloubavého Míchala, v němž ne nadarmo viděl děd zjev archanděla jmenovce jeho; chladnou, krutou, v nejhlubších svých citech zraněnou zemanku; bludného krtičkáře-myslivce, bývalého milence jejího a pyšnou, krásnou Dalenu, dívku nejhoroucnějšího citu, ale ducha ještě háravějšího; starou Verunu, typ to věrné, moudré služky, vesnickou filosofku, měkkou nyjící Alžbětu, rodičce své a matce neblahé Daleny tak velice podobnou, z vedlejších figur pak otce Alžbětina, pana faráře, justiciára a j. v.
Jako postav jest v „Nemodlenci“ i množství výjevů znamenitě provedených a vysoce dramatických; připomínáme z mnohých výjev za bouře, smrť to praděda šíleného v náručí Michalově, soudobý výjev ve starém ovčíně, přísahu Daleninu na prahu osamělého stavení, při němž šlápne na oharek doutnající a Adamem, k setí hrachu „na nivy“ se ubírajícím, jest pozorována, výjev při Michalově lůžku v podkrovní komůrce, jeho procházky za měsíčního svitu blíže studánky, kdy spatří a pozná jej Dalena, smrť Adamova „na nivách“, příšerné námluvy při mrtvolách zemančině a synově, rozmluvu Daleninu s panstvem, za níž Michalovi svobodu vlastním štěstím vykupuje, a nade vše slavnost církevní při soše sv. Jana, kdy smělý „nemodlenec“ dokazuje shromážděnému lidu, že na místě boha věčného, jednoho, postavil si modly dřevěné a kamenné! Kdyby vyskytl se umělec výtvarný, malíř, jenž by s to byl, aby vniknul až na dno do tvoreb Kar. Světlé, jaký to cyklus podivuhodný povstal by namalováním výjevů z Nemodlence! Byla by to pohádka tak luzně a zádumčivě krásná jako Schwindova „Meluzina“, jeho „Sedm havranů“, ale ohnivější, vzletnější, významnější.
Vždy při četbě Nemodlence připadají nám báchorky národní; jako působí tyto na vznětlivou mysl dětskou, která věc zveličuje, duhovými paprsky opřádá, tak působí „Nemodlenec“ na mysl dospělou. Vše je tu neobyčejné, nádherné, děsivé a zase vábivé, hárá tu oheň vášní pozemských, šumí křídla myšlének božských; jen zveličování fantasie a doplňujících paprsků tu netřeba, o ty postarala se básnířka sama měrou nejvyšší.
Michal Luhovský jest rodným bratrem důmyslné Frantiny, oba z jednoho jsou kořene, z předků pro víru bludnou trýzněných, zneuznávaných a pronásledovaných. Avšak co ve Frantině dávno upevněno rukou přírody ji vychovavši, to dlouho válčí a hárá v srdci Michalově, než dojde rozluštění. Jako „Frantina“ i „Nemodlenec“ jest holdem duchu „rozšafných předků“, jejichž hloubání u věcech náboženských a mravních, jejichž utrpení za pravdy jimi uznané, zanechalo v potomcích stopy tak silné, že staly se za vzkříšení našeho základem nového života. A hold ten končí velebnými slovy: „Ó lide náš, ty naše hradbo a chloubo, kde bychom se byli již octli bez tebe, kdybys ty nebyl chtěl k příkladu slavných předků vždy státi na výši doby? Tys nám zachoval posvátný poklad jazyka, zachováš nás i svobodě, chtěje nadál státi vždy a napořád jen při pravdě?“
„Nemodlenec“ jest vedle „Upomínek“ poslední rozsáhlou prací, kterou naše básnířka zanášela se před dlouhou, trapnou svou chorobou; vyšelť ve „Světozoru“ r. 1873. Z roků 1875, 1876, 1877 a 1878, zvláště z prvních dvou, máme bohužel velmi málo prací paní Světlé. Teprve po svém vyléčení, když se naučila díla svá diktovati, plyne k nám opět hojnější proud její tvorby. Napsavši r. 1880. vysoce zajímavé své „Literární soukromí“ zabývala se několik let téměř jen skladbami časovými a tendenčními, což považovala za naléhavou povinnost českých belletristů, jak výmluvně hlásá v proslovu ku dvěma svým pracím r. 1883. a 1884.
Jedna z prací těch jest po dlouhých letech zase první velikou skladbou z drahého Ještěda, jíž se k naléhání redakce a zajisté i obecenstva paní Světlá podjala. Jest to „Vypravování staré žebračky“, otištěné v Osvětě r. 1884. Románek „Z vypravování staré žebračky“ je prací nejen výtečnou, ale v nejedné příčině bedlivého skoumání hodnou. Jet nejen „příspěvkem k poznání našeho lidu“, ale i páskou, jíž Světlá spoutala ten drahý, nepovšimnutý lid Ještědský s myšlenkovými oblastmi vysoce vzdělané Evropy, vlastně, jíž dokázala, že horalé její s učeným světem národů vysokou kulturou se honosících jsou v jakémsi vnitřním spojení, majíce s ním pomysly společné. Prostá žena vesnická, nešťastná matka žebraččina, ubírajíc se na osamělou paseku ve „Březí“, aby tam život vlastní rukou skončila, praví ku strýci a pěstounu svému: „Divila jsem se vždy všem lidem. Vidí všichni, co mají svědomí, jak to na tom světě chodí, a přece si nepřejí, aby zahynul, když na něm čeká na ně a na potomky jejich tolik trápení. Ale teď, v této chvíli, nejvíce se divím všem ženám, že se nevzpouzejí úkolu svému, když viděla jen jedna z nich jedinou hodinu dítě svoje trpěti. Budu já tedy první, která světu tomu poslušnost vypovím. Z krve mé již žádné dítě nevyroste a než bych ještě jednomu darovala život, raději života se vzdám. Bude-li mne chtíti Bůh za to zavrhnouti — nuže, již jsem na to odhodlána… Snadněji mi bude snášeti veškera muka, která na mne v jeho očistci čekají, než abych sama na jiné muka uvrhovala, já, kteráž jsem nikdy vědomě broučka nezašlápla, mouchy neubila, květiny na poli neulomila. Ne, nepřenesu jednou na lidského tvora, ó Všeslitovníku, na vlastní dítě, hrůzy toho života pozemského.“ I dokládá básnířka na konci své práce: „Zamyšlena hleděla jsem k „Březí“, kde odpočívala neuvědomělá, nešťastná vyznavačka oněch theorií pessimistických, jimiž o několik desetiletí po její násilné smrti Schopenhauer, Hartmann a jiní tak mnohou mysl rozrušili, tak mnohé srdce znepokojili a tolik pohoršení způsobili. — Tázala jsem se samy sebe, nemají-li přec jen pravdu ti, kteří tvrdí, že co krouží v hlavách vzdělancův, mnohdy již dříve, aniž má o tom svět tušení, zcela na zapřenou zaplakalo v srdcích lidu?“
Povídka „Z vypravování staré žebračky“ má děj dosti neobjemný; hlavní zde věcí jest líčení povahy a smýšlení osob v ní jednajících. Osob těch též není mnoho. Dvě bytosti umělecky nadané, jemnoduchý, měkký Tadyáš Vraný, muzikant, a zádumčivá, s pořádkem světovým stále válčící Cílije, dcera ze statku, ale jako potomkyně harfeniččina zavržená, jsou střediskem skladby. Vedle nich vyniká jadrný pěstoun Cílijin, starý hajný, zrádná, tvrdá Petrona, nevlastní její sestra, která sama Tadyáše získati si hledí, pánovitá Vraná, muzikantova matka, jež s Petronou spojuje se k úkladům proti nevítané snaše. Tadyáš spatří za časné ranní procházky, když dusnému vzduchu hospody uniká, v lese Cíliji, ana nad pokosenou směskou trpce naříká. Seznav v pěstounu jejím starého přítele otcova, častěji navštěvuje oba v hajnovně, hrává Cíliji na housle, vymlouvá jí truchle její o světě a životě lidském názory, ale Cílije nikdy po přání zazpívati mu nechce a brání se vší mocí lásce v ní vznikající. Zavázalať se sama sobě slibem, že se nikdy neprovdá, aby ku rozmnožení lidských strastí nepřispívala. Teprve, když zjeví jí strýc, jak velice Tadyáš po ní stůně, a že pro tvrdošíjnost její nejspíše záletům zlé Petrony podlehne, hledí přemoci láskou smýšlení své a přiblíží se k sadu, kde v sušárně bydlí Tadyáš. Písní, poprvé před ním zazpívanou, dává mu na jevo svůj smír, svoji k němu oddanost. Prese všecky pikle Petroniny a staré Vrané stanou se a zůstanou ti dva umělci šťastnými manžely, až dítko stále churavějící, psotníky se zmítající, uvádí Cíliji opět na stopu myšlének mocně nějaký čas potlačených. Dítě zůstane jednoho dne po hrozném utrpení v kolébce zdánlivé mrtvé, Cílije odběhne k strýci hajnému pro nůž a odevzdavši mu vzkaz pro Tadyáše, odebéře se do Březí. Znepokojený strýc hledá ji v lese a nalezne ji na pasece probodnutou. Tadyáš z neštěstí svého se více nevzkřísí, za to malá dceruška probéře se ze psotníkův a vychována jest laskavým hajným až do jeho smrti. Později příbuzenstvem zcela jsouc opuštěna, upadne do nuzných poměrů. Ona jest ta stará žebračka, která básnířce, jednoho letního jitra v údolí Rozstáňském s ní se setkavší, vypravuje smutný a neobyčejný běh životní dumavé Cílije. Spěje právě do kostelíčka Světelského na mši zádušní, matce obětovanou; „dáváť vše, co vyprosí, na modlení, aby se Bůh smiloval nad její duší.“
Znamenitě, jak jsme již pověděli, a do nejtajnějších záhybů vypsány jsou charaktery zvláště obou hrdin; v jemnou, tvořivou duši umělce Tadyáše mohla ovšem vniknouti zase jen bytost dokonale umělecká. Překrásně vylíčena procházka muzikantova za ranního šera, kdy setkává se s Cílijí, i výjev u směsky pokosené. Rovněž vyniká výjev u vrb a tragická rozmluva Cílijina se starým hajným. Hovorem obou zrádných žen, Vrané a Petrony Kejřovy, dostává se nám také několik cenných příspěvků k poznání pověr lidových.
Prací probírající v rámci povídky vesnické otázku, která hýbá již valnou dobu a dnešního dne mocněji než jindy současnou společností, otázku to „volné lásky“, jest skladba „V Hložinách“. Objevila se poprvé ve Světozoru r. 1885., o dva roky později vyšla opět v Kabinetní knihovně Šimáčkově. Povrchní čtenář, probíraje se knihou, domníval by se, že se setkává opět s některým z rozkošných „příspěvků povahopisu našeho lidu“, v nichž bývá tolik bujarých postav horalů a horaček, tolik stkvostných národopisných, zapomnění urvaných podrobností. Netuší, že zaplete jej „vesnická povídka“ do záhad tak palčivých jako Ibsenova dramata „Nora“ a „Příšery“, jako Björnsonova „Rukavice“. Prací „V Hložinách“ Karolina Světlá ukázala na novo, že otázky všesvětové hýbají i lidem Ještědským, a dala je řešiti mladé, prosté, samotářské selce, nezřízenému, umíněnému zvěřináři a rozpustilé jeho milence Špulince. Jak strašlivým zdá se nám vysvětlení, které o lásce podává záletná, prodajná ta sklepnice — a přece jsou věty ty totožný s blouzněním mnohých slavných romanopisců, k jejichž praporu čtoucí obecenstvo nadšeně přísahá.
Podstatu toho, co opěváno a velebeno bývá jako „pravá, svobodná láska, zdravá smyslnost“, vtělila paní Světlá ve svou Špulinku tak mistrně, že i dočasný přítel zásad pro rozkvět člověčenstva a sílu budoucích pokolení prý tak důležitých, ba nezbytných, odvrací se od nich po přečtení „Hložin“ v rozpacích, ba s nechutí. Protikladem ku smýšlení prodajné, bujné Špulinky, jejíž „volná láska“ tolik vábí mladého manžela Kiliána, od tiché, jemné ženy zlobně prchajícího, jsou slova Moniky Velebovy, básnířkou v ústa jí vložená: „Má-li ten svět potrvati, tož nutno, aby přebývala v ženách stálost, dobrota, smířlivost. Ony jsou základy jeho. Pakli by ony povolovaly, rozpukají se a vše, co stojí, s nimi se shoří a propadne. Uložil Bůh srdci ženinu, aby vše snášelo a překonalo pro ty, které její lásce svěřil. Jí jest svět ten vykoupiti ode všeho zlého svou trpělivostí a jej upevniti svou cností.“
Rozřešení této naléhavé otázky společenské jest ovšem skrytým, nejvnitřnějším jádrem práce; co do vnějšího dojmu jest jedním z nejroztomilejších, svěžími a sytými barvami malovaných obrazů z Poještědí, jež péro paní Světlé kdy vytvořilo. Jen ty jadrné, výrazné v něm postavy! Líbezná, ostýchavá Monika Velebová a její teta Kačka, tak pevné mysli, neoblomné víry a zlatého, ač zasmušilého srdce — také jedna z potomkyň stařenek z dob Aeneáše Sylvia; divoký, vášnivý rod Obořilů ve svých dvou zástupcích, sobeckém, starém obchodníku a vrtkavém jeho synu, vhodně postaven jest proti oběma ženštinám. Se Špulinkou, nalévačkou to v lesní hospůdce, a Moničinou sokyní již jsme se seznámili; také bodrý starolesní, starý myslivec, chorý Veleba, rychtář-námluvčí, ač celkem jsou tu jen štafáží, nakresleni jsou ostrými trefnými rysy.
V pravdě mistrovské je vylíčení statku Velebových „V Hložinách“; podán tu půvab zákoutí toho poetického tak dokonale, že co nejživěji před čtenářem ihned vzplane v zarůžovělé své obrubě, ve snivém slunečním světle, které zlatí starobylý jeho krov a vkrádá se okénky v šeré jeho světnice. Přiznáváme se, že od té doby, co „Hložiny“ vyšly, jakmile někde v tichém údolí neb na slunné stráni spatříme keře hlohové o lesklých, rozčlánkovaných listech a o plných, bílých neb zarůžovělých květech, ihned vzpomeneme si na usedlost starého rodu Velebova pod „Žákostí“ a na něžnou dívčí postavu, spanilou jako paprsek měsíční, ana stojí vedle věrné tety Kačky u stohu hořícího. Ten výjev nejživěji utkvívá čtenáři na paměti snad pro památná slova tety Kačky, zde pronesená; ale i líbezný, ranní výjev na chrbích, památný večer, kdy Monika, utekši od „čarování“ ku Kiliánovi do sednice se vrací s pevným úmyslem při něm setrvati přese všecky s jeho strany ústrky — hluboko se vrývají v mysl. „Zlatých nitek ze starobylé řízy mysli lidové“ naskýtá se i v této práci ty příteli národopisu dosti.
Zajímavé jest stanovisko, které Karolina Světlá zajala v otázce této dosti choulostivé; množství spisovatelů moderních, ba nejen spisovatelů, i spisovatelek bylo by kreslilo docela jinak, přejíce si apotheosou „volné lásky“ a opovrhováním tichého střízlivého manželství získati valnou část čtenářstva. Hledáť literární obecenstvo na mnoze v knihách svých oblíbených cosi jiného než přísné zákony života, hledá opojení, dráždidlo pro čivy ochablé — ani v jediné knize své nepoddala se paní Světlá tomuto nebezpečnému požadavku modernímu, neustoupila ani krokem s mravní své výše jako charakter i jako umělkyně.
Kromě těchto románů z Ještědí napsala nám básnířka naše velikou řadu menších kreseb. Některé z nich nazvala „Z povahopisu našeho lidu“; jest to název charakterisující všecky. Co do času sepsání první jest „Sefka“, druhá to práce paní Světlé vůbec, v níž líčí tklivý osud bratrovkyně svojí, s rodiči do Polska se odstěhovavší a tam touhou po domově i nepřízní osudu zahynuvší.
„Sefce“ nejbližší jest povídka „O krejčíkově Anežce“ tak roztomilá, svérázná co do řeči, plná nejpěknějších podrobností povahopisných a národopisných, že Božena Němcová, jí okouzlena, chtěla se na novo vydati do Ještědských hor, aby zachytila látku podobně vděčnou. Krejčíkova Anežka pro chudobu svou odříká se mileného Florika; ten, rozezlen nad jejím „modlářstvím“, béře si otcem mu vyvolenou Francku mlynářovu. Ale když Florik, jenž mezitím stal se hejtmanem „pašířů“, jest vyzrazen, svou ženou zapřen a v nebezpečí zajetí, vydává se za ním Anežka nocí a bouří, aby jej zachránila. Nemohouc ho již zachrániti, umírá s ním společně, aby u Boha zaň orodovala, aneb aspoň účastí svou muka jeho mírnila. „Dole v lese u potoka je zahrabali, nevykropili jim hrob, ale bledé jitro jim ho denně kropí svými stříbrnými slzami; nepostavili jim kříž, ale nejštíhlejší smrk se pne nad jejich mladými těly k nebesům; nepomodlili se nad nimi, ale mladí ptáčkové jim šveholí každé jaro sladkou píseň o věrném milování. Dávno na ně již zapomněli, ale matička země věnčí jejich rov ještě každý rok fialkami a nevadnoucím břečtanem — a já slzíc kladu na něj toto prostinké kvítko“ napsala spisovatelka na konci povídky.
O stupeň výše pokročila paní Světlá ve své nejblíže příští kresbě „Skalák“. Skalák dává nám již tušiti, k jakému řešení společenských a mravních otázek dospěje spisovatelka ve svých románech, Ještěd za jeviště majících. „Skalák“ jest červánkem „Vesnického románu“, „Kříže u potoka“, „Frantiny“, „Nemodlence“. Sama nám vypravuje, co nevole vzbudila povídka ta za svého prvního vyjití mezi předpojatými a upejpavými čtenáři a zvláště čtenářkami. Předsudek ten posud docela nezmizel; neboť ještě novější kritika zmínila se o „Skaláku“ jako o příkladu „upřílišeného realismu v poesii“. Ve Skaláku uzavřena jest pravda ovšem hrozná, ale přece pravda: žeť totiž ryzí srdce pokladem takovým, který zachrániti obětí jakoukoli jest povinností lidskou. Pravda ta zosobněna jest v Rozičce, dědičce rozsáhlého statku, která, aby povznesla spustlého druha mládí Jáchyma, z rodu „skaláků“, v jehož „zlaté srdce“ pevně věří, za manžela pojmouti jej chce. Prve než k svatbě dojde, pohaní kdosi hocha za dřívější jeho život a Jáchym mstí se vraždou. Trestance navštěvuje Rozička a když se vrah po několika letech jako stařec sešlý vrátí, trvá při něm stejné statečně. Rozičce, všeho jmění zbavené, nezbývá než Jáchymova skála; tam oba chtějí si zaříditi domácnost. Avšak bývalému tuláku a vrahu nedostává se dovolení k ženění a Rozičce nastává s druhem loučení. Jáchym, aby nezbavil jí posledního útulku, v němž není dovoleno Rozičce přebývati s ním, přepouští jí ho, bera si sám život. Dvojnásobného vraha, jehož nikdo dotknouti se nechce, pohřbívá v hrubé plachtě Rozička noční doby za zeď hřbitovní.
Hrozná a veliká co do umění je scéna ve vlhké skále, když Jáchym vyčítá Rozičce, proč si ho kdy všímala, a když konečně, obměkčiv se, žádá jí, aby zazpívala mu písně, jimiž jako děti na pastviskách se těšívali. Za písní těch oběsí se Jáchym nad ohništěm: „žádal si písně její jako zpěvu pohřebního“. Výjev pohřební končí Světlá prostými, ale srdce ryjícími slovy: „Rozička se vzpřímila; šátek jí spadl s hlavy a ona vztáhla ruce k nebi. Její svadlé rty se pohybovaly, chtěly žalovat, vinit, snad hledaly i nějakou kletbu, — ale nenalezly jí, a s pláčem klesla Rozička na čerstvě nasypanou zem, políbila ji a zalkala: Teď je to na jevu, jaké měl dobré srdce!“
Při četbě „Skaláka“ pláčí i zralí mužové; jeť v marné oběti Roziččině a nesobeckosti spustlého zločince tolik tragiky, že nad ní roní srdce slzy krvavé. Ne každý den setkáváme se v životě s tak hlubokou, otevřenou ranou — ale když se tak stane, tu zdá se nám, že nelze déle žíti na světě, v němž tolik zžíravých je bolů. Skalák je obrazem rány takové — jako povídka perlou umění.
Vylíčením umělecké povahy a neodolatelného pudu tvůrčího v dívce venkovské jest „Cikánka“. Julina Holovských, nemohouc se spřáteliti se všedním životem horaček a toužíc po živote ptáčat, jež zpívají sobě i jiným k radosti, uniká svému ženichu, poctivému, ale prostoduchému Tomáši, s tlupou potulných cikánů, kteří zpěvy a tanci svými byli ji okouzlili. Po letech shledává se Tomáš v Berlíně v osobě slavné cikánské tanečnice — s Julinou.
Črta ta jest poněkud romanticky přibarvena rovněž jako „Lesní panna“, vlastně jako druhá část pověsti této. V Karle rychtářově líčí Světlá zajisté některou prostomilou potomkyni rodu Mužákova, jehož právě týká se vypravování o pramatce „lesní panně“. Vstoupením prosté Karly ve veliký, aristokratický svět, přeťata páska nejen s horami Ještědskými, ale i se skutečností. Ač velmi pěkně podán jest rozdíl mezi naivním děvčetem vesnickým a strojeností kruhů šlechtických, přece lépe by se nám líbila „Lesní panna“, kdyby mladý hrabě nebyl se skřižoval s cestami jejími.
Zcela v půdě horské opět tkví „Lamač a jeho dítě“. Velmi zajímavě vypravuje nám paní Světlá v „Literárním soukromí“ o tom, jak dostala se jí do péra látka k „Lamači“. Znamenitě podařilo se jí vykresliti rázovitou postavu muže chudého na statky, ale bohatého myšlénkami hlubokými a ryzím citem mravním a náboženským; zápletka v životě jeho, jež vzniká láskou dcerky jeho k synu bohaté, ale bezbožné sousedky, sosnována a zauzlena způsobem nejvýše napínavým.
Po „Lamači“ brzy přišlo arcidílo „Vesnický román“ a s tímto takořka současně vznikl „Obrázek z Ještěda“, pověst to o Maxu hraběti la Mothe de Flintrope na Sichrově sídlícím, populárně Maxa Lamata zvaném, a o stycích jeho s loupežníky — „fílky“. Látka připomíná nám Frantinu a Krejčíkovu Anežku; na místo Apolínovo nastupuje tu ovšem dcera loupežníkova, mstitelka křivd na rodině její spáchaných.
Svěžím jako horský vzduch humorem okouzluje nás kratičká črta „Večer u koryta“; jest to rozmluva staré, rozumné „puty“ (kmotry) se svéhlavou kmotřenkou, jež mermomocí o hochu, který si ji zamiloval, ani slyšeti nechce, ale konečně, žárlivostí jsouc popichována, ještě ráda „putu“ poprosí, aby vše ve staré koleje uvedla. Případná barvitost mluvy zvyšuje dojem tohoto žertíku.
Humoristicky naladěny jsou i krásné obrázky „Hubička“ a „Námluvy“, jimiž paní Světlá obdařila dva první ročníky nově vzniklé „Osvěty“. Děj „Hubičky“ ze zpěvohry Smetanovy obecně je znám; netřeba připomínati rozšafné, ale paličaté Vendulky, která pro hubičku mladému vdovci Lukáši až mezi pašíře k staré Martince uteče.
„Námluvy“, obrázek plný stkvostných národopisných podrobností a ozářený rozkošným líčením podjesenní přírody, vypravuje nám o Cilce hrobníkově, kterak jde truhlářova Havla zvát sobě za mládence. Těžko se jí to jde; bojíť se, že ji Havel s prosbou její odmrští, a kdyby i svolil, ví, že toho ženou děvče nikdy nebude, kdo s ním za mládence při svatbách stál. Setkání se s mladou, chlubnou Cívkovou tesknoty Cilce ještě přidá; za to stařenka Boubelová, která na místě do kostela šla se pomodlit ku kříži u potoka, moudrou radou a sdílností poněkud jí odlehčí. Havel Cilku skutečně odmrští — a to pro příčinu svrchu jmenovanou. Za krátko jdou oba do kostela, ale ne jako družice s mládencem, než jako ženich s nevěstou. Čteme-li prostý ten obrázek, jest nám náhle milo a teplo; ocitáme se mimoděk s Cilkou na kvetoucích, vonných mezích.
Druhu zcela vážného jest črta „Ten národ“. „Tím národem“ míní Šimon Bařinů národ český, nad jehož skrovným počtem a utrpením neustálým co nejbolestněji se zadumává. „O ty ukřižovanče,“ sepíná nad ním ruce a vděčen je těm, kteří o „ten národ“ dbají a jej křísiti pomáhají jako „nějaký Havlíček“. O „tom národě“ a jeho zastancích mnoho mu vypravoval mladý přítel Václav, zámožný to synek. „Ten národ“ stává se Šimonovi osudným; příliš o jeho štěstí dbaje, sám štěstí i život ztrácí. Karolina Světlá praví o postavě této Upomínkách (str. 89): „Pochybuji vším právem, dali se mohou jiné národy podobnými příklady horoucnosti a hloubky citu vlasteneckého honositi, jakýmž byl Souček (v Jitřence) a „Šimon“, jehož podobiznu jsem vykreslila v obrázku „Ten národ“.
Mezi smíchem a slzami zmítá se „Nebožka Barbora“. Jest to vedle předešlé práce a Skaláka, přes svou poměrnou stručnost, jedna z nejzdařilejších menších prací z Ještěda, ne-li nejzdařilejší vůbec. Podobiznou nazvala ji paní Světlá a věru připadá nám „Nebožka Barbora“ jako mistrná stará dřevorytina neb mědirytina. Ten párek lidiček „slabého ducha“, Matýsek náš a Barka naše, jest neodolatelným. Nevíme, proč nám stále na mysl se dere, že jest „Nebožka Barbora“ jaksi protějškem „Frantiny“. Tato byla ducha bohatýrského, Barka jest chudá duchem; Frantina hájila potlačované, Barka utiskována jsouc po celý téměř život byla s poníženým svým stavem spokojena, ba ještě si jej pochvalovala. Obě zapomínaly sebe, překonaly sebe, v tom bylo hrdinství jejich. Nic nepodceňujme tichého „odklizení se“ Barčina, aby Matýska nezarmoutila, — věc přemoudrou a těžkou vykonala ta Barka „slabá na rozum“. „Nebožku Barboru“ lze čísti desetkráte po sobě, vždy poutá, vždy je nová; pěknou to podobiznu zavěsila nám paní Světlá do obrazárny ducha národního.
„Přišla do rozumu“, povídka uveřejněná r. 1878. v „Ženských listech“, je jedna z nečetných prací, které vytvořila básnířka za doby těžké své choroby. Nic na ní není znáti, že povstala v dusném vzduchu nemocenské jizby. Je svěží jako rosa ranní a jasná jako paprsek jarního slunce. Pomáhají jí k tomu dvě bujaré, svěží duše, Andulinka Ptáčníkova a mladý Rokelský, kteří tak dlouho nalézti se nemohou, ale konečně přece spolu doputují do ráje lásky. Vonný tento květ byl truchlícím ctitelům paní Světlé zárukou, že nedovedla trapná choroba potlačiti v duši slovutné spisovatelky šumný proud ku světlu se deroucí, spanilé květy poupaty v něm ukryté. Rok 1878. přinesl také ještě „Tetu Vavřincovu“, obrázek boje dobrého, jejž bojovala nábožná, dověrná, pokorná stařenka se zatvrzelým nemodlencem Danielem a v němž výsledky své trpělivosti jej překonává. Dojemným rysem v povahopisu horského lidu jest věrnost tetčina, již u kříže při borovici přísahala svému milenci a kterou zachovala, i když hoch z přinucení s jinou se zasnoubil; slib její proto nezůstal jí méně svatým.
Obrazem velikých rysů je „Modřin Marie Terezie“. Byla to práce, určena, aby ozářila světlem poesie zásnuby královské r. 1881. „Modřín“ vyšel v nádherném, slavnostním listě „Boleslavsko“, věnovaném korunním mladomanželům. Bolno nyní vzpomínati… Básnířka naše, spolu s lidem Ještědským vždy ctitelka císaře Josefa a Marie Teresie jako matky jeho, zosobnila příchylnost lidu toho k císařovně v postavě snivého pastýře a houslisty Víta. Ten vydává se na korunovaci královninu a zvláštní shodou okolností dostane se do chrámu Svatovítského. Paprsek, ozařující hlavu mladé panovnice, jest mu zárukou, že z její ruky dostane se potlačenému lidu spásy. Na paměť blouznivé své víry zasazuje za doby středoletní modřínový proutek, jenž vzejde a svědkem je po mnohých letech návštěvy syna císařovnina Josefa II. Z jeho ruky dostane se lidu konečně toho, o čem Vít snil: slitování a ulehčení. Josefu II. na pomoc, když roznese se zpráva, že císař ohrožen, ubírají se houfy selského lidu ku Praze, v čele Ještědských Vít s houslemi, v bílém svém kožichu. Nevrátí se již ku svému modřínu…
Také Němcová znázornila svou „Babičkou“ poměr lidu českého k Josefu císaři a jeho matce; paní Světlá kromě „Modřínu“ učinila tak ještě (a to mnohem významněji) v „Poslední paní Hlohovské“; jest zajímavo stopovati způsob, jakým obě básnířky si vedly. Kolik prostoduché, rozmilé naivnosti u Němcové, tolik vzletu a myšlenkové hloubky u Světlé.
Ostatní drobné obrázky z hor z let 1882. až 1888. skoro vesměs spadají v cyklus „Prostá mysl; z povahopisu našeho lidu“.. Jsou to: „Divousové“, „Josefů Josef“, „Kterak se dohodli“, „Černá divizna“, „Větrně“ a „Ze starých časů“. Z nich nejrozsáhlejší a tajemnou romantikou zahalena jest Černá divizna; „Ze starých časů“ vykazuje osobnosti zjevu příbuzného, a zamlouvá se sympatičností obou svých hrdin, zvláště mladé, neohrožené lékařky. Prostomilé, lehkým nádechem humoru ozdobené obrázky jsou Josefů Josef a Kterak se dohodli. Jsme přesvědčeni, že nebudou z péra paní Světlé posledními, že umění její zachytí ještě mnohou cennou nitku tak, aby stkvostná starobylá říza, jíž přioděna byla kdysi duše lidu našeho, rozestřela se před námi ve vší své dokonalosti a nádheře.
Romány a kresby z Ještědí připomínají nám dobu, kdy mladá paní Mužáková zavítala do malebných a svérázných krajin pohorských; romány a novelly ze starého života pražského na mysl nám opět uvádějí malou čipernou a originelní Johanku Rottovou, jak s mileným otcem v nedělní jitra v šerých ulicích svého rodiště se prochází a dychtivě každé slovo s výmluvných rtů rozšafného muže zachycuje. Jsou ty jeho zvěsti věru vysoce zajímavé; nevykládá otec dceruškám jen, čeho sám se ve vysokých a zamračených těch domech, na hlučných tržištích a v zapomenutých uličkách dopídil a dožil, on sahá do paměti své hlouběji a vynáší na světlo všecky ty pověsti, jež sdělil s ním starý vychovatel a ochránce, „pan Josef“.
Mysl malé Johanky neunavně obírá se všemi těmi místy, jež s otcem navštívila za vypravování jeho zajímavého; třpytnou síť upředla její fantasie kolem starého „Dobytčího trhu“, jeho budov a trosek, kolem paláců a domů příkře stoupající ulice Ostruhové, kolem tržiště před Koňskou branou se rozprostírajícího, kdež stávaly stánky dřevěné i zděné, kolem půvabných letohrádků na nejzazším konci Nového města ve stinných a vonných zahradách se usmívajících.
Co viděla a slyšela ve kmotřině bohaté a vybrané domácnosti, to vše rozmnožilo ještě hojnou látku ve fantastické hlavičce Johančině se skrývající. Když pak nastala jí práce pérem a ona jala se rýsovati základy, na nichž národ náš spočívá a z nichž během časů těžce a zvolna se vyvíjel v nynější svou podobu, sáhla po nitkách a barvách, jež dlouho spočívaly jí v mysli, jako památka dětských let, jako dědictví po otci mileném, a jimi znázornila základy ty tam, kde z života venkovanů zabíhaly v uzavřenější ovzduší měšťanských a šlechtických tříd.
Jsou obrazy staropražské, ty romány a povídky „pod starými krovy“ se odehrávající, taktéž částí povahopisu našeho lidu, jenže z jiných vrstev zachycenou. Charakteristickým rysem ve mnohých z těchto prací paní Světlé jest, že kdekoli probouzí neb ustaluje se osoba z kruhů městských a vysokých ku vědomí mravnímu a vlasteneckému, jest to působením ryzího ducha některého prostého venkovana neb venkovanky. Tak nadšenou, tak blouznivou jest úcta Karoliny Světlé k lidu! Vizme na doklad toho působení Vojtěchovo na Jitku Schönbergovu, Ondřeje vrátných na hraběnku Felsenburgovu, starého ovčáka na paní a syny Nattererovy, snivé mlynářovy dcerky Františky na švakra jejího Bursu atd.
Romány a obrázky ze staropražského života vznikly v rozličných dobách činnosti básnické Karoliny Světlé; „První Češka“ vyšla již r. 1861., tedy ve čtvrtém roce po vystoupení jejím; poslední, „Škapulíř“, objevil se roku loňského. Není těch obrazů ze staré Prahy řada tak dlouhá jako obrazů z Ještěda, ale jsou to vesměs práce rozsáhlé a mezi nimi některá z nejproslulejších básnických děl spisovatelčiných, v nichž záruka nehynoucí její slávy.
„První Česku“ napsala Světlá na vyzvání a pro radost svým Ještědským přátelům. Uvedla je do bohaté rodiny kupecké na Staroměstském náměstí sídlící a sdělila se s nimi o zápletky pochmurné, které, ukryty pod třpytem stkvělého života, užíraly a otravovaly žití mnohých členů. „První Češkou“ jest dcera rodiny odrodilé a zpupné, jež jméno chudičkého, z venkova přistěhovalého praotce Šembery změnila na německé „Schönbergů“. Jitka, dítě měkkého, cituplného Bedřicha Schönberga a krásné úkladnice Gabriely z Milčic, prožije mladost přesmutnou; matka jí nenávidí, že synem se jí nenarodila, otec láskyplný brzy jest jí odňat, zahynuv vlastní rukou ze žalu nad bezcitností manželčinou; babička, stará paní Judita, nikterak usmířiti se nedovede s Jitčinou snivostí a s její láskou k žebrákům a ostatnímu chudému lidu. Duševní vývoj Jitčin násilně potlačen jest lstivou matkou, která přeje si, aby dcerka stala se blbou a takto navždy vládu bohatství rodinného jí ponechala. Jednou vykoupí Jitku z hrozící jí duševní tmy tajné pouti na půdu domu otcovského, fantasticky starým nábytkem a nářadím naplněnou, po druhé pobyt na venkově, kam vypovězena byla za svou lásku k nuzákům, a styk s Vojtěchem Šemberou, mladým robotníkem a vzdáleným, ale neznámým její příbuzným. Vojtěchem stává se Jitka, která neuvědoměle vždy k národu svému lnula, první zase Češkou. Ku pohřbu své babičky vrací se, na zděšení své matky, všecka změněna do Prahy a nastupuje po Vojtěchově vůli úlohu křísitelky svého okolí. Úkolu tomu se podrobujíc, spřátelí se i s myšlénkou, že stane se chotí netečného svého bratrance, již otcovou prý vůlí za manžela Jitce ustanoveného. Ale sotva že zabočil Emanuel Schönberg působením Jitčiným na novou dráhu, vyštván je úklady druhého Jitčina ženicha Raimunda Schönberga do časného hrobu samobijce. Jitka na venkovském statku, kde Vojtěcha poznala, má slaviti své zásnuby s Raimundem; avšak matka její, která po mnohá léta s Raimundem se milkovala, nepřipustí tomu, svede ji tajně s Vojtěchem a za útěku obou zasypána je i s Raimundem pod vetchým pavillonem, kde byla Jitka, vzpouzející se sňatku, vězněna. Po mnoha letech r. 1848. shledáváme se na barrikádě, blíže náměstí Staroměstského vztýčené, se dvěma syny Jitčinými, nadšenými to zastánci svobody a osvěty národní. Dům Schönbergů je rozdělen a přeměněn, rodina užší všecka vymřela, jen tito dva bujaří bojovníci zůstali Praze jako zušlechtěné ratolístky kmene odrodilstvím a tmářstvím zhyzděného a zbrázděného.
Román „První Češka“ vyniká nejsytější barvitostí výjevů a jich ovzduší a plastičností svých četných postav. Zachytivši s tak dokonalou určitostí a hloubkou tvářnost domácností mladých a starých Schönbergů, strýce císařského rady i bratra jeho Antonína, zachovala nám paní Světlá vysoce zajímavé rysy z tváře tehdejší společnosti Pražské. Jako paprsky v ohnisku soustřeďují se rysy ty v líčení stkvělé společnosti u novopečeného šlechtice pana rady Jiljího ze Schönbergů konané, za níž se mladá Jitka, plachá jako ustrašené, vězněné ptáče, modlí ku pohoršení všech přítomných český otčenáš. Pokrytecká pýcha pana císařského rady, licoměrnost krásné Gabriely a mladičké dcery Antonínovy Otilie, záletnictví Raimundovo, asketické modlářství staré paní Judity, sešlost duševní pánů Melichara i Antonína jsou případným rmutem doby a vrstev společenských, v nichž plachá, čistá Jitka září jako perla spanilá, znovuzrození v sobě kryjící. Toho světa protikladem jest plémě písmařů a biblařů Šemberů, z nichž však jediné Vojtěch na jeviště vystupuje, jsa poněkud sesílen jinou postavou utlačovaného lidu venkovského, starou šafářkou.
V „První Češce“ nevynikají však jen nádherné scény, stkvělá galerie postav; spisovatelka vládla tu i řídkým bohatstvím komposice. Děj spadá ráz na ráz, čtenář z napjetí nevychází, dychtivě spěje dále, aby podivuhodné pletivo děje viděl dále zauzlovati a zase rozuzlovati se. Bylať zajisté rodina Schönbergů jednou z oněch, o nichž praví Světlá v „Upomínkách“: „V některých a to právě nejpověstnějších jměním domech bývala pravá Sodoma i a Gomora. Odehrávaly se tam romány, kteréž dávají se jen srovnati s dějinami rodiny Borgia a pod.“ Jaký to svět oslňující jako ohňostroj a při tom tak planý, jaké to povahy a zásady, jež vznik daly scénám jako scéna při krvavé mrtvole Bedřichově, v oratoriu paní Gabriely, při márách paní Schönbergové v kostele Týnském, při zásnubách Jitčiných na venkovském statku!
Jako posvátné luzné, měsíční světlo jeví se nám za to výjevy, kdež Vojtěch křísí Jitku, před hrůzami roboty do lesů hroznou bouří zmítaných se utekší, kdež vykládá jí biblickým svým spůsobem českou historii. Nemůže býti nad tento básnický dějepis Čech nic půvabnějšího a vzletnějšího — jen zase Světlá dovedla podati něco podobného ve vypravování Ondřejově, kdež domnělému harfeníku, Marii Felicině z Felsenburka, vykládá Hlohovský o vzniku, vývoji a utrpení jednoty bratří českomoravských. Nevýslovně dojemná jest část knihy, kdy po boku Vojtěchově a Jitčině vystupuje Emanuel Schönberg; tato oběť okolí svého, to srdce v jádru ušlechtilé, ale malátností a přesycením ohlodané při tragickém svém zaniknutí budí nejhlubší, nejtrpčí naši soustrast.
Jevištěm k románu „První Češka“ obrala si paní Světlá dle vlastního výroku památný, temný a zároveň nádherný dům své kmotry, též po levé straně kostela Týnského se prostírající.
Ze srdce Prahy na květnatý její lem si zašla pro povídku „Drama sbořeného domu“. Jest to taktéž příběh z bohaté kupecké rodiny; Isména, dcera rodu toho, otcem vynikajícímu šlechtici zahraničnému ustanovená, miluje chudého účetního svého otce. Ale láska tohoto je půl zištnosti, půl pomsty! bylať rodina nápadníkova kdysi otcem Isméniným zatlačena, ba ožebračena. Poznavši pravé city svého milence, právě když uniknouti s ním chce, béře si blouznivá dívka život. Výjev ten, za přestkvělé slavnosti na stkvostném letohradě velkokupcově se odehrávající, zakládá se na události skutečné. Těžištěm „Dramatu“ jest úchvatné líčení plesu a slavností za letní noci na ville konaných.
Napolo ku Praze, napolo k venkovu, tentokráte ne k venkovu Ještědskému, ale k neurčité jakési divoceromantické krajině, o polosbořeném hradě a hlubokých, jako jeskyně do vnitra země se rozšiřujících slujích, poutá se děj znamenitého románu „Poslední paní Hlohovská“. Jsou mnozí zajisté čtenáři a zvláště čtenářky, jimž je „Poslední paní Hlohovská“ nejmilejším ze všeho, co kdy genius paní Světlé vytvořil, budiž to pro nesmrtelnou postavu Marie Feliciny, kolem jejíhož čela hvězdy výsosti duševní plápolají, budiž to pro dráhu vznešenou a významnou, na kterou básnířka lidu českému ukazuje a před níž i všecky cesty osvíceného a lidumilného císaře Josefa blednou, budiž to pro památník tak vysoce tklivý, tak výmluvný, tak světlý, jejž postavila v této knize své nejideálnější společnosti české historie a dějin světových vůbec, nevyrovnané co do čistoty mysli, ušlechtilosti ducha, pracovitosti rukou, obětavosti srdce, jíž dosud myslitelé se klaní jako záhad sociálních řešitelce, k níž dosud blouznivci vzdychají jako po pravém ráji člověčenstva: jednotě českých bratří…
„Poslední paní Hlohovská“ je oslavou pravé ryzí demokracie, poněvadž je oslavou jejího vzoru, jednoty; je oslavou tím dokonalejší, že přední stoupenkyní a hlavou jejich snah stala se dívka z krve utlačitelů, vznešeností myšlénky demokratické oslněná, pokorně k nohám jejím zbraň svoji skládající.
Nemýlíme se snad tvrdíce, že k „Poslední paní Hlohovské“ dalo popud nejen vypravování pana Josefa, panem Eustachem Rottem na děti jeho přenesené, o paláci v ulici Ostruhové, sídlu mladé šlechtičny, již si Josef II. nadevše zamiloval a která nemohouc na něm pro český lid žádaných výhod dobýti, selské spiknutí zosnovala, — ale i výjevy, jichž svědkyní byla mladá Johanka u manželu Jeriových. Ve slovech Ondřeje Hlohovského, ve slovech kmeta, staršího obce, chvějí se hrozné ty žaloby, které ze rtů postrčených evangelíků rozléhaly se v šerých síních zámečku jindy účelům klášterním sloužícího.
Na počátku vypravování svého uvádí nás básnířka v palác hraběte Felsenburka, velmože to císařovně a celému rodu jejímu co nejvěrněji oddaného, právě za návštěvy cizího hosta, hraběte z Falkenšteina, v němž přes jméno to všecka shromážděná šlechta poznává císařovnina spoluvládce a syna Josefa II. Když již ples ku konci se chýlí, seznámí se císař s jedinou dcerou hostitelovou, která zvláštnostmi svými, smělým a neženským duchem otci působí mnohou starost. Za rozprávky s Marií Felicinou a za projíždky, kterou hned po plesu mladá hraběnka s ctiteli svými o závod podniká, oslněn jest císař nejen neobyčejnou krásou, ale i duchem vskutku bujarým a svérázným tak, že v hraběti Felsenburkovi vznikati dává nejpyšnějším plánům. Když sdílí se velmož o ctižádostivé touhy své s dcerou a hledí ji císaři nakloniti, vzpouzí se mu tato mocně v uražené své pýše. Hrabě Felsenburk uvězní Felicinu v jejím pokoji, dávaje jí jistou lhůtu na rozmyšlenou, chce-li k otcové plánu se nakloniti, či veškeré dědictví bratranci postoupiti. Ještě není vazba mladé hraběnky ukončena, když otec raněn jsa mrtvicí umírá a Marie Felicina jeho dědičkou zůstává. Mnoho mezi služebnictvem vypravují o zvláštní vlídnosti a přízni, kterou dařívala hraběnka svého učitele na harfu a syna své chůvy. Když na polosbořený Hlohov, jeden to z hradů Felsenburků, jehož zádumčivý obraz Marii Felicinu zvláště poutával, přibude za bouřného večera mladý harfeník, mají jej všichni za milence paní své. Zde v části novější bydlí služebnictvo hlídajíc řadu pokojů pro panstvo vždy uchystaných; původní, nejvýše malebný a památný hrad Hlohov pomalu propadává zkáze; štítíť se ho lidé hradní pro stín „loutenice“, která prý tu se objevuje a smutné písně za nocí zpívává. Z čeládky hradní nejpozoruhodnějším, poněvadž jí zcela nepodobným, jest Ondřej vrátných; ten právě za večera, kdy došla zvěst o úmrtí hraběte, ztratil šíleného svého otce. Harfeník na hrad přibyvší přeje si přese všecko ustrnutí služebnictva sídliti v příšerné opuštěné části, nádvořím od ostatních stavení oddělené. Za noční pouti po památných jizbách sbořeniště přijde i do komnaty arkýřové, kdysi zajisté nejvýše útulné a malebné, nyní zádumčivě zkázu svou v bílý svit měsíce zahalující. Zavadiv o struny pohozené loutny a probíraje se strunami harfy vlastní, přivábí harfeník Ondřeje, ještě pološíleného bolem; zdáť se Ondřejovi, že pramatka rodu jeho „loutenice“ volá jej svojí písní. Byl tento poslední ze služebnictva, k práci nejnižší ustanovený, vlastně pravý dědic hradu a mnoha jiného bohatství Felsenburků. V bouřích náboženských byl pán hradu, Hlohovský, jedna z podpor panské jednoty evangelické, zrazen přítelem svým rytířem Skalnickým, jenž dobýti si chtěl mladé choti Hlohovského, krásné „loutenice“. Té si nezíská, také po synáčku marně se pídí, jehož v ochranu vzala si věrná rodina vrátných; ale dobude si všech statků přítelových za oddanost svou k císaři a k reformaci katolické a jméno Skalnický vymění za Felsenburkovo. Mezi tím jedno pokolení za druhým pravých pánů Hlohova vyrůstá v chudé jizbě vrátného, věrno jsouc víře otců a tajně ve slujích, skalách a lesích s ostatními „bratry“ ji pěstujíc. O tom všem jakož i o vzniku jednoty českobratrské poučí Ondřej harfeníka, když byl se zhostil nedůvěry k milenci paní hradní a věrným, blouznivým k němu zahořel přátelstvím. Harfeník není ovšem nikdo jiný než Marie Felicina, která si umiňuje, že Ondřejovi dědictví, o něž byl zrádně oloupen, způsobem jakýmkoli, třeba poskytnutím své ruky vrátí. Poznavši vznešenou podstatu víry bratrské, poznavši z blouznivého vypravování Ondřejova i s dostatek ubohý potlačený lid český tak věrně přes krvavá pronásledování víry praotců se přidržující, hodlá zjednati mu u císaře přízeň a víře jeho svobodu. Avšak u císaře poštěstí se jí pouze vymoci robotníkům jakéhosi ulehčení, ku spravedlnosti oproti stoupencům víry bratrské a národu českému vůbec nelze jí císaře pohnouti. Nadarmo z komnaty hradu pražského, kde oba dlí v rozmluvě, poukazuje ku krásné památné té Praze, k místům, která viděla národa slávu a pád, darmo praví císaři „Poznáte, že žádný na světě národ Vás tak nepochopí, jako národ český, až k němu promluvíte jeho mluvou, vraceje mu staré jeho stkvosty v obnoveném lesku.“ Císař prohlašuje vše, co Marie Felicina o národu českém a jednotě mu vypravuje, za blouznění ze starých, bludných kronik vyčtené, má lid ten vždy proti moci císařské se bouřící již za mrtvý a rozvinuje před dívkou široce plány své reformatorské, které směřují k tomu, aby říše Rakouská a veškeré její národy ve stejnokroji ducha a řeči německé ku dokonalé slávě se povznesla. Marie Felicina vidouc, jak velice se sklamala v císaři jinak velikoduchém a jak krutý v něm vlastně povstal nepřítel lidu, který, Ondřejem jsouc osvícena, tak náruživě si zamilovala, vrací císaři léno rodu svého, nechtějíc dále býti jeho poddanou. Oba tak rozdílní snaživci v nepřátelství se rozcházejí a na pošmurný Hlohov vrací se jednoho večera harfeník k Ondřejovi. Bylť se, jak tvrdí, od Felsenburků nadobro odvrátil a žádá na příteli, aby jej uvedl v lůno jednoty. Po cestě nebezpečné ubírají se oba ve skalní jeskyni pod hradem vyhloubenou, obyčejné to shromaždiště bratří a sester; harfeník pro ohnivou svoji výmluvnost a důmyslné rady skýtané bratřím za nebezpečí právě krutěji na ně naléhajících, přijat nejen do jednoty, ale starším, velebným to kmetem, kterého již za první pouti na hrad v hájku byl poznal, jmenován jest „bratrem pomocníkem“. V ochraně starce toho žije harfeník, avšak větší měrou po kraji putuje, zpěvem lid ubohý těše a slovem ohnivým ku vytrvalosti a statečnosti povzbuzuje. Teprve za tažení lidu selského ku Praze, který poučiti se chce o rozsahu patentů císařem vydaných, vojskem přivítán a za odboj zdánlivý strašlivě pokutován jest, pozná Ondřej, praporečník zástupu toho, v raněném soudruhu ženu, Marii Felicinu. Prosíť ho harfeník: „Ó nech mne ležet a se dokrvácet, aby smyla krev Marie Feliciny krutý praotců na národě zpáchaný zločin a tvou k ní nenávist!“ Ondřejem zachráněna stává se bývalá hraběnka Felsenburkova ženou posledního Hlohovského a žije tiše a skrytě mezi bratry po boku chotě a kmeta staršího, jenž se jí stal takořka otcem. Roku 1781. vydá císař patent toleranční a také bratři čeští veřejně troufají se hlásiti ku své víře. Avšak knězi jinověrci jsouc zkoumána, prohlášena jest tato za bludnou a za pozůstatek někdejší víry Adamitů. Bratří a sestry vypovězeni císařem kamsi do Sedmihradska a Josef II., jenž právě stavěti dával Nový Ples (Josefov), setká se v průsmyku horském s tlupou vypovězenou a zároveň — s Marií Felicinou. Nezapomněl na ni a truchlil pro tu, o níž se domníval, že žalem po něm v některém klášteře již zemřela. Shledává se v chudé ženě bludařově s touže výsostí duševní a neoblomnou vírou, jíž se klaněl v krásné, mladé hraběnce. Paní Hlohovská pak, vyprávějíc mu o životě svém, připomíná mu rozepři, již tehda vysoko nad královskou Prahou měli o osudě národa českého. Dí k němu loučíc se: „Ne, že bloudíme ve víře, ale že ti překážíme jako Čechové, proto výhost nám dáváš. Pokutou tvou budiž, že přes vůli svou přec se tím staneš, čím míti jsem tě chtěla. Vzkřísítelem budeš českého národa; nepřízní svou probudíš v Češích dřímající lásku k postrčené vlasti a nechutí nespravedlivou k jich jazyku oživíš starou jich k němu úctu. Majícím se ho vzdáti teprve drahým a milým se stane. Především ale věz, doba že se blíží krokem neodolatelným, kde poznáš, jen Čech že by ti byl porozuměl, jen on ze všech národů že ti stačil duchem, jen on že by byl skutkům tvým nesmrtelnost pojistil. Nevděkem tam ti odměněno bude, kde tolik lásky rozsil’s, žádné radosti se nedočkáš tam, kdes tak bezpečně ji očekával. Litovati budeš a musíš, že’s mne tehdáž oslyšel. Již vidím, o králi, kterak povstává národ český tebou neuprositelně smrti věnovaný z hrobu! Neseslabují ducha národního utiskovatelé jeho, nýbrž sesilují ho. Jen on sám s to jest, aby se usmrtil, přestane-li hájiti svých práv, jinak žádná světská moc nic nad ním nezmůže. Duch ten nejmocnější ze všech mocí, mocnější je nad všecky krále, přečká je! Až přijde doba panování jeho, pak, jak zvěstováno jest, korunu postaví na hlavu každého svého dítěte, korunu to pravdy…“
Na novo, jako při „Modřínu Marie Teresie“ vtírá se nám přirovnání k Boženě Němcové. Postavme scénu její „Jak seznámila se babička s císařem Josefem“ proti oběma výjevům na hradě pražském a v průsmyku horském a seznáme lépe, čím jest nám Světlá, čím Němcová…
Nikdy nedostalo se národu našemu přímluvce výmluvnějšího, ohnivějšího nad Marii Felicinu — Světlou; nikde, ani na tribuně sněmovní, ani na táboru lidovém, ani v písních českých Tyrtaiů nevoláno vřeleji po právu národa, nehlásána nadšeněji sláva jeho minulosti, čáka jeho budoucnosti. Nutno pozorně přečísti všecky ty rozpravy a samomluvy, v nichž tolik je ryzích pravd, hlubokých myšlének. Pozoruhodno jest, že „Poslední paní Hlohovská“ vyšla jedním rokem s Frantinou, jakoby postavou ženskou rovněž tak důmyslnou a velebnou, myslitelkou stejně odvážnou, jíž povznesla vesničku pod hvozdy Ještědskými dřímající, chtěla Světlá ozdobiti i šeré oblasti památného Menšího města pražského. Jakou se to honosil tvůrčí silou orlí duch Karoliny Světlé, když během málo měsíců daroval nám dvě takové knihy!
„Zvonečková královna“ též román ze staré Prahy, odehrávající se za panování Leopolda II. a nástupce jeho Františka I., úzce souvisí s „Poslední paní Hlohovskou“; neboť jest co do základní myšlénky, ovšem ne co do děje, jaksi jejím pokračováním. Chceme proto dříve o něm pojednati než o „Černém Petříčku“, který bezprostředně na „Poslední paní Hlohovskou“ následoval, jsa vydán r. 1871. ve Světozoru.
Onen boj světla se tmou v Čechách, který v románě předešlém ukázala nám paní Světlá v jeho sklonu, jeví se nám ve „Zvonečkové královně“ v nových svých začátcích; zřejmým pojítkem jest tu starý ovčák z panství otce paní Nattererové, který svoje zásady českobratrské přenáší na mladou šlechtičku, tím ji činí spojenkyní svobodných zedníkův a vychovatelkou „dětí činu“. Tam poslední paprsky měsíční, tmu prorývající, zde první neurčitá šeř nejčasnějšího jitra. Tento „zapomenutý příběh“, jak spisovatelka román svůj nazývá, zobrazuje nám boj řádu jezovitského, Josefem II. valně potlačeného, ale v duši oddané mu šlechty a zvláště měšťanstva dosud přepevně zakotveného s novou dobou, krokem spěšným od hranic Francie se blížící.
Na jedné straně vidíme vynikajícího člena řádu pátera Ignáce, jeho přehorlivou, ctižádostnou a bezcitnou stoupenkyni paní „od pěti zvonečků“ (domu na Karlově náměstí proti kostelu jezovitskému a troskám bývalé kaple Božího těla se prostírajícího) Annu Nepovolnou a krásnou její vnučku Xaveru, která páterem Ignácem i babičkou vyhlédnuta je za špehounku, řádu jezovitskému sloužící; na druhé setkáváme se s bratry Natterery, syny otce násilníka a bureaukrata, ale matky přeněžné, odchovanky to onoho ovčáka, který za selské vzpoury krutě vězněn a konečně odpraven byl. Boj utkává se vlastně jen mezi Xaverou a mladými Natterery; mladšího, Leokada vyštve intrikami svými a babiččinými do semináře, starším, Klementem, vlastní to hlavou spiklých „dětí činu“ sama skorem jest přemožena, stávajíc se tajně jeho žačkou. Avšak když Xavera, seznavši, kým jest, varovati jej chce, neuvěří Klement přes vášnivou svou k ní lásku bývalé nebezpečné špehounce, a má výstrahu její, aby prchl, za nový úklad. Zápletka ta odehrává se za noci na kamenném mostě při kříži; dívka vidouc se zhrzenu, vyzrazuje Klementa jeho nepřátelům. V zahradě Nepovolných za slavnosti na počest jmenin paniných, jat je Klement v témže letohrádku ve vábnou jeskyni upraveném, kde Xaveře u noh jeho usazené, zvěstovával věčné pravdy, jichž tak bývala dychtiva. Tajná tiskárna ve sklepích villy „Amerika“ jest odkryta, Klementovy papíry proskoumány a on za nevlídné, tmavé noci odpraven ve troskách kaple Božího těla. Tmáři vítězí nad dětmi činu, ale Xavera zaplatí vítězství to rozumem, paní Nepovolná životem, odkazujíc dříve ještě jmění Jezovitům určené, dobročinným ústavům. Šílená, v hadry oděná „zvonečková královna“ neopouští hrobu miláčkova v příšerných troskách, až na něm dokoná. Ale símě, jehož pěstování stálo Klementa život, vzejde v bratru jeho Leokadovi, a z něho přejde na muže o mravní podstatu národa našeho vysoce zasloužilého — Bernarda Bolzano. Bratří Nattererové „třeba nezvítězili, přece pravdě cestu proklestili.“
„Zvonečková královna“ malována je barvami vesměs chmurnými; připomíná nám ony obrazy plné stínů a bledých měsíčních zásvitů, v jejichž provedení někteří proslulí umělci-krajináři osvědčili se mistry. Takový dojem, jaký zanechává v nás znamenitý román ten, činila asi za tichých večerů ta ohromná, mnohotvárná stará Praha, hostící tolik tajemství záhadných, poutajících se buď ku světlu sotva se rozbřeskujícímu, aneb ku tmě zrádně vše ohrožující.
„Zvonečkovou královnou“ i „Paní Hlohovskou“ uvádí nás paní Světlá v nejvyšší vrstvy pražské společnosti na konci minulého století. Obojí příběh znal otec básnířčin jen z vypravování pana Josefa, ale postavy z „Černého Petříčka“ a z většiny povídek cyklu „Pod starými krovy“ viděl na vlastní oči a osobně je poznal, než dceruškám o nich vypravoval.
„Černý Petříček“ odehrává se asi v letech dvacátých neb třicátých na nynějším koňském trhu, mezi stánky a v hospodě „u zlatého beránka“ nedaleko nich starobylé svoje průčelí a dlouhé své dvory rozkládající. „Černý Petříček“, ochránce to všech, z nezbedností svých se kajících učedníků, provozoval v stánkách obchod s knoflíky; ale rovněž často jako pro knoflíky, chodívali lidé k trpasličímu tomu mudrci pro dobrou radu. Matka jeho, pečenářka velmi vyhlášená, zanechala mu k opatrování malého bratra, nemanželské to dítě svoje a Malorusa, který za válek Napoleonských se šlechtickým svým pánem krátkou dobu v Praze dlíval. Hoch, František, vynikající vzácným nadáním hudebním, ustanoven je stavu kněžskému, aby takto dosti učinil za vinu matčinu. Vedle Petříčka nejvěrnější jeho ochrankyní je „paní od beránka“, která s matkou jeho ve stánkách kdysi ryby vařívala, ale přičinlivostí až na majitelku hostince se povznesla. Paní „od beránka“ má dceru Stázičku, netečnou, zamyšlenou, zimomřivou, v níž teprve František probudí jiskru života. Černý Petříček, nejosvědčenější rádce matky Stáziččiny vyhledá nepochopitelnému děvčeti ženicha v synu tandlířky či jak jí přezdívají regentky, jakési královny stánků na koňském trhu, titěrném, šviháckém to císařském ouředníku. Ale o pouti svato-Markétské do Břevnova prchnou „ty dvě děti“. František zhyne v Polsku, když mstí potupu milence jeho učiněnou, a bludnou družku muzikantovu nalézá „Černý Petříček“ i s maličkou dcerkou její jednoho dne na stupních, když stánek otevírá. Stázička po smrti Františkově pozbyla rozumu a vysílena jsouc dlouhou, namáhavou poutí brzy v náručí matčině umírá. Malá Františka stává se potěchou černého Petříčka, strýce svého, i zlomené své babičky a konečně „paní u beránka“. Oba pěstounové dočekají se ještě čestného jejího sňatku s mladým doktorem.
Příběh tento vypravován s neskonalým humorem, ale místy se v humoru tom třesou slze. Stázička jest opět jedna ze zvláštních postav, které jen Světlá stvořiti dovede; uvádí nám poněkud na paměť „Márinku konšelovu“ z románu „Na úsvitě“ a Jitku Schönbergovu za dob jejího duševního usínání. Pravým jejím protikladem je čilý, čiperný Petříček, rozený to diplomat stánků; jeho výstupy s učedníky, služkami, tovaryši, ač pouhé episody, jsou věru rozkošné. Vysoce zajímavé je líčení jízdy na pouť sv. Markétskou a slavnost po ní následující; seznamujeme se tu zase s něčím charakteristickým ze staré Prahy. Paní od beránka, neblahá Petříčkova matka, regentka a syn její, snivý, nešťastný František, vlídný kněz od sv. Jindřicha případným a poutavým jsou doplňkem příběhu staropražského, s neobyčejnou živostí vypravovaného. Proti romanticky zabarveným románům svrchu vylíčeným vyniká „Černý Petříček“ svým realismem, který přibližuje jej mnohým obrázkům z Ještěda, jako na př. „Nebožce Barboře“.
Plných deset let uplynulo od zjevení se „Zvonečkové královny“, když přinesl Ruch r. 1882. zase povídku ze staré Prahy. Bylo to první že čtyř čísel cyklu „Pod starými krovy“, jež vesměs vyšla v časopisu svrchu jmenovaném a k nimž vlastně dlužno také připočísti poslední práci paní Světlé „Škapulíř“. Odehráváť se „Škapulíř“ v témže ovzduší jako cyklus celý, ve kruzích zámožného pražského obchodnictva a průmyslnictva jako „Mladá paní Zapletalová“, „Dcera otce svého“, „Motýl“ a „Na kosatkách“.
Jsou-li „První Češka“, „Zvonečková královna“, „Poslední paní Hlohovská“ široce založenými dramaty se zakončením více méně tragickým, jsou povídky cyklu „Pod starými krovy“ genry, ale nikoliv genry svérázným humorem prodchnutými jako „Černý Petříček“, nýbrž, až na „Motýla“, neméně bojů osudných v sobe chovajícími než veliké práce předchozí. Genry nazýváme je proto, poněvadž neobsahují celé současné společnosti, ale vždy jen úzký jakýsi kruh s rázovitými jeho osobnostmi a jejich smýšlením. Genry pouhými nejsou potud, že v čelných osobnostech zračí se vždy doba, jejímž novým myšlénkám buď slouží aneb v předsudku zakořeněném na odpor se staví. Jen ve „Škapulíři“ vystupuje podklad co nejširší: slovanská vzájemnost mezi dřímajícím plemenem českým a mocným, ale v poutech tuhých sevřeným národem ruským.
„Mladá paní Zapletalová“ uvádí nás na „Uhelný trh“ v domácnost máslaře Františka Zapletala, který chotí svou učinil vychovanku Voršilského kláštera, krásnou francouzskou šlechtičnu Andělu z Mont d’Or. Cizí tento živel hluboce zarmucuje Františkovu matku, starou paní Zapletalovou, ryzí, přičinlivou to měšťanku, která by mnohem raději byla viděla po boku jeho schovanku svoji Terezu, děvče nejupřímnější duše, nejobětavějšího srdce. Tereza vlastně je duší vší domácnosti a obchodu, ona oddaně slouží vysokorodé mladé paní, churavé tetě i sobeckému Františkovi, který nemá smyslu než pro své bohatství a krásnou ač ledově chladnou svoji velitelku. Tereze klade umírající matka na srdce dítě svoje odcizené, ale stejně drahé, znajíc Františkovu nesamostatnost a netečnost, a Tereza slíbí, že vytrvá pří Andělině choti, jenž přes svoji k ní krutost ubohé dívce vždy byl drahým. Záhy dojde na splnění slibu jejího. Mladá paní Zapletalová, jsouc věrnou přívrženkyní vypuzené rodiny královské, Bourbonů, tehdy na hradě pražském sídlící, pilně navštěvuje bohoslužby ve chrámě svato-Vítském, aby spatřila její potomky v oratoři císařském. Za poutí těch, často jsouc Terezou sprovázena, seznámí se s almužníkem královským hrabětem Adolarem ze Soligny. Zahořevši k němu láskou vášnivou a syta jsouc života po boku nemotorného manžela, uniká do Francie, kam hrabě nepozorován jí následuje. Anděla pyká později za svůj přečin, umírajíc jako žebračka v malém francouzském městečku. Po čtyřech letech dochází úmrtní list i poslední její dopis, mysl zpupnou, neštěstím neskrocenou jevící, mnicha-dominikána pátera Teofila, důvěrníka rodiny Zapletalovy a sprostředkovatele Andělina sňatku. Zatím byla Tereza s trpělivostí a oddaností právě andělskou ošetřovala churavějícího, zlomeného Františka i domácnost jeho; činí tak i po první rok jeho vdovství. Ale když páter Teofil, převorem jsa pobádán, žádá na Zapletalovi, aby potlačil pověsti obětavou Terezu stíhající za pobyt její v domě jeho, opře se tomu František, všecek rozhněván, že takovou „kuchtu“, nejsprostší práce konající, ma povýšiti na místo své královny. Po smrti Františkově vyženou příbuzní Terezu z domu; ale ubohá nalézá útulek i dědictví u starých manželů, k nimž ji doporučil páter Teofil a jimž rovněž pečlivé doslouží jako svým příbuzným.
V prosté, měšťanské dívce, jejíž ryzí srdce účinnou jest protivou zpupné mladé šlechtičny, darovala nám Světlá novou vynikající podobiznu pro rozsáhlou svoji obrazárnu. Ač nesympatický, jest i její František Zapletal kabinetním kouskem povahopisného umění; jeho ústy mluví k nám valná část měšťanských synků pražských doby tehdejší. Neméně karakteristickým pro dobu jest působení pátera Teofila; vůbec jest povídka ve všech svých podrobnostech i základních tazích tak trefna a živa, že ihned vnikáme duchem v její jeviště a období, že rázem přeneseni jsme tam, kde básnířka dává jednati svým postavám: na Uhelný trh, v klášter Uršulinský, na Hradčany, atd.
Druhá povídka „Pod starými krovy“ „Dcera otce svého“ odehrává se taktéž na Starém městě, nedaleko Dlouhé třídy v Kozí uličce. Vnikáme do krámu s drobným zbožím železářským a poznáváme tu pána obchodu, Brůnu, jeho snivou, ustrašenou dceru Nynu a starou služku Markytu, která již zemřelé, rovněž plaché a manžela se strachující paní byla důvěrnicí. Zápletku mezi otce a dceru zavádí Bohdan Novotný, mladý obchodník venkovský, kterého si dívka sice zamiluje, jehož však jako jinověrce přes určitý rozkaz otcův za manžela pojíti nechce. Ale starý obchodník zalíbil si v jinochu tou měrou, že, zapudiv dceru, přijímá jej za společníka. Dívka hyne tesknotou a nedostatkem v postavení pekařské krámské; jediná stará služka chodí ji navštěvovat a přináší jí zprávy z domova a o otci, přes jeho krutost vroucně milovaném. Oba tvrdohlavci neústupní trpí; teprve když pozná starý obchodník zištnost a licoměrnost společníkovu, spěje k dceři zavržené. Ku smíru dojde mezi nimi, ale na společný život jest pozdě — dívka umírá a starý muž, trpce za tvrdost svoji pykající, brzy za ní odchází. Věrné služce zbude jako upomínka keřík muškátu, jež obě její svěřenky pěstovaly, pod nímž slzely i dumaly a který nyní stíní hrob otcův i dceřin.
Povídce zvláštního dodává půvabu, kromě zajímavých povah titulních hrdinů, šťastné vystižené zákoutí v Kozí uličce, jehož šerý krám a půvabný útulek mladé dcery jest jako protiklad pochmurné skutečnosti a zlaté poesie. Ó, kolik jí dovedla vložiti básnířka naše ve skrytý, tichý život nepatrného obchodníka a nepovšimnuté dcery jeho! Ozlatila paprsky své duše takové končiny, v nichž věru málokdo by byl zásvit poesie hledal…
Z míry romantickou je povídka třetí, ve svém zakončení téměř povésti se podobající. „Motýlem“ nazývají mladou záletnici, rodem Francouzsku, v jejíchž osidlech ocitl se i Felix Hloh, syn váženého rodu kupeckého, sídlo své v ulici Železné majícího. Mladý muž duchaplnou a roztomilou nevěstou mu dříve určenou, Laurou, záhy přiveden jest na cestu moudřejší. Hrozícímu úpadku firmy zabrání úžasný nález ve skladišti na bavlnu učiněný; skrývá se v balíku jednom totiž mrtvola černocha, drahými stkvosty ozdobená, které připadají obchodu již již klesajícímu. Pěkná ideální jest postava Laury Velechovské, která nadšení svoje pro vše krásné hledí vštípiti i ženichovi svému. Úmysl se jí podaří; všecky nástrahy pak půvabného „Motýla“ pozbývají změněnými poměry cíle. Vedle povídky „Drama zbořeného domu“ je Motýl prací, nad nímž „blankytný prapor romantismu“ vlaje nejbujněji.
„Na košatkách“ odehrává se v bezprostřední blízkosti rodného domu Karoliny Světlé, ve Staré Poštovské ulici a na břehu Vltavině, kde na místě nynějšího nábřeží Františkova rozkládala se část tržiště rybářů pražských „košatky“. Povídka otáčí se kolem osudu rybářské, či vlastně obchodnické rodiny Bursů, pánovité paní maminky, jejích obou synů, z nichž starší Augustin je bujný veselý záletník a mladší Tomáš blouznilkem a dědicem myšlének hloubavých, neohrožených, věrných u víře předků. Matka přeje si jej míti knězem, ale syn nedovede se spřáteliti se stavem, v němž neměl by volnosti myšlení. Na konec stává se jím přece a sice mnichem řádu františkánského; zhřešilť, zamilovav se zpola nevědomky do mladé, rovněž snivé ženy nevěrného bratra, která sešílí poznavši za bouřlivé noci cestu bludnou, po níž kráčí. Neshledá se nešťastník s Františkou dříve, až ve chvíli, kdy jako kněz spěchá umírající uděliti poslední pomazání.
V povídce té ze všech nejvíce je tragiky; výjev u vrb na břehu Vltavy, když řeší mladý Tomáš Bursa zdánlivý bratrský a přátelský poměr svůj k Františce, švakrové, vážnou výstrahou „Nepožádáš manželky bližního svého!“ jest z nejúchvatnějších, jež Kar. Světlá nám kdy napsala. Jako v „Mladé paní Zapletalové“ zobrazena i zde rozkošně a mistrovsky stará pražská domácnost se všemi svými přísnými pravidly, svou strnulostí i hojností. Stará Bursová, panímaminka, je panovnicí říše té osobité jediné případnou; jest to zdařilý typ, neméně než její dva synové tak rozdílní, zpanštělá dcera Anetta, starý podomek Matěj a nešťastná venkovanka Františka, jejíž láska k vodnímu světu dodává jí cosi tajemně poetického, snivý půvab duševní ještě zvyšujíc.
„Škapulíř“ jest vzpomínka z válek s Napoleonem prvním. Jest to, v době kdy tyto řádky píšeme, poslední práce spisovatelčina, uveřejněná na podzim 1889. v „Příteli domoviny“. Historie tato, vzatá zpod „starého krovu“ domu kupeckého v Dlouhé ulici jest oslavou „prvního spisovatelce známého záblesku vzájemnosti mezi Čechy a Rusy.“ Vzájemnost ta vtělena je v postavy mladé kupcové Seleny Hrazanovy, manželem a tchyní ve svých světlých snahách krutě zneuznané, a bujarého knížete Lidkova, který z ran svých v domě velkokupců Hrazanů se zotavuje. Za slavnosti na rozloučenou uspořádané, když ku písním česky Selenou zpívaným odpovídá kozácká družina knížete ukrajinskými zpěvy svými, když písně české za své přijímá, je pozměňuje, vystupuje tento moment národopisný rovněž tak živě, jako za projížděk mladého Slovana se Selenou po slavné Praze, která takořka již zapomněla, že byla kdy slavnou, českou a slovanskou. „Škapulíř“ čerpán taktéž z vypravování pana Eustacha Rotta, jemuž se po věrném účetním domu Hrazanova dostal dědictvím Škapulíř matky knížete Lidkova. Památku tu zaslala Selena po smrti sblblého svého muže Quida, Lidkovu na znamení, že s ním se spojí. Zahynuli oba, jsouce příliš dětmi nové doby — na Sibiři. Škapulíř darovala básnířka museu šlechetných manželů Náprstkových, věnujíc jim zároveň svoji knihu.
Jsou však kromě obrazů staropražských ještě jiné práce paní Světlé, jež ukazují nám základy, z nichž povstala nynější doba českého života. Čerpala je spisovatelka až na „Poslední poustevnici“ vesměs z podání své rodiny s otcovy strany, v Českobrodsku a Kolínsku usazené. Víme z jejího života, jak mocně na ni působili rázovití, hloubaví ti venkované, jak neustávala přemýšleti o strýčcích Cyprianovi, Melicharovi, o pradědečkovi, o pratetě Lidušce, o babičce své Ančičce a zvláště o tetince Josefce Böhrerové, která v historii tvoření Světlé ze všech těch zajímavých a rázovitých příbuzných zaujímá přední místo.
Poznavši kruh ten a dodělavši se k němu u Jeriů zajímavých doplňků, snadno splnila, co kdysi žádal na Němcové Purkyně[4], aby totiž šla hloub než sahají její pohádky, aby zkoumala zejména dobu Josefínskou, kolik ještě lid za ní v sobě choval osobitého, co protireformace náboženská nevyhladila. Úkolu, jehož se Němcová nechopila, dostála Karolina Světlá téměř na počátku své dráhy literární, když r. 1862. vydala „Několik archů rodinné kroniky“, k nimž rok na to připojila „Ještě několik archů“.
Obě ty práce vzbudily netajený obdiv u veškeré kritiky nejen pro zajímavý obsah a provedení, ale i pro původní, osobitou dráhu, kterou spisovatelka jimi nastoupila. Časopis „Ost und West“ píše o povídkách těch: „Z prací jmenujeme „Několik archů z rodinné kroniky“ od Kar. Světlé; román, jehož vysoko se nesoucích snah srdečně se nám sželelo, vidouce je v rámci jubilejního almanahu. Paní spisovatelka, která vedle Pflegra jediná v literatuře české pěstuje s úspěchem největším román socialní, podala tu nepopiratelně kus mistrovský.“ Radujíc se z toho, že díla toho druhu dodělávají se u čtenářstva porozumění a souhlasu, napsala ku všeobecnému přání o rok později znamenitý román „Na úsvitě“. Po mnoha letech (r. 1874) přidala ještě novellu „Purkmistrovic Katynka“.
V povídce první vylíčeny jsou osudy rodiny pantatínkovy (pradědečka Johanky Rottovy), totiž vedle něho i panímaminky a čtyř dětí: Emmericha, Melichara, Lidušky a Eustacha; poslední, děd Světlé, jen málo v děj zasahuje. V povídce druhé jest zpodobena opět rodina Blahovcová z Radošína, jejíž mladší dcera Ančička, zasnubujíc se s Eustachem (Štachýnkem) Rottem jest páskou obě rodiny i oboje vypravování k sobě poutající. Jako Melichar v první, jest sestra Ančiččina ďáselná Johanka, hrdinou druhé povídky; Johanka a Melichar jsou nejpůvodnějšími, nejrázovitějšími představiteli rodiny spisovatelčiny. V obou příbězích, mysli čtenářově téměř nerozlučitelných, viděti postavu vedle postavy, děj ráz na ráz se stíhající; neuvěříme takměř, že práce ty utvořeny v době, kdy před nedávnem povstalo Zamítání, Za májového večera, Líbánky koketiny, v nichž tolik jest úvah široce založených. Tyto „archy“ jsou jedním z nejstkvostnějších příspěvků, jež podala Světlá ke kulturní historií našeho lidu, její „panna Kateřina“ neváží mnohem méně než „Ondřej vrátných“ (v Poslední paní Hlohovské) na širším základě založený.
„Na úsvitě“ jest z diamantů nehynoucí té koruny, jíž paní Světlá ozdobila čelo vlasti; co do rozsáhlosti spletité komposice děje a hojnosti svých postav rovná se „Nemodlenci“ a s ním zároveň tíhne, ač různými prostředky, k jednomu cíli. Líčí nám román ten, ústy spisovatelčiny pratety Josefky Böhrerové vypravovaný, a jí proto věnovaný, osudy rodiny hostinského v Hrdlořezích, dětí jeho Jarolíma a Klárky, přijatého syna Pavla, i Madlenky matky jeho, obou jeho sester: tety dřevařky v Praze s dcerou Teklou, a tety rádní v Českém Brodě s manželem a druhou chotí tohoto Lucií.
Valná část románu odehrává se za dob „na úsvitě“ našeho národního obrození; proto umírá hrdina jeho „Jarolím“, že byl skřivánkem, který písní svojí předčasně nepřátelům světla denního jitro ohlašoval. Jarolím, bratr vypravovatelčin, je postava tak světlá a vznešená, že nebýti trpké jeho rozhořčenosti proti nepřátelům lidu jeho, mohli bychom ji směle nazvati božskou; není-li smýšlení jeho vždy andělským, smrt jeho jest takovou jistě. A co říci o Lucii, v jejíž bytosti a jméně zosobnil si Jarolím světlo, pro které chce žíti, pro něž umírá? — není-li, ač pouze trpná, rovněž tak dojemná jako Jarolím sám, jako „kamenná“ její sestra Márinka, ta dívka zlaté duše, jako moudrá, hrdinná Klárka, jako bídná žebračka Madlenka a jako její šťastnější, ale pak rovněž tak nešťastná sokyně? Z látky tvrdší než zjevy tyto plné něhy, neb vzletu, ale rovněž poutavy jsou Pavel milenec dvou žen, tak ctižádostný, hrdý a přece zdravého jádra, vášnivá Thekla, svérázná teta rádní, paničku doby té co nejvěrněji v sobě zračící, zpupný licoměrný její manžel, starý mudrc Martin a konečné krutě za nestálost svou potrestaný otec Klárčin.
Pestré ty osoby jako v kaleidoskopu nádherném srážejí se v četné a rovněž nádherné scény, z nichž těžko vybrati takové, které jsou v obsažné knize nejpřednějšími. Dlužno-li přece o některých místech se zmíniti, tož jmenujme vylíčení domácnosti tety rádní (malý kulturně-historický essay samo o sobě!), scény s Madlenkou ve stromořadí i u kostela Křižovníků, setkání se Jarolíma s Lucií při vchodu do domu strýcova ze staré věže a hradeb upraveného, oba výjevy na hřbitově vesnickém, oddavky Pavlovy Theklou přerušené, úmrtní scénu Lucinčinu, vjezd pana krajského — a konečně vstup knihy jednající o sedničce Klárčině a dopis Jarolímem v žaláři psaný a Pavlem jí doručený.
Tyto dva nejníže jmenované oddíly knihy jsou vznešené… Oko při nich prolévá bolestné slzy, vynucené hlubokými v nich dojmy, ale duše se povznáší, blažena jsouc dotknutím křídel andělských. Není zajisté čtenáře, který nezaplakal by při slovech Jarolímových; „Je mi volno a posvátno!… Vlast, rodící syny, kteří umírají zneuznáni, bez slávy mučedlnické, jen z lásky k ní, jimž dostačí vědomí, že byli poctivými pracovníky na oné stavbě, kterážto světu dokáže, že žije v národě ještě duch krásný, života hodný, ta, ó věř, sestro, má velkých v sobě zárodků. Cítím to na sobě, že uskuteční budoucnost všecky moje sny. Již jednou nalezl národ můj kouzelné heslo pokroku, pošinuv svět vítězně na zlaté dráze pravdy, najde je znovu! Jsem hrd na národ svůj, síla má mi ručí za sílu jeho, obětavost má za obětavost jeho, co žije ve mně, klíčí již v něm. Žehnám této zemi, již porosí zítra krev má, stokrát ji žehnám a se slzami lásky líbám pouta, tížící mne, že jsem jí zradit nechtěl. Až ji budete všichni milovati jako já, pak bude v ní den! V této vážné hodině, kde oněmí přetvářka a ješitnost před soudem vlastního svědomí, pravím ti, deset kdybych měl životů, všech bych se vzdal jako toho jediného za posvátnou svou myšlénku. — Protož setři si slzu s lící, sestro moje, zvítězil jsem, ač umírám, zůstal jsem věren světlu, Lucii!“
Kde jest ten muž romanopisec, který vytvořil nám postavu nad Jarolíma větší, kde jsou ty rozdíly pohlavní na ducha ženského působící, když podobného tichého velikána dala nám Světlá vedle své Frantiny, Evy, Feliciny a Leonily? Určitými, svěžími rysy vykresleno různé to jeviště venkovské, kam básnířka hrdiny své uvádí, ale o neskonalé lásce k matičce rodné svědčí lepé, ideální líčení, jež o Praze nejkrásnějšími barvami své palety podala dcerka blízkého pobřeží Vltavina.
„Purkmistrovic Katynka“ připomíná nám dějištěm svým opět bránu a zahradu sobeckého strýce radního českobrodského, vedle ovocného sadu při hradbách, kde Blahovcová Johanka tolik vytrpěla a kde sestra její Ančička se Stachýnkem za soumraku večerního se poznali. Odehrávalať se zajisté v místech těch, ač o mnoho let dříve. V Katynce jest kousek Enefy-kantůrčice; jest rovněž roztomila, umíněna a důmyslna. Také vztahy zde vylíčené dávají nám nazírati do zajímavých poměrů místních a rodinných, povahu doby obrážejících.
Z podání v krajině Ještědské zachycených povstaly „Poslední poustevnice“ a „Meluzina“, nezařadili jsme je v kresby a romány Ještědské, poněvadž nenáležejí k příspěvkům k povahopisu lidu pohorského.
„Poslední poustevnice“ jedná o rodině exulantské kdysi v krajině té usazené, o zemanech Lutoborských, a hlavně o jednom členu jejím rytíři Benjaminu de Bois, jenž ve Francii byl vychován a tam hodnosti doktora lékařství dosáhl. Na zámku Českodubském sídlí právě vrchnost, tož jeptišky řádu Augustianek, jimž Regina z Isolanů panství to darovala; rytíř de Bois zavolán jest, aby léčil churavou ruku abatyšinu a pozná tam mezi jiným i sestru Benediktu, bývalou mladičkou a krásnou Idélu z Dlouhých Mostů, která na usmířenou za bludařství předkův obětována byla klášteru a nyní churavé abatyši za pomocnici poslána jest. Idéla naslouchá hovoru doktorovu a neodolatelně jsouc puzena touhou poznati lépe hlubokou a neobyčejnou mysl mladého učence, přemluví bývalou svoji chůvu, sestru vrátnou Školastiku, aby svedla ji s ním v bývalém pokojíku Reginy Isolánové. Benjamin nepoznává ovšem v oděvu Reginině sestru Benediktu; stává se jí po přání učitelem a hlásá onen čistý a nadšený deismus doby té, doby Josefínské, který jsme již při Michalu Luhovském, při Ondřeji vrátných í neuvědoměle při Frantině poznali. Teprve po častějším setkání zjevuje mu Idéla, žeť naprosto pro Benjamina ztracena, jsouc jeptiškou. Nic jí nepřekáží, že bude řád její co nevidět rozpuštěn; nechce zrušiti slibu Kristu daného, chce pykati takto za rouhavou hru, kterou se srdcem vlastním i Benjaminovým prováděla. Benjamin vida se sklamána ve všech nadějích, jež kladl v reformy císaře Josefa II., poznávaje, že nebude ani stolice lékařská v jazyku českém na vysokých školách zřízena, ani svoboda všech vyznání prohlášena, ani robotníci v Českodubsku krutého jařma služby panské zbaveni, hledí vyhladiti nejhoršího škůdce lidu poještědského, pojezdného, který i po odchodu jeptišek, nynějších paní, má se státi na panství vrchním. Prostředek, jaký volí, zdá se nám poněkud neobyčejným: Benjamin usmrcuje pojezdného, Vídeňáka, ztrácí při tom sám život. Chtěje totiž bratrovcům svým, zemanům Lutoborským, nyní Lititzům, pomoci při těžké robotě kácení ohromných stromů, vyšplhá na vysoký smrk a kolébaje se na jeho vrcholku, řídí jeho pád tak, že zasáhne pojezdného smrtelně. Idéla stává se po své žádosti obyvatelkou poustevny pod Ještědem i s věrnou svojí Školastikou. Zemanská rodina odstěhuje se z „bahynek“ kamsi do kraje; mladší syn na místě Benjamina vrátí se do Francie ku starému jeho pěstounu, rytíři de Bois, jenž byl na mladého doktora jméno svoje přenesl. — Na konci svého doslovu k románu tomu píše Karolina Světlá: „Pisatelka těchto řádků navštívivši poustevnu tu dávno prázdnou a osiřelou, kdež hledala poslední její obyvatelka kýžený mír, stopujíc odsud ty vznešené runy přírody, jež ji naučil Benjamin řešiti, viděla s velikým pohnutím, že byla podlaha v ní pokryta vrstvou prsti větrem sem zavátou, v níž kvetly nejkrásnější, nejvonnější konvalinky, jež kdy spatřila a které, jak doslechla, tam kvetou dosud. I podobalo se jí, že v ty květy libodeché se proměnily slze sestry Benedikty, které zde vyronila ve svatém vzpomínání a jež byly, jak Benjaminovi pravila, to jediné, co jí lze na světě tom mu dáti.“ „Poustevnice“ vyšlá v „Příteli domoviny“ na r. 1886. příbuzná je z děl Světlé nejvíce „Poslední paní Hlohovské“; ač jest co do rozsahu značně menší, uvádí nás do sfér podobných, seznamuje se snahami a tužbami i tam proslovenými. Také doba děje je táž.
Rovněž poutavou jako skladba sama jest historie jejího vzniku, o níž nám básnířka vypravuje v literární své stati „Z naší přítomnosti“ (Vyšehrad 1888, nedokončená také pod titulem „Tužby“ v Rozhledech literárních 1887). Jsme každému čtenáři „Poslední poustevnice“ radou, aby seznámil se se statí zmíněnou; nabude tím román pro něho zcela zvláštního významu a mnohá místa, která by snad, jsa dychtiv zvěděti postup děje, přehlédl, zastkvějí se před ním ve zdvojeném lesku.
K „Poustevnici“ těsně připíná se pověst „Meluzina“ co do času, děje i vydání ji předcházející. „Meluzinou“ mnohem „Poustevnice“ kratší, obdařila Světlá almanach „Slavia“ ve prospěch nešťastného Záhřeba r. 1880. vydaný. Obsahem jejím je pověst z Českodubska o krásné a vášnivé Regině z Isolanů, paní na Dubě, která zaplanula láskou k hochu selskému a s ním v tajné manželství vstoupiti chtěla. Ale když pozná v něm potomka Vartemberků kdysi zde panovavších a zví, že milenec nechce se spojiti s potomkyní vrahů rodu jeho — která nejdříve vydávala se před ním za vílu Meluzinu — zavraždí jej na cestě k zámku vlastní dýkou. Jsouc před knězem, jí očekávajícím, způsobem děsným usvědčena ze lži, když dokládá se, že o Adamovi z Vartenberka neví, že ho nezavraždila — pyká za své provinění v klášteře, jemuž i panství svoje Českodubské daruje. Meluzina je jaksi vstupem k „Poslední poustevnici“. Rovná se jí co do plastičnosti svých postav: Reginy, Adama, paní z Dymokurů, pěstoúnky Adamovy, pátera Hilára a co do líčení krajinného. Ovšem, že má Poustevnice širší a hlubší podklad. „Meluzina“ je pravou pověstí: vábí, napíná, děsí.
Nemysleme, že tvorba naší básnířky přestala tkáti na zobrazení základních rysů našeho národního života tam, kde dotýkají se dob, na vzkříšení naše bezprostředně následujících. Její práce jeví se nám celistvou, pojímajíc i ty dni, v nichž právě žijeme. Jen čas mezi prvními desetiletími a bouřným rokem 1848. zastoupen je poměrně nejméně a to novellou „Jitřenkou“ a žertíkem „Z tanečních hodin“. „Jitřenkou“ jest zanícenému vlastenci aktuárovi Součkovi (příteli to spisovatelčina otce a skutečné osobě) mladá venkovská dívka Hedvika, která v nevinné své duši zachovala si ráz národa českého, jeho zvyky, jeho mluvu, jeho písně. Souček nucen jest se s ní rozloučiti, když Hedvika do Prahy se vydává, aby se vzdělala na choť jeho; ale dívka, byvši jata omamujícím proudem velkoměstského života, zahoří láskou k herci německému a zapomíná nadobro na ušlechtilého Čecha, přítele a ženicha svého. Aktuár, přibyvší do Prahy, poznává v divadle, jaká se s „jitřenkou“ dne českého udala proměna. Dívka, poznávajíc svůj blud, vrací se k ženichu a oba společně umírají, on žalem, že ukázala se mu jitřenka drahého národa hvězdou bludnou, rychle hasnoucí, Hedvika, aby smyla pohanu obětavému příteli učiněnou i vlastní vinu.
V „Upomínkách“ vypravuje nám paní Světlá, že přítel otcův Souček skutečně zahynul žalem nad neutěšeným stavem otčiny. Tak jak jej vylíčila ve své novelle (vyšla poprvé ve Květech 1868), jest z nejideálnějších mužských postav našeho písemnictví. Snoubenka jeho opět jest jedna ze zvláštních figur Světlé, které zdají se jaksi náležeti do oné doby národní strnulosti, kde se pohlaví ženskému dostávalo rovněž málo potravy jako vědomí českého. Mnohá bohatě nadaná mysl ženská zůstávala dlouho, ne-li navždy, ukryta pod jakýmsi půvabným, ale pro lidumila děsným závojem; viz v té příčině i Márinku konšelovu a Stázičku „od beránka“ z Černého Petříčka. Hedvika, žel! je zosobněním kmene našeho, který tak rád a snadno roucho svérázného ducha odhazuje, aby se přioděl cetkami cizoty!
O žertíku „Z tanečních hodin“ víme, že jest vzat z dívčího života spisovatelčina; psán jest s takovým humorem a zvláště pan Fryška se svým napolo obíleným domem na Vaječném trhu podán tak rozkošně, že čtenář nevychází ze smíchu.
Bohatě obmyslila básnířka rok 1848, jehož jako dívka mladinká byla svědkyní a o němž píše v Tužbách: „…tu se ozvalo mezi bouřemi roku 1848. dunění nové doby, jejížto vlnobití nás již teď uchvátilo a jejímžto heslem jest práce opravdová, vážná, úspěchu hned znatelného, významu nepopíratelného, směřující k rozhodnému odstranění konvencionelního pokrytectví, k smělému odhalení pravdy, ke konečnému objevení pravých jejích zákonů.“
Vylíčila dobu tu v pěti většinou dosti objemných novellách, jejichž osobnosti jsou výmluvným toho dokladem, jak působily nové myšlénky této výjimečné doby na ty které vrstvy pražské společnosti. V Povídce „Tři chvíle“ vystupují kruhy šlechtické, v „Mlze“, „Z ovzduší barrikád“, „Pán a sluha“ vrstvy měšťanstva a vůbec intelligence pražské; v „Bludičce“ obojí je spojeno. „Pán a sluha“ nad to je holdem čisté, upřímné duši pražské chudiny, zosobněné v pohnutlivé postavě Pavlíkově. I opovrženému tomuto chudákovi, když umírá z rány na barrikádě jej zasáhnuvší, „jest volno“ — jako Jarolímovi z románu „Na úsvitě“… Všecky tyto obrazy z doby bouřlivé malovány jsou barvami živými, leckde až nádhernými; zápletky děje všude jsou zajímavy. Líčením přírodním zvláště vynikají „Tři chvíle“ a „Bludička“, která s „Pánem a sluhou“ nejznamenitějším mezi nimi je číslem. Příběh o upřímném vlastenectví ubohého Pavlíka a o jalové komedii, již pán jeho, krásný student, s city svými provozuje, vede nás opět jednou do milé staré Poštovské ulice, právě vedle rodného domu spisovatelčina, do hostince „u Valšů“. V „Bludičce“ vedle zajímavých povah krásné a úkladné Isoldy a nadšeného, jí obluzeného studenta a bojovníka Jaromíra, okouzluje nás přelíbezné líčení domu Isoldina blíže hradeb v nynější Růžové ulici a letohrádku jejího blíže Prahy, kde rozkošná tato Kirka Jaromíra povinností jeho vlasteneckých oddaluje.
Pásku mezi rokem 1848. a těmi pracemi, jimž nebylo by lze dáti lepšího názvu než „Z naší přítomnosti“, činí práce dvě, které ovšem za doby svého vzniku byly rovněž časovými, jako jest nyní cyklus „Z našich bojů“, „Plevno“, „Miláček lidu svého“, „Pozdě“.
První z nich je novella připínající se k polskému povstání r. 1862. „Několik dní ze života pražského hejska“. Vzájemnost česko-polská v letech čtyřicátých, padesátých a šedesátých mnohem utěšeněji kvetla mezi českou společností přičiněním mnohých vážených a nadšených osobností, než za doby nynější. Povstání soukmenovců slovanských proti utlačitelům nejživější budilo účast v srdcích českých, taktéž pod tíhou práv zneuznaných těžce upících. Již v dívčích letech lnula naše básnířka vřele k polským povstalcům, jak víme z jejího života; švakr její, bratr prof. Mužáka, ještě lépe s Polskem ji byl obeznámil. Když vznesla se nová krutá bouře na drahý jí národ, zaslala mu vonný květ na upamatování, že dosud v české Praze soustrastná jeho synům a dcerám bijí srdce. Líčí nám omrzelého, blaseovaného šviháka pražského, jenž za pobytu svého v Polsku povstáním právě zmítané, vyléčen a obrácen jest mladou a na smrt v boji raněnou Polkou, šlechtičnou Jadwigou. Jak prostinký to děj — ale co nadšení v této novelce, kterou by každá česká matka měla položiti v ruce dorostlé svojí dcerky! Došel ten pozdrav sesterský také patřičného uznání, získav naší básnířce v Polsku, rakouském i ruském, mnoho přátel zvláště manžely Bronislava a Marii Grabowské, kteří stali se také nadšenými jejími překladateli.
„Za májového večera“ psáno je na památku Tylovu a vlasteneckého jeho působení v literatuře; hrdinové obrázku Jaroslav, syn učitelův, a mladá vdova Adéla jsou takovými dětmi národa, jaké on toužil vychovati svými novellami.
Obě tyto práce jsou jen dvěma body v dlouhé řadě belletristických děl časových a tendenčních, k nimž vlastně dlužno přičísti také povídky z roku 1848. a ony z doby právě předchozí, avšak jejichž nejvlastnějšími zástupci jsou zajisté jednak práce „z naší přítomnosti“, jednak ty práce, jež obírají se otázkou ženskou. Jaká to síla mocná vedla naši Světlou na dráhu, již nastoupila povídkou „Z našich bojů“ (Ženské Listy r. 1883), o tom sama s výmluvností plamennou a přesvědčivou vypravuje nám ve statích: úvodu ku práci „Z našich bojů“, vstupu ku „Vypravování staré žebračky“, „Tužbách“, „Několika slovech o významu naší literatury“ (Kalendář paní a dívek na r. 1883) a j. v.
V úvodu ku první toho druhu práci vykládá mezi jinými pravdami: „Cítíme-li, že povolují základy budovy naší národní samostatnosti, zdaž rádno si toho nevšímati, a dále jen ozdobovati její stěny malbami, její střechu štíty, její nároží věžemi? Nekáže spíše povinnost poohlédnouti se po maltě, jíž by se pukliny ty děsivé zaceliti daly? Jest to arci práce málo veselá, pro vykonavatele rovněž jako pro diváka stejně unavující a přece tak nutná, že komuž ta stavba nade vše drahá, odloží pokorně štětec a hlásí se horlivě ku lžíci zednické.“ Méně než rok na to hlásá nám opět ve vstupu k Vypravování staré žebračky: „Třeba činila publicistika, seč síly její, jak u nás dlužno co nejvděčněji uznati, přec jen bude vždy hlavním jejím úkolem, aby obecenstvo především obeznamovala s politickou situací, by mu bylo lze v ní náležitě se orientovati; k řešení otázek jiných, zejména etnických nikdy se jí nedostane za příčinou tou dostatečného času. Úloha ta náleží těm, kteří bývají často nazýváni historiografy vnitřního života národního a již mají jimi také býti, t. j. belletristům našim. Na nich záleží, aby otázky ty osvítiti se snažili jiskrou svého přesvědčení a ostřím svého péra každého předsudku a bludu škodlivého se dotkli. — Jestiť to mínění velice osudné, ale bohudíky den ke dni více se vytrácející, že umění nemá jiného úkolu, než aby výkony svými vzbudilo v myslích lidských účast a zálibu, kdežto jest zajisté úkolem jeho nejvlastnějším sloužiti duším čistým a nadšeným za posvátnou zbraň k obhájení veliké ideální trojice: dobra, krásy a pravdy, nad lidstvem se sty spanilými do budoucna sliby se vznášející. Svědomí moje po vyznání tom mi tedy velí, abych se dle skrovných svých sil a schopností pokoušela o sepsání jakési práce časové“ atd. atd.
V „Tužbách“ opět hlásá nám Světlá:, „Vždy kráčel poeta před učencem bádajícím, zkoumajícím, bedlivě měřícím a vážícím, s pochodní genia v ruce, tuše dávno, co tento teprve pracně shledává a po dlouhém namáhání a úsilí potvrzuje. Za proroka býval básník ve starověku ctěn, za tlumočníka mezi přírodou a lidstvem dosud jej uznává naše střízlivá doba.“[5]
Kdo pozorně přečte statě svrchu námi jmenované, nebude v pochybnostech, kam směřují práce Z našich bojů, Rodáci, Věnec slzičkový, Plevno, Miláček lidu svého, Pozdě. Odhaluje nám jimi spisovatelka prohlubiny, sráze a bahniska života našeho národního, jež luznou květenou, vábné rozestřenými křovisky a světélky čiperně nad nimi tancujícími oku nezkušenému jsou ukryty. (Kdo nevzpomněl by první části básně Čechovy „Podobenství“ v Nových Písních!) Ona smělou rukou odstraňuje vše to, co v líbezný sen o pouhé jen kráse nás ukolébává, až zaleknouce se zakrýváme si oči před pohledem děsivým. Kdokoli všímá si bedlivě kolotání našich důležitých otázek národních a literárních, byl by s to prstem ukázati na ty které kruhy a osobnosti, jichž se Karoliny Světlé práce časové týkají.
Nebudeme vypravovati děj románů a novel těch; dotkneme se jen podkladu některých zvláště důležitých. „Z našich bojů“ míří proti zásadě z předních našich řad r. 1882. do národa vržené o naprosté nutnosti učení se jazyku německému i v nepatrnějších školách obecných. „Plevno“ odhaluje nám podvratnost směru kosmopolitického v některých kruzích naší belletristiky k takové platnosti přiváděného. „Miláček lidu svého“ jasně ve Vladimíru Braném a doktoru Snětivci nám ukazuje, do jakýchžto rukou klade lid český své osudy a jakým to záměrům sobeckým a nekalým přispůsobují se hesla, jimiž někteří předáci důvěru i nadšenou lásku jeho si získávají. Podobné jako „Miláček“ působí i „Rodáci“; v črtě „Pozdě?“ (dříve „První akt“ zvané) upozorňuje nás spisovatelka na společenské převraty, valem k nám se ženoucí. Této otázce dělnicko-sociální slouží vedle luštění poměru šlechty k vrstvám občanským již i „Miláček lidu svého“, časový román, na důmyslné problémy vůbec bohatý, jako zase Plevno vedle hlavní své účelné myšlénky, hlásá slovanskou vzájemnost, úctu přede vším, co českého, po předcích zachovaného a kárá neplodnou háravou blouznivost.
Na básnířku těchto prací hodí se slova, jež Lucián v „Plevnu“ vyslovuje: „Povstávám na pomoc národu českému, jenž jest ohrožen zmijí zrady, která se líhne v srdcích vlastních jeho dětí!“ Obrazy z naší přítomnosti to byly, které zajisté v době nejnovější přinesly Světlé výtku, že „vítězila zde snad bojovnice nad umělkyní.“ Pochopujeme úplně nelibost jakoukoli, která zdvihla se proti těmto mravním činům… Jsou osobnosti i celé společnosti v národě našem, které tak nerady účet národu našemu skládají za svoje konání, žádajíce, aby věřeno jim bylo slepě, že kudy kráčejí, dobrou cestu zvolily. Práce podobného neohroženého „historiografa našeho vnitřního života národního“ zajisté jest jim nemila a nepohodlna. Než, nechtějme dále se obírati úvahami, které mysl básnířčinu těžce zarmoutily a ji na dráhu literární, právě vylíčenou, uvedly; chtějme doufati, že „jiskrou svého přesvědčení“ pronikla vší tmou a ji zaplašila, že „ostřím svého péra“ neřestí nám škodlivých nejen se dotkla, ale je i zahubila…
Nejsou však práce časové jakousi jen snůškou hlubokých myšlének a úvah, skvělých potýček slovních, v nichž rozvinuje spisovatelka se stejnou dovedností mínění vlastní jako protivníkovo. Vynikají rovněž poutavým dějem, mistrně propracovanými postavami, líčením okolí a ovzduší do podrobností provedeným, jako jiné veliké skladby. Ve příčině té zvláště dlužno jmenovati Plevno, Miláčka a Z našich bojů. I zde jsou to namnoze duchaplné, neobyčejným vzletem i citem ryzím předčící ženštiny, které svých snah učinila prostřednicemi: vizme Leonilu v „Miláčku l.&nbsolsv.“, Luběnku v „Plevnu“, tetu Albínu v „Bojích“, Celestu v črtě „Pozdě?“. K nim řadí se mužové jako pan Srdečný, Lucián, Boleslav Braný, Albín Záruba.
Účelem úzce spojeny jsou s obrazy a ohlasy časovými „tendenční povídky pro náš lid“, jimiž chtěla spisovatelka do ruky milované, ze které mnohý ovšem nebroušený stkvost přijala, vložiti přesné vodítko na trnité a nebezpečné dráze života a působení národního. Povídky ty přimykají se úzce k poměrům a potřebám mravním, hospodářským a společenským, našeho lidu, zvláště na hranicích jazykových. Činnost literární, která je zrodila, je doplňkem činnosti veřejné, jež lidu pohorskému, částečně s pomocí jiných osvícenců darovala mnohou školu, mnohou hojně zásobenou knihovnu. (Známo, že škola česká ve vsi Poještědské Petrašovicích, i v Liberci děkuje paní Světlé a jiným s ní národovcům svoje zřízení; z knihoven jí zbudovaných vyniká Dolnopasecká.) Jsou to povídky: Na zdar důstojného, Na bludné cestě, Hospodská v Letovicích, Bohatá nevěsta, Nezabloudil a Satanáš. Všecky zamlouvají se nám srdečným tónem, jímž zajisté ihned k srdci lidu venkovského se přitulí, zdravým svým základem a ideálními snahami.
Roztomilá povídka „Na bludné cestě“ jasně zobrazuje zhoubnost německých škol pro české děti. Ta Markétka pernikářova je v zakuklení rozkošného diblíka věru strážný genius lidu, nejinak než hospodská v Letovicích Justa, která opět vážnou odhodlaností svou nás poutá. Povídka jejím jménem nadepsaná stejnou má tendenci s předešlou. Příležitostná črta „Na zdar ďůstojného“ věnována byla slavnostnímu listu „Národ sobě“; vedle pobídky ku horlivým sbírkám na divadlo Národní, ušlechtilou to budoucí školu dětí českých, shledáváme se v ní i s přímluvou za sňatky na základě obapolné úcty.
Mravní tuto zásadu hájí také povídka „Bohatá nevěsta“, sloužíc vedle toho ještě krásným pravdám jiným a podávajíc současně v rouše přepůvabné povídky úplný „breviář moderního hospodáře“. „Bohatá nevěsta“ jest skladba rozsáhlá a z „tendenčních povídek pro náš lid“ téměř dílo nejpřednější. Mohli bychom ji týmž právem vřaditi do „kreseb Ještědských“; neboť i v zrcadle této tvorby zračí se horské ovzduší a rázovité okolí způsobem nejvýše poutavým, i v ní shledáváme se s mnohou vznešenou myslí, zlatým srdcem, tvrdou, nepodajnou lebkou českého severu, nám tak památného. Jeť otec Blažejův i mladý, nešťastný jeho syn, kteří „ten pokrok“ a národ náš tak velice milují, jednoho jen ducha s Šimonem, který nad „tím ukřižovancem“ se rmoutíval, Bětunka a starý Potůček, otec její, rovněž nám k srdci přirostou jako třeba Enefa a její pradědeček, — Kačenka Donátova nic Francce mlynářově nezadá. Avšak většina těch postav oblečena již „v nachový plášť nových, volných myšlének“, jsou dítky doby naší přítomné a spisovatelka je stvořila, ne aby byly památkou svérázného ducha předků, nýbrž, aby jejich slova a činy byly poučením mladému pokolení, kde chybuje, kde s prospěchem si vede. „Bohatá nevěsta“ vypravuje nám o Blažeji Trnkovi, jehož otec tak tuze hleděl si „toho pokroku“ národního, až synovi nejmladšímu zanechal na statku dluh. Mladý sedlák si umiňuje, že statku nepustí a sestry, jak otcem jim slíbeno, slušně vybude. Aby tak učiniti mohl, pídí se pomocí dohazovače Lašťovičky po bohaté nevěstě. Avšak zjeviv se s úmyslem svým nejdražšímu příteli svého otce, Potůčkovi, drůbežníkovi, a dcerce jeho, roztomilé Bětunce, všechnu vážnost u nich ztrácí. Měli jej za vzor čestného jinocha, za důstojného dědice otcova — prospěchářství jeho zdánlivé na dobro od něho je odvrátí. Blažej ožení se s bohatou, přihrublou Kačenkou, očistí statek od dluhů, zachová otci mezi občanstvem chvalnou památku, vdá sestry, — ale stává se nekonečně nešťastným. Žena jeho nemá sebe skrovnějšího vzdělání, milým jeho snahám se posmívá, je zpurná a na konec chce za svoje peníze vládnouti na statku po starosvětském způsobu svých rodičů. Zálibou svou ve knihách, hospodářských listech a strojích rozhněvá si ji Blažej na dobro, za to získá si bratra jejího Stáňu, který je tmářských rodičů, bratra i sestry Kačenky pravým opakem. Pro řezačku jakousi dojde k výstupu krvavému; Blažej ve hrozném hněvu ji rozbije a poraní se při tom nebezpečně. Lítostí a strachem před jeho smrtí jata, spolu i domluvami Stáňovými pohnuta, obrací se Kačenka zvolna a když Blažej se pozdraví, zavládne v domě alespoň snesitelný mír. Milostnou Bětunku, k níž Blažej tak lnul jako ona k němu, získá si Stáňa za ženu. — Ve vypravování z míry zajímavé, plné znamenitých výjevů, rozesílá spisovatelka plnou hrsť moudrých rad hospodářských a společenských.
Povídka „Nezabloudil“, v témž čase (1883) sepsaná, čelí proti podvratným, veřejnému pořádku, mravnosti i národnosti naší stojně záhubným snahám socialisticko- anarchistickým, které se z dělnictva tu tam i mezi lid selský rozšiřují v rouše často vábném a nenápadném. Jejich zosobněním jest tu jednatel „Hojnosti“, bývalý sazeč Jiruš a všecka společnost v Žaludově „u zeleného beránka“, tajně se shromažďující. Živel dověrný, nezkušený mezi lidem selským, jemuž, že sám jest čist, vše čistým jest, znázorněn jest mladým Jakubem. Prozíravější, rozvážnější občanstva část představuje zelinář Nikodem, k němuž Jakub, jda bouřnou nocí od „beránka“ a pln jsa podvratných plánů svých soudruhů, zabloudí. Nikodem, přispůsobuje důmyslně zákony světové své zahradě, obrátí vznětlivého Jakuba na svoji víru. Zasnoubiv se s Filoménkou, sestrou zelinářovou, ve které pozná dívku, po níž dávno tajně toužil, stává se Jakub nejen učněm, ale i bratrem Nikodemovým. — „Nezabloudil“ probírá otázku nejvýše palčivou a řadí se takto k pracím „Pozdě?“ a „Miláček lidu svého“. Kéž dostane se tisícům prostého čtenářstva do ruky! — zabrání takto mnohému zlu!
Ač nehonosí se barvitostí tak pestrou a scénami tak živými, plastickými jako „Bohatá nevěsta“ má „časový ten ohlas“ právě pro účel svůj cenu velikou. V těchto dvou „tendenčních povídkách“ jsou to na rozdíl od „Bludné cesty“ a „Hospodské v Letovicích“ muži, jež spisovatelka učinila strážci nejdražších pokladů národních. Tam Markétka a Justa, zde Blažej Trnka i otec jeho, starý Potůček a Nikodem; Bětunka a Filomenka jsou jich něžným doplňkem.
„Satanáše“ dlužno řaditi také do tohoto cyklu, ač rozsahem podobá se spíše románu. „Satanášem“ je syn drábův z Pojizeří, nenávidějící svobodných snah r. 1848; jako student způsobí v řadách se mše na Koňském trhu se ubírající omladiny takový zmatek, že nepozorují, jak vede je vstříc záhubě. Nemoha po zničení moci drábovy dále studovati, ožení se s mladou vdovou na statku u Trnků a pomocí listin otcem mu dodaných stává se démonem všeho soudů chtivého okolí, spolu všem osvíceným a českým snahám co nejrozhodněji čele. S vnučkou zrádce Jana Šilhána, jehož teď po statku jen starým Trnkou nazývají, setká se mladý vlastenec Konstantin Hrdý, synovec a vychovanec buditele národního notáře Konejšila, jenž byl Šilhána kdysi soudruhem a zrádného jeho činu nejbližším svědkem. Konstantin vyslán jest strýcem do Pojizeří, aby studoval tamní poměry a působil ku zřízení nových českých škol. Zalíbiv si Martu Trnkovou, křísí v ní vědomí vlastenecké a přiměje notáře, aby u děda za její ruku pro něho se ucházel. Starci se na vzájem poznají a Marta doví se, kdo jejím dědem. Prchá od něho k farářově sestře a nechce s Konstantinem se shledati, aby nespojil se s krví proklatcovou. Konstantin s bolem pochopuje jednání její; ale konečné, když starého Trnku z rozčilení raní mrtvice, přece Marty dosáhne. Ze statku provinilcova hodlají oba těžiti k dobru národnímu.
Románek tento z Pojizeří zračí v sobě dvojí dobu, dvojí zápasy: starý čas poroby zápasící s rokem 1848, a dobu nynější, v níž zvláště na pomezí našem vzplanul se vší horoucností boj o národní statky nejdražší. Jest v každém svém řádku způsobilý, aby ve vábném rouchu novellistickém naléhavými svými pravdami vnikl v srdce lidu, jemuž jest ustanoven. Byla by to utěšená idylka z líbezného Pojizeří, v níž milostná postava Martina rozlévá vábné teplé světlo, kdyby se nad ní nevznášel vážný mrak Šilhánovy minulosti; avšak právě tento stín dodává kresbě mohutnosti a jejímu významu hloubky.
Povídka „Na bludné cestě“ poněkud přepracovaná stala se, vřaděna jsouc v Urbánkovu knihovnu, jednou z prací ustanovených mládeži. Jest jich osm; šest povídek kratších: Cizota, Šťastný převrat, Přece jen do české, Družky, Zimní neděle, Touha po vzdělání, a kromě svrchu jmenované ještě rozsáhlá práce „Škola mé štěstí“, která vyšla již r. 1867. v Dědictví Svatojanském. Knihu tu rozmilou dostala pisatelka těchto řádků do ruky v exempláři zbaveném titulního listu, když již byla poznala některé romány a povídky Karoliny Světlé. Četla, četla dále, sloh i jazyk zdál se jí povědomým, postavy mile a známě se zamlouvajícími — až konečné přišla k vylíčení slunného břehu Vltavského, k tužbám chudého děvčátka, dojemně vyjádřeným — ne, tu knihu psalo jen jedno, drahé péro, pomyslila si — a skutečně se přesvědčila, že poutavá ta povídka pro mládež měla Karolinu Světlou za tvůrkyni. I menší povídky plny jsou ušlechtilé mravní i vlastenecké tendence; „Zimní neděle“ je vzpomínkou na laskavého, milovaného otce spisovatelčina.
Nad míru důležitým odvětvím činnosti básnické slavné této paní jsou spisy věnované řešení ženské otázky. Jest jich řada dosti rozsáhlá, větších i menších. Mnohé, ba většina z nich pocházejí z prvních dob básnířčiny tvorby, což dosvědčuje nám, jak ihned za přední úkol svůj považovala pracovati k odstranění pout společenských pohlaví její tísnících a vad je znešvařujících. Jsou ty práce dozvuky nesčíslných trapných hodin, které prožila jako děvčátko i dívka dospívající a jichž družky svoje chtěla ušetřiti.
Avšak paní Světlá ani jako povaha literární, ani jako povaha veřejná není emancipistkou ve výstředním toho slova smyslu. Ona přeje si, aby vzděláním duch ženský povznesl se na úroveň ducha mužského — lépe řečeno, aby zmizel ten pošetilý rozdíl pohlaví ve světě duševním, aby nadání zápasilo o palmu, kdekoli k tomu jest způsobilé, bez ohledu na to, v čí mozku dar ten uhostěn. Paní Světlá přeje si, aby žena nebyla automatem, hračkou, břemenem, nýbrž aby stala se mužovou spolupracovnicí v práci jakékoli, jeho utěšitelkou, podporou jeho a vší společnosti lidské, v níž tak veliká, významná přisouzena jí úloha. „Jak mnohým zločinem neuvědomělým již se mstila žena národům svým za to, že na myslícího člověka vychována nebyla!“ volá Světlá v úvodu k Upomínkám, v němž rozbírá otázku vychování žen českých se stanoviska národnostního. Snažila se spisy svými poctivě a neunavně, aby novým, vážnějším snahám připravila mezi ženami a dívkami českými útulek, aby z kořene vyvrátila netečnost, povrchnost, titěrnost a vlahost smýšlení národního i mravního, mezi nimi, jako mezi mnohými z družek jinorodých, bující. Nesměřují k tomu pouze práce belletristické, ale mnohé spisy poučné, jako především „Upomínky“, „Listy k ženám o ženách“, „O vychování žen“, „Několik slov o významu naší literatury“ atd.
Z děl básnických otázce ženské slouží romány: Láska k básníkovi a V zátiší, novelly a povídky: Dvojí probuzení, Společnice, Zamítání, Sestry, Líbánky koketiny, Rozcestí, Konec a počátek, Okamžik. Jest to román „V Zátiší“ s velebnou postavou své Ivany, který spolu s novellou „Konec a počátek“ razí ženě cestu jako spolupracovnici vznešených úkolů a snah muže učence. Zároveň jest „Zátiší“ výmluvným zobrazením stesku, Čelakovským před tolika desetiletími proneseného:
„Ne horoucnost povalčná
zjedná duchu potravu;
práce tichá a společná
získá vlasti oslavu.“
Jest to román „Láska k básníkovi“ (k němuž popudem byla rozmluva rodiny Rottovy s básníkem Hálkem), který ukazuje vyvolenkyním pěvců národních, jak zachovati se, aby mysl básnická, duchem jejich napájena, ale poměrem k nim nepoutána, dostála úloze jí předurčené. Hálkova báseň „Jen sevšednět mi nedej, Bože“ stejnému popudu děkuje vznik svůj. Leckomu bude se zdáti měnavý osud Isabellin poněkud romanticky přibarveným; ale postava ta navždy bude ozdobou děl Světlé i našeho románopisectví. Zásadu: obětovati se blahu a prospěchu jiných hájí i „Dvojí probuzení“, o němž jako o první práci Světlé již v životopisu jejím zevrubněji jsme pojednali.
„Rozcestí“ jest obrazem pravé umělkyně, která umění i štěstí svoje milostné obětuje; luzné, nejjemnějšími barvami namalované postavě Ervínině je pyšná, bezcitná Coronna nejúčinnější protivou.
Novelly „Zamítání“, „Líbánky koketiny“ a „Sestry“ namířeny jsou zvláště proti mělkosti, rozmarnosti a licoměrnosti duše ženské a ukazují na zhoubnou žeň, lidstvu a národu z nich kynoucí. „Společnice“ jest obrazem trapného postavení mladé chudé dívky, jež nucena je skromné svoje vzdělání využiti na prospěch tvrdých boháčů. Paní radová Nováková jest jeden z typů pražské společnosti středních dob tohoto století. Ku bolestnému vzdechu, který dere se nám z duše nad milostnou Aninkou, hrdinkou půvabné povídky, odpovídá nám potěšitelně — Ženský výrobní spolek autorkou založený…
Společnice, Láska k básníkovi a Okamžik jsou z prací věnovaných otázce ženské nejplastičtějšími; vynikají bohatým dějem a barvami stkvělými. Drobnůstka „Okamžik“ napsaná pro almanach Umělecké besedy „Máj“ jest řady té perlou. Zajisté těžko uvěřiti, že všecky přednosti péra paní Světlé shrnuty v tuto črtu — a přece tomu tak. Ferdinand Schulz o ní praví v Nár. Listech 1872: „Jest to vzor tak zvaného kabinetního kousku. Interessantní situace, duchaplné spracování, elegantní ukončení, mistrné dílo moderní psychologie…“ Nebudeť se zajisté nikdo domnívati, že práce tyto jsou, přes účel svůj, jakousi „literaturou ženskou“. Veliká duše Světlé není ani schopna toho, proti čemu horlí tak usilovně v Upomínkách str. 99—105; ona vždy co nejrozhodněji se opírala zakládání sbírek belletristických výhradně dámám ustanovených, volajíc: „Což jsou pravdy dvě, jedna mužům, jedna ženám ustanovená?“ I novelly ženskou otázku probírající poskytnou vážným mužům (a snad právě jim!) hojnost látky k pilnému přemýšlení.
Rázem svých postav ženských pojí se k druhu prací prve jmenovaných i čtyři novelky, jež bychom nazvali specielně salonními. Odehrávají se vesměs v kruzích drobné šlechty neb statkářstva a sloužily by každému novelistovi ku cti; před velikolepým základem a významem prací jako Nemodlenec, Zvonečková královna, Poslední paní Hlohovská a j. v. ustupují ovšem do pozadí. Jsou to: „Tonoucí růže“, „Debora“, „Zasnoubení“ a „Dcera pouště“. Z nich poslední zvláště předčí trefností svých postav; svěžím koloritem honosí se všecky v míře nadobyčejné.
Zbývalo by nám ještě promluviti o pracích paní Světlé, které vymykají se belletrii, umění romancierskému. Jsou to kromě rozličných menších statí hlavně její memoiry „Upomínky“, „Pan policejní kommissař“ a „Z literárního soukromí“. Oplývají ovšem všecka tři díla takovým bohatstvím drobných obrázků a postav výrazných, že by snadno bylo připočísti je ku plodům činnosti básnické — byť i reprodukovala pouze, co pamět básnířčina si zachovala, a nikoli, co fantasie její vytvořila. Citovali jsme z Upomínek i z Literárního soukromí tolik výrokův a statí, že leží podstata jejich před čtenářem zajisté jasně odhalena. Jsou obojí memoiry schránkami plnými zlatých zrn; stačily by samy o sobě, aby staly se nám vodítkem mravním a zvláště vlasteneckým. Jako ve většině básnických prací paní Světlé, zde po přednosti vztýčen prapor s heslem: „Myšlénky!“ Kolik je našich spisovatelů, již prapor takový třímají v čase, kdy rázovitý „detail“, podrobný rozbor psychologický hlavní jsou snahou umělcovou?
„Upomínky“ a zajímavý jich doplněk „Pan policejní kommissař“ jsou zpovědí života Karoliny Světlé; „Z literárního soukromí“ spolu se statěmi „Z české literatury“, „Vzpomínka na básníka z našeho lit. obrození“, „Tužby“, „Několik slov o významu literatury“ s některými proslovy jejích románů (již dříve citovanými) jsou zpovědí její literární. Obojí memoiry co do kulturního momentu ceny jsou veliké, podávajíce nám obraz našeho života soukromého od počátku tohoto století do let osmdesátých a doplňujíce takto dílo, které vykonala paní Světlé poesie. Veliký mravní jejich význam spočívá v souzvuku, jakým vyznívají s konáním autorčiným. Není zde ani jediné nadšené fráze; paní Světlá nekoná velikých mravních svých činů jen pérem — ona každé chvíle dokládá je skutky. Z mnohých vět „Literárního soukromí“ uvádíme pro příklad jen tuto: „Kterémužto psychologovi se podaří objeviti nám, odkud se u nás vzal první zárodek onoho nepochopitelného bludu, že nám, národu ze všech stran ohroženému, cizími živly skrz naskrz prosáklému, není nikterak potřebí napnutí veškerých sil, abychom stejně šťastně s jinými národy pokračovali a pokrokem tím se udržovali, nýbrž že si máme libovati v konservativní zahálce? Aby pracovníku k činnosti se hlásícímu se neposkytovalo nejen žádného povzbuzujícího uvítání, nýbrž aby se mu projevovalo povržlivou chladností a nevrlou antipatií, že o jeho snaživost nikdo nestojí? Zdali pak znají badatelé v dějinách jiných národů momentu podobného?“ K otázce této bolestné dlužno odpovědíti, že ani my bychom ho neznali, kdyby naše všecky osobnosti veřejné a literární jako paní Světlá vítaly každý slibný zákmit talentu, každý pokus zdárné práce s radostí upřímnou a povzbuzením nejutěšenější. Jak blaze by u nás bylo, kdyby splnily se všecky tužby ve spisech paní Světlé, ať básnických, ať poučných, vyslovené!
Pro lepší přehled přidáváme ku svému rozboru chronologický seznam děl naší básnířky. Rokem alespoň přibližně naznačen čas vzniku, vydání též dle času jsou číslována.
| 1858. | Dvojí probuzení. 1. Máj 1858, 2. Sebrané spisy u Kobra (Národní bibliotéka) II. |
| 1858. | Sefka. 1. Posel z Prahy 1888, 2. Sebrané sp. Kobr. II. |
| 1859. | Sestry. 1. Obrazy života 1859, 2. Sebrané sp. Kobr. II. |
| 1859. | Společnice. 1. Máj 1859, 2. Laciná knihovna, 3. Salonní bibliotéka |
| 1860. | Líbánky koketiny. 1. Obrazy života 1860, 2. Sebrané spisy Kobr. III. |
| 1860. | Láska k básníkovi. 1. Bibliotéka původních románů 1860, 2. Sebrané spisy Kobr. II. |
| 1860. | O Krejčíkově Anežce. 1. Bibl. pův. rom., 2. Laciná knihovna 1873, 3. Salonní bibliotéka 1881 |
| 1860. | Zamítání. 1. Lumír 1860, 2. Sebrané spisy Kobr. III |
| 1860. | Za májového večeru. 1. Máj 1860, 2. Sebrané spisy Kobr. III. |
| 1861. | První Češka. 1. Slovanské besedy, 2. Sebrané sp. Kobr. I. |
| 1862. | Skalák. 1. Lumír 1862, 2. Laciná knihovna, 3. Salonní bibliotéka |
| 1862. | Několik archů z rodinné kroniky. 1. Máj 1862, 2. Ústřední knihovna, 3. Sebrané spisy Kobr. II. |
| 1862. | Slavnostní proslovení při svěcení praporu Sokola pražského. Národní Listy 1862. |
| 1863. | Cikánka. 1. Rodinná kronika, 2. Laciná knihovna, 3. Salonní bibliotéka |
| 1863. | Ještě několik archů z rodinné kroniky. 1. Almanah Cyrillometodějský, 2. Ústřední knihovna, 3. Sebrané spisy Kobr. II. |
| 1863. | Lesní panna. 1. Boleslavan, 2. Sebrané sp. Kobr. II. |
| 1863. | Několik dní ze života pražského hejska. 1. Květy 1863, 2. Sebrané spisy Kobr. II. |
| 1864. | Na úsvitě. 1. Národ 1864, 2. Samostatně u Kobra, 3. Sebrané spisy Kobr. VI. |
| 1864. | Lamač a jeho dítě. 1. Zlatá Praha 1864, 2. Laciná knihovna, 3. Salonní bibliotéka |
| 1864. | Naší mládeži. 1. Po desíti letech (alm.), 2. Sebrané spisy Kobr. V. |
| 1866. | Z tanečních hodin. 1. Květy 1866, 2. Sebrané spisy Kobr. III. |
| 1866. | Drama zbořeného domu. 1. Květy 1866, 2. Sebrané spisy Kobr. III. |
| 1866. | Rozcestí. 1. U Kobra 1866, 2. Sebrané sp. Kobr. V., 3. Samostatně u Kobra 1890. |
| 1867. | Vesnický román. 1. Květy 1867, 2. Matice lidu 1869, 3. Sebrané spisy Kobr. IV. |
| 1867. | Dcera pouště. 1. Květy 1867, 2. Sebrané sp. Kobr. IV. |
| 1867. | Z Ještěda. 1. Světozor 1867, 2. Sebrané sp. Kobr. III. |
| 1867. | Škola mé štěstí. 1. Dědictví Svatojanské 1867, 2. Samostatně u Urbánka. |
| 1867. | Listy k ženám o ženách. Květy 1867. |
| 1867. | O vychováni žen. Květy 1867. (Vyšlo již dříve v překladu německém v Rütterově „Reformkalender“.) |
| 1868. | Kříž u potoka. 1. Matice lidu 1868, 2. Sebrané spisy u Grégra I. |
| 1868. | Jitřenka. 1. Květy 1868, 2. Moravská bibliotéka Šaškova 1887. |
| 1869. | Kantůrčice. 1. Květy 1869, 2. Spisy sebrané Grégr. III. |
| 1870. | Frantina. 1. Květy 1870, 2. Sebrané spisy Grégr. V. |
| 1870. | Večer u koryta. 1. Květy 1870, 2. Česká stráž 1890. |
| 1870. | Poslední paní Hlohovská. 1. Světozor 1870, 2. Spisy sebrané Grégr. II. |
| 1871. | Mladší bratr. 1. Květy 1871, 2. Sebrané sp. Kobr. IV. |
| 1871. | Hubička. 1. Qsvěta 1871, 2. Kresby z Ještědí (Laciná knihovna) |
| 1871. | Černý Petříček. 1. Světozor 1871, 2. Spisy sebrané Grégr. III. |
| 1872. | Námluvy. 1. Osvěta 1872, 2. Kresby z Ještědí. |
| 1872. | Zvonečková královna. 1. Matice lidu 1872, 2. Sebrané spisy Kobr. V., 3. Samostatně u Kobra 1890. |
| 1872. | Ten národ. 1. Květy 1872, 2. Sebrané spisy Grégr. V. |
| 1872. | Okamžik. 1. Almanah Umělecké besedy, 2. Sebrané spisy Grégr. V. |
| 1873. | Nebožka Barbora. 1. Osvěta 1873, 2. Kresby z Ještědí. |
| 1873. | Nemodlenec. 1. Světozor 1873, 2. Sebr. spisy Grégr. IV. |
| 1874. | Konec a počátek. Ženská bibliotéka 1874. |
| 1874. | Upomínky. 1..Osvěta 1874 a 1875, 2. Libuše 1888. |
| 1874. | Purkmistrovic Katynka. 1. Almanah Souzvuk, 2. Salonní bibliotéka. |
| 1877. | Debora. 1. Ženské listy 1877, 2. Sebr. spisy Kobr. III. |
| 1878. | V Zátiší. 1. Osvěta 1878, 2. Sebrané spisy Kobr. IV. |
| 1878. | Přišla do rozumu. 1. Ženské listy 1878, 2. Kresby z Ještědí. |
| 1878. | Z české literatury. Ženské listy 1878. |
| 1878. | Teta Vavřincová. 1. Koleda, 2. Kresby z Ještědí. |
| 1879. | Poděkovací přípis studentstvu. Upomínka na jub. K. S. |
| 1879. | Tonoucí růže. Ženské listy 1879. |
| 1880. | Tři chvíle. Osvěta 1880. |
| 1880. | Zasnoubení. Květy 1880. |
| 1880. | Z ovzduší barrikád. Světozor 1880. |
| 1880. | Z literárního soukromí. Ženské listy 1880. |
| 1880. | Na zdar důstojného! „Národ sobě“ (list památní). |
| 1880. | Plevno. Světozor 1880. |
| 1880. | Modřín Marie Teresie. Boleslavsko. |
| 1880. | Meluzina. Almanah Slavia. |
| 1881. | Pan policejní kommisař. Světozor 1881. |
| 1881. | Pozdrav Zoře. Zora. |
| 1881. | Bludička. 1. Ruch 1881, 2. Kalendář paní a dívek 1890. |
| 1882. | Mladá paní Zapletalová. 1. Ruch 1882, 2. Kalendář paní a dívek 1888. |
| 1882. | Na bludné cestě. 1. Laciná knihovna národní, 2. Urbánkova knihovna pro mládež. |
| 1882. | Miláček lidu svého. Světozor 1882. |
| 1882. | Divousové. 1. Zora 1882, 2. Pečírkův kalendář 1890. |
| 1882. | Úvaha o knize „Bernard Bolzano“. Ruch 1882. |
| 1882. | Pán a sluha. 1. Vánoční almanah Dörflův 1882, 2. Svatvečer 1890. |
| 1882. | Úvod k literárnímu přehledu Uměl. Besedy. |
| 1883. | Bohatá nevěsta. 1. Domácí krb 1883, 2. Kal. Ottův. |
| 1883. | Nezabloudil. 1. Vesna 1883, 2. Kalendář Ottův. |
| 1883. | Z našich bojů. 1. Ženské listy 1883, 2. Svatvečer 1890. |
| 1883. | Touha po vzdělání. 1. Jarý věk 1883, 2. Urbánek, Knihovna ústřední pro mládež 1888. |
| 1883. | Šťastný převrat. 1. Jarý věk 1883, 2. Urbánek, Knihovna ústřední pro mládež 1888. |
| 1883. | Družky. 1. Jarý věk 1883, 2. Urbánek, Knihovna ústřední pro mládež 1888. |
| 1883. | Přece jen do české. 1. Jarý věk 1883, 2. Urbánek, Knihovna ústřední pro mládež 1888. |
| 1884. | Cizota. 1. Jarý věk 1884, 2. Urbánek, Knihovna ústřední pro mládež 1888, Šimáčkův kalendář 1887. |
| 1884. | Dcera otce svého. Ruch 1884. |
| 1884. | Z vypravování staré žebračky. Osvěta 1884. |
| 1884. | Mlha. Vesna 1884. |
| 1884. | Hospodská v Letovicích. Kalendář Ústř. Matice 1885. |
| 1884. | Motýl. Ruch 1884. |
| 1885. | Zimní neděle. 1. Jarý věk 1885, 2. Urbánkova ústřední knihovna pro mládež. |
| 1885. | Na košatkách. Ruch 1885. |
| 1885. | V Hložinách. 1. Světozor 1885, 2. Kab. knih. Šimáčkova. |
| 1885. | Heydukovi. Sborník na oslavu 50l. zroz. Heydukových. |
| 1885. | Satanáš. Přítel domoviny 1885. |
| 1885. | Májová vzpomínka na básníka z máje našeho liter. obrození. Přítel domoviny 1885. |
| 1886. | List břečtanový na pomník J. Baráka. |
| 1886. | Poslední poustevnice. Přítel domoviny 1886. |
| 1886. | Do tisícího čísla Světozora. Světozor 1886. |
| 1886. | V Máchův den. Paleček 1886. |
| 1887. | Rodáci. Zlatá Praha 1887. |
| 1887. | Věnec slzičkový. Zlatá Praha 1887. |
| 1887. | Josefů Josef. (Prostá mysl) Osvěta 1887. |
| 1887. | Kterak té dohodli. (Prostá mysl) Osvěta 1887. |
| 1887. | Černá divizna. (Prostá mysl) Osvěta 1887. |
| 1887. | Jindřich Fügner v mé paměti. Pod praporem Sokolským 1887. |
| 1887. | Stráži na severu. Stráž na severu 1887. |
| 1887. | Pozdě? (První akt) O bídě lidské 1889. |
| 1887. | Časová úvaha. Stráž na severu 1887. |
| 1887. | Větrně. (Prostá mysl) Literární premie Uměl. Besedy 1888. |
| 1887. | Tužby. 1. Rozhledy literární 1887, 2. Svatvečer 1888. |
| 1887. | Aforism. Památník Řip. |
| 1888. | Dopisy paní Kateřiny Kroužilkové I, II. Svatvečer 1888. |
| 1888. | Vzpomínka. Almanah Dobroslava 1888. |
| 1888. | Několik slov o významu naší literatury. Kalendář paní a dívek 1889. |
| 1889. | Ze starých časů. (Prostá mysl) Pečírkův kalendář 1889. |
| 1889. | Škapulíř. Přítel domoviny 1889. |
Jak ze seznamu zřejmo, vycházely Sebraných spisů Karoliny Světlé dvě řady; řada u Grégra dospěla pěti svazků a zanikla na zármutek čtenářstva a nelibost současné kritiky. Řada u Kobra v Národní bibliotéce vydávaná doplní se v brzku na šest dílů. Jiná souhrnná vydání kratších povídek vyšla u J. Otty v Laciné knihovně i Salonní bibliotéce. Spisy pro mládež vyšly u Urbánka pod souhrnným titulem „Ctěte rodný jazyk svůj.“ Největší počet prací roztroušen jest dosud po časopisech nejrozmanitějších. I bylo by přežádoucno, nejen aby vydávání Sebraných spisů co nejrychleji pokračovalo, ale aby vedle skvostnější úpravy přichystáno bylo pro lid a kruhy nejširší i laciné vydání. Takové s prospěchem bylo by začíti s pracemi dosud po druhé netištěnými.
Karolina Světlá, vyjímajíc články poučné a memoiry, zůstala při jediné formě. Básní ani dramat nenapsala, ač již při objevení se jejího Vesnického románu prorokoval jí na př. Neruda veliké úspěchy v tomto druhu umění básnického. I jest vskutku hluboce litovati, že nepokusila se některou svoji skladbu napsati pro prkna divadelní. V dílech jejích tolik je dramatičnosti, podaří se jí vždy tak znamenitě vložiti postup i rozuzlení děje v ústa svých hrdinů, že by se bylo jejími dramaty a tragediemi dostalo obecenstvu vzácných požitků. Snad nepřikročila nikdy k práci dramatického básníka, aby nebylo čtenářstvu postrádati hlubokých a třpytných těch proudů myslitelovy výmluvnosti, jež románům jejím nejplodnější dodávají vláhy. Nesnášíť již naše jeviště přítomné těch dramat „knihových“ Schillerových, Göthových, Lessingových, škrtá v nich právě místa a věty čtenářům nejvýznamnější, aby zvýšila účinnost večera.
Dva z románů vesnických přilákaly alespoň ku spracování jiné ruce, ruce to Elišky Peškové, a sice „Kříž u potoka“ a „Vesnický román“. Má se to s jejich dramatisováním jako se Sirotkem Lowoodským Birch-Pfeiferové v poměru jeho k arcidílu Jane Eyre od Currer Bell-ové! Z Hubičky stvořila Eliška Krásnohorská rozkošné libretto ku Smetanově stejnojmenné opeře.
Spisy Karoliny Světlé upoutaly k sobě nejen lásku otčiny, ale i úctu ciziny. Největší pozornosti dočkala se u pobratimského národa polského a to hlavně zásluhou manželů Grabowských. Z jiných polských překladatelů a životopisců zasluhují zmínky: Helena Kuczalská, Viktor Czajewski, Eryk Jachowicz. Na polský jazyk přeloženy práce: Několik archů z rodinné kroniky, Ještě několik archů z rodinné kroniky, Několik dní ze života pražského hejska, Teta Vavřincova, O krejčíkově Anežce, Na úsvitě, Vesnický román, Lamač a jeho dítě, První Češka (p. Kuczalská), Kříž u potoka, Námluvy. Na jazyk francouzský přeloženy v „Revue de deux mondes“ Vesnický román a pak Krejčíkova Anežka. Z německých překladatelů známe jen Edvarda Rüffera a F. Bauera. Také do chorvatčiny, slovenštiny a srbštiny překládány práce paní Světlé.
Zvláštní postavení národa českého na venek zavinilo, že spisy paní Světlé nestaly se ještě majetkem všech světových literatur, na jejich i na naši to škodu. Jak důstojně, geniálně a svérázně representovala by Karolina Světlá český román před cizinou, tak málo si nás cenící! Pak teprve byl by na jisto ustanoven význam její v písemnictví století devatenáctého; pak narýsovala by péra nejpovolanější parallelu mezi ní a mezi velikými romanopisci našeho věku. Posud Kar. Světlá přirovnávána jen k Georges Sandové a Boženě Němcové. Význam její je však mnohostrannější než význam veliké reformátorky postavení žen ve Francii, a líbezné naší národní pohádkářky. O tvorbě Karoliny Světlé dlužno uvažovati zároveň s činností Viktora Huga, Andersena, Spielhagena, Auerbacha, Lewaldové, Ibsena a Björnsona, George Elliotové, Dickensa, Tolstého, Turgeněva — ó, komu by lze bylo vyjmenovati všecky ty veleduchy, s nimiž měla stejnou dráhu, stejný cíl a — stejnou sílu…
Než, nač vyhledávati pro ni místa ve Slavínu všesvětovém — místa, kterého nikdy nedbala — ta nejupřímnější básnířka a přítelkyně lidu českého?… O její práci pěje Vrchlický na konci čarokrásné své básně:
„Všech českých srdcí žhoucí růže,
granáty všecky českých citů,
i něha dívky, pevnost muže,
vzlet orlí, píseň skřivánková,
ba celá vlasť v své krásy třpytu
i v lepší příští naděj nová,
ač vzdálené ty krásné cíle,
vše pro vždy ve Tvém žije díle, —
ó velký život, jejž Jsi žila!“
Kde, ó národe, jest dílo podobné, život větší?
- ↑ Této výmluvně svědčí slova v „Upomínkách“ a „Literárním soukromí“ zaznamenaná.
- ↑ „Z naší přítomnosti“ (Vyšehrad I. r. 1888.).
- ↑ Pisatelce t. ř. dostalo se před málo léty potěšení, přečísti si dopis prosté horačky Ještědské. V listu tom bylo tolik poesie, tolik rázovitého půvabu, že směle mohl býti (po některých opravách stylistických a pravopisných) vložen do kterékoli „kresby z Ještědí“.
- ↑ Viz „Z literárního soukromí“ kap. I. str. 56.
- ↑ Tlumočnicí podobných mínění učinila Světlá svoji Ivanu v „Zátiší“; viz rozmluvy její s básníkem Gustavem a o něm.