Otevřít hlavní menu

VIEditovat

Je poslední masopustní neděle. Jaký to rámus, jakého to zvuku od božího rána po vesnici! Jaký to shon chlapců! Tu vyběhne jeden z chalupy, tu ze statku a každý vyšňořen, vymydlen, jak by na veselku šel.

Také Petr bral se dolů s ponebí. Byl teprva napolo ustrojen. Střevíce černé měl vyleštěné, punčochy jak sníh, žluté koženky, modrou krátkou vestu bohatě vyšitou s červenou podšívkou. Měl ji jen na dva háčky zapjatou, aby bylo vidět bílou košili, vyhladěnou co kart. Ostatní ústroj, modrou kazajku též červeně podšitou, černý hedbávný šátek a červenou čepici nesl na ruce.

„Kde máte, mámo, prosím vás, kúsek zrcátka?“ ptal se rychtářky, která právě zacházela se smažením listů v kuchyni u ohniště.

„Nechoď mi s takými pletkami; vidíš, že stojím hu božího ohně,“ odbyla ho selka zkrátka.

Markyta přikládala na ohníček peručí. „Nevíte o ňákem, Markyto?“ ptal se jí Petr.

„I kdeže bych já věděla, chlapče. Děvčat se zeptej, jsou ve srubu!“

Ve srubu stála Hana hnětouc těsto a Karla cosi v koutě kutila.

„No, tebe jsme tu potřebovaly právě. Hýbej odtud, nevidíš, že zacházíme s božím darem,“ křičela naň Hana, sotvaže se ve dveřích ukázal.

„No, vždyť vám to nehuhranu, jen mi povězte, kde máte zrcátko!“

„Pot, já ti huvážu šátek sama!“ ozvala se Karla, přiskočila k němu a hned mu šátek vázala. „K čemu chlapovi zrcátko?“ povídala mu přitom, „já je nepotřebuju celičký rok ha po roce jak by smet.“

„Ha v čem se zhlížíš, když si vínek vážeš?“ ptal se Petr.

„Já se zhlížím v Haninu líčku,“ usmála se Karla.

„Ha já se budu zhlížet v tvém oku,“ usmál se také Petr oblékaje kamizolu.

„To bys měl nejasné zrcátko, Petře,“ řekla Karla, nadívajíc mu červený fábor do nejvrchnější dírky u kamizoly.

„Nebulo by ono nejasné, kdybys schválně ty černé záclonky přes ně nestahovala,“ pravil Petr hladě ji dlaní přes oči.

„Vidíme, jak ono si to humí růžičky sázet!“ ozvala se Hana do toho.

„Když svlíkne Petr všidní (kamizolu), je hned jinakší,“ smála se Karla, pak ale hned dodala: „Nynčko hýbej — nemáme kdy!“

„No huž jdu!“ řekl Petr, shrnuje si černé, dlouhé vlasy za uši a čepici sázeje na hlavu. „Hať dáte hodně na voračky, sice nebudem s vámi tančit,“ napomenul ještě ve dveřích odcházeje.

Před statkem stály dvě jedle; utrhl si zelený struček, vzal do úst a pospíchal do hospody, kde byli již ostatní chlapci shromážděni, dudák mezi nimi. Dudy byly samé kvítí, dudák samý fábor a jako nějaký družba měl za kazajkou rozmarýnu. Na čepici měl kohoutí péro. Chlapci si ho nadcházeli a každý dal mu nejdřív připít. Malý zavalitý dudáček se mezi nimi točil a šklebil a po malých přestávkách stiskal dudy, že vydávaly táhlý, žalostný tón, který zněl až na náves, kde čekaly děti z celé vsi, aby viděly chodit chlapce po dívkách.

Byl to počinek voraček. Voračky slavily se vždy na poslední masopustní dny. Chlapci chodili po dívkách a ty jim musely dát po penízi. Za ty peníze nakoupili sladkého páleného a častovali v hospodě děvčata. Pak se tančilo tři dni a tři noci a dudákova noha, kterou si takt dával, nesměla ustat. Proto s ním chlapci také zacházeli jako s teplou bábou. Právě se byly děvčata Karla a Hana oblékly, když dudy na dvoře se ozvaly.

„Och bože, což je to přece jen krásná věc, ta muzika!“ vzdychla si vroucně Hana, oprašujíc židlice a stůl jako sklo čisté. „Já když ty dudy slyším, srdce mi v těle skáče!“

A tu už ty roztomilé dudy vřískaly ve dveřích a dudáček obracel oči k nebi, smál se a šklebil, házel tělem se strany na stranu, jako by se o něj božec pokoušel. Ale všem se to velice líbilo, smáli se mu dost a dost. Rychtářka jemu prvnímu podala smažených listů a rychtář zaklepal mu na rameno řka: „Tuto já říkám vždycky, že není přes strážského dudáčka.“

Dudáček nic neřekl na tu zdvořilost, prohnul se na levý bok, stiskl dudy a poskočil. — A Hana stála u stolu á s takovou vroucností na něj se dívala, že mu to všickni chlapci záviděli.

Když zaplatila Hana stříbrný tolar, Karla renčák, táhli chlapci o dům dál; tak od statku k statku, od chalupy k chalupě, až všecko zvroubili, pak zrovna do hospody.

Zatím se děvčata ustrojila do šatů, které se braly jen tenkráte, když bubnujú, a šla za chlapci. Ti je přivítali zpěvem, muzikou a sladkým páleným — a poté se pustili do tance.

Karla s Hanou do hospody i zase z hospody, ony vždy spolu i v kolečku vedle sebe tančily.

Jestli který chlapec veselostí rozhárán Hanu upřímněji k sobě přivinul, Karla, jak by i v týle oči měla, hned to zpozorovala a hned mu také šlápla na nohu, až se prohnul. „Proboha, vždyť mi paty ušlapeš!“ křikl ten na ni.

„Nic si z tuhoto nedělej, zato ti půjdu na veselku, nevíš?“ smála se mu Karla, nenechajíc se ani dost málo v tanci vytrhovat.

„No — tentononc — kmotra, musíme si také zatančit spolu. Ty abys měla dlouhý len a mně aby se žíly pod koleny nezkrátily,“ pravil Barta rozveselen, když se první den u hospody s Markytou setkali. Oni byli již po nějaký čas trochu spolu na štíru, a to proto, že Barta Markytě ustavičně v uších ležel stranu Karliných vdavek. O tom ale Markyta nevěděla, že Petr zase Bartovi v uších leží, aby to zprostředkoval jakožto kmotr.

„Není mi do tance; ale když to musí být, musí —,“ pravila Markyta jaksi rozmrzeně.

„Ale co jen máš, chodíš — tentononc —, jako bys měla hlavu zababučenou. Což to nemůžeš povědít, vždyť jsem přece — tentononc — tvůj kmotr.“

„Co bych ti to nepověděla; sní se mi často o nebožtíku Drahoňovi a tak si myslím, že on nemá v cizí zemi pokoje. Co tomu říkáš, kmotře? Tobě se nikdy o něm nesní? — Já si umínila, že půjdu z jara na Svatú Horu a tam budu zaň obětovat.“

„To udělej, Markyto, — tentononc — já musím beztoho také pro cín do Klatov, to už — tentononc — půjdu s tebou. Mně se taky o něm sní.“

„Co, prosím tě, nic ti nepovídá?“ ptala se ouzkostně Markyta.

„Počkej, tuhle se mi o něm snilo; já ho učil — tentononc — execírku, a on mi nadal bláznů a nechtěl se učit. A zrovna to s ním tak bylo. On byl — tentononc — dobrý chlap, ale nedal si říct. — A Karla, ta bude po něm. — Co je tomu dívčí? Však není dávno už veselá a po líčku se jí chmúry honí.“

„I, těm děvčatům se snadno zachmúří, snadno rozchmúří,“ odpověděla Markyta.

„Tentononc — kmotra, ty si nedáš říct, ale vzpomeneš na mě, že to děvče má Petra rádo, — ty si říct nedáš — rád bych -“

„S tebou není řeči,“ odbyla ho kmotra, nedajíc mu domluvit. Oba vešli do hospody nabité chasou. — Barta byl by si zatočil kníry okolo prstu, kdyby si byl nemusel lokty pomáhat, aby se dostal ke stolu, kde hospodáři seděli.

Vesele skončil se první den voraček. Druhý den odpoledne přivede tu najednou Barta hosta do hospody. Byl to bratrovec jeho, který přišel z Plzně k němu na dovolenou, a sice jen na voračky.

V Stráži ho už znali a chasa ho s veselým jásotem vítala. Voják byl hned jejich, svlékl kabát a pustil se do tance. Byl hezký hoch; děvčata se na něj po očku dívala, jedna pochválila líčko, druhá ústroj, třetí tanec, což vlastně nejvíc platilo.

„Karlo,“ povídala Hana, když šly k ránu spravit krávy, „tomu Bartovi ten vojenský šat sluší, vet?“

„Nevěděla bych. Co na něm vidíš? — Takový nafoukaný větroplach ha má rezavú hlavu, nevšimla sis?“ pravila Karla a temné její oko spočinulo zpytavě na tváři Hanině.

„To já nevím, mně se jen líbí vojenský šat.“

„To jsi mi ještě neřekla,“ pravila s výčitkou Karla.

„Dnes mi tak do očí padl,“ řekla Hana lhostejně, upřímně si zívla a posadila se v stáji na stoličku. „Tak se mi oči klíží, že hani nevidím. Na kámen bych lehla ha spala jak snop. — Hale musíme krávy spravit ha zase tančit. — To bude věcí — zítra — haž — se —“

A už nedořekla; hlava jí klesla na zeď — spala.

Karla stála chvíli před ní se založenýma rukama, dívala se jí upřeně do očí, pak si hluboce vzdychla, vzala do ruky dížku a šla po své práci.

Mladší děvka, přiběhši za nimi všecka říčná, chtěla Hanu budit, ale Karla ji zakřikla, ať ji nechá trochu pospat, že ona sama za ní práci odbude. Také všecko sama zastala a Hana spala víc než hodinu. Pak ale musely zase do tance, aby se jim chlapci nevysmáli, že sú ospalky, že mají těžké nohy. Takto by se nerady byly nechaly pohanět.