IX editovat

Karel byl od pana nadporučíka, který se zatím stal hejtmanem, dobře přijat, ačkoliv na bláznovství Markyty jak náleží lál. Z počátku se Karlovi stýskalo i myslil, že od stesku domácí nemoc, dostane, ale pevnou vůlí všecko přemohl, učil se a získal si záhy lásku pana hejtmana.

Toho času byla právě léta služby vojenské zmenšena od čtrnácti na osm let. Kdo byl radši než Karel a jeho lidé v Stráži. Haně to bylo ale přece ještě dlouho, ačkoliv i za to vroucný otčenáš za císaře pána obětovala. Na svatojanskou pouť přijel Milota s Hanou i Markytou do Prahy. Hana neviděla nic, neslyšela nic, ona se zhlížela jen ve svém Karlu, který se jí zdál ještě tisíckráte pěknější než dříve. Sama Markyta, jakkoli ji vždy píchlo, když se naň podívala, musela mít z něho radost, jak mu ten oblek slušel. — Jen kdyby toho loučení nebylo bývalo a těch osmi roků, ono by to bylo všecko ušlo!

Petr uznal, že měl Karel pravdu, že je Bára dobré děvče i že ho má ráda; nerozmýšlel se dlouho a v roce byla veselka. — Karel přišel na dovolenou co desátník, z čehož měl Barta největší radost. Jestli měl Karlu rád, měl Karla ještě radši.

Tři léta uplynula. Čtvrtý rok stal se Karel šikovatelem. To byl přece již hodným pánem, mohl se stát i oficírem, měli ho rádi, ale tu začal toužit po horách — po Haně tak převelice, že by byl i generálskou uniformu dal — kdyby ji byl měl — za selskou kazajku.

Hana měla snad tušení jeho zármutku, chodila jako tělo bez duše a toužila v horách po Praze.

„Tuto nemůž tak být. Jeden vrká tu, druhý tam; hať se to sebere, bude pokoj. Selka, hupeč mi ňákú caltu na cestu, Jirko, ty namaž vůz, zítra jedu do Prahy. Musím se na to poptat!“ Tak řekl jednoho dne Milota. Čeledín namazal dobře vůz, selka upekla s Hanú dobrú caltu sedlákovi na cestu a Karlovi do Prahy a sedlák jel druhý den ku Praze.

Když se za několik dní navrátil, povídal: „No huž se ty, Hana, těš, je to huděláno!“

Za krátký čas potom vrátil se Karel co vysloužilec domů, stal se řádným sedlákem a žije snad posud se svou Hanou.