Karel Havlíček Borovský (Traub)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Karel Havlíček Borovský |
| Autor: | Hugo Traub |
| Zdroj: | TRAUB, Hugo. Karel Havlíček Borovský. Druhé přepracované vydání. Praha : F. Topič, [1925]. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Karel Havlíček Borovský |
| České hlavy. Sbírka populárních životopisných monografií. Pořádá Jan Emler. Svazek 5. | |
Odjakživa jsem byl nepřítelem marného naříkání a kvílení, přesvědčen jsa, že jenom pilná práce a snažení k předu pomůže. K. Havlíček 1846. |
Jedním z těch, kdož nejvydatněji pomohli buditi a křísiti národ k povědomí i životu politickému ve stol. 19., byl Karel Havlíček. Ale on byl mnohem více než pouhý buditel. Narodil se z rodiny obchodnické (31. října 1821) v Borové u Něm. Brodu, poblíž místa, kde asi 400 let před tím (1424) vypustil duši nejslavnější válečník a vynikající státník český, Jan Žižka. Havlíček, ač s počátku neduživý, vyspěl až příliš záhy v muže, u věku, v němž jiní se ještě oddávají bezstarostnému mládí a studentským radovánkám. Ukončiv gymnasijní studia v Něm. Brodě a v Praze, kde se v něm probudilo teprve plné vědomí národní, vstoupil z vroucího citu náboženského do bohosloví; chtěl se státi knězem. Mluvilť o vznešeném povolání tom, maje na mysli, co řádný duchovní pastýř muže vykonati pro dobro lidu. Než po krátkém pobytu rozčarován i zklamán opouští, jsa formálně vyloučen, místa ta, aby se věnoval spisovatelství, jak vlastně zamýšlel od počátku. Ale i těch několik měsíců v semináři nezůstalo beze stopy na duchu i mysli Havlíčkově, pročež vhodně připomíná nejstarší jeho životopisec (Zelený), že právě proto obrátil přední zřetel k věcem církevním. A pobyt ten měl ještě tu důležitost pro Havlíčka, že se tak vytříbil studiem Písma a zdokonalil ve slohu. Touže po povolání učitelském na střední škole, obíral se poté sice soukromě, ale velmi pilně studiem dějin, jazyků klasických i slovanských. Odmítnut odebral se (1843) jako vychovatel do Moskvy, aby poznal tak Rus bezprostředně; ztrávil tam delší dobu. A již tu se osvědčil, ač mlád, jako bystrý kritik a pozorovatel. Ačkoli miloval bratrské Rusko a národ jeho z celé duše, záhy vystřízlivěl z Kollárovského horování a byl vyléčen z nekritického nadšení, spatřiv na vlastní oči všechny slabosti, chyby i vady národní a uvědomiv si carské samoděržaví se všemi stinnými stránkami. Ale ani roční pobyt na Rusi, kde se seznámil bezprostředně s předním slovanským národem, nebyl proň bez trvalého užitku; Havlíček si přinesl ze světa zcela jiná měřítka pro úzké poměry a obzor domácí.
Vrátiv se do vlasti obohacen životními zkušenostmi, přirozeně zatoužil po Praze. A dostal se tam záhy přičiněním Palackého i Šafaříka, kteří postřehli v něm muže kromobyčejného nadání a člověka neschopnějšího, jak sděluje sám s nevěstou, muže, který již dosavadními příspěvky literárními dovedl upoutati k sobě všeobecnou pozornost. Tak se stal (od 1. ledna 1846) redaktorem jediných novin, vycházejících za neomezeného ještě absolutismu Metternichova v jazyce českém. Byly to vládní Pražské Noviny, s nimiž převzal zároveň zábavnou přílohu, zvanou Česká Včela, jejímž byl už dříve spolupracovníkem. Tím se splnila nejvřelejší jeho touha, aby mohl přispěti „co spisovatel poněkud k zvelebení vlasti své a k poučení i k vyražení svých krajanů“. Že Havlíček vlastně z Praž. novin stvořil teprve noviny vůbec a české zvláště, dokazuje už prosté srovnání s listem tím z doby předchozí (za redakce K. Štorcha). Mohl proto s oprávněnou hrdostí napsati nevěstě své, že „noviny nedělají mne, ale já dělám noviny“, a že z nich vytvořil teprve „něco novinám podobného“.
Co pak váží zvláště, jest odvaha i vynalézavost prvního skutečného žurnalisty českého, jímž byl Havel Borovský — tak se podpisoval podle rodiště — co do času i významu, s jakou psal do poloúředního listu za doby Metternichovy. Ve všem všudy se jeví duchem rozhodně národním a nepokrytě svobodomyslným, troufaje si za času vševládnoucího ještě policejního ministra Sedlncekého, Metternichovy pravé ruky, šířiti myšlenky o svobodě tiskové i ústavním zřízení, a činil tak mistrně pod rouškou popisu počínajícího se národního boje irského. Havlíčkovy noviny poskytovaly lidu českému netoliko potřebného poučení i zábavy, nýbrž dodávaly mu zároveň potřebné posily a budily v něm pravé uvědomění národní. Toť jeho buditelská práce, jíž ukazoval neuvědomělým krajanům, že národ, pozbyv národnosti, klesá vždy více v bídu a v opovržení druhých. U věku, kdy jiní sotva dostudují, pracoval Havlíček již jako redaktor dokonce dvou novin, maje tak v rukou moc, jak píše své nastávající, „v celé zemi jiné mínění vzbuzovati a zase k lepšímu někdejšímu stavu poznenáhlu celou zem přiváděti a probouzeti“. A činil tak opravdu způsobem dokonalým, neboť byl novinář prostě rozený; měl obzvláštní schopnost učiniti i nejtěžší a nejnepřístupnější věci i pojmy čtenáři sebe prostšímu srozumitelnými a snadno pochopitelnými, všímal si stejně otázky jazykové, jako stránky hospodářské, samosprávné a vzdělávací vůbec. Byl-li při tom pravý vlastenec i zanícený národovec, nebyl a nechtěl býti planým frázistou ani bez kritiky. Naopak kritika jeho, byť byla dobře míněna, byla někdy až necitelná a bezohledná, jak pocítili na sobě básníci J. K. Tyl a S. Kapper, tento první básník českožidovský, v jehož češství Havlíček nechtěl věřiti. Boj proti všem nepravostem a násilnostem, politickým jako národním, to bylo Havlíčkovo heslo životní, jemuž se nezpronevěřil ni na okamžik, vytrvav v tom důsledně až do smrti.
V pravém živlu se objevil za bouřlivého r. 1848, kdy i do habsburského Rakouska, do bašty všeho zpátečnictví, se převalilo s březnem nezadržitelně revoluční hnutí, projevivší se ve Francii státním převratem, v době, kdy se státy bořily a národové sbírali. Že pohnutá doba tato, která učinila přes noc ze spisovatelů a vědeckých pracovníků politiky, našla národ český celkem připravený a způsobilý pro ústavní život, bylo především zásluhou Havlíčkovou, jako se nestalo bez přičinění jeho, že březnové hnutí v Praze minulo bez prolití krve. Havlíček, ač tehdy ještě redaktor Pražských novin, se postavil za požadavek státoprávní, jak jej tlumočil Fr. Brauner, aby byla spojena Morava s Čechami v jednotu, ukazuje zároveň, že dožadovanou rovnoprávností národní nerozumí, aby se veliké většině českého národa měřilo ve všem stejně jako menšině německé. Sotvaže se uvolnily poměry tiskové s pádem absolutistické soustavy, Havlíček neváhal se vzdáti redakce Pražských novin, nechtěje psáti ve smyslu vládním. Místo toho se jal vydávati za hmotného přispění hr. V. Deyma prvý český nezávislý deník, Národní Noviny (od 4. dubna 1848), které se staly tiskovým mluvčím národní strany Palackého a vlastně celého národa. Havlíček uskutečnil tím způsobem, co nikomu ještě před měsícem nenapadlo ani ve snách. Sám nepřející mu J. Malý musí vyznati, že národu se dostaly docrukou naráz veliké a nezávislé noviny, v nichž mohl hlásati veřejně, co tak dlouho v hloubi srdce svého musil tajiti a skrývati.
Hesla, která Havlíček vepsal do záhlaví listu, vystihují názory jeho i zásady více než dostatečně. Slibuje, že se chce domáhati pro svůj národ skutečné rovnosti národní, spojení zemí koruny České a odpovědného pro ně ministerstva po způsobu uherském, dále zrušení práv vrchnostenských, rovnosti všech stavů před zákonem, porotních soudů, všeobecného sněmu veškerého národa (tedy nikoliv už jen stavovského jako dotud), ustavení národní gardy (ozbrojení občanstva) a nikoli naposledy úplné opravy škol i úřadův. A dlužno říci, že dostál danému slovu plnou měrou. Poměry politické byly ovšem silnější snah nedosti vyhraněných, a tak se stalo, že státoprávní hledisko utonulo u nás v myšlence t. zv. austroslavismu. Politicky smýšlel totiž Havlíček s Palackým, uznaným vůdcem strany národní a vlastně všeho národa, věře shodně s ním, že říše rakouská, spravedlivá arciť ke všem národům, je nejlepší zárukou jejich, zejména malých národu slovanských, majících v ní většinu. „Samostatnost ouplná,“ píše Havlíček ještě r. 1849, „byla by pro nás za nynějších časů, kde samé nesmírné říše v Evropě povstaly, jenom holé neštěstí, byli bychom předně vždy jen mocnářství slabounké, od jiných odvislé a k tomu národnost naše vždycky v největším nebezpečenství.“
Palacký vyslovil 1848 společně se Šafaříkem heslo proti Frankfurtu a pro Vídeň. Činil tak z obav před nástrahami, jež se strojily národu českému z Němec i z Maďarska, a jak byly uskutečněny především frankfurtským parlamentem, usilujícím o přetvoření německého Spolku (buntu, v čele s Rakouskem) v jednotný stát německý. A přece krátkozraká vláda vídeňská, vždy ochotná k přáním, proneseným z Německa, vypsala v zemích mimouherských volby do Frankfurtu. Že však uvědomělý národ český jako jeden muž jednomyslným odporem v Čechách jako na Moravě odmítl vykonati volby ty, je přední zásluhou neúnavného Havlíčka, jenž živelnému přímo odporu dal výraz v posměšné písni „Šuselka nám píše, až z německé říše“. Mám za to, že Em. Chalupný nepřehání tvrzením, kterak trpným odporem tímto vystoupil opět národ český po prvé po staletém úpadku jako ukázněný, sebevědomý činitel na jevišti dějin. Slovanský sjezd v Praze, velmi slibně se utvářející, který byl nejlepší odpovědí rakouských Slovanů do Frankfurtu i do Pešti, a jehož se zúčastnil Havlíček jako jeden z tajemníků po návratu z úspěšného poslání mezi Poláky a Rusíny, byl zmařen svatodušními bouřemi. Tyto nešťastné události, které Havlíček neváhal zatratiti, poukázav zároveň k pravé příčině a vlastnímu původci prolití krve (Windischgrätzovi), způsobily zmar i jiných slibných nadějí českých, zvláště pokud šlo o vypsaný již ústavodárný sněm v Praze, do něhož byl také vyvolen Havlíček, ačkoli nedosáhl ještě předepsaného věku (30 let).
Zato spolu s ostatními poslanci se odebral jako zástupce rodného kraje na první rakouský sněm říšský do Vídně, který měl především vypracovati v duchu času ústavu pro t. zv. Předlitavsko. Vida však, že se ve Vídni stejně jako v přeloženém parlamentě kroměřížském příliš mnoho mluví a plýtvá drahocenným časem — je příznačné pro něho, kolikráte bylo mu činiti návrh na konec debaty — a pozoruje, že list za nepřítomnosti jeho nestojí na bývalé výši, vzdal se koncem roku 1848 mandátu. Havlíček pravda, zastával i bránil potom vládní politiky české v Nár. Novinách, aby byla uhájena mladá ústavnost a dosaženo sjednocení zemí habsburských v zájmu potlačovaných Slovanů uherských. I on věřil jako ostatní, že zájem dynastie je totožný s interesy slovanských národů, doufaje bláhově s druhými, že dvůr bude vděčně pamětliv toho, kterak „jsme se my Slované zachovali v době nebezpečné“.
Postřehnuv, ač poněkud pozdě v přílišné důvěřivosti všem Čechům společné, že se změnou na trůně (František Josef vystřídal Ferdinanda V.) připravuje vláda kníž. Schwarzenberka pomalu, ale jistě návrat k reakci, oddal se zdvojeným úsilím činnosti novinářské a rozšířil ještě Nár. Noviny o přílohu humoristicko-satyrickou (Šotek); tak vznikl vlastně první český časopis toho druhu. A byl-li Fr. Palacký hlavou národa a břitký řečník Fr. L. Rieger jeho ústy v parlamentě, tlumočil Havlíček neméně obratně veřejné mínění české tiskem. Nebojácnost, neohroženost, vytrvalost i houževnatost příkladnou osvědčil obzvláště, když vláda, rozehnavši (v březnu 1849) nepohodlné už shromáždění deputovaných v Kroměříži, oktrojovala o své újmě ryze centralistickou ústavu Stadionovu, která jí měla býti beztak jen pláštíkem k obnovenému absolutismu. Zatím co druzí se odmlčeli (Palacký) a zalekli (Brauner), nebo volili dobrovolné vyhnanství (Rieger), Havlíček vlastně téměř samojediný setrval na místě, nedav se ničím odstrašiti ani zaleknouti. V době, kdy se u nás politicky stmívalo, budil v sklíčeném a oklamaném lidu vědomí jeho práv i živil v něm naději v lepší budoucnost, bojuje tak arciť až příliš nerovný boj, boj práva proti zvůli a násilí. „Jsou okolnosti v životě,“ napsal Havlíček r. 1849, „kdežto žádá opatrnost mlčeti a nepověděti celou pravdu najednou; jsou však i doby takové, kde svědomí zavazuje každého poctivého člověka, ouplnou pravdu říci a nesmlčeti své mínění, a byť i meč katanův nad hlavou byl napřažený!“
A nedal se zastrašiti v počínání svém, hřímaje vládě vídeňské do duše a pranýřuje přehmaty její, i když byl uvalen na Prahu stav obležení (1849) po druhé. Ale jako bičoval zvůli i násilí vládní, tak neváhal tepati nemilosrdně ztřeštěnost jako nestatečnost, povolnost i zbabělost ve vlastních řadách. Není proto divu, že zakrátko sáhl ministr Bach na nenáviděné Nár. Noviny (v lednu 1850), k čemuž mu byl nevinný celkem článek Palackého (o centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku) pouhou a velevítanou záminkou. Chce-li kdo posouditi, co vykonal Havlíček v Nár. Novinách, pak nestačí pročísti jen články jím podepsané a souborně vydané. To není zdaleka všecko. Redakční práce byla, jest a bude vždy namáhavá i vyčerpávající, stravujíc stejně jako povolání učitelské; ale o tehdejší práci v redakci lze tak říci dvojnásob. Havlíčkovi bylo získávati na všech stranách teprve spolupracovníky, rozdělovati úlohy a k tomu ještě příspěvky, přečasto nevyhovující formou svou, znova upravovati na tisk. Neohrožen zákazem Nár. Novin, ačkoli tím pozbyl naráz zajištěné existence, a přesto, že se cítil osamocen, takže si připadal, jak si stýská příteli, jako Robinson Crusoe, maje sám celé břímě „na svém hřbetě nésti“, uchýlil se z nouze do Hor Kutných. Tam se jal vydávati časopis nový, s názvem Slovan (od 8. května 1850), avšak už jen dvakrát a potom jednou do týdne, v němžto viděl proto sám „chatrný to zbytek velikých, vládou zničených novin“. A přece právě působení v Slovanu, byť i ještě kratší, znamená nejslavnější dobu Havlíčkovu, ježto Slovan byl doslova politickým evangeliem zakřiknutého národa. Dbal-li Havlíček v Nár. Novinách jistých ohledu, mluvě jménem strany a vlastně národa, v Slovanu, nevázán zřetelem na pravo ani na levo, počal psáti ještě rozhodněji a ostřeji než dříve, jednak proti reakci, jednak proti centralisaci a s ní ruku v ruce postupující vládní germanisaci; při tom však nezanedbával výchovy politické ani vzdělání lidu vůbec. A jestliže měl dříve několik spolupracovníků a stálých členů v redakci, Slovana vyplňoval si takořka samojediný.
Poněvadž pak obnovený absolutismus našel vydatnou oporu v církvi katolické, vystoupil Havlíček též bezohledně proti ní, jak o tom poučují zejména Epištoly Kutnohorské, obsahující jím pořízený soubor článků této věci věnovaných, kteréž nazval (v dopise k Palackému) sám „ostrou pilulkou proti hierarchicko-absolutismu a všem z Boží Milosti“. Z té příčiny vydal též překlad některých pověstí Francouze Voltaira. Ale při tom, jak prohlásil již r. 1848, ctil každé upřímné a svědomité přesvědčení náboženské, aniž potíral církev katolickou jako takovou. Usiloval v jejím vlastním zájmu o nápravu v ní, jako bylo úsilí o odstranění kněžského bezženství a o zavedení národního jazyka církevního místo latiny, nebo o zrušení patronátu i desátku, nedůstojného kněze a tížícího venkovský lid. Havlíček, maje jemné cítění náboženské — vždyť náboženství bylo mu „nejvznešenějším dědictvím člověka“ vystoupil proti zneužívání náboženství „za nástroj k upoutání rozumu a skrze upoutaný rozum k utiskování lidu, které nechce Bůh“.
Státní orgány, obávajíce se ho, chtěly jej zničiti hmotně i duševně, pročež pracovaly k tomu svým způsobem. Havlíček byl co chvíli soudně vyšetřován a stíhán, konfiskace stíhala konfiskaci, domovní prohlídka následovala za prohlídkou, Slovanu jeho odňata poštovní doprava, podávány naň žaloby pro zabavené články, udáváni lidé a všelijak šikanováni, že se s ním stýkali, zapovězen mu pobyt v Praze — zkrátka měl býti stůj co stůj umlčen a uštván muž, jenž byl živým svědomím vídeňské vlády. Pravda, nakonec se to vojenským kruhům ve spojení s církevními podařilo přece, ale cizina zvěděla aspoň o tom, kdo že byl tento mučedník český, a sami dějepiscové němečtí, jimž bylo vše proti mysli, co souvisí zdaleka jen s češstvím, nemohou než vzdáti bez výhrady čest a chválu památce Havlíčkově. Tak jim dovedl imponovat. Nepomohlo mu arciť, když zastavil, jsa roztrpčen měrou svrchovanou, Slovana (14. srpna 1851) sám, nechtěje dopřáti úřadům radosti, aby časopis zakázaly, avšak neučinil tak proto, že by snad počal pociťovati ochabnutí ducha nebo nedostatek sil. Moc a násilí donutily jej mlčeti, ale nedovedly způsobiti, aby mluvil kdy nepravdu a jednal proti svému přesvědčení. Šlo mu pak o to, jak píše Palackému, aby, opustiv „roztlučenou již od nepřátel baštu“, bojoval jiným na ten čas způsobem, pročež hledal po zastavení listu živobytí zvláštního druhu. Vrátiv se do Něm. Brodu, který se mu stal druhým rodištěm, snažil se najmouti někde polní hospodářství, aby se mohl v zátiší jeho nerušeně věnovati zamilované literární tvorbě, ale ani toho mu nedopřáli orgánové vládní. Netrvalo ani pul roku od zastavení Slovana, ač vydavatel jeho nezavdal nejmenší příčiny k novému zakročení nebo opatření, tím méně pak ke kroku nejukrutnějšímu, a úřady vykonaly připravené dílo popravčí. Správně tušil Havlíček, řka příteli, kterak ví dobře, že mu nedají pokoje, třebas se choval od zastavení časopisu politicky „zcela tiše“, jak sděluje s Palackým. Vláda prostě nevěřila v jeho nečinnost, obávajíc se ho, jeho práce slovem i perem pro všechnu budoucnost. A dobře také předvídal Havlíček, co může nastati, dopadne-li volba presidenta francouzského špatně, což teprve nový státní převrat v Paříži. Zřízení presidentství se zvýšenou mocí v rukou prince Napoleona (2. prosince 1851) dodalo pánům ve Vídni odvahy, bylo-li jí ještě vůbec třeba. Do 14 dnů byl Havlíček za noci z čista jasna vyvlečen z bytu a vyrván z kruhu rodinného, aby byl odveden do hodně vzdáleného místa, jihotyrolského Brixenu (nynější Bressanone). Odtud se vrátil po letech, aby aspoň uprostřed národa svého dokonal až příliš krátkou pouť vezdejší.
Bylo-li dotud chování Havlíčkovo vždy důstojné, statečné a sebevědomé, bylo tomu tak neméně, když byl psancem v Tyrolích, odloučen namnoze od milované rodiny i drahé vlasti a vyvezen na rakouskou Sibiř — tak si musil připadati tam —, ještě k tomu beze všeho soudu a bez žaloby, je hodno obdivu, kde vzal tolik síly v sobě, že dovedl cestu svou do vvhnanství vylíčiti způsobem opravdu jen sobě vlastním v nesmrtelných Tyrolských Elegiích, které jsou zároveň až dojemným svědectvím vroucí jeho lásky k rodině. A což teprve, čteme-li jisty jeho, vyměňované z toho „slzavého údolí“ s několika věrnými přáteli, listy, které, abych mluvil s Ad. M. Pinkasem, prazvláště dojímají, rozteskňují a rozveselují zároveň. Odříznut od vlasti, bez spojení s kulturním světem vůbec a českým zvláště, bez styků s místní inteligencí, se státní podporou naprosto nedostatečnou pro jednotlivce, neřku-li pro celou rodinu, odkázán vlastně sám na sebe — byla to jistě muka nejhroznější, jimiž trpěl, a bylo opravdu hrdinstvím, že Havlíček tento stav překonal a přežil, byť i ne na dlouho. Nelze se ovšem diviti, že za takových okolností byl neschopen větší a vážnější práce beletristické, k níž se chystal, a kterou na př. Palacký od něho očekával s určitostí, jsa přesvědčen, že „nikdo z našinců není tak způsoben uhodnouti do pravé žíly národnosti naší tak, aby jevila se v Evropě vlastním a osobícím rázem svým“, jako právě Havlíček. Že však přes všechny útrapy nezahálel ani v exilu, toho dokladem jsou tři práce a právě jeho nejlepší výtvory básnické. Kromě Elegií stvořil Křest sv. Vladimíra, jímž tepe nemilosrdně pod rouškou násilnického carství absolutismus vůbec, především arciť vídeňský, a zároveň kněžskou hamižnost bez rozdílu náboženství, u osob, kterým náboženství jest toliko prostředkem k obohacování. A pak je tu Král Lávra, básnické zpracování irské povídky, kteroužto práci pokládají někteří odborníci za nejvyspělejší dílo jeho básnické vůbec. Čtyři roky žil Havlíček bez nadsázky jakou vázaný orel nebo jako lev za mřížemi, a přece ni na okamžik nepřestal býti hrdým orlem ani smělým lvem. Nenávist a zášť těch, jimž byl tak nepohodlný a nebezpečný ještě v takové dálce, nedovolili mu ani, aby směl navštíviti na smrt nemocnou ženu ve vlasti. „Dobrodincové“ ti se snažili naopak poctivě o to, aby ho znenáhla umořili tělesně i duševně. Havlíček se vrátil konečné do Prahy (v lednu 1855), ale byl zbaven navždy oddané ženy a sám zlomen na těle tak, že sotva do roka podlehl neduhu plicnímu (29. července 1856). Není pochybnosti, že internování jeho v Tyrolích se všemi důsledky bylo příčinou předčasné smrti jeho. Trpěl, poněvadž věřil, že snáší za spravedlivou věc svého národa, a zemřel proto jako pravý mučedník národní, jak jej pojmenoval Palacký sám.
Havlíček přišel do Prahy v 17 letech — zní to neuvěřitelně a přece je tomu tak — s hotovým již plánem, aby se stal spisovatelem českým, a zároveň s vroucím přáním, které se mu také splnilo: aby z něho někdy měli Čechové radost. Chtěl se státi nejdříve duchovním, knězem opravdovým, aby mohl působiti na lid s kazatelny a vzdělávati jej tak. Upustiv od tohoto záměru oddal se novinářství, kde mu bylo dopřáno mluviti k nejširším vrstvám národa a všem bez rozdílu víry, poučovati, burcovati, povzbuzovati i těšiti jej, zvláště v dobách zlých a tak nepříznivých. Havlíček byl přesvědčen, že politických úspěchů dodělati se může národ jedině vnitřní silou a vzděláním, pročež vlastenectví nebylo mu nikdy pouhým horováním, ani prázdným slovem, nýbrž skutkem, jakož také napsal: „Napřed buď každý našinec přičinlivý, pracovitý, čestný, vzdělaný člověk a pak teprve vlastenec.“ Ačkoli byl rozhodný, ne-li útočný v ohledu národním, nebyl nikdy slep k lidem svým a jejich vadám, jako nebyl šovinista. „Nejenom česky, ale hezky,“ říkával, jakkoli nebyl přítelem revoluce za každou cenu a za každých okolností, neváhaje vystoupiti ostře proti ztřeštěncům, seskupeným kolem K. Sabiny a Em. Arnolda (1849), přece napsal, hláse se s přítelem Riegrem k učení anglického filosofa Locka, že veškerá moc, pocházejíc z lidu, je založena na smlouvě mezi panovníkem a poddanými, a že „proti despotické, zákony samovolně rušící vládě musí být dle každého práva dovoleno též násilí užívati“. Republikánem nebyl a nemohl býti, jak se rozumělo tehdy samo sebou, ale přece soudil, že král je k tomu, aby řídil spravedlivě národ a pečoval o jeho dobro, že je krátce panovník pro národ a nikoli národ pro krále. Vřele cítil Havlíček, rozcházeje se v tom do jisté míry s vůdci strany, s lidem dělnickým. Obraceje se proti šlechtě peněžní, která, jak napsal, „jako úpír ssaje krev z ostatního člověčenstva“, zastával jako „rozumný demokrat a liberalista“ první z politiků českých vůbec rovné právo volební, vida v něm „jediný platný prostředek proti revolucím“. Havlíček též první tlumočil u nás požadavek odluky církve od státu, aby se náboženství stalo v každé příčině věcí toliko soukromou, čímž, jak děl, pravá nábožnost ve světě velice získá. On byl také prvý, jenž radil, aby se Čechové vymanili z vlivu německého ovzduší kulturního, doporučuje místo toho navazování styků s kulturami západoevropskými, aniž zapomínal při tom slavné osvěty starověké (klasické). Upřímně pracoval k tomu, aby Kollárova myšlenka literární vzájemnosti slovanské stala se skutkem, a vystoupil spolu proti vzniknuvší právě odluce Slováků uherských, kterou těžce nesl, vida v tom oslabení jednotného národa.
Havlíček byl, jak již vzpomenuto, žurnalista opravdu rozený, ačkoli láskou z mládí, k níž se stále vracel, byly mu především beletrie, dějepis a studia slavistická. Jako pravý novinář se nedal říditi veřejným míněním, řídě je sám, aniž se snížil kdy k davu, jehož byl upřímným rádcem i vůdcem zároveň. Odsuzoval všechno ohlupování lidu, balamucení, prázdnou mnohomluvnost i demagogii, takže noviny jeho nebyly a nechtěly býti listem určitého toliko směru politického, nýbrž ve skutečnosti časopisem pro všechny, byly to prostě noviny v nejlepším slova smyslu. A při tom byl sloh jeho lidový, nikoli však vulgární, vždy jasný, každému srozumitelný, živý, úsečný, věcný, řízný, ale důstojný, spojen často s ironií a satyrou. Havlíček sršel mnohdy přímo vtipem, humorem a šprýmem, takže J. Jakubec označuje jej za typ českého vtipu vůbec, jak se projevil zejména v epigramech, a řadí ho mezi nejpřednější, epigramatiky vůbec. Ale co Havlíčka činí národu nejdražšímu je pravý jeho český husitský vzdor a zásadovost, takže i umírněný Pinkas nazývá povahu jeho ocelovou. Národ český žil od Bílé hory ve strašném ponížení, až se staletým vývojem otrockost a poníženost vtiskly v povahu jeho. Tu přišel konečně člověk, jenž, probouzeje sebevědomí, první si troufal pozvednouti hlavu a vztýčiti se. Jestli kdo, byl vpravdě právě Havlíček „věrný hajitel svobody a práva“, jak zní jeho věnování Ducha Nár. Novin Palackému. A umíral stejně hrdě, sebevědomě i nepoddajně, jako byl žil: jako pravý mučedník a národní hrdina, jenž jmění, postavení, zdraví, svůj život i život rodiny své neváhal obětovati po způsobu Husově za své přesvědčení i za lepší svého národa. Stalo se, že národ se dočkal již po několika desítiletích uskutečnění věšteckých slov Havlíčkových, „že žádná moc tohoto světa a byť se i s celým peklem spolčila, neudrží národ vzdělaný, ušlechtilý a statečný v poddanosti a otroctví“.
Krátký, neuvěřitelně krátký čas — nejvýše nějakých osm let bylo mu dopřáno nelítostným osudem pracovati pro národ, který tak vroucně miloval; zemřel v nejkrásnějším věku, maje sotva 34 let, takže se život jeho podobá povětroni. A přece jak hlubokou dovedl Havlíček vyorati brázdu na národní roli! On to byl, jenž naučil každého upřímného Čecha pro národ žít a pracovat, nikoliv už umírat. Zemřel, ale nezahynul, a jeho boj s Vídní nebyl nadarmo, i když Bachův absolutismus řádil ještě několik let ke škodě nejen národa českého, nýbrž i samých Habsburků. A Nemesis se dostavila. Havlíček byl mnohem více než jen veliký talent, jak napsala německá Bohemia nad čerstvým rovem jeho, byl to první a největší publicista český, jenž byl bez nadsázky pojmenován nejpopulárnějším Čechem 19. století a miláčkem národa. Nebylo snad příbytku v odlehlé vesnici, především ovšem v Čechách, kde by nebylo obrazu jeho, a nebylo chaty české, kde by neznali jeho jména a nevěděli, co vykonal, jak bojoval a jak trpěl pro spravedlivou věc svého národa. Havlíček byl veliký duchem, srdcem i povahou, a byl národu svému nejen buditelem, učitelem, vychovatelem a vůdcem, nýbrž i prorokem. A šťastným prorokem, jenž věštil národu lepší budoucnost a svým nekompromisním hlediskem připravoval národ k brannému odporu, zastaviv mu podivuhodný příklad i program. Vytvořil, abychom mluvili s Denisem, armádu budoucnosti, která vybojovala svému národu vytouženou svobodu a samostatnost.