Karel Havlíček Borovský (Tůma)/III. Ideál a skutečnost

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
II. Zasvěcení mladého žití	III. Ideál a skutečnost	IV. Na troskách

Údaje o textu
Titulek:	III. Ideál a skutečnost
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 23–33. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Málo kdy vstupoval asi do zasmušilé fortny semináře pražského jinoch s myslí ryzejší a předsevzetím světějším, nežli 1. října 1840. devatenáctiletý filosof Karel Havlíček. S vůlí odhodlanou a celou podstupoval statečný jonák tu oběť svobody vlastní pro veliké, krásné, svaté to poslání, kteréž doufal pod řízou kněžskou poctivě vykonati kdysi v národě zbožňovaném. Vřelý cit náboženský, příklad šlechetného vychovatele kněze z rodiště, vzpomínka na rodiče, jimž uleví v jejich starostech — naděje v blahý mír a klid, za kteréhož bude moci volně obohacovati ducha svého vědomostmi žádoucími k práci budoucí, vše to usnadňovalo mu vstup do veřejí, na nichž nezkušenému dosud zraku kynulo toliko vlídné, laskavé křesťanské „Ave!“ a nikoliv trudné Danteovo: „Lasciate ogni speranza!“

Vstoupil a líbilo se mu z počátku jak náleží. Octnulť se v četné společnosti mladíků většinou vlastenecky smýšlejících, které sem svedla snaha podobná. Chutě, celým tím úsilím klopotného ducha svého, pustil se do promyšlené práce. Hodlal se zdokonaliti netoliko v mluvě mateřské slovem i písmem, ale chtěl se zároveň naučiti zde rovněž soukromou pílí všem ostatním jazykům slovanským. K tomu konci stal se k otcovské radě Jungmannově horlivým čtenářem české bibli, jímž zůstal také až do té poušti Brixenské, spolu však den co den přiučil se aspoň jedné z národních písni slovanských, vnikaje do jejich ducha, jazyka i obrazův s vnímavostí podivuhodnou. Tak střídá se v jeho denním rozvrhu hodin mimoškolních: cvičení v jazyku českém s lekturou dějin českých, historie národův slovanských, srovnávací studium mluvnic slovanských: ruské, polské, ilirské se zeměpisem slovanským a historií všeobecnou v soustavně promyšleném sledu a pořádku. Havlíček jest pod klerikou římsko-katolické církve nejhorlivějším, nejuvědomělejším Slovanem. Chvílemi ovšem táže se u sebe sám nezanedbává-li pro tuto práci milou, poněkud vlastní sct. theologiam? Avšak což přednáší se v prvním roce vlastní křesťanská nauka? On má zálibu v dějinách. Ale ty židovské starožitnosti a ten nudně přednášený církevní dějepis unavující pamět spoustou bezvýznamných dát, nebyly stravou ani pro srdce zbožné, ani pro ducha bystře ohnivého, nýbrž spíše mnohdy probouzely satyrickou žilku Havlíčkovu. Utěšoval se tedy v tom ohledu k příštím ročníkům a byl spokojen a vesel, zvláště když ve Františku Řezáči a Fr. Mudrovi poznal druhy přemilé. Z té šťastné doby líčí nám alumna Havlíčka jeden z nejdůvěrnějších přátel takto: „Viděli jsme jej, — štíhlému mladíku s významnou, odhodlanou tváří slušela klerika velmi dobře, — viděli jsme jej procházeti se po dlouhých chodbách někdejší kolleje jesuitské s knihou v ruce. Studoval velmi pilně. Za to vyskakovaly v kruhu přátelském již tenkráte ohnivé jiskry humoru Havlíčkova a ona strana velikého refektáře seminářského, na kteréž dle starého práva historického sedává „první rok“, bývala tenkráte dosti často svědkem veselosti povstalé vtipnými nápady Havlíčkovými.“

Ale brzy měl ten nevinný humor ostřiti se trpkou zkušeností v bodavou satyru. Čím více se obeznamoval se svým okolím, se svými představenými, s ústrojím a duchem hierarchie vůbec, — tím více trapnějších překvapení pro ubohého mladíka. On snil o náboženství lásky, o učitelích proniknutých jemností a šlechetností ducha křesťanského, on snil o blahém míru v těchto zdech a co zatím potkával zde ode dne ke dni? Viděl lichý formalism a sprosté pámbičkování, viděl pokrytectví a licoměrnost, kde hledal pravdu, viděl růženečkářství, kde hledal zbožnost, a doznal jedovatou zášť, kde doufal shledati lásku! Jeden z představených byl titěrný slídič, který všude čenichal a všetečně každou maličkost, každý žertík mladický zvěděti chtěl, aby jej donesl s bolestnou tváří k uším vyšším, — druhý — pověstný préses Antonín Rost, byl opět zuřivým nenávistníkem všeho, což českého a slovanského, zelotou a fanatikem, jenž ve všem viděl ducha kacířského a neměl zalíbení než „v chudých duchem“. Z těchto utvořil si v každém ročníku stranu svou „Rostiáni“ zvanou, která měla býti lepší těch „ostatních publikánův“, t. j., která měla dobře umět zkracovati oči k nebi, nabírati zkroušenou tvář, a — špehovati a udávati „neznabohy“.

Ejhle, tak vypadalo to na samém pni; místo posvátného míru a jemné svornosti — ledajaké jedovaté pikle, plížící se vyzvědačství, úkladné očerňování a mstivost snoubena se škrobenou pedanterií. Bodrý hoch zachvíval se v hlubinách duše své a trnul. Pak ale propukla jeho rázná povaha silou živelní: „Jakož byla mysl Havlíčkova vůbec ustrojena tak, že názorem rychle a správně pojímal, tak působil zajisté pohled na skutečné neřesti a nešvary mnohem výdatněji v jeho přesvědčení, než sebe důmyslnější a důkladnější pojednání o nedostatcích zřízení církevního by bylo učinilo,“ soudí zvěčnělý biograf. Slabší charakter byl by se schýlil a podrobil. Havlíček však vůči těm lidem všedním a nízkým počal bojovati svou neustupnou hlavou a svým vtipem břitkým.

Z počátku jej bolelo, když jej pro jeho slavistické studie pronásledovali a podezřívali z kacířské mysli, z počátku se v něm bouřila ta věřící duše, když mu vytýkali nevěru, když v něm hledali atheistu: ale za nedlouho počal se tomu farizejskému plemeni smáti smíchem sardonským, celý stav kněžský počal se mu nechutit i ošklivit a s vírou v lidi prchala z duše jeho i víra v nebe. Každý hlubší duch bojuje v jisté periodě dospělosti svůj „zápas s Bohem“. Ale ne vždy bývá zápas ten tak krutý, jako byl tehda v duši bodrého Karla našeho. Kromě proslulého listu Karla Sladkovského ze žaláře, neznáme v literatuře naší nic podobně tklivého nad úryvky ze seminářského denníku Havlíčkova, kde upřímně líčí nám co zkusil, „když nebe jej opustilo a zakryly je mraky“.

Marně pásá a ozbrojuje se vzpomínkami na poesii zbožné mysli dětské. „Zpomněl jsem si, jak jsem co malý klučina v Borové na roráte chodíval, jak ten malý kostelíček nacpán býval samým známým lidem českým a jak pan farář sotva k oltáři se protlačiv, hlasitě s lidem zanotoval: „Rorate coeli!“ Byla to jediná příležitost, kdy on spolu zpívával. Zpomněl jsem si na to u svatého Klimenta na oratorium — sám teď jsa bohoslovcem, a zabolelo mne cosi!… Však vím co!“

„Na den sváteční matčina jména (19. března 1841.) poslední útok učinilo křesťanské náboženství na mne proti ukrutné nevěře — a ta nevěra, kat můj a ukrutník — zvítězila! — Dnes v chrámě připadlo mi, jak mám její svátek světiti. Matku miluju a když miluju, miluju hodně! První tedy myšlénka má byla na modlitbu: cit pudil mne modlit se — tu nastal boj, rozum za dětinství to vyhlašoval! Může modlitba tvá — ptal se — jakou změnu v opravdovském světě spůsobit? Nemodlíš se jen pro své uspokojení? Hoj, kdož by to stádo myšlének, co hlavou mou se prohnaly, teď vypsati mohl? Kdo umíš ducha lidského posuzovati, uznáš, co ve mně vřelo! Napsat to nesnadno — — — Konečně umínil jsem si, že o duševních záležitostech počnu přemítati a takto zdokonaluje se, že nejlépe oslavím svátek své matinky.“

O několik dni později podobá se, jakoby zatím byl přece dovedl stišiti pochybnostmi zmítanou mysl:

„Dnes byl jsem u přijímání! Bůh ať mne sílí. Jak jsem započal, nechť dopřáno mi kráčeti dále. Stý díl jen když toho provedu, co mi jak chrám strmí před očima, tož dosti provedu!“

Však poklid netrvá dlouho: „Nade mnou nebe pověry, pode mnou moře zvyků a já mezi nimi na slabé lodičce zdravého rozumu!“

Příboj podivných, krutých myšlének žene se mu hlavou. On, jenž chtěl býti hlasatelem náboženství lásky, poznává, že pro lásku ke svým musí, — nenávidět! „Husitsky nenávidět ty, kdož nás pálí…“ „Láska k vlasti a Slovanstvu brojí ve mně proti právům člověčenstva! Římské dějiny mne pokazily. — — Křesťanské náboženství a hlavně matka má, vychovaly mne ku vlídnosti; rozum však a opět láska — ten plamen srdce mého, káže mi nevlídnost — a na tuto stranu se nakloniti musím!! Tak tomu buď! K lásce přiznává se mnoho lidí, jeden ať pro lásku nelaskavým se stane! Hurrá! Dejte mi železo! Hurrá! — A ještě ta těžkost! Křivdu nerad snáším a nyní, kde učím se udušovat měkkou lásku a citlivost, držán bývám za hrubce! — Bože! Jaký to konec se mnou vezme! Houpám se, houpám!“

Však nechť i padne u prostřed odvážné dráhy, za divosmělým cílem, — což na tom — jen kdyby měl jediného přítele! Ale marně po něm se ohlíží:

„Dosavád jsem žádného nenašel, abych jej mohl tak milovati, jak mne srdce pudí. Tak se mi zdá, jako bych měl srdce pořád rozevřené k lásce a jak by žádný tam nevstupoval, jak bych nikoho do něho zavříti nemohl. V některé chvíli myslím, že již tam někoho mám, — avšak brzy zas prázdno — připraveno pro příchůdce. Napadlo mi dnes, že to snad bude můj malý bratřík! Dejž Bůh! Neboť tu prázdnotu déle nevytrpím! Jirgl a Gábler mi začínají vypadávat ze srdce, aniž ho kdy docela opanovali. Myslil jsem, že zde v semináři naleznu někoho. Ovšem, nalezl jsem, ale jen tak na polo: Šk… tuze lichotivý a to mne zahání — Kl… v myšlénkách děcko, plný předsudkův, kteréž kdesi na slovo přijal a teď se jich drží a nepustí. Ř… tuze předložitý, tuze uctivý — jedná více dle hlavy, málo ze srdce. Frencl (ačli mu křivdu nečiním) nezdá se mi být upřímným — a Mudra? No, Mudra, to dobrá, dětinská duše, v niž jak v otevřené knize dle vůle čísti se může. K tomu ovšem, že srdce mne táhne — ale ku podivu, že mysl a rozum činí mně v tom překážky! Já divoký, odhodlán vrahům hlavu sraziti a rozsápati na kusy to plémě vyzáblých tváří — a on, jako beránek očekává, jak bůh sám tomu konec učiní.

Oh, jen jedno srdce, jak mé, ať též tak bojuje a spokojen budu!

Ten Mudra! — Přírodo, proč jsi mu nedala červenější krve? Proč ne jiskrných očí, — proč ne zavalitějších oudů? Mohli jsme světem spolu zatřásti, — mohli hnát útokem na ty hradby… a tu se naň dívat musím jako na krásnou jen květinku! Líbí se mi, v rukou ji nosím, — ale nemohu okolo krku, okolo pasu ji obejmout! Jak bychom já a on mohli jedna i duše býti? On odhodlán za jinými hlasateli pokoje jíti — kdežto já sám jsa svým bohem v těch věcech neočekávám jiných vůdců, jiné pomoci krom vlastní vůle, vlastní síly své. Sám toliko na bedrách vleku ukrutnou myšlénku, kterouž mi láska vštípila jinou lásku ze srdce vypudivši — a to srdce na tu lásku k vlasti jaksi s úžasem hledí…“

Z tohoto úchvatného povzdechu mladého Herakla, na nějž dolehá obrovská idea tíhou zdrcující, prozařuje nám již Havlíček budoucnosti. Ještě se chvěje sice ta hruď mladistvá, ale již vítězí silný duch. Denník seminářský^[1] zde umlká. Ale jiný, rukou Havlíčkovou psaný lístek v semináři 1841. zjevuje nám výsledek zápasu. Obsahujeť vyznání víry, na němž se dvacetiletý Karel ustálil:

„Věřím v Boha, otce všemohoucího, stvořitele nebe i země. Věřím, že o něm nebudu nikdy nic jistého vědět, a věřím, že by to pošetilost byla přít se, kolik má vlastností. — Věřím v Krista, syna člověka, učitele našeho, jenž se počal z Marie, pod Pontským Pilátem trpěl, ukřižován umřel. Věřím, že jen z nouze a pro hloupost židovskou se jmenoval synem božím, že ale sedí na pravici boží, věřím. Věřím v svatých obcování, v život věčný. Amen.

Nedoufám ničehož, neb nic z toho, co Římská církev doufá, nepotřebuji; a byť bych potřeboval, dosáhnouti nemohu. Hříchy mi Bůh odpustiti nemůže, a kdo by to myslil, ovšem si ulevuje, ale Božstvu i lidstvu se rouhá. Ani zatratit, ani odměnit mne Bůh nemůže a nechce. Já sám se mohu zatratit a odměnit sobě (v jiném smyslu).

Miluji, ale co nevím, za zásluhu si to nepokládaje, neb láska se mnou srostla, jako květ se stromem. Ale Boha nemiluji, neb ho jen ctít mohu, ale ne milovat. Též veškeré lidstvo nemiluji, neb mnozí lásku nezasluhují; nepřátel milovat nemohu, aniž jich Ježíš miloval, ačkoliv tak praví, neb jiná věc někoho milovat a opět jiná o jeho dobré péči mít. Láska se neplatí po penízkách a kdo praví, že celý svět miluje, ten ani nezná lásku a pošetile mluví.“

Jaká byla povaha Havlíčkova, tož nebylo možno, aby při takovémto přesvědčení ještě dále v semináři vydržel. Za celý svět nebyl by dovedl býti licoměrníkem a pokrytcem. Sdělil se s úmyslem vystoupení svého již v červnu 1841. někdejším druhům svým mimo seminář, než představeným svým nechtěl oznámiti ničeho, až teprv po prázdninách. Jednak, aby věc nespůsobila zbytečného hluku, jednak aby matku mohl na tu „ránu“ zatím připraviti. Ale kdyby préses Antonín byl býval lepším psychologem, mohl Havlíčkovi na očích vyčísti, kolik uhodilo. Od chvíle, co byl dobojoval svůj tajný těžký boj a se platně rozhodl, Havlíček oživl jako z klece puštěný pták. Zasmušilý vzdor ustoupil opět humoru a jakému humoru! Toť „lavina padající s hůry nechtíc“.

Nevíme, dobře-li Rittersberg zpraven, an tvrdí, že prý Havlíček do posledka — rozumí se ze žertu a pro své privátní vzezření „s největší horlivostí, ba urputností ujišťoval, kterak prý cítí v sobě neodolatelné povolání ku stavu kněžskému a tedy v semináři stůj co stůj setrvati musí“. — Ale, že si odtud z oněch pedantů a tichošlápků, kteří mu byli tak krutě roztříštili ideál jeho mládí, mnohdy až nemilosrdné žerty tropil, že nyní škádlil ty nenáviděné „vyzáblé tváře“ svým žihavým vtipem a bujným šprýmem, kde jen mohl, toť jisté.

Vypravuje se z té doby, pro příklad, následující kousek jeho překypujícího humoru: Domácí řád seminářský podobal se poněkud kasárnickému. Chovanci celého ročníku spali jako vojáci ve společné veliké ložnici, postel vedle postele. O 5. hodině ranní dá se znamení zvoncem, všickni musejí býti rázem vzhůru a v největším spěchu ustrojeni, aby v desíti minutách do druhého znamení již byli v kapli na ranní pobožnosti. Za tou příčinou musí ovšem každý míti své boty a šaty vycíděné již na noc a schystané u postele. Nuže, kdysi v noci, když vše bylo pohříženo v tvrdém spánku, Havlíček prý kradmo vstal a chodě od postele k posteli, vzal každému jednu botu a jednu trepku a všecko — — vyházel oknem do dvora. Na to opět ulehl a spal dále. Poprask, jaký ráno nastal, dá se mysliti: zavzní zvonec, všichni se zbudí. Každý vjede ve chvatu do jedné boty a — hledá druhou. Jedni se smějou, druzí klejí a hubují, dotírají na Havlíčka, leč — i on jest bez boty. V tom zazní však již zvonec po druhé, i což tu zbývá? Celý ročník musí o jedné botě a o jedné trepce hopcovati do kaple…! Teprv po ranní našla se hromada „velebných bot“ a trepek nakupena ve dvorku.

Však nejraději ulevoval sobě tehda Havlíčka zbraní — Martialovou. Té trpkosti na dně srdce nejlépeť odpovídal epigram. Skoro veškery ty řízné epigramy jeho proti spirituálu páteru Rožni (Rostovi) čili „présesu Antonínu“ a proti zlořádům hierarchickým vzaly původ svůj v tehdejší době, kdy prohlédl z blízka ty „vzorné pastýře“, kdy poznal povahu hierarchie až do jejího ledví. Jakoby chtěl co nejostřeji znázorniti celou tu propast, jež rozevřela se mezi ideálem a poznanou skutečností, celou hloubku vnitřní té revoluce, již za těch několik měsíců seminářského života prodělal, napsal na druhé straně téhož lístku, na němž složil druhdy svou nadšenou apostrofu „Náboženství“ — tyto verše:

„Bratře Čechu, shoď černou hazuku!
Hazuku též římští vrazi měli,
co v Konstanci Husa upálili.
Bratře, Čechu! podupej komžičku,
bílé komže Jezovité měli,
co nám naši slávu upálili.“

Psáno v semináři 1841. Pod oběma básničkami podepsal se týmž pseudonymem „Blanický“, jehož v první době kromě jmen „Mistr Havel“, „Kohoutek“ (což jest žertovným překladem jména Havlíček, Havel-Gallus) a „Borovský“ užíval.

Ano, v Pražském arcibiskupském semináři počíná již Havlíčkův kulturně památný zápas s hierarchií a spuchřelým duchem ultramontánů. Epigram jest odtud břitkou jeho zbraní, jíž bodá do všech zahnízděných nešvarův absolutismu v církvi i státu — do hlouposti i zloby…

První rány tržil ovšem zarytý nepřítel Čechů ultramontán P. Rošt. Odkazujíce v té příčině k epigramům uveřejněným v I. díle „Sebraných spisů Havlíčkových“ (v Praze u J. Pospíšila r. 1870.) uvádíme z nich k vůli charakteristice tyto:

„Ač jsem křesťan, nevěřil jsem přec,
že kdy bude jeden ovčinec;
ale když jsi ty měl přístup k dveřím
vlku Rožni! již i tomu věřím.“

„Proč pak mají mnišské cechy
na kloboucích velké střechy,
jako préses Antonín? —
Rádi mají v mozku stín.“

Ecclesia militans

Proti církve protivníkům
bezbožným akatolíkům
vydal páter Rožeň podle zvyku
na sto arších ostrou polemiku,
v tuhé vazbě s kovanými rohy
všem kacířům může přetlouc’ — nohy!

Pomněnky

Kdykoliv slyšívám
hlásat Rožně kázání nějaké,
vždycky si vzpomínám,
že Bileamův osel mluvil také.

Nedostatečnost

Dokazují kněží z plných plic,
že náš rozum po tom rajském ovoci
za moc nestojí bez boží pomoci.
Věřím páni! Věřím ještě víc,
že Váš rozum i s tou boží pomocí
nestojí za nic.

Talenty

Pavlu hůř a Petru líp
ticho závist ticho!
kacířům dal Pánbůh vtip
a prelátům břicho.

Demonstracio miraculorum

Div-li, že pět chlebů, dvě rybice
nasytily lidstva na tisíce,
vždyť pak podnes ještě tyto divy
tolik tisíc černých pánů živí.

Nejostřejší šípy brousil si vtip Havlíčkův na jesuitství. Již etymologicky jest mu jasno, že —

„Ježivit pochází spíše
od ježka — než od Ježíše“. —

„Omnia ad majorem Dei gloriam“

Stejní hrdinové jsou
Samson s Hynkem Loyolou,
jeden míň a druhý více
pustil lišek do přenice.

Důkaz

Ptáš se, byl-li Jezovitou Jonáš
Ninivetský missionář? —
Nemoh’ býti, v tomtě chyba,
že Jonáše polkla ryba.
Jezovita — pravím Vám —
bylť by polkl rybu sám.
Nebyl Jezovita, neb ho měla
tři dni v břiše a — nezcepeněla!!

Sociates Jesu

Pravil tatík svému synu:
Hodný’s hošku! leč mne mrzí velmi,
že si s tebou kamarádí šelmy,
to ti více neprominu!

Českých knížek hubitelé lití:
plesnivina, moli, Jezoviti.

„Hlavní pravidla proti
kněžím jsou dvě:
1. Nic jim nedávat.
2. Nic jim nevěřit.
Pak je s nimi lehko!“

Na seminář ale odporučoval tento nápis:

„Nehřeš ústy ani sluchem,
blahoslavení jen chudí duchem…“

Že však Havlíček činil rozdíly, že střely jeho hněvu platily toliko kněžím nehodným, pokryteckým, zatemňovačům a licoměrníkům, a nikdy kněžím řádným, jakými na př. byli starý vikář Borovský, P. Serbousek, P. Schneider, Dr. Jan Novotný atd. atd., netřeba snad ani dokládati. Havlíček nechtěl lidem bráti víru, nýbrž toliko pověru. On nebojoval proti náboženství, alébrž toliko proti zneužívání náboženství k účelům špatným. On naopak dbal — jakož uvidíme — z té duše o to, aby zavládla pravá zbožnost v církvi, aby v ni ožil ryzí duch jejího zakladatele a odstraněno bylo vše, cokoliv příčilo se tomu duchu lásky a demokracie křesťanské.

Do bojů těch bylo ovšem ještě daleko. Ale již k nim pásal se dvacetiletý bohoslovec se zápalem a opravdovostí rekovnou, již z těch kobek jezuitské někdys kolleje povstával národu našemu nový hrdinný bojovník za pravdu boží a slávu národa slovanského.

Ztráceje vůčihledě přízeň svých představených, Havlíček požíval za to až do poslední chvíle svého pobytu v semináři lásky a důvěry vlasteneckých spolužáků svých, kteří byli poznali jeho poctivé srdce a porozuměli té povaze bodré. Ba nyní vidouce jej tak hrdě zápoliti proti tomu, co je hnětlo všecky, dvojnásob lnuli k smělému harcovníku, jenž vedl jejich věc, jenž byl hlavou jejich svobodomyslné, české oposice. Přijali tudy s rozkoší myšlénku Havlíčkovu, aby se oběma professorům prvního ročníku bohosloví, rodilým to však ovšem velice krotkým cechům, Janu Mařanu a Janu Smutkovi, podala ku jmeninám jejich (24. června 1841.) na místo obligátní latinské — česká gratulace, která se pro větší zlost P. Rožně měla dáti skvostně vytisknout.

Rozumí se, že Havlíček sám uvázal se v sepsání básně a že dal si na ní záležeti. V klassické ódě vzletně blahopřáno „vážným mistrům Uměn posvátných“, že nebe dopřálo jim „šlechtiti Slávii“, neboť „kdežto západ vetchý v neklidě vrávorá: bystré Slovánstvo Bohem zvoláno, přejme jiskru drahou, vědu, v nezkalená prsa a obnovenou svede zář na východ“. —

Takového cos říci L. P. 1841. v pražském semináři veřejně professorům Sanctissimae Theologiae! Nastal poplach, jakoby se bořil svět. Oni, kterým nikdo nemohl vyčísti ani policii nelibé „české smýšlení“ — oni nařknuti, i v podezření vydáni, že — šlechtí Slávii! Však také hned druhého dne p. Mařan se vší rozhodností se proti tomu v kolleji ohradil a pro všechnu budoucnost si podobné hyperbole zapověděl. Havlíček to ale měl odnésti, že přivedl pana Jana Křtitele Mařana v podezření, jakoby alumnům přednášel pravoslavné kacířství. Dostal od něho z hebrejštiny dvojku, ačkoliv uměl zrovna tolik, nebo zrovna tak málo, jako ostatní, i ačkoliv se posud jakživo nestalo, aby z tohoto předmětu byla padla dvojka. Než, dvojky té potřeboval P. Rost, aby se Havlíčka zbavil. Když se byl Havlíček se seminářem se své strany v duchu již na věky rozloučil, pro forma však ještě pořád jako bohoslovec na prázdninách meškal, poslal za ním do Německého Brodu rektor semináře Büttner německý soukromý list, v kterém mu „s lítostí“ sděloval, kterak prý na něm pozorovali velmi malou spůsobilost k stavu kněžskému, a mnohem větší zálibu ku světským, nežli bohosloveckým naukám, krom toho ještě nedostatek pilnosti v hebrejštině a velice lehké zásady, následkem čehož vidělo prý se Jeho Arcibiskupské Milosti vyloučiti ho ze semináře. Datum 7. záři 1841.

Ty „velice lehké zásady“ nehodlal Havlíček pánům prominout. Odpověděl krátce a rozhodně, že žádá úřední vysvědčení o svém chování mravném za čas svého pobytu v semináři, načež mu dne 9. října 1841. vydali skutečně vysvědčení zachovalosti, v němž nejen o žádných „velice lehkých zásadách“ nebylo více zmínky, alébrž naopak dosvědčovalo se pod arcibiskupskou pečetí Havlíčku Karlovi, že se za svého jednoročního pobytu v semináři pražském „pilně oddával vědám a vedl život mravně zachovalý“.

Tak skončila bohoslovecká episoda života Havlíčkova. On sám zaznamenal o ní svým humorem zkrátka: „Já jsem jeden z těch, kteří byli sv. theologii tuze — ostří do žaludka.“

---

1. z něhož tyto úryvky prvně otištěny byly V. Zeleným v „Osvětě“, r. 1872 str. 489 a 490.