Otevřít hlavní menu

Karel Havlíček Borovský (Tůma)/I. Nejdávnější zpomínky

Údaje o textu
Titulek: I. Nejdávnější zpomínky
Autor: Karel Tůma
Zdroj: TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 8–17. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Karel Havlíček Borovský

Chaloupky tiché, buďte požehnány!
Nad hrobem starým kolébky Vy nové,
z Vás první vyletěli skřivanové
nesouce jarní písně v nebes stany.
Vy chudé, skryté betlemské salaše,
nad Vámi vzplála hvězda mesiáše,
když paláce nám v mrzkost rozprodány —
chaloupky naše, buďte požehnány.

Václav Šolc

Míli cesty na východ od Přibislavi, skoro již na samých hranicích moravských skrývá se v lesnaté krajině hor Žďárských česká víska Velká Losenice a v ní usedlost neveliká číslo 24., jež patřívala od starodávna rolnické české rodině Havlíčkův. Ves i chalupa náležela k panství knížete Karla Dietrichsteina, jenž chtěl poddané své mermocí poněmčovat, přikazuje učitelům, aby mu z mládeže jejich vychovávali vírou katolíky, jazykem však „utrakvisty“. Nebezpečí bylo dosti veliké, neboť dalekoliž odtud rozkládal se onen německý újezd čili ostrov Jihlavský, jenž táhna se od Německého Brodu přes Jihlavu až na Stonařov do Moravy, pokrývá 7 čtverečních mil a živí asi 15.000 duší lidu již úplně zněmčeného? Avšak genius nešťastného národa našeho střežil ono místo Čechu posvátné, na němž náš veliký Jan Žižka z Kalicha svůj hrdinný a slavný život 11. října 1424 dokonal; nemělo se dostati do rukou živlu německému. Přibislav uhájila svého českého rázu a s ní zůstalo při nedostatku němčících učitelův i celé to pohoří na východ zachráněno šťastně od germanisace vrchnostensky nakázané. Jedva něco té „Frantalácké“ obcovací němčiny, t. j. onoho zkomoleného nářečí, jakým mluví německý sedlák okolo Pohledu, že pochytil lid náš tamní stykem obchodním se sousedy německými. Na druhé straně nebylo ovšem zase v chudobném, od světa zapadlém tom koutku vlasti, o jakéms národním procitnutí ještě na počátku století našeho ani stopy. Lid poddaný i městský žil toliko lopotě vezdejšího života, zoře myšlénky vyšší nedotkla se jeho usouzených skrání. Vůdcem jeho jediným bylo kněžstvo, které jej udržovalo po věky v bázni boží a pokoře naproti vrchnostem. A teprv tou měrou, jakou kněžstvo a podřízené mu ubohé učitelstvo naše, dotknuto božskou jiskrou pravdy, jalo se po staletích opět s láskou ujímati jazyka povrženého, — v nezámožném, na sporé půdy odkázaném a hlavně jen lnářstvím živícím se lidu poznenáhlu vznikalo vědomí a světlo.

Takový byl kraj, z kteréhož po čtyřech stech létech hoře a bídy měl národu našemu zroditi se nový muž podobný duchem i srdcem onomu věkopamátnému bohatýru Trocnovskému, jenž skonal tak předčasně na blízkém poli přibislavském. Ne bez pohnutí prodléváme při této myšlénce čtouce na sežloutlém lístečku papíru vlastní rukou Havlíčkovou zaznamenán výrok Senecův, „že vždy po nějakém čase se rodí muž, který pokračuje v díle od jiného (sobě duchem příbuzného) zanechaném, stoje výše skrze vzdělanost svého věku, — jakoby duše přešla do něho…“

Bylo den před štědrým večerem r. 1817., když z naší horské vesnice vycházel mladý, prostý rolník, aby sobě vyhledal nový domov. Byl to druhorozený syn sestárlého hospodáře Martina Havlíčka a matky Terezie, rozené Zachové, — pětadvacetiletý Matěj Havlíček. Ubíral se do Borové, městečka to hodinu cesty od Velké Losenice na sever rozloženého po dlouhé stráni táhlého vrchu, na jehož temeni bělá se onen proslulý Borovský kostelíček. Vlídné, v lesnaté krajině malebně uhostěné to městečko, jehož obyvatelstvo živí se dílem polařením, dílem tkalcovstvím, byloť se zalíbilo mladému synku selskému tak, že si zde vyhlédl a nyní platně zakoupil kus pozemku, na němž pak z jara počal sobě stavěti skrovný, ale úhledný domek čís. 163. blíž náměstí, aby si pod nový, jedva sroubený krov uvedl ještě během r. 1818. mladou, útlou ženušku Josefinu, rozenou Dvořákovu, dceru sládkovu z Horní Cerekve. Tato dobrá, přičinlivá žena česká měla se státi matkou našeho Karla. A jako se vypravuje o proslulém státníku Maďarův Františku Deákovi, že málem by byl při narození svém zahynul, ježto lékař pro zachránění matky již dítě obětovati hodlal, tak nescházelo též při narození Karla Havlíčka mnoho, aby nadějné to žití zaniklo hned při vzniku svém! Ještě téhož dne po těžkém porodu donesli silné dítě na kopec do kostelíčka, kdež jej farář P. Brůžek pokřtil jmény: Karel Boromejský, Oldřich. Ve svých „Nejdávnějších vzpomínkách ze života v Borově“, jež počal spisovati Havlíček co jonák 23letý ve Lvově, vypravuje sám o svém narození a dětství takto: „Narodil jsem se v Borové v č. 19. (který dům pak shořel a zcela jinak od nynějšího majitele postrojen jest) dne 31. října 1821. co druhý syn rodičů svých. První, Filip brzy umřel. (Dva dni po narození.) Přišel jsem na svět mrtev a jenom násilím mne přivedli k sobě. Musil jsem být pořádný klacek, neboť jsem dlúho, až do syntaxi, měl na sobě jakúsi čtverhrannost a neohrabanost. As v 3. neb 4. roce jsem si na pavlači zlámal nohu pravú, nastúpiv na vařený brambor, které otec můj, tenkráte velký milovník holubův, jim k žrádlu házel. Odvezli mne do Přibislavi, kde jsem as čtvrt léta pod dohlídkou doktora ležel a stará bába mi nohu v deskách převazovala.

„Pamatuju se posud na ni, jak chodila v červené čepičce a jak já, — věda, že mne, když spím, nebude budit k převazování nohy (co bylo bolestné) — naschvál vždy dělal — jakobych spal. — Později jsem byl ještě jednú nebezpečně nemocen; ležel jsem tenkráte na faře (v Borové), protože jenom pan vikář tolik moci a důvěry u mne měl, že jsem na jeho slova léky bral. Tenkráte tetinka schovala moje boty, kdybych umřel, na památku.“

Dobrá tato tetinka byla vlastně tetou matky Havlíčkovy a hospodyní na faře borovské, čímž stalo se, že Havlíček již co útlé pachole na faru přicházel.

Zde byl od roku 1819. farářem P. Jan Brůžek rodem z Prahy, muž tehda asi čtyřicetiletý, vážný, přísný, ale srdce dobrého, jeden z těch svědomitých kněží staré školy, kteří byli skutkem i slovem praví přátelé, rádcové a dobří pastýřové našeho opuštěného lidu, jenž by byl u vděk opět duši za ně dal.

Nuže, tento opravdový, neoblomně spravedlivý a klidný muž, jenž byl hrdým naproti vyšším, ale citelným naproti trpícím, v němž pod drsnou skořepinou tajilo se jemné jádro a jehož silný duch při vší úctě k autoritám nebyl zeloticky obestřený, — zamiloval sobě záhy vzdorovitého, zasmušilého hošíka, s kterým doma pro svéhlavost jeho ničeho poříditi nemohli, jako sobě zamiluje bádavý duch opravdového učence obtížnou záhadu. Postihlť pod touto drsnou slupkou zdravé jádro, vyčetl v tom dumavém oku duši nevšední. „Z toho dítěte bude cosi znamenitého,“ předpovídal tím určitěji, čím více dařilo se rozvírati tu zamčenou lasturu zvláštní té povahy dětské a rozvazovati ta sporomluvná ústa pětiletého hocha.

Brzy však i kaplan P. Serbousek, muž velmi bodrý a přímý, jenž brával Karlíka sebou do polí na výlety a do lesů na ptáky, postihoval neobyčejné schopnosti chápavého děcka, jež k oběma těm mužům lnulo den ke dni větší láskou a přítulností. Zatím co jiné děti před přísným farářem utíkaly, Karel byl nejšťastnější, mohl-li odběhnouti na faru k němu. Miloval sice své rodiče z celé duše své a zvláště starostlivou matku, jíž připadla při pilném zaměstnání otcově živností kupeckou vlastní péče o vychování množící se rodiny,[1] nicméně tajemné jakés kouzlo táhlo srdce chlapcovo vždy ku přísnému faráři, jenž mu tak pěkně k srdci mluviti znal, vše mu důkladně vyložil, po čemkoliv se mysl jeho tázala, a po každé mu cosi krásného, nového pověděl. V dospělém muži a v útlém dítěti setkalyť se dvě povahy příbuzných rysův i blažilo je to shledání tím bezděčněji, čím více jedna druhé se otvírala. Vychovatel rozuměl děcku a děcko vychovateli. V říjnu r. 1826. počal Karel choditi do obecné školy Borovské, na kteréž byl tenkráte učitelem tolikéž muž výborný duchem i srdcem, Antonín Línek, jenž náležel té doby zajisté k nejlepším paedagogům v Čechách. Tento shledal sice na počátku, že se schopnosti zvláštního zasmušilého hocha, jehož neviděl se nikdy smáti, dosti těžce vyvinují, ale nedal se tím másti, a za nedlouho náležel Karel k nejpilnějším a nejchápavějším jeho žákům. „Neodpovídal k otázce dané hned, nýbrž muselo se mu dopřáti času, až si vše na mysli sosnoval a spořádal, pak ale dal určitou a ráznou odpověď. Nejraději učil se počtům, bibli, dějepisu a zeměpisu Čech.“

Ze svéhlavého druhdy děcka byl se stal pilný, pořádný žák, který byl na svůj dětský věk až poněkud příliš usedlý. Havliček vysvětluje nám tento obrat v duši dětské v listu psaném téměř na sklonku žití bratru svému Františkovi, jak následuje: „Když jsme byli malí, dával otec a také ostatní v domě tobě ve všem přednost, proto žes byl čipernější a pohyblivější: škoda pro tebe z toho byla ta, žes byl pak rozpustilý a uličník a pro mne by byla z toho povstala zase ta škoda, že bych byl zcela ochabnul a také k ničemu nebyl, kdybych náhodou zas nebyl měl na faře svůj vlastní domov, kde se mi proto také víc líbilo než doma. Pak, když se objevily následky jejich vlastní chyby: pak zas já jen byl pořád chválen a ty pořád haněn: z toho by zas pro mne bylo nevyhnutelně následovalo to zlé, že by ze mne byl býval brzy nadutý hlupák, kdybych byl právě zas na faře skrze nebožtíka vikáře nenašel přísného a rozumného posuzovatele.“

Hoch dorůstal, měl již hnedle odbyté čtyři třídy národní školy borovské, ale příchylnost jeho k vážnému vůdci a strážci dětství neochabovala, ba neměla ochabnouti ani s desítiletími. Ministroval „starému vikáři“, sedával s ním za letních dnův celé hodiny v podvečer na krásné vyhlídce na chlumku u kostelíčka, naslouchaje dychtivě jeho výkladům. Největší rozkoší však bývalo Karlu, když jej starý vikář bral s sebou na cesty visitační do okolí, „aby seznal školy, svět a lidi“. Úcta, jakou na těch cestách všude vzdával lid milovanému duchovnímu rádci svému, přísnost, jakou tento kárával nedbalce, „na něž býval jako kat“, a spravedlivá uznalost, jakou naopak zase pochvaloval učitele řádné a svědomité, vše to dojista mocně působilo na mysl, na povahu Havlíčkovu. Jakáž to tedy asi byla devítiletému hochu krušná hodina, když musel po nezbytném zvyku tehdejším z milé otčiny na rok do Jihlavy „na němčinu“.

Teta z fary uvedla jej koncem září r. 1830. do toho cizího německého světa k zápisu do druhé normální třídy jihlavské, vyhledala mu byt u jakés staré paní a — Bohu poručeno: malý hranatý český žáček octl se u prostřed cizích lidí, s nimiž jedva o nejnutnější dorozuměti se uměl, bez přítele, bez rádce soucitného, i měl se učiti ve škole, kde se mu vše podávalo jazykem neznámým, jemuž teprv ucho zvykati muselo. Matka Havlíčkova sice uměla po německu, ba nepsávala ani jinak než německy, však s dětmi nepřipadlo jí nikdy mluviti jinak než po česku. A tolikéž na faře i ve škole borovské, sotva kdy že padlo slovo německé. Byla to tedy dosti parná lázeň, v jakouž zřel se nyní devítiletý český hoch v Jihlavě ponořena.

Mluvtež zde opět vlastní Havlíčkovy „Vzpomínky z Jihlavy 1830—1831“. — „Roku 1830., jak se mi zdá velmi pozdě, dal mne otec do Jihlavy na normální druhý klas, abych se naučil po německu. Neboť až posud uměl jsem pouze česky, a jen několik slov mne pan Línek naučil. Měl jsem učitele pana Losa, suchého, dlúhého, s černými vlasy, říkali jsme mu professor; pan farář Batelovský učil náboženství. Oba byli mužové hodní, jen direktor Oller si ze mne i ze všech Čechů smíchy tropil; mně říkal: Ein böhmisches mensch hat ihn hereingebracht mir nichts dir nichts. Mezi spolužáky pamatuju se na Frant. Havlíčka, na Šeredu, na Justa Němce, na Senfta (repraesentant aristokracie, u něhož jsem býval v domě). Chodilo mi to dost špatně. Doma mne přiučoval p. Slavík, učitel na hlavní škole bytem v Brněnské ulici, na jehož malinká kamínka se pamatuju a jemuž mnoho co do němčiny děkovati mám. Na housle učil mne jakýsi umělec, jenž při hodině vždy velmi roztrhaný kabát (takřka ze samých franclí) na sobě míval. Bydlel jsem u paní Karminky a její dcery Luisy v někdejším knížecím domě s Havlíčkem, Kopečným, Laugrovú z Leče a jakúsi Monikú. Paní stará byla dosti hodna. Na tři psy se dosud pamatuju: chrt, starý mops a tlustý malý. Hrávali jsme často na vojáky doma a ve čtvrtek a v neděli jsem dostával dva groše a kupoval za to ovoce, jež jsem pak zabíjel jako krávy. Byl jsem veliká dětina. — Jednú jda pro pivo s cínovú konví, zablúdil jsem a notně jsem promrzl. Náboženství německému učíval jsem se vždy na půdě s velikým pláčem, neboť jsem ničemu nerozuměl.

Bratr můj Frantík, navštíviv mne jednú s matkú, když jsem ho dolů vyvedl v poledne na vojáky se dívat, lekl se tambora a splašil se tak, že jsme ho potom nemohli nalézti a již vybubnovati chtěli. Věru se nepamatuju, čítal-li jsem již tenkrát co. Když jsem se domů navrátil, náš pacholek Vít Němec vzal mne do examenu; však ale když jsem jeho hatmatilce nemohl porozuměti, pochyboval velmi o mé učenosti.“

To nesrozumitelné „německé náboženství“, kterému se chudák plačky na půdě učiti musel, a ten jízlivý německý kantor, jenž Čechův tak nenáviděl, že na potkání je urážel, zaryli se patrně velmi ostře v mysl a pamět Havlíčkovu. Každý ví z vlastní zkušenosti, jak podobná protivenství mládí působívají mocně pro celý život na smýšlení, i na samu povahu naši. „Vše sejde na tom, pod jakým sluncem ovoce zrálo.“

Domyslíme se, kterak po této trpké zkoušce jihlavské pookřál desítiletý hoch, když prodléval opět ve svém rodišti na prázdninách. Než, pobytu nebylo na dlouho. Již v říjnu roku 1831. musel opět „do světa“, tentokráte ovšem do světa českého, do nedalekého to Německého Brodu na „preparandu“ a do škol latinských. Neboť vikář i rodiče srovnávali se v tom, že má Karel hlavu na studie dosti bystrou a snahu horlivou. Takž odcházel Havlíček tentokráte trvale z onoho drahého, klidného koutku horského, v němž se byl narodil, „odnášeje sobě jako dědictví z rodiště na mysli obraz muže milujícího lid, silného, osvíceného, o dobro obecné usilujícího, nesklánějícího před nikým otrocky šíje své, muže bez bázně a bez úhony“. Avšak k vědomí českému, k té mocné, zdravé hrdosti národní, jižto se příčila všechna nestatečnost, především pak k té pružnosti a jaré veselosti chrabrého ducha svého dospěl Karel teprv za let studentských v Německém Brodě. Příroda muselať vstoupiti ve své právo. Hoch držený v dětství tak na uzdě, musel si nyní poskočiti, musel vybujeti, an octl se podál vážného mentora mezi ostatní veselou mladou družinou studentskou, jinak by se byl z Havlíčka stal šosák. On sám líčí nám tento svůj rozvoj duševní v létech gymnasiálních v Německém Brodě, kamž byli se rokem 1833. i rodičové jeho trvale přesídlili, svým upřímným humorem takto:

„V Německém Brodě v rocích 1831., 32., 33. III. klas a parva. — V domácím životě těchto dvú let nelze dobře rozdíl činiti, protože jsem byl v jednom kusu u pannen Berlíšových na stravě v brodském domě Dlabačově. V třetím klase bydlel jsem s Rychtrem a Leopoldem i Ferdinandem Matějkú dole v pokoji na rynk, v parvě pak nahoře v zadním velkém pokoji 2. poschodí s Černým syntaxistou a Rychterem rhetorem. Dole byl Marčal a hrabě Pöting.

Tomuto domu mám velmi mnoho co děkovat, avšak i co naříkati. Dostal jsem tam v tom čase svůj směr ke čtení a vzdělání sebe, tam se rozvinuly moje schopnosti, všichni se mé hlavě divili. To a tušení jakési síly v sobě udělalo ze mne nevázance, měl jsem to za čest vyváděti divné kúsky a neustúpiti nikomu.

Rychter, sám bez vzdělání, měl dobrého professora nebožtíka Václava Divoka, podle jehož návodu někdy v prvním enthusiasmu doma se choval. V takových chvílích měl velikú chuť čítati nám všem: ačkoli on sám ale brzy ochabl, ve mně jednú rozžatá svíce více neuhasla. Tak na mne dobročinný duch P. Divoka prostředkem tím účinkoval. Ve škole na normálce panoval tehda Dúbrava v celé majestátnosti svého katanského umění; jest to velmi horlivý sekáč (mrskáč) paedagog.[2] Já mimo to prostředkem p. Dostalovým (katechetek s rozloženýma nožičkama) chodil jsem k panu Kareši, učiteli 1. klasy, a on mne připravoval do parvy. Na počátku roku tohoto byl jsem ještě bázliv jako v Jihlavi, zbytek to byl po přísném návodu v Borové na faře, kde jsem se jako dorostlý chovati musel. Brzy však jsem v uličnictví a jiných u našich studentů zvyklých kúscích velký pokrok učinil a drže se vždy jakési slušné meze (doma jsem totiž pořád tak usedlého dělal před rodičemi), byl jsem ve všech věcech jak školních, tak v uličnictví z nejprvnějších. Pračky, kúpání atd., zůstalo mi všech sedm let v Brodě, až v Praze, v logice opět nastala jiná perioda. Prvním všech takových svobodných umění býti, nedovolilo mi, protože jsem chtěl všem pánům najednú slúžiti, býti i ve škole mezi prvnějšími; přec jsem však dle možnosti o primát se ucházel.“

Zde Václav Zelený co bývalý spolužák brodský poněkud odpírá vlastní paměti Havlíčkově. Jistí totiž, že doba bujné skotačivosti netrvala plných sedm let, nýbrž že „vyhlášený athlet Havlíček“, který v oblíbených potýčkách studentův s učedníky brodskými tak se vyznamenával, že měl po kolik semestrů stále z mravů prvničky — již v druhém půlletí kvarty rozumnějším se stal, v páté a šesté latinské ale již tak vzorně se choval, že býval ustanoven za dozorce nad první třídou. — Tím však zajisté nemíní se, jakoby z bujného a prudkého hocha byl se stal přes noc zamlklý tichošlápek a byflant. Dorostl prostě na „většího studenta“ a to v maloměstském životě již cosi značí. „Poeti“ a „rhetoři“ německo-brodští již byli mladými pány, kteří pořádali plesy, sanice, výlety do okolí, a kterým dosti liberální učitelstvo z řehole premonstratův nezazlilo trochu toho zakouření při pivě, aniž zahrání v kuželky neb v karty v některé záměstské hospůdce. Ba třídní učitel Havlíčkův v páté a šesté latinské P. Quirin Svoboda přál mladíkům od srdce té zábavy, jen když uměli mathematiku.

Takž plynula léta studentská v Brodě dosti vesele a šestnáctiletý mladík byl pro svůj břitký vtip, pro svou družnost a bodrou rozhodnost vřele milován od svých spolužákův, s nimiž všechny ty zábavy zažil, ba ku zdaru jejich svým humorem nad jiné přispíval. Že duší a živlem studentských těch zábav byl zpěv, rozumí se samo sebou; zpívalo se doma, na vycházkách i v hospůdkách; české písně národní (vlasteneckých tehda ještě nebylo) střídaly se sentimentálními německými, jako „An der Quelle“ — „Schweigend in der Abenddämmerung Schleier“ a pod.

Skoro každý student měl kytaru. I Havlíček se hře na ní učil a zpíval po českých národních písních nejraději oblíbenou tehda německou elegii na pád Polsky: „Bei Warschau schwuren“, kterouž i ve škole (v Poesii) na jazyk český, arciť že dosti primitivně a s krutým pravopisem převedl. Na ukázku, jak bylo tehdáž na gymnasiích v Čechách dbáno o jazyk náš mateřský, stačí jediný věrně dle rukopisu podaný verš:

„Přisaha tisic v Warschawy kleče
Že rany nechce z ručnic vypalit
Že razne w radech w nepřitelich seče
Toliko bodcem woly pusobit
A wšech z počtu zna wlast šlechetného
Zwe audama je pluku čtwerteho.“

Jak vidíme, nepřivedl to vděk německému učení gymnasijnímu Havlíček až do svého patnáctého roku v znalosti češtiny o mnoho dále, nežli v Borové, když co chlapec „bučinu odvozoval od bučení, poněvadž tam ani jediného buku nebylo, ale dobytek tam pásli“.

A přece tou dobou již čítal horlivě české spisy, zvláště když meškával o prázdninách a svátcích u starého svého vikáře, kterýž neustával působiti na jarého mladíka mocí bývalou a v duchu, jejž postihneme z jediného rčení: „Zbývá nám vždy ona veliká a pyšná útěcha,“ píše Havlíček z Brixenu skoro po dvaceti letech, „kterou jsem si ještě od svého vychovatele, starého kněze pamatoval: „Res victrix Diis placuit, sed victa Catoni.“ (Věc vítězná Bohům líbila se, ale věc poražená Catonovi.) — Neméně zajímavá jest následující, pohříchu, že nevysvětlená zmínka v „Zápiskách“ Havlíčkových z Moskvy: „Tu mi napadl šťastně slib, který jsem co gymnasista kdysi v rozpálení všeslovanském učinil a nyní již skoro vyplnil…“

Ze všeho můžeme uzavírati, že jakkoliv koncem svých studií gymnasiálních šestnáctiletý jinoch o mluvnici české neměl ještě valného ponětí, nicméně měl již tehda pro národ svůj cit vroucnější a hlubší, nežli má dnes tak mnohý na slovo vzatý český filolog, že již tehda zasvěcoval se službě vznešené myšlénky se vší horlivostí nadšeného mládí, ale i s celou rozhodností a opravdovostí své záhy utužené, zdravé povahy. Statný to na všechen spůsob „horák“ počátkem měsíce října 1838. od pohoří Žďárského chvátal ku zlaté matičce Praze, kterouž posud co živ neviděl, aby v ní dále cvičil a tužil pružného toho ducha, jehož síle měl se o desítiletí později obdivovati veškerý národ.


  1. Dvě léta po Karlu narodilť se manželům Havlíčkovým třetí syn, František, r. 1826. Jan, r. 1828. Marie (tyto dvě dítky zemřely však již v útlém věku), r. 1880. Josef a posléz r. 1832 Johanka.
  2. Ještě na jiných místech svých zápisek zpomíná H. na tohoto surového pedanta: „Jak klukům od Doubravových štulců kotníkem do hlavy vyrážely na ní — orgány, jestli jich neměli.“ — Za to mu splatil známým epigramem: „Preparanda“:

    Vejklady kantora Doubravy
    snadno chápe hned
    každý žák, i třebas bez hlavy,
    má-li jenom hřbet.