Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: XXII. (Dokončení.)
Autor: Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj: Národní listy, roč. 59, č. 249, s. 1
Vydáno: 22.10.1919
Licence: PD old 70

Hodnostář je nebo má býti člověk nad jiné vynikající svými hodnotami duševními, pro které ta nebo jiná hodnost mu byla udělena. Aspoň ve společnosti rozumně spořádané, byť se v ní na rovnost a bratrství kladla váha sebe větší. I tenkráte jsou a budou v ní lidé lepší a horší, rozumnější a zase ztřeštěnci, a nejposlednějším z přívrženců naprosté rovnosti lidské jest Bůh Otec nebeský, který rozdává svoje dary jemu, žel, velmi nerovně. Jsou a budou všude lidé vedení a lidé vedoucí, i ve státě nejideálnějšim a od těchto lidí vedoucích, hodnostářů v nejširším slova smyslu očekáváme, že vésti dovedou. K tomu je zapotřebí rozmanitých vlastností, z nichž obratnost společenská není z nejposlednějších, pokud běží o společnost civilisovanou, a jenom této obratnosti chceme si tuto povšimnouti. Vědomosti, zvané odborné, náležejí v nynějším čase nad jiné osvíceném minulosti a blíži se doba, kdy boty bude šít bývalý pernikář a železnice a viadukty bude stavět zubní technik, protože je technik. Ostatně s úřadem přicházel i rozum už ode dávna.

Jsou hodnostáři rozmanitých jakostí i stupňů — ani mezi nimi není rovnosti, ba mezi nimi nejméně — a poněvadž vyšší bývají vzorem nižším, všimněme si nejvyšších. Nemíníme tím jenom byrokraty — náležejí do počtu hodnostářů stejně ministři, státní tajemníci, presidenti, jako poslanci, starostové měst i městeček, předsedové spolků a společků, až po rychtáře jakékoli Lhoty — každý ve svém okruhu. Hodnostářem je konec konců každý šéf čili představený, každý přednosta je zároveň vašnostou, a vesnický rychtář znamená nebo zmůže někdy a poměrně více nežli vysoký pán v Praze.

Z minulých, rakouských dob máme o hodnostářích svůj určitý obraz a po pravdě nutno říci, že po stránce společenské a obcování s lidmi, nikoli tak nepříznivý. Však to bývala také výhoda jejich a tím dovedli rakouští pánové i okouzlovati a tudíž snáze udržovati nás v područí. Pamatujeme se dobře a řekněme si to bez pokrytu, ze nejeden z Čechů raději jednával s pány vídeňskými nežli pražskými: tam setkal se s vlídností, byť i ne upřímnou, tady s nešetrností, někdy až hrubou, ale vždycky upřímnou… Kdo mívali představené obou národností, dovedou o tom vypravovati.

Hodnostáře představujeme si společensky dokonalého, to jest jako člověka, který umí obcovati s lidmi. Nenáleží k tomuto obcování jenom slušný, čistý a upravený, ať nedím úpravný zevnějšek, ale také ruka v rukavičkách, ne-li skutečných, tož jistě obrazných, a ruka měkká, hedvábná.

Hodnostář zachovávej nejdříve klid ve všem a všudy a buď si vždy a všude vědom své hodnosti, ne proto, abys ji dával na jevo, ale abys podle ní jednal. Hodnostář ani vůči hrubci se nerozdílí, nýbrž krotí jej svou vážností a svým klidem. Ale svým chováním neukazuje ostentativně nic, co prozrazuje jeho důstojenství, sice pak snadno upadne ve formálnost a pýchu; spíše vystříhá se všeho, co je nedůstojné a nedosti slušné. Nikdy nezapomíná mysliti stále na sebe a na jiné zároveň, nezadá si, a nemá-li uniformy, která by mu stále připomínala jeho hodnostní třídu, musí míti za to myšlenky stále pohromadě. Hodnostář nedělá ani příliš mnoho, ani přiliš málo; netančí-li sebou, nemusí se mračit; nedá se ničím přes míru dojímati — už staří tomu říkali nil admirari — nikdy se neukvapuje, v každé chvilce se pamatuje, i tenkrát, když vlny parlamentní velmi vysoko a se všech stran se dmou, a udržuje tak zevní rovnováhu, nechť uvnitř to vře sebe více. Je jako človék pěkně ustrojený — nikde se neopírá, aby se nezamazal a každý se střeží o něj se otřít, ale není pří tom prkenným panákem; jest jiný než ostatní, ač nechce se od nich lišiti, hlásaje rovnost a bratrství, takže každý bratr nebo soudruh vidí v něm víc nežli je sám. Není upjatý, ale vždycky obratný, při čemž nemusí hned s každým a nejméně s každou si tykat, aby ho to později nemrzelo. Je všude první, ale nikdy jako první se nevtírá, věda, že lépe je býti povýšenu nežli se povyšovati, a pravidla slušnosti, či raději bychom řekli ušlechtilosti a poctivosti má v malíčku. Nemá-li, ať se tím aspoň nechlubí. Slovem, je to gentleman, ve smyslu pončkud širším nežli jen domácím.

Za to, že se těší vážnosti a požívá mnohdy i velké moci, činíme naň i po stránce společenské značné požadavky, netoliko v úřadě, ale i mimo jeho těžký a zodpovědný úřad, který není těžkým proto, aby mimo něj lehce si vedl.

Ačkoli můžete, ba často musíte omeziti dobu svých návštěv, nezavírejte nikdy kategoricky svých dveří. Je-li nutno nepředpustiti návštěvníka, pak učiňte to s náležitou omluvou, ne-li sami, tož prostřednictvím svých lidí. A tu stojíme hned před ožehavou otázkou republiky, ve které, mluv co mluv, vedle pánů jsou také tu a tam sluhové, všichni dohromady sluhové republiky. Jaký pán, taký sluha. Vstoupíte-lí do předsíně velmožného, pozorujete hned, jaký tam vane společenský duch, a slušný hodnostář bude dbáti především, aby jeho sluha nebo podřízený úředník, i když odkazuje příchozího do příslušných mezí, učinil tak co nejslušněji. Nikoli aby si naň vyhrnul rukávy, obrazně řečeno.

Vůči návštěvám, i kdyby jich bylo za dopoledne třicet, čtyřicet, nikdy se hodnostáři nerozčilujte a v jejich přítomnosti nedávejte si zavolati podřízené, abyste jim vypeskovali za nějaké úřední nedopatření, na které návštěvník si stěžuje nebo třebas ani nestěžuje. Vůbec neudílejte nosů v přítomnosti jiných, vypadalo by to, jako byste chtěli ukázati, jakými jste pány.

Prosebníka neodbývejte, pokud toho není nezbytná potřeba, rozhodným ne — tuto hořkou pilulku možno vždycky zaobaliti do neutrálního oplatku a v nejhorším řekněte, že učiníte, co bude možno, že uvidíte, co se dá dělat nebo že dáte věc vyšetřit, nebo posléze uchazeči o místo vyjádřete podmínku, „nebude-li žadatelů starších“, jež možno vždycky předpokládat. Každý ví, že ultra posse nemo tenetur, že nikdo nemůže žádati nemožné, třeba to neříkal slovy latinskými, ale odchází aspoň s nadějí, která je často jedinou rozkoší života. Odmítnutí zmírněte aspoň omluvou, že byste rádi, ale že zákon v té věci jest jasný. Vlídnost a přívětivost nebo při nejmenším blahovůle v kancelářích je nezbytnosti i v republice sebe demokratičtější, nechcete-li, aby republika lidem zhořkla. A rozkohoutěný hodnostář je pro posměch.

Hodnostář buď vzorem ve všem všudy, i v takových maličkostech, jako jsou společenské ohledy. Obor kancelářský tam, kde ostatní jsou ve fraku, pozdní příchod do společnosti, která na hodnostáře čeká, jsou společenské faux pas. Posa řečníka na tribuně, jakou zvěčnil Myslbek nebožtíka Riegra, je někdy znamenitá v parlamentě, ale ve společnosti vždycky nesluší, tak jako bratrství a kamarádství vůči osobám, které toho potom zneužijí snadno a rychle.

Byl-li hodnostář povolán na svůj stolec z důvodů jiných nežli pro svoje vynikající schopnosti odborné, má tím větší povinnost krotiti bujný jazyk, zvyklý odjinud na rozmanité skoky.

Zvláštní povinnost má hodnostář vůči hodnostáři cizinci a není správno, ač-li není dokonce trapno, zústává-li na příklad cizí diplomat domácím hodnostou při jakékoli veřejné příležitosti nedosti povšimnut.

A provází-li hodnostář vysoký hodnostáře ještě vyššího nebo vůbec osobu, které náleží pozdrav davu, neodpovídej na ten pozdrav, protože ti nepatří. Jsi toliko v průvodu — leč by dav jásající vstříc vracejícímu se triumfátoru výslovně také volal: „Ať žije pan ministerský rada Krupička!“ Průvodce nanejvýše toliko skromně smekne, aniž se klaní, jako průvodce, ale jede-li v autu následujícím, u kterého jásot přestává, neodpovídá vůbec.

Vejde-li k tobě návštěva, hodnostáři, pozdrav vlídně, věda, že pozdrav je nejprostším výrazem zdvořilosti a slušnosti, rozšířeným i mezi národy nevzdělanými. Chtít odstraniti pozdrav, je hrubým omylem, ale nejenom proti slušnosti. Pozdravem podřízeného vůči představenému vyjadřuji také úctu k vlastnímu úřadu nebo stavu. Jsou pozdravy, které neplatí osobě, a ty jsou často důležitější netoliko po stránce slušnosti, nežli pozdravy osobní, majíce význam hlubší.

Takový je na přiklad pozdrav, kterým vzdáváme čest praporu našich vojsk. Do nedávna neměli jsme příčiny k takovému respektu, ale dnes, jde-li četa československého vojska s praporem v čele po ulici nebo kdekoli, každý muž, i hodnostář, uctivě posmekni, žena se pozastav a pokývni hlavou na pozdrav. Už dnes toho zasluhuje česká korouhev…

Jen Angličané a Američané šetří klobouky a stačí jim zhusta pozvednouti ruku k okraji klobouku, čehož u nás nečiníme, chtějice býti zdvořilými; salutují toliko vojáci. Pozdravovati hlubokým smeknutím, dokonce i s úklonou mezi sobě rovnými se nesluší, že by tak činili čeští hodnostáři vůči nižším, není se co obávati.

Podání ruky je dodatek pozdravu tak obecný, že nikdo z toho nebude vyvozovati nic, leda je-li tento posunčk potvrzením slibu. - Při příchodu návštěvníka, je-li to osoba cizí, smíte býti s podáním ruky opatrní, při odchodu nemusíte.

S pozdravem souvisí úzce i titulatury a oslovení, a dobře udělali prozíraví zástupci lidu, že odstranili tituly zbytečné, ponechávajíce jenom tituly z povolání, tak že nebolí československého občana hlava z přemýšlení, zdali Excellence nebo jen Vašnosti, zdali radatakový nebo makový. Hodnostář republikánský je prostý pán, ani, slovutný, ani velevážený nebo velectěný, poněvadž slovutnost a váženost se a něho rozumí sama sebou. Přece si nepostavíme do první řady člověka, který ničím nevyniká, to se dělávalo jenom v monarchii.

Vůči cizincům jednoduchým oslovením pane a paní nenarazíme, jak Francouzi, tak Angličané jsou tomu zvyklí a jen se diví našim dosavadním zdvořilůstkám. Však jednoduchost a prostota nebuď nedbalostí a nejdi tak daleko, aby urážela a přechod k formámjednodušším a prostším, k rovnosti a bratrství, nebuď náhlý, sice se při tom chvatu klopýtne.

Jenom úřadové jakožto úřadové, nikoli úředníci, mohou v té příčině postupovati rychleji a prostý rozkaz může odstraniti všecky instance slavné, veleslavné, vysoké a nejvyšší, prosebníky v úctě hluboké i nejhlubší podepsané a podobné nesmysly. Úřad je úřad, záleží na něm, aby si vedl slavně nebo veleslavně, a prosebníku stačí, žádá-li „slušně“ nebo „zdvořile“, často i bez těchto adverbií, neboť pouhá prosba u lidí slušných, jakým každý republikán býti má, obsahuje v sobě zdvořilost, jak dojista bude vyplývati z celého kontextu prosby. Ostatně nelze dobře tuto něco dekretovati, i toto podléhá svému vývoji a potřeba ukáže vhodnost té nebo jiné formy. Jenom tolik myslím, že můžeme obecně žádati již teď, aby tato forma byla po možnosti sice prostá, ale při tom přece slušná a zdvořilá.

*

Vím, že velmi mnozí očekávali od těchto kapitol podrobnější výklady a návody, jak a kterak za všech možných i nemožných okolností životních a společenských zvláště; četné dopisy a také ústní vybídky jsou mi toho dokladem. Ale litují, že vyhověti nelze: kapitoly moje chtěly míti zření předem k změněným poměrům, které nastaly po převratu, a k potřebám společenským, jež z toho vyplynuly. Nevyčerpaly všechno — ale nechci přepínat ani laskavosti redakce, která mi pohostinsky otevřela sloupce svého listu, ani trpělivost čtoucích, vezdy shovívavých, a tak tyto stati chýlí se k nezbytnému konci, vrcholícímu v poděkování všem, jichž se týče. Také těm, kterým kapitoly byly podnětem ku vtipům, podařeným více nebo méně, dokonce i k celým článkům, tak zvaným satirickým, a dopisům anonymním, obyčejně velmi neomaleným, které nejlépe dokazovaly naléhavost mých úvah. Kdo mermomocí se pídíš po podrobnostech, zmíněných svrchu, snadno je najdeš v knihách, snad i v některých mých — kterým však nesmím dělati tuto reklamu…

Tak tedy čtenáři milý, snad i čtenářko ještě milejší — buďte zdrávi!