Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: XXI.
Autor: Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj: Národní listy, roč. 59, č. 227, s. 1
Vydáno: 26.09.1919
Licence: PD old 70

Hraběnka de Gencé nazvala navštívenku „le passe-partout de la vie mondaine“, legitimací společenského života. Pro tento život není vynálezu prostšího, vhodnějšího a užitečnějšího nad visitku, která dovede usnadniti, ba někdy i nahraditi mnohé povinnosti zdvořilostní a společenské; zejména při návštěvách má úlohu vynikající a odtud také její jméno. I jinde a jindy koná platné služby a dokonce i divy, je-li to na příklad visitka ministrova s případným doporučením.

Jsou tedy přerozmanité okolnosti, při kterých užíváme navštívenky, cizím, ale již zobecnělým jménem visitky. Visitkou se představujeme neb ohlašujeme, visitkou oznamujeme svoji přítomnost všude tam, kde by mohla zůstati nepovšimnuta; visitka projadřuje nějaký zdvořilý nebo delikátní úmysl; visitkou vyřizujeme zdvořilé poselství všeho druhu; visitka je naší legitimací, otevírající druhdy i přepážku poštovního úřadu, u níž nám, cizincům, vyplatí ochotný poštovní úředník zaslaný peníz. Každý tedy měj svoje navštívenky, ale nikoli jen doma v zásuvce, obzvláště pak ti, kdož žijí ve společnosti jako individua více nebo méně samostatná. Poněvadž takovými nebývají děti obého pohlaví, nepotřebují visitek, třeba že i novorozeňátka oznamují svůj příohod na ten boží svět malou visitkou, výjimečně tuto visitku dávajíce od svých rodičů okrášliti: chlapci pentličkou modrou, děvčátka růžovou. Děvče svobodné, tak do třícíti let, bude užívati navštívenky asi jen v úzkém kruhu známých, zase jen dívek nebo mladých paní. Mládenečkové, kteří nemají společenských styků, leč s rodiči a příbuznými a jichž společností nejmilejší (?) jest školní kniha, visitek tak valně nepotřebují, nejsouce osobností společensky vyhraněnou. Tato mládež figuruje, je-li toho vůbec potřeba, na visitkách rodičovských jakožto „a syn“ nebo „s dcerou“, častěji kumulativně „s rodinou“.

Visitku něikdy zastupuje karton formátu poněkud většího s označením firmy více nebo méně podrobnějším, ale to jenom ve světě obchodním a ve věcech obchodních.

Navštívenek užívají častějí páni nežli dámy, které nikdy neodevzdají visitky pánovi, leda by se daly ohlásiti při návštěvě velmožného v jeho kanceláři, při návštěvě úřední. Hlášení visitkou má vždycky jistý svůj slavnostní ráz a neužíváme této formality v domě, kde jsme známi; tam vás služebná osoba prostě ohlásí.

Jak formu, tak užívání visitky stanoví bon ton přesně a mnohdy i přísně. Obé podléhá módě i vkusu, jako všecko společenské, ale přece trvají některá pravidla stále a obecně platná, tak jako svůj zevní vzhled má visitka od desítiletí a v podstatě stále stejný. Visitka dámská bývá menší, úhlednější a jemnější nežli pánská, její obdélník je táhlejší, ale vezdy obě buďte jednoduché, třebaže dámská navštívenka snese i zlatou ořízku; všecky fantastické a kudrnaté formy i druhy písma z visitky elegantní jsou vyloučeny, právě tak jako jméno tištěné v některém rohu, místo prostřed, kam náleží. Visitka se jménem v dolejším rohu pravém jako podpis zavání obchodem, jméno v hořejším levém nebo pravém jakoby se stydělo nebo utíkalo ze svého místa. Anebo vypadá jako firma. Volbu písma nepřenechávejte vždy svému tiskaři, který často tvrdošíjně lpí na moderních vymoženostech svého umění a zůstávejte při typech nejjednodušších, střízlivých, jako nejelegantnějších a netrpte mimo to žádných typografických ozdob.

Na visitku sluší údaje co nejstručnější.

Navštívenka pánská obsahuje obecně jen jméno, křestní a příjmení, a v některém dolejším rohu, obyčejně pravém, adresu, třeba-li v rohu druhém pak adresu druhou, kanceláře, bydliště venkovského a pod. Z titulů jenom titul akademický má svoje plné právo, jinak uvádí se jenom titul a charakter význačný, zejména úřednický, ale jen jeden. Za starého režimu rakouského uvádívaly se i tituly čestné všelikých radů; v republice Československé to teď odpadá. Správná je visitka na př. „Ministr spravedlnosti dr. Jan Novotný“; bez adresy má ráz úřední, kdežto navštívenka společenská by zněla „Dr. Jan Novotný“ a pod to menším písmem „ministr spravedlnosti“, v pravém rohu pak adresa „II.-Myslíkova ul. 59.“ Poněvadž však každý ministr je více méně ode dneška do zítřka a visitky s titulem jsou po demisi bezcenné, jsou ještě praktičtější úřední navštívenky pouze „Ministr spravedlnosti“, jichž s prospěchem může užívati i kterýkoli nástupce a dají se tisknouti z paušálu.

Na visitku nepatří titule méně okázalé jako „Kancelářský pomocník Josef Novák“ nebo „Karel Pokorný, primán“, ještě méně živnostnické nebo členské nějakého spolku. Ale předseda spolku může uvésti svoji hodnotu, vystupuje-li nebo koná-li návštěvy jakožto předseda, ale to jen spolku vynikajícího, nikoli nějaké „Pomněnky“ nebo „Družstva pro sázení do loterie“.

Visitky o mnoha titulech s udáním rozmanitých vyznamenání vycházejí z mody a přestávají býti navštívenkami, majíce nejvýše význam orientační pro toho, kdo podobnou legendu čte. Přidávají se někdy k dopisům cizinci, kterého o něco žádáme, aby věděl, s kým má tu čest. Šlechtické predikáty, korunky a znaky na visitkách odpadají.

Manželé mívají visitku společnou, po francouzsku „M. et Mme“, po česku však „Paní a pan“, protože nelze tu psáti „Pan a paní Josef Novák“. Sem možno připojili adresu do pravého rohu, ale není to nutno. Manželé při návštěvách manželům odevzdají visitku společnou pro paní, manžel vedle toho svoji visitku ještě pro pána. Dáma samotná užívá na navštívence toliko jména a (v levém dolejším rohu) dne přijímacího, nikdy ne adresy. S výhodou předchází jménu slůvko „Paní“ u vdaných. Den přijímací označuje se na př. „1. a 3. středu. Říjen-duben.“, což znamená 1. a 3. středu v měsíci a sezónu návštěvní; od května do konce září není pak závazků ku pravidelné recepci. — Dáma neprovdaná, přes třicet let: jméno a příjmení.

Proti obyčeji ciziny, kde dáma (často na rozdíl od osob své rodiny téhož jména) užívá na visitce jména svého chotě, ať živého nebo zesnulého (na př. Madame François Durand), staví se u nás překážky jazykové a nemůžeme psáti „Pani František Novák“ ani „Paní Františka Nováka“, ani „Paní Karel Nováková“.

Jedinou přípustnou modifikací formy visitkové je černý rámeček na visitky, užívané po dobu smutku.

Není-li osoba, které konáme osobní návštěvu, přítomna, zanecháme jí (u služebnictva nebo u domovníka, třeba-li i ve schránce na dopisy) visitku, zahnutou v pravém rohu nebo po celé pravé délce dovnitř. Při návštěvách soustrastných a vůbec při příčinách smutečních, při kterých chceme dokumentovati svoji přítomnost, zahne se visitka v rohu levém a na stranu zevní. — Modernisté pokládají zahnutí rohu za zastaralé, dávajíce přednost po celé délce; konec konců je to jedno.

Na navštívenku možno i připsati několik slov, zejména známé zkratky konvenční, jako p. f., p. c. atd. Hodnostář, který častěji má příležitost poděkovati za nějakou úsluhu, dá si na svoje visitky hodnostářské p. r. (pour remercier) hned natisknouti do pravého rohu, na př.: Ministre de Suéde — p. r.

Nemůžete-li při nejlepší vůli návštěvu oplatit osobně, pošlete prostou visitku, nezahnutou, neznamenanou, na důkaz zdvořilého úmyslu. I tenkráte, kdy sami chceme vykonati návštěvu, ale nemáme fysické možnosti ji učiniti, pošleme navštívenku. Jsou to zejména visitky p. p. c. (pour prendre congé) před odjezdem, při loučení. Visitka může býti také náhradou za návštěvu „de digertion“.

Visitky užíváme i ve společenské korespondenci pro rychlá nebo stručná zdvořilostní sdělení, která pod jinou formou jsouce vedena, ztrácela by na svém společensky intimním rázu. Visitkou děkujeme, gratulujeme, zveme, doporučujeme, kondolujeme způsobem stručným a pohodlným a visitka zbavuje nás frází, kterým nevyhnuli bychom se v dopise.

Podřízený může svému šéfovi, ale jen bezprostřednímu, gratulovati visitkou, avšak poděkuje se mu za cokoli jen dopisem. Korespondence obchodní visitkou vyřizovati nesluší. Ale zase mezi přáteli neužívejme visitky příliš často, aby nebyla záminka ke zkrácení korespondence. Pak raději volte papír menšího formátu, nebo tak zv. cartes à correspondance.

Chcete-li, aby návštěva, ohlášená visitkón, byla vám oplacena, neužívejte navštívenek bez adres nebo bez zřetelného charakteru, podle něhož není nesnadno vás vyhledati. Najde-li hodnostář na svém stolku prostou visitku: „Josef Vokurka“ a sluha vyřizuje, že „ten pán nic neřekl, nic nevzkázal“, co si počnete s visitkou? Kdo je, co je ten pan Vokurka? Co chtěl? Kde ho hledat?… A nezbývá, než visitku poodložiti stranou. Jinak, kdyby navštívenka zněla: „Odb. přednosta v min. vnitra Josef Vokurka“, i bez adresy.

V cizině přetrhněte adresu své visitky a připište tam jméno svého hotelu. Neb aspoň sluhovi připomeňte, kde jste se ubytovali. Nemožno vás sháněti po všech hotelích a boarding-houses.

Tu a tam, ale jenom tu a tam, může, ale nemusí, visitku nahraditi pohlednice, nikoli však korespondenční lístek. Pohlednicí možno gratulovati, ale jenom známým a přátelům, nikoli však kondolovati, také k díkům pohlednice někdy se hodí, ne však k oplácení návštěvy, leda jako pozdrav z cest, kterým omlouváme neoplacenou návštěvu. Společenské právo má pohlednice toliko jako pozdrav z cest a možno ji pak posílati i představenému, který však není povinen pozdrav ten opětovati. Vůči osobnostem vysoko stojícím pohlednic nesluší se užívati.

Ve styku s presidentem republiky visitek neužíváme. To mohou jen ti, kdož jsou oprávněni konati jemu společenské návštěvy, jako zase hlavy států jiných nebo jejich zástupci.

Místo odevzdání visitek namnoze bývá zavedeno u osob a při příležitostech, při nichž možno očekávali nával návštěvníků, nejčastěji při rozmanitých gratulacích a kondolencích, zapisování do vyložených archů. Má to svoje nesporné výhody jak pro navštěvujícího, který nemusí přísně dbáti doby návštěvní, i pro navštěvovaného, který snadno a rychle pak přehlédne svoje návštěvníky. Píše se pak do archů jméno, charakter, snad i adresa.

Při recepcích rázu slavnostního a úředního odevzdáme sluhovi visítku, nejsme-li dobře známi, aby hostitel věděl, kdo se recepoe zúčastnil a mohl se pak, třeba-li, odvděčiti pozváním.

Nepřáteli vísitek jsou jenom lidé pohodlní, ať nedím líní, a pak oposičníci za každou cenu, kteří hledají zásluhu v plování proti proudu. Také ti, kdož nevědí, co s visitkou, nechápajíce, že ten kousek kartónového bílého papíru dovede otevříti nejen dveře, ale i srdce, a že bývá často poutem podivuhodně pevným, které víže i do daleka.

Visitka je takořka částí mého já a proto má větší význam nežli pohlednice, která jest více méně výronem duše svého umělce. Pohlednici na nový rok pošle kuchařka svému vojákovi, kdežto dáma ze společnosti pošle své přítelkyní visítku. Na nový rok vůbec vyměňuje společnost asi nejvíce vísitek ať s přáním telegraficky stylisovaným, ať se symbolickou zkratkou. V tomto případě, kdy jsme vázáni k velikému počtu návštěv fysicky nemožných, visátka zvtáště je vydatnou pomocnicí.

Podaná visitka je výrazem zdvořilosti — nepohoďte ji, abyste neopomenuli oplatit zdvořilost podle své povinnosti. Nevyhovuje-li visitka buď napsaným slovem anebo zahnutím rohu předpisům společenského katechismu, nesuďte přísně a mějte zření toliko k dobrému úmyslu, projádřenému visitkou.

Lidem, kteří nemají práva poslati vám visitku a pošlou ji přece, odpovězte také přiměřeně. Visitka nezavazuje k ničemu a to je také jedna z velikých jejích výhod. Ale také jako dopis nebo jako návštěva zavazuje k odpovědi.