Kalendář Zlaté Prahy/1894/Ze žlutého domku

Kalendář Zlaté Prahy 1894
Naladění	Ze žlutého domku	Sladké rozjímání

Údaje o textu
Titulek:	Ze žlutého domku
Podtitulek:	Literární vzpomínka
Autor:	Rudolf Jaroslav Kronbauer
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1894. s. 21–22. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Václav Alois Jung, Autor:Josef Václav Frič, Autor:Augustin Eugen Mužík, Autor:Antonín Šnajdauf, Manfred

Už je tomu řada let, co básník V. A. Jung, Rychnovský rodák, odjel do Ameriky. Jel tam na krátkou dobu a uvázl tam možná navždy. Z několika sporých dopisů bych soudil, že sice horoucně touží po staré vlasti, ale že je tam šťasten. Připoutal se tam rodinou a existencí, které by zde třeba nenašel. Když poprvé zavítali američtí Čechové v imposantním počtu do staré vlasti, dostal jsem od něho krátký dopis: „Jsem na cestě,“ opisuji z dopisu… „a těším se nevýslovně. Tak mnohou duši rád přitisknu ke své hrudi. Z Čech mne to vyhnalo… ale tak se mi zdá, že budu plakati, až zase uvidím tu starou a věrnou zemi českou.“ Jel jsem tehdy věrnému a poctivému příteli naproti až do Hamburku. Nadarmo hledal jsem Junga mezi americkými hostmi… Téhož dne, co dorazil jsem do přístavního města, vrátil se jinou lodí do Ameriky, nevystoupiv ani na pevninu. Byl zavčas varován a možná, že dobře udělal, vrátiv se. Tušil jsem, že zklamáním tímto zasazena Jungovi velká rána. Léta míjela a Jung nedal o sobě ani slyšeti. Po celou řadu let nepsal ani svému bratru, knězi maltánského řádu rytířů Johannitů, ani mně. Jakoby do moře zapadl. Po dlouhém a dlouhém čase s vyjevením utkvělo oko moje na jméně, vytištěném ve „Zlaté Praze“. Přihlásil se krásným překladem Puškinova Oněgina…

Je tomu více než dvanáct roků, co jsme se s Jungem seznámili v zámecké kapli v Dětenicích u Libáně, kde bratr jeho sloužil u přítomnosti zesnulého velikého převora maltánských rytířů, knížete Othenia Lichnowského-Werdenberga, mši svatou. Jungovi bylo tehdy asi dvaadvacet roků, byl pln života a se sebevědomým a jiskřivým okem mi řekl, že zanechá studií a že se bude živiti pouze spisovatelstvím. Ještě dodnes je to existence perná a odvážná… před dvanácti lety bylo to ještě horší a trpčí živobytí. Celé dva měsíce strávili jsme spolu v milém a klidném ústraní do lesů zastrčeného statku Filipenu, kde Jung s mladistvým zápalem a s očividnou chutí pustil se do románu, jejž nazval „Filipenská slečna“. Dokud Jung a celá řada lidí, o kterých v románu se jednalo, bude na živu, nemám práva o vzniku a ději románu se zmiňovati. Vzpomínám s teskností krásných těch dob, kdy za letních večerů projížděli jsme se na rozlehlém Hasinském rybníce a Jung mi předčítal kapitolu, kterou za dne napsal. Románu toho nedopsal… je možno, že ho před odjezdem do Ameriky spálil. Proč tak učinil a proč vůbec odjel do Ameriky, může říci jen on sám. Jen to mohu a smím říci, že mu krvácelo srdce a když se loučil, že plakal jako dítě. Kdož ví, zda ho nebylo více vzpomínáno, než si myslil a než očekával…

Když na podzim jsme se vrátili do Prahy, dali jsme se oba zapsati na universitu. Tehdy poprvé dostal jsem se do kruhu mladých literátů, jejichž shromáždištěm byl Jungův byt ve Žlutém domku v Ostruhové ulici. V té době Jung uveřejnil celou řadu básní, které prozrazovaly veliké nadání jeho. Jungův byt stal se ponenáhlu jakýmisi literárními kasárnami, kde scházela se skoro celá tehdejší literární mladá družina. Zde mladí poetové radili se o tom, co a jak bude kdo psáti, a zde také bezohledná a mnohdy nemilosrdná kritika slavila svoje orgie. Denně sem docházel záhy zesnulý bratr básníka Aloise Karel Škampa, s nímž na věčné časy zašlo mohutné a mnohoslibné nadání. Byl to velice smutný den, když jsme vynášeli jeho mrtvolu z domu číslo 1. v Brandlově ulici na Vinohradech…

To snad jsou moje nejkrásnější upomínky na večery, prožité ve Žlutém domku. Den co den přicházel Ant. Šnajdauf, jenž snivým a rozechvěným hlasem přednášel svoje „Intimní listy“ z rukopisu. Tak jakoby to dnes bylo, slyším měkký, roztesknělý a smutný jeho hlas, vidím nachýlenou, bohatým zkadeřeným vlasem zrovna zavalenou hlavu a ze vzpomínek paměť pracně sbírá verše:

Mně bude teskno, dítě drahocenné,
až cítit budu z Tvého chování,
že mezi naše duše spřátelené
se propasť jakás náhle uklání…

A mezi tím, co básník „Intimních listů“ četl, sedl Jung k papíru a napsal slečně *** „intimní list“, v němž hravým veršem vylíčil společnosť, i zakončil jej bohemskou pointou, že pijeme čaj, procezený z nedostatku nádobí… kapesním šátkem. A tři dny na to došla odpověď… pobouřená… co jen tehdy Šnajdauf zkusil od Junga, jenž vzniklé nedorozumění sváděl na vrub jeho „Intimních listů“. Pak přišel s předčítáním na řadu Aug. Eug. Mužík, jenž v jednom dechu a se zápalem častoval nás ukázkami ze svých „Jarních bouří“.

Jednoho večera Šnajdauf přišel s vítězoslavnou tváří… a což bylo v tu dobu hlavní, i s penězi. Tehdy byl králem společnosti… vždyť prodal svou sbírku nakladateli Reinwartovi. Druhý den opakovalo se něco podobného s Mužíkem, jenž udav dobře svou sbírku Šnajdaufa s křesla sesadil…

Jung byl tehdy zasažen nejušlechtilejší žárlivostí. Na původní knihu si netroufal, ale vsadil se, že během čtrnácti dnů přeloží rozměrem originálu dramatickou báseň lorda Byrona „Manfreda“. Jung byl povahy sice rychle vznětlivé, ale pevné, energické a nepoddajné. Co si jednou umínil, to také snažil se provésti za každou cenu. Ještě téhož večera pustil se do práce a překládal takřka nepřetržitě ve dne v noci. Dodnes s úctou vzpomínám na lásku a vytrvalosť, s kterou věnoval se k přetlumočení nejzamilovanější svojí básně. Každého dne večer předčítal nám jednotlivé oddíly a není ani třeba dovolávati se svědectví, že překlad byl věrný a výtečný, pravé přebásnění. Poslední čtyři dny již obávali jsme se o Jungovo zdraví. Za celých těch čtrnácte dní nevyšel vůbec z domu… o ostatních, přetěžkých a trpkých obtížích a překážkách ani se nezmíním. Poslední noc zůstali jsme Šnajdauf, Mužík a já u Junga, jenž nás za to výslovně požádal. Jung pracoval se zimniční a skoro podrážděnou horlivostí a my jsme se bavili všemožným způsobem, respektujíce při tom pracujícího druha…

Co na to se dalo, zůstalo nevyhladitelně zakotveno v mojí paměti. Jung byl s překladem hotov po polednách. Šli jsme do „města“ ke knihkupci Reinwartovi. Na večer všichni Jungovi přátelé byli pozváni na oslavu s naprostou jistotou očekávaného dobrého pořízení. Na rohu tehdy Pasířské ulice jsme se potkali se zesnulým Josefem Vácslavem Fričem. Jung se s ním zastavil a představil mne. Vyměněno několik společenských frází.

„Mistře… přijďte večer do Žlutého domku,“ zval Friče na odchodu Jung.

„Co pak tam bude?“

„Nu… přijďte jen… dovíte se to… budeme všickni pohromadě.“

„Dobrá… přijdu,“ řekl Frič.

Jung vešel do knihkupectví. Řekl, abych počkal, že tam pobude asi půl hodiny. Překvapilo mě, že vyšel za minutu. Byl bled a rozčilen. Řeknu v krátkosti, co se sběhlo. Před několika minutami prodal Reinwartovi překlad Manfreda… Josef Vácslav Frič…

To se stalo už dávno. Mimo nejužší kroužek nedověděl se o zvláštní této nehodě nikdo. Jung dostál svému slovu a své přátele pohostil… pamatuji se, že nás snažně žádal, abychom se před Fričem nepodřekli. Tak hrozné neštěstí to nebylo, a proto jsme byli hodně veseli. Ale bystrý Frič poznal, že je Jung nějak zamlklý.

„Co pak je vám…?“ spustil na něho svým bodře rázným způsobem.

„Trochu mě bolí hlava,“ povídá Jung.

„…a srdce,“ bez zlého úmyslu dodal Frič.

„Možná,“ odpověděl Jung.

Dívám se na ty řádky a myslím si: „I ta hlava i to srdce dávno nebolí… ale tak mnohým se stýská.“ A literatuře také — —