Kalendář Zlaté Prahy/1894/Na čekání

Kalendář Zlaté Prahy 1894
Pozdní pochopení	Na čekání	Stará svatbí

Údaje o textu
Titulek:	Na čekání
Autor:	Adam Mickiewicz
Původní titulek:	Czaty
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1894. s. 47–48. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Augustin Eugen Mužík
Licence překlad:	PD old 70

V pozdní vévoda chvíli zděšen z parku v hrad pílí,
vzteku, hrůzy jím lomcuje chvění.
S lože nebesa strhne, zrak svůj do něho vrhne,
hledí, ustrne: ženy tam není!

Oči upírá k zemi, stojí bledý a němý,
vousy stříbrné kroutí si v zlobě.
Tiše zuby jen skřipne, v zad si rukávy připne,
volá kozáka Nauma k sobě.

„Slyšíš, luzo ty klatá, k čemu v zahradní vrata
na noc nedal jsi stráže ni feny?
Brašnu loveckou sejmi, pušku jančárku dej mi,
tažnou ručnici vezmi s té stěny.“

Rychle zbraně své vzali, v sad se zámecký hnali,
tam kde loubí se k altánu sklání.
Vnitř na sedátku z hlíny dva se bělají stíny —
v bílém rouše tam sedí kás paní.

Oči velké si, žhavé kryje v kadeře tmavé,
ňádra bílým si zakrývá šatem,
druhou rukou zas vzpírá proti muži, jenž svírá
kleče v náruč ji s vášnivým chvatem.

Objav nohy jí v lkání šepce: „Sladká má paní,
tak již o vše mne zlý osud zloupil.
Všecky vzdechy tvé žhoucí, ruky stisknutí vroucí —
vše již napřed si vévoda koupil.

Tys ach po léta dlouhá byla jen moje touha,
v dáli po tobě duše má mřela.
On však netoužil — za to nabíd’ lesklé ti zlato,
a tys navždy mu vzdala se celá.

Každý večer teď může lehna v prachové lůže
na tvých ňádrech svou starou leb houpat,
na tvých retech se rdících, na tvých růžových lících
sladkosť ssát a se v rozkoši koupat.

Já na koníku hbitém s luny nejistým svitem
pádil nečasem, soumrakem stinným,
bych tě pozdravil lkáním, s tebou loučil se přáním
dobré noci a zábavy s jiným.“

Ona ještě se vzpírá, on ji úžeji svírá,
prosí, zaklíná v náruči těsné,
až již nemajíc síly bílé ruce své schýlí,
celá do jeho objetí klesne.

Kozák s vévodou tiše ze své vyhlédli skrýše,
pak se s nábojem za keře choulí.
Tam jej odhryzli, vzali, prutem do hlavně cpali
prachu hrsť, na to vražednou kouli.

„Pane!“ kozák dí, „zle je, ďábel sám se mi směje,
nelze střelit ji — černá v tom kouzla.
Jak jsem kohoutek natáh’, strach a hrůza mi v patách,
slza vřelá mi v pánvičku sklouzla.“

„Tiše, zbojnický cháme, pěst má odpor tvůj zláme,
v růžku mém tu prach lískový pravý.
Nasyp čerstvého prachu, otři křesadlo, brachu,
pal v tu děvku neb do své psí hlavy!

Zvolna… na pravo… výše — počkej — ještě ne — tiše!
dřív má panáčku posvítí rána!“
Kozák namířil bleskem, rána vylítla s třeskem,
vlítla — do lebky starého pána.