Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: Rampouchy
Autor: Karel Čapek
Zdroj: [1]
Vydáno: V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence: PD old 70

Tedy jednoho rána jsem se nejdříve podíval do novin, co je nového (a špatného) ve světě, a potom oknem na nebe, abych viděl, co je nového pod sluncem; a při tomto druhém pohledu jsem s úžasem zjistil, že nad oknem mého podkroví visí dvanáct střechýlů ve vyrovnané řadě. Ten největší a nejkrásnější byl na loket dlouhý a silný jako ruka; ty ostatní byly pořád kratší a slabší, snad aby bylo zřejmo, že ani mezi rampouchy není žádné rovnosti. Nemíním tvrdit, že mých dvanáct rampouchů je nějaký neobyčejný a vzácný úkaz; divné na nich bylo vlastně jen to, že jsem zčistajasna pocítil nad nimi ukrutnou radost. A když jsem se divil, proč se tak potěšeně šklebím a mnu si libostí ruce, tak jsem na to přišel: že jako mnoho jiných věcí (jako například sníh, housenky, škeble, králíci a kuličky) jsou i rampouchy nerozlučně spjaty se vzpomínkami na dětství.

Namouvěru, jenom klouček dovede náležitě ocenit předmět tak zajímavý, jako je střechýl; neboť jakmile potká svůj první životní rampouch, objeví s radostným překvapením,

1. že se dá střechýl ulomit, přičemž vydává docela příjemný skleněný zvuk;

2. že se dá cucat; je to sice hrozně studené a křehnou přitom mokré dětské pracky, ale jakožto sezónní novinka je to vzácný požitek;

3. že se lze do rampouchů na okapu výtečně strefovat sněhovými hroudami, zvláště nejsou-li nablízku žádná okna. Srazit takový důkladný rampouch, který se potom se suchým třeskem roztříští na zemi v křišťálové zlomky, to je nesporně jeden z největších požitků a nejnádhernějších úspěchů života; a kdo nikdy v životě nezasáhl svůj rampouch, neví, co je mládí, zima a krása světa, a hlavně neví, co je správný střechýl.

Ano, to je to: rampouch má příliš mnoho co dělat s dětstvím; to víš, člověče, proto se i teď na něj díváš s okouzlením a usmíváš se nadšeně a máš dojem, že celý ten den je o něco pěknější a veselejší, když je orámován dvanácti ledovými krápníky. A vidíš, mohl bys natáhnout ruku a zkusit, jak se to s příjemným skleněným zvukem ulomí, ale neuděláš to; zdá se ti, že by toho střechýle bylo škoda. Mohl bys kousek ulomit a zacucat si na něm; ale i tento zájem je tě nějak nesmírně vzdálen. Copak už ochabla tvá dětská zvědavost zkusit, k čemu se hodí rampouch a co se vůbec dá dělat s kteroukoli věcí na světě, která tě potká? – Ba ne, snad ani neochabla; ale já se teď dívám na něco, čeho jsem si tehdy nevšímal; například na to, jak střechýle rostou. To se skládá prsten za prstenem; klade se vrstva na vrstvičku, až je z toho takový dlouhatý krápník. To jen tak vypadá, jako by rampouch tekl ze střechy; ve skutečnosti je dílem trpělivého sčítání. Když se člověk pořádně podívá, vidí ty vodorovné články, a vidí i víc, například odkud foukal vítr, když rampouch rostl; neboť to se na opačné straně udělá na střechýlu boulička, jak se tam odvívá mrznoucí krůpěj vody; celý rampouch je těmi římsičkami pravidelně článkován jako stonek přesličky. A než jsem to vše vypozoroval, narostl můj největší střechýl o celý další článek; i mohu nyní říci, že jsem viděl rampouchy růst.

A snad je to stejně s veškerým poznáváním lidským; snad na všech věcech nejdřív člověka zajímalo, dají-li se ulomit nebo cucat nebo použít k čemukoliv jinému; teprve o sta neb tisíce let později ho začalo zajímat, jak ty věci vznikají a jaký zákon se v nich naplňuje. Možná že je lidstvo velmi mladé, pokud zkouší, k čemu se dá věcí nebo hmot užívat, – třeba k jídlu nebo k válčení; až víc dospěje, bude se pomaleji a pozorněji dívat, jak vlastně věci vypadají, jak vznikají a jaké morfologické nebo genetické zákony je ovládají. Až v příliš mnoha věcech jsme dosud asi ve stadiu cucání nebo zvědavého rozbíjení.