Otevřít hlavní menu

Kalendář/Ledové květy

Údaje o textu
Titulek: Ledové květy
Autor: Karel Čapek
Zdroj: [1]
Vydáno: V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence: PD old 70

Říká se tomu “květy”, a ve starších líčeních přírody jsme bývali ujišťováni, že nám “umělec Mráz vykouzluje na oknech bujné a čarovné květy”. Dobrá, díval jsem se na ně pozorně; shledal jsem, že umělec mráz má zpravidla fantazii poněkud klempířskou a že se zvláštní zálibou vykouzluje na našich oknech cosi podobného ostnatým drátům. Pokud se týče živlu vegetativního, omezuje se na útvary příbuzné bodlákům, cesmínám, trní a pichlavým větvičkám; nebo je to jakési bodlinaté kapradí, ostnaté listy, lupení vroubené strašně zahrocenými trny, zoubkovaný mech, tenká jehličí, žahadlové bodce, zkrátka vždycky něco velmi břitkého, pichlavého a hodně vzdáleného květům. Okno porostlé ledovými květy se nikterak nepodobá besídce zarostlé květy; spíše se podobá záseku, strašnému ostnatému pletivu, jímž jsme obehnáni jako v obléhané tvrzi. Okno je díra ve zdi; když přijde mráz, zatarasí se tato díra fantastickou barikádou z ledových kopí, dýk a jehel. Není to kvetoucí a bujný libosad, nýbrž kvetoucí a bujná blokáda s hrozně jiskřícími meči a bajonety.

Ale když napadne čerstvý sníh, stane se něco zázračného: ulice najednou vypadají širší, než bývaly, a domy jsou dál od sebe než jindy, a co se zdálo ve světě stěsnané a úzké, rozestoupí se od sebe do šíra tím bílým a neporušeným porostem. Všechny rozlohy jsou daleko volnější; svět má najednou větší světlost, tak jako mluvíme o světlosti rour. Kdybych to chtěl pěkně vylíčit, musel bych to vypsat v řádcích.

široce od sebe rozestouplých, nechávaje mezi nimi pěkný bílý

papír; ale vy, kdo toto čtete, byste se museli očima brouzdat

v uličce, kterou jsem vám nechal mezi řádky, jako když s rozkoší klusáte po čerstvě napadaném sněhu;

To není náhoda, že na teploměrech pořád užíváme obou stupnic: Réaumurovy i Celsiovy. Chce-li člověk protestovat, že má v pokoji špatně zatopeno a sakra chladno, prohlásí (podle Réaumura), že tam má “jenom dvanáct stupňů”; kdyby řekl, že tam má (podle Celsia) patnáct stupňů, oslabil by tím důraz svého protestu. Chce-li však konstatovat, že má v pokoji bláznivě přetopeno, řekne ovšem, že tam je dvacet stupňů (Celsiových), a nikoliv patnáct (Réaumurových). Chce-li dokázat, že je strašný mráz, měří jej ovšem Celsiovými stupni; chce-li naopak dokázat, že se oteplilo, udá temperaturu podle Réaumura. Proto je docela v pořádku, že se (s humánním ohledem k lidské potřebě vždycky drobet přehánět) vyrábějí teploměry se dvěma různými stupnicemi.

Avšak když je na zemi sníh, mohl by se mráz měřit ještě jinak, a sice akusticky. Je-li jen drobet pod nulou, chřupe sníh pod nohama pěkně a hluboce; je-li pět pod nulou, začne vrzat dosti vysokým hlasem; je-li deset, skřípe a zvoní tónem vysokým a čistým; ale je-li už patnáct pod nulou (ovšem podle Celsia), piští a kvičí zvukem tak strašně vysokým, jako když se hraje na kobylku housliček. Mohlo by se říkat: “Dnes je tam mráz na šestkrát čárkované C.” Tuze velký mráz je vůbec pisklavý a pronikavý, jako když sklouzne nůž po talíři.

Nejhezčí na sněhu je však prostě to, že vrací lidské zemi panenství. Nejoběhanější a nejprotivnější cesta má ve sněhu okamžiky, kdy na ni ještě nevkročila lidská noha a kdy první chodec na ni vstupuje trochu váhavě a zbožně jako plavec na panenskou a novou pevninu.

Možná že sníh je bílý z nějakých fyzikálních nebo chemických důvodů; ale raději bych věřil, že je bílý proto, aby naše severní noci nebyly tak strašně černé. Možná že je bílý jen proto, aby byl zmrzlým světlem nejdelších nocí.