Kašpar Lén/X

Kašpar Lén Karel Matěj Čapek-Chod
IX	X	XI

Údaje o textu
Titulek:	Kašpar Lén X.
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	Zlatá Praha, roč. 23. č. 27, č. 28, č. 29, č. 30 a č. 31
Vydáno:	13.04. - 11. 05. 1906
Licence:	PD old 70
Kapitola z původní verze románu Kašpar Lén mstitel. Viz redakční poznámky k obsahu.

Mařka Kryštofova dovedla to mistrně nastrojit, aby se dostala k přelíčeni s Lénem. Dočetla se o něm v žurnálku, vyloženém v »lokále«, pod záhlavím soudní síně: »Repertoir porotních případů na příští týden«, témž, ve kterém ji před třemi měsíci ohromila zevrubná zpráva, nadepsaná: »Zabit na stavbě vlastního domu. Náhoda či — zločin???!«

Že nebude smět, bylo jisto jako smrt, ale stejně jisto bylo, že musí při tom být, kdyby ji to mělo státi život. Nebyla tak hlídána, jako ostatní »slečny«, protože se o ní říkalo, že je »hrozná flegma«. Také nezáleželo na ní tak, jako na ostatních. Především neměla »na sobě« tolik dluhu, ježto byla teprve v druhém »místě«, a potom o Mařce bylo jisto, že je »ráda proto že je ráda«. Neplakala, aniž hlavou stěny otloukala, jako ku příkladu »žábě«, novicka naprosto mladičká, která byla přes den zavírána v bytě u milostpaní a kterou vždy na noc násilím opíjeli. Ale utéci v sírově žlutém, po kolena krátkém kostýmu, to nešlo; vycházkové šaty všech slečen byly pod klíčem.

Leč Mařka na všechny vyzrála.

Když se šlo toho dne k večeři přes chodbičku, stálo to jenom hmat po těžkém vlňáku, přehozeném přes židli, na níž za domovními dveřmi každé noci sedávala »žena«, energická silačka a vykonavatelka domácí policie, a v ruce Mařčině octlo se veliké zavěrací spinadlo, nejdůležitější nástroj jejího útěku.

Druhou, také velmi nutnou, ba nezbytnou pomůcku měla Mařka již dávno v bezpečí. Byla to malá, hezounká krymrová čapka. Náležela »žáběti» a Mařka si ji osvojila bystrým hnutím pudu v okamžiku, kdy se toho nikdo, a nejméně majitelka, nadála.

Ta opravdu nejméně. Bylo to právě v den příchodu »žáběte« do závodu a právě v tom okamžiku, kdy maličká poznala, kde se nachází. Zočila v otevřených dveřích Mařčina kumbálu tuto v takovém úboru, že se jí okamžitě rozbřesklo. Byly to oči, jaké na Mařku udělala, a ten výkřik její: »Um Gotteswillen«, a ten skok na zpátek ke schodům!

Na štěstí byl jí v patách milostpán a chňapl ji zrovna po hlavě, její čapka zůstala mu v ruce a druhou tlapou zardousil na rtech »žáběte« ještě pronikavější výkřik, tak že mu v dlani jenom zablekotala. Čapka mu překážela, i vhodil ji otevřenými dveřmi na Mařčino lůžko.

Mařka zaryla hlavu do peřin, aby neslyšela vřískot dítěte, ve vedlejší místnosti vypláceného strašným »kaučukem« milostpánovým, za to že ho tak krvavě seškrábala a pokousala. Bylo už dávno ticho, když Mařka zdvihla hlava a zočíc černou čapku bleskovým sestručněním myšlenky popadla ji, byla protknuta jehlicí na přič, a jak vyrvána z hlavy maličké, zůstal na ní chuchvalec vlasů, a skočila k oknu. Bylo to protáhlé, úzké okénko, a pod ním klícka bez ptáka, nikdo nevěděl, jak dlouho tu visí do dvorečka jak dlaň velikého, a možná, že to kromě Mařky nikdo nevěděl.

Tady na staré klícce pod okénkem ležela polodětská, koketní čapka »žáběte«, na úzko složena, ke zdi přitisknuta snad tři neděle, a nikoho ani nenapadlo sháněti se po ní.

Toho dne, kdy večer musela prchnouti, aby na zítřek »mohla být při tom«, nosila Mařka ukořistěnou čapku s sebou od rána, měla ji jehlicí spíchnutou pod prsy na nahém těle; nikdo ani netušil, že krom toho ovinula kolem pasu do tenka svinutou mohérovou suknici, prastarý hadr, který jí byl ponechán, ačkoli to byl šat dlouhý a milostpaní přece tuze na to hleděla, aby žádné slečně nic nezůstalo, v čem by se třeba za noci mohla i jen na deset kroků od závodu vzdálili.

Když tedy ještě ukradla spinadlo ze »ženina« těžkého vlňáku, byla Mařka na útěk téměř úplně přichystána, ovšem až na věc, bez které by se nikdy nebyla dostala na svobodu, ale jistě pod strašný, všemi slečnami víc než postrk obávaný milostpanny »kančuk«.

Avšak nadešel konečně i ten okamžik, kdy se i této poslední nezbytnosti měla zmocniti.

Jako vždycky nastala i té noci mezi děvčaty hádka, která z nich má jit na poslední, nejmrzutější půlhodinnou hlídku, po druhé hodině s půlnoci, a jako vždy přišla řada na Mařku, půvaby i jinými hodnostmi mezi všemi slečnami nejposlednější. Všeobecně nazývána v závodě »Ellinkou«, nebylo-li při tom cizích uší, slula prostě »štoudev«. Tenkráte, že se vzpírala, dostala nejen »štoudev«, ale i řízný políček od milostpaní.

Nic jí nebylo milejšího než ta rána, k vůli ní, aby ji dostala, zahrála si na vzpurnou, nyní byla jista, že bude se svým úmyslem v úplném bezpečí.

Šla se postavit na své stanoviště.

Bylo to mezi oběma dveřmi, venkovskými na ulici vedoucími, a vnitřními skleněnými.

Mezi nimi byl stupeň, na něm židle megéry, které se před cizími říkalo »žena«, jinak jako milostpanině sestřenici »slečna Klára«.

»Ta se zas jednou přilípla na potřebný místo, slyšela jsem ji až sem!« započala slečna Klára zábavu polohlasem.

Běda děvčeti, které by bylo slečně Kláře odpovědělo. Neboť i tak svedla takový spád nevýslovných hanobení, takovou spoušť břitce otrávených výrazů, že se pod nimi její oběti divné rány otvíraly.

Byla to ohavná rčení pro svou bezmezně surovou trefnost v tomto ovzduší dávno ustálená a děděná, jakými oplývati mohla jedině ústa takové dveřnice děvína, která před mnoha léty začala jako Mařka a svůj nynější úřad vymstívala na bývalém svém cechu a jeho příslušnících bezuzdnostmi, působícími jí patrnou rozkoš.

Dnes byla slečna Klára obzvlášť zuřivá.

Pohřešila na svém vlňáku spinadlo a bezvýsledné pátrání, kam se špendlík poděl, ji rozlítilo. Vztek její, podnícený požitky, které ji jindy ukolébávaly v tu hodinu pravidelně do klímání, neznal konce, a Mařka spoléhala právě na spánek staré hlídačky.

Nezdřímne-li slečna Klára do čtvrt na tři, je Mařka ztracena, neboť nepodaří se jí zmocniti se nejnezbytnější věci, bez které by nejen útěk byl bezúčelným, bez které by se také zvlášť za dne a také jistě ani v noci neudělala ani krok po ulici, aniž by ji zatkli.

Mařka nespouštěla ani na okamžik očí z pěstí slečny Kláry, zabalených do šátku a držících jej těsně pod bradou, tam, kde jindy tkvěl hrubý špendlík zavěrák.

Z otvoru takto utvořeného svítily zlobné oči letitého netvora a šeptem zničeného hrtanu sípěly kletby. ,

Minuty letěly zběsile a nohy její jen se za nimi rozběhnout, pootevřenými dveřmi viděla Mařka čas kolem pádit týmž směrem, kterým i ona měla namířeno. Pryč na pravo, k Letné, tam byla spása…

Byla zima, ale Mařka vzdor lehkému oděvu na celém těle hořela. Slzy tlačily se jí hněvem do oči, i musela se opanovat, aby úzkostí nezaúpěla.

Babici jela ústa stále vztekleji a jízlivěji. Mařce zdálo se, že všechny stěny chodby sípějí spolu.

Vystrčila hlavu škvírou dveřní do tmy co nejdále mohla, až zahlédla nejbližší nároží, směřující do vnitřního města, k mostu vedoucímu na druhý břeh.

Představa její nevzpomněla v tom okamžiku zevrubně na cestu k vězení, kde sedí tou chvílí Lén beze spánku a v smutném očekávání svého osudu, pro ni zničeného, ale myšlenka její doletěla tam, padla nešťastníku kolem krku a zaštkala na jeho hrdle.

Zoufanlivé němé zahořekování zastudilo Mařku v samém srdci a snad ze to bylo právě tím šíleným shlukem překotně pracujících myšlenek, náhle rozkříslo v ní a rozsvítilo v celém nitru oslnivě, že viděla na to, co musí udělat a udělá.

Rozjiskření to přineslo i návod.

Mařka pohnula se jako na střehu, pootevřela dvéře ještě víc, povytáhla se ven, promluvila obvyklou průpovídku, jakou se na tom prahu vítávají příchozí a zahrála celý obřad tak dovedně, že slečna Klára nejen umlkla, ale vytýčila šerednou svou hlavu z vlňáku jako brouk z krunýře.

Ještě dříve, než ten okamžik uplynul, padly obě hrsti Mařčiny na temeno stařeny, prsty její zaklesly se pod záhyb šátku na její hlavě a silou, jejiž praštění Mařka pocítila ve všech kloubech, mykla těžkou hlídačkou tak prudce, že kolena i lokty zabuchaly na schodu, s něhož slítla dolů.

Mařka už prchala s uloupeným šátkem a slečna Klára kotoulela se ještě po chodníku.

Běžela Mařka jako vítr, v letu se zachoulila do vlňáku slečny Kláry, tak že z jejího sírově žlutého »kostýmu« ani cípku vidět nebylo.

Octla se asi už za druhým nárožím, když zaslechla cosi jako pronikavý výkřik Klářin, vzchopila-li se už na nohy, neboť na ty tuze nemohla. Liduprázdné ulice podávaly si zavytí, v němž Mařka poznávala zlomený hlas své trýznitelky, nemýlila-li se.

Prchala tím rychleji, skákala na špičky měkkých střevíčků, že ani nešustly, myš nemohla se ztrácet tišeji.

V tom projel vzduchem dlouhý, ostrý svist a ještě jeden, zvuk ten nepřipouštěl klamu.

To byl milostpán!

Takhle hvízdával na »patrolu«, když se něco v závodě strhlo. On sám byl velikým pánem u policie a běda strážníkům, kdyby se nebyli v tu chvíli dostavili, jenom on a ještě jen několik hlavních pánů od »direkcí« měli takové pištaly — vyprávěla milostpaní.

Hvízdnutí podralo Mařce kolena, ale vzpomínka na milostpanny »kančuk« vzkřísila ji. Ach, raději do vody, než jemu do rukou! Ježíši, když na některou slečnu byla nějaká žaloba a on dopoledne přišel, jak všechny zavřískly a utíkaly po schodech do pokojíčku, jak se mu u nohou svíjela a pro živého boha za smilování prosila ta nešťastnice, na kterou padl ten osud!

Ale vědělo se, že to byla jeho rozkoš!

Do Mařky vjel běs, i pádila jako šílená. Když vyletěla z poslední ulice na silnici pod Letnou, ozvalo se písknutí najednou jí do tváře, do té chvíle slyšela je v zádech! Ale hned se upokojila, bylo to z nádraží až odněkud z Karlína, tichem nočním přes řeku zalehlo sem hvízdnutí lokomotivy měkkounce, konejšivě…

Oddechla si a už jako kdyby se byla země pod ní slehla!

Věděla tady Mařka ze svých uličnických let, kdy jí a celému davu jejích rostenců náležela celá Malá Strana, hned u silnice o skrýši, která stála v jejím promyšleném plánu na útěk, tak dobře jako čapka »žáběte« a jako vlňák slečny Kláry.

Byl to široký odpad odkudsi s hůry, klenutá, celou strání do výše vedoucí šíj, nahoře mříží uzavřená, s dolejším otvorem v zakrslém olší uschovaným. Sem vklouzla stejně mrštně jako kdysi, když ještě bývala Alceskou, milenkou odvážného námořního lupiče Valdštajna, s nímž a jeho družinou sdílela tajný ten podzemní hrad. Byla to opravdová, dobře sorganisovaná loupeživá rota, kořistící hlavně z košatinek před krámy malostranských hokynářů, i prováděla své rejdy tak dlouho, až byla policií dopadena, když na sebe upozornila kouřem. vycházejícím z ohníčku ve skrýši, na němž Mařka pro celou tlupu pekla rybičky, v řece nachytané. Tenkráte také ona »dodána moci otcovské k potrestání«. Není tomu ani šest let…

Tuto chvíli Mařka ovšem nepřebírala takové vzpomínky z dětství, za jehož spustlost nemohla a kterou si také nikdy nepřipouštěla.

Neměla vůbec žádných myšlenek krom vyděšení z útěku, krom úzkosti před dopadením a klepotavé bázně, jak to všechno dopadne.

Trvalo to dlouho, než se odhodlala k pohybu i jen pouhé ruky, stará stoka byla suchá a kameníčky hned pospíchaly dolů, jakmile se dost málo hnula.

Přece podařilo se jí však vyprostiti z pod pásu do žvance stočenou černou sukni, urovnati a přes sírově žlutou kratinkou sukni převléci, za ňadry vyňala úzkou krymrovou čapku »žáběte« i s jehlicí, upevnila na hlavě, z košile vytkla zaťatý tu zavěrací špendlík a spjala jím vlňák těsně pod bradou, i byla na další cestu přichystána.

Leč ještě něco!

V kapse měla růženec, dostala jej od maminky umírající, malý růženeček, ale dotejkaný. Svatosvatě slíbila matce, že se s ním nikdy nerozloučí a že se každý večer na něm pomodlí.

Ani jednou se slibu svému nezpronevěřila, až dnes poprvé, protože dnes poprvé vlastně žádného večera nebylo. Jindy ať večer přišel třeba ve tři hodiny ráno, nikdy si růženeček neprominula — byl beztoho jen poloviční — a leckdy z toho byla švanda…

I modlila se Mařka slíbený růženec a k tomu potichounku plakala, neboť velice se bála ve tmavé šachtě, pořád se jí zdálo, že není sama. Někdy byla tíseň její tak úživá, že neodolala a sáhla rukou do tmy, bylo jí, jako kdyby se nějaká cizí tvář octla těsně před její.

Vylézt ven se bála ovšem ještě víc a vlastně byla v koncích, jak bude dál, kterak se dostane ven, kterak na druhou stranu řeky přes most, když je jistá věc, že první, co milostpán udělal, bylo, že ji »vomeldoval« mostným, to ji napadlo teprve tady.

Vrátit se přes Malou Stranu ke Kamennému, to by neudělala za nevím co, tam jistě hlídal sám.

I plakala Mařka potichoučku a modlila se a úzkost ji roztřásala, už ani sama nevěděla, kolikrát políbila křížek na růženci, kolikrát jej promodlila.

Čas možná jinde utíkal jako voda, ale tady se s místa nehýbal, byly to hodiny nebo minuty, co se tu krčila, o tom neměla potuchy. Musilo to být už dlouho, nesmírně dlouho, a když konečně jí doba připadala už po druhé přenesmírně dlouhou, začal ji zase roztřásat strach, neni-li už venku tak světlo, že by ji bylo vidět z hlubin stráně vylézat, zahučelo v lůně země lomozně, poprask náhle vzrůstal, klenutí starého odpadu zvonilo, a když se zdálo, že se má rozlomit, poznala Mařka, že halas řádí venku na silnici.

Přeletěl kolem jako vichr, vzdaloval se a už v dálce zaznělo dvojí slabé zacinknutí, a tu Mařka věděla, co ji spasí.

Napjala sluch, až ji v skráních zabolelo, aby nepřeslechla druhé zemětřesení, i slézala pomalu z úkrytu svého dolů. Už z daleka ozval se lomoz šeptem, šelestem, hukotem, zvučením klenby, a Mařka ruče seskočila do zakrslého olší.

I měla nejvyšší čas, ji v patách shupl dolů mladý ošusta s rancem, svinutým z černého papíru, do jakého se balívá cukr, a zavěšeným na motouze přes rameno.

»A podívejme se, tohle sem já měl vědět dřív, jakou sem to měl nocležnici, a já mezek se držel jako v oukropu,« a již se hnal Mařce po hrdle.

Snad by ji byl skutečně strhl nazpět, ale v tom hustým šerem přišuměl vůz elektrické dráhy, zarazil, cvrnkla mřiž a hranatý modrokabátnik od motoru skokem byl na zemi. Jediná rána jeho pěstí a mladý ničema válel se dole v příkopě.

Vůz ještě pojížděl a Mařka už seděla na přední plošině, a ještě řádně ani nezastavil, strojvůdce dupl ze zvyku na zvonek a vůz rozejel se prudce.

»To jsme přišli dost divně k prvnímu pasažéru dnes ráno,« rozesmál se průvodčí, který se sem zatím dostavil, »koukám na tebe, Josef, jako blázen…«

»Tady se přestaneš divit, na ‚pacifické‘, jen co se obeznámíš!« odpověděl strojvůdce, »z milosti sem nikoho nepřeložejí.«

Průvodčí nevšiml si této narážky na svůj nedávný pobyt na nejpustší trati městské dráhy a obrátil se velmi horlivě k Mařce:

»Tak, panenko, z rorátů nebo na roráty?« ptal se, vida v jejich rukou šáteček, ovinutý růžencem.

Mařka nemusila se přetvařovat, byla opravdu tak vyděšena, že jí to každý snadno uvěřil. Přes zjevné své rozechvěni odvětila čiperně:

»Teď v postě přece roráty nejsou!« a toto upozornění dodalo jí tím větší nelíčenosti.

»Tak kam tedy jedeme? Velkou, malou?«

Do Mařky jako když vhodné nůž. Na to nevzpomněla, že bude musit platit. Nebyla sice bez peněz, ale všecko — zdálo se jí — záleží na tom, aby neviděli, odkud je vyloví.

Schoulila se ke stěně a ruka její pod sukní zajela do punčochy, kdež nad kotníkem tkvěla malá peněženka. Konduktér usmívavě sledoval její počínání, a Mařka, aby je zakryla, s důrazem vypravovala:

»Jedu k svatej Ludmile do Karlína, je to moje patronka, dnes jsou moje narozeniny, a pan páter mi to uložil ve svaté zpovědi za pokání, že tam mám jit k svatému přijímání, ale měla jsem jít pěšky.«

Vyhrklo to z ní najednou; nic z toho nebylo vymyšleno, jenom že kdysi kdesi podobné pokání bylo uloženo Mařčině kamarádce z ulice.

»Vy nezapřete venkovskou, slečinko!« prohodil konduktér, »taky máte ještě kapsu na peníze ve spodním podsazení.«

»Ale, ani nevím, kde ten kostel je,« lhala Mařka dál.

»Do Karlína je celý lístek, přes!« odtušil konduktér, dodávaje jí nazpět na korunu, celý majetek Mařčin, »ale na pudr jste si v Praze už zvykla,« žertoval a přejel prstem lehce obě její tváře.

»Nech ji, je po zpovědi!« ozval se strojvůdce, aniž se ohlédl.

»I však z toho se musí ještě jednou vyzpovídat,« podotkl ještě konduktér a pospíchal na své místo, vjeli na stanici.

Vůz už byl zase v pohybu, když strojvůdce, její vysvoboditel, zvolna prohodil:

»To byste si byla dala, pěšky!«

Neobdržel odpovědi, a třeba že na ni tuze nečekal, přece se ohlédl.

Mařka, hlavu na stranu nakloněnou, spala…

Když měla přesedat, musel ji do opravdy probudit. Vylítla ze sedadla, ale hned se vzpamatovala.

Přestupovala vskutku z tramvaje do tramvaje, i dala se dovézt až do Karlína, a tu, když se ptala po svaté Ludmile, se jí vysmáli a poslali ji na Vinohrady…

To byla poslední její jasná myšlenka, že ve spěchu, nalhat konduktérům, řekla o svaté Ludmile nesmysl a že jej oba přeslechli, nebyla-li to schválnost, zdali ji neprohlédli, jak to s ní vlastně je…

Strašně ji to zmátlo, hlavou zatočilo, a od té chvíle neopustila už ji těžká stísněnost ospalství, překonávaná jedině uměním, že musí vše, co předsevzato, vykonati.

Naprosto samohybně vlezla zase do tramvaje a dala se vézt na Vinohrady, poněvadž tam byl kostel sv. Ludmily, poslušná příkazu, který sama sobě dala lží o uloženém jí pokání; že je nejlépe v tramvaji ukryta před slídiči, o nichž byla přesvědčena, že ji houfně pronásledují, to odehrávalo se v jejím podvědomí.

Ve skutečnosti nikoho ani nenapadlo a nikoho také ani nebylo, kdo by byl věnoval bystřejší nějakou pozornost nevalně vzhlednému děvčeti, zavalitost svou pečlivě pod těžkým salupem tajícímu, se směšně malou čapkou, pod níž ukazovala se k ostatnímu jejímu zjevu nepřiměřeně nákladná frisura vlasu, v nichž vedle do běla vybledlých byly patrny ostře temné praménky.

I bylo Mařce tak, jako kdyby od jejího útěku z malostranského děvína uplynul aspoň měsíc. Jen toho dbala, aby neukázala své nahé paže a modré, »cucíčkové«, prolamované punčochy, dle jejího míněni nejnápadnější odznaky jejího »povolání«. Také střevíce z vyšívané kanavy, »závodní«, působily jí nemalé starosti.

S obrovskou námahou bránila se spánku a s týmž úsilím snažila se vzpomenouti na věc, která jí napadla dnes v noci v okamžiku nejvybouřenějším, věc přenesmírné pro ni důležitosti, rozhodujícího, zrovna převratného významu, tak obsáhlého, že nemohla se ho v oné chvíli zplna zmocniti a odložila jej výslovně na dobu pozdější.

Marně byla ubičována, utřískána námahou, dojmy příliš vyčerpána.

Seděla s vytřeštěnýma očima ve vinohradském kostele a koukala se, jak na oltáři naskakují na svících plaménky. Napřed to byly jiskřičky a potom natáhly se, najednou všech šest, a mžikly na hříšnici v poslední lavici.

Dunivě zahučely varhany, jakoby se základy chrámu rozestupovaly, a v tom už Mařčina hlava klesla do jejích dlaní a mezi prsty přelévaly se jí horké slzy.

Želaná vzpomínka vystoupila náhle z mrákot nezkrotitelné únavy a rozjihla duši dívčinu lítostivou vřelostí.

Byla takováto:

Když Mařka stála dnes po půlnoci u domovních dveří svého žaláře a zoufajíc již nad možností vysvobození, úpornou svou touhu posílala za nejzazší hloubku temnot k Lénovi a tak silně si představovala, že mu kolem hrdla padá, napadlo ji něco velice úkojného a k činu osvobozeni útěkem zároveň rozněcujícího.

»Já jsem ‚lehkou‘, on zavřen, teď jsme si nadobro rovni!«

Bylo to pro ni vysvobozující zjevení a takové překonávající sladkosti, že jeho úplné procítění odložila na klidnější okamžik. V úzkostech, jež zakusila v odpadu pod strání pod baštou, unikla jí ta oblažující myšlenka, a nyní tady v kostele jakoby se byla z oblaku, utvořeného vlnami slavného hudení varhan, vynořila běloskvouci ruka a podávala jí zlatý klíč k záhadě jejího života. Zajisté, že to bylo tak!

Pro tuto »padlou«, která ani v myšlenkách neodvážila se užíti vulgárního jména pro své zaměstnání, nýbrž raději onoho shovívavějšího označení, jakým se ctily s ostatními »slečnami« na vzájem, zrovna tak jako neřekla o Lénovi, že je vrahem — pro Mařku tedy pojmy unášejícího vznešena jevily se docela jinak uloženy a ohraničeny než v mysli dívky anebo ženy, neporušeností a duchem vysoko nad jejím bahnem stojící.

Ale v duši její bylo zrovna tak smutně slavno jako rekyni třeba nejtklivější tragedie, když milenec její ukáže se své lásky hodným a odvahou života pro ni zpečetí zasnoubení obou nad míru šlechetných srdcí pro život vezdejší i potomní…

A proto nebylo v nitru Mařčině ani z daleka žádného stínu hanby z jejího vlastního postavení, anebo z toho, do čeho se Lén k vůli ní dostal, jejími rameny a štkajicí hrudí trhalo vše překonávající lítostné zadostučinění nad tím, co se stalo, a hrdost z toho, co v ní volalo:

»Patříme k sobě!«

Plakala usedavě při postní písni, nad její hlavou pro ni lkající, a musila si cpáti šáteček růžencem otočený do úst, aby nespustila hlasitě, když náhle pocítila ve svých loktech až křečovitě sílu, s jakou by objala Léna, kdyby to bylo možno.

Vybuchla tak, že jediný hlas, který k varhanám v prázdném kostele zpíval, s podivením umlkl. Pudem, vlastním všem, kdož proháněni jsou drahami, vedoucími úrovní jejího osudu, pocítila Mařka, že zbožná zpěvačka, nedaleko před ní sedící, se obrátila,

Bylo dávno po mši, když Mařka ucítila mezi lopatkami zaklepání a vybouřena z tvrdého spánku oběma nohama vyskočila z lavice. Do očí udeřil jasný svit sluneční, branou kostelní se sem řinoucí. Seběhla se schodů a vzpamatovala se. Věděla, že se musí chovati docela nenápadně, a proto týmž vnuknutím, kterým příroda opatřila štvance, zastavila pekaře s houskami a vybrala si u něho dvě housky. Šel proti ni strážník, a třeba že si jistě ani nevzpomněl, aby ji podezříval, přece byla přesvědčena, že takovým jistým vystoupením svým odvrátila jeho pozornost od sebe.

»Tak mi tedy dej ještě jednu, sůvo!« řekla bezstarostným tónem veselé služky k učni a mžiknuvši na strážníka, chroupla hned do housky.

»Ať se s tebou neshledám, ty ničemo!« pustil se strážník do pekařského učně, »až se mistrovi nebude dostávat!«

Další slova už Mařka nezaslechla, rozběhla se, aby zachytila tramvay, její to útočiště. Stála už nahoře, když viděla, že se strážník otočil za ní a z té dálky uhodla vyplašený výraz jeho tváře, zvětřilé držení hlavy pod vztyčeným chocholem.

Mařce přestalo srdce tlouci úzkosti, leč tu už zazněl zvonek a vlak se hnul směrem ke Karlovu náměstí, cíli Mařčiny výpravy.

Vrátný dělal okolky, nechtěl ji beze všeho pustit nahoru do soudní síně.

»Je to bratranec, ten obžalovaný!« řekla Mařka, co jí slina na jazyk přinesla, a pomohlo to.

»Je tady nařízení, že tam nemají nahoře takové žáby co dělat, ale když je to bratranec,« a oči jeho zabodly se do velikých žlutých květů na jejich vyšívaných střevících, jakoby ho byly přesvědčily, že je to skutečně bratranec.