Kašpar Lén/IX

Kašpar Lén Karel Matěj Čapek-Chod
VIII	IX	X

Údaje o textu
Titulek:	Kašpar Lén IX.
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	Zlatá Praha, roč. 23. č. 25, č. 26 a č. 27
Vydáno:	30.03. - 13. 04. 1906
Licence:	PD old 70
Kapitola z původní verze románu Kašpar Lén mstitel. Viz redakční poznámky k obsahu.

Lénův proces byl sensací prvního řádu, jak psali soudní reportéři.

Trvalo to dlouho, než jej mohli postaviti před porotu, pod žalobou ke všemu tak slabou, že se po každém svědku čekalo, že státní návladní odstoupí, a jedině pevné přesvědčení presidentovo o vině obžalovaného, průvodem líčení stále určitější a tím nezlomnější, čím nevina jeho zdála se prokázanější, zdržovalo zástupce žaloby od takového konce, který se mu čím dále tím více zdál nevyhnutelným.

Tolik bylo jisto, že jestliže někdo Konopíka zabil, nikdo jiný to nemohl býti, než Lén, anebo — Ferdinand Fučík, sedmnáctiletý zednický učeň, jediní, kteří se v okamžiku neštěstí anebo nehody současně zdržovali na lešení anebo na výšině třetího patra a buď svou neopatrností, anebo zločinným úmyslem zaviniti mohli násilnou smrt Jindřicha Konopíka.

O učni, Ferdinandu Fučíkovi, vyšlo však již neklamně ve vyšetřování na jevo, že vrahem býti nemohl, ba že ani neopatrností nemohl shoditi dolů cihlu, která pádem ze značné výše způsobila takové ztroskotáni lebky Jindřicha Konopíka, že smrt jeho musela nastati ochrnutím mozku v několika okamžicích po události. Stanoviště řečeného Ferdinanda Fučíka ve chvíli násilného k smrti přivedení Jindřicha Konopíka bylo takové, že byl vzdálen od místa, ze kterého cihla buď spadla, aneb vržena býti musela, »aby nutně roztříštění kosti čelní a kosti čedičné a měkkých části sousedních Jindřicha Konopíka způsobila a tak smrt jeho přivodila«. Svědky dokázáno, že Ferdinand Fučík byl nalezen, kterak sedí na krokvi krovu nad rovností již sestrojeného takměř u samého hřebene, ovšem u značném rozčilení a pláči, z příčin však — jak udává — docela nesouvislých s událostí, smrt Jindřicha Konopika způsobivší, tedy v postavení takovém, v jakém se nemohl octnouti v době, kterou měli zapotřebí svědkové Antonín Trhlý, přidavač, a Růžena Kabourková, maltářka, aby nahoru po schodech přichvátali, aby zvěděli, co se stalo, aneb kdo zavinil pád cihly, smrt Jindřicha Konopíka přivodivší. Z toho důvodu navrhuje žaloba, aby řečený Ferdinand Fučík byl vyslechnut pouze jako svědek.

Lénovu vinu v žalobě nedokazovalo nic jiného, leč ta okolnost, že nemohl-li býti »původem v pohyb uvedení cihly smrt Jindřicha Konnpíka přivodivší a způsobivši řečený Ferdinand Fučík«, musel jím býti nevyhnutelně obžalovaný Kašpar Lén. Byl nalezen v stavu úplně strnulého spánku, který později rozpoznán jako akutní otrava alkoholem. Podle svědectví všech na stavbě domu č. 6004 zaměstnaných dělníků nacházel se Kašpar Lén ve stavu téměř nepřetržité opilosti po nějakých deset dní, ačkoliv před tím platil všeobecně za dělníka řádného, spolehlivého a svědomitého, takže mu byla na s avbě svěřena i noční hlídka. Teprve od smrti »kamaráda svého« Liprcaje bylo pozorováno, že se Kašpar Lén ve svém chováni změnil a každodenně dostavuje se do práce ve zjevné napilost.

Poněvadž tedy tento stav započal u obžalovaného právě až dnem neštěstí, stihnuvšího uvedeného již Antonína Liprcaje, s nímž obžalovaný pěstoval styky obzvláště přátelské, lze za to míti, že při svém nízkém vzdělání a soudnosti sociálně demokratickými naukami a četbou nikoli porušené, aniž seslabené, nýbrž svedené, přičítal příčinu neštěstí toho nikoli nepřímo, nýbrž přímo podnikateli stavby čili stavebníku Jindřichu Konopíkovi.

Tímto závěrem obírala se žaloba ještě šíře. Mluvila o stavovském vědomí, chorobně na klamech založeném, a mozolně mistrně dovozovala, že obžalovaný činu, za vinu mu kladeného, dopustil se veden falešným nadšením, založeným na fanatismu mstitele dělnictva na domnělém vyssavači zaměstnateli, ve kteréž příčině na mysl obžalovaného jistě bez dojmu nezůstaly výtržné výklady, které na místě neštěstí tenkráte pronesl proti mistru polírovi a tím nepřímo proti zaměstnateli samému známý agitátor dělnický, který smrtelnou nehodu Antonína Liprcaje sváděl na nedostatek prken na lešení. Přesvědčení, že tomu tak a že smrt Antonína Liprcaje byla skutečně zaviněna tímto opomenutím, bylo v obžalovaném tím více upevněno, když při komisionálním ohledání polír nedostatečné opatření lešení prkny skutečně doznával a na stavitele, potahmo stavebníka se vymlouval. Odsouzení těchto »tří stavebních funkcionářů, tou dobou v jednání odvolacím se nacházející« vešlo zajisté ve známost všeho dělnictva, na stavbě zaměstnaného, a obžalovaného v jeho úmyslu fanatické pomsty »jenom ještě více utvrdilo«.

Že obžalovaný činu, jemu za vinu kladeného, také v každém ohledu schopen jest, zřejmě ukazuje jeho povaha. Kašpar Lén líčen jest všemi svědky a celým okolím jako člověk uzavřený, na slovo skoupý, urputný, prchlý a neobyčejně mstivý, propukající v násilnosti beze všeho, anebo při nepatrném popudu. Násilnická jeho povaha ukázala se hned prvního dne, kdy na stavbě domu Jindřicha Konopíka práci nastoupil, neurvalým skutkem na přidavači.

Následovalo zevrubné vypsání této neurvalosti s náležitým stínem, na Léna vrženým. Od té doby zachvácen byl Lén obzvláštní a nevysvětlitelnou nenávisti proti témuž, a nenávist tato propukla opět činem dne 2. listopadu, kdy obžalovaný využitkoval náhodného osamění s »nenáviděným sobě člověkem« a přepadl jej nic netušícího. Událost tato spadá již do období, ve kterémž obžalovaný zachvácen byl mimořádně zvětšenou podrážděností mysli, ovšem nápadnou, nikoli však pozbavujíci jej soudnosti a zodpovědnosti za »činy své«. Onemocnění, kteréž při zatčení obžalovaného na něm zjištěno a pozůstávalo v růži (Erysipelas) a hojícím se zlomení kosti nosní, které mu zasazeno bylo v obraně napadeným od něho odpůrcem, dne 2. listopadu, nemohlo míti v zápětí takové zakalení soudnosti obžalovaného, aby nebyl si vědom zodpovědnosti, v každém případě již 12. listopadu, kdy Jindřich Konopík svržením cihly s výše třetího patra od života k smrti přiveden byl, nacházelo se již v tak příznivém stavu, že podle nálezu lékařských znalců veškeré horečky již vyloučeny byly.

Nejdůležitějším důkazem totožnosti obžalovaného s pachatelem vraždy bylo žalobě místní ohledání, zejména ta okolnost, že Lén nalezen nahoře na lešení těsně u jakéhosi druhu poklopu, přikrytého lehce odsunutelným odštěpkem prkna, kterýžto poklop nacházel se přesně v kolmici tělesa, kteréž odtud vrženo muselo nutně promítnouti místo, na kterém se v okamžiku pádu tohoto tělesa nalézal zavražděný Jindřich Konopík. Žaloba, která s velkou oblibou užívala slůvka »nutně«, na tomto svém nejsilnějším místě byla nejslabší. Neboť obžalovaný Kašpar Lén nalezen byl u řečeného poklopu ovšem ve stavu naprosté strnulosti bezvědomí, kteréž i policejním i nemocničním lékařem ovšem poznáno na první pohled neklamně jako typický stav prudké otravy alkoholické, jako »koma«, a sice tak těžké, že obžalovaný vězel sám v nebezpečí smrti nejen bezprostředními následky této otravy, ale i v potomních následcích jsa stižen zápalem plic, ze kterého uzdravení bylo jenom poměrné a zůstavilo tuberkulosní infiltrát plicních hrotů.

Přes všechen důvtip žaloby, opírající se hlavně o zákon, že žádná hmota »samočinně s to není v pohyb se uvésti« a tudíž ani cihla, nástroj vražedný, nemohla se sama od sebe zdvihnouti a do otvoru, odsunutím poklopu způsobeného, vpraviti, nepodařilo se jí s dosavadní zevrubností dokázati, že člověk, nacházející se ve stavu, v jakém Kašpar Lén bezprostředně po činu nalezen byl, provésti může složitý výkon, odsunutí štěpiny prkna poklop zakrývajícího, spuštění »vražedné cihly« a opětné zakrytí poklopu, jak nalezen byl. A na tom důkazu záleželo vše, nejen provedení příčetnosti pachatelovy, nýbrž i »potutelnosti«, jakou zákon žádá na kvalifikaci vraždy úkladné, na jakou obžaloba zněla.

Z obou soudních znalců lékařských jenom jeden připojil se k přisvědčivému nálezu obžaloby, kdežto druhý v dobrozdání svém popíral, že by bylo možno, aby obžalovaný byl teprve po této složité proceduře postižen náhlým ochrnutím, paralytickému podobným, v jakém po udánlivém činu shledán byl obžalovaný.

Jeden z nich vypovídal tedy pro žalobce, druhý pak pro obhájce.

Státní návladní ponechal je však klidně jich polemice a citátům z autorit forensické kasuistiky a spoléhal na pádnost morálního důkazu o vině obžalovaného tím více, že v něm byl oběma podporován.

Lén totiž ve vyšetřování zpočátku simuloval pomatení mysle a na každou otázku vyšetřovacího soudce odpovídal, že pana Konopíka zabilo slunce nebo voda.

»Šajn od slunce ho šlehl přes lebeň,« řekl při prvním výslechu, k němuž došlo hned, jakmile to jeho stav dovoloval, v nemocničním oddělení vězeňském.

Když mu vyšetřující soudce, proslulý mistr svého povolání, namítl, aby »nám« takové věci nepovídal, od slunce že někdo může zhynout jenom zážehem neboli úpalem, a o tom že v listopadu nemůže býti přece ani řeči, nehledě ani k tomu, že sluneční paprsky nerozbíjejí lebek, zahloubal se Lén do toho problému namáhavě, vička jeho oči upřených ke stropu nedomykavě zamrkala, hrst vychrtlé ruky sevřela pokrývku lůžka a z fialových pysků nemocného vyšla nová moudrost:

»To tedy pana Konopika zabila kapka vody po dešti…«, chvilku se odmlčel a potom dodal:

»Zde« a prstem navlas ukázal, kde ta kapka panu Konopíkovi lebku rozbila.

Na velice názorný vývod pana vyšetřujícího, přesvědčivě dovozujícím, že ani to vzhledem k nepatrné váze vodní kapky možno není, odtušil Lén:

»Byla to kilovka«.

Vyšetřujícímu bylo nyní ovšem zřejmo, že si z něho inkulpát tropí šašky, i uznal za vhodno přísně jej napomenouti.

»No, tak to tedy byla — Franková cigorie!« pověděl Lén s naprostou rozhodností a svéhlavou mrzutostí těžce nemocných, kteří chtějí mít pokoj.

Pan vyšetřující z něho nedostal už ani slova, ale že vyšetřovaný na těchto nesmyslech stál při každém potomním výslechu, když už chodil, vyneslo mu to obvinění simulantství, skvěle potvrzeného shodným dobrozdánim obou soudních lékařů po delším pozorování.

Neobyčejně důvtipně využitkovala obžaloba tohoto momentu, z nepřímých jejích důkazů nejpádnějšího, proti Lénovi.

»Je na snadě a takořka na bíledni,« dovozovala, »že když obžalovaný simuluje, tedy pomatenost mysle a tudíž nepříčetnost předstírá, zajisté k tomu má své dobré příčiny, či lépe řečeno nekalé pohnutky, a takovými nemůže býti nic jiného, leč vědomí viny. Lékařské dobrozdání, jak později uslyšíme, shoduje se v tom, že obžalovaný, ač jest poněkud tupé mysli, přece jenom nachází se v úplném majetku svých duševních mohutností a zejména jeho soudnost je nezkalena. Já se svého stanoviska nazval bych soudnost tuto naopak velice bystrou, ano rafinovanou, čím nesmyslnější jsou tyto výpovědi obžalovaného, tím rafinovanější!«

Tak zněl první trumf státního obžalobce při přelíčeni samém, když Lén na dotaz presidentův:

»Slyšel jste obžalobu, co tomu tedy říkáte?« odpověděl:

»Zvláště vinen se nedávám« (zřejmá reminescence na zpovědnici!).

A když na další vyzváni předsedovo:

»Tak nám tedy řekněte, jak se to přihodilo!« vytasil se zase se svou »Frankovou kávou«.

Veřejný žalobce, mladý to substitut, vida účinek své narážky na tento motiv své pragmatiky, jehož později hodlal ještě důtklivěji využitkovati, dal se strhnouti zápalem a pokračoval:

»Jest ostatně až příliš zřejmo, a pro každého, kdo sledoval vývody obžalovacího spisu, patrno…. že když… tedy dejme tomu, obžalovaný po tu dobu, co v alkoholických mdlobách ležel v nevědomí, o tom trval, co se v přízemí stavby děje a se přihodilo… kterak že procitna, tážu se, neprojevil nejen žádného podivení o místnostech, v nichž se nalézá, nýbrž ihned vešel na dotaz pana vyšetřujícího soudce a dal na něj nesmyslnou sice, ale s jeho stanoviska přece logickou odpověď?«

Ale byl by si raději jazyk ukousl, když viděl, že dobrý dojem první své zmínky u pánů porotců úplně setřel, že upadl v tón playdoieru, na začátku přelíčeni nepřípustný a že obhájci prozradil nápadnější jeho kus.

Obhájce (ex effo), starý zkušený kriminalista, dr. Ryba, neuznal ani za hodno, aby povstal a mávl jenom odmítavě rukou, polohlasem označil tuto kombinaci za neprokázatelnou, ježto zjistiti se nedá, ve kterém okamžiku své vyšetřovací vazby obžalovaný seznal, kde se nalézá a kdy se dozvěděl, proč se v ní nachází a že jest dokonce i možno, že to nevěděl ani ve chvíli, kdy byl poprvé vyslýchán, že on obhájce opřel by se i svědeckému předvedení ošetřovatele i nemocných vězňů, kdyby obžaloba učiniti hodlala podobný návrh, a že na tento… tento — námět státního pana žalobce dovolí si odpověděti až v závěrečné řeči obhajovací, že však rozhodně ohrazuje se proti veškerým sugestivním vlivům pana zástupce na chod přelíčení.

Z toho vznikla krátká ostrá šarvátka mezi oběma umělci trestního zákona, v níž obhájce státního zástupce v nemalé rozpaky uvedl poukazem na to, že obžaloba s jedné strany všechno staví na úplně nezkalenou soudnost obžalovaného a lékařským dobrozdáním prokázaný majetek duševních mohntností a s druhé strany mu ji upírá natolik, aby mohl seznati situaci, v jaké se octl, žádajíc současně na něm, anebo podkládajíc mu tolik rafinovaného důvtipu, aby sestrojil si výpovědi udánlivě bystře vypočítané, v podstatě ovšem nesmyslné, výpovědi šílence, za jakého on, obhájce obžalovaného nezlomně pokládá a nikdy pokládati nepřestane, nechť již konečný výsledek dopadne »jakolvěk«.

Tentokráte obhájce stál a promluviv své námitky obyčejným monotónním hlasem svých poznámek, — svůj pověstný oheň ponechával si vždycky na řeč obhajovací —, rozevřel najednou sklopené veliké černé oči, sekl vztaženými prsty pravice od levého ucha v pravo dolů. jako by tím uťal protivníku řeč, zbrunátněl a vykřikl:

»Dixi!«

Tento jeho posunek nikdy neminul se účinkem. Když stříbrovlasý dr. Ryba, pro svůj imposantní zjev řečený »Velryba«, řekl »dixi« a sekl rukou, až jiskra z velikého brilliantu na malíku švihla soudní síní, nejen že přeťal odpůrci řeč, ale obyčejně přeřízl i jednání, takže i zkušený president měl co dělat aby je navázal.

Jeho sofisma bylo přeslechnuto, na lavici porotců přijato za rozhodující, což pan substitut dobře poznal podle neklamné mimiky pánů porotců, pokud ovšem nespali…

Lén choval se tak, jako kdyby se ho celá záležitost ani tuze netýkala. Seděl úplně netečně, každé osloveni presidentovo šlo úplně mimo něj, vždycky musel jej strážník, vedle sedící, poštouchnout, aby vstal, i stáhnouti za obrubu jeho trestanecké kajdy, aby sedl.

Chuďasa nastrčili do šedivého stejnokroje odsouzenců, ačkoli do něho ještě nenáležel; garderoba, ve které jej zatkli, vypadala tak, že se v ní před slavnou porotou ukázat nemohl.

Dotázán po prvním svědku, co by namítal k jeho výpovědi, Lén pokrčil rameny. Na poprvé přijal to president za odpověď, když pak obžalovaný po druhé či po třetí dotaz předsedův předstihl týmž rychlým vztažením vysedlých ramen, podráždilo to důstojného funkcionáře, i vyzval Léna velice hlasitě, aby mluvil.

»Nic tak dalece!« odpověděl Lén sípavě, jakoby to »nic« musel v hrdle teprve odlípnouti.

Ještě očitěji rozčilil se pan president, když Lén při následující svědecké výpovědi vůbec nevyčkal jeho vyzvání »co tomu tedy říká« a zachroptěl své:

»Nic tak dalece!« dřív než předseda mohl ústa otevříti.

Hněviv udeřil tužkou o spis před nim ležící, a hrdelní ortel nad Lénem byl vykonán, kdyby pohled presidentův byl měl vskutku tolik ničivé moci, co do něho vloženo.

Zraky obžalobce a předsednictví setkaly se a porozuměly si a řekly si navzájem:

»Ano, stejně průhledný, jako zatvrzelý simulant!«

Toto vědomí, společné oběma, předsedovi i veřejnému žalobci, je tížilo tím více, že prozatím nebylo patrno, že by bylo ještě někým sdíleno. Oba byli sice skálopevně přesvědčeni, že stejně smýšlí také aspoň dr. »Velryba«, ale na jeho krychlové, stříbrnými vločky poseté hlavě, do spisů stále skloněné, nic z toho znát nebylo. Že oba votanti nemohou býti jiného mínění, bylo pro presidenta nade vší pochybu.

Mnohem důležitější však byla nálada, jaká asi panuje na lavicích poroty.

Když při prvním zakřiknutí obžalovaného porota zůstala bez hnutí jako živý obraz a z jedné těchto dvanácti hrudí ozvalo se přidušené zakašlání znějící jako protest, bylo pro veřejného žalobce jasno, že pp. porotci dosud nejsou »zaujati směrem žaloby«.

Pan president, svou přísnou nestranností proslulý soudce, nemohl ovšem ani pohybem malíku u levé ruky prozraditi, na kterou stranu by přál jazýčku vah spravedlnosti nakloniti se, ale mladý substitut, jehož povinností jest, netajiti se svým výlučným zájmem pro odsouzení, byl stižen nervosou.

Pro něj bylo hotovým utrpením, že něco tak zjevného, jako byl nepřímý důkaz viny obžalovaného, nemůže býti chápáno, že může někdo pochybovati, že p. Jindřich Konopík sešel vraždou, úkladnou vraždou, a že pachatelem nemohl býti nikdo jiný, než obžalovaný Kašpar Lén.

Neopomenul při žádné výpovědi svědecké přiložiti účelnými otázkami na vážku viny závažíčko, kdyby to i jenom za kvintlík bylo, ale dr. Ryba v největším klidu protikladnými dotazy sňal s ní, co žalobce byl přidal, anebo dvěma, třemi slovy zahladil dojem, jaký obratná nějaká poznámka žalobcova na porotu učinila. A mladý substitut byl tak netajeně nešťasten, jak to jen dovoloval zřetel na auditorium právnického světa, jenž se velmi hojně dostavil k zajímavému přelíčení.

Dlouhá řada sedadel, vyslechnutým již svědkům vyhrazená, byla bezmála již plná, aniž se co změnilo v nezvažitelném ovzduší, obepínajícím všechny ty hlavy, jež se tu obíraly otázkou viny obžalovaného. Leželo to skutečně ve vzduchu a bylo možno vyčísti z tváří soudců z lidu, že obžalobě rozumějí stále ještě jenom jako tvrzení a že žádný z momentů líčením na světlo vynesených nebyl jimi dosud přijat jako její doložení.

Obě ty řady profilů, od sebe tak rozrůzněných podobou, věkem, distinkcí ducha, vykazovaly společný rys lhostejné nenapjatosti, ano i únavy diváků a posluchačů, jež historie před nimi odehrávaná nijak nedovedla získati. Všechna čela slavné poroty byla do vysokých vrásek vztažena, a ani na jednom z nich nedopátral se mladý substitut onoho svraštění obočí, jež znamená soustředění a pochopení.

Všechno, co až dosud ze svědeckých úst slyšeno, bylo také nejvýš jednotvárno a únavno. Otázky týkaly se povahy obžalovaného, jeho poměru k nešťastnému Liprcajovi, jeho neblahé náruživosti, do níž upadl tak zvýšenou měrou po jeho smrti, při čemž veliký důraz kladen na to, »nedal-li se obžalovaný slyšeti« ve směru nenávistných nějakých projevů proti třídám majetným vůbec, anebo proti Jindřichu Konopíkovi zvlášť.

Pětkrát, osmkrát, desetkrát slyšeli porotci ty že příhody stále stejně, od prvního dne, kdy na stavbu přibyl mladý dovolenec záložník, dlouhán Lén, »hodnej chlapec až do dne rovnosti, kdy pan Konopík naposled přišel prohlížet svůj budoucí krám a kdy nalezen byl Lén v mrákotách beze smyslů na lešením.«

»Antonín Trhlý,« vyvolával soudní sluha do síně svědků.

»To jest… pardon!« podotkl president, »právě dnes ráno bylo soudu oznámeno, že šestatřicetiletý přidavač, Antonín Trhlý, nemůže se k soudu dostaviti z té smutné příčiny, že není více mezi živými. Právě dnešní noci zadusil se u koksového koše na stavbě č. kat. 6004, tedy na domu po zavražděném Jindřichu Konopíkovi při hlídání. Zimou puzen uchýlil se nepochybně do místnosti žárovými koši vysoušené, z neopatrnosti usnul a lehkomyslnost svou zaplatil životem…«

»V zájmu přelíčení,« tak pokračoval po chvíli předseda, obrácen k porotě, »dlužno nešťastné příhody té litovati tím více, že… žéé… znešťastnělý byl vedle svědkyně Růženy Kabourkové jediným svědkem, který spatřil obžalovaného bezprostředně po činu, jemu obžalobou za vinu kladeném.«

A zrak předsedův sklonil se tázavě k zástupci žaloby, který se němě uklonil.

»Dám svědeckou výpověď zemřelého přečísti později a nyní vyslechneme Růženu Kabourkovou.«

Šum, s jakým přijalo obecenstvo překvapující zprávu o náhle smrti ryšavcově, sesílil v hovorný ruch, když vyvolána svědkyně Kabourková, o niž »kriminální« obecenstvo již v poledne novinami bylo informováno, že jest milenkou obžalovaného.

»Růžena Kabourková!« zazněl hlas soudního sluhy ve dveřích k svědkům, a ještě dříve než se vyvolaná objevila, slyšeti bylo vrzot jejích botek…