Údaje o textu
Titulek: Kašpar Lén VIII.
Autor: Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj: Zlatá Praha, roč. 23. č. 23 a č. 24
Vydáno: 1906
Licence: PD old 70
Kapitola z původní verze románu Kašpar Lén mstitel. Viz redakční poznámky k obsahu.

Druhého dne zdvihli Léna kamarádi a postavili na nohy, zohavenou jeho tvář vysvětlili si ovšem stavem, v jakém se asi večer před tím nacházel.

Polír byl sice toho mínění, že hlídač, který pije, sám někoho má mít, kdo by jej hlídal, ale pro ten týden do rovnosti že asi ani Léna nikdo neukradne; výpověď už beztoho měli všichni až do jara, co se letos ještě bude dělat, je jenom krov, a ten tesaři začnou beztoho odpoledne svážet.

»Hodnej chlapec« — ta přezdívka zůstala Lénovi i po nešťastné příhodě s Liprcajem — neotevřel ke všem těm výkladům úst a nemukl ani, když nastala sháňka po ryšavci, který do práce nepřišel. Sám sobě nebyl práv z toho, co se s ním děje, a když přivlékl těžké údy své nahoru na lešení a k dílu se postavil, započala potíž rozpomínání, co vše se s nim včera dálo.

Že Mařka byla pryč »z místa«, pro to se včera spil tak pod obraz. Že mu nechtěli povědět, kde je a co se s ní stalo, proto byl by se málem dostal za mříže. Když »tam« všechno, co bylo možno a co se dalo, za vřískotu ženských postavil vzhůru nohama, měl tak na mále, že se spasil jenom útěkem, úprkem.

Kdyby jej dnes někdo na místě zabil, na jednotlivosti si nevzpomene, ale tolik ví, že když majetníka »závodu« vyvlekl po schodech na ulici, aby jej vedl, kam Mařku zašantročili, ten hvízdl na pronikavou píšťalku, takže Lén, jenž dobře znal tuto vábničku policejních strážníků, napadeného pustil a hleděl, aby se co nejrychleji ztratil. To se mu ovšem, dík sáhovým jeho skokům, také podařilo, neboť pro všechno na světě nesměl se dostat do styku s úřady již nyní…

Něco bylo za nim voláno, za Lénem, a co, o tom dlouho marně rozvazoval uzle své paměti. Najednou se mu to vyhouplo. Jej že vždycky pozná, že jej najde, kdyby měl jit až do Libně, že je zedník a hlavu že má rozbitou. A tou rozpominkou přišel k sobě Lén nahoře na lešení ve třetím patře, na jedovatě mrazivém větříku, vzpamatovaal se úplně mrazem, který ještě jedovatěji přejel mu hřbetem. Neboť, kdyby jej měli vzíti ze stavby, bylo by po všem, a po jediném, co mu ještě vykonati zbývá a co je mu dražším než vlastní život, než Mařka…

Ta?!

Lén máchl jenom rukou, pro něho byla ztracena, když mohla zmizet, propadnout se beze slova, jímž by byla dala o sobě vědět.

»Ale jak mohla, když neví sama, kde si, človeče?!« zahovořil Lén tak hlasitě sám k sobě, že se soused po něm obrátil.

»I dyť vona tě drží ještě dnes člověče, šak si si pořídil důkladnou!« zněl kamarádský posměšek, ale kamarád hned zvážněl:

»Jsi ty pošramocenej, muži! Takhle vyvádět, to přece není žádná mušenost!«

Ale Lén zůstal civět ve vytrženi zamyšlenosti;

že mu Mařka nemohla podat zpráv o sobě z prosté příčiny, ježto nevěděla, kde v Praze je, bylo pro něj zjevením stejně nenadálým, jako neřešitelným.

Z těžká sbíral v hlavě myšlenkové prvky, aby z nich něco kloudného a srozumitelného navázal, avšak nepřicházel k žádným koncům. Stál s vyvalenýma očima zíraje na soudruha, který jej oslovil, až šel z něho strach, z jeho prudkého vytřeštěného pohledu z pod rozdrásaného, černými příškvary zohaveného čela.

»Kdyby si se šel aspoň umejt!« řekl kamarád soustrastně i malomyslně; nebylo mu z očí Lenových volno.

Lén trhnul sebou, chopil se zuřivě kladívka a pustil se do práce. Než by napočítal deset, už zase stál, podepřen o kladívko a zavrtán pohledem do zdiva před sebou.

Kamarádi pošťuchovali se a upozorňovali jeden druhého palcem přes rameno na zadumaného Léna.

»Tcha-chacha!« ozval se za nim potlačený výsměch.

Zdálo se, že se vzpamatoval.

Zdlouhavě položil kladívko a ubíral se pryč.

»No ten je těžkej ještě dnes!« usoudil starostlivý Lénův kamarád.

Lén šel skutečně se umýt, až dolů, ač toho nebylo třeba, vody bylo na patře dost. Dole zastavil se u karbu Kabourkové a zamyslil se tu znova. Zapomněl, proč přišel.

Mladá maltářka jak jej zahlédla, rychle sáhla do týla a převlékla šátek přes hlavu hluboko do čela. Měla proč.

Horlivě roztloukala syčící kusy vápna, všecka zahalena v páru, a čekala, co bude. Že sem Lén pro nic nepřišel a že tu jen tak z bůhdarma nestojí, to bylo pro ni jasno.

Ale Lén nehýbal se, nemluvil, i neviděl ani, jak po něm bodla okem pod obrubou šátku. Stál a zevloval přes sebe. Ztracen v prorvě své soudnosti, způsobené náhlým poznáním, že mu Mařka nemohla dát vědět, přes tu roztržku dál se dostat nemohl. Nebyl s to, povědět si, co nyní bude, jak se s ní shledá, až provede to nejhlavnější, tu přísahu ….

»Kašparéééé!« rozlehlo se s hora voláni.

»Kašparéééé!« opakovala cikánka výsměšně a zachechtala se potichu zrovna jako včera.

Lén vytrhl se z ponoru do svých podvědomých myšlenek a vracel se, kam jej volali. Na schodech potkal se s mistrem.

»Klíče!« utrhl se na něj polír zkrátka.

»Klíče!« zařval, když se Lén neměl k tomu, aby vyhověl.

Lén stál jako dub, cize vzhlížeje do podrážděné tváře mistrovy.

»A takové je to s vámi?!« řekl najednou beze vší nakvašenosti mistr, pozdvihl si Lénovu ruku a sáhl mu bez obalu do kapsy. Klíče tu byly.

»0dkud jste spadl, hlídači?« pokračoval klidnějším tónem, »co jste vůbec dělal v noci, kde jste byl? U stavebníka naproti mohli rozbít vrata a vy nic! Kdyby nebylo v posledním týdnu, já bych s vámi zatočil! Můžete jít, klíče od materiálu zůstanou už u mne!«

Lenoví to bylo patrně všechno jedno.

Když hoši nahoře viděli, že přišel, jako odešel, že vodou na sebe ani nešálil, pohlédli na sebe a nechali Léna s pokojem. Chování jeho bylo jim i potom ovšem nápadné, ale měli všichni pro ně pochopitelný výklad, pro který povšimnutí ani nezasluhoval. Pro ně vyklubal se z Léna nenapravitelný, svému osudu propadlý pijan kvartální, onoho druhu, který na nějakou dobu dovede přemoci svou náruživost, ale potom oddá se jí tím hrozněji.

Co na něm dnes pozorovali, byl pro ně pokročilý »fantas z kořalky«. Jeho vytřeštěné přestávky v práci už zúmyslně neviděli, byl jim odporným z pudu, uvědomělého třídním pokrokem dělníka, který v alkoholu vidí nejstrašnější osud, jaký jej může potkati.

Dělali, jako když hrom bije, když Lén uprostřed práce najednou z náprsní kapsy vytáhl kus umolousaných novin a rozbaliv vysázel na cihlách před sebou čtyři desítky a dlouho je přepočítával a zase schoval, a potom náhle rozpřáhnuv rukama, klesl na zdivo v usedavém vzlyku, nijak a žádným ohledem na svědky nekroceném, nikdo nic neviděl, ale soud všech o něm byl jednomyslný.

Že se minul s rozumem.

Byl snad správný, ale o skutečných příčinách jeho stavu neměli tušení.

Od toho výjevu byli kamarádi s Lénem už nadobro hotovi. Neznamenalo to sice nic pro těch několik dní, co ještě byli pohromadě, ježto poměr mezi ostatními dělníky a jím nikdy nebyl důvěrný, ale od té chvíle, kdy jej viděli v záchvatu, jaký znamenává jeden z nejosudnějších konců pro dělníka, klesl pro ně na stupeň »otrapy«, se kterým se řádný soudruh ani slovem nezahodí.

Ostatně možno, že by nikdo z něho nebyl dostal ani slova, kdyby se o to byl i pokusil. Chodil bezduch jako ve snu, třebaže vytřeštěné jeho oči nespaly, a nebylo na něm znát, že by jej něco ze světa vezdejšího zajímalo, a zajímalo-li co, zůstávalo to Lénovým nejhlubším tajemstvím.

Krom toho ještě dvě věci způsobily, že Lén v mínění soudruhů stal se nemožným. Jestliže mu odpustili jeho hlídačský úřad, stavovské jich vědomí bylo neprominutelně dotčeno jeho stykem s Kabourkovou. Proneslo se to na stavbě hned druhého dne, kdy zjištěno, že mu pomáhá v noci hlídat až do rána a opovržení soudruhů nad tím bylo tak značné, že když jeden z hovornějších dělníků dovolil si k Lénovi škádlivou otázku, střidají-li se každou hodinu, anebo jak to má s ní uděláno, byl zakřiknut z onoho kroužku mlčelivých, krom práce ničeho si nevšímajících zdánlivých hrdopýškú, kleři na každé stavbě a v každé větší dílně zastupují inteligentní štáb stavu.

Lén tenkráte zůstal také dlužen odpověď na vyzývavý vtip, ale okolí z jeho nevšímavosti nevybralo si, zda-li pohrdání oplácí vzdorem či všetečku úplně přeslechl.

Na konec pak začali se ho kamarádi štítit pro jeho vzezření. Rána na čele se mu sice zacelila, ale celou tvář pokryla mu tuhá, lesklá, vyvstávající rudá maska, jako kdyby jej byl silný plamen ožehl. Lén zcela patrně od rány onemocněl, trpíval horečkami, při díle patrnými, ale nikdo s ním nepocítil soustrasti, a nikdo mu také neukázal všeobecnou ošklivost — jak někdy bývá — dobře přetvářenou bodrou radou, aby šel k lékaři, anebo do nemocnice, směřující k tomu, zbaviti se odporné blízkosti.

Úhona Lénova, jejíž původ ovšem nikdo kromě Kabourkové neznal, nezasluhovala, tak říkajíc, odborové cti, ježto získána byla zchátráním soudruha, vlastní vinou v posledních koncích octlého, ztraceného.

Kabourková přes to vše nic neviděla, anebo snad že viděla vše, byla oddána Lénovi na smrt, byli svědci, kteří vypravovali, že její náklonnost k němu není odměňována vždy nejlepším rozmarem; usuzováno tak nepochybně z toho, co se mezi nimi za dne událo. Ryšavec, když později o tom byla řeč, měl různé výklady o láskách cikánčiny dcery, podle jeho úsudku byl to vždy ten nejhorší chlap, jakého si oblíbila, a od každého byla týrána, a nakládal-li s ní lidsky, zprotivil se jí.

V mysli Lénově asi nezaujala místo velice význačné, anebo rozhodné, neboť nepotlačila v ní úmysl msty za Mařku, což by se snad bylo najisto stalo, kdyby byla zvítězila nad vzpomínkou na ni. Vyjma onen případ, že by Lén, odhodiv všechnu naději, že se kdy s dcerkou Kryštofovou setká, zůstal věren pouze mstě za ni, ale to dvojnásob.

Jisto je, že se jí obíral nyní takřka výhradně. Mohl ji vykonat každého dne, kdykoli chtěl, ale snad rozhodovalo určité datum, na které ji původně ustanovil, snad neudal se mu vhodný okamžik beze svědků, anebo si ji schovával na den nejposlednější, kdy bude nejsladší, neboť pachuť každopoledniho prožíváni jejího stávala se mu rozkoší.

Nyní o polednách už ani neslézal s lešení i vyspával nahoře. Tvářil se tak, neboť ani oka nezamhouřil. V podlaze lešení měl na určitém místě otvor stále prknem přikrytý. Když padla dvanáctá a všichni odešli, položil se Lén na podlahu a vycvičeným hmatem poodsunul příklop široký jak štěpina a pátral štěrbinou dolů. V potemnělém nitru stavby, kterouž sotva prosvítaly příčné trámy pater spodních až do přizemí, nikdy nic nepřekáželo pohledu jeho až ke dnu stavby, sklepnímu klenutí, na něž později měla přijíti podlaha přízemního krámu. Tlustá vrstva písku a štěrku a trolin pokrývala klenutí do roviny a v násypu tom hluboko ponořeno leželo staré, rozježděné prkno, po němž ryšavec dopravil už snad tisíce koleček cihel.

Poledne jako poledne dostavil se sem na toto prkno pan Konopík, neomylně stůj co stůj. Tady byl jeho budoucí závod kupecký a v jeho obraznosti bylo tu už všechno na svém místě, a on mna ruce za nádherným pultem budoucnosti obsluhoval již houfy zákazníků. Stejně jako ve svém starém doupěti, v němž naproti našetřil, nalichvařil, naloupil na nový dům, sňal pan Konopik, jakoby byl právě obsloužil nával lidí, hedbávnou čepici a otíral pleš, vždycky potem řinoucí.

S tímto prknem v přízemí křižovala v pravém úhlu nahoře tajná štěrbina Lenová.

Když v poledne dozněly poslední kroky dělníků a všechno stichlo ve stavbě i kolem ní, ležel Lén už u otvoru, napínaje sluch tak úsilno, že mu žádný ani nejmenší šumot neunikl, daleký popěvek, pleštění dveří v sousedstvu až mu zabolelo v uších, plných hukotu rozběsněné krve.

Najednou zacinkal dole naproti ve dveřích krámku Konopíkova zvonek, -- ne to nebyl on, na nějž čekal, o Lén znal dobře říznost, s jakou dovedl kupčík zadrnčeti zvonkem, až se rozječel! Šel-li Konopík, mohl se zvonek utrhnout a umlkl jenom zase při třasknutí krámových dveří.

V tom případě ustal hukot Lénovy krve i bylo mu jako na umření. Zdřevěněl na celém těle a kdyby byl měl v tom okamžiku povstat, jistě by se mu to nebylo podařilo. Záchvat této nehybnosti minul, když se za chvíli dole v přízemí charý přísvit, položený přes rozježděné prkno, zatemnil stínem vsiupujícího. Na celém těle se třesa, vyňal Lén z náprsní kapsy olověný váleček visící na klubku motouzu a vstavil jej mezi prkna, dvěma prsty držel jej volně na motouzu, teď už se mu ruka ani nezachvěla.

Podél obliny olověné váhy měřil jako puškou s tím rozdílem, že se pod strašnou zbraň jeho zvěř dostaviti musela.

Když přišla, dech i snad srdce Lénovi ustalo. Kolem okrouhlé spodiny závaží viděl kmitati se ruce Konopíkovy, který nikdy neopomenul zamnouti dlaněma, hned potom smekl černou čepici, aby si utřel pot. Den jako den zcela jistě, neomylně. Vteřinu, dvě, někdy i déle postál Konopík tak s holou lebkou přímo pod olověnou zhoubou mezi prsty Lénovými.

Všechno dole v hlubině Lénovi zčernalo v zelenou tmu, jenom lebka jeho oběti svítila z ni tak blízko jako na dosáhnutí.

Byla to omamujíci, umrtvující chvíle, těch několik okamžiků a Lén také ztratil vědomí své bytnosti téměř úplně, všechno jeho cítěni soustředilo se mu do špičky palce a prstu, mezi nimiž motouz hořel jako rozžhavený drát, všechna vůle jeho vyhrotila se v to místečko těžkého kolmého protknutí, jež držel mezi prsty, přesvědčení, že jenom chtít a popustit a že by vše bylo odbyto, to napětí, nechtít ještě dnes, vysilovalo jej tak, že když kritická chvíle přešla, a Konopík nacházel se již mimo možnost nebezpečí, Lén se dusil i nebyl hned ani s to, spolknouti to rdousení, jež se mu z nitra do prsou valilo.

Proštipec pravice pálil jej od křečovitého sevření, aby smrt Konopíkovu neupustil na jeho lebku dřív než ustanoveno a v posledních dnech před činem, když uřízl motouz na krátko, aby v rozhodném okamžiku pádu nepřekážel, stalo se Lénovi, že nemohl po takové pokusné vraždě prst od palce rozevříti, takže se bál, až k tomu dojde do opravdy, že nebude moci…

Leč po druhé už zase nabyl vláčnosti v ruce… Ničím jiným nezabýval se Lén v myšlenkách svých než tímto úkladem, a byl tak obeznámen se všemi jeho podrobnostmi, že by jej byl provedl i slepě. Jakmile se octl ve třetím patře, vykonal večer potajmu všechna náležitá měření a přesvědčil se o účinku olověného tíhla s výše puštěného na cihlu, umístěnou přesně na polední stanovisko pana Konopíka v úplné tmě, byl si zdarem úplně jist.

Rozčilení z těchto příprav schválilo jej na konec tak, že sotva chodil, vrávoravý jeho krok utvrdil hochy na stavbě v přesvědčení o stálé opilosti Lénově; při práci byl stále pozadu, počínal si neobratně jako učeň. Nářadí mu padalo z rukou, hmatal po cihlách jalově, sáhl vedle, a zvláště časté zadívaly dušnosti, o nichž nezdál se míti potuchy, byly pro kamarády znamením, kam už připravila jej nezřízená náruživost.

Schátral až na vychrtlý stín a z tváře jeho, stále ještě zanícené a šeredně okoralé, vyzírala náměsíčná nepřítomnost duše. Promluvil-li někdo na něj, odpovědi nedostal, jenom vytřeštěné oči začaly se svírati jakýmsi nedomykavým mrkáním, jehož súčastnila se kůže jenom kolem očí zdravá.

Ale to už se ani nestalo, aby jej byl kdo oslovil. Raději se mu kde kdo vyhnul, anebo jej do široka obešel. Dělali to dokonce i okázale, ale Lén neznamenal ničeho.

»Zvíře!« zněl závěrečný úsudek zedníka šumaře, jenž to s Lénem nejdéle vydržel, a všichni s ním souhlasili.