K českým překladům a vydáním Shakespeara

Údaje o textu
Titulek: K českým překladům a vydáním Shakespeara
Autor: Karel Mušek
Zdroj: Zlatá Praha, roč. XXXIII. (1915–1916), čís. 29. s. 345–346 a čís. 30, s. 354–356.
Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno: 19. 4. 1916
Licence: PD old 70
Související: Autor:William Shakespeare

V článku „Z pouti do Shakespearova kraje“, připraveném pro příští číslo „Zlaté Prahy“, zmiňuji se také o Shakespearově bibliotece ve Stratfordu. Zabolelo mne, když jsem tu, mezi překlady básníkových děl v třiceti různých jazycích vydaných (i hebrejské a indské vydání), našel tři čtyři skromňounké knížečky české, vydaní musejního. Ovšem, knihovna byla zakládána v osmdesátých letech minulého století, kdy naše první úplné vydání bylo sotva dotištěno. Jako mnohým jiným, opozdili jsme se, třebaže bez vlastní viny, i svým českým Shakespearem. — S pýchou však možno přiznati, že co zanedbáno, je dnes valnou měrou nahraženo, a že i k stratfordské bibliotece neopomeneme dostáti své povinnosti.

Aby bylo jasno, kam jsme v Čechách do dneška Shakespearem dospěli, třeba zahleděti se do starých záznamů a annalů, a vrátiti se k pouhým začátkům českého divadla vůbec, se zvláštním zřetelem na stratfordského pěvce.

O Prahu zavadil Shakespeare prvně r. 1651, prostřednictvím německé divadelní tlupy Johanna Schillinga. Sehrála tu, ovšem po německu, „Julia Caesara, prvního zvoleného císaře římského“. Bylo to pouhé zpracování Shakespeara, nicméně dlužno to pokládati za první paprsek britského genia, české země se dotknuvší. Herecké tlupy, jakou byla tlupa Schillingova, jsou rovněž původu anglického. Anglické divadelní společnosti arci už za života Shakespearova navštěvovaly německé dvory a zajížděly do Dánska i Nizozemí. Tím způsobem byl Shakespeare zanesen na pevninu. Později pořizovala si německá knížata, rovněž po anglickém vzoru, vlastní společnosti, udělujíce jim pyšné tituly: „Anglická herecká družina vévody — či knížete — toho a onoho“. Anglické byly tyto společnosti asi tak, jako jsou krasojezdci, výstředníci dnešních cirků anebo Varíetés, původu anglického či amerického. První taková společnost (ještě prý skutečných Angličanů) dlela na Moravě a zavítala také do Prahy as roku 1617. Roku 1649 přibyla do Prahy „Společnost anglických komediantů“, a dostalo se jí od místodržících povolení „na jistém místě Starého města pražského provozovati komedie a tragedie“. Ale císař Ferdinand III., patrně ještě v důsledcích třicetileté války, teprve před rokem skončené, dekretem ze dne 12. července 1649 zakázal podobné anglické návštěvy, a tak čest, uvedení Shakespeara do Prahy, přináleží německému principálu panu Johannu Schillingovi. Dalším důležitým faktem je, že Krištof Ludvík Seipp (1747—1793), režisér německé divadelní společnosti Wahrovy, jež hrála na divadle v Kotcích, pořídil roku 1774 první „upotřebitelné“ zpracování „Krále Leara“, ovšem německé. V těchto letech bylo na německém divadle hráno již několik dramat Shakespearových; ba, zdejší německá scéna honosila se již skvělou představitelkou ženských charakterů shakespearovských, Edmundou Tillyovou, jež zejména jako Julie uváděla diváctvo v nadšení.

Divadlo v Kotcích bylo dne 27. února 1783 představením „Loupežníků“ navždy zavřeno, a téhož roku, dne 21. dubna, otevřeno divadlo Nosticzovo na dnešním Ovocném trhu, zvané tehdy „Národním divadlem“. Novému divadlu padla za oběť i bouda, v níž tehdejší ředitel Wahr provozoval „die kleinen Spectakeln“ („Velké špektákle“ provozoval v koteckém divadle), a kdež pravděpodobně odbyt roku 1771 první neblahý pokus s českým představením hry „Herzog Michel“ (Kníže Honzík) a o tři roky později již úspěšnější, „Českou Ančičkou“. Otevřením „národního“, na onu dobu nádherného divadla, vzešla německým Musám nová doba; měla však blahodárné účinky i na vývoj divadla českého. Dne 20. ledna 1735 došlo k prvnímu českému veřejnému představení na divadle na německém řediteli nezávislém. Byl hrán „Sběh z lásky dětinné“ od něm. autora Stephanie ml., jejž do češtiny přeložil Karel Bulla, bratr německého režiséra a dramaturga Fr. Bully, který představení řídil a v něm i hrál. Fr. Bulla, rozený Pražan (1754, roku 1791 byl ředitelem divadla ve Lvově, kde snad i zemřel), stal se takto zakladatelem českého divadla. Jeho vedením sehráno několik českých her, ovšem ne původních a nikoli v novém divadle. Tam česká Musa ještě nesměla; některá česká představení byla sehrána na Malé straně v Thunovském domě; některá v boudě na Malostranském náměstí. Tam asi také hrána první česká premiera, a to dne 10. ledna roku 1786, „Břetislav a Jitka“, původní činohra od Václava Tháma. Téhož roku dne 8. července bylo otevřeno první české divadlo samostatné, památná „Bouda“ na Koňském trhu (Václavském náměstí). O vzpružení, jaké těmito českými představeními i otevřením „Boudy“ nastalo, svědčí první český překlad ze Shakespeara. Byl to „Makbeth“, ze Schillerova zpracování přeložený K. H. Thámem, roku 1786, vytištěný u Ferdinanda ze Schönfeldu. (Ještě před tímto překladem byla roku 1782 v Jindřichově Hradci u J. A. Hilgartnera vydána kniha „Makbeth, vůdce skotského vojska, z německé komedie v češtinu přeložená, v pěti dílech a osmnácti smutných představeních vyobrazená“. Ta však nemá se Shakespearem pranic společného.) Kdy byl tento prvý překlad ze Shakespeara provozován, nepodařilo se mi zjistiti.

Předmluva však, k tištěné knize Thámem napsaná, dokazuje, že byl to prvý Shakespeare do češtiny přeložený, a vyjadřuje zároveň Thámovu upřímnou touhu po povzbuzení vlasteneckého cítění i vzdělání krajanů. Stojí za otištění, aspoň konec její.

Každý zajisté, znaje veškeren národ český, dosvědčiti musí, že provozování her v jazyku vlastenském nejen k rozšíření a zvelebení jazyka, nýbrž též k osvícení a vzdělání národu nemálo by prospělo. Však k vyvedení takového předsevzetí kdo jiný, nežli zemané a lidé mohutní nápomocni býti mohou a mají, chtíli pravými se dokázati vlastenci, dobře vědouce, k jakému by prospěchu řádné hry dívací české sloužily, zvláště těm, jež v osvíceném tomto století, mnohého ještě osvícení zapotřebí mají.

Tuto smutnohru složil Shakespear Engličan v řeči englické, a v skládání činoher smutných i rekovných nadevšecky skladatelé vynikl a je převýšil, nesmrtelnou sobě v potomstvu způsobiv slávu. Pak byvši tato smutnohra od mnohých z Englického v Němčinu přeložena, též na německá se uváděla divadla; nyní i v češtině na světlo vychází.

Přijmouli ji krajané moji vděčně, v brzkém opět času onu znamenitou a dalece vznešenou smutnohru Loupežníci (Die Raüber) nazvanou, od Frydrycha Schillera, Shakespeara Německého na světlo vydati míním, jsa té naděje, že z ní hojnějšího nabydou užitku, nežli z bezčíslných jiných, dosti hrubých a prostných knih českých.

Překladatel.

Předmluvou dokázáno též, že české hry veřejné skutečně započaly r. 1785, a slovy: „Však k vyvedení takového předsevzetí kdož jiný, nežli zemané a lidé mohutní nápomocní býti mohou a mají, chtíli pravými se dokázati vlastenci“ vysloven i stesk na českou šlechtu, která přála německým ředitelům, ochotně za ně platila dluhy, v kritických okamžicích sama přejímala divadlo ve svou správu, stavěla divadla nová, ale o divadlo české nezavadila. A jak ušlechtilými, nezištnými vlastenci byli bratří Thámové! V jakém prostředí, a za jakých poměrů bylo jim pracovat, a za jakou odměnu? Myslím, že krajané nepřijali překlad „Macbetha“ „vděčně“, neboť k dalším překladům ze Shakespeara nedošlo.

Druhý pokus se Shakespearem podnikl roku 1792 F. F. Šedivý. Přeložil hru o „Králi Líru a jeho nevděčných dcerách“. A v neděli, dne 7. července, o 4. hodině odpolední téhož roku, byl v „Staroměstském Národním divadle“ sehrán „Hamlet“, truchlohra o pěti dějstvích, přeložená Josefem Tandlerem, cís. král. ouředlníkem při administraci bankálních důchodů. (Tandler napsal historickou hru o 3 dějstvích „Libuše“, a hru „Jan Žižka z Trocnova“.)

Tuto chvályhodnou snahu, uvésti na české divadlo Shakespeara, dlužno označiti jako pokusnou: zanikla skutečně po několika uvedených pokusech. Muži, kteří tehdy řídili osudy české Thalie, za ustavičného stěhování z jednoho divadla do druhého, z „Boudy“ k Poříčské bráně, k Hybernům, zase do německého a na Malou stranu, byli nuceni využíti svého umu ku psaní her vlasteneckých, historických i takových, po nichž volal vkus tehdejšího obecenstva. Bylyť hrány hry „Švédská válka v Čechách“ (Thám), „Krvavý duch pod Vyšehradem“, „Čarodějka Olikara, aneb rytíře Slavikvase nešťastná vdova“, „Kouzelné zrcadlo, aneb ohnivý medvěd Ribercola“, a pod. Klidnější a spořádanější poměry nastaly teprve, když roku 1804 obě pražské divadelní koncese, t. j. divadla stavovského (bývalého „Národního“, „Stavy“ roku 1799 od hraběte Nosticze převzatého) i „Vlastenského“ byly sloučeny. Tím nastává druhá doba českého divadla: než to přináleží jiné kapitole. Sledujme výhradně jen Shakespeara.

Asi roku 1810—15 vyskytl se prvý český překlad „Romea a Julie“, jejž z německého zpracování P. Waisa opatřil Ignác Šiessler. Překlad zůstal pouze v rukopise, a byl i hrán. Pak přichází na řadu J. K. Macháčkův překlad „Othella“, sehraný 8. prosince roku 1825, na „stavovském divadle“, za ředitelování trojice Polawsky-Kainz-Štěpánek. Nastává několikaletá pausa, zatím co Němci hrají „Hamleta“, „Leara“, „Othella“, „Romea“ a „Macbetha“, k nimž druží se roku 1820 „Jindřich IV.“, r. 1826 „Koriolan“, r. 1827 „Benátský kupec“, r. 1842 „Richard III.“ Arci, Němci hráli denně, my jen v neděli odpůldne, anebo o noremních dnech — ve prospěch pražského chudobince — večer. A na Shakespeara měla německá společnost četné umělce a umělkyně za hosty.

V letech třicátých přeložil J. K. TylKrále Leara“; byl sehrán dne 18. listopadu 1838, v divadle stavovském a zase odpoledne. Poněvadž Čelakovský přeložil tragedii později a překlad Šedivého nevyhovoval, možno určitě tvrdit, že při tomto představení bylo použito nového překladu Tylova. (Zůstal v rukopise.)

Překlady Shakespeara z angličtiny počínají rokem 1839, kdy dne 8. prosince sehrán „Kupec benátský“, překladem J. J. Kolára, nevytištěným. Roku 1842 následoval Douchův první překlad „Romea a Julie“ (vydán tiskem roku 1847, jako první číslo „Bibliotéky nových klassiků“, ve 300 výtiscích, ale provozován byl teprve 10. dubna roku 1853), a J. B. Malého překlad „Othella“, vydaný tiskem roku 1843 u A. Špinkové. Ten je prvním moderním vydáním v české řeči. Z rukopisných překladů byly dále prvně provedeny: 29. listopadu 1842 „Othello“ (překlad Malého), 3. listopadu 1850 „Večer tříkrálový“ (překlad Douchův), 8. února 1851 „Macbeth“ (překlad Kolárův), 9. října 1853 „Zkrocení zlé ženy“ (překlad Kolárův), 20. listopadu téhož roku „Hamlet“ (překlad Kolárův), 19. března 1854 „Richard III.“ (překlad Douchův), 26. prosince 1855 „Sen noci svatojanské“ (překlad Douchův); 6. ledna 1856 „Král Lear“ (překlad Čelakovského); 1. března 1857 „Koriolanus“ (překlad Douchův); 19. dubna téhož roku „Král Jan“ (překlad Douchův); 14. března 1858 „Julius Caesar“ (překlad Douchův); 23. ledna 1859 „Mnoho povyku pro nic“ (překlad Malého); 20. března téhož roku „Jindřich IV. díl I.“ (překlad Čelakovského), a 18. prosince 1859 „Richard II.“ (překlad Douchův).

Z pěti tehdejších překladatelů Shakespeara přeložili J. J. Kolár čtyry hry, Dr. Lad. Čelakovský čtyry hry, J. B. Malý jedenáct her, Dr. Jan Čejka devět (nečítaje nový překlad „Romea a Julie“) a F. Doucha deset her („Romea a Julii“ přeložil dvakrát).

Tiskem byly tyto překlady vydány péčí Matice musejní, a jí buď vzdána věčná čest a chvála, neboť nám opatřila první úplné vydání Shakespeara, přeloženého z originálu, a na svou dobu jistě pečlivě. Jak z protokolu matičních zjevno, byly jednotlivé překlady dávány k posouzení překladatelům navzájem, i jiným literátům, na příklad Zelenému, Vocelovi, Erbenovi, Vrťátkovi, a po jejich posudcích teprve schvalovány. Honorář za překlady nebyl ovšem skvělý, páčil se na 100 až 120 zl. stříbra. Ježto pak v oněch dobách platil stříbrný zlatý pouze 60 kr., nebylo to valné. Ale Matice víc platit nemohla; bylať, jak Doucha dne 12. června 1660 píše do Teplic Vrťátkovi. „velmi súžená v důchodech“. Tím musíme vděčnější býti Matici, a tím záslužnější je její čin!

S vydáváním překladů bylo započato roku 1847, a dílo dokončeno 1872. Hry byly vydány v tomto pořadu: „Romeo a Julie“ 1847, „Hamlet“ a „Richard III.“ 1855, „Král Lear“, „Veselé ženy windsorské“ a „Cymbelin“ 1856, „Koriolan“, „Antonius a Kleopatra“, „Jindřich V.“, „Jindřich VI., díl 1.“ 1858, „Kupec benátský“, „Julius Caesar“, „Jindřich IV., díl 1.“ 1859, „Jindřich VI., díl 2.“ 1861, „Richard II.“, „Jíndřich VI., díl 3.“, „Večer tříkrálový“, „Veta za vetu“ 1862, „Komedie omylů“, „Mnoho povyku“ 1864, „Král Jan“, „Sen noci svatojanské“ 1866 (druhé vydání r. 1875), „Macbeth“ 1868, „Timon Athénský“, „Othello“, „Pohádka zimního večera“, „Dvé šlechticů veronských“, „Konec vše napraví“ 1869, „Titus Andronikus“, „Troilus a Cressida“, „Jindřich IV., díl 2.“, „Jindřich VIII.“, „Bouře“, „Jak se vám líbí“ 1870, „Marné lásky snažení“, „Perikles“, „Zkrocení zlé ženy“ 1872. Krom uvedených vydání vyšlo ještě 2. vydání „Julia Caesara“, školní vydání téže hry, druhý Douchův překlad „Romea a Julie“, Čejkův překlad „Romea a Julie“ a levné vydání „Kupce benátského“. Z nesoustavného vydávání lze nejlíp poznati, jak asi bylo Matici zápasiti s financemi.

Samostatností českého divadla, otevřením divadla prozatímního dosažené, nastala potřeba rozmnožiti repertoir tvorbou domácí i cizí. Za posledních dvou let, kdy ještě české divadlo bylo v podruží německého, docíleno sice již většího počtu českých her, ale přece nikoliv měrou žádoucí. V prozatímním divadle hráno bylo denně, volba her nezávisela na milosti německých ředitelů, doba jejich trvání nebyla vymezena, a proto není divu, že Shakespeare byl hrán již soustavně. V divadle (prozatímním) na nábřeží, v několika případech i v divadle Novoměstském, v letním na hradbách, na Žofíně a konečně v Novém českém divadle na Vinohradech bylo dosaženo slušného počtu repris her Shakespearových. Od otevření prozatímného, dne 18. listopadu 1862, do otevření Národního divadla, dne 18. listopadu 1883, sehrány na jmenovaných divadlech hry Shakespearovy v tomto pořadu i počtu: „Mnoho povyku pro nic“, 22. listopadu 1862, celkem 25krát (z toho jednou v Novoměstském div., jednou na Žofíně a dvakrát v Novém českém); „Hamlet“, 4. ledna 1863, celkem 26krát (z toho třikrát v Novém českém); „Zkrocení zlé ženy“, 12. dubna 1863, 31 krát (z toho jednou v Novoměstském. 2krát v letním na hradbách, 4krát v Novém českém); „Dvé šlechticů veronských“, 30. dubna 1863, pouze jednou; „Kupec benátský“, 1. září 1863, 18krát (z toho jednou v Novoměstském, 2krát v Novém českém); „Richard III.“, 4. října 1863, 13krát (z toho jednou v Novoměsts., 2krát v Novém českém); „Král Lear“, 29. listopadu 1863, 16krát (z toho 2krát v Novém českém); „Koriolan“, 24. ledna 1864, 11krát; „Romeo a Julie“ 31. ledna 1864, 27krát (z toho 3krát v Novém českém); „Macbeth“, 21. února 1864, 10krát; „Julius Caesar“, 28. března 1864, 3krát (z toho jednou v Novoměstském); „Richard II.“, 28. června 1864, jedinkráte; „Večer tříkrálový“, 19. února 1865, 29kráte (z toho jednou v Novoměstském, jednou v letním); „Othello“, 9. června 1865, 10krát; „Sen noci svatojanské“, 17. ledna 1866, 36krát (z toho jednou v Novoměst., 2krát v letním, 2krát v Novém českém); „Komedie omylů“, 5. dubna 1866, 3krát (z toho jednou v Novoměstském); „Veselé ženy windsorské“, 20. října 1866, dvakráte; „Pohádka zimního večera“, 12. března 1867, jedinkrát; „Jindřich IV. díl 1.“, 23. dubna 1869, 3krát; „Timon Athénský“, 30. prosince 1878, 3krát. Ostatní hry Shakespearovy do otevření divadla Národního hrány nebyly.

* * *

Roku 1883, po mnohaletém bloudění, zakotvilo české dramatické umění v trvalém útočišti, v divadle Národním, opatřeném veškerým pohodlím, vyzbrojeném bohatými pomůckami, a Shakespeare měl a mohl býti jedním ze základů, na nichž by spočíval celý činoherní repertoire. Stalo se tak jen částečně, pouze pokud jde o počet představení. Na starém divadle, za dobu jedenadvaceti let, bylo sehráno 269 Shakespearovských představení, čili as 13 představení ročně. Za staré správy Národního divadla, od jeho otevření, dne 18. list. 1883, do 30. června 1900, tedy skorem za osmnáct let, bylo sehráno 272 Shakespearových představení, čili průměrem 15 představení ročně. Ale u volbě her setrváno skorem výhradně na vyšlapané cestě. Ba, v mnohých případech byl shakespearovský repertoire divadla prozatímného pestřejší.

Pořad her Shakespearových na Národním divadle za staré správy, pokud jde o premiéry a počet jednotlivých her, vypadá takto:

„Sen noci svatojanské“, 16. ledna 1884, celkem 74krát (od 25. prosince 1896 v novém Sládkově překladu); „Romeo a Julie“, 6. března 1884, 17krát; „Macbeth“, 16. března 1884, 6krát; „Kupec benátský“, 28. května 1884, 17krát (od 12. června 1899 v novém překladu); „Mnoho povyku pro nic“, 12. listopadu 1884, 16krát; „Večer tříkrálový“, 20. dubna 1885, 11krát; „Julius Caesar“, 5. listopadu 1885, 13krát; „Hamlet“, 30. dubna 1886, 21krát; „Othello“, 17. ledna 1887, 21krát; „Koriolan“, 1. dubna 1887, 4krát; „Zkrocení zlé ženy“, 7. května 1887, 25krát (od 21. října 1893 v novém překladu); „Král Lear“, 13. listopadu 1887, 12krát (čítaje i představení společnosti Zacconiho); „Jindřich IV., díl 1.“, 16. prosince 1888, 3krát; „Pohádka zimního večera“, 28. ledna 1892, 20krát; „Cymbelin“, 30. listopadu 1893, 4krát; „Jak se vám líbí?“, 22. února 1900, 8krát (již v Sládkově překladu). Největšího počtu představení dosáhl „Sen noci svatojanské“, 74, nejmenšího „Jindřich IV.“, pouze tří.

* * *

V letech devadesátých, kdy „Sborník světové poesie“, Českou Akademií vydávaný, zapustil své kořeny, a tím zabezpečen i nakladatel, předsevzal J. V. Sládek obtížnou, ale vděčnou a záslužnou úlohu, znovu přeložiti Shakespeara. Je přirozeno, že když vládu v Národním divadle převzala správa nová, se svými reformními snahami a J. Kvapilem, zprvu dramaturgem a režisérem, potom chefem činohry, Shakespearistou v pravém smyslu slova, majíc krom toho po ruce překlady moderní, nové, hbitě po nich sáhla, a tak od roku 1901 shledáváme se na našem jevišti se Shakespearem mnohem častěji, a to výhradně v novém rouše. Značnou zásluhu má tu i naše obecenstvo, projevující pro britského velikána stále větší a větší porozumění — což dokazuje počet představení jednotlivých her — dále nový, divadelně srozumitelný text překladů, i jeho tiskové vydání. Dnes už netřeba Thámova upozornění o „důležitosti pročítání spisův hereckých“, dnes je Shakespeare čten, a to nezůstává bez účinku na pochopení básníka, jak podáván je s jeviště. Nové vydání Shakespeara trvalo jedenadvacet let. O jeho vydání postaralo se nakladatelství J. Otty, a i když na čas vzdalo se vydávání „Sborníku“, přece si Shakespeara ponechalo, a tak koncem minulého roku předložilo nám 36 svazků děl největšího básníka všech dob! Od prvého vydání Thámova „Macbetha“ r. 1786, či řekněme od prvého překladu hry, pro české jeviště pořízeného, „Knížete Honzíka“, r. 1771, tedy po sto a čtyřiceti pěti letech máme již dvoje úplné vydání Shakespeara, z nichž poslední obsahem i zevní formou slouží k ozdobě každé knihovny. Oproti prvním, z německých zpracování pořízeným překladům jistě stejný pokrok, jako záměna prkenné, slamou a plátnem vyčalouněné „Boudy“ na Koňském trhu s nádherným hledištěm Národního divadla!

Jak podotknuto, od nastoupení nové správy Národního divadla je Shakespeare hrán v nových překladech; za správy staré bylo v novém překladu nastudováno jen několik her, totiž těch, jež byly po ruce. Aby tyto nové překlady zůstaly pojištěny Národnímu divadlu, obě divadelní správy platily překladateli zvláštní honorář, ať hra byla provedena anebo nebyla. Tím zabezpečen Národnímu divadlu primát. K doplnění statistiky stujtež tu data prvních představení i počet Shakespearových her na Národním divadle za správy nové, totiž od 1. července 1900 do konce roku 1915: „Romeo a Julie“, 6. září 1901, celkem 28krát; „Zkrocení zlé ženy“, 23. listopadu 1901, 20krát; „Sen nocí svatojanské“, 22. prosince 1901, 31krát; „Macbeth“, 6. dubna 1902, 4krát; „Dvé šlechticů veronských“, 12. září 1902, 4krát; „Pohádka zimního večera“, 3. května 1903, 15krát; „Hamlet“, 25. ledna 1905, 37krát; „Večer tříkrálový“, 30. října 1905. 23krát; „Julius Caesar“, 20. dubna 1906, 5krát; „Mnoho povyku pro nic“, 27. března 1907; 14krát; „Komedie omylů“, 26. října 1903, 21krát; „Othello“, 13. prosince 1903, 23krát; „Benátský kupec“, 6. října 1909, 23krát; „Richard III.“, 23. dubna 1911, 10krát; „Král Lear“, 25. března 1914, 5krát; „Veta za vetu“, 9. listopadu 1914, 4krát; a „Jak se vám libí?“, 29. ledna 1915, 4krát. Za nové správy bylo tedy do konce minulého roku sehráno 276 Shakespearových představení, což činí průměr více jak 17ti her ročně.

* * *

Byli bychom nespravedlivi, kdybychom, oceňujíce po zásluze nový překlad Sládkův, všeobecně odsuzovali překlady starší. Vykonaly svou povinnost; na jejich verších vyrostlo umění naší první generace herecké, a v jistém směru posloužily i překladu novému, byť už jen pouhým srovnáváním. Z pěti překladatelů musejního vydání Shakespeara zvláště dva vynikají: J. J. Kolár a F. Doucha. Doucha svou poctivostí a pečlivostí, Kolár rázovitostí, jadrností a znalostí jevištních potřeb. Mnohá šťavnatá místa Kolárova textu, a zase něžná, poetická textu Douchova doposud zatanou hercům na jazyku. Všichni tito překladatelé pracovali ze starších vydání originálu, kdy bylo ještě třeba různé, do té doby neprobádané záhady vysvětlovati poznámkami. (Byla o nich v novější době vydána celá literatura.) To snad stačilo čtenáři, ale s jeviště nemohl být patřičný výklad podán. Také jedna z příčin, proč bylo třeba překladu nového, moderního. J. V. Sládek překládal z vydání „The Cambridge Shakespeare“; jeho text je tou měrou divadelně srozumitelný, že poznámky a výklady jsou zbytečny. Jak jeho překlady vyhovují dnešním požadavkům uměleckým, jak jsou v souladu s originálem, dále, pokud jde o moderní češtinu, správnost veršů i vyjadřováni myšlenek, bylo již uznáno jinými. Jak hravě Sládek překládal místa dosud nepřeložená, o tom svědčí na příklad několik vět v „Marné lásky snaze“. V dějství V. scéna 2. a 3., v překladu J. Malého, čteme poznámku: „Nepřeložitelné slovní hříčky.“

Místo zní v originále:

Rosalin.: What’s your dark meaning, mouse, of this light word?
Kathar.: A light condition in a beauty dark.
Rosal.: We need more light to find your meaning out.
Kath.: You’ll mar the light by taking it in snuff;
Therefore I’ll darkly end the argument.
Rosal.: Look, what you do, you do it still i’ th’ dark.
Kath.: So do not you, for you are a light wench.
Rosal.: Indeed I weigh not you, and therefore light.
Kath.: You weigh me not? O, that’s you care not for me.
Rosal.: Great reason; for ‚past cure is still past care‘.

Druhé místo, 3. scéna:

Kath.: Veal, quoth the Dutchman. Is not veal’ a calf?
Longaville: A calf, fair lady!
Kath.: No, a fair lord calf.
Long.: Let’s part the word.
Kath.: No, I’ll not be your half:
Take all, and wean it; it may prove an ox.
Long.: Look, how you butt yourself in these sharp mocks!
Will you give horns, chaste lady? do not so.
Kath.: Then die a calf, before your horns do grow.
Long.: One word in private with you, ere I die.
Kath.: Bleat softly, then; the butcher hears you cry.

Sládek tyto „nepřeložitelné slovní hříčky“ přeložil hravě:

Rosal.: Co, myško, znamená to lehké slovo?
Kath.: Tak trochu světla v tmavé krásky šeř.
Rosal.: Dost nechápu; — dál; — ještě světla víc.
Kath.: Sama bys na ně vzala kratiknot;
a proto nechme temnou být tu věc.
Rosal.: Co děláš ty, vždy potmě děláš ráda.
Kath.: Ty ne; jdeš se vším lehce na světlo.
Rosal.: Tak vážná nejsem arciť jako ty.
Kath.: A já tak lehkovážná; nechme být.
Ros.: To bude nejmoudřejší ze všeho.

Scéna 3. (nového vydání pokrač. scény 2.):

Kath.: Své prázdnoty měl byste hlasatele.
Longaville: To slovo rozdělme.
Kath.: Nuž: hlas-a-tele.
Long.: Co má být moje? — půl anebo celé?
Kath.: Já nechci v ničem býti vaše půl;
vám z telátka snad někdy volče vzroste.
Long.: Tím vtipem jen se sama nepokoste.
Vy, cudná děvo, rohy dávat chcete?
Kath.: Tož zemřete, nežli je dostanete.
Long.: Než tedy zemru, slůvko, dokud čas.
Kath.: Bečte jen tiše; řezník slyší vás.

O tyto vtipné rozhovory byli jsme starým překladem zkráceni. Takových míst je ovšem hojně. Arci, v jistých případech je i originál odlišný. Uvedu za příklad různá znění známého Hamletova monologu, z III. dějství, 1. scény, soujmenné tragedie:

V původním kvartovém vydání, vytištěném r. 1603—4, zní:

„Být nebo nebýt, aj, v tom onen bod,
A zemřít, usnout, je to vše? Aj, vše?
Ne, spáti, sníti — věru, o to jde,
Neb procitnem-li ze smrtného sněni,
Tu před věčného soudce vstoupíme,
Odkudž se žádný poutník nevrátil,
Z těch nezbádaných niv, jež shlédnuvše,
Se šťastní smějí, kletí zoufají.“

Překlad Kolárův, ze staršího vydání orig.:

„Být či nebýt? — Taká zde jest otázka:
Zda šlechetněji duchu, snášeti
Ostny a hroty vzteklé Štěstěny,
Či zbroje se na příval nátisků
Vzdorem je skončiti? — Umřít — usnouti; —
Nic více? — Říci, že ukončen spánkem
Bol srdce, ústrkův tisíce vrozených.
Dědičných tělu — ba vytoužený
Byl by to vřele cíl. — — —“

Sládkův překlad z moderního vydání:

„Být, čili nebýt, — ta jest otázka: —
víc důstojno-li ducha trpěti
od střel a praků zlého osudu,
neb ozbrojit se proti moři běd
a ukončit je vzpourou. — Umřít, — spát; —
nic víc; — a spánkem, řekněm, — ukončit
bol srdce, tisíc přirozených ran,
jichž tělo dědicem, — toť skonání.
jak si ho vroucně přáti. — —“

Neméně zajímavým obrazem literárního vývoje jazyka je toto srovnání textů: Druhá scéna čarodějnic v překladu Thámově z r. 1786 zní:

První kouzel.: Ticho, bubny, bubny! Macbeth jde!
Všecky pospolu v kole: Pospolu sestry v osudu
těkají přes zem a vodu
v kole se tak točejí!
Druhá kouzel.: Třikrát za tě křičejí!
První kouzel.: Třikrát za mne křičejí!
Všecky: A třikrát ať devět vyjde.
První kouzel.: Stůjte, nyní Macbeth přijde!

J. J. Kolár překládal:

Třetí čarod.: To bubny víří,
Macbeth se blíží.
Vespolek: My čarodějky na zdar hoře,
poslice my země, moře,
ruku v ruce kolujem.
Třikrát tobě, třikrát mně,
třikrát opět, devět, mně,
ticho. — Kouzlo rozvinem!

U Sládka zní místo to:

Třetí čarod.: Slyš bubny, slyš!
jde Macbeth již!
Všechny: Sestry vědmy, jak se rodí
ruku v ruce, tak to chodí
mořem, zemí kol a kol:
třikrát mně a třikrát tobě
a třikrát až to devět v sobě.
Ticho! — kouzlo navinuto.

Poslední překlady, po Sládkově smrti, pocházejí z péra A. Klášterského. Jsou to „Jindřich VI., díl 2.“ (od 3. scény II. dějství), „Jindřich VI., díl 3.“, „Jindřich VIII.“ a „Titus Andronikus“ („Perikles“ bude následovat). Právě z celého Shakespeara práce poměrně nejméně vděčná. Ale A. Klášterský je vedle V. A. Junga nejpovolanějším k takovému úkolu, a bylo by jen spravedlivo, aby na příklad „Jindřich VIII.“ brzo octnul se na jevišti Národního divadla. Už pro skvělé postavy Wolsaye a Cranmera i Buckinghama, hlavně pak královny Kateřiny, o níž sám Shakespeare v epilogu praví:

„— — A tak starost mám,
že co dobrého kyne nám
o hře té nyní, záleží už jen
na shovívavém soudu dobrých žen:
neb jednu takou podali jsme jim.“

O překladech Klášterského možno opakovati totéž co o Sládkových, i on rozluštil mnohou záhadu, a mnohá místa ve starém překladu vynechaná učinil nám přístupnými. Na příklad v „Jindřichu VI., díl 3.“, hříčka se slovem „s u n“, u dra Čejky nepřeložitelná:

Originál: (Dějství II., scéna 1.):

Edward: — — henceforward will I bear
Upon my target three fair-shining suns.
Richard: Nay, bear three daughters: by your leave I speak it,
You love the breeder better than the male.

Překlad Klášterského:

Edward: „Ať cokoli to značí, od teďka
nechť na mém štítě slunce se tří síní.
Richard: Tři syni? Radš tři dcery, dovolte,
vždyť máte ženské radš než mužsky rod.

Anebo jak skvěle oproti starému Čejkové překladu „Tita Andronika“ překládá Klášterský nářek Titův nad zmučenou, bezrukou dcerou Lavinií (dějství III., scéna 2.):

Dr. Čejka:

„— — Tato bídná pravice
mi zbyla, abych mohl ňadra trýznit;
a když mé srdce, bídou pominulé,
na dutý žalář těla mého tluče,
srazím je takto dolů. —
(K Lavinii:) Ty vzore žalu mluvíš v znameních
a když tvé srdce uražčivě bije,
tak rázem nemůžeš ho utišit.
Poraň je vzdechem, děvo, lkáním zabij;
anebo uchop nožík mezi zuby,
a zrovna do srdce si ránu zasaď,
by každá slza z oka uroněná
kanouc v tu stoku vsákla se, a blouda
i s nářkem v slaných vodách stopila.“

A. Klášterský překládá:

<poem> „— — — Zde ta pravice mi zbyla bědná, bych jí mučil hruď; tou, když mé srdce, bolem šílené, mi bije v masa duté vězení, pak takto srážím je. (K Lav.:) Ty mapo bolu, v značkách mluvící! Když bouřně bije bědné srdce tvé, je nemůžeš tak rázem utišit. Je vzdechy, děvče, zraň a stony zab, neb vezmi nožík jakýs v zuby své a zrovna k srdci otvor udělej, ať slzy vše, jež s očí ubohých ti padají, v ten odpad běží jen a vsákše se tam, blázna lkavého utopí v mořských slaných vodách svých.“

* * *

Zbývá ještě uvésti několik dat o 36 svazcích nového vydání. Původně měli Shakespeara překládati Sládek, Vrchlický a Krásnohorská. Později však rozhodnuto, že dílo předsevezme Sládek sám. Tak lhůty vydání jednotlivých her závisely na něm. Dlužno tu vzíti v úvahu i Sládkovu nemoc, která mu mnohdy po celé týdny bránila v práci. První svazek, „Zkrocení zlé ženy“, vyšel roku 1894; následoval „Macbeth“, 1896; „Sen noci svatojanské“, 1896; „Julius Caesar“, 1897; „Kupec benátský“, 1897; „Jak se vám líbí?“, 1897. V tomto pořadu byla díla vydávána jako součástka „Sborníku světové poesie“. Když vsak rozhodnuto vydati Shakespeara samostatně, označen „Macbeth“ jako číslo 1. Poslední svazek, „Titus Andronikus“, vyšel už překladem Klášterského r. 1915. („Perikles“, jehož mnozí za Shakespearovo dílo vůbec nepovažují, jen pro význam literárně historický, bude vydán později.) Trvaly tudíž překlad i vydání nového Shakespeara jedenadvacet let.

Celé toto dílo velkolepé bylo vydáno nákladem firmy J. Otto. Každý ví, že díla básnická nebývají četbou právě nejhledanější, a že je především třeba hojně ochoty nakladatelovy, aby díla taková, ve vzhledné úpravě a v lhůtách pokud možno nejkratších, úplná, octla se v rukou čtenářů. Firma Ottova, krom velkých svých publikací, již vydáním dramatických prací Jiráskových, Vrchlického, i otištěním četných divadelnich her ve „Světové knihovně“, nejnověji pak vydáváním „Divadelního slovníku“ projevila svůj zájem o divadlo, čímž prospěla mu měrou nemalou. Souborné vydání Shakespeara patří zajisté k nejkulturnějším, nejzáslužnějším jejím činům!