Křižáci/XXIII.
| Křižáci Henryk Sienkiewicz | ||
| XXII. | XXIII. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXIII. |
| Autor: | Henryk Sienkiewicz |
| Původní titulek: | Krzyżacy |
| Zdroj: | SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 295–324. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Augustin Spáčil |
| Licence překlad: | PD old 70 |
K ránu se vichřice nejen neutišila, nýbrž sesílila tou měrou, že nebylo ani možno rozeznati stan, ve kterém vyslechl král hned od počátku výpravy každodenně tři mše svaté. Konečně přiběhl Vitold s prosbou, aby byla pobožnost na vhodnější dubu v lesních zátiších odložena a aby pochod nebyl zdržován. Jeho přání bylo vyhověno, protože jinak ani býti nemohlo.
O východu slunce hnulo se vojsko jako obrovská lavina a za ním nepřehledný tábor vozů. Když trval pochod asi hodinu, utišil se vítr tak, že bylo možno rozvinouti korouhve. Kamkoliv oko jen dohlédlo, jako by byla pole všude stobarevným kvítím poseta. Žádné oko by nebylo obsáhlo zástupy i onen les rozmanitých znaků, pod nimiž se pluky ku předu pohybovaly. Vpředu šla krajina krakovská pod červenou korouhví s bílým orlem v koruně. Byla to hlavní korouhev celého království, velký znak všech vojsk. Nesl ji Martin z Vrocimovic, erbu Půlkozy, rytíř mocný a ve světě proslulý. Za ní šly houfce dvorské; jeden měl nad sebou dvojitý kříž litevský, druhý pod znakem litevským. Pod znamením svatého Jiřího pak kráčel velký zástup ochotníků a za žold bojujících rytířů zahraničních, převážně z Čechů a Moravanů se skládající. Těch se mnoho k válce dostavilo, neboť také celá devětačtyřicátá korouhev byla výlučně z nich složena. Byl to lid, zvláště v pěchotě, která táhla za kopijníky, divoký, ve vojně nevycvičený, ale v bitvě tak vytrvalý a v utkání tak zuřivý, že všecky jiné pěchoty, utkaly-li se s ním, odskakovaly — jako pes od ježka. Sudlice, kosy, sekery a zvláště železné cepy byly jejich zbraní, kterou téměř hrozně řádili. Pronajímali se každému, kdo jim platil, protože jediným jejich živlem byla vojna, loupež, řež.
Vedle Moravanů a Čechů šlo pod vlastními znaky šestnáct korouhví zemí polských, z nichž jedna byla přemyšská, jedna lvovská, jedna haličská a tři podolské, za nimi pak šly pěchoty těchže krajů, převážně sudlicemi a kosami ozbrojené. Knížata mazověcká Januš i Ziemovit vedli korouhev dvacátou prvou, druhou a třetí. Pak šly houfy biskupské a panské, celkem jich bylo dvaadvacet, a to: Jaška z Tarnova, Jendrka z Tenčína, Spytka z Selivy i Křona z Ostrova, Mikuláše z Michalova, Zbignieva z Břežia, Křona z Kozíchhlav, Kuby na Koniecpolí, Jaška Ligenzy, Zaklikova, Klikova, mimo ty pak rodová Gryfitů, Bobovskich, Kozlích Rohův i různých jiných, kteří se v bitvách pod společným erbovním znakem shromažďovali a společné „heslo“ vyvolávali.
Korouhve byly tak pestré, že se zdálo, jako by celá země byla květinovým kobercem pokryta. Šel houf koní, houf lidí, nad nimi les kopí s barevnými „plachetkami“ podobnými drobnějším květům, vzadu pak v kotoučích prachu městské a kmetí pěchoty. Věděli, že jdou do bitvy tak hrozné, ale věděli též, že je jí třeba, a proto šli se srdcem ochotným. Na pravém křídle se ubíraly houfy Vitoldovy pod korouhvemi různé barvy, ale se stejným znakem litevským. Žádný zrak nemohl všecky zástupy přehlédnouti, protože se táhly uprostřed polí a lesů v šíři německé míle —
Před polednem přišla vojska ke vsi Logdau a Tannenbergu a zastavila se na pokraji lesa. Zdálo se, že je to místo vhodné k odpočinku a bezpečné před všelikým nenadálým přepadnutím, protože na levé straně je oblévalo jezero Dombrovské, na pravé zase jezero Lubič, před vojskem pak se rozprostírala na míli široká rovina. Uprostřed oné roviny, jež k západu mírně stoupala, zelenaly se luhy grunwaldské a trochu dále bylo viděti šedé střechy a holé, smutné úhory tannenburské.
Nepřítele, který by přecházel k lesům i návrší, by bylo dobře viděti, ale nikdo si nemyslil, že by se mohl dříve než příštího dne objeviti. Vojska se tam též zastavila jen k odpočinku, ale vzdor tomu Zyndram z Maškovic, ve válečnictví zkušený, dbal i na pochodu bojovného pořádku. Šiky stanuly tak, aby byly každý okamžik k boji připraveny.
Na rozkaz vůdce byli hned vysláni na lehkých a štíhlých koních daleko až ke Grunwaldu i Tannenbergu a ještě dále stráže, aby prozkoumaly okolí, a pro krále, jenž toužil po obvyklé pobožnosti, byl na břehu jezera Lubiče postaven stan ve způsobu kaple, aby vladař obvyklých mší nepostrádal. Jagiello, Vitold, knížata mazověcká i celá vojenská rada se odebrali do stanu. Před stanem se shromáždilo přednější rytířstvo, již proto, aby se poručilo Bohu před strašným dnem, a aby se na krále podívalo. Viděli jej, jak šel v šedém vojenském šatě s tváří vážnou, na níž patrně se zračila veliká starost. Léta málo změnila jeho postavu a nepokryla tvář vráskami, ani mu nezbělila vlasů, které ještě nyní odhazoval tak prudkým pohybem za uši, jako tehdy, když ho Zbyško po prvé v Krakově viděl. Ale šel jakoby sehnut pod břemenem strašné zodpovědnosti, která tížila jeho bedra, jakoby byl ve velký smutek pohřížen.
Vojáci si vypravovali, že král neustále pláče nad tou křesťanskou krví, která má býti prolita. A tak tomu též bylo.
Jagiello se zdráhal, nechtěl války a to zvláště s lidmi, kteří nosili kříž na pláštích i korouhvích, a z celé duše prahnul po míru. Marně mu pánové polští i prostředníci uherští Scibor i Gara stavěli před oči pýchu i troufalost křižáckou, kterou byl velmistr Ulrich celý prodchnut a následkem toho s to vyzvati třeba celý svět do boje. Marně mu vlastní vyslanec křižácký Petr Korzbóg na kříž Páně i na své erbovní řády přísahal, že Řád nechce o míru ani slyšeti a že jedinému komturovi gněvskému, hraběti von Wende, který k míru nabádal — vyčetli ostatní, že je lhářem a podvodníkem. On ale vzdor tomu měl naději, že nepřítel uzná oprávněnost jeho požadavků, že mu bude líto lidské krve a spravedlivou úmluvou hroznou vášeň zakončí.
Šel také nyní modlit se do kaple, protože přímou a dobrotivou jeho duši svíral hrozný neklid. Jagiello sice již kdysi navštívil ohněm a mečem země křižácké, ale činil to tehdy jako pohanské kníže litevské. Nyní však, když jako král polský a křesťan viděl hořící sídla, spáleniště, krev a slzy, zmocnil se ho strach před hněvem božím a zvláště proto, že to byl teprv začátek války. Kdyby aspoň tím již vše skončilo! Ale dnes nebo zítra se lid i půda zbrotí krví. Pravda, nepřítel je nehodný, ale přece kříže na pláštích nosí a brání jej tak veliké a svaté ostatky, že mysl polekána před nimi ustupuje. V celém vojsku na ně myslili s obavou a ani hrotů, ani mečů, ani seker se Poláci nebáli, nýbrž hlavně oněch svatých ostatků. „Jak můžeme na velmistra ruku vztáhnouti — říkali rytíři, jindy strachu neznající — když má na pancíři schránku s ostatky svatých a v ně také kosti mučedníků i dřevo z kříže našeho spasitele!“
Vitold jen hořel touhou po boji, nutil k němu a naléhal, ale zbožné srdce královo truchlilo při pomyšlení na ony nebeské mocnosti, jimiž Řád své nepravosti zastíral.
Kněz Bartoš z Klobucka právě odsloužil první mši a Jaroš, probošt kaliský, měl brzy na to sloužiti druhou. Král jen vyšel před stan, aby protáhl kolena klečením trochu znavená, když náhle jako vichřice přirazil před stan na zpěněném koni šlechtic Hanko Ostojčík a ještě dříve, než se sedla seskočil, zvolal:
„Němci, milostivý pane, jdou.“ Po těch slovech všichni rytíři vyskočili, král změnil barvu, na okamžik se zamlčel a pak zvolal:
„Pochválen buď Ježíš Kristus! Kde jsi je viděl a kolik korouhví?“
„Viděl jsem jednu korouhev u Grunwaldu,“ odpověděl udýchaně Hanko. Ale s návrší se zvedal prach, jako by jich táhlo více!“
„Pochválen buď Ježíš Kristus!“ opakoval král.
A v tom Vitold, jemuž se hned po prvním slově Hankově vehnala krev do tváře a oči vzplanuly jako žhavé dva kusy uhlí — se obrátil ke dvořanům a řekl:
„Odvolejte druhou mši a dejte mi koně!“
Král však mu položil ruku na rameno a řekl:
„Jeď ty, bratře, já zůstanu a ještě druhou mši vyslechnu.“
Vitold i Zyndram z Maškova vyskočili na koně, ale právě v okamžiku, kdy se obrátili k táboru, přiklusal druhý posel, šlechtic Petr Okša z Vlostova, a již z daleka křičel:
„Němci! Němci! Viděl jsem dvě korouhve!“
„Na koně!“ ozvaly se hlasy mezi dvořany a rytířstvem. A ještě Petr nedomluvil, když se opět rozlehl dupot koňský a přiletěl třetí posel, za ním pak čtvrtý, pátý a šestý.
Všichni viděli prapory německé stále vzrůstajícím počtem táhnoucí. Nebylo již žádné pochybnosti, že celá armáda křižácká vojsku královskému cestu zastupuje.
Rytíři se v okamžiku rozjeli ke svým korouhvím. S králem ve stanu zůstala jen hrstka dvořanů, kněží a čeledi. V tom okamžiku se také rozlehl zvonek na znamení, že probošt kaliský začíná sloužiti druhou mši. Jagiello tedy sepial pobožně ruce a pozdvihnuv oči k nebi, odebral se volným krokem do stanu.
Když po skončené mši opět vyšel před stan, mohl se na vlastní oči přesvědčiti, že poslové mluvili pravdu, neboť na obzoru, tam, kde končila rozsáhlá rovina, černalo se něco, jako by byl na pustých polích najednou vyrostl les a nad tím lesem hrála si i měnila se v slunci duha korouhví. Ještě pak dále, až za Grunwaldem a Tannenbergem, vznášel se k nebi obrovský mrak prachu. Král přelétl zrakem celý ten hrozivý obzor, načež, obrátiv se k podkancléři, knězi Mikulášovi, otázal se:
„Jakého je dnes patrona?“
„Památka rozeslání apoštolů,“ odpověděl kněz podkancléř. A král si vzdychl:
„Tedy den památky apoštolů bude posledním pro mnoho tisíc křesťanů, kteří se dnes na tomto poli pobijí.“
A ukázal na širokou, pustou rovinu, na níž jen v polovici cesty k Tannenbergu stálo několik starobylých dubů.
Zatím mu přivedli koně a opodál se objevilo šedesát kopijníků, které Zyndram z Maškova jako tělesnou stráž králi poslal.
Stráž královskou vedl Alexander, mladší syn knížete na Plocku a bratr téhož Zemovita, jenž zvláštním „bystrozrakem“ válečným jsa obdařen, zasedal ve vojenské radě. Druhé místo po něm zaujímal litevský synovec vladařův, Zigmund Korybut, jinoch velice nadaný i mnohoslibný, ale ducha velmi neklidného. Mezi rytířstvem nejslavnější byli: Jaško Monžyk z Dombrovy, opravdový obr, postavou téměř Paškovi z Biskupic rovný, jenž se silou téměř Závišovi Černému vyrovnal, Žulava, baron český, drobný a suchý, ale nesmírně vycvičený, proslulý na dvoře českém i uherském svými souboji, v nichž několik rakouských rytířů rozťal, a druhý Čech Sokol, lučištník nad lučištníky, pak Beniasz Wierusz z Velkopolsky, Petr Milánský, litevský bojar Sienko z Pohosta, jehož otec Petr velel jedné korouhvi smolenské, příbuzný králův kníže Fieduško, kníže Jamont a ostatek vesměs rytíři polští „vybraní z tisíců“, kteří se všickni zapřisáhli, že budou krále až do poslední kapky krve brániti a před veškerými válečnými nehodami chrániti.
Bezprostředně u krále byl kněz Mikuláš, podkancléř, a tajemník Zbyško z Olešnice, jinoch učený, ve čtení i psaní zběhlý, ale silou divokému kanci podobný. Nad zbrojí královou bděli tři zbrojnoši: Čajka z Nového Dvora, Mikuláš z Moravice a Danilko, Rusín, který držel králův luk a toulec. Průvod doplňovalo několik dvořanů, kteří na rychlých koních měli rozkazy roznášeti.
Zbrojnoši oděli krále v nádhernou, lesklou zbroj, pak mu přivedli rovněž z tisíců vybraného oře s čelenkou, který vesele ržál a poskakoval jako pták, který se k letu chystá.
Jakmile král ucítil pod sebou koně a v ruce kopí, byl hned celý vyměněn. Smutek mu zmizel s tváře, malé, černé oči začaly náhle blýskati a na lících se objevily ruměnce. Ale to trvalo jen okamžik. Když se podkancléř počal žehnati křížem, zvážněl král a pokorně sklonil hlavu, kterou stříbrná přílbice kryla.
Armáda německá, sestupujíc zvolna s vyvýšené roviny, minula Grunvald, minula Tannenberg a zastavila se v bojovném šiku uprostřed pole. Z polského tábora bylo dokonale viděti hrozné množství železem okutých rytířů i koní. Bystřejší oči také rozeznávaly na korouhvích, nevlál-li jimi vítr, různé znaky, jako: supy, kříže, orly, meče, beránky, hlavy zubrů a medvědů.
Starý Macko a Zbyško, kteří již dříve s Křižáky bojovali, znali jejich vojska i erby, ukazovali svým Sieradzanům dvě korouhve mistrovy, v nichž sloužil výkvět veškerého rytířstva, i velkou korouhev celého řádu, které velel Friedrich von Wallenrod, i silnou korouhev svatého Jiřího s červeným křížem v bílém poli, i mnoho jiných. Neznámy jim byly jedině znaky různých zahraničních hostí, jichž táhly tisíce ze všech končin světa: z Rakouska, z Bavorska, ze Švábska, ze Švýcarska, s rytířstvem proslulého Burgundska, z bohatého Flanderska, ze slunné Francie, o jejichž rytířích kdysi Macko vypravoval, že i když již poraženi na zemi leží, ještě válečná slova vykřikují, ze zámořské Anglie, vlasti to znamenitých lučištníků, i z dálného Španělska, kde za ustavičných bojů se Saracény kvetly nad jiné kraje rytířská čest a statečnost.
A tvrdé šlechtě zpod Sieradce, z Koniecpolí, z Křešna, z Bohdance, z Rohova i z Březové, jakož i z jiných krajů polských se počala bouřiti krev při pomyšlení, že za chvíli se jim bude utkati s Němci i s veškerým tím slavným rytířstvem. Tváře starších zvážněly a nabyly výrazu přísného, neboť ti dobře věděli, jak krutá a těžká práce je očekává. Srdce mladých však vzplanula divokou bojechtivostí a poskakovala jako lovčí psi na smečce, když divoké zvíře spatří. Někteří, tisknouce silně v hrsti kopí, jílce mečů a sekery, sedali na zadky koňské, chystajíce se ke skoku, jiní zase rychle dýchali, jako by je pancíř svíral. Ale zkušenější bojovníci je uklidňovali, řkouce: „Nemine vás to, a dostane se na každého. Dej, Bože, aby toho nebylo příliš.“
Křižáci pohlížejíce s návrší na lesnatou nížinu, viděli na kraji lesa jen několik polských praporů, a nebyli vůbec jisti, je-li to celá armáda královská. Ovšem, na levo kolem jezera bylo také viděti šedé houfy bojovníků, v rákosí pak se cosi lesklo jako hroty sudlic a lehkých kopí, jichžto Litvíni užívali. To však mohl také býti jen značnější oddíl vojska polského. Teprve sběhové z dobytého Gilgenburgu, jichž několik bylo k velmistrovi přivedeno, dosvědčili, že naproti stojí veškerá vojska polsko-litevská. Leč marně mluvili o jejich síle. Velmistr jim nechtěl uvěřiti, protože hned od počátku války věřil jen tomu, co mu bylo na ruku a co mu nepochybné vítězství věštilo.
Vyzvědače a posly neposílal, neboť byl přesvědčen, že k rozhodné bitvě dojíti musí a že tatáž nemůže skončiti jinak, než strašnou porážkou vojska polského. Důvěřuje v moc, jakou posud žádný velmistr do pole nevedl, podceňoval také protivníka, a když mu komtur gněvský, který dal na vlastní pěst vyzvídati, dokazoval, že jsou vojska Jagiellova přece četnější — odpověděl:
„Ano, zajisté! Ale jaké je to vojsko! Jen s Poláky bude trochu potíží a dost. Byť by jich bylo i sebe více, je to samý nízký lid, jenž se lépe hodí ke lžíci než k meči.“
Spěchaje s velikými silami do bitvy, vzplanul nyní velikou radostí, když se náhle octl před nepřítelem, a když pohled na hlavní korouhev celého království, jejíž červeň se od temného pozadí lesního silně odrážela, nedopouštěl pochybností, že stojí před hlavní polskou armádou.
Ale na Poláky, stojící pod lesem i v lese, nemohli Němci nijak udeřiti, protože byli sice hrozní v boji v poli otevřeném, ale bojovati v hustém lese nedovedli a byli v tom také málo vycvičeni.
Svolána tedy krátká porada k velmistrovi, jakým způsobem by bylo lze nepřítele z lesa vylákati.
„Při sám svatý Jiří!“ zvolal velmistr. „Ujeli jsme dvě míle bez odpočinku, slunce praží a těla pod zbrojí se nám potem zalévají. Nebudeme zde čekati, až se nepříteli zalíbí vystoupiti do pole.“
Na to řekl hrabě Wende, muž pro věk svůj i rozum vážený:
„Ačkoliv se mi ve válečné radě dostalo již jednou úsměšků, a posmívali se mi takoví (při tom upřel zrak na Wernera von Tetlingen), kteří snad první na útěk se dají, a právě tak jako já nevědí, zdali z tohoto boje živi vyjdou, ale vzdor tomu řeknu přece všecko, co mi svědomí i láska k Řádu káže. Polákům neschází odvahy, nýbrž, jak dobře vím, král až do posledního okamžiku očekává posly míru.“
Werner von Tetlingen nic neodpověděl, jen prskl pohrdlivým smíchem, ale také velmistrovi byla slova Wendeho nemilá, proto řekl:
„Což máme nyní čas mysliti na mír?! O jiných věcech se nyní máme raditi.“
„Vždycky je čas na dílo boží,“ odpověděl von Wende.
Ale ukrutný komtur čluchovský Jindřich, který se zapřisáhl, že dá před sebou nositi dva obnažené meče potud, pokud je krví polskou nezbrotí — obrátil k velmistrovi svou tlustou, spocenou tvář a vzkřikl s hrozným hněvem:
„Milejší mi smrt než hanba! a byť bych se měl sám svými dvěma meči na celé vojsko polské vrhnouti!“
Ulrich trochu svraštil obočí:
„Mluvíš proti poslušnosti,“ řekl. A pak ke komturům:
„Raďte se jen o tom, jak bychom nepřítele z lesa vylákali.“
Nemohli se dosti dlouho dohodnouti, až se konečně komturům i přednějším hostům zalíbil návrh rytíře Gersdorfa, aby byli dva heroldové vysláni ke králi s oznámením, že mu velmistr posílá dva meče a vyzývá Poláky na smrtelný boj. Zdá-li se mu pak bojiště příliš malé, že je ochoten se svým vojskem poněkud ustoupiti, aby mu je rozšířil.
Král jel právě od jezera a zabočil k levému křídlu polských korouhví, kde měl celé množství rytířů pasovati, když mu náhle oznámili, že dva heroldové od křižáckého vojska přijíždějí. Srdce Vladislavovo zabušilo nadějí:
„Nuže, se spravedlivým mírem přijíždějí.“
„Dejž to Bůh!“ odpověděli duchovní.
Král poslal pro Vitolda, a zatím heroldové nespěchajíce, blížili se k táboru.
V jasném světle slunečním bylo dokonale viděti jezdce na ohromných, zbrojí pokrytých koních válečných. Jeden měl na štítu císařského orla v zlatém poli, druhý, jenž byl heroldem knížete štětínského, supa v bílém poli. Řady se před nimi rozestoupily, oni pak, sestoupivše s koní, stanuli za chvíli před velkým králem a uklonivše se na znamení úcty, pověděli své poselství:
„Mistr Ulrich,“ řekl první herold, „vyzývá tvé veličenstvo, pane, i knížete Vitolda k smrtelnému boji, a aby statečnost vaši, které se vám patrně nedostává, roznítil, posílá vám tyto dva obnažené meze.“
To řka, složil meče k nohám královým.
Jaško Monžík z Dombrovy tlumočil jeho slova králi, ale sotva skončil, vystoupil druhý herold se supem na štítě a řekl:
„Mistr Ulrich vám také dává oznámiti, pane, že vám rád se svým vojskem ustoupí, máte-li málo místa k bitvě, abyste se nemusili v lesním houští tlačiti.“
Jaško Monžík zase přeložil jeho slova, i nastalo utišení, jen rytíři v průvodu králově potichu skřípali zuby nad takovou smělostí a urážkou.
Poslední naděje Jagiellovy se rozplynuly jako dým. Očekával poselství shody a míru, zatím to ale bylo poselství pýchy a války.
Pozvednuv zaslzený zrak k nebesům, takto odpověděl:
„Mečů máme dosti, ale také tyto přijímám jako věštbu vítězství, kterou mi sám Bůh vaší rukou posílá. A pole bitvy také on označí. K němu po spravedlnosti nyní volám a žalobu na křivdy moje i na nepravost vaši vznáším. Amen.“
A dvě veliké slzy skanuly mu po osmahlé líci.
Rytíři v průvodu začali volati:
„Němci couvají. Uvolňují pole!“
Heroldové odešli a po chvíli bylo viděti, jak odjíždějí na svých ohromných koních, lesknouce se ve světle slunečním hedvábím, které na hoře přes zbroj nosili.
Vojsko polské vystoupilo z lesa a z houštin v urovnaném bitevním šiku na rovinu. V předu stál houf tak zvaný „čelný“, skládající se z nejslavnějších rytířů, za ním valný — za tím pěchota a naposled lid najatý. Vzdor tomu se ale utvořily mezi houfy dvě dlouhé ulice, jimiž projížděl Zyndram z Maškova a Vitold. Poslední bez přílby na hlavě, v nádherné zbroji, podoben zlověstné hvězdě nebo plamenu vichřicí hnanému.
Rytíři zhluboka oddychovali a usedali pevněji v sedlech.
Bitva již měla nastati.
Mistr pohlížel nyní na vojska královská, která z lesa vycházela.
Hleděl dlouho na ohromné jejich množství jako křídla obrovského ptáka rozpuštěné, na duhy ve větru vlajících korouhví, a náhle se mu sevřelo srdce jakýmsi neznámým, hrozným citem. Snad spatřil duševním zrakem hromady mrtvol a řeky krve.
Nelekaje se lidí, zalekl se snad Boha, držícího tam v nebes výšinách vážky vítězství.
Po prvé mu prolétlo myslí, jak hrozný to nastal den, a po prvé ucítil, jak nesmírnou vzal na svá bedra zodpovědnost.
Zbledl na smrt, rty se mu chvěly, z očí se mu řinuly hojné slzy. Komturové s údivem pohlíželi na svého vůdce.
„Co je vám pane?“ tázal se hrabě Vende.
„Nyní je zajisté vhodná chvíle pro slzy!“ ozval se ukrutný Jindřich, komtur čluchovský.
A velký komtur, Kuno Lichtenstein, ohrnul rty a řekl:
„Zjevně ti to vytýkám, mistře, neboť je na tobě, abys nyní srdce rytířů rozněcoval, nesluší se, abys je seslaboval.
Opravdu, před tím jsme tě takového neviděli.“
Ale mistrovi se vzdor všelikému přemáhání řinuly stále hojné slzy na černou bradu, jako by v něm plakal někdo jiný.
Konečně se poněkud přemohl a pohlédnuv přísným zrakem na komtury, zvolal:
„Ke korouhvím!“
Každý tedy odkvapil ke své korouhvi, neboť mistr s velikým důrazem povelel, pak vztáhl ruku ke svému zbrojnoši a řekl:
„Dej mi přílbu!“
Srdce v obou vojskách bila jako kladiva, ale trouby ještě nedávaly znamení k boji.
Nastala chvíle očekávání, snad těžší než sama bitva.
Na poli mezi Němci a armádou královskou stálo po straně Tannenbergu několik odvěkých dubů, na které vylezl místní lid selský, aby pohlížel na zápasy vojsk tak ohromných, jakých od nepamětných dob svět neviděl. Ale mimo to bylo celé pole prázdné, děsné, odumřelé stepi podobné. Jen vítr se po něm honil a nad ním se vznášela smrt. Oči rytířů se bezděky obracely k té zlověstné mlčící rovině. Mraky přeletující po obloze chvílemi zastíraly slunce a pak na ni padalo smrtelné šero.
V tom zadul vítr. Zašuměl lesem, rval tisíce listí a větví, vyrazil na pole, chytl suchá stébla trav, rozvířil mraky prachu a hnal je do očí vojsk křižáckých. V tom okamžiku zavzněly hlasy rohů, trub a píšťal — strašná směs — a celé levé křídlo polské, které tvořili Litvíni, rozehnalo se hned, podobno jsouc nesmírnému hejnu ptactva v letu. Jeli hned podle zvyku skokem. Koně, vypiavše šíje a schlípnuvše uši, hnali se ze všech sil ku předu. Jezdci mávajíce meči a sudlicemi, letěli s hrozným křikem proti levému křídlu Křižáků.
Mistr byl právě při něm. Jeho rozčilení již přešlo, a z očí mu místo slzí sršely jiskry. Spatřiv ženoucí se množství vojska litevského, obrátil se k Fridrichu Wallenrodovi, který na té straně velel, a řekl:
„Vitold prvý vystoupil. Začněte ve jménu Páně také vy!“
A pokynem pravice hnul čtrnácti korouhvemi železného rytířstva.
„Gott mit uns!“ vzkřikl Wallenrod.
Prapory, sklonivše kopí, šly s počátku krokem. Avšak jako skála svržená shora, padajíc, stále prudčeji letí, tak také ony z kroku přešly do klusu, potom v cval a šly hrozné, nezadržitelné jako lavina, která musí všecko před sebou zničit a rozdrtit. Země pod nimi sténala a prohýbala se.
Bylo jisto, že se bitva každý okamžik na celé čáře rozšíří a rozvíří. Polské korouhve začaly zpívati starou válečnou píseň svatého Vojtěcha. Sto tisíc železem pokrytých hlav se pozvedlo k nebesům a ze sta tisíc prsou zazníval jediný, obrovský, rachotu hromů podobný hlas:
Boží rodičko, děvečko.
Bohem oslavená Maria!
U Tvého Syna Hospodina,
Máti vyvolená, máti jediná,
Přimluv se — odpusť hříchy!
Kyrie Elejson!…
A hned jim síla vstoupila do všech údů, srdce pak byla k smrti odhodlána. Tak nesmírná, vítězná síla byla v těch hlasech i v té písni, jako by hrom opravdu na nebi burácel. Zachvěla se kopí v rukou rytířů, zachvěly se korouhve i korouhvičky, zachvěl se vzduch, zakolébaly se větve v lese, a probuzené lesní ozvěny se ozývaly v pozadí a volaly, jako by opakovaly jezerům i luhům, i celé zemi, jak je dlouhá a široká:
Přimluv se — odpusť hříchy!
Kyrie Elejson!…
A zpívali dále:
Tvého Syna Křtitele, v zbožný čas,
Vyslyš hlas, naplň mysli lidské;
Slyš, prosbu k tobě vznášíme!
Ať dát ráčí, jej prosíme:
Za život na zemi zbožný,
V nebi nám pak život věčný.
Kyrie Elejson!
Ozvěna zase opakovala: „Kyrie Elejson!“ a zatím na pravém křídle již zuřil vzteklý boj a blížil se čím dále, tím více středu.
Třesk zbraní, řičení koní, strašný křik mužů mísily se s písní. Ale chvílemi křik zmlkal, jako by se těm lidem nedostávalo dechu, a v jedné takové přestávce bylo snad ještě jednou lze slyšeti hřmějící píseň:
Adame, ty Boží kmete,
Jenž jsi v nebesích u Boha,
Doveď nás, děti své,
Kde kralují andělé!
Tam je radost,
Lásky hojnost,
Tam lze zříti tvůrce, v jasu a bez konce.
Kyrie Elejson…
A ozvěna zase opakovala: „Kyrie Elejson!“ Křik na pravém křídle ještě vzrostl, ale nikdo neviděl, ani nemohl rozeznati, co se tam děje, neboť mistr Ulrich, který bitvu s návrší pozoroval, poslal podvelitele komtura Lichtensteina s dvaceti korouhvemi na Poláky. A k polskému „čelnému“ houfu, v němž stáli nejpřednější rytíři, přiletěl jako blesk Zyndram z Maškova, a ukázav ostřím na blížící se mrak Němců, vzkřikl tak pronikavě, až se koně v první řadě plašili:
„Na ně! Bij!“
Rytíři, sklonivše se k šíjím svých koní a vypiavše kopí, rozjeli se tryskem.
Ale Litva nemohla strašnému orkánu Křižáků odolati. První řady, nejlépe ozbrojené, skládající se ze zámožnějších bojarů, padly jako kosou podťaty. Následující utkaly se s velikou zuřivostí s Křižáky, ale ani statečnost, ani vytrvalost, ani lidská síla je nemohla od zkázy a porážky uchrániti. A jak také mohlo býti jinak, když na jedné straně bojovalo rytířstvo celé ocelovou zbrojí okuté, na koních také ocelí chráněných, na druhé straně lid sice urostlý a silný, ale na malých koních a jen kůžemi pokrytý? Marně také hleděl vytrvalý Litvín dostati se Němci nějak na kůži. Sudlice, šavle, ostří oštěpů, cepy křemenem nebo hřeby pobité se odrážely od železného plechu jako od skály, nebo jako od hradních zdí. Tíha lidí i koní tlačila nešťastné Vitoldovy zástupy. Roztínaly je meče, sekery, šlapala je koňská kopyta.
Kníže Vitold marně posílal do jícnu smrti stále nové houfy, marný byl odpor, marná zuřivost, marné pohrdání smrtí, marně tekly řeky krve! Nejprve prchali Tataři, Besarabové, Valaši, brzy pak povolila zeď litevská a divoký poplach zmocnil se všech bojovníků. Většina vojsk prchla k jezeru Lubiči, a za ní se hnaly hlavní voje německé, kosíce tak strašně nepřítele, že bylo celé pobřeží mrtvolami poseto.
Druhá část vojsk Vitoldových, menší, v níž byly tři pluky smolenské, couvala ke křídlu polskému, hnána šesti korouhvemi německými a potom také těmi, které se vracely od stíhání. Avšak lépe ozbrojení Smolenšťané kladli tužší odpor. Bitva změnila se v řež. Potoky krve byl vykoupen každý krok, ba téměř každá píď země. Jeden ze smolenských pluků byl téměř na kusy rozsekán. Dva jiné bránily se s největší zuřivostí a zoufalstvím. Ale vítězné Němce již nic nemohlo zdržeti. Některé jejich korouhve téměř zachvátilo bojovné šílenství. Jednotliví rytíři, bodajíce ostruhami a popohánějíce své koně, vrhali se slepě s napřaženým mečem nebo sekerou do největšího davu nepřátel. Údery jejich mečů a dlouhých seker byly téměř nadlidské, a celý proud, bijící a šlapající koně i rytíře smolenské, přešel konečně z boku na čelný i valný houf polský, které již téměř hodinu zápasily s Němci, jimž velel Kuno Lichtenstein.
Tam neměl Kuno tak snadné postavení, protože tam byla větší rovnost zbraní i koní a rovněž stejný cvik rytířský. Polské dřevce odrazily Němce, zatlačily je v zad, neboť první útok vedly tři strašné korouhve: krakovská a jiné dvě, jimž veleli Jendrek z Brochotic a Povala z Tačeva. Ale nejstrašněji se rozzuřila bitva teprv, když po roztříštění kopí se chopili rytíři mečů a seker. Štít tu bil o štít, muž se měřil s mužem, padali koně, převracely se znaky, pod údery palcátů a cepů pukaly přílbice, náramenníky, pancíře, železo bylo zbroceno krví, rytíři padali se sedel jako sosny podťaté. Ti z křižáckých rytířů, kteří již z bitvy pod Vilnem poznali bitvy s Poláky, věděli, jaký je to „zatvrzelý“ a „zápalčivý“ lid, avšak nováčků i zahraničních hostí zmocnilo se strachu podobné překvapení. Nejeden bezděky zadržel koně, hledě nejistě před sebe, a než si rozmyslil, co má dělati, hynul pod tíží polské pravice.
A jako se krupobití nemilosrdně sype z rudých mraků na lán žita, tak hustě se sypaly strašné rány a sekaly meče, mlaty, sekery, zabíjely bez oddechu a smilování, železo řinčelo jako v kovárně, smrt zhášela jako vichr životy rytířů, steny se draly z prsou, hasly oči a ubledlé mladistvé hlavy se hřížily v sen věčný. Jiskry vykřesané železem sršely, k zemi padaly úlomky dřevců, péra pštrosí i páví. Kopyta koní klouzala po krvavých, na zemi ležících pancířích a koňských mrtvolách. Kdo padl raněn, toho rozšlapali koně.
Ale z přednějších rytířů polských posud žádný nepadl, všichni šli těsně vedle sebe v pevném šiku, vyvolávajíce jména svých patronů nebo hesla rodová, jako jde oheň po suché stepi a sžehuje křoviny i trávu. Lis z Targoviska se první utkal se statečným komturem Gamratem z Osterode, který pozbyv v zápase štítu, svinul kolem ruky svůj bílý plášť a jím se před ranami chránil. Ale divoký Lis z Targoviska přeťal plášť i náramenník, uťal páži a na to vrazil statečnému rytíři meč s takovou silou do břicha, že mu hrot na druhé straně vylezl. Leknutím i vztekem vykřikli lidé z Osterode při pohledu na smrt svého vůdce, ale Lis se vrhl mezi ně jako orel mezi volavky, a když Staško z Charbimovic a Domarád z Kobylan mu přiskočili na pomoc, počali je v trojici louskati tak strašně, jako medvědi louskají lusky, když se na mladý hrách dostanou. Tam také Pašek Zloděj zabil slavného bratra Kunce z Adelsbachu. Kunc, když spatřil před sebou tak nadlidského obra v ruce s krvavou sekerou, na níž lpěly lidské vlasy s krví, polekal se a chtěl se vzdáti do zajetí. Ale Paško ho ve vřavě válečné neslyšel a rozťal mu hlavu zároveň s ocelovou přílbicí, jakoby někdo jablko v půli rozkrojil. Hned potom zabil Locha z Meklenburku, Klingensteina, Švába Hermsdorfa z bohatého rodu hraběcího, Limpacha od Mohuče a Nachterwitze rovněž z Mohuče, až konečně postrašení Němci počali před ním na pravo i na levo couvati. On pak do nich bil jako do řítící se zdi a každou chvilku bylo viděti, jak se rozpřáhl v sedle, každý okamžik se zableskla jeho sekera ve vzduchu a hned na to zmizela nová přílbice z řad křižáckých mezi koně.
Tam též silný Ondřej z Brochotic, zlomiv meč na hlavě rytíře, který měl sovu na štítu a přílbici v podobě sovy vykutou, chytl jej za ramena, rozdrtil je a vyrvav mu oštěp, života jej zbavil. Rovněž zajal mladého rytíře Dynheima, který pocházel z bohatého rodu hrabat nadrýnských. Ondřej, vida jej bez přílby, slitoval se nad ním, protože to byl jinoch sotva dětství odrostlý a dětským zrakem na něho dojemně hleděl. Ondřej jej hodil své čeledi, netuše ani, že zajal příštího zetě svého. Rytíř ten totiž si vzal později jeho dceru a navždy v Polsce se usadil.
Němci vztekle dotírali, chtějíce mladého Dynheima již hlavně k vůli vznešenému rodu vysvoboditi, avšak předkorouhevní rytíři: Sumík z Nadbrože a dva bratři z Plomykova, Dobko, Okvia a Zych Pikna je položili na místě, jako lev pokládá býka, a hnali se ke korouhvi svatého Jiřího, šíříce tam zkázu a smrt.
S rytířskými hosty utkala se dvorní královská korouhev, které velel Cielok z Želichova. Tam Povala z Tačeva, mající nadlidskou sílu, kácel lidi i koně, drtil železné přílbice jako skořápky vajec a sám sekal do celých houfů. Vedle něho šli Leško z Goraje, druhý Povala z Vychuče i Mstislav ze Skrzynna, pak dva Čechové: Sokol a Zbislávek. Dlouho tam trval boj, protože na tu jedinou korouhev útočily tři německé; když však jí přišla na pomoc sedmadvacátá korouhev Jaška z Tarnova, síly na obou stranách se více méně vyrovnaly a Němci byli odraženi na dostřel z kuše od místa, na kterém ke srážce došlo. Avšak ještě dále odvrhla je veliká krakovská korouhev, které velel sám Zyndram a v čele mezi předkorouhevníky šel nejhroznější ze všech Poláků: Záviš Černý erbu Sulima. Po jeho boku bojovali bratr jeho Farurej a Florian Jelitčík z Korytnice, Skarbek z Hor i onen slavný Lis z Targoviska, pak Paško Zloděj, Jan Nalenč a Stach z Charbimovic. Pod hroznou rukou Závišovou padali stateční mužové, jako by jim šla v tom černém brnění sama smrt vstříc. On pak bojoval se svraštělým obočím a se sevřenými rty, klidný, vážný, jako by obyčejnou práci vykonával. Chvílemi narovnával štít, odrážel ránu, ale každému zablesknutí jeho meče odpovídal hrozný výkřik poraženého muže. On se ani neohlížel a postupoval stále ku předu jako černý mrak, z něhož každou chvilku hrom udeří.
Poznaňská korouhev, mající v znaku orla bez koruny, bojovala také na život a na smrt a arcibiskupská i tři mazověcké s ní závodily. Ale také ostatní se předstihovaly v neústupnosti a statečnosti. V sieradské korouhvi se vrhal mladý Zbyško z Bohdance jako divoký kanec do nejhustších houfů, po jeho boku pak šel starý hrozný Macko, bojuje rozvážně jako vlk, který jinak než na smrt nehryže.
Hledal všude zrakem Kuna Lichtensteina, ale nemoha jej v davu postřehnouti, prohlížel si zatím jiné, kteří měli nádhernější zbroje, a nešťastný byl každý rytíř, jemuž bylo s ním se utkati. Nedaleko od obou Bohdaneckých rytířů bojoval jako rozzuřený lev zlověstný Čtan z Rogova. Po první srážce mu rozbili přílbu, proto bojoval nyní s holou hlavou, straše svou zakrvácenou, vousatou tváří Němce, jimž se zdálo, že nemají před sebou člověka, nýbrž nějakého lesního netvora. Přece však sta, pak tisíce rytířů na obou stranách pokrývalo zemi, až konečně pod ranami neústupných Poláků se německý příval počal chvěti. Tu se stalo něco, co mohlo v jediném okamžiku osud celé bitvy rozhodnouti.
Německé korouhve, které se od stíhání Litvínů opojeny vítězstvím vracely, udeřily v bok polského křídla.
Myslíce, že jsou všecka královská vojska již poražena a bitva určitě vyhrána, vracely se ve velkých nespořádaných houfech s křikem i zpěvem, když v tom náhle spatřily před sebou děsnou řež, Poláky již již vítězící a zástupy německé obkličující.
Křižáci kloníce hlavy, pohlíželi překvapeně skrze otvory hledí na to, co se děje, a pak, jak který stál, bodl koně v boky ostruhami a vrhl se ve vřavu bitevní.
A tak dorážel houf po houfu, až brzy tisíce Křižáků se hrnulo na bojem unavené rytíře polské. Němci radostně vzkřikli, vidouce novou posilu, a s novým zápalem se vrhli na Poláky. Hrozná bitva se rozzuřila na celé čáře, po zemi tekly celé potoky krve. Nebe stále víc a více se mračilo, stále děsněji skučela vichřice… Bylo to, jako by sám Bůh se chtěl mezi válčící vmísiti…
Vítězství se již počínalo kloniti k Němcům… Již již nastával zmatek mezi Poláky, již bojem rozvášněné houfy křižácké začaly jedním hlasem zpívati vítěznou píseň:
„Christ ist erstanden.“
A v tom se stalo něco ještě hroznějšího.
Křižák na zemi ležící rozpáral nožem břicho koně, na němž seděl Martin z Vrocimovic, držící velikou, všem vojskům svatou korouhev krakovskou s korunovaným orlem. Kůň i jezdec náhle padli k zemi a zároveň i s nimi se zachvěla a padla korouhev.
V okamžiku se po ní vztáhlo sta rytířských rukou a ze všech křižáckých prsou se dral radostný ryk. Zdáloť se jim, že je to konec, že strach a poplach se zmocní Poláků, že nastává chvíle pohromy, vraždění a řeže, že jim jedině již zbývá stíhati a pobíjeti prchající.
Ale právě v tom se krvavě zklamali.
Vojska polská ovšem jako jeden muž vykřikla při pohledu na padající korouhev zoufalstvím, avšak v tom křiku a v tom zoufalství nebyl strach, nýbrž zuřivost. Řekli byste, že živý oheň padl na pancíře. Jako rozzuření lvi se nyní vrhli nejstrašnější mužové z obou vojsk na místo, kde byla korouhev v nebezpečí — vzplanul divý boj a v jediné, strašně veliké klubko srostli jezdci i koně, nesčetné paže se míhaly, meče a sekery řinčely, zněl třesk mečů, železo praskalo. K tomu divý řev bojujících, hrozný křik raněných, sténající vzdechy umírajících… byla to scéna, jako by se peklo náhle otevřelo a z jeho hlubin se ozývali zatracenci.
Vzedmul se prach, a z jeho mraků vyrazili jen strachem slepí koně bez jezdců, s krvavýma očima a s divoce vlající hřívou.
Trvalo to však krátce. Ani jeden Němec z té bouře živý nevyšel, a za chvíli vlála nad polským vojskem zase dobytá korouhev.
Vítr jí vlál, rozvinoval ji majestátně i zářila nádherně jako krásný květ, jako znamení hněvu božího Němcům a jako znamení znova probuzené naděje polským rytířům.
Celé vojsko ji uvítalo s vítězným pokřikem a vrhlo se s takovou zuřivostí na Němce, jako by každé korouhvi přibylo dvojnásob sil i vojáků.
A Němci, biti bez milosrdenství, bez oddechu, ba i bez té přestávky, které je třeba prsům k nabrání dechu, tísněni, se všech stran zatlačováni, pobíjeni neúprosně ranami mečů, seker, mlatů, cepů, počali se zase chvěti a ustupovati.
Tu a tam se ozvaly hlasy za smilování. Tu a tam prchal z bitevního víru nějaký zahraniční rytíř s tváří bledou strachem a překvapením a prchal ve zmatku, kam jej neméně ustrašený kůň nesl. Většina bílých plášťů, které nosili bratři řádu křižáckého, ležela již na zemi.
Tu se zmocnil hrozný neklid vůdců křižáckých, neboť pochopili, že veškerá jejich spása spočívá nyní jen v mistrovi, který až posud stál pohotově v čele šestnácti korouhví.
On pak, dívaje se s návrší na bitvu, pochopil také, že nastal rozhodný okamžik, a pohnul svými železnými houfci, jako vichr hýbe těžkým, zkázu a krupobití nesoucím mrakem.
Ale ještě dříve před třetí polskou řadou, která se boje nezúčastnila, objevil se na bujném koni, nade vším bdící a průběh bitvy pozorující Zyndram z Maškova. Mezi polským vojskem pěším stálo několik rot dobře vyzbrojených Čechů. Jedna z nich se zakolísala ještě před utkáním, ale zastyděvši se hned, zůstala na místě a za příkladem svého vůdce hořela nyní bojechtivostí, aby okamžitou slabost zdvojenou statečností vynahradila. Ale hlavní síly tvořily pluky polské, skládající se z jízdních, chudších však vladyků, bez pancířů, z pěchot městských a ponejvíce kmetích, ozbrojených těžkými oštěpy, mlaty, cepy i kosami na dlouhých násadách upevněnými.
„Do boje! Do boje!“ volal hromovým hlasem Zyndram z Maškova, létaje jako blesk podél řad.
„Do boje!“ opakovali menší vůdcové.
Kmeti pochopivše, že nastává jejich čas, opřeli oštěpy, cepy i kosy o zem a požehnavše se křížem svatým, plivali si do upracovaných velikých dlaní.
V celé řadě bylo slyšeti to zlověstné plivání, načež se každý chopil zbraně a z hluboka vydechl. V tom okamžiku přiletěl k Zyndramovi sluha s rozkazem od krále a zašeptal mu cosi celý udýchán do ucha, on pak obrátiv se k pěšákům, mávl mečem a vzkřikl:
„Ku předu!“
„Ku předu! Přímo na ně!“ rozlehlo se volání velitelů.
„Vzhůru na psí syny! Na ně!“
Šli. Aby šli rovným krokem a nekazili řadu, počali všichni najednou opakovati:
„Zdrá-vas Ma-ri-a — Milosti pl-ná — Pán s Tebou!“ A šli jako povodeň. Šly pluky najaté i čeleď městská; kmeti z Malopolsky i Velkopolsky, pak Slezané, kteří se před válkou do království utekli. Rozjasnilo se a zasvitlo od hrotů na oštěpech a od kos celé pole.
Až došli.
„Bij!“ veleli vůdcové.
„Uch!“
Každý si oddechl jako křepký drvoštěp, když poprvé máchne sekerou, a potom bili, seč síly i dech v prsou stačily. Vřesk a výkřiky pronikaly až k nebesům.
Král, který s vyvýšeného místa celou bitvu přehlížel, rozesílal posly, až od udílení rozkazů ochraptěl. Když pak uviděl, že jsou již veškerá vojska v práci, sám se také chystal do boje.
Dvořané jej nechtěli pustiti, bojíce se o posvátnou osobu vladařovu. Žulava chytl koně za uzdu a ačkoliv jej král udeřil plochou meče přes ruku, nepustil jej. Ostatní také mu zastoupili cestu, prosíce, zapřísahajíce a vysvětlujíce mu, že ani tak osud bitvy nerozhodne. A v tom se náhle octl král i s celou svou družinou v největším nebezpečí. Mistr, následuje příkladu těch, kteří se po porážce Litvínů vrátili, a chtěje také Poláky z boku přepadnouti, objel kolem, následkem čehož musilo šestnáct jeho vybraných korouhví jeti opodál návrší, na němž Vladislav Jagiello stál. Nebezpečí bylo sice hned zpozorováno, ale nezbývalo již času k ústupu. Svinut jen královský znak a zároveň královský písař Zbygniev z Olešnic jel nejrychlejším tryskem k nejbližší korouhvi, která se právě chystala k uvítání nepřítele a jížto rytíř Mikuláš Kielbasa velel.
„Král je v nebezpečí! Na pomoc!“ zvolal Zbygniev.
Avšak Kielbasa, který před tím přišel o přílbu, strhl s hlavy celou zpocenou a zakrvácenou čapku a ukazuje ji poslovi, vzkřikl s ukrutným hněvem:
„Hleď, jestli zde maříme čas! Šílenče! Což nevidíš, že se ten mrak valí na nás, a že bychom jej právě na krále přivedli? Nyní táhni pryč, nebo tě zde mečem probodnu.“
Nedbaje toho, s kým mluví, zsinalý, uchvácen hněvem, namířil opravdu na posla. Ten pak vida, s kým má co jednati, a že má starý válečník pravdu, jel zase tryskem zpět ke králi a opakoval mu, co slyšel.
Stráž královská se postavila jako hradba před krále, aby pána svého prsy svými chránila. Král však se již nedal zdržeti a stanul v první řadě. Sotva však se postavili, byly německé korouhve již tak blízko, že bylo dobře možno erby na štítech rozeznati. Pohled na ně mohl i nejodvážnějším srdcem zachvěti, protože to byl samý výkvět a výběr rytířstva. Oděni nádherným brněním, na koních jako tuři ohromných, neznavení bojem, jehož se posud nezúčastnili, odpočatí, šli jako bouře s dupotem, duněním, šumem korouhví i korouhviček. Sám velký mistr letěl před nimi v bílém, širokém plášti, jenž ve větru vlál jako obrovská křídla orlí. Mistr již minul družinu královskou a hnal se do nejzuřivější bitvy, neboť co pro něho znamenala lecjaká hrstka rytířů stojících na úbočí, mezi nimiž ani netušil, ani nepoznal krále! Ale od jedné korouhve se odtrhl obrovský Němec, a poznal-li snad Jagiella, nebo snad zlákán stříbrným královským brněním, či chtěje se snad rytířskou odvahou vyznamenati, naklonil se, schýlil kopí a rozjel se přímo proti králi.
Král bodl ostruhami koně, a nežli ho kdo mohl zadržeti, rozjel se rovněž proti rytíři. A byli by se bezpochyby smrtelně utkali, kdyby nebylo téhož Zbygnieva z Olešnice, mladého tajemníka králova, stejně v latině jako v rytířském řemesle sběhlého. Ten se zlomkem kopí v ruce přepadl Němce s boku a praštiv jej po hlavě, rozdrtil mu přílbu a na zem jej povalil. V tom okamžiku sám král jej sekl mečem do odhaleného čela a vlastní rukou jej zabíti ráčil. Tak zahynul slavný německý rytíř, Dypold Kikiritz von Dieber. Jeho koně chytl kníže Jamont, on sám pak ležel smrtelně zraněn v bílém plášti svém na ocelové zbroji a v pozlaceném pase. Oči se mu potáhly bělmem, ale nohy kopaly ještě chvíli do země, pokud největší lidská upokojitelka — smrt — mu neobestřela nocí hlavu a navždy jej neuklidnila.
Rytíři z chelminské jeho korouhve se rozjeli, chtějíce pomstíti smrt svého soudruha, ale sám mistr jim zastoupil cestu, křiče: „Herum! herum!“ — a hnal je tam, kde se měl rozhodnouti osud toho krvavého dne, to jest do hlavní bitvy.
A zase se něco divného přihodilo. Nejblíže přijíždějícím stál Mikuláš Kielbasa, který sice poznal nepřátele, ale v prachu je nepoznaly jiné polské korouhve, a myslíce, že se to Litvíni vracejí do boje, nepřivítaly je jak se patřilo.
Až teprv přijel Dobka z Olešnice téměř k samému v čele jedoucímu velmistrovi a poznal jej po plášti, po štítě i po velkém relikviáři, který tentýž na prsou a na pancéři nosil. Ale polský rytíř se neosmělil bodnouti kopím do relikviáře, ačkoliv nesmírně mistra silou převyšoval. Vyraziv mu tedy meč z ruky, zranil nepatrně koně, načež se oba obrátili a každý jel ke svým.
„Němci! Sám mistr!“ vzkřikl Dobko.
Uslyševše to, rozjely se korouhve polské největším tryskem k nepříteli. Prvý útok učinil Mikuláš Kielbasa se svými a zase se rozzuřila bitva.
Ale buďto, že rytířstvo ze země chelminské, mezi nímž bylo mnoho lidí polské krve, neudeřilo s opravdovým úsilím, či snad že bojovné zarputilosti Poláků již nic nemohlo zadržeti, stačí říci, že ten německý útok nedopadl tak, jak mistr očekával. Zdálo se mu, že to bude poslední rána, kterou moci královské zadali, a zatím brzy zpozoroval, že Poláci dotírají, bijí, vraždí a svírají železné jeho houfce — a ty že se spíše jen brání než útočí.
Marně je povzbuzoval voláním, marně je mečem honil do boje. Bránily se sice a to statečně, ale nebylo v nich toho zápalu, jenž se zmocňuje vítězícího vojska a jímžto srdce polská planula.
V potlučených brněních, v krvi, ranami poseti, s porouchanou zbraní, bez hlesnutí hnali se polští rytíři vztekle k nejhustším zástupům německým, a ty zastavovaly koně a ohlížely se za sebe, jako by se chtěly přesvědčiti, jestli se za nimi posud nesevřely železné kleště, jimiž je polští rytíři neustále víc a více svírali. Ustupovaly zvolna, ale ustavičně, jako by toužily dostati se nenápadně z vražedného kruhu. V tom zavzněly od lesa zase nové výkřiky. Zyndram právě vedl a pustil kmety do boje. Z daleka se blýskaly a třpytily hroty kos a oštěpů. Blíž a blíže postupovali hrozní ženci. A pak zase zavznělo strašné heslo: „Na ně!“ Hned na to zařinčely kosy, zaduněly cepy o pancíře, mrtvoly padaly stále hustěji na zem, krev tekla proudem po ušlapané zemi, srdcervoucí křik prorážel vzduch — a kosy i cepy dále dopadaly v taktu. Bitva vzplanula jediným, nesmírným žárem. Němci poznavše, že jedině v meči je spása, počali se zoufale brániti.
A zápasili tak ještě dlouho v nejistotě, na kterou stranu se vítězství obrátí, pokud se obrovské mraky prachu nenadále na pravé straně bitvy nezvedly. Tu zavzněl nový vítězný jásot v řadách polských: „Litva! Litva proniká ku předu!“ zahoukly radostně hlasy polské! A rozprchlé houfy, které bylo snadněji lze rozprášiti než zničiti a které obratný a neúnavný Vitold znova shromáždil, vracely se zase. Zatím co zuřili kmeti a selský lid kosami i cepy v předních řadách křižáckých rytířů, útočili Litvíni na jejich boky… Nyní byl osud divé bitvy rozhodnut.
Křižáci byli poraženi, a několik komturů, kteří si ještě zachovali rozvahu a klid, přiskočilo k velmistrovi. „Zachraň se, pane!“ zvolal komtur Elblonga s bledými rty. „Zachraň sebe i Řád, protože se kruh kolem nás stále těsněji svírá!“
Ale rytířský hrdina pohlédl na mluvícího komtura Elblonga a odvětil: „Nedej Bůh, abych jako uprchlík opustil toto pole, na němž již tolik chrabrých bojovníků padlo! Nedej Bůh!“
A vzkřiknuv na svůj lid, aby šel za ním, vrhl se do nejzuřivější vřavy válečné. Litva zatím přichvátala a nastal takový zmatek, takový vír a kolotání, že oko lidské ničeho rozeznati nemohlo.
Mistr udeřen ostřím litevské sudlice do úst a raněn dvakrát do tváře, odrážel nějakou dobu umdlévající pravicí rány. Konečně bodnut vidlemi do krku padl jako dub na zem.
Mraveniště v kůže oděných bojovníků jej úplně pokrylo.
Verner von Tetlingen prchl s několika korouhvemi, avšak kolem všech pozůstalých praporů sevřelo se železné kolo vojsk královských. Bitva změnila se v řež a v tak neslýchanou porážku Křižáků, že se v celých dějinách lidstva málo podobných událo.
Nikdy ani za dob křesťanských, od války Římanů a Gótů s Atilou a Karla Vítězného s Araby nebojovala spolu vojska tak silná.
Nyní však leželo již jedno z nich většinou jako sežatý lán obilí. Korouhve, které vedl posledně do boje velmistr, se poddaly.
Chelminští zaráželi prapory do země, jiní zase rytíři seskakovali s koní a klekali na krví zbrocenou zem na znamení, že chtějí jíti do zajetí. Celá korouhev svatého Jiřího, pod níž sloužili zahraniční hosté, učinila i se svým vůdcem totéž.
Bitva však zuřila dále, protože rytíři řádu křižáckého neprosili o milost, pohrdali zajetím a hledali smrt… Podle válečného zvyku svého utvořili kruh a bránili se jako stádo divokých kanců, když je smečka vlků přepadne… a ten kruh svíralo spojené vojsko polsko-litevské stále víc a více. A zase se míhaly ruce, duněly cepy, řinčely kosy, sekaly meče, svištěly sekery a sudlice. Vysekávali Němce jako les a oni umírali mlčky, hrdě, zamračení, ohromní, beze strachu. Někteří zdvihali hledí, aby mohli dáti svému spolubratru poslední polibek před smrtí na rozloučenou. Někteří se vrhali jako šílenci do největší spouště cepů, jiní zase bojovali jako ve snách, jiní pak, a nebylo jich menšina, zabíjeli se sami, vrážejíce si mečík „miserikordii“ do krku, a obraceli se k spolubratřím s prosbou: „Bodni!“
Polská zuřivost brzy rozbila veliké kolo v několik menších houfců a nyní mohli jednotliví rytíři opět snadněji prchnouti. Ale celkem se i ty mnohé houfce bily zuřivě a zoufale.
Málo kdo klekl, aby prosil o milost, a když strašná záplava Poláků konečně rozprášila i menší houfce, ani jednotliví rytíři se nechtěli za živa dostati do rukou vítězů. Byl to pro řád křižácký i pro veškeré západní rytířstvo den největší porážky, ale též slávy největší. Pod obrovským Arnoldem von Baden obklopeným pěchotou kmetí utvořila se hráz polských mrtvol, on pak, silný a nepřemožitelný, stál nad ní jako stojí milník na návrší zasazený, a kdo se k němu na délku meče přiblížil, padl jako bleskem zasažen.
Konečně k němu přijel sám Záviš Černý Sulimčík, ale vida rytíře bez koně a nechtěje proti právu rytířskému ze zadu na něho útočiti, seskočil také s koně a z daleka na něho volal: „Obrať hlavu, Němče, a poddej se, nebo se se mnou potýkej!“
Arnold se obrátil a poznav Záviše po černém brnění i po znaku na štítě, řekl si v duši: „Smrt jde a má hodina již odbila, protože jemu nikdo živý neujde. Kdybych jej však přece přemohl, dobyl bych si slávy nesmrtelné a snad také život bych zachránil.“
To řka, skočil k němu a srazili se jako dvě bouře na zemi mrtvolami poseté. Ale Záviš tak velice každého silou předstihoval, že byli nešťastní rodiče, jejichž dítěti bylo v boji s ním se utkati. Pod seknutím jeho meče pukl štít v Marburku kovaný, pukla jako hrnek ocelová přílba, a statečný Arnold padl s hlavou v půli rozťatou.
Jindřich, komtur čluchovský, onen nejzuřivější nepřítel národa polského, který se zapřisáhl, že dá potud dva meče před sebou nositi, pokud oba krví polskou nezbrotí, prchal nyní s pole jako chce uklouznouti liška ze středu ji obklopivších lovců, když mu v tom zastoupil cestu Zbyško z Bohdance.
Komtur vida nad sebou napřažený meč, vzkřikl: „Erbarme dich meiner.“ (Ušetři mne!) a strachem sepial ruce. Uslyšev to mladý rytíř, nemohl již zadržeti rozehnanou ruku, ale otočil ještě meč a jen plochou jeho komtura po odulých, spocených ústech udeřil. Pak jej hodil svému zbrojnoši, který vhodiv mu provaz na krk, vlékl jej jako vola na místo, kde byli všichni křižáčtí zajatci shromažďováni.
Starý Macko hledal stále na krví zbroceném bojišti Kuna z Lichtensteina — a ve všem toho dne šťastný osud Poláků jej konečně vydal do jeho rukou v houštinách, kdež se hrstka rytířů prchajících z hrozné pohromy ukryla.
Paprsky sluneční, které se od jejich brnění odrážely, prozradily jejich přítomnost stíhajícím. Padli všichni najednou na kolena a poddali se hned, ale Macko dozvěděv se, že se velký komtur řádu mezi nimi nalézá, dal jej před sebe přivésti a sejmuv přílbu otázal se: „Kuno z Lichtensteina, poznáváš mne?“
Ten svraštil obočí a upřev svůj zrak na tvář Mackovu, po chvíli řekl:
„Viděl jsem tě na dvoře v Plocku.“
„Ne!“ odpověděl Macko, „viděl jsi mne před tím. Viděl jsi mne v Krakově, když jsem tě zapřísahal o život svého synovce, který pro nerozvážný útok proti tobě byl k smrti odsouzen. Tehdy jsem slíbil Bohu a odpřisáhl na rytířskou svou čest, že tě naleznu a s tebou se smrtelně utkám.“
„Vím,“ odpověděl Lichtenstein a ohrnul pohrdavě rty, ačkoliv zároveň silně zbledl, „ale nyní jsem tvým zajatcem a poskvrnil bys svou čest, kdybys meč na mne vztáhl.“
Na to se tvář Mackova zlověstně zkřivila a podoby vlčí nabyla.
„Kuno z Lichtensteina,“ řekl, „meče na bezbranného nevztáhnu, ale to ti povídám, že tě dám jako psa na provaze pověsiti, jestli mi souboj odepřeš!“
„Nemám na vybranou, staniž se!“ zvolal velký komtur.
„Na smrt, ne na zajetí,“ podotkl ještě jednou Macko.
„Na smrt!“
Po chvíli se spolu srazili za přítomnosti polských i německých rytířů.
Mladší a obratnější byl Kuno, avšak Macko silou svých rukou i nohou tak předstihoval svého protivníka, že jej v okamžiku povalil na zem a kolenem mu břicho stiskl.
Komtur hrůzou vytřeštil oči:
„Odpusť!“ zajektal, vyplivnuv zpěněnou slinu z úst.
„Ne!“ odpověděl neúprosný Macko.
A přiloživ miserikordii na hrdlo svého protivníka, bodl jej dvakrát. Ten hrozně zachroptěl, proud krve se mu vyhrnul ústy, smrtelné škubání zachvělo celým jeho tělem, pak se natáhl, a velká tišitelka rytířů jej navždy upokojila.
Bitva se zatím změnila v řež a stíhání! Kdo se nechtěl poddati, zahynul. Mnoho bylo v oněch dobách na světě bitev a půtek, ale nikdo ze živých tak obrovské pohromy nepamatoval. Pod nohama velikého krále nepadl jedině řád křižácký, nýbrž také celé Německo, které svými nejslavnějšími rytíři podporovalo onu „přední stráž“ teutonskou, která se jako hnisavý vřed stále hlouběji do těla slovanského zažírala.
Ze sedmi set „bílých plášťů“, vedoucích tu germánskou povodeň, zbylo jich sotva patnáct. Přes čtyřicet tisíc mrtvol pokrývalo u věčném spánku bojiště.
Veškeré prapory, které ještě v poledne plápolaly nad nesmírným vojskem křižáckým, padly do krvavých a vítězných rukou Poláků.
Nezůstal, nezachránil se ani jeden, a nyní je vrhali polští a litevští rytíři k nohám Jagiellovýni, který povznesl díkůplný zrak svůj zbožně k nebi a hlasem pohnutým opakoval: „Bůh tomu chtěl!“
Přivedli také před veličenstvo vznešenější zajatce. Abdan Skarbek z Gór přivedl štětínského knížete Kazimíra, Trocnovský, rytíř český, knížete na Olešnici Konráda a Předpelka Kopidlovski, erbu Dryja, Jiřího Gersdorfa, který byl ranami v pravém slova smyslu poset, následkem velké ztráty krve slabostí omdléval a jenž velel pod korouhví svatého Jiřího všem cizím hostům rytířským, kteří na pomoc řádu křižáckému z celého světa přikvapili. Dvaadvacet národů se oné bitvy zúčastnilo. Nyní pak královští písaři spisovali zajatce, kteří klekajíce před králem, prosili o smilování, aby se mohli za výkupné domů vrátiti.
Celé armády křižácké již nebylo. Stíhající vojsko polské dobylo ohromný tábor křižácký a v něm mimo zbytky vojska nesmírné množství vozů naložených pouty Polákům chystanými a vínem veliké hostině po vítězství přichystaným.
Slunce se chýlilo k západu. Hustý dešť pršel s nebe a srážel prach k zemi. Král, Vitold a Zyndram z Maškova se právě chystali k vyjíždce na bojiště, když byly před ně dovezeny mrtvoly padlých vůdců. Litvíni přinesli sudlicemi probodanou, prachem a krví pokrytou mrtvolu velmistra Ulricha von Jungingen a složili ji před králem, který si smutně vzdychl a pohlížeje na ohromné náznaku ležící mrtvé tělo, řekl:
„Hle, zde je ten, jenž ještě dnes dnes ráno myslil, ze je mocnější než všichni vladaři na světě…“ Pak se mu řinuly slzy jako perly po lících, a za chvíli zase řekl:
„Ježto však smrtí hrdinnou zahynul, je naší povinností, jeho statečnost velebiti a pohřbem křesťana hodným jej uctíti.“
Na to hned rozkázal, aby tělo v jezeře pečlivě umyli, oblékli do nádherných šatů a zatím, než bude hotova rakev, křižáckým pláštěm jej přikryli.
Zatím donášeli stále nové mrtvoly, které zajatci poznávali. Přinesli též velikého komtura Kuna Lichtensteina s hrdlem miserikordií strašně rozříznutým, maršálka řádu Friedricha Wallenroda, hlavního pokladníka Tomáše Merheima, hraběte Vendeho, který padl do rukou Povaly z Tačeva, a přes šest set mrtvol znamenitých komturů a bratří. Čeleď kladla jednu mrtvolu vedle druhé, a ležely jako krásné stromy s tvářemi k nebi obrácenými a jako jejich pláště bílými, s otevřenýma skelnýma očima, v nichž utkvěly ještě i po smrti hněv a hrdost, bojovný vztek a hrůza.
U hlav padlých vůdců zaraženy do země dobyté korouhve — všecky.
Večerní vánek svinoval a rozvinoval barevná plátna, ona pak šuměla padlým k spánku jako píseň pohřební. Z dáli v záři červánků bylo viděti oddíly litevské, táhnoucí dobytá děla, jichž Křižáci v polní bitvě poprvé použili, ale která vítězům žádné škody nezpůsobila. Na návrší kolem krále se shromáždili nejznamenitější rytíři a dýchajíce unavenými prsy, pohlíželi na prapory, i na mrtvoly u jejich nohou ležící, jak pohlížejí znavení ženci na požaté a povázané snopy. Těžký to byl den a hrozná úroda té žně, a hle, nyní nastával velký, boží, radostný večer.
Nesmírné štěstí rozjasnilo tváře rytířů, neboť chápali všichni, že to byl večer, jenž znamenal konec bídy i strastí netoliko pro ten den, nýbrž pro celá století.
A král, ač dokonale chápal velikost pohromy, přece si jakoby v překvapení neustále opakoval a konečně se otázal:
„Zdali celý řád zde leží?“
Podkancléř Mikuláš, který znal proroctví svaté Brigity, mu na to řekl:
„Nastal čas, že vylámány jsou zuby jejich a useknuta pravá jejich ruka!!…“
Pak zvedl ruku a počal žehnati nejen ty, kteří leželi nejblíže, nýbrž celé pole mezi Grunwaldem a Tannenbergem.
V jasném, červánky ozářeném a deštěm pročištěném vzduchu bylo dokonale viděti obrovské krvavé bojiště, na němž se tyčily úlomky kopí, sudlic, kos, hromady mrtvol koňských i lidských, z nichž trčely do výše mrtvé ruce, nohy, kopyta — a táhlo se ono smutné pole smrti, pokryté mnoha tisíci mrtvol, takže to zrak ani obsáhnouti nemohl.
Čeleď těkala po nesmírném tom hřbitově, sbírajíc zbraně a snímajíc brnění s padlých. A nahoře, pod nebem plným červánků, hemžila se již a kroužila hejna vran, krkavců a orlů, krákorajíce a radujíce se při pohledu na potravu.
A u nohou králových neležel jen poražen zrádný řád křižácký, nýbrž celá moc německá, zalévající až posud jako příval nešťastné kraje slovanské, roztříštila se v ten den vykoupení o prsa polská.
Nuže, chvála tobě i sláva, ty velká, svatá minulosti! Chvála tobě i sláva, ty obětní krev, na všecky časy!
Macko i Zbyško se vrátili do Bohdance. Starý rytíř žil ještě dlouho, a Zbyško se dočkal při síle i zdraví toho šťastného okamžiku, kdy jednou branou vyjížděl z Marburku se slzami v očích velmistr křižácký a druhou vjížděl v čele celého vojska polský vojvoda, aby ve jménu krále a království převzal v držení město i celý kraj až po sivé vlny Baltu.