Křižáci/XXII.

Křižáci Henryk Sienkiewicz
XXI.	XXII.	XXIII.

Údaje o textu
Titulek:	XXII.
Autor:	Henryk Sienkiewicz
Původní titulek:	Krzyżacy
Zdroj:	SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 284–294. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Augustin Spáčil
Licence překlad:	PD old 70

Konečně vypukla válka. Mnoho bitev sice svedeno nebylo, ale ty, které Poláci svedli, neměly právě mnoho úspěchu. Než přitáhly síly polské na bojiště, dobyli Křižáci Bobrovníky, srovnali se zemí Zlatoryji — a zase zabrali nešťastný a s takovou těžkostí znova získaný kraj dobřínský.

Prostřednictví české a uherské válečnou bouři na nějakou dobu utlumilo.

Nastalo vyjednávání, při němž Václav, král český, měl rozsuzovati spory mezi Polskou a Křižáky.

Ale vojska byla stále hromaděna a posunována proti sobě v zimních i jarních měsících.

Když pak král český, jehož si Křižáci naklonili, pronesl rozsudek ve prospěch Křižáků, musila válka nanovo vypuknout.

Zatím nastalo léto a zároveň s ním přitáhl „lid“ pod velením Vitoldovým. Přeplavivše se přes řeku pod Červienskem, spojila se obě vojska s prapory knížat mazověckých. S druhé strany v táboře pod Švětem stanulo sto tisíc Němců, železem okovaných.

Král se chtěl přepraviti přes Drvenci a jíti krátkou cestou k Marburku, ale když se přeprava ukázala nemožnou, obrátil od Kuřentníka k Ďadovu, a zbořiv křižácký zámek Dambrovno čili Gilgenburg, položil se tam táborem.

Jak král, tak též důstojníci polští i litevští věděli, že k hlavní bitvě brzy dojíti musí, nikdo však nemyslil, že by k ní mohlo dojíti dříve než za několik dní.

Poláci myslili, že velmistr zastoupiv králi cestu, chce svým zástupům popřáti odpočinku, by stanuly k smrtelnému boji odpočaté a svěží. Vojska královská přenocovala v Dambrově.

Dobytí té tvrze bez rozpaků, ano proti vůli vojenské rady naplnilo srdce královo i Dipoldovo nadějí, neboť tento hrad byl pevný, obklopený jezerem, se silnými hradbami a s četnou posádkou. A přece rytířstvo polské ho dobylo téměř v okamžiku s tak velkým zápalem, že ještě dříve, než celý tábor došel, zbyly již z města i z hradu jen spáleniště a zříceniny, ve kterých divocí bojovníci Vitoldovi a Tataři, vedení Saladinem, dobíjeli poslední zbytky zoufale se bránících německých lancknechtův.

Požár však přece dlouho netrval, protože jej hasil ne právě dlouho trvající, ale prudký liják. Celá noc ze čtrnáctého na patnáctý červenec byla divně proměnlivá a bouřlivá. Chvílemi se zdálo, že celé nebe plane blýskavicemi a hrom od západu k východu strašně rachotil. Časté blesky naplňovaly vzduch sirným zápachem a šumění deště přehlušovalo všecky ostatní zvuky.

Pak vítr rozptýlil mraky a mezi jejich cáry bylo viděti hvězdy a jasný měsíc.

Po půlnoci teprv se vše utišilo trochu, takže bylo aspoň možno rozsvítiti ohně. V té chvíli se jich také zableskly tisíce po nesmírném táboře polsko-litevském. Bojovníci sušili při nich promoklé šaty a zpívali válečné písně.

Král bděl také, neboť v domě stojícím na samém kraji tábora, do něhož se před bouří uchýlil, zasedala válečná rada, před níž byla podávána zpráva o dobytí Gilgenburgu.

Protože se útoku zúčastnil prapor sieradský, byl vůdce její, Jakub z Konecpolí, vyzván, aby se zároveň s ostatními zodpovídal, proč dobývali město bez vyšších rozkazů a nezanechali útoku ani potom, když poslal král svého pobočníka i několik poslů se vzkazem, aby útočeni zanechali.

Proto vévoda, nejsa jist, nedostane-li se mu důtky nebo trestu, vzal s sebou několik čelnějších rytířů, mezi nimi také starého Macka a Zbyška jako svědky, že pobočník k nim dorazil teprve v okamžiku, kdy již byli na hradních hradbách a ve chvíli nejzuřivějšího boje s posádkou. A co se toho týče, proč hnal na zámek útokem: „těžko (říkal) ptáti se na všecko, když vojska jsou na několik mil rozložena.“ Vyslán jsa v popředí, myslil, že je povinen ničiti a odklízeti všeliké překážky před vojskem a bíti nepřítele, kdekoliv jej potká.

Vyslechnuvše to král, kníže Vitold i páni, kteří byli v duchu rádi tomu, co se stalo, nejen nepohanili vévodu a Sieradčany pro jejich skutek, ale chválili ještě jejich statečnost, že „tak rychle dobyli hradu a přemohli statečnou posádku“. V tu chvíli mohli Zbyško i Macko prohlédnouti si nejvyšší hlavy celého království, neboť mimo krále a knížata mazověcká tam byli oba vůdcové vojsk polsko-litevských: Vitold, který velel Litvínům, Žmujdži, Rusínům, Besarabům, Valachům a Tatarům.

Zyndram z Maškovic, erbu „toho samého jako slunce“, mečník krakovský, vrchní velitel vojska polského, který znalostmi válečnými všecky ostatní předstihoval. Mimo ty byli v oné radě velicí válečníci a státníci: kastelán krakovský, Jaško z Tarnova, poznaňský vojvoda Sendzivoj z Ostrorohu, sandoměřský Mikolaj z Michalovic, probošt od sv. Floriána a zároveň podkancléř Mikolaj Tromba, zemský maršálek Zbigniev z Březí i Petr Šafraniec, podkomoří krakovský, konečně též Ziemovit, syn Ziemovita, knížete na Plocku, sám jedině mezi nimi mladý, ale zvláštním nadáním vojenským obdařený, jehož výroků si sám velký král velice vážil. A ve vedlejší rozsáhlé komnatě čekali největší rytíři, jejichž jména byla daleko široko v Polsce i za hranicemi proslavena, aby byli v případě potřeby vojenské radě ihned při ruce: Zbyško a Macko tam spatřili Záviše Černého Sulimčíka i jeho bratra Farureje, pak Skarbka Abdanka z Hor i Dobka z Olešnice, který nedávno v Toruni dvanáct německých rytířů ze sedla vyhodil, obrovského Paška Zloděje z Biskupic, Povalu z Tačeva, který jim byl dobrým přítelem, Křona z Kozích hlav, Martina z Vrocimovic, který nosil veliký prapor celého království, Floriána Jebitšíka z Korytnice i hrozného v ručním zápase Lisa z Targoviska a Staška z Charbimovic, který dovedl v úplné zbroji dva dorostlé koně přeskočiti. Bylo tam též mnoho slavných rytířů předpraporečních, zvaných tak proto, že vždycky v nejpřednějších řadách bojovali a z nejurozenějších rodů různých zemí, zvláště z Mazovska, pocházeli. Mezi nimi bylo také mnoho známých, zvláště obrovský Povala z Tačeva, který, sotvaže oba rytíře spatřil, hned je s velikou radostí uvítal a s nimi se o starých časech i příhodách rozhovořil.

„Hoj,“ řekl pán z Tačeva Zbyškovi. „Ty máš věru s Křižáky těžké účtování, ale myslím, že jim nyní pro všecky časy všecko odplatíš.“

„Odplatím, byť by i krví, jako všichni odplatím!“ odpověděl Zbyško.

„A víš, že tvůj Kuno Lichtenstein je nyní velkým komturem?“ ozval se Pasko Zloděj z Biskupic.

„Vím a strýc to také ví.“

„Dej mi, Bože, s ním se setkati,“ přerušil jej Macko — „protože si s ním mám zvláštní záležitost vyříditi.“

„Ba věru, vždyť přece jsme jej také my vyzvali, ale odpověděl, že mu jeho úřad nedovoluje se potýkati. Nyní snad svolí.“

Závis, který vždycky mluvil s velikou rozvahou, řekl:

„Bude náležeti tomu, komu jej Bůh určí.“

Ale Zbyško ze zvědavosti dal Závišovi rozsouditi záležitost strýčkovu a tázal se, nebylo-li slibování zadostučiněno tím, že se Macko potýkal s příbuzným Lichtensteinovým, který se nabídl za zástupce, a také jej zabil. Jedině zarytý Macko, ačkoliv měl z toho rozsudku radost, přece řekl:

„Ale přece bych byl více jist spasením, kdybych se s Kunem samým setkal!“

Potom mluvili o dobytí Gilgenburgu i o příští veliké bitvě, kterou co nejdříve očekávali, protože velmistr neměl nic pilnějšího na práci, než králi cestu zastoupiti.

Když si právě lámali hlavu, kdy asi k bitvě dojde, přiblížil se k nim hubený a dlouhý rytíř, oděný v šat z červeného sukna s takovou též čapkou na hlavě, a rozepiav jim vstříc náruč, zvolal měkkým, téměř ženským hlasem:

„Bud zdráv, rytíři Zbyško z Bohdance!“

„De Lorche!“ vzkřikl Zbyško, „ty jsi zde?“

I objal jej, protože jej choval ve vděčné paměti, a když se políbili jako nejlepší přátelé, jal se radostně vyptávati:

„Ty jsi zde? Na naší straně?“

„Snad je mnoho rytířů geldryjských na druhé strano,“ odpověděl de Lorche, „ale jako pán a majitel Dlugolasu jsem vládci svému, knížeti Janušovi, službou povinen.“

„Tys tedy vladykou po starém Mikuláši z Dlugolasu?“

„Ano. Neboť po smrti Mikuláše a jeho syna, kteří byli pod Bobrovníkem zabiti, připadl Dlugolas krásné Jagience, již od pěti let mé ženě a paní.“

„Pro Boha!“ zvolal Zbyško, „vypravuj, jak se to stalo!“

Ale de Lorche, pozdraviv se se starým Mackem, řekl:

„Bývalý váš zbrojnoš Hlava mi řekl, že vás zde naleznu, a nyní čeká v mém stanu a dohlíží na večeři. Je to sice daleko, až na druhém konci tábora, ale koňmo rychle se to ujede — nuže, pojďte se mnou!“

Pak obrátiv se k Povaloví, s nímž se byl již dříve v Plocku seznámil, dodal:

„I vy, urozený pane! Bude to pro mne štěstí i čest.“

„Dobrá,“ odpověděl Povala. „Milo je trochu se známými si pohovořiti a cestou si také tábor prohlédnu.“

Vyšli tedy, aby vsedli na koně a odjeli. Napřed však jim sluha de Lorcheho vhodil na ramena pláště, které patrně zúmyslně přivezl, a přiblíživ se ke Zbyškovi, políbil mu ruku a řekl:

„Poklona i čest vám, pane. Jsem bývalý váš sluha, ale potmě mne nemůžete poznati. Zdali pak se pamatujete na Sandera?“

„Pro Boha!“ zvolal Zbyško.

A na chvíli v něm oživly vzpomínky na prožitý bol i utrpení, právě tak, jako když před několika nedělemi po sloučení se vojska královského s prapory knížat mazověckých se po dlouhém čase setkal s bývalým zbrojnošem svým Hlavou-

Řekl tedy:

„Sanderus! Ó! Pamatuji se na tebe i na bývalé časy. Co pak jsi od té doby tropil, kde jsi se potloukal? Což již nečachruješ s odpustky a ostatky svatých?“

„Nikoli, pane. Až do posledního jara jsem byl kostelníkem v Dlugolase, ale měď na zvonech se mi zošklivila a náklonnost k oceli a železu, která mi vězí ještě po mém nebožtíku otci v žilách, se mne zmocnila. Od počátku války jsem hned pověsil kostelníka na hřebík a sloužím šlechetnému pánovi na Dlugolase, rytíři de Lorchemu.“

„Co to slyším!“ zvolal Zbyško, který si nemohl nijak představiti Sandera, stavícího se s mečem nebo sekerou do boje.

Ten pak, podávaje Zbyškovi třemen, řekl:

„Asi před rokem jsem chodil na rozkaz biskupa plockého do pruských krajin, čímž jsem mu velikou službu prokázal. Ale to vám později povím, nyní račiž Vaše Výsost vsednouti na koně, protože ten český hrabě, jemuž říkáte Hlava, čeká na vás ve stanu pána mého s večeří.“

Zbyško tedy vsedl na koně a přiblíživ se k panu de Lorche, jel po boku jeho, aby s ním mohl nerušeně rozmlouvati, protože byl velice žádostiv zvěděti jeho příhody.

„Jsem hrozně rád,“ řekl, „že jsi na naší straně, ale je mi to divné, vždyť napřed jsi přece sloužil Křižákům.“

„Slouží ti, kdo žold berou,“ odpověděl de Lorche, „ale já jsem ho nebral. Přijel jsem ke Křižákům vyhledávati jen dobrodružství a dobýti si rytířského pásu, který, jak víš, mi udělil kníže Januš zároveň s tebou po onom boji se zubrem v kurpijském lese. Meškaje pak dlouho v tomto kraji, poznal jsem dobře, která strana má pravdu. Když pak jsem se zde oženil a usadil, jak bych byl mohl proti vám bojovati? Jsem již zdejší a hleď, jak jsem se vaší řeči naučil. Ba věru, již jsem svou vlastní zapomněl.“

„A tvé statky v Geldryji? Vždyť jsem slyšel, že jsi příbuzný geldryjského panovníka a majitelem několika hradů a vsí.“

„Své statky jsem postoupil příbuznému svému Fulkonovi de Lorche, který mi je zaplatil. Před pěti lety jsem byl v Geldryji a mnoho všelijakých zásob i peněz jsem si tam odtud přivezl, za které jsem se na Mazovsku zakoupil.“

„A jak se stalo, že jsi se oženil s Jagienkou z Dlugolasu?“

„Ach!“ odpověděl de Lorche, „kdo dovede vyzkoumati ženu? Stále se mi jen vysmívala. Jednou ale jsem toho již měl dost a řekl jsem jí, že půjdu ze zoufalství na vojnu do Asie a již nikdy se nevrátím. Tu se nenadále rozplakala a řekla:

„Já zase půjdu do kláštera.“

Padl jsem jí k nohám a za dvě neděle na to nám biskup plocký v kostele požehnal.“

„Máte také děti?“ ptal se Zbyško.

„Po vojně se odebere Jagienka ke hrobu vaší královny Jadvigy, prositi ji za přímluvu,“ odpověděl de Lorche s povzdechem.

„Dobře. Říkají, že je to jistý způsob a že v těch věcech není lepší orodovnice nad svatou naši královnu. K velikému boji dojde za několik dní a potom bude pokoj.“

„Ano.“

„Ale Křižáci tě zajisté považují za zrádce.“

„Nikoli!“ řekl de Lorche. „Víš, jak si cti rytířské vážím. Sanderus jel se vzkazy biskupa plockého do Marburku, poslal jsem tedy po něm list velmistru Ulrichovi, v němž jsem mu službu vypověděl a vysvětlil mu také důvody, pro které se na vaši stranu stavím.“

„Ach, Sanderus,“ zvolal Zbyško. „Říkal, že se mu měď na zvonech zošklivila a že se v něm probudila touha po železe, což je mi velice divné, protože měl vždycky srdce zaječí.“

Pan de Lorche odpověděl:

„Sanderus má s ocelí a železem tolik co dělati, že mne i mé zbrojnoše holí.“

„Takové tedy je to?“ zvolal Zbyško se smíchem.

Chvíli jeli mlčky, potom povznesl de Lorche zrak k nebi a řekl:

„Pozval jsem vás na večeři, ale než přijedeme, bude to snad snídaně.“

„Měsíc ještě svítí,“ odpověděl Zbyško. „Jeďme!“

Dohonivše tedy Macka i Povalu, jeli dále pospolu širokou cestou, která byla všude na rozkaz velitelů mezi stany a ohni upravena, aby byl průchod volný. Chtějíce se dostati k praporům mazověckým, na druhém konci tábora ležícím, musili jej celý projeti.

„Co je Polska Polskou,“ ozval se Macko, „ještě takových vojsk neviděla, protože zde se spojil lid ze všech konců země.“

„Také žádný jiný král takového vojska nepostaví,“ odpověděl de Lorche, „protože žádný tak mocnou říší nevládne.“

A starý rytíř se obrátil k Povaloví z Tačeva:

„Kolik že povídáte, pane, přišlo korouhví s knížetem Vitoldem?“

„Čtyřicet,“ odpověděl Povala.

„Našich, polských, zároveň s Mazury je padesát, ale nejsou tak husté jako Vitoldovy, protože u něho časem i několik tisíc lidí pod jedním praporem slouží. Slyšeli jsme také, jak velmistr řekl, že je to holota, lépe ke lžicím, než k mečům se hodící, ale bohdá, že ve zlou sobě hodinu to řekl, neboť myslím, že litevské sudlice hrozně křižáckou břečkou zrudnou.“

„A kdo jsou ti, kolem nichž nyní jedeme?“ tázal se de Lorche.

„Jsou to Tataři, přivedl je Vitoldův lenník Saladin.“

„Jsou dobří do boje?“

„Litva s nimi umí bojovati a značnou část jich pobila, proto také musili do této vojny s litevskými jít. Ale západní rytířstvo s nimi těžko co pořídí, protože jsou při útěku hroznější než v utkání.“

„Prohlédněme si je blíže,“ řekl de Lorche.

I přijeli k planoucím ohňům, které obklopovali lidé úplně nahých ramen, odění, ač bylo léto, v ovčí kabátce, vlnou nahoru obrácené. Většina jich spala přímo na holé zemi, nebo na mokré, horkem se pařící slámě, ale mnoho jich také sedělo na bobku kolem planoucích hranic. Někteří si krátili noční hodiny, zpívajíce přes noc divoké písně a tlukouce jedním koňským hnátem o druhý, což působilo nepříjemné chrastění. Jiní zase měli malé bubínky nebo břinkali na napiatých tětivách luků, jiní zase hltali čerstvě z ohně vyňaté, kouřící a zároveň ještě krvavé kusy masa, na které foukali vzdutými, silnými rty. Vůbec vypadali tak divoce a sveřepě, že bylo spíše možno pokládati je za nějaké hrozné, lesní stvůry, než za lidi. Kouř ohňů štípal následkem připáleného koňského i ovčího tuku, který se v nich škvařil, a mimo to se rozplýval vůkol nesnesitelný zápach spálené vlny, rozehřátých ovčích kabátců, i pronikavý zápach čerstvě stažených koží zvířecích a krve.

Na druhé, tmavé straně ulice, kde stáli koně, bylo cítiti zápach koňský i potu. Ty herky, jichž několik set bylo připraveno k rozjíždění hlídek, vypásly trávu pod sebou, hryzly se mezi sebou, kvičíce pronikavě a frkajíce. Hlídači jejich je tišili slovy a býkovci.

Bylo nebezpečno choditi jednotlivě mezi ně, protože to byli divoši nesmírně loupeživí. Těsně za nimi stály neméně divoké houfy Besarabů s rohy na dlouhovlasých hlavách, Valachů, kteří nosili dřevěné desky místo pancířů na prsou i na zádech s neumělými podobami upírů, kostlivců nebo zvířat. Dále pak Srbové, jejichž nyní spící tábor zvučel ve dne jako jediná veliká loutna, tolik měli fléten, balalajek, multánků i různých hudebních nástrojů.

Ohně zářily a s nebe mezi mraky, které silný vítr rozvíval, svítil jasný, velký měsíc a při tom světle si naši rytíři prohlíželi tábor.

Za Srby stála nešťastná Žmujdž. Němci z ní vycedili potoky krve, a přece na každé vyzvání Vitoldovo se vzchopila k novým bojům.

Nyní pak jako v tušení, že se její utrpení brzy skončí, přitáhla proniknuta duchem téhož Skirvoilly, jehož pouhé jméno naplňovalo Němce vztekem a bázní. Ohně žmujdžské se přímo stýkaly s litevskými, neboť to byl tentýž národ, se stejnou řečí i stejnými zvyky.

Ale při vjezdu do litevských táborů překvapil oči rytířů pochmurný obraz. Na šibenici sbité z kmenů visely dvě mrtvoly, jimiž vítr zmítal a houpal, kroutil a vyhazoval takovou silou, že až trámy šibenice žalostně skřípaly. Koně se při pohledu na oběšence trochu polekali a trochu přiklesli; tu se rytíři pobožně požehnali a když přejeli, řekl Povala:

„Kníže Vitold byl právě s králem a já jsem byl u krále, když mu tyto provinilce přivedli. Již dávno si stěžovali naši biskupové i pánové, že Litva příliš ukrutně bojuje a ani kostelů nešetří. Když tedy byli tito přivedeni — (a byli to vzácní lidé, ale nejsvětější svátost nešťastníci zneuctili) — rozhněval se kníže tak, že bylo úzko na něho se podívati — a dal je oběsiti.

Ubožáci sami si museli šibenici postaviti a sami se oběsili, ještě jeden druhého pobízel: „Nuže rychleji, nebo kníže se ještě více rozhněvá!“ A strach padl na všecky Tatary i Litvíny, protože se nebojí smrti, nýbrž hněvu knížete Vitolda.“

„Ba, pamatuji se,“ řekl Zbyško, „že tehdy v Krakově, když se král na mne k vůli Lichtensteinovi tak rozhněval, tu mladý kníže Jamont, který byl při dvoře královském, také mi radil, abych se oběsil. Dával mi tu radu z dobrého srdce, ačkoliv bych jej byl za ni vyzval na ušlapanou zem, kdyby ne toho, že, jak víte, mi měli tak jako tak hlavu utnout.“

„Kníže Jamont se již naučil rytířským způsobům,“ řekl Povala.

Tak hovoříce, minuli velký tábor litevský i tři nádherné pluky ruské, z nichž nejčetnější byl smolenský, a vjeli do tábora polského. Stálo tam padesát korouhví — jádro to a zároveň čelo všech vojsk. Zbroje tam byly lepší, koně ohromnější, rytířstvo vycvičenější, které v ničem za západním rytířstvem pozadu nebylo.

Silou svalů, vytrvalostí vůči hladu, zimě i svízelům předstihovali si vladykové z Velko- i Malopolsky bojovníky ze západu, jimž se mnohem více jednalo o pohodlí. Jejich zvyky byly prostší, pancíře sice hruběji kované, ale byli otužilejší a svým pohrdáním smrtí i nesmírnou statečností v boji naplnili nejednou obdivem i rytíře francouzské a anglické, kteří dosti často z daleka přijeli.

De Lorche, který znal polské rytířstvo již ode dávna, mluvil takto:

„Zde je celá síla i naděje naše. Pamatuji se, jak v Marburku nejednou naříkali, že v bitvě s vámi je nutno každou píď země řekou krve vykoupiti.“

„Také nyní krev řekou poteče,“ odpověděl Macko, „neboť také Řád křižácký posud takového vojska nesebral.“

Na to zase Povala:

„Řekl mi rytíř Korzbóg, který jezdil od krále k velmistrovi s listy, že Křižáci říkají, že ani císař římský, ani žádný král nemá takové síly a že Řád by mohl veškerá království přemoci.“

„Ale nás je přece více!“ řekl Zbyško.

„Ano, ale oni vojsko Vitoldovo podceňují, myslíce si, že je to lid ledabyle ozbrojený a umění válečného neznalý, a že se prvním úderem rozsype jako hliněný hrnek pod kladivem. Je-li to pravda či ne, sám nevím.“

„I pravda i nepravda!“ ozval se rozšafný Macko. „My se Zbyškem je známe, protože jsme zároveň s nimi bojovali. Zbroje sice mají horší a koně slabší, proto se často stává, že před útokem rytířstva ustupují, ale srdce mají právě tak hrdinná, ba ještě zmužilejší než Němci.“

„Za nedlouho se to ukáže,“ řekl Povala. „Králi stále kanou slzy z očí při myšlence, že se tolik křesťanské krve prolije, a do posledního okamžiku by rád spravedlivý mír uzavřel, ale pýcha křižácká toho nedopustí.“

„To je pravda! Znám dobře Křižáky a všichni je známe,“ potvrdil Macko. „Bůh již připravil váhy, na které položí krev naši i nepřítele našeho plemene.“

Byli již nedaleko korouhví mazověckých, mezi nimiž byly stany pana de Lorche, když v tom zpozorovali uprostřed „ulice“ klubko lidí na nebe hledících.

„Stůjte, stůjte,“ zvolal jakýsi hlas ze středu houfce.

„Kdo to mluví a co zde děláte?“ ptal se Povala.

„Probošt Klobucki. A kdo jste vy?“

„Povala z Tačeva, rytíři z Bohdance a de Lorche.“

„Ach, to jste vy, pane,“ řekl tajuplně probošt, blíže se k Povalovu koni. „Jen pohleďte na měsíc a pozorujte — co se na něm děje. Zázračná to a věštecká noc!“

Rytíři tedy pozvedli hlavy a hleděli na měsíc, který již bledl a byl blízek západu.

„Nemohu nic rozeznati!“ řekl Povala. „A co vy vidíte?“

„Mnich s kápí potýká se s králem v koruně! Hleďte jen tam! Ve jménu Otce i Syna i Ducha! Ó, jak hrozně spolu zápasí… Bože, buď milostiv nám hříšníkům!“

Vůkol bylo ticho, neboť všichni tajili v prsou dech:

„Hleďte, hleďte!“ zvolal kněz.

„Pravda! Něco takového je to!“ řekl Macko.

„Pravda! Pravda!“ potvrzovali ostatní.

„Ha! Král povalil mnicha,“ vzkřikl náhle probošt Klobucki, „postavil mu nohu na prsa! Pochválen buď Ježíš Kristus!“

„Na věky věkův!“

V tom okamžiku velký černý mrak zakryl měsíc — a nastala úplná tma — jen záře ohňů chvěly se krvavými pruhy na silnici.

Rytíři šli dále, a když od houfce již odjeli, zeptal se Povala:

„Viděli jste něco?“

„Ze začátku nic,“ odpověděl Macko, „ale potom jsem viděl zřetelně krále i mnicha.“

„Rovněž já.“

„A já též.“

„Boží znamení,“ ozval se Povala.

„Ha, to již vzdor všem slzám našeho krále přece k míru nedojde.“

„K míru ne,“ odpověděl Macko, „ale k bitvě, jaké svět ještě neviděl.“

I jeli dále mlčky, se srdcem povzneseným, plni slavnostní nálady.

Ale když byli již nedaleko stanu pana de Lorche, zadul vítr takovou silou, že v okamžiku veškeré ohně Mazurů rozmetal.

Vzduch byl pln jisker, hořících třísek, žhavých kusů dřeva a zároveň se všecko zahalilo mračny dýmu.

„Hoj, to je hrozná vichřice!“ řekl Zbyško, přitahuje k tělu plášť, který mu vítr přes hlavu sfoukl.

„A jako by byl v té vichřici lidský nářek a pláč.“

„Za nedlouho již se rozední, ale nikdo neví, co mu den přinese,“ dodal de Lorche.