Křižáci/VIII.
| Křižáci Henryk Sienkiewicz | ||
| VII. | VIII. | IX. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VIII. |
| Autor: | Henryk Sienkiewicz |
| Původní titulek: | Krzyżacy |
| Zdroj: | SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 170–179. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Augustin Spáčil |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Za tři dny po odjezdu knížete přišla ze Ščitna opovězená „sestra“ a zároveň s ní přinesl hejtman lučištníků ze Ščitna knížeti písemnou stížnost proti Jurandovi ze Spychova, jako proti vrahu jejich bratra Majnegra s vyzváním, aby rytíře z Bergova ze zajetí propustil a českého pacholka Hlavu jim jako vraha rytíře de Fourcy vydal. Kníže roztrhal psaní a hodil je hejtmanovi pod nohy.
„Řekni tvému velmistru, jestli mu na tom záleží, abych se v příští válce nespojil s králem polským, ať mi posílá jiné vyslance než lupiče a vrahy.“
„Mám opravdu vyříditi takový vzkaz zbožným a mocným bratřím?“ tázal se hejtman.
Kníže ale ho již vůbec neuznal za hodna odpovědi. Křižák odjel a rovněž kníže se odebral do Těchanova.
„Sestra“, která i nadále zůstala, odevzdala Danuši zázračný hercínský balzám, jehož však nedůvěřivý kněz Vyšoněk přece nepoužil, protože chorý předešlé noci dobře spal a ráno ovšem sesláblý, ale bez horečky se probudil.
Ihned po odjezdu knížete poslala sestra jednoho ze svých sluhů zpět, prý pro nový lék „vejce baziliščí“, která, jak tvrdila, dodávají síly i umírajícím. Sama pak chodila po dvorci, pokorná, majíc jednu ruku nehybnou, oděna jsouc vlastně rouchem světským, klášternímu podobným, s růžencem a s malou poutnickou tykví u pasu. Mluvíc dobře polsky, vyptávala se s velkou pečlivostí služebnictva na Zbyška i Danuši, které darovala při příležitosti růži z Jericha. Vypravovala také neustále děvčeti, jaké to štěstí i jaká sláva býti pod ochranou Řádu. Jednoho dne, když Zbyško spal a dívka seděla v jídelně, přisedla k ní a zase se o Křižácích rozhovořila:
„Bůh vám žehnej, panno. Dnes v noci, když jsem se otčenáš pomodlila, se mi zdálo, že vás nějaký rytíř v sněhové vánici zahalil do bílého pláště a unesl. Jistě to byl Křižák, protože ti nosí bílé pláště.“
„Nechci Křižáků ani jejich plášťů,“ odpověděla dívka.
Další rozmluvu přerušil kněz Vyšoněk, který vešed do komnaty, pokynul Danuši a řekl:
„Chval Boha a pojď ke Zbyškovi! Probudil se a chce jíst. Značně se mu ulevilo.“
Bylo tomu skutečně tak. Zbyškovi se dařilo lépe, a kněz Vyšoněk byl již téměř docela jist, že se uzdraví, když tu z nenadání neblahá zvěsť zmátla veškeré jeho výpočty a naděje. Od Juranda přišli poslové s listem kněžně určeným, který samé zlé a strašné noviny obsahoval:
Ve Spychově shořela část Jurandova hradu, on sám pak byl při hašení raněn hořícím trámem. Kněz Kaleb, který jeho jménem list psal, dodal ještě, že se Jurand ještě může uzdraviti, ale že jiskry a uhlí mu jediné jeho oko tak popálily, že nyní hrozně málo vidí a snad mu neodvratná slepota hrozí.
Z té příčiny vyzýval Jurand dceru, aby rychle přijela do Spychova, že ji chce viděti, dokud jej věčná tma úplně neobklopí. Psal také, že nyní musí stále u něho zůstati, neboť jestliže i slepci, kteří si chléb svůj vyžebrají, mají všichni nějaké pachole, které je za ruku vodí, proč by měl býti on té jediné útěchy zbaven? Ku konci listu bylo také pokorné díkuvzdání kněžně, která dceru jeho jako vlastní dítě pěstovala.
Kněžna, když jí kněz Vyšoněk onen list četl, nemohla chvíli ani slova promluviti. Těšila se, že Jurand, který pět- až šestkrát do roka ku svému dítěti přijížděl, zavítá na nedaleké již svátky do Těchanova, kdež jej vlivem svým i knížete Januše Zbyškovi nakloní a svolení jeho k blízkému sňatku si získá. Ale onen list neničil jen veškeré její úmysly, nýbrž olupoval ji zároveň o Danuši, kterou jako své vlastní dítě milovala. Napadlo ji také, že snad Jurand provdá hned dívku za některého ze svých sousedů, aby zbytek života mezi svými ztrávil. Nebylo ani pomyšlení, aby Zbyšek do Spychova jel, neboť žebra mu teprv počala srůstati, a konečně, kdo mohl tušiti, jak by byl ve Spychově uvítán?
Jsouc v hrozných rozpacích, dala si zavolati nejstaršího z Jurandových poslů, aby se na další podrobnosti vyptala. Divila se velice, když na její vyzvání vešel člověk úplně cizí a ne starý, věrný Tolima, který za Jurandem štít nosil a obyčejně také zároveň s ním přijížděl. Ten jí ale odpověděl, že Tolima byl v poslední bitce s Němci velice pošramocen, a že se smrtí ve Spychově zápasí, Jurand pak v těžké své nemoci prosí, aby se Danuše co nejdříve domů vrátila, protože stále méně vidí a snad za několik dní úplně oslepne. Posel také usilovně prosil, aby hned, jakmile si koně oddechnou, mohl dívku odvézti. Ale kněžna toho nedopustila zvláště proto, aby Zbyškovi, Danuši i sobě náhlým rozloučením nesnesitelný žal nezpůsobila.
Zbyško již o všem věděl, ležel v komnatě, jako by jej byl někdo obuškem do hlavy udeřil a, když kněžna vešla a lomíc rukama již ze dveří volala: „Není pomoci, je to přece její otec!“ opakoval za ní jako ozvěna: „Není pomoci!“ a zavřel oči, jako člověk, který čeká, že hned na něho sáhne smrt.
Slzy vstoupily mu do očí a stékaly zvolna po tvářích, pak obrátil svou rozbolestněnou tvář ke kněžně a řekl:
„Milostivá paní, tak se mi zdá, že Danušky již ve svém životě nespatřím.“
A kněžna plna starostí odpověděla:
„Nebyl by opravdu div, kdybys žalem zemřel. Ale Pán Ježíš je milosrdný.“
Za chvíli ale, chtějíc jej trochu potěšiti, dodala:
„Kdyby Jurand zemřel dříve než ty, pak by přešlo poručnictví nad dívkou na knížete a na mne, a my bychom ti dívku hned dali.“
„Bůh ví, kdy on zemře!“ odpověděl Zbyško.
Ale náhle mu patrně nějaká nová myšlenka prolétla hlavou. Pozvedl se na loži a řekl hlasem se chvějícím:
„Milostivá paní…“
Další slova mu přerušila Danuše, která přiběhnouc s pláčem již ze dveří volala:
„Již to víš, Zbyšku! Ach, je mi líto tatíčka, ale také tebe, chudáčku, je mi líto.“
Zbyško pak rozrušen žalem i horečkou, chopil se ruky Danušiny a povídal:
„Jak budu moci žíti bez tebe, děvče? Nepřijel jsem přes lesy i hory sem, nesliboval a nesloužil jsem ti proto, abych tě zase na vždycky ztratil. Ach, nepomůže žal, a nepomůže ani pláč, ba ani sama smrt, protože kdyby i celý les na mně vyrostl, má duše na tebe nezapomene ani na dvoře Pána Ježíše, ani v nebi u samého Boha Otce… Rku, není rady, ale rada musí býti, protože bez tebe je mi život ničím! V kostech mám škubání a hroznou bolest, ale aspoň ty padni na kolena, protože já nemohu, a pros za smilování nad námi.“
Danuše, uslyševši to, vrhla se hned před kněžnou na kolena a objavši její kolena, ukryla svou milou tvář v záhybech její těžké sukně. Kněžna pak obrátila své lítostiplné, ale zároveň udivené oči ke Zbyškovi.
„V čem vám mohu smilování prokázati?“ tázala se. „Nepustím-li dítě k chorému otci, pak hněv Boží na sebe uvrhnu?“
Zbyško, který se na loži poněkud pozvedl, opět klesl na podušku a chvíli nemluvil, protože se mu nedostávalo dechu. Pak ale vztáhl ruce pomalu, s velikou námahou ke kněžně a konečně je složil jako k modlitbě.
„Odpočiň si,“ řekla kněžna, „potom teprv mi pověz, oč se jedná, a ty, Danuško, vstaň a pusť má kolena!“
„Poslechni, ale nevstávej a pros zároveň se mnou,“ ozval se Zbyško.
Pak jal se mluviti slabým hlasem, často v řeči ustávaje:
„Milostivá paní, Jurand byl proti mému sňatku v Krakově… a bude také zde, ale kdyby mne otec Vyšoněk s ní oddal, pak ať si třeba jede do Spychova, potom mi ji žádná lidská moc nevyrve.“
Slova ta překvapila kněžnu tak náhle, že vyskočila s lavice. Pak si ale zase sedla, a jako by dobře nerozuměla, oč se jedná, řekla:
„Rány Boží! Kněz Vyšoněk!“
„Milostivá paní!… Milostivá paní!“ prosil Zbyško.
„Milostivá paní!“ opakovala za ním Danuše, objímajíc zase kolena kněžny, která chvílí mlčela, o slovech Zbyškových přemýšlejíc.
Pak vyskočila se smíchem, volajíc:
„Hleďte lidé! Ještě je nemocen a téměř hošík a tak si vše vymyslil, že by to ani nejstarší hlava lépe nevymudrovala! Dobře… Musíme se poraditi s knězem Vyšoňkem a, jestli svolí, hned budete spolu oddáni… Ačkoliv bude Jurand trochu bručet — Ale pozoruji, že se mu Zbyško líbí… je-li tedy nějakým slibem zavázán, bude snad ještě rád, že se mu takového zetě dostane, byť by i nebyl k tomu svolil… Skoč, Danuško, pro kněze Vyšoňka!“
Danuše běžela, co jí dech stačil.
Zbyško pak se obrátil ke kněžně a řekl:
„Ať vám to Bůh, milostivá paní, odplatí!“
„Ještě mi neděkuj, posud nevíme, co se stane,“ odpověděla kněžna Anna Danuta Kiejstutovna, která ač víře křesťanské horlivě oddána a pečlivě jejích předpisů zachovávala, byla přece příliš málo osvícena. Nerozumějíc tedy dostatečně duchu oné víry, nechápala ani, že pomáhajíc oběma milencům k tajnému sňatku jedná zle, trestuhodně a že zbavuje mladou dvojici požehnání Božího, protože si neváží otcovské vůle a moci Jurandovy.
Nyní, čekajíc příchodu kněze Vyšoňka, přemýšlela kněžna jedině o provedení celého plánu a umínila si, nezmíniti se o tom, že se Jurand sňatku tomu příčil.
Když otec Vyšoněk vešel do komnaty, začala mu kněžna s velkým nadšením o úmyslu Zbyškově vypravovati.
Ale sotva kněz uslyšel, oč se jedná, požehnal se u velikém překvapení a řekl:
„Ve jménu Otce i Syna i Ducha! Jak bych to mohl učiniti? Vždyť nyní je přece advent.“
„Pro Boha, to je pravda!“ zvolala kněžna.
Chvíli všichni mlčeli, jen ztrápené tváře ukazovaly, jakou ranou pro všecky byla slova otce Vyšoňka.
Ten pak za chvíli řekl:
„Kdybych měl dispens od biskupa, pak bych se nepříčil, protože je mi vás líto… a ježto milostivá paní svoluje a také za souhlas našeho knížete pána ručí. — Nuže — vždyť oni jsou otcem i matkou celého Mazovska. Ale bez biskupské dispense nemohu. Věru, kdyby tak zde byl mezi námi kníže biskup, Jakub z Kurdvanova, ten snad by dispense[1] neodřekl.“
„Biskup Jakub z Kurdvanova!“ vzkřikla kněžna. „Ó rány rány! Vždyť ten měl přijeti do Těchanova a setkati se tam s knížetem, mým manželem!… Otče Vyšoňku, napište naším jménem prosbu o dispens pro naši milovanou dvořanku a pro jinocha, který nám život zachránil! Biskup Jakub z Kurdvanova miluje velice knížete a mně dispens neodřekne.“
„Stane se tedy podle vůle vaší, milostivá paní… ale dojde-li jen dispens v čas? Děvče má přece jeti zítra ráno k chorému otci?“ řekl kněz Vyšoněk.
„Musí jeti ráno, a dispens zde do té doby může být… slunce posud nezapadlo… dám osedlati koně… Což Těchanov je na konci světa? Pět mil cesty, k půlnoci zde může býti posel zpět.“
„Je ale nutno, utajiti to před dvorem, aby nebylo pohoršení, že jsou v adventě oddavky,“ dodal kněz Vyšoněk.
„Pište jen rychle, otče Vyšoňku!“ prosila kněžna.
„Podle vašeho rozkazu, milostivá paní… list bude hned napsán,“ řekl kněz Vyšoněk odcházeje.
Po těch slovech ovládla veliká radosť srdce Danušino i Zbyškovo, který si zase na loži sedl. Kněžna i Danuše si sedly k jeho loži a všichni počali se raditi, jak by tu věc co nejlépe provedli. Umínili si tedy, že zachovají vše v tajnosti, aby ani živá duše ve dvorci o tom nezvěděla. Ujednali také, že Jurandovi ničeho nesdělí, pokud mu sama kněžna v Těchanově všecko neoznámí. Pak měl hned kněz Vyšoněk napsati Jurandovi list, aby ihned do Těchanova přijel. Konečně se usnesli, aby se Zbyšek i Danuše vyzpovídali, oddavky pak se odbudou v noci, až se všichni ke spánku uloží.
Po odchodu žen dal Zbyško zavolati Čecha a řekl mu:
„Přistoupím dnes ke zpovědi a ke stolu Páně, oblec mne proto co nejnádherněji, jako bych měl jíti do královských pokojů.
Hlava se trochu zalekl a jal se mu hleděti do tváře, ale Zbyško pochopiv to, řekl:
„Neboj se, lidé se nezpovídají jen na smrt. Nyní se rychle blíží svátky, na které odjede otec Vyšoněk s kněžnou do Těchanova a nejbližší kněz odtud je v Přasnyši.“
„A vaše milost nepojede?“ tázal se sluha.
„Uzdravím-li se, pojedu, ale to je v rukou Božích.“
Čech se upokojil a odskočiv do zásobáren, přinesl onen bílý, zlatem zdobený šat od frýzských rytířů, který obyčejně jen při velkých slavnostech oblékal, a také pěkný koberec ku přikrytí nohou a lože. Potom jej pomocí obou Turků přenesl, umyl, učesal mu dlouhé vlasy, které ovázal šarlatovou páskou, takto oblečeného opřel o červené podušky a maje z vlastního díla radost, řekl:
„Jen kdybyste si mohl zavýsknout, mohl byste třeba svatbu slaviti!“
„Ta by se musela obejíti bez výskání,“ odpověděl s úsměvem Zbyško.
Zatím kněžna strojila v komnatě k oddavkám Danuši. Služky, jimž bylo řečeno, že dívka také půjde ke zpovědi, vytáhly ze skříně bílý šat, ale hůře bylo s ozdobou hlavy. Při té myšlence opanoval kněžnu jakýsi divný smutek, takže počala naříkati:
„Kde já pro tebe, siroto,“ řekla, „routový věneček v takovém lese najdu? Není zde ani kvítka, ani žádného lístečku, snad jen mechy pod sněhem se zelenají.“
A Danuše, stojíc s rozpuštěnými vlasy, také měla starost, protože se jí jednalo o věneček. Ale za chvíli ukázala na věnce z barvínku, jimiž byly zdi ozdobeny, a řekla:
„Třeba z tohoto uvijeme věneček, protože nic jiného nenajdeme. A Zbyško si mne i v takovém věnečku vezme.“
Kněžna k tomu z počátku nechtěla svoliti, bojíc se zlého znamení, ale ve dvoře žádných květin nebylo, zůstalo tedy při barvínku.
Kolem půlnoci se ozval dupot koní před dvorem, a za chvíli přišel kněz Vyšoněk se svitkem pergamenu s pečeťmi v ruce a oznámil kněžně, že kníže biskup, Jakub z Kurdvanova, poslal dispens, sňatek může tedy býti neprodleně vykonán.
Napřed se ale oba snoubenci vyzpovídali, což dosti dlouho trvalo.
Ve dvoře zatím nastalo hluboké ticho. Služebnictvo šlo hned po večeři na rozkaz kněžnin spat.
Poslové Jurandovi si ulehli částečně v čeledníku, částečně také v stájí u koní. Brzy také uhasly ohně v komnatách pro služebnictvo určených. Jedině okna kněze Vyšoňka a Zbyška zářila do tmy, vrhajíce červené světlo na sníh nádvoří pokrývající. Kolem jedné hodiny půlnoční vzala kněžna Danuši za ruku a odvedla ji do komnaty Zbyškovy, kde na ně již otec Vyšoněk s tělem Páně čekal. V komnatě hořel velký oheň v krbu, a při jeho hojném, ale plápolavém světle spatřil Zbyšek Danuši, bledou trochu od nevyspání, bílou, s barvínkovým vínkem na skráni, oblečenou v nádherný až na zem splývající šat. Víčka měla pohnutím přivřená, ručky spuštěné podél sukně — a připomínala tak malby na oknech kostelních, že se Zbyška při pohledu na ni zmocnil údiv. Pomyslil si, že si nemá vzíti za ženu pozemskou dívku, nýbrž nějakou nebeskou dušičku. A ještě více na to pomyslil teprv, až poklekla se sepiatýma rukama ku přijímání a sklonivši hlavu na zad, oči úplně zavřela. Zdálo se mu v té chvíli, že zemřela, a bodlo jej u srdce. Ale netrvalo to dlouho, neboť zaslechnuv hlas kněze „Ecce Agnus Dei“[2] sám se vzpamatoval a mysl jeho zalétla úplně k Bohu. V komnatě bylo nyní jen slyšeti slavnostní hlas kněze Vyšoňka: — „Domine, non sum dignus“[3] — a hned na to sršení jisker v krbu a jakési zuřivé, žalostné skučení větru.
Zbyško i Danuše se ještě chvíli tiše modlili, kněz pak zase vzal kalich a odnesl jej do dvorské kaple. Za chvíli se vrátil, ne však sám, nýbrž s panem de Lorche a vida údiv na tvářích přítomných, řekl:
„Myslil jsem si, že bude lépe, když budou při sňatku dva svědkové, a proto vedu tohoto rytíře, který mi na svou rytířskou čest i na svaté ostatky odpřisáhl, že tajemství, pokud bude nutno, zachová.“
A pan de Lorche poklekl nejdříve před kněžnou, pak před Danuší, potom zase vstal a stál mlčky, oblečen v slavnostním odění, na němž si pohrával rudý odlesk ohně v krbu planoucího.
Kněz přivedl Danuši k loži Zbyškovu a vloživ jim štolu na ruce, vykonával obvyklý obřad. Kněžně se řinuly slzy po líci, ale ve své ubohé, polo pohanské duši necítila nepokoje nad tím, že ponouká nyní ke zlému dvě krásné děti, které nyní opakovaly slova přísahy: „beru si tě…“, a tichá jejich slova doprovázelo zase žalostné skučení větru v krbu. Po skončeném obřadě padla Danuše k nohám kněžny, která oběma požehnala, a když je konečně v ochranu mocí nebeských odevzdala, řekla:
„Radujte se nyní, neboť ona je již tvoje a ty její.“
Zbyšek objal zdravou svou rukou Danuši, ona pak mu ovinula své ručky kolem šíje.
„Nyní, kdy mi tě Pán Bůh dal, již nikdo mi tě nevyrve,“ zvolal jinoch, „ale líto je mi, že odjíždíš, jahůdko má nejmilejší!“
„Přijedeme s tatíčkem do Těchanova,“ odpověděla Danuše.
„Jen abys neonemocněla nebo něco jiného… Bůh tě chraň každé těžké nemoci… Do Spychova jeti musíš, to vím…! Děkujme Bohu nejvyššímu a milostivé paní, že již jsi mou, protože je po sňatku — a to již žádná lidská moc zrušiti nemůže.“
Ježto se ale sňatek odbyl v noci a tajemně, zachvátil jakýsi divný smutek nejen Zbyška, nýbrž také všecky ostatní. Marně kněžna přinesla vína, to také zasmušilé tváře nevyjasnilo.
Čím více noční hodiny prchaly, tím častěji se rozmluva přetrhávala, až konečně kněžna řekla:
„Milý Ježíši! Má-li býti po svatbě tak… to bychom raději mohli jíti spát. Ale, máme-li bdíti do rána, zahraj, kvítečku, ještě naposledy, před odjezdem na loutně, mně a Zbyškovi.“
Danuše, která byla velice ospalá a unavena, byla by ráda něčím osvěžila. Skočila tedy pro loutnu a vrátila se za chvilku s ní, sedla si u lože Zbyškova:
„Co mám hrát?“ tázala se.
„Co?“ řekla kněžna, „nu co jiného, než onu píseň, kterou jsi zpívala v Tyňci, jak tě Zbyško po prvé spatřil!“
„Ach, pamatuji, a do smrti nezapomenu,“ zvolal Zbyško.
Danuše jala se probírati ve strunách, potom, pozvednuvši hlavu jako obyčejně do výše, zazpívala:
Kdybych křídla bílá
jak husička měla,
za tebou bych, Jašku,
do Slezska letěla.
Náhle jí ale hlas selhal, ústa se zachvěla a rozplakala se usedavě, právě jako tehdy, když tu píseň v královském vězení Zbyškovi naposled zpívala.
„Danuško! Co je ti, Danuško!“ tázal se Zbyško.
„Proč pláčeš? Jaká je to svatba!“ zvolala kněžna. „Proč?“
„Nevím,“ odpověděla lkajíc Danuška, „tak je mi smutno…! Tak je mi líto Zbyška, i vás, paní…!“
Všichni ji hleděli těšiti a domlouvali jí, ale přece všecka srdce byla zarmoucena, a v tom zármutku a stísněnosti jim prchaly noční hodiny.
Konečně povstal na nádvoří takový hluk, že se všichni vzchopili. Kněžna, vyskočivši s lávky, řekla:
„Ach pro Boha! Již napájejí koně!“
A kněz Vyšoněk pohlédl do okna, v jehož skelných tabulkách se již ukazovalo šero, a řekl:
„Noc již se jasní a den nastává.“
Ave Maria, gratia plena…[4]
Pak odešel z komnaty a vrátiv se po chvíli řekl:
„Již svítá, ačkoliv den bude tmavý. Jurandovi lidé již napájejí koně. Máš již čas k odjezdu, chudinko!“
Po těch slovech kněžna i Danuše se daly do pláče a obě se Zbyškem začaly naříkati, právě jako naříkají prostí lidé, když se mají rozloučiti. Totiž bylo v tom nářku něco obřadného a zároveň něco jako polo štkaní a polo zpěv.
Zatím se úplně rozednilo. Kněžna musila rozplakanou Danuši od Zbyška odtrhnouti. Ve dvorci se vzbudili lidé a všichni se ubírali za obvyklým svým povoláním.
Když ženy odešly, objevil se v komnatě sluha Zbyškův Hlava, aby se poptal po zdraví a jaké má pro něho rozkazy.
„Přitáhni mi lože k oknu,“ řekl mu rytíř.
Čech přistrčil lože k oknu, ale divil se, když mu Zbyško kázal je otevřít. Uposlechl však přece rozkazu, ale zakryl svého pána vlastním kožichem, protože na dvoře bylo zima a pošmurno a hojně padal měkký sníh.
Zbyško pohlížel ven: na nádvoří byly sáně, kolem nichž seděli na ojíněných a páru z nozder vydychujících koních lidé Jurandovi. Všichni byli ozbrojeni, někteří měli také pancíře přes kožichy, v nichž se bledé a zasmušilé světlo denní odráželo. Les byl úplně sněhem zavátý, plotů a kolejí nebylo ani viděti…
Danuše ještě vběhla do komnaty Zbyškovy, celá již zabalená do liščího kožichu. Slzám a nářku nebylo konce, ale konečně se přece museli rozloučiti. Zbyško se pozvedl, pokud mohl, opřel hlavu o okno a hleděl ven. Skrze padající vločky sněhové jako skrze nějakou záclonu viděl, jak Danuše sedala do saní, jak ji kněžna dlouho držela v náručí, jak ji líbaly dvořanky i jak ji kněz Vyšoněk žehnal svatým křížem na cestu. Obrátila se ještě před samým odjezdem k němu a vztáhla ruce:
„Buď s Bohem, Zbyšku!“
„Bůh dej, abych tě v Těchanově spatřil!“
Ale sníh padal tak hustě, jako by chtěl všecko ohlušiti a všecko zasypat, poslední jejich slova zněla již proto tak tlumeně, že se oběma zdálo, jako by na sebe volali z daleka.