Křižáci/VII.
| Křižáci Henryk Sienkiewicz | ||
| VI. | VII. | VIII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VII. |
| Autor: | Henryk Sienkiewicz |
| Původní titulek: | Krzyżacy |
| Zdroj: | SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 167–169. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Augustin Spáčil |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Nyní, když křižáčtí hosté odjeli, obrátila se kněžna na svého chotě s prosbou, aby odměnou za to, že Zbyško na lovu svou zmužilostí ji i Danuši zachránil, jej pasoval na rytíře hned, jakmile mu Bůh zdraví vrátí.
„Zajisté,“ odpověděl kníže, „jsme mu velkým díkem zavázáni a, ačkoliv mu kyne nejkrásnější odměna v Danuši samé, přece bych mu rád udělil, čím jsem mu povinnován, ještě dříve, než odjedu do Těchanova.“
„Ó, můj choti,“ zvolala kněžna, „jeho nejkýženějším přáním jsou ostruhy a pás. Taková radost by jej jistě spíše než všecky lektvary uzdravila.“
„Nuže, milá ženo,“ řekl laskavě kníže, „vždyť si toho již dávno zasloužil! Jakmile se uzdraví, postaráme se, aby se v Těchanově všecko podle starého zvyku odbylo. Ať mu jen Danuše pás i ostruhy hned přinese, náhlá radost je lékem nejlepším.“
Kněžna uslyševši to, objala knížete před dvořany, zlíbala mu ruce a poručila na místě jednomu z dvořanů, aby Danuši hned zavolal.
Za chvilku se objevila ve dveřích postranní komory Danuše s očima od bdění zrudlýma. V ruce měla velikou mísu kaše, kterou kněz Vyšoněk pohmožděné Zbyškovy údy obkládal a kterou jí stará služka právě odevzdala.
„Pojď jen ke mně, siroto!“ řekl kníže Januš. „Postav mísu a pojď!“
A když se přiblížila s patrnou nesmělostí, protože před knížetem cítila vždycky jakýsi ostych, přivinul ji laskavě k sobě a hladě jí tváře, řekl:
„Nuže, přišla na tebe bída, dítě, co?“
„Ano!“ odpověděla Danuše.
A majíc v srdci zármutek a slzy pohotově, dala se hned do pláče, ale jen tiše, aby knížete neurazila.
Ten se zase otázal:
„Proč pláčeš?“
„Protože je Zbyško nemocen,“ odpověděla, tisknouc ruce k očím.
„Neboj se, nic mu nebude. Pravda, otče Vyšoňku?“
„Hoj! Blíže má s vůlí Boží ke svatbě než k rakvi,“ odpověděl dobrý kněz Vyšoněk.
A kníže řekl:
„Počkej! Prozatím ti dám pro něho lék, který mu uleví, nebo jej úplně pozdraví.“
„Poslali již Křižáci balzám?“ zvolala živě Danuše.
„Tím, co Křižáci pošlou, lépe psa namaž, ne rytíře, kterého miluješ. Ale já ti dám něco jiného.“
Pak se obrátil ke dvořanům a řekl:
„Jděte mi některý do komory pro pás a ostruhy!“
Za chvilku, když mu je přinesli, řekl Danuši:
„Vezmi je, dones Zbyškovi, a řekni, že je od nynějška pasován. Jestli zemře, vstoupí jako miles cinctus[1] před soudnou stolici Páně, a jestli nezemře, pak ostatní v Těchanově nebo ve Varšavě dokončím.“
Danuše napřed objala kolena knížete, pak, chytivši rytířské odznaky, kvapila do světnice, v níž Zbyško ležel.
Kněžna, nechtějíc přijíti o radostnou podívanou na jejich radost, šla za ní.
Zbyško byl těžce nemocen, ale spatřiv Danuši, obrátil k ní bolestí pobledlou tvář a otázal se:
„Čech se již vrátil, jahůdko?“
„Ach, což pak Čech!“ odpověděla dívka, „to ti lepší novinu přináším. Kníže tě pasoval na rytíře a tohle ti po mně posílá!“
A položila před něho pás i zlaté ostruhy.
Zbyškovi zahořely radostí a překvapením bledé tváře, pohlédl na Danuši, pak na odznaky a pak přivřev oči, neustále opakoval:
„Jak mne mohl na rytíře pasovati?“
A když v tom okamžiku vešla kněžna, pozvedl se trochu na rukou, začal jí děkovati a prositi za odpuštění, že jí nemůže padnouti k nohoum, protože hned uhodl, že jej jedině jejím přičiněním takové štěstí potkalo. Ale ona mu kázala ležeti klidné a pomohla zase Danuši uložiti jeho hlavu do podušek.
Zatím také přišel kníže a s ním kněz Vyšoněk i několik dvořanů. Kníže Januš dal z daleka znamení, aby se Zbyško nehýbal a potom, šedna si u lože, řekl:
„Víte! Nemá to býti lidem divno, že smělé a vzácné činy odměny docházejí. Neboť kdyby měla ctnost zůstati bez odměny, pak by také lidské nepravosti chodily beztrestně po světě. A proto, že jsi života nešetřil a se ztrátou zdraví od velikého neštěstí nás uchránil, proto ti dovolujeme pásem rytířským se opásati a ve cti i slávě odtud odejít.“
„Milostivý pane,“ odpověděl Zbyško, „já bych ani desíti životů nelitoval.“ Ale více již pohnutím mluviti nemohl, a kněžna mu také položila ruce na ústa, protože kněz Vyšoněk mu nedovolil mluviti.
Kníže pak pokračoval:
„Myslím též, že povinnosti rytířské znáš a že budeš hoden ozdob, které nositi máš. Spasiteli našemu, jak se sluší, máš sloužiti a s vládcem pekelným bojovati. Pomazanému Pánu zemskému máš býti věren, nespravedlivé válce se vyhýbati a utiskované nevinnosti se zastávati, v čemž ti pomáhej Bůh i svatá jeho Muka.“
„Amen,“ řekl kněz Vyšoněk.
Kníže pak požehnal Zbyškovi a na odchodu dodal:
„Až se uzdravíš, jeď přímo do Těchanova, kam také Juranda přivedu.“
- ↑ Pravý rytíř.