Jehan Rictus/Máminy moldánky

Jehan Rictus
Pouťové boudy	Máminy moldánky	Ukolébavka pro smolaře

Údaje o textu
Titulek:	Máminy moldánky
Autor:	Jehan Rictus
Původní titulek:	Jasante de la Vieille
Zdroj:	Jehan Rictus. Praha : Rudolf Škeřík, 1929. s. 23–32. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jindřich Hořejší
Licence překlad:	PD old 70

„Nezabiješ!“

Vítám tě… to sem já,… tvoje máma.
Stojím tu u tebe… na hřbitově.
(Dnes je to rok… rok za horama,
co si vzal… takovej hroznej konec.)

Jeníčku?
            Chlapečku, posloucháš mně?
Rozumíš tvojí starý mámě,
tvý „bábině“, jak si řikal dycky?

Tvá „bábina“ přišla dneska až sem.
Prší, je bláto, je soudnej den.
Jvry^[1] sou daleko… takovej lán!

Řekli mi pravdu? Je to tady?
Je to to „Vězencký voddělení“?
Božíčku, to je k usoužení.
Tady ty ležíš… je to lický?

Kdepak si? Pověz, nevím si rady.
Kampak tě dali? Na kerou stranu?
Je to tu zdupaný, holý jak dlaň:
žádnej hrob, dyby jen kouska kříže,
ničehož nic, kde máš tvou jámu…

Nemáš tu ani svý křestní meno,
kouteček, kde bysi vodpočíval!
Tohle že bylo ti usouzeno!

(Neřikám… snad si to zasluhoval,
ale tak… je to moc na starou mámu,
je to přec jenom veliká tíže!)

Jendo, to musím ti povědít,
co si… pryč, ani na minutku
vod černejch myšlenek nemám klid,
srce mi puká vod zármutku.

Kdepak, to nejsem už dávno já.
Sem šedivá, schrbená, užraná
skrz lickou hanbu a skrz trápení.
(Sám bysi řek: „To vona nejni,
vypadá přes vosumdesát let!“)

Taky jsem měla velikej fret…
(To víš, co lidi hned nevomastěj!)
Prasklo to hned, že já sem tvá máma.
Za halíř práce neslo sehnat.
Každej se křižoval… „pámbu s náma!“
Musela sem se přestěhovat.

Teďka zas, co mám ten novej byt,
sama se divim, jak můžu žít.
Chodím jak hotový motovidlo.
Rači se vyhybám lickejm řečím.
Myslím jen na tebe. Pořád brečim.
Pláču i v práci, dyž vařím jídlo.

Začne to ráno, jak vstane den.
Vidím tě… řikám ti: „Jen se dívej…!“
jako dyž bejval si eště živej.

Nejím… a pro žal nezavřu voči.
Zdřimnu si, znova to na mně skočí,
hned se mi vo tobě zdává sen.

Na dnešek zrovna ta hrozná noc.
Z hlavy krev crčí ti potůčkama,
držíš jí v rukách. — „Mami!“ — A máma
ti nemůže přijít na pomoc.
Vidíš mně, vidíš mně, chuděru,
strkám ti jenom svou zástěru.
— — — — — — — — — — — — — — —

Jeníčku, tenkrát, dyž byl si malej,
kdo to moh vědět, viď, kdo by byl řek,
tady že budeš ty pochovanej,
že nenajdu ani tvůj hrobeček.
Byl si tak hodnej, dyž si byl malej!

Vidím teď všecko, co bylo s náma.
Dyž si byl asi tříletý dítě,
táta nám utek a nechal mi tě,
abych tě vychovala sama.

To sme se měli tak rádi… vobá
byli sme přešťastný… zatá doba…,
i dyž nám kručíval žaludek
a v baráku bylo jak po vymření.
Ta byla nejkrásnější, ta doba…
Byl si mý jediný vyražení,
mužíček zlatej… můj amantek!

Viď, že jo, to byly lživý věci
a všecko jen pouhý výmysly,
co u soudu povídali svěci
a falešný noviny přinesly.

Nikdy můj Jeníček nebyl tak zlej,
jak lidi to vo ňom roznášej…
(To se ví, kluk — a nejni jich málo? —
před tebou nikdy nic nevobstálo,
lotr si ale nebyl žádná.)

Něžnejs byl… krásnej jak vobrázeček,
drobnej snad, ale byla to síla,
protože já sem tě vodkojila.

Cvalíks byl růžovej, na tvářinky
padaly zlatý kudrlinky,
byl si jak andílek…, beráneček…
(Eště mám vod tebe culíček,
zoubánky jako pár perliček.)

Večír, to byly mý nejhezčí chvilky,
dyž si svý nahatý tělíčko
ukládal ke spánku do postýlky,
to slaďounký, bílý masíčko!

Za celej svět bych tě nebyla dala!
Co sem se já tě jen nalíbala
vod pusy, přes bříško do prcinky.
Nejrači bych tě bejvala snědla,
ze samý lásky jak jablíčko!

Ty si byl takovej milej milán,
malinkej štrychařskej mámin tyran,
nadanej…, že až pukali zlostí.
Učení šlo ti jak na drátkách,
všecko a všecko, na co si šáh.
Byla sem vo tebe bez starosti.

(Dyž to teď povážím, v čom tu ležíš,
na dešti, v ledovej závěji,
jak by mi nožem rval srce z těla.
Takle mít zničenou naději,
zničenou jedinou svojí chloubu!)

Co sem se jenom já našila,
po leta letoucí dřela, dřela
jako ta rumařská kobyla
pro kousek jídla, lepčího bydla,
dokud ty eště budeš v tý škole.

Co jen těch nocí sem proseděla
(dušinka spala, tý bylo hej!),
šila sem u lampy v jednom kole,
až už se vysvítil petrolej.

Často jak dyž mně to vosedlá,
dlouhá noc táhla se jako věčnost.
Ruce jak cent. Šel na mně spánek.
Ale já k postýlce… Kde mám spáče?
Jakpak mu srdíčko tuhle skáče?
Eště se podivám na dechánek…

Kuráž se vrátila… co sem chtěla:
šila sem dál zas. Jak posedlá.
Ráno sem v pořádku vodváděla.

Někdy mi strachem krev v žilách stydla,
dyž si tak za noci pokašlával,
abysi nedostal znova zápal.
Vzduch tam byl zkaženej, u těch šancí,
nemoce všecky hned v jednom ranci.

Zpomínáš na ráno raníčko,
na čerstvej loupáček… kafíčko?
Jak strojila sem si svý zlatíčko?

V neděli pěkně vo vejletech,
v lakovejch botičkách, v bílejch šatech!
(Byl si tak milej, radost se dívat,
každej moh na tobě voči nechat,
co lidí jen zůstávalo stát,
aby tě viděli cupitat!)

Tenkráte, nevíš už, za tak krátko?
Kdo byl můj mazánek, poklad, spása?
Kdo byl mý sluníčko jediný?
Čípak si bejval ty Jezulátko?

Tvý máminy…, viď, tvý máminy…

Kdo ti dal, voč si hles, kdo mněl cit?
Kdopak tě hejčkal, až kazil ti mravy?
Vod kohos nebejval nikdy bit?
Kdopak se, dyž si měl zápal plic,
vod tebe nehnul, vrátil ti zdraví?

Kdo to byl, kdo to byl, nevíš nic?
Ale teď, ale teď ležíš tady
jak ta smeť, jako pes, pošlej hlady,
mršina, kerý se každej štítí,
bez kvítku, bez věnce, bez světel,
a s tebou ten nejhorši vyvrhel…

Kdopak nic nedbá a přišel sem?
Vomlouvá chyby a vodpouští ti?
Nejvěčí trest si sám vytrpěl?

Mámina, vidíš, do smrti tvá!
Tvá „bábina“, pára nad hrncem.
— — — — — — — — — — — — — — —

Mluvím a mluvím tak zbůhdarma…
Pořád se leje a bude tma.
Musím jít… mám to tak daleko k nám.
(To víš, že nerada pospíchám.)

Co to? Jak někdo by zaharašil.
Jako by někdo tu někde vzdych.
Jako by plakal a stíral slzy.

Jeníčku, to si ty? Svěř se mi…
Ty se tam trápíš, viď, pod zemí?…
Jen se mi, božíčku, nezjevuj
jako dnes v noci. Jendo můj!

(Snad bys mě takle nevystrašil?)

Jeníčku, si to ty?… dadinkej!
Musíš bejt hodnej, přídu zas brzy…
Zamouři vočíčka… hajinkej.
Jako si spinkával na postýlce.
Nevíš už? I ty víš! V tý tvý klícce!

Neplakej… tiše… bacali by tě!
Zamouři vočíčka, dadinkej,
holátko holý… nešťastný dítě…

drobečku malá… můj malinkej…

---

1. Pohřebiště popravených.