Japonské pohádky/Čarovný vodopád
| Japonské pohádky Adolf Wenig | ||
| O japonských pohádkách | Čarovný vodopád | Šippeitaro |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Čarovný vodopád |
| Autor: | trad. |
| Krátký popis: | pohádka |
| Zdroj: | Soubor:WENIG, Adolf - Japonské pohádky.djvu, s. 8–13 |
| Vydáno: | Pacov: Přemysl Plaček, 1917 |
| Licence: |  PD traditional |
| Překlad: | Adolf Wenig |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Byl kdysi mladý drvoštěp, s otcem a s matkou v hlubokém hvozdě přebýval, v pusté krajině. Po celý den v lese drva kácel, prací se trmácel, aby jen živ byl a staré rodiče uživil. Ale živobytí bylo těžké, špatné výdělky, a tak byl syn smutný, že domů málo peněz nosí. Pro sebe mnoho nepotřeboval, i matku snadno uspokojil, ale otec byl mrzutý, že v nedostatku žijí. Že stále jen rýže a rýže jejich pokrmem, nebylo starému po chuti. Ani slabý čaj, kterým rýži zapíjeli, mu nebyl vhod, což teprve když přišly špatné časy a místo čaje jen horká voda byla.
»Kdybych jen někdy trochu saké[1] dostal,« říkával starý drvoštěp, »jak by mne potěšilo, jak by mne zahřálo!«
A při takové vzpomínce rozčilil se zpravidla stařec, synovi malé výdělky vytýkal, jež sotva stačily na nejskrovnější živobytí, natož aby bylo na saké.
Oh, když já býval mlád,« mručíval starý, »bylo peněz dost, na číšku saké vždycky stačívalo, i přátele jsem mohl pohostit.«
Synovi takové řeči byly proti mysli. Říkával matce: »Jaká tu pomoc? Od slunce východu až do noci se namáhám, abych živobytí sehnal, a ještě to otci vhod není. Rád bych mu saké dopřál, stár je a slabý, osvěžilo by ho. Ale kde vzít na ně?«
Těmito myšlenkami zanášel se také kdysi z rána, když na pasece u lesní rokle pracoval. A jak tak přestal sekerou se ohánět, aby na chvíli odpočinul od práce, najednou nedaleko slyší hukot vody.
»Co to?« myslí si udiven. »Voda tam někde se skály padá. Jak často jsem tu praco- val, ale o bystřině nevím, která by tu na blízku byla.«
Zasekl sekyru do kmene a spěchal tam, odkud šumot vody zazníval. Prodíral se křovím, voda stále hlučněji hrčela, až najednou stál mladý drvoštěp před skalou, s níž malý vodopád hlučně vrhal se do rokle. Byl tak čistý pramen, že se drvoštěp nemohl zdržeti a nastavil dlaně, aby se z jasného zdroje napil.
Ale nastojte! nebyla to voda! Mladý muž seznal, že pije výborné saké!
Radost jeho byla nesmírná, hned na otce vzpomněl, na jeho žádost. Došel pro tykvovou lahvici, ve které si vodu nosíval do lesa, z pramene lahvici naplnil, a rychle bral se domů. Tam překvapil otce svým nálezem, rozveselil jej nad míru. Stařec nalévaje si z lahvice číšku za číškou, stále víc a více se rozjařoval. K večeru vyskytl se tu i soused kterýsi, jenž na cestě lesem zašel až k chýši drvoštěpově; i ten dostal číšku saké, chutě pil a velebil dobrotu nápoje. Když potom soused vyprávěl to známým svým drvoštěpům, i ti zašli k lesní chaloupce, vyslechli podivnou příhodu o saké, ale pít už nedostali; jen k prázdné lahvici mohli přičichnouti, aby uvěřili, že tam vskutku bylo saké.
Na druhý den vybral se mladý drvoštěp časněji než jindy z domu, vzal i větší tykvici, aby mohl otci zase přinésti saké. Ale když se blížil lesní rokli, hle, před sebou spatřil několik sousedů, kteří všichni mířili k rokli. Ten měl v ruce veliký džbán, onen nesl objemný hrnec, jiný dokonce dřevěný kbelík všichni chtěli si nabrati výborného saké ze zázračného pramene.
Každý z nich tajně se přichystal k té výpravě a byl udiven, když se tam i s jinými sešel. A tak jich stál zástup kolem zázračného vodopádu, všichni byli zaraženi neočekávanou setkanou, nikdo z nich neodvažoval se před druhými nabrati z pramene. Konečně jeden z nich přerušil trapné ticho hlasitým smíchem a za okamžik smáli se všichni, až se lesem rozléhalo.
»Tak jsme si všichni vyšli za stejným cílem,« promluvil nejsmělejší z nich. »Nač ostychu druh před druhem? Naberme si po libosti a okusme také dobrého a laciného saké!«
Řekl, natáhl ruku se džbánkem k vodopádu a v okamžiku byl džbánek plný. Muž donesl ho ke rtům, nahnul k důkladnému douškou, ale sotva že si rty ovlažil, odsadil honem nádobu od úst.
»Co to?« povídá, »to přec není saké? Ať mi ruka zdřevění, není-li tohle praobyčejná voda!«
A všichni, kteří chvatně po něm okusili nápoje, poznávali, že to pouhá voda.
»Tak tedy je tomu?« rozhořčoval se první muž, »blázny si z nás ztropil ten mladý ničema! Vymyslil si celou věc, aby nás za nos vyvedl? Kde je? Chytněm ho a potopme do pramene, ať zví, jak chutná tohle saké!«
Ale mladý drvoštěp, jenž z úkrytu pozoroval shromáždění u vodopádu a velmi se divil té příhodě, neměl chuti ukázat se rozlícenému zástupu a skryl se v houští.
A tak nezbývalo žádostivým drvoštěpům než odejít od vodopádu s nepořízenou.
Když se všichni vzdálili, vylezl mladý drvoštěp z houští a přiblížil se k vodopádu. Zarmoucen pozoroval jasný pramen, kterak vrhá se se skaliny a naslouchal jeho zurčení. Litoval, že už kouzlo pominulo, že už nebude moci donésti otci výborného saké.
Jen mimoděk vztáhl dlaň k vodopádu a přiblížil zachycený mok k ústům, jakoby se chtěl přesvědčiti, je-li vskutku už zázračný nápoj proň ztracen. Ale nastojte! Bylo to opět výborné saké, jehož okusil z dlaně. Nabral tedy znovu do lahvice a donesl zase nápoje domů otci.
Takový byl tedy div vodopádu v lesní rokli: Pro hodného syna dával výborné saké, ostatní čerpali z něho pouhou čistou vodu.
O čarovném vodopádu zvěděl také císař: vzkázal pro mladého drvoštěpa a odměnil synovskou jeho lásku. Aby pak poctil hodného syna, pro něhož způsoben byl takový zázrak, kázal pojmenovati podle něho také rok, v němž se ta věc přihodila, na připamatování dětem, aby ctili rodiče své a hleděli jim na světě působiti jen radost.
- ↑ Japonské víno z rýže připravované.