Jan Kalvent, klempíř

Údaje o textu
Titulek:	Jan Kalvent, klempíř
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	NERUDA, Jan. Sebrané spisy. Díl XII. Básnické spisy. Praha : F. Topič, 1898. s. 413–415. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Je smutno zase v Čechách. Dusný mrak nás tíží,
kam oko pohlédne, pych se zlobou se páří,
krok za krokem se zpupný Němec s Čechem sváří,
a horší doba ještě blíž a blíž se plíží.
Dřív také nebývalo v Čechách blahé shody,
však Čecha urazit se musil Němec stříci —
než o tom nedobře se mluví na ulici:
    já myslím, abychom šli do hospody!

Pij, bratře! Byl jsi také v Chebu na své cestě?
Nu vidíš! Jméno Kalvent, po tak mnohém věku,
tam v živé paměti a v hojném lidu vděku,
Jan Kalvent, klempíř Čech a v praněmeckém městě!
Jen vyslov jméno to a hned jsou kolem hody;
na každé tváři zablyskne se úsměv hravý,
prst zdvihá se, ret špulí se a chvatně praví:
    „Já myslím, abychom šli do hospody!“

Zle bylo v Chebu kdysi. Vodní strže, žáry
vše vůkol hubily a přední města páni
se sešli na radnici, každý by své zdání
zde pronesl, jak nalézt vhodné k tomu káry.
Den celý seděli a přec jen bez dohody;
tu povstal Kalvent: „Slyšte mého také hlasu —
hřích smrtelný tak mařit předrahého času,
    já myslím, abychom šli do hospody!“

Smích, tleskání a již se všichni hrnou k „Hradu“.
Tam od stvoření světa dobrý nápoj býval,
vždyť vypravují, pilně z konve že tam píval
sám proslavený ten náš Jiřík z Poděbradů.
„Sem, hospodo, té Tvojí ochmelené vody!“
a pili, zpívali a „bratříčků“ se zvali,
Jan Kalvent žil, vždy zase v sboru pozařvali.
    „Já myslím, abychom šli do hospody!“

Takž byli vesele až k ránu pohromadě.
Pak vyšli. — „To je mi teď divně!“ — „A mně taky!“
„Mně třesou ruce se.“ — „Mně zkalily se zraky.“ —
„Mně huba drkotá v tom náhlém ranním chladě!“ —
„A kdo tím vinen?“ — „Z Kalventa ty škody!
On radil nám sem jít, ať teď zas dále radí!“
A Kalvent s úsměvem si dlouhou bradu hladí:
    „Já myslím, abychom šli do hospody!“

A vskutku zpět se hrnou, znova pijí! — Doma
však zatím zle! Noc nekonečná, beze spaní,
a sotva den se rozbřesk’, v houf se hrnou paní
se zrakem uslzeným, chvějícíma rtoma.
„Kde jsou?“ — „Já nevím!“ — „Kdož zná všecky mužské svody!“
„Jsou ještě v radě?“ — „Odnikud ach ani slova!“
A teď tu přichází též žínka Kalventova —:
    „Já myslím, abychom šly do hospody!“

Ten jásot, výskot — městem se to ozývalo!
„Pojď, ženo!“ — „Zlato!“ každý zve si žínku svoji. —
„Sem pro mou holubici honem konev dvojí!“ —
tak blaho v Chebu dosud nikdy nebývalo!
Hle, mužský baret vedle čepce z alamody —
blaženost v tvářích, jiskru ve každičkém oku
a v hrdlech píseň, pak zas zavýsknutou sloku:
    „Já myslím, abychom šli do hospody!“

Dej nalít, bratře! — Moudrý v dějinách se učí.
Kde pravý muž, se říká, je též pravá brada,
a často pomohla již krátká, včasná rada
přes všechnu svízel, jež nás třeba k smrti mučí.
Teď v Čechách našich krásných zas se sváří rody —
ach, kéž by náhle povstal muž, muž k zulíbání,
a pěstí bouchnul, hromem houknul: „Slyšte, páni —
    já myslím, abychom šli do hospody!“