Jan Cimbura/Třetí část/II

Údaje o textu
Titulek: II.
Autor: Jindřich Šimon Baar
Zdroj: BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 319 – 328.
Licence: PD old 70

„Co to zvoní? To že putimský zvon?“ zastavil se na návsi Cimbura, zdvihl hlavu a poslouchal, zdálo se mu, že je puklý, nakřáplý, a chvílemi zas, že zní dutě, jako by z pouhého železa byl… To se vracel od Piksů ze statku. — Před svítáním tam běžel, náruč vřesu nesl, aby vřesem Běláčka znovu vydrbal, ale přišel, když už sousedé skládali pod kůlnou hromádku vápna, vypláceli vápeníkovi peníze a Janův čeledín zapřahal koně-licháka, aby prázdný vůz s vápeníkem dopravil do Čachrova.

„Do tří dnů tě čekám nazpět, cestu zpáteční si pamatuj, kůň dobře nese, zpět pojedeš na něm,“ promluvil hospodář a vůz se rozhrčel.

Cimbura v přítmí se přikrčil, beze slova vytratil se zpět na náves a zamířil k domovu.

„Tak už je po něm,“ řekl mu vnitřní hlas, „už ho jistě zakopali a jistě do sadu pod panenskou jabloň.“ Duše mu celá zesmutněla, takže ani zvon, vyzvánějící ranní klekání, nepoznával, ani ptáků v korunách stromů švitořících si nevšímal, ani volám drůbeže, kohoutí zpěv, husí štěbety a kachní křik neslyšel a nevnímal. „Hrách, hrách, hrách,“ volal káčer, ale volal marně, marně holubi vylétali z budníků, nic, pranicoucí nic neviděl Cimbura. — Jakousi setrvačností veden, víc po paměti nakrmil, vyčesal a napojil dobytek — a šel snídat.

„Copak že nemluvíš?“ optala se ho tiše Marjánka.

„Není mi do řeči — však se dozvíš,“ odbýval ji muž — udělal kříž a s kosou na rameni odešel na pole Ne na dva, ale na tři kroky široké řady sekal Cimbura, sekal, ale na práci nemyslil — u Běláčka dlely všecky jeho myšlenky. Vzpomínal si na něho, viděl ho jako hřibátko neohrabané klátit se dvorem, běhat jako pejsek za dětmi, ke škole chodit, na pastvě se prohánět.

I jeho život při tom mu na povrch duše ve vzpomínkách vyplynul jako olej nad vodu. Jeho dvojčata malá — Vašík s Martínkem batolí se Piksovic dvorem; Jan s Frantíkem a Verunkou honí se sadem — koník s nimi. Do chomoutu musil a tahat jako šroub se naučil. Hrdinný, nelekavý a nebojácný kůň se z něho stal. Do ohně šel, do hořícího lesa stejné jako do vody se vrhl. Potom mu ho vzali na vojnu a dali pod sedlo. To byla jistě nejsmutnější doba Běláčkova, i jméno mu vzali, a práci zbytečnou konal, ale i tu konal čestně a slavně, on, selský kůň, jenž měl zůstat u vozu a pluhu.

Stalo se jinak a nikdo za to nemohl. Jako trest nadešla Běláčkovi doba ponížení, jako žebrák potuloval se světem s vápeníkem, každý den viděl jinou ves a stál na jiném stání. I nouzi poznal, hladu se jistě chudák natrpěl, obroku zřídka okusil, sotva senem, nejčastěji holou slámou ho krmili a bič ucítil. Svědčily o tom krví nalité pruhy na jeho zadku—a to bylo Cimburovi nejvíc líto. Proto na vápeníka zanevřel — slovem se s ním nerozloučil — na Běláčka se nepoptal. Ale štěstí Běláčka neopustilo. Umřít domů přijel a to Cimburu těší.

Výš po obloze kráčí slunce. Žhavé jeho paprsky bodají jako střely.

„Zatracená selská práce,“ ozvalo se za Cimburou. V půli seku klesly Cimburovi ruce. Nedosekl, ale obrátil se na Paroubka. Poznal ho po hlase. — Paroubek člověk-lenoch, který chodíval do Vídně na práci, buď na stavby podávat zedníkům anebo do cihelen. Letos na jaře stonal a promeškal „saisonu“ — protloukal se tedy u sedláků a na žně přijednal ho Cimbura. — Na něho přísné oči upřel sedlák.

Viděl, jak Paroubek rukávem stírá si pot a klátí se s ostatními ke koši, ze kterého Marjánka vyndává svačinu. Pecen chleba, nůž a hrnec pomazánky. I Cimbura položil kosu a poslední usedl si k ostatním na mez. I on lžíci sladkého tvarohu si nabral a mlčky pojídal. Když všichni dojedli, dojedl i hospodář a vstal. Z kapsy měchuřinku vytáhl, podal Paroubkovi mzdu za celý den a řekl mu s ledovým klidem:

„Nedotýkej se kosy ani obilí a odejdi s mého pole v pokoji.“

Sekáč vyvalil na sedláka oči: „Proč mne vyháníte?“ optal se vzdorně.

„Kleješ, brachu. Na svém poli toho netrpím. Selská práce je tvrdá práce a vyžaduje trpělivosti, které nemáš. Konáme tu svaté dílo, kosíme boží dar, chléb náš vezdejší, který Bůh nám požehnal. My, sedláci, modlíme se na poli, aby Bůh úrody zemské dáti a zachovati ráčil, modlíme se, aby každý, kdo z našeho žita chleba pojí, z naší pšenky jídla okusí, aby se cítil šťastným a spokojeným, proto třeba pracovat radostně a ne se zlostí. Seber se a odejdi, abych tě neviděl.“

A Paroubek neměl odvahy se vzepřít. — Jako spráskaný sebral kazajku a odplížil se s pole. — Nikdo si ho nevšiml, nikdo mu ruky nepodal, nikdo se s ním neloučil, jako by byl prašivinou stižený.

„Hospodář se hněvá,“ pomyslili si ostatní a mlčky vraceli se k dílu. Odběračky k sekáčům, vazačky k hrstem a mándelíkům.

„Nešťastný den mám dnes,“ rozjímal si dále Cimbura, „špatně mi začal, jak asi skončí?“

Pot lil se mu s čela, promočená košile lepila se na tělo, ale Cimbura sekal dál, necítě se, neohlížeje se — až zahrčel vlak na kolejích a před putimským nádražím prudce zapískl.

„Jedenáctka,“ mírným, jakoby bojácným hlasem ozvala se za otcem Marianna, ona jediná, po otci statná, postačila mu odebírat. Cimbura odtrhl hlavu od země a obrátil ji k slunci, pohlédl na svůj stín a řekl krotce: „Ano, už padlo jedenáct. Jak to uteklo — pojdme domů,“ hned všichni opouštěli pole a hrnuli se k cestě. — A všude kolem od práce zvedali se ženci, radostně se pozdravovali, volali na sebe, jeden na druhého čekal a polní cestou, jakoby z chrámu se ubírali, v zástupu kráčeli ke vsi.

Na okresní silnici vyústila cesta, po kopečku seběhli a už viděli krajní chaloupky putimské.

Ale tam pod vrškem stál vůz, koně v něm zapraženi a kočí opravoval něco na voze, ověšeném bednami. Všichni ho znali. — To je vůz píseckého povozníka, jezdívá na ražické nádraží voze tudy kamenné uhlí mirošovské i plzeňské pivo i v bednách sušické sirky a sám Bůh milý ví, co všecko. Povozník jako pán—nejezdí sám, ale má čeledíny a koně, kteří pro něho vydělávají. Kočí spatřiv žence, spěchající k domovu, seskočil s vozu hned, popadl opratě a bič a poručil koňům „biji“ — šlehl podsedního, šlehl náručního, rozkázal znova „bije“, jeden kůň skočil dopředu, druhý dozadu, ale vůz se s místa nehnul.

„Vězí!“ vykřikl kdosi mezi ženci. Všichni zahleděli se na vůz, na koně i na kočího. Jaká hanba! Tolik očí se dívá a on nemůže vyjet. Přijdou blíž, shrnou se mu kolem vozu a pomohou tlačit — vytlačí mi vůz ochotně na kopec, ale tam se mi vysmějou a kdykoli Putimí pojedu, chlapci i dívky budou se mi posmívat…“ — Tak rozvažoval kočí, usuzuje: „Musím vyjet hned, stůj co stůj“ a už zasvištěl vzduchem bič. Koně se vzpínali, poděšeně uskakovali, uhýbali se ránám stranou od voje; ale nezabrali, nevzali.

„Nebij!“ zdaleka zavolal Cimbura a pospíšil.

Ale kočí, jakoby ohluchnul a oslepnul, švihal dál a právě do nejcitlivějších míst, pod břicha a přes hlavy.

„Pacholče, povídám, nebij!“ o trochu silněji zakazoval Cimbura, přidávaje opět do kroku.

Hněvem zapálený hoch obrátil bič a tloukl koně rukovítkou. Ale už stál u něho Cimbura, odhodil kosu do příkopu a jediným hmatem mu vytrhl bič. Byl to Cimburovi dobře známý těžký bič formanský a na jeho řemínku naděláno bylo uzlů, jen aby rány byly citelnější.

„Ach, takovým bičem bili i Běláčka,“ kmitlo se hlavou Cimburovou a v té bolesti i zlosti obořil se na kočího: „Dám ti jednu takovou, jaké sázíš koním“ — bič zasyčel a přetáhl hocha po zadnici. Ten bolestí vyskočil, vykřikl a hned až na zem dosedl, drže si oběma rukama bolestivé místo.

„Vidíš? A co tys jich naložil koním!“ dodal rozhněvaně sedlák a nevšímaje si ho víc, obrátil se k potahu.

„Hlupák jsi a darebák, máš zatažený šlajf a nevidíš to — vůz nenamažeš a to chceš jezdit?“ vyčítal, zlostně roztáčeje brzdu. Kolem vozu chumelilo se lidí jako čmelíků. Jan Cimbura na koně mlaskl jazykem, zatlačili všichni, vůz se hnul. — Koně radostně, dychtivě zalehli prsama do chomoutů a vyjeli lehce, bez křiku a ran.

„Takoví tahouni a ty, ničemo, je zkazíš,“ neubránil se nadávkám rozčilený sedlák. Čeledín stál v uctivé vzdálenosti a teprve, když Cimbura popošel kus cesty od něho, obrátil se za ním a volal: „Já vás znám, vy jste starý Cimbura, žalovat vás budu.“

„I jen žaluj, neřáde, žaluj,“ pro sebe zahučel si sedlák, ani se neohlédaje, jako by se ho to vůbec netýkalo.

Ale jedno slovo bodlo Cimburu — přívlastek „starý“. Slyšel je po prvé a zamyslil se nad ním. — „Hm — to klouče má pravdu, daleko-li pak mám do sedmdesátky, šedivím a Franckovy, Štěrbovy i Janovy děti mi říkají ‚dědečku‘ — ano — ano, stárneš, starý Cimburo!“ a smířen s tím novým titulem vešel pod svoji střechu.

Jsou v lidském životě dny šťastné, slunné, kdy s úsměvem ráno vstaneme a úsměv nesejde s našich rtů, ani když večer usínáme. Ale jsou i dny smutné, hořké, o kterých naskočí nám na čele o jednu vrásku více a ještě když uléháme, šeptáme si: „Bože můj, co mne ještě dnes asi potká?“ — Takový trpký den od samého rána prožíval Cimbura. Sotva domů přisel, šla mu vstříc Marjánka. „Přišlo psaní od Martina a pan farář ti poslal noviny,“ oznamovala mu se smutnou tváří.

Cimbura si sedl a vzal do ruky synův dopis, „Už na písmo nevidím, kalí se mi zrak, inu stárnu,“ povzdychl si a přistoupil k oknu. Martinův list i noviny souhlasně potvrzovaly, že to tažení do Bosny „není jen tak“, že neskončí „bez jediného výstřelu z pušky“, naopak, že začíná vojna zlá s nepřítelem neviditelným, který všemožně vyhýbá se otevřenému boji v širém poli, ale zato zákeřně číhá ukryt za skalisky, po vrškách, v domcích a chatrčích. Když vojsko klidně kráčí na pochodu, spoléhajíc na své zvědy a přední stráže – náhle třesknou rány a tři, čtyři v řadě skácejí se k zemi. Vojáci klesají vedrem, trpí žízní, nemocných plno — i raněných a mrtvých.

„Má zlatá ženo, modli se k Bohu, aby nám anděl strážce toho chlapce tam ochránil. Bude to zlá vojna, protože dlouhá, to neskončí jako s Pruskem za čtrnáct dnů,“ smutným hlasem rozpovídal se Cimbura a srdce stáhlo se mu úzkostí. „Aby mi tak Martina zabili, co bych si počal, já stařec,“ a cítil, jak nohy pod ním se lámou. „Pán Bůh nedopustí,“ ozval se mu v duši hlas — hlas silný — plný důvěry v Boha a posílil, ba vzpřímil znova skleslého Cimburu. Vyšel ven a ze dvora na přivítanou ozval se tlumený kohoutí zpěv. Oči hospodářovy hledaly hned po dvoře slepičího vojevůdce, ale marně. Seděl pod kůlnou na hradě a kokrhal, oo chřtán mu stačil.

„Marš na plac,“ mávl po něm sedlák rukou a vyplašil ho. Ale kohout venku ani nepípl — na plano jen pokutil se v hnojišti, pohrabal se v plevách u stodoly a hned zase pod střechu ubíhal a tam znovu zakokrhal na slepičí stádo.

„Bude pršet,“ řekl sedlák, vzhlédaje starostlivě k obloze. — Mdle svítilo tam sluníčko a řídký mrak jako závoj stejnoměrně pokrýval oblohu. „A jak je průslyšno,“ pozoroval dále Cimbura a naslouchal. Zřetelně slyšel z Kestřan zvonit poledne — i z Heřmaně a po chvíli i z Písku. — Smutně, jako by na poplach bily, ozývaly se i údery signálních zvonků ze strážních budek na dráze.

Všichni sešli se při obědě. Ale než dojedli, jaká změna stala se venku! Slunce vyhaslo, stín rychle houstl a temnošedý hustý mrak prostíral se nebem. „Bouřka přijde,“ hlásil Cimbura a vyšel před chalupu na náves. Viděl ustrašené tváře sousedů, oči všech pilné pozorovaly tajemnou oblohu. Co spadne dolů? Tichý, úrodný déšť? Příval, anebo — nedej Bože – kroupy? Všecko obilí stojí dosud na poli v klase — ani snop není pod střechou… Práce a naděje roku — žeň, bohatá letošní žeň jim všem kyne, jen čtrnáct dnů pohody a potom — děj se vůle Páně.

Leč nejen lidé, všecko kolem se tiší, napjato, pozorno, ustrašeno a ve vzduchu visí takřka otázka: Co se stane? Chalupy i statky bojácně se krčí k zemi. Včely jako když prší, strelhbitě vracejí se z pastvy a padají na česna, vzduchem nekmitne se ani ptáček, nezabzučí komár. — Všecko zalézá do hnízd, drůbež z celého dvora shromáždila se kolem kohouta pod kůlnou. Hovězí dobytek ježí srsť a odtahuje se od žlabů, pokud řetězy dovolují, koně nepokojné hrabou, stříhají ušima a krátce, rozčileně pofrkávají. Změnilo se nebe, změnila tvářnost svou i země. Obloha zčernala mrakem a hle, zčernala i voda v Hanzlíčku i ve Blanici, zčernala i okna, jež před chvílí ještě plála a hořela sluncem. Kraj podobající se dříve usměvavé tváři podobá se tváři zlověstně zamračené a tajemně mlčící. Všecko sklání svoje hlavy, jakoby uzrálé pro smrt. Žita, která se kosí, žloutnoucí pšenky i bělající se ječmeny a klasy do kliček ohýbající. Bez hnutí stojí stromy a těžké, ovocem obalené větve schylují se k zemi — pouze holé topoly dychtivě, zvědavě jako metly výhružně tyčí se k zamračeným nebesům.

„Co přiletí z mračen? Co se stane?“ příšerným tichem táže se všecko.

Vtom pološerem kmitl se nebem jako vytasený ohnivý meč dlouhý blesk a současně zaduněla ohlušující rána. Okna zadrnčela, zem v základech se zachvěla, ale nebe dosud ani jediné slzy neuronilo. Na sucho zahřmělo, pouze z vysokého topolu na návsi zbyl roztřepaný pahýl a bílé třísky jako cáry visely z mohutného kmene. To počátek — první výstřel. V zápětí strhl se vichr, zvedl se prach a hrom se rozburáoel. Neviditelnýma rukama zobloučí vítr stromy jako proutí a korunami jejich třese, jako by je za kštici držel.

Plaménky hromničních svíček proskočily okny a na kolenách kolem nich klečely rodiny. Ale hospodáři kvapně obouvali boty, oblékali kazajky a sháněli se po čepicích.

Vtom jakoby kaménkem udeřil — cvrnkla skleněná tabulka v Cimburovic okně — a už druhá — třetí.

„Pán Bůh s námi — kroupy,“ zalomila selka rukama. Cimbura, rty zaťaté, vysazoval rychle vnější okna a zavíral vnitřní. Ne kroupy, ale kusy ledu sypaly se na zem, hlukem naplňujíce celý kraj. — I hrom zmlkl a blesky přestaly se křížit — pouze šedivé mračno ze svého klína stále sypalo zkázu na ustrašenou zemi… Čtvrt hodinky — ba ani ne — snad pouhých deset minut trvalo krupobití a změnilo se pak v prudký liják.

Cimbura nevydržel dlouho pod střechou — ven nutila ho bázeň o úrodu — o stromy — o pole — o všecko. A jak práh domu překročil a deštěm jako hustou sítí na dvůr se podíval — v němém ustrnutí sepjal ruce. Tam stály jako v zimě holé stromy a listí a ovoce sráženo válelo se pod nimi v blátě na zemi.

Bouře zkázou nasycená, soptěním unavená umdlévala už za lesy. Mdle jen kmitaly se její blesky, tlumeně hučely stromy. Lijavec proměnil se v hustý déšť a ten už nikoho doma nezadržel. Do polí spěchali hospodáři, spěchali se přesvědčit na vlastní oči, že už letos mají i vymláceno i prodáno. Kroupy, jichž místy ještě ležela vrstva na píď vysoká, vykonaly za ně tu práci a teď zvolna tály — mizely — ztrácely se.

Sluníčko ještě před západem protrhlo mraky a podívalo se na Putim a kraj krupobitím zničený. Zaslechlo nářky, spatřilo slzy, zachvělo se, a jako by nemohlo déle patřit na obilí do země zatlučené, na stromy bez listí i plodů — zahalilo znova svoji tvář a toho dne víc se neukázalo.

„Jaký to hrozný den“ — pomyslil si Cimbura, ubíraje se večer na lože. Dle dlouholetého starého zvyku, který mu přešel časem do kostí i do krve, ještě před spaním zpytoval si svoje selské svědomí. „Jest oheň uhašen?“ „Byl jsi ve stáji a chlévě?“ „Jsou děti a čeleď doma?“ „Pomodlil ses už?“ „Víš, co budeš dělat zítra?“

Dnes k těmto pravidelným, denním otázkám přidružila se nová.

„Čím pole osejem a co do mlýna povezem?“

S tou otázkou v hlavě uléhali dnes všichni v celé Putimi. Ona myšlenka stála jako můra u jejich lože, tlačila je a zaplašovala spánek, nahrazujíc jej starostí a obavou.