Jan Cimbura/Třetí část/I

Jan Cimbura – Třetí část Jindřich Šimon Baar
	I	II

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Jindřich Šimon Baar
Zdroj:	BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 303 – 319.
Licence:	PD old 70
Předchozí: Druhá část, kap. IX.

Od té chvíle, kdy Marjánka Cimburovic ve Kláskově chalupě položila na bílý javorový stůl bochník chleba, zavázaný v pěkně vyšívané, bílé loktuši — tenčici a kdy zatloukl Cimbura sám rukou do kouta nad stolem až pod samý strop skobu a pověsil na ni kříž s Kristem Pánem, od té chvíle přestalo se říkati v chalupě u „Klásků“ a dostala nové jméno u „Cimburů“. Na statku ožilo staré u „Piksů“. Nějaký čas to trvalo, než si lidé zvykli, mátli se s počátku a přeříkali se. Zvláště děti nemohly pochopit, proč se najednou má říkat Cimburovio statku u „Piksů“. Děti jsou poslíčkové velkých.

„Dones to Cimburovům,“ řekl starosta Hamák po dlouhém už čase nejmladšímu synkovi. — Kluk popadl lístek a jen se za ním zaprášilo.

„Tatíček vám posílají tuhle nějaké lejstro,“ vyřizoval u Piksů a už se točil ve dveřích.

„Počkej, počkej,“ podržel ho mladý sedlák, rozbaluje papír.

„Vždyť jsem si to myslil,“ usmál se, „to musíš, Vojtěchu, k Cimburům, tady jsi u Piksů.“

Chlapec zčervenal jako růžička. Hanbil se. — Dobře věděl, kde strýc Cimburovic zůstávají, ale spletl se — zapomněl se nějak a tak po starém zvyku se sem rozběhl. Jako ptáček lehké pírko do zobáčku, tak chytil Hamákovic Vojtík znova do ručky podávaný list a rozletěl se s ním ze statku do chalupy.

U Cimburů hanbou, že to tak spletl, zapomněl ve dveřích i na křesťanské pozdravení — celý zmaten položil papírek na lavici a jako by mu hlava hořela, upaloval k domovu.

„Počkej, počkej,“ volala sice na něho i Cimburka, která byla sama doma, sháněla po kapse nějaký krejcar nebo mls, aby poslíčka odměnila, ale klouče už se držet nedalo.

„I běž si, divochu,“ v duchu se hospodyně vadila. Cípem zástěry opatrně, aby lístku nějak neublížila, jej se stolice zvedla, položila na stůl a zatížila kalendářem.

„Copak to asi bude?“ dráždila ji zvědavost od kamen, kde strojila jenom tak všední oběd — zakudlanou polévku nějakou a hnětanky. Dívala se na zažloutlý, složený papír — „něco od ouřadu asi,“ hádala v duchu „a dobrého jistě nic, obsílka nějaká nebo upomínka — ouřady kdy si na člověka vzpomenou — Pane Bože, pomoz,“ vraštila čelo Marjánka, „nejlíp to chytit a hodit do ‚vokeničky‘ — ať to uhoří — jenže tím by nic nespravila — přiletěl by jiný papír a ještě horší, s pokutou.“ A tak nechala papír pěkně na svém místě. Ponořila se do zcela jiných myšlenek. Vzpomínala, jak pěkně se jim tu na chalupě žije. Od té chvíle, co překročili práh téhle chalupy — častokrát si šeptne muž ‚konečně ve svém‘, až ji to někdy zamrzí — jako by mu někdy byla dala cítit, že u Piksů nehospodařil na svém. Ale takoví jsou muži! Pavouci někdy, kteří předou síť svých zvláštních myšlenek i názorů. Cimbura ještě ze všech je pavouček jí nejmilejší. Jako by omládl, točí se a běhá celý den — a Martínka s Mariannou prohání. Trochu ho mrzí, že tu na chalupě nemůže koně chovat — ale zato hovězí dobytek mají, že se mu v Putimi žádný nevyrovná. A jak ten čas utíká! Usedla si při tom svém rozjímání na stoličku u plotny a počítala, jak dlouho tomu, co Vašíka jejího — hlavičku drahou, zem tlačí, co měl Jan svatbu a co se oni přistěhovali sem do Kláskova. „Jak ta léta utíkají!“ povzdychla si. Vtom zasyčelo na plotně jako v hadím hnízda, kotouče páry a štiplavý zápach šířil se světnicí. Jako by uštknuta vyskočila Marjánka, holou rukou popadla kraj ač za ucho a rázem jej odstavila až na cihelný okraj plotny. „To mám z toho,“ plísnila se v duchu, „že si vaření nehledím a v myšlenkách se toulám po minulu. Ale pomoci si nemohla. Sotva dvě tři hnětanky v troubě obrátila, oheň v okeničce poopravila — už zase ji ty vzpomínky přilákaly ve svůj čarovný kruh. Nu, pěkně se jí život utvářil — musila přiznat — a jen Cimburovi mohla děkovat, že se jí ujal. Z močálu na sucho ji vyvedl u Piksů, děti po nebožtíkovi nejen vychoval — a živnost čistou — bez dluhů jim odevzdal. Jan — jaký je chlapík — jak hospodaří — dvakrát ve dvou letech už křtili mladí — a Frantík již také nejezdí u sládků u Skuhru v Písku, už nevozí v kočáru ani jemnostpána děkana, ani městské pány — ale tady v Putimi v hospodě ‚Na staré‘ u Srnků šenkuje pivo. Přiženil se a dobře přiženil a Cimbura — hle — ještě chalupu koupil — Martínkovi jednou ji předá a Marianně věno vyplatí. „Jakého to mám jenom muže!“ zavelebila polohlasitě — „ach můj Bože, hnětanky!“ — vzpamatovala se náhle — to podezřelý praskot ji probudil. Rychle otevřela troubu a už viděla, že je zle — dým se valil proti ní, vytahuje placičky skoro upálené na uhel. Litovala toho božího daru a skoro plačíc se tázala — „co se to dnes se mnou děje — jsem celá nesvá — a to všecko to psaní,“ vylévala si zlost a nevraživým, zlostným pohledem zavadila zas o ně. Leželo tam na stole neviňoučké, bělavé, jakoby usměvavé. „Že tě spálím!“ přiskočila k němu Marjánka a už sahala po něm, když ozvaly se venku na zápraží kroky a veselé hlasy. To Cimbura se synem i dcerou vraceli se z louky. Venku byla „rozbříšť“, mrazy povolily, sníh tál, „jarní voda“ se čekala a proto stoky na lukách musily býti v pořádku. Bylo slyšet, jak venku na zápraží odkládají rýče, motyky a lopatu, Martin jak volá na dvůr „puta, puta, putputput,“ — jenom hospodář vyzul dřevěnky, vcházeje v punčochách do světnice.

„Pán Bůh tě pozdrav, muži. Že už přece jdete,“ vítala ho celá uzardělá žena.

„Dejž to Pán Bůh. Stalo se něco? Kamna ti kouří asi, vymetu je.“

„Nevymetej — nekouří — ale já hnětanky peču a spálila jsem je a to jen pro to psaní tam, co na tebe na stole čeká.“

Cimbura podíval se na stůl a optal se, dřív než se ho dotkl:

„Kdo je sem přinesl a od koho je?“ „Vojtíšek Hamáků s ním přiletěl, ale než jsem se optat mohla, kdo je posílá, kluk — pudivítr utekl, takže ani od cesty nic jsem mu dát nemohla.“

„Tak je to od starosty a podíváme se hned, co v něm,“ a sáhl po lístku. — Chvíli do něho hleděl a pak řekl ženě: „To je zlé psaní. Ani jsem si nevzpomněl, ale na mne vzpomněli si páni – posílají los pro našeho Martina — vytáhli ho k odvodu. — Bude jistě vojákem.“

„Co povídáš? — Já myslila až za rok, ze bude rekrutem.“

„Povídám, co tu stojí černé na bílém,“ — více slova nepromluvil a vyšel ven.

A přišlo jaro do Putimě. Lidé i stromy dávají se k jaru stříhat a holit — jenom že lidé chodí k holiči, ale ke stromům chodí holičové sami — řežou a lámou jim uschlé větve a stříhají koruny. Jaro je! Cítí je lidé i zvířata i stromy. Lidé kupují si nové šaty, zvířata línají a stromy také si vybraly a objednaly nové, zelené, květy poseté roucho.

Do té radostné doby kladou vojenští páni tak smutnou událost, jako odvod k vojsku. Ve Vodňanech, Mirovicích, Březnici, Blatné, Strakonicích, Volyni, Horažďovicích, Sušici, ba až v Hartmanicích, Kašperských horách, Plánici, Klatovech, Nýrsku a ovšem také a hlavně v Písku odvádějí synky k regimentu. Boty uherky na nohách a klobouček s tím nešťastným losem za pentlí šel letos i Cimburovic Martin časně ráno za muzikou mezi rekruty. Matce nedalo, aby se k polednímu nerozběhla do Písku.

„Tu máš klobouk,“ volal na ni starosta Hamák hned na růžku, „Martin si koupil modrou čepici s růžičkou,“ a podával jí černý klobouček.

„Odvedli ho?“ vykřikla matka a nohy se pod ní zachvěly leknutím.

„A snad jsi nemyslila, že ho pustí?“

„Kde je? Kde je?“ ptala se nedočkavě.

„Kde by byl, v kasárnách je, k večeru ti ho přivedem.“

A přivedli Martina, přivedli. S pláčem vítala ho matka, s úsměvem vítal ho otec. „Musí to být — tak nač se kormoutit. Tři léta utekou jako tři dny — svět a lidi poznáš, pořádku zvykneš, poslouchat i poroučet se naučíš.“

„Zkazíš-li se, ani domů nechoď a k nám se nehlas,“ tak loučil se potom po sv. Václavu Cimbura se svým vlastním synem na náměstí v Písku před kasárnami.

Martin narukoval. V chalupě po něm tesknili. Sesedli se ještě úžeji, jako by se k sobě přivinuli — otec s matkou a dcerou Mariannou — a nízká došková chalupa, jako slepice na kuřatech, sedíc při zemi přikrývala je. — Všichni vzpomínali na něho i Jan i Frantík, když „na hrátky“ přišli se ženami i dětmi k Cimburům buď v neděli odpoledne po požehnání anebo v dlouhých zimních večerech. A zvláště teď, kdy se znovu počaly trousit pověsti o hrozící válce. Všude bylo toho plno i v novinách i v kalendářích. Po poutích a výročních trzích chodili ‚zpěváčkové‘ a na ohromných obrazech křiklavé malovaných ukazovali žasnoucím divákům ukrutnosti, jež páše ohavný Turek na bratrech Slovanech, na křesťanech na dalekém jihu, na Balkáně.

Lehce vznětlivá krev mladíků se bouřila, pěsti zatínali mužové a ženy s pláčem se odvracely, když slyšely tu dojemnou píseň:

„Kdo jsi křesťan pravý,
slyš, co Turek dravý
na křesťanech páše,
vraždí bratry naše.“

Píseň do podrobnosti uváděla, jak „psi janičáři nože rozpalujou a těhotným ženám život rozparujou“ — jakých ohavností dopouštějí se na mužích — jak jim uřezávají uši i nosy a takto zohavené, srubané hlavy jak na „hanžárech nosí“, jak na koly je naráží, jazyky z úst rvou, jak ani dítek malých a nemluvných neušetří; ale nejvíce pobuřovalo, „jak nevinnou pannu zavlekou do stanu, jak jí prsy utínají, až ji utýrají“ — — —

„Krev potokem teče,
uchopte se meče,
o, věrní křesťané,
ať už to přestane – “

přímým vyzváním končila píseň — jež se prodávala i s notou a obrázkem po dvou krejcarech. Šla na dračku, vykonávajíc znamenitě své poslání — připravit náladu pro válku, ke které se schylovalo. „A že to náš císař trpí,“ — „ať se spojí s Ruskem a vyžene Turka do Asie někam,“ nedočkavě, z důvodů náboženských i vlasteneckých žádalo veřejné mínění. Dočkalo se.

Roku 1877 vzplanula válka rusko-turecká. — Car Alexandr II. tasil meč za svobodu slovanských národů — Rusové překročili Dunaj — potom Balkán—dobyli po krvavých bojích průsmyk Šipku a konečně i pevnost Plevno. — „Plevno padlo — sláva Rusům,“ ozývalo se po Čechách. Města i vesnice na oslavu pořádala slavnosti, průvody, illuminace — ba i mše sv. v mnohých kostelích sloužili. Zase se zpívalo po trzích a poutích:

„Osman paša u Plevna
dostal ránu do stehna
a že nechtěl pevnost dát,
stříhali mu na kabát.“

V každé vesnici měli aspoň pět psů, kterým říkali „Osman“ nebo „Turek“ aneb „Sultán“. Ale ku podivu — vláda naše se neradovala, četníci stíhali pořadatele slavností, oslavy zakazovali — ruské sympatie dusili. „Co to? Proč a zač?“ ptal se prostý rozum Cimburův i jiných. Nechápali, že rakouská diplomacie žárlí na úspěchy ruské, nestarali se ani teď o zahraniční politiku, nic jim nebylo do evropských mocností, které se obávaly síly Ruska, kdyby se zmocnilo Cařihradu — a proto je zastavily ve vítězném pochodu, donucujíce uzavřít mír.

Nespokojenost, ba přímo trpká rozhořčenost ozývala se všude, až konečně vzešlo všem světlo.

„Mašírujem do Chorvatska,“ — psal z vojny stručně Martin, ale za to srdečně, až dojemně se s nimi se všemi loučil.

„Mí zlatí rodičové, nevím, shledám-li se na tomto světe ještě s Vámi a Vy se mnou a tak Vám za všecko ruce i nohy líbám a nastokrát. Zaplať Pán Bůh říkám. Půjdeme ještě k zpovědi a přijímání, tak Vás srdečné prosím, abyste mi odpustili všecko. Vím, že jsem Vás někdy neposlechl, někdy zlobil, někdy zarmoutil i sestru Verunku s Mariannou, prosím Jana i Francka, všichni mi odpusťte všecko, v čem jsem od svého narození proti Vám se prohřešil, a za mne se pomodlete. Tuze často se mi o Vás všechněch a o celé Putimi zdává, a protože nevím, vrátím-li se tam, tak je všecky v Putimi, strýčka Hamáka, Černocha, Roučka a všechny ostatní i všecky chlapce a děvčata ode mne naposled pozdravujte.“

Hlas zatřásl se Cimburovi a s bídou dočetl, že Martin zůstává vždy a všude až do hrobu tmavého jejich věrný a vděčný syn. Pak už zprávy naplňovaly noviny, ze Rakousko obsadí Bosnu a Hercegovinu. Celý třináctý armádní sbor pod generálem Filipovičem stál soustředěn a k pochodu připraven na řece Sávě. Dvě neděle před poutí dověděli se v Putimi u Cimburů, že jejich Martin s vojskem překročil Sávu a „táhne na Turka — Hadži Loju.“

„Bude to u nás smutná pouť,“ naříkala Marjánka, „možná, že nám syna zastřelí,“ a všecky hrůzy turecké, jak je v písni slyšela i na obrázcích viděla, vybavily se jí v ustrašené mysli.

„Ženo malověrná,“ káral ji Cimbura, — „stál jsem v ohni já, stáli v něm i Jan s Frantíkem. Bůh nás chránil — Boha vzývej a předčasně nenaříkej.“

„Vždyť to ani žádná pořádná vojna není,“ — těšil matku rozvážný Jan. „To není Prušák — hrst povstalců stojí proti nám — za nějaký týden se vzdají a bude pokoj.“

Ostatně velkým a dlouhým nářkům a útěchám ani valně čas nepřál. Žně přišly do proudu. Obilí v tom roce stálo krásné, husté a jako háj vzrostlé. I kulatiny — hrách a čočky — se povedly, jak náleží, a Cimbura, tělem duší sedlák, zvláště vášnivě rád sekal obilí. Kosa je strašný nástroj selský. V ruce Cimburově na kosiště ocelovým okem — kosířem — připevněna stávala se dvojnásobně hroznou. „Cimburovu kosu“ znali v Putimi a snad v celém kraji. Byla podívaná na Cimburů, když si o výročním trhu v úterý před Božím Tělem anebo až o sv. Maří Magdaleně v Písku kosu vybíral. Půl sáhu délky nejmíň musila měřiti, pěkně zahnutá a pružná, zvonit musila jako stříbrná a sekla-li do hřebu, musila zranit hřeb a neporanit se sama — tak tvrdou chtíval. Potom si hledal Cimbura k ní brousek — „ne drsný, ne hladký — ne měkký, ne tvrdý — pravý hořický“. Od „Stachů — světáků“ opatřil si nejen dřevěnky a vidle, nejenom hrábě a násady, ale i kosiště hrabicí opatřené a jeho ‚Stach‘, co měl doma na královských Staších schovanou míru Cimburovy nohy, z nejlepší břízy vystrouhl kosiště lehké, pružné, ale silné — kdokoli po něm na vozík sáhl, na každého volal: „Todle je na zakázku — toť kosiště Cimburovo z Putimě,“ každý si je sice prohlédl, ale pak je uctivě stranou odložil.

Konečně Cimbura nasadil si kosu, narazil ji kladivem, zkusil, nehýbe-li se a vyšel za ranního jitra — nejraději v pondělí — k žitnému poli. — Ranní větérek čechral mu dlouhé vlasy — zralé, těžké, ohnuté klasy šustily, jako by se před ním strachy chvěly. — Cimbura obnažil hlavu, klekl si na kraji pole do zelené trávy na orosenou zem, kosu položil si na rameno, objal ji sepjatýma rukama a pomodlil se. Křížem se naposled požehnal — „s Pánem Bohem a naspoř nám Pán Bůh“ řekl a žeň počala. Sekl po prvé, po druhé, vždy hlubší záběr kosy, vždy širší řad.

Jako živý had syčí a klouzá bílá kosa obilím, strnisko roste za Cimburou, jako by je přistřihal a obilí se klade k zemi tiše, odevzdaně… Po každém seknutí Cimbura o celé svoje šlapadlo pokročil a jeho nohy zůstavují po sobě v poli dvě čáry — přímé — rovnoběžné, jako bys pravítkem naměřil a nakreslil.

Takový je Cimbura sekáč. Nejen, že ho nikdo nepředstihne, ale nikdo se mu nevyrovná, nikdo za ním nestačí. Proto neseče v řadě s ostatními, ale sám si proseká a odměří díl a na zabraném kuse hýří pak jeho strašná kosa…

První den žní nachýlil se k západu. Spokojen vracel se Cimbura večer domů. Na rameně nesl si kosu — jako prapor z bitvy kdyby odnášel.

„Vi—áááp—no. — Vi—áááp—no, znělo mu vstříc táhlé volání ze vsi.

„Vápeník!“ pomyslil si Cimbura. „To jako by se s nimi v Čachrově pytel roztrhl, toť už druhý v týdnu.“

„Vi—áááp—no. Vi—áááp—no.“

„A nějaký nový, ani kloudně volat neumí,“ naslouchal Cimbura, lituje ho v duchu. Od neznámého člověka kdopak koupí? Nač se chytat nového, když starý neublížil. A pozdě, až po všech, jede ten nešťastný člověk.

„Vi—áááp—no. Vi—áááp—no,“ jakoby úpěnlivě znělo volání do podvečerního ruchu, který šuměl vesnicí. Cimbura došel domova, o milého vápeníka se víc nestaraje.

Sám teď s dcerou Mariannou poklízel dobytek, vážil vodu, řezal řezanku a chystal stelivo.

Tak tak že byl s úklidem ve stáji hotov — jako náhlý vítr — ‚prašivec‘ na silnici přihnal se k Cimburovi Jan. Neslýchaná věc! — ve žních, aby šel Jan jen ‚na hrátky‘ — a proto všichni se ho u Cimburů lekli.

„Copak se vám stalo,“ — vyběhla mu naproti matka.

„Hle, Jan, to se něco přihodilo,“ pomyslil si Cimbura a vykročil do stodoly proti němu. I Marianna vyklouzla ulekaně z chléva, když zaslechla Janův hlas při pozdravu.

„I nám nic,“ těšil je mladý sedlák — „ale ten cizí vápeník, co tu před chvílí jezdil, zastavil před námi, vešel ke mně a říká: sedláku, prosím vás, kůň se mi rozstonal a nemohu dále.“

„A co jsi mu řekl?“ vpadl nedočkavě otec.

„Co jiného, než otevřel jsem vrata dokořán a pozval jsem ho: zajeďte na dvůr — mám vejražní stání v maštali. Vezměte za vděk!“

„Dobře,“ oddychl si Cimbura, „neboť všeho lze si vzíti s sebou na cestu, jen noclehu ne.“

„S vozem zajeli jsme pod kůlnu, koně odvedli jsme do stáje a vápeník sedí u nás a naříká o koně. Tatínku, prosím vás, pojďte se podívat, co koni je a poradit, čím mu pomoci.“

„Hned, chlapče, hned,“ a už si oblékal kazajku. Cestou se vyptával, cože kůň? Žere? Pije? Kašle?

„Nic, tatínku. Srst jenom ježí a smuten, hlavu k nohám spuštěnou, u plného žlabu stojí, ovsa se netkne, sotva na nohou se drží a každé chvíle myslíš, že už se svalí. A je to šiml,“ po chvíli dodal ještě Jan. Věděl, že tatínek má v obzvláštní lásce „šimly“.

„Tak šiml — hm — to mívají vápenici obyčejně, aby nebylo znát na koni prach — jsou lenoši mezi nimi, kartáč jim nevoní.“

Na českém jihu ve starých statcích dosud mívají u konírny „vojanské stání“. Než byly postaveny stálé jízdecké kasárny, bývali tu dragouni, huláni, husaři i kyrysníci rozloženi na zimních kvartýrech a v Putimi dosud rok jako rok o manévrech mívají „na kvartýru“ nejen vojáka, ale i koně. Sem rovnou zaměřil Cimbura. Sluníčko zapadlo a otevřenými dveřmi i okénkem padaly sem mdlé, chladné už, jeho poslední paprsky.

Cimbura spatřil starého, sedřeného, špatně živeného a hleděného koně. Zlost a lítost současně vstoupily mu do srdce. Zlost platila jen vápeníku, lítost patřila koni. Ten tu stál netečně, oči přivřené, nohy pokleslé, hlavu svěšenou, a tak tu stál i jeho majitel, starý, scvrklý, na kost a kůži vyschlý vápeník. Cimbura obrátil se k němu — ostrou výčitku měl už na jazyku; ale jak spatřil tu smutnou, vrásčitou tvář, jak pohleděl do těch bojácných, plachých očí, spolkl výčitku, ulehla v něm zlost a lítost přenesla se i na toho starce zde.

„Odstrojíme koně — ulehčí se mu,“ navrhl Cimbura a hned s Janem k němu přistoupili a chápali se chatrného postroje.

„Hle, je to hřebec,“ podotkl Jan, stahuje mu podocasník.

„Ano, hřebeček je,“ kýval vápeník, „ale dobrý jako dítě, kuřeti neublíží, bát se ho nemusíte.“

„Kdo by se ho bál!“ uražen nakvašeně odpovídal mladý sedlák, „není mu do žertu — hnout se nemůže.“ Ale Cimbura mlčel, jako hrob mlčel a ruce rozpínající podpěnku a pohřibetník znatelně se chvěly. Konečně řemen z přezky vytáhl, řemení i s postraňky po koni ke krku k chomoutu shrnul a na jeho vychrtlý hřbet se podíval.

V srsti černala se povědomá mu skvrna. Mezi tisíci by ji Cimbura poznal, jediné jedno zvíře ji mělo — a to byl jeho milovaný, nezapomenutelný kůň — Běláček. Ke hlavě skočil Cimbura a odklopil mu přimhouřené víčko. Mrtvé, bílé oko, vyhaslé, vyloupnuté objevilo se v nečistém důlku.

„Běláčku můj, mé zvíře zlaté, jak se to spolu shledáváme,“ náhle hlasitě, prudce zaplakal Cimbura, padl koni na krk a hlavu zabořil do dlouhé jeho hřívy.

Jako zkamenělý stál Jan s chomoutem v ruce, jako sloup stál vápeník, také kůň ani se nepohnul, tupě, bez hnutí stál, pouze s nohy na nohu přešlápl.

V tom hrozném, zoufalém tichu první ozval se opět sám Cimbura. Odtrhl se od koně a přistoupil k vápeníkovi.

„Příteli, povězte, kde a jak jste k tomu koni přišel? Tu v té stáji se ten kůň narodil, tu vyrostl a tu já ho odchoval,“ a slzy jako bohatý hrách veliké padaly mu z očí.

„Po vojně s Prajzy, před dvanácti lety, ve Švihově na trhu od koňaře za šest desítek jsem ho dostal. Měl mnoho koní, všechny vojanské a vybrakované — tu ten měl a má bičem vyseknuté oko. A že pravdu mluvím, tu vidíte vypálený vojenský cejch,“ a ukázal rukou koni na stehno, kde se rýsovalo vyžehnuté velké písmeno „M“.

„Marengo říkali mu na vojně,“ vzpomněl si sám Jan.

Ale Cimbura neslyšel. Kroutil už věchet z ovesné slámy a stručně poručil: „Dones putýnku vody.“ Namočil věchet a počal třít Běláčka. Nohy mu třel, záda i plece. „Bídně, ach bídně tě krmili,“ naříkal, když ucítil pod rukou vystouplá žebra.

„Nemějte za zlé, pantáto,“ uznal za dobré omluviti se vápeník. „Bída je zlý host, dokud jsem měl já, měl i kůň, trpím já, musí trpět i kůň, cítil jsem, že to s ním jde s kopce; ale přece na cestu jsem se vydal. Písecko není můj kraj, dál na Táborsko jezdíváme, ale volky nevolky musili jsme se vrátit k domovu a brát vesnice na zdař Bůh, jak na cestě leží, abychom hladem nezašli. ‚Alespoň týden to vydrž,‘ prosil jsem šimla, před chvílí ještě prosil než jste přišli,“ naříkal vápeník zlomeným hlasem.

Srst lezla Běláčkovi s těla, špinavá voda tekla s něho a Cimbura s Janem drhli ho dál. Kůň držel a zdálo se, jako by ze své tupé lhostejnosti se probíral, i hlavu zvedl a obroku okusil, ale bez chuti, mdle, jako by síly v čelistech neměl na oves tvrdý jako broky.

„Dost,“ řekl konečně Cimbura, když už kůže milého zvířete byla čistou, růžovou, a přinesl houně a balil do nich starého hřebce. „Vydrží-li do rána, vojenského zvěrolékaře z Písku k němu přivedu — a teď ho nechme na pokoji.“

Všichni poslechli a v tichu se rozešli. Ale ještě toho večera roznesla se vesnicí podivuhodná zpráva, že se do vsi vrátil Běláček, Cimburovic Běláček, ten, co nesl do ohně u Střezetic v roce šestašedesátém Windišgréce. Sedláci trousili se k Piksům a nedali pokoje ani vápeníkovi, ani Janovi, ba ani chudáku koni — a tomu nejméně.

Ustrašený stařec znovu a znovu musil vyprávěti, jak ke koni přišel, Jan znovu otvírati laťové dveře a voditi hosty k Běláčkovi. Každý, kdo spatřil ty trosky koně, zachvěl se lítostí. — Nejvíce Frantík, jenž sem přiběhl z hospody od Srnků, kde od hostů slyšel, jaká vzácná návštěva k Piksům zavítala. — Běláček že se vrátil… Přišli všichni, které jako děti kůň, když býval ještě hříbětem, po pastvě nosíval, přišli i vy sloužil i vojáci Kavalír a Václav Sekyra, ten, který za Běláčkem projel na svém valachu šikem pruských dragounů, kyrysníků i husarů — přišli přivítat Běláčka i staří sedláci i kovář se sedlářem a pastýřem. K vůli hostu — konec postu. Modré s nebe byli by mu snesli, jen kdyby Běláček chtěl. Nabízeli mu píci syrovou i suchou. Křehký jetýlek i výborné seno.

„Jez, Běláčku, to je seno z Jírovky, vždycky ti chutnávalo,“ domlouvali koni, tohle vyrostlo ‚na utopené‘, čichni si aspoň, jak voní, a chuť se ti sama dostaví,“ — „hic, Běláčku, seno s Postřihačky, ve dvou dnech sušené, ani jednou za kosou nezmoklo, drobné, jen se trolí,“ tak prosili starce-koně jako malé dítě, mazlili se s ním, domlouvali mu, laskominy dělali, pochoutky a mlsnoty snášeli a vychvalovali…

Ale hřebec stál s očima zapadlýma, pod houněmi zdvihal se jícho ostrý hřbet a vysedlé kyčle — chvílemi se zachvěl a chraptivě vzdychl.

„Mele z posledního,“ první vynesl nad ním ortel pan otec Rouček a ukázal na nohy. Ty jako by tuhnout počaly, natahovaly se, ocas od těla odstával, pysky se odchlipovaly, jazyk z dásní vypadl a Běláček najednou, jakoby střelen, skácel se k zemi na slámu. Temná rána, jakoby balvan se zřítil, zaduněla chlévem. Poplašený dobytek trhal se na řetězích, teskně bučel a koně bázlivě a bojácně řehtajíce hleděli sem přes ohrady svých stání. V němém tichu stáli sedláci a jen starý vápeník zaplakal a hlasitě zanaříkal: „Jak se teď dostanu s vozem domů?“

Ta otázka jako by řeč všechněm vrátila. — „Buďte bez starosti,“ horlivě ho hned ujišťovali, „vápno si rozeberem, zaplatíme a s prázdným vozem domů vás dopravíme, jsou sice žně, ale čtyřma, budete-li chtít, od nás pojedete, abyste na Putim nezapomněl.“

„Skočte pro Cimburu,“ ozval se hlas.

„Spát ho nechtě, nevolejte ho, lítost mu uspořte,“ překřikovaly ho hned hlasy jiné.

„Kam ho odklidíme?“

„Ras má na něho právo.“

„Rasu ho nevydáme,“ prohlásil stručně, ale rozhodně hospodář. „U nás pod jabloní v sadě leží jeho máma — klisna Divoká, co ji tatínkovi daroval nebožtík Kovanda z Hradiště, vedle ní ať leží i Běláček.“

„Budou s tím opletačky, komise ho bude chtít vidět.“

„Beru to na sebe,“ prohlásil starosta, „podej rýč a motyky.“

Než zašel k ránu měsíček, černá země skryla slavného hřebce, který podivnou náhodou přišel domů zemřít. Drnem znovu zarovnali jeho hrob, s jabloně, ten rok plody obalené, padala rosa jako slzy, skrápějíc osmahlé šíje tiše se rozcházejících sedláků — — —