Jan Cimbura/Druhá část/V

Jan Cimbura – Druhá část Jindřich Šimon Baar
IV	V	VI

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Jindřich Šimon Baar
Zdroj:	BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 180 – 191.
Licence:	PD old 70

Dnes je neděle. Z putimského kostelíka hučí varhany a otevřenými dveřmi ven přes hřbitov do volné přírody, plně zrajícího už obilí letí píseň „Tvůrce mocný nebes — země.“

Vážní sedláci, osmahlé tváře čerstvě oholené, dlouhé vlasy nad čelem rozdělené, silní a otužilí stojí zde na svých místech nad ohromnými bílými náhrobníky rytířů Radkovců z Mirovic a jako slabé děti sklánějí zde pod gotickou klenbou vybíleného kostelíka rozvážné hlavy své. Jednou týdně zde před Bohem se pokořují, koleno ohýbají, na dětskou drobotinu před oltářem u dřevěné mřížky se zahledí, nad životem se zamyslí. Celý týden nezbývá k tomu času, ale v neděli touží duše po slově božím, které pokorně i pozorně vyslechnou, snesou napomenutí, k srdci si vezmou povzbuzení, z vroucích srdcí si zazpívají a osvěženi, s dušemi jakoby umytými a svátečně oděnými vycházejí pak z kostela na hroby svých milých.

Jako každé neděle i Cimbura stojí s hlavou obnaženou nade hrobem Piksovým. Náhle mu kdosi hůlkou zaťukal na rameno, rychle tedy hrob i čelo pokřižoval a ohlédl se. Starý Kovanda stál za ním, nějak celý přepadlý, v pasu jakoby zlomený, o hůl opřený…

„Jdu se, chlapče, schválně na tebe podívat,“ začal stařec vesele hned před hřbitovem, když vyšli, „jsi zase slávou pokryt, celý kraj o tobě mluví a o tvém srdnatém činu.“

„A strejce,“ mávl rukou Cimbura, „jaká chvála? Každý, kdo by tam měl děti, jednal by tak.“

„To snad — to snad; ale koně by tam nedostal – nikdo jiný už ne — jen ty. To oni dobře vědí, Putimáci hlavatí. I silný Černoch to ví a proto velebí, chválí a obdivují, ukázals jim, kdo jsi. To byl kousek, který si obec zapamatuje. Ale hochu, koníka, víš, toho koníka, bych rád viděl,“ a zapadlá očka rozhořela se Kovandovi jako dva žíznivé uhlíčky. Což teprve potom u Cimburů na dvoře, když hospodář pustil hřebce svobodně, jen s ohlávkou ze stáje ven.

„Až na srst — celá máma. Jako bych viděl Divokou, má její hlavu i tělo tak nadnáší, jenom trochýlek je vyšší a ovšem silnější,“ kritisoval hned Kovanda, očí z ušlechtilého zvířete nespouštěje.

„Ale já na tvém místě dal bych ho vykleštit,“ radil ještě na odchodu.

„A proč?“ překvapeně ptal se Cimbura.

„Už ho viděla komise?“

Tu teprve pochopil hospodář, nač starý sedlák bije.

„Tak jen abys o něho nepřišel. Valáška po řízu by ti nevzali, ale hřebce, takového hřebce, nevím, hochu, nevím.“

Řeč se přesunula jinam. Kovanda vyprávěl, jak ho všecko zvolna opouští…. „Dobráka už není — Pstruhy sedlák prodal a teď má Tygry, oba stejné barvy, radostno na ně pohledět; ale nejsou už moje. Já k zemi níž se skláním, do hrobu se dívám, se světem se loučím i s tebou dnes —“ teskně mluvil starý a vyžadoval si, aby ho Cimbura ke hrobu nesl a do hrobu spouštěl: „jsi jako náš — tak s našimi naposled mi posluž, až mé oči na věky se zavrou —“

A zavřely se… Než svatá Markyta hodila srp do žita, ještě přede žněmi, třemi páry koní přivezli mrtvého Kovandu ve fasuňku hrachovinou pečlivě vystlaném ke kapličce svaté Anny a od ní na ramenech donesli ho k svatému Vavřinečku — jeho synové nesli a Cimbura s nimi, jako by do rodu Kovandovic vlastní byl; i do hrobu ho spustil… Smuten vrátil se domů a vděčně vzpomínal až do smrti jako na vlastního otce na nebožtíka Kovandu, jeho řečí a úsudků se dovolával, jeho přísloví opakoval, jeho radami se řídil — pouze tou poslední ne. Nemohl a nemohl se rozhodnouti, vydati hřebečka na pospas nunvářům. Věděl, že by pak rázem ztratil všechnu bystrost, všechen oheň, že by se stal z něho líný, netečný a tlustý valach.

Zato brzy třásla se v něm dušička jako v síti rybička. Starosta poslal po sedlácích paličku s tištěným oznámením a se vzkazem ústním, že za týden bude v píseckém hřebčinci prohlídka koní… I hřebeček byl už mezi koni na listině zapsán a musil na „parádu“ s ostatními. Vylínal k jaru. — Ožehnutý ocas i hříva mu znovu narostly a odpočatý po zimě přímo hýřil silou a bujarostí, když s Cimburou k Smrkovicům z Putimě vyjel. Všichni sedláci jeli. — Jeli na koních vyšňořených jen v sedlech i na dekách, jejich pacholci — i jejich syni — i Frantík s Honzíkem seděli na kobylách a jeli; ale Běláček musíl být první. Nesnesl, aby ho někdo předjel — vzpínal se a hryzal koně nalevo, napravo, až cestu si proklestiv, první vyrazil a ostatní volky nevolky za ním. Přes Smrkovice, Semice hnala se ta selská kavalkáda a na vodňanské silnici teprve zatočili k Písku. Řada rybníků po levé straně zaleskla se v ranním slunci. Klášterské rybníčky, jako na niti růžencová zrna, na potůčku navlečené: Beránkovec, Sarlák, svítily se, jako by byly ne vodou, ale tekutým stříbrem nahnány. Po pravé ruce lesem černala se Kraví Hora a uprostřed jako by krví hořely taškové střechy hřebčineckých kasáren, položených při samé silnici sotva půl hodiny před Pískem. Černožlutě natřená vrata byla v nich dokořán otevřena a vypasený strážmistr, dlouhý bič v ruce, čekal na to stádo selských koní s opovržlivým úsměvem v brunátné tváři. Ale co to? Proti němu jede zvolna kůň — kůň jako panna — ba kdyby nebylo hříchem, řekl by starý strážmistr — kůň jako anděl krásný…

Bič mu v ruce klesl, strážmistr na bobek si sedl a zdola nahoru koně pozoroval.

„Hřebec je to,“ vykřikl hlasitě, „kde ho ukradl ten hloupý sedlák?“ A závist zahořela v něm… Ne, tu v celém hřebčinci nestojí ani jediný takový kůň jako tenhle šiml zde…

Starý voják a zkušený koňař div se Běláčkovi až k zemi nepoklonil, když k němu dojeli, uctivě mu s cesty ustoupil a rukou mu ukázal na prostornou jízdárnu ve dvoře. Vojáci žasnou, kde že se v jejich „vachmistru“ ta vlídnost k sedláku najednou bére…

Běláček první a ostatní za ním projeli vraty a stavěli se do řady.

„Tenhle zázrak koňský až uvidí náš starý,“ křičel strážmistr po německu a posílal kaprála podívat se na silnici, nejede-li od Písku ještě slavná komise. Sám se od hřebce nehnul, dokud ho neprohlédl. Hubu mu rozevřel a zuby spočítal, na pěsti změřil u kohoutku i v kříži, nohy mu promakával. — Blížilo se k deváté, když zahrčel před kasárnami kočár.

Rytmistr a dva důstojníci vešli na dvůr a postavili se k malému stolečku. Svazek listin naň položili, zvěrolékař pak rovnou zaměřil k nejbližšímu koni.

Odvod koní odbýval se rychle a hladce. Bylo mnoho starých známých, tu a tam některý nový přibyl, o jiném sedlák vykládal, kam se poděl, kam ho prodal anebo vyměnil. Na opačném konci stál Běláček. Strážmistr hlásil sice rytmistru, jaké zvíře stojí na konci řady, ale ten jen zabručel cosi do husarsky vykroucených knírů a zabodl ostré oči své do koní nejbližších. Zřídka některému z koní poručil z řady ven a proběhnout se, ukázat se komisi — a tu i Běláčkem to trhalo, hrabal netrpělivě sypký, hrubý písek, přežvykoval uzdu, až mu pěny od úst padaly, až konečně došlo i na něho.

Důstojníci ho spatřili a až dech se v nich zatajil.

Běláček stál v plné slávě, vyparáděný jako ženich. — Kůže jeho byla neobyčejně jemná, srst krátká a nebyl bílý, ale skoro růžový, jak se bílý chlup spolu s černým míchal. Jeho hříva žlutou slámou uměle vypletena a tuhé copánky visely mu na rovném čele mezi bystrýma očima i po silném, jakoby z mramoru vytesaném krku. Pěkně vyběhlý ocas naplňuje hustá, čistá, Černá žíně a tak dlouhá, že ji Běláček skórem po zemi za sebou vláčí. Nohy nad kopytem až ke kolenu jsou kost a kůže — tenké a suché jako nohy jelení — každý kloub, šlachu i žílu jest na nich zřetelně znát.

„Kde se tu vzalo to ušlechtilé zvíře? Jakého je původu?“

„Je to arab — půl araba jistě!“ hned hádá rytmistr, chodě pln úcty a obdivu kolem a ukazuje na jeho srst, hřívu i ocas.

„Postavou a typem je to berber,“ tvrdil zvěrolékař.

„Má štičí, výraznou hlavu a nebýti to šiml, řekl bych: angličan,“ míní důstojník.

A Běláček stojí a „upejpá se“. Cimbura ho provádí, koník ukazuje slavné komisi, jak pružné má nohy, v chůzi ani v běhu že se „nestíhá“, „nezašlapuje“ ani „nestrouhá“, ať jde krokem anebo klusem, že nohou nekroutí, nekulhá, zpředu, zezadu, se stran pozorují, ostře pozorují Běláčka, ale poskvrny, vady na něm nenalézají…

Všichni Putimští jsou hotovi a odjeli; ale Běláčka stále ještě prohlížejí, znovu provádějí a obdivují na dvoře kasáren.

Malé srdce jest v Cimburovi. Nic dobrého netuší, ani sobě, ani koni. Na Kovandu si vzpomíná, pozdě lituje a naříká, že měl dát přece jen hřebce po jaru vyklisnout.

„Rozvedou nás, najisto nás rozvedou,“ šeptá mu vnitřní hlas.

„Necháme si tu hřebce měsíc na zkoušku,“ — povídá mu zvěrolékař a voják hned už dává hřebci erární uzdu a do stájů ho odvádí, „osvědčí-li se, dostanete za to zvíře tolik, kolik budete chtít —“

„Neprodám Běláčka —“

„Tak dostanete tolik, zač my ho odhadnem, u starosty složíme peníze — Jan Cimbura jste — z Putimě číslo 25 — že ano?“

Na stání zařehtal hřebeček, zaplakal tajně v srdci svém pro něho Cimbura a s ohlávkou v ruce vycházel z kasáren…

Smuten vrátil se bez koníka, uzdu na hřebík pověsil a ani slova nepromluvil — jídla se nedotkl.

„Měj rozum,“ vážně, ale laskavě připomínala mu žena, „odvedou syna na vojnu, otec s matkou se rmoutí a pomohou si? Člověk, dítě narukovat musí, neřku-li kůň.“

Cimbura kýval hlavou, rozum mu říkal: Marjánka mluví svatou pravdu — a počítal v duchu:

„Ještě rok a půjde do Písku před vojenské pány ne s koněm, ale s Piksovým synem, jehož jako svého miluje, a ještě dvě léta, a půjde s Franckem, druhým synem a Cimbura nepochybuje, že by se pánům nelíbili tisíckrát víc než celý Běláček“ —

Tu před zrakem otce zjevily se štíhlé, ztepilé postavy obou hochů, „jako voda léta utekou a jako letos do školy, tak povede k asentu svoje dvojčátka Martínka s Vašíkem a jak teprve s těmi se bude těžko loučit. — Zvíře je zvíře, od toho srdce odpadnout, mysl na ně zapomenout může — i kdyby to Běláček byl,“ tak se utěšoval a to zvláště tenkrát, když mu soused Hubáček, který teď byl starostou, vyplatil brzy po měsíční lhůtě neslýchanou sumu — plných dvanáct stovek za hřebce a podal psaní, že Běláček zůstal na vojně.

Ale Cimbura netruchlel sám, truchlely pro dobrého koníka i děti, a to nejen děti Cimburovic, ale děti z celého Putimě. Běláček už sice nechodil v poslední době do školy, nedíval se otevřeným oknem v létě na své drobné soudruhy, nestával na prahu a neloudil na nich kůrky chlebové, měl vážnější a těžší práci, ale věrným přítelem té drobotiny dětské zůstal. Dítě mohlo na Běláčka sednout, mohlo ho podlézt, zapřáhnout i vypřáhnout, co chtěli s ním dělat, a koník mu neublížil — a to zlaté zvíře teď dětem odvedli na vojnu.

Tak minulo asi půl roku. — Zima se blížila a ohlašovala mlhou, mrazíky a krátkým dnem. Stromy bezlisté čekaly smutně na její příchod.

Za pěkného podzimního dne z píseckého hřebčince vyjelo několik jezdců. V čele, na hřebci černém jako havran seděl pan rytmistr a za ním na těžkých koních samá šarže… Jeli vodňanskou silnicí a pěkně se jim jelo. Z mlh brzy proklovalo se zlaté slunečko, stříbrné nitky babího léta poletovaly vzduchem, s polí při silnici voněl dým pasáckých ohníčků.

Jezdci minuli Semice, Nový dvůr, selibovský rybník a teprve někde u Protivína pomyslili na návrat. — Rytmistr otočil vraníka napravo, sjel s císařské silnice a zaměřil ke Skalám, Heřmani a Ražicům.

V Putimi na věži odbíjela desátá. Pan učitel právě pouštěl první oddělení žáků domů, když na dřevěném mostě přes Blanici, jako když zhluboka zahřmí, zaduněla kopyta koní…

„Vojáci! Vojáci!“ zaradovaly se děti a zastavily se i s panem učitelem před školou. Pomalu, krokem blížil se k nim hlouček jezdců…

„Pochválen Pán Ježíš,“ — sborem pozdravili hoši i děvčátka. Důstojník se usmál, zasalutoval a laskavě, jednou rukou přidržuje bujného hřebce a druhou opíraje si volně o bok, prohlížel si kluky, dorost — „Kanonenfuter“, jak říká vojenská hantýrka.

I kluci měli zřejmé zalíbení v něm. Líbí se jim jeho vysoké boty, lehké, shrnovací se žlutou rákoskou v holínce, líbí se jim černý kůň i žluté sedlo na něm — očka se jim jako hvězdičky svítí a třpytí; ale vtom se strhl mezi nimi křik: „Běláček! Cimburovic Běláček!“ zajásaly děti.

„Běláčku! Běláčku, tu máš! Pojď sem,“ volalo jedno přes druhé a ručkama lovili hned v kapsách i v kožených a slaměných taškách.

Hřebec-mušák pozdvihl hlavu, zastřihal ušima, velké, černé oči upřel na děti, chviličku jako by se rozpomínal a najednou sebou trhl a rozběhl se rovnou k dětem. Marně kaprál, co na něm seděl, uzdou trhal, klel a nadával.

Chlapec jako palec utíkal Běláčkovi naproti. „Koukejte, kluci, to je náš šiml,“ volal pyšně cestou a natahoval ručku po koni. Ten se u kloučka zastavil, radostně zařehtal a očuchával Cimburovic Martínka, který se tu setkal s milovaným druhem svým… Hřebec k němu hlavu sehnul, do tašky mu čichal, Martínek ho hladil po měkkém nose, za uzdu ho popadl a žadonil: „Vojáčku, vojáčku můj zlatej, nechte mě sednout na Běláčka.“

Rytmistr se smál — smáli se i ostatní vojáci. Kaprál se sehnul, vyzvedl klučíka a posadil před sebe do sedla…

„Šimle, pojedeme k nám, to budou mít tatínek radost — a maminka a Honzík s Franckem — a Verunka — a Váša — ten stůně a není dnes ve škole — všichni u nás se rozveselí,“ hovořilo dítě a hřebec jako by rozuměl, otočil se a pádil rovnou k Cimburovům—ostatní vojáci na koních za ním.

U Cimburů dnes mlátí. Jenom selka vaří oběd. „Co se to děje?“ pomyslila si, když ve světnici u kamen zaslechla dusot koňských kopyt. Skočila k oknu a hle — Běláček jede k nim. Martin sedí na něm a za Martinem voják s navoskovanými kňoury a za Běláčkem ještě pět nebo šest jiných hřebců…

Vyběhla tak, jak u plotny stála, dokořán vrata otevřela a koníka srdečně ve statku vítala. Vítala i pana rytmistra, vítala i ostatní pány vojáky.

Mlatci s mlatu ze stodoly na dvůr vyskočili, vyšel vážně i hospodář a oči na Běláčkovi mohli všichni nechat, jaké panské způsoby si osvojil, Jak hlavu drží a jak si vykračuje; ale chválí ho, že se za svůj domov nestydí a na ně nezapomněl.

Vojáci s koní sesedali, selka jim bochník chleba s nožem podala a sama hroudu žlutého másla s bílou solí na talíři jim pak podržela. — Cimburu mrzelo, že nesmí dáti koním ovsa, zato jim předložil po otýpce suchého, nemláceného jetele. Honzík vážil vodu – a Frantík v putýnce ji hřebcům donášel. I chorý Vašík jako by se pozdravil, vyběhl ven s Verunkou k Běláčkovi a hladil ho po sehnuté krásné šíji.

Cimbura mluví s rytmistrem a pýří se radostí, neboť důstojník chválou nad Běláčkem oplývá. — Zasmušil se však hospodář, neboť slyší, že hřebec už se nejmenuje Běláček, ale „Marengo“ že se mu musí říkat po slavném šimlu císaře Napoleona …

„Marengo!“ zavolal kaprál — a aj — Běláček hned pozdvihl hlavu. Slyšel na to jméno … Mrzutil se Cimbura a změna jména zmirňovala bolest loučení… Běláček tak jako tak zmizel a Marengo? Marengo? Ach ne — tak by mu nikdo u Cimburů za nic říkat nemohl.

Odjeli vojáci z Putimě — odjeli před polednem. Až před dvůr je Cimburovic vyprovodili a před dvorem postáli, až se za koni zaprášilo a oni za vrškem zmizeli. Těšili se, že se zase shledají s milovaným hřebečkem — v Písku se po něm ohlíželi, ale koník jako by do vody padl, ztratil se jim. Hřebci se k jaru rozjeli po stanicích a s nimi z hřebčince zmizel i Běláček.

Kdyby však byl Cimbura čítal vídeňské noviny, byl by četl o tom, kterak Marengo sbírá po výstavách ceny a na dostihách vyhrává všecky sázky. Byl by se dověděl, že pověst o tom hřebci jde Evropou, že sepíše o něm jako o něj slavnějším muži. Cimbura s úžasem byl by slyšel celý vylhaný rodokmen, který o Marengovi se udával, byl by slyšel, že Běláček je z matky Arabky po andaluzském hřebci, tedy kůň čistokrevný a neobyčejně vzácný a urozený. A Cimbura jistě, jaký už on byl, byl by si sedl a těžkou rukou byl by napsal do těchto novin opravu, že jeho koník není žádný Marengo, ale že to poctivý, český Běláček, jeho mámou že nebyla žádná světoběžná Arabka, poběhlice nějaká, ale rodověrná klisna Divoká z Kovandovic statku v Hradišti, na tu že byl puštěn hřebec Mušák u Dvořáků v Pištíně, že je to tedy český kůň, narozený i odchovaný v české vsi Putimi Janem Cimburou, sedlákem z čísla 25.

Škoda, že nečítal Cimbura vídeňských novin. Byl by se i o tom dále dočetl, že nejlepšího hřebce Marenga daroval sám císař pán svému generálu jízdy, knížeti Windišgrécovi. Okem nespatřil Běláčka ani Honzík, který s jedenáctým plukem píseckým korunního prince Alberta Saského ležel v Tridentu, ani Francek, který před dvěma lety na podzim narukoval k ženijnímu sboru a přidělen byl k raketnímu oddělení …