Jan Cimbura/Druhá část/IV

Jan Cimbura – Druhá část Jindřich Šimon Baar
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Jindřich Šimon Baar
Zdroj:	BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 157 – 180.
Licence:	PD old 70

„Mrzí mne býk ve dvoře — a to je obecní zvíře, když na nás řadou přijde, vzít je musíme a ty ještě hřebce odchováš,“ zlobila se Marjánka, „prodej ho,“ radila, přemlouvala, prosila muže — ale marně.

Cimbura nepovolil; zamiloval si koníčka a říkal si: „Proč bych nemohl mít hřebce? Proč bych nemohl jezdit s hřebcem? Nemusím ho nechat zapouštět, ale mít ho chci a budu, protože je synem Divoké.“ A ještě potom plný rok popřál Běláčkovi svobody… Ten se za tu dobu nabažil dětí a vyhledával společnost koňskou. Na pastvě na „kobylích lukách“, jak Otavy se odvezly, bylo ho zdaleka viděl — bílou srstí lišil se od celého stáda hříbat. Ale nejen srstí, i postavou, řehtáním a chůzí.

Znáte putimské louky? Jakže — neznáte ty zelené koberce, rovné, do dáli natažené a ustavičně se měnící? Jednou jsou zelené jako brčál, pak rozsype se po nich tisíce kvítků a ony se zapestří jako zahrada — pokosí se sena — louky zešedivějí a zavoní kraj omamným dechem podťatých travin a bylin —— jen na některých nechá se znova vyrůstat otava hustá jako kožich. Ale na jiné vyžene se dobytek — ovce i skot — a zvláště hříbata.

Luka oživnou a život vesnice jako by sem se přestěhoval. Pasáci a pasačky s husími stády, pohůnci s jalovinou hovězí a hříbkové s koni ovládnou luka jako svoje království a všude kolem hemží se to jejich poddanými: dobytkem, vzácným to statkem sedláka. Děti z vesnice táhnou se sem, ohně se zanítí, písně se zpívají, hry se vymýšlejí. Tábory a strany se utvoří, války se „sousedům“ vypovídají, bitvy svádějí, příměří se uzavírají a na oslavu míru hody se pořádají, dort, okrouhlice se strouhá, brambory v popeli se pekou, čmelákům po mezích med se vybírá. Hoši na hříbatech se projíždějí, na hlavy se stavějí, po rukách chodí, hole vyhazují a chytají, čampulík se hraje. Když se večer blíží, když za Kestřany slunce se schovává a tiše, neslyšně z Hůrek, z lesa u Boubína do údolí soumrak vychází, když od rybníků a řek — Otavy i Blanice -— mlhy vstříc mu jdou, pasáci do kroužku seženou rozptýlený dobytek.

„Kam zítra?“ ptají se na rozloučenou.

„Na Jírovku,“ — „ke kamennému kříži,“ „na arendu“ — „do soudných drah“ — „na farské luhy“ — „k řežabinci“ – „na utopenou,“ volají hlasy…

Ale Cimburův Honzík sedí na Běláčku jako jejich král, klidně návrhy poslouchá — až konečně rozkáže: „zítra poženeme na ‚Podkovu‘“ a porada je ukončena.

Tak vystřídají řadou louky. Vidíš-li je dnes v suchém rybníku Nešovském, jsou zítra na Postříhačce, pozítří v Koutech, jindy na Okrouhlici.

Znáte putimské louky — tvrdé a dlouhé ode vsi k Ražicům, k Hradišti, k Písku, k Heřmani, na všecky strany jako veliké jezero se rozlévající, putimské louky, z nichž jako ostrovy po stráních a vrškách vynořují se pole a lesy?

Po těch lukách až do třetího roku proháněl se Běláček. Tu stal se jeho skok jistým a křepkým, jeho noha pružnou jako struna, běh jeho byl rychlý a skok jeho, když úprkem běžel, na dobrý sáh dlouhý. Po dva roky byl králem zvířat, on všecky předběhl, on první širokou strouhu přeskočil, on nejdříve vždycky do vody šel a řeku přeplaval, on proti býku zadkem se postavil a bil kopyty, až býka zmámil a rozprchlé druhy obhájil — — —

Ale ve třetí zimě přišel k Cimburovi sedlář a vzal Běláčkovi míru na chomout.

Ta tam uletěla milá svoboda a hřebečkovi otevírala se perná škola života. Hospodář ve stáji zvedal mu nejprve nohy, jednu po druhé, kladívkem na tvrdá kopýtka mu poklepával, učil ho hlavu shýbat, polštář mu přes ni na krk navlíkal a celý den nechal ho později s novým chomoutem stát a běhat. — Pak pohřbetník a podpínku mu utáhl, ocas mu kroutil a podocasník připjal.

Už nesměl Běláček po dvoře, po vsi lajdat, kolem vozu cestou aneb kolem pluhu na poli pobíhat, na kobyly se dívat, jak pěkně stejně jako dva šrouby táhnou; ale sám teď ve voze s podsedni klisnou musel kráčet. Krátké držení poutalo ho ke kovanému konci oje a od uzdy běžel hospodáři přímo do ruky. Chvíli se mu líbilo, hezky rozumně jít při moudré kobyle. Hrdě si hřebeček našlapoval, pyšně si vedl. Pak spatřil někde chutnou travičku, chtěl skočit a smlsat ji, ale chyba lávky! — držení nepovolilo, klisna zlostně hlavou se ohnala a tvrdou čelistí do citlivého krku ho udeřila a hospodář řemenem přitáhl, až se mu pysky ošklivě rozšklebily.

„To by hrálo,“ myslí si Běláček, „tak vy se mnou tak — ukáži vám, co umím, ukáži vám svou sílu, že já jsem pán,“ a vzdorně pohodil hlavou, přední nohy vzpříčil a kroku neudělal.

Kobylka mrskla po něm okem — a jako by neviděla, co mladíček vyvádí, táhla dál a už brousilo kolo hřebečkovi vzadu kolena, takže jako uštknut kupředu popoběhl, stranou uskočil a dozadu se podíval. Tam spatřil usmívajícího se hospodáře, jak mu rukou hrozí.

Běláček se rychle srovnal a zase chvíli pořádně, jak se sluší a patří v páru šel, neboť sedláka Běláček se bál, jeho očí se bál a před jeho rukou měl vítr. Sedlák do duše vidí Běláčkovi — pohlédne a na vlas ví, co hřebeček v nejbližším okamžiku chce provést, k čemu se chystá, zadkem-li vyhodí, zařehtá-li anebo kupředu skočí, vzepne zadek, otočí-li se anebo pozpátku zacouvá. Na uši — do očí, na nozdry, po nohách se podívá, podle toho k hřebečkovi se blíží… „Mne neošidíš, mne nepodvedeš,“ říká si a hledí Běláčkovi do očí tak pevně, že koník pohledu nesnese, schlípne rázem ouška, hlavu schýlí, srst zježí a po celém těle už napřed se chvěje, neboť ví, že hospodář hned v zápětí za tím pohledem po něm chňapne — uzdu v ruce jako v kleštích zmáčkne a Běláčka k zemi strhne. Proto se bojí Běláček očí i ruky hospodářovy. Ale hospodář není kruťák. Nechce, aby se ho hřebeček bál, chce si dobýt jeho lásky, proto, jak koník poslechne, hned na něho lahodně mluví a chválou ho zahrnuje. „Tak jsi hezký, hodný koníček — tak tě mám rád — slušně v páru vykračuj — hanou, hej. Krok drž — jak se na pořádného koně sluší a patří. Narostl jsi — a musíš býti užitečný. Nebylo by ti hanba ještě teď s malými hřibátky se kamarádit a po pastvě a po drahách se toulat, nečinně se povalovat? Jen trp — a uč se chodit a tahat — něco zkusíš — ale to jinak nelze — každý učedník — mučedník. Však si zvykneš a pak se ti, darebáčku, stane práce rozkoší a větší radostí než potulky a lenošení, k duhu ti půjde, kosti v tobě ztvrdnou, svaly zocelovatí a síly sám za tři jiné koně vydáš.“

Tak ho Cimbura chválil, s ním mluvil, mírným hlasem víc než strohou přísností ho chlácholil a krotil, až ho chodit naučil. Častěji se teď před kovárnou zastavil a Běláček se díval, jak umouněný kovář v kožené zástěře vyšel, žhavé podkovy koním přikládal, až dusivý dým spalovaného kopyta Běláčka v nozdrách šimral — pak i k němu kovář přistoupil. — Běláček podrážděně zafrkal, protože kovář odporně čpěl dýmem a nevoněl senem, ani otavou, jako voní sedláci. I nohu se opovážil hřebečkovi zvednout a kladívkem na ní poklepat, jako mu to dělal doma Cimbura, anebo Francek s Honzíkem. Jen kdyby hospodář ruku povolil a oči s něho spustil, Běláček by mistra kováře vyplatil; ale Cimbura stojí na stráži a koník proto drží jako beránek a mrknout okem se bojí. „Ach, hen se dá dobře kovat, bude držet jako starý,“ chválí hřebečka mistr, spokojeně ho poplácávaje po rozeklaném zadku.

Ještě dvakrát, třikrát se to opakovalo, až to všecko zevšednělo Běláčkovi, zvykl si už na zápach spáleného rohu, na dýmem páchnoucího mistra kováře a sám už nohu zvedl, jak jen zavolali „hoj“ anebo „zvedni“ a po noze se shýbli.

Ale potom jednou Cimbura zavedl Běláčka pod přístřešek kovárny, tam přivázal ho krátce k železnému kroužku a sám vešel dovnitř.

Hřebeček mohl slyšet otevřenými dveřmi, jak sedlák slavnostně promlouvá na mistra i tovaryše: „Tak vedu nováčka — dnes ho okováme prozatím jen na předek,“ ale nic neslyšel, protože pozor nedával a jen zvědavě se díval na divy černé kovárny. Viděl tam na výhni sálající plamen jako veliký, čarovný květ ohnivý, viděl rozžhavené železo napřed bílé jako stříbro, pak žluté jako zlato, pak červenalo a modralo, slyšel rány perlíku a kladiva pěkně v taktu znít, až do skoku mu při tom bylo — a jako hvězdičky viděl sršet od kovadliny drobné okuje.

Pak vyšel, kovář, kopyto Běláčkovi zatrnulo, rány kladívkem byly jaksi pádnější, a hle, když mu nožičku pustili, našlápl a cítil, že na něčem stojí, rychle utrhl — nohou sekl, ale setřásti to nemohl.

„Aha! Obuli jsme tě!“ smáli se mu hospodář s kovářem a obuli mu rychle i druhou nohu.

Ach, strašně ty podkovy překážely! Jako centy těžké se mu zdály, zakopával cestou o každý kamínek, musil si zvykat nohy výše zvedat v chůzi — ba, bylo mu, jako by se znovu chodit učil. — Hrabal nohama, až země lítala, ale podkov zbaviti se nemohl.

„Holečku, koníčku, ty jsou přibité,“ smál se mu sedlák, „pět dobrých podkováků každou drží, ale počkej zítra, poznáš, k čemu jsou dobrý.“

Jako královský princ vstávalo na východě za Hůrkami jarní slunce. Z mlh, jako z jemných pavučinových plének se vybavovalo, až se posadilo nad lesem na špičky stromů, jedlí a borovic a jasným okem usmálo se na putimský kraj. Políbilo nejdříve starý kostel na kopečku, pozlatilo jemně, jakoby pohladilo, deskové střechy vesnice a už jako v zrcadle shlíželo se v podkostelním rybníku Hanzlíčku. Voda jako by se v plameny proměnila, rázem zaplála po celé hladině a drobné vlnky, jako chvění radostné běžely po jejím povrchu. Ze sítiny od hráze ven do toho jasu vyplula v čele svého stádečka divoká kachna a ostatní nedorostlá mlaď toužebně tíkala v pečlivě ukrytých hnízdech. V porosených lukách šiřikaly koroptve a s polí v oblačnou výši s jitřní písní jako modlitbou vzlétali šediví skřivánci…

U Cimburů zastihlo sluníčko už všecko na nohách. Hospodář vyšel ze světnice a s veselou tváří jako to slunečko boží postavil se na prahu. „Strýc — strýc“ vítali ho hned vrabečkové poskakující po dvoře mezi drůbeží. Kachny táhly v řadě kolem něho, kolébaly se na nízkých nožkách, zplna našlapujíce na tenká, blánovitá chodidla. Šly za kačerem, Cimburovi chlubně vykřikujícím: „Marjánka zrána dala nám — klas“ a když už přešel, bylo ještě slyšeti, jak kachny si labužnicky pomlaskávají: „Klas — klas!“ Kohout na hnoji zatřepal křídly a jako rytíř dvorně přál „dobrý jitrooo,“ slípky kokoráčily upozorňujíce: „jde okolo hospo—dář!“ Stádo kuřat hnalo se k němu přes dvůr úprkem s roztaženými křidélky a starostlivá kvočna za nimi marně napomínala křičíc rozčilené: „Krok — krok – krok!“ Žlutá housátka se sem batolila a jedno přes druhé se ptalo: „živi-li, živi-li?“ Darmo husí babka krkem nad nimi kroutila a volala svoje: „pssst — pssst!“ Starý houser jako by signál troubil táhlým hrdlem, volal na svoje družky: „na hráz, na hráz!“ ale když spatřil ve stádu svoji zamilovanou husičku, sníživ hned hlas, lichotil jí něžně: „kráska, kráska“ a odváděl si celé stádo svoje kamsi na rybník. Pouze krocan se ještě přivalil, tváře se nesmírně důležitě. Krví do ruda naběhlo mu fialové oruží, křídla o zem drhl, a jako by dosud ani zrnka nedostal, lhal hospodáři do očí: „vzhůru, vzhůru, vzhůru, umru hladem, umru!“ — Tak vstávalo ono slavné jitro, ve které Běláček jako řádný kůň dostal k chomoutu i postraňky a měl býti po prvé zapražen do vozu.

Cimbura vešel k němu do stáje a Běláček vesele u žlabu zařehtal. Přes den a noc zvykl si na podkovy a ani jich necítil. Jak Cimbura s chomoutem se blížil, hřebeček povolně už hlavu natáhl a s velikou ochotou dal se ustrojit.

Oblečen jako princ do chomoutu nově načernéného s přeskami a mískami jako zrcadlo vyleštěnými vyběhl radostně z dusného chléva k pumpě ke korytu a dychtivě zapíjel suchý oves.

Starý valach, jako učitel za žákem, rozumně se hrabal za ním. Běláček věděl, že má času dost a proto si oběhl ještě celý dvůr, zastavil se u píší boudy na krátký pozdrav se psem Chlapíkem, prohnal krocana, přeskočil hrůzou umírající kvočnu i s kuřaty, čichal k ovčínu a vepřovým chlívkům, ukousl si mlsně z kvetoucí hrušky malou větvičku, obalenou zeleným svěžím listím a bílým květem a když viděl, že už napojený valach stojí u voje, čerstva, aby nebylo zle, postavil se k němu.

Honzík s Franckem pak hned ho zapřáhli. — Návojník zapjali na řetízek chomoutu, přezky opratí spínali a také po prvé Běláčkovi rozvázali na hřbetě konopné postraňky, natáhli je, naměřili a ovinuli kolem obou konců dřevěné rozpěrky.

Ze sýpky teď vynáší Cimbura obilí. Pytel po pytli nese na širokých ramenou a do vozíku slámou vystlaného jej uctivě klade. Dva pytle žita, dva ječmene a jeden pšenice přinesl sedlák, neboť první jízda Běláčkova bude s božím darem do mlýna.

Verunka stojí na zápraží a drží za ruce oba kloučky, Vašíka s Martínkem. Hoši vyrostli — už by se nevešli do tatínkovy boty. Běhají čile jako vřetena, i kalhotky už nosí, jsou „trouročáci“ teprve, ale jsou tak silni, že každý by jim hádal o rok více. Tahají teď Verunu, křičí „hija — hija“ a vší mocí chtějí ke koním, k vozu, svézt se, ať už na koni anebo v kolísku…

Cimbura naložil už obilí a obchází vozík. — Stihá na zákolníky, zkouší brzdu, prohlíží váhu s rozpěrkami i hřeb — srdečník, pojící předek a zadek vozu.

Jako velebná kněžka vychází selka s kropenkou plnou svěcené vody tříkrálové.

„Tak, aby vás Pán Bůh všecky chránil, anděl strážce ať stojí při vás,“ a kropí hřebečka i muže i synky Jeníka s Franckem.

Všecko to dlouho trvá Běláčkovi. Už se nemůže dočkat, až vyjedou… Hrabe přední nožkou, hned levou, hned pravou a libuje si. Nikdy holé kopyto nezhvedne tolik země jako kopyto okované. Ocelovým ozubem podkovy rozrývá udupané dvořiště jako pluhem-ruchadlem.

„Stojíš!“ vykřikl hned Cimbura a Běláček poslechl. Mladšinka letěla otevřít dokořán bránu.

Cimbura stojí rozkročen na vozíku, řemení drží v rukách a na řemení drží koně. „Držte se,“ napomíná oba hochy sedící za ním na pytlích, a povoluje řemení. Jazykem mlaskl a koně vykročili. Valach moudře, rozvážně. Ale Běláček bujně skočil kupředu a zarazil se. „Co to?“ ptaly se jeho veliké oči a ohlížely se. Ano, Běláček je zapražen. Nejen držení vpředu, ale i dva postraňky teď vzadu poutají ho k vozu. Chomout zcela jinak na prsa dolehl a Běláčka mačká. Valach táhne a hřebeček cítí, že musí táhnout s ním, jinak že mu kolo kolena na zadku ubrousí, cítí, že nelze skočit nalevo ani napravo — že může jen kupředu… A než si to rozmyslil, už ho hospodář otěží napomenul. Jaká hanba! Selka se dívá, děti hledí naň a Běláček znovu vykročil, kolísek zadrkotal a vyjel na náves.

Cimbura jede. Nespouští bdělého oka s nováčka, nevidí, jak lidé se zastavují, neslyší, jak chválí: „Toto kůň! Jedna radost!“

„Nejlepší kůň ve vsi!“

„A běží jako starý. Jako by jaktěživ v kolísku chodil.“ — — —

Běláček stal se takto za moudrého vedení tahounem silným, vytrvalým a spolehlivým, kterému se nevyrovnal žádný jiný. — A proto nemohl tahati v páru, ale musil tahati sám. A to se hřebci právě líbilo. Jezdil s ním pouze hospodář a zamilovali se navzájem do sebe tak, že jeden bez druhého už se neobešel. Cimbura nejel nikdy s párem kobyl, přenechal je Janovi — a když chtěl Francek zapřáhnouti Běláčka a přivézt fůru jeteliny, vyjel s ním zrovna až za ves. Tam hřebeček pozdvihl hlavu a rozhlédl se kolem, a jako by Francka na voze a uzdy v hubě nebylo — hnal se cestou necestou — maní nemání — rovně přes meze a pole k Cimburovi, sekajícímu bujný jetel … Tam se pokorně zastavil a popásat se počal, nedbaje, že na té cestě krkolomné ztratil z vozu Francka, prkna, ba celý zadek vozu — a jen s předkem sem přiběhl…

Na všecky čtyři už ho okovali, a když Cimbura sedl naň a jel ho do Hanzlíčka vyplavat, tu se zdálo, že se země třese pod kopyty pádícího hřebce…

Kdekdo se ohlížel za ním a sedláci znalecky říkali: „Když šiml před pluhem a Cimbura za pluhem — tu, kdyby to pluh vydržel, ti dva by vyorali brázdu hlubokou jako Blanice.“

Proto Cimbura se pyšnil s Běláčkem a pro něho zapomněl na Divokou. — Měl rád Marjánku, dobrou a milou ženu svou, měl rád děti po nebožtíkovi Piksovi, zvláště Verunku, měl rád krevní přátele i starého Kovandu, ba všecky lidi miloval, ale jeho ‚spolčata‘ a potom Běláček, ti tvořili jeho srdci potěšení. Z těch se radoval a těmi se takřka honosil, ačkoli to chlapcům čím dál, tím méně najevo dával. Vyrostli totiž, do čtvrtého roku už šli, a Cimbura si řekl: „Je na čase, aby práci zvykali a mazlení odvykli.“ I přestal s nimi mluvit měkce, žertovně a mluvil vážně a rozumně. Vykládal jim a vysvětloval, jmenoval jim v sadu stromy, v poli ptáky a na louce květy. „Mudrce chce z nich udělat,“ smáli se mu krátkozrací lidé, když zaslechli, co a jak Cimbura s hochy hovoří. — A ti byli stale s ním. Jako klíště drželi se otce, v patách mu po dvoře chodili, k němu s každou otázkou a záhadou se obraceli a Cimbura ani nestačil vysvětlovat.

Ale teď v létě stávali se mu kloučkové často nevěrnými… Černé i červené jahody zrály v lese ve Vápenicích, Obciznách, u Obrázku, v Plazu, Hůrkách a na Skálu vrchu… Prostřeným stolem byl pro děti les a na něm plno pochoutek. Černé, sladké borůvky, vonné jahody červené, nakyslé ostružiny a maliny… První ovoce po dlouhé zimě skýtala příroda všem lidským dětem – velkým i malým a zvláště těmto.

„Pepíkůů! — Půjdeš do lesááá?“ křičely děti na sebe po vsí i polích.

„Půjdůů! — Půjdeš takýýý?“ — domlouvaly se a hned po obědě, často místo do školy, táhly hloučky dětí k tmavému stinnému lesu.

Dnes se vypravovaly děti Cimburovic. Verunka s oběma chlapci půjdou, aby nepřekáželi, nebo dnes počne se svážeti seno do stodoly. Kolik vozů ho skopili na Píkárně — a to dnes musí dovézt, protože sluníčko svítí mdle, komáři štípou a kouř k zemi padá. Počasí se změní — bouřka asi spadne — zaprší snad na dlouho a co potom? Zač stojí seno vymočené a vyválené, bez vůně a chuti? Nastlat s ním, k jinému se nehodí! A proto dnes ruce k dílu, suché seno šustí a chrastí, čechrá se a voní jako celá apatyka — proto všichni, kdekdo práce schopný — vzhůru na louku. I selka s mladšinkou zavrou dům a vypraví se na Píkárnu — mužští budou vozit… Cimbura a Honzík jezdit, Francek na voze šlapat.

„A co s vámi, brouci?“ ptá se Cimbura dětí, když práci rozdělil.

„A my půjdeme do lesa,“ odpovídá Verunka.

„Do lesa — do lesa,“ jásá Vašek i Martínek.

„A kam?“

„Kam je nejblíž — do Hůrek.“

Hned po obědě rozjeli a rozešli se Cimburovic.

První vyběhly ze statku děti. Dychtivě, žádostivě, prázdné hrnečky a džbánečky v rukách, horkým vzduchem a prašnou cestou rozeběhly se k zelenému stinnému lesu. Režné košilky měly všecky. Verunka sukénku tenkou a kluci plátěnky — to byla celá jejich „obleč“. Upalovaly radostně, až se jim hlavičky třásly a veselé, radostné výkřiky z hrdel jim unikaly.

Ženské s hráběmi na ramenou vyšly zadem na louku nahrabávat kopy a kopence.

A sotva koně napojili, mužští vyjeli se třemi vozy.

„Chlapíku, ty hlídej,“ poručil psu sedlák a se hřebcem vyjel první ze dvora.

Ale ani psa netěší samota. I on vyběhl na náves a stanul ve vratech rozpačitě. Přední nožku a hlavu zvedl do výše a čenichem zalapal po vzduchu.

To rozvažoval, kterým směrem by se měl dáti — za ženskými nebo za vozy anebo snad za dětmi.

„Jejej — Chlapík je tu,“ vykřikl Vašíček, který za Martinem se opoždoval stále o několik kroků a pes jako střela mihl se s veselým a radostným štěkotem kolem nich.

Verunka se lekla. „Chlapíku, Chlapíčku zlatý,“ — počala mu hned diplomaticky lichotit a zdvořile s ním vyjednávat: „Ty s námi nesmíš — pantáta hajný by tě tam špatně přivítal — jistě bys vyplašil a prohnal nějakého zajíčka — a víš, jak draho to přišlo Chlupáčkovi. Kůži ho to stálo.“

„Chlapíku, jdi domů — hloupý,“ povídal mu Martínek, sedl si k němu na bobeček a hladil ho ručičkou po hlavě, „my jdem dnes na jahody — a ne se koupat — dnes s námi nesmíš.“

„Chlapíku, vrať se pěkně domů, vrať,“ přisedl si i Vašík a vřele, rozumně mu domlouval, „nebyl bys tam nic platen — sbírat neumíš, džbáneček s sebou nemáš, borůvky nežereš — co bys tam dělal?“

Chlapík poslouchal, na zadečku seděl a učeně se tvářil, ale jak hoši popošli, hned cupal za nimi.

Děti pustily se s psem do nových výkladů a přemlouvání. Chlapík všecko trpělivě vyslechl, ale sotva několik kroků udělaly, hned se pustil s nimi k lesu dál.

„Tak co, vrátíš se nebo ne?“ došla niť trpělivosti ohnivému Martinovi — pěstičku zaťal a hněvivá očka jeho hledala na cestě kámen.

Pes bojácně se schoulil, k zemi se přitiskl a jako by plakal, rychle očima mžikal, ale odehnat se nedal. Verunka ho tuze litovala. Přiklekla k němu — a jakoby slibem zavazujíc, slavnostně se ho ptala:

„Chlapíku, budeš hodný? Nebudeš se toulat? Lehneš si vedle nás?“ Když pejsek zapanáčkoval a podal všem po řadě pacičku, měl vyhráno. Přijali ho na milost a směl s nimi do lesa na jahody.

Les objal je všecky a zavřel se za nimi. Pohltil je a děti zmizely v jeho útrobách.

Cimbura nebyl žádný přetrhdílo člověk. Pracoval tělem i duší a práce cele ho zaujala, měl úkol vyměřený, čtyřikrát za půldne musí se dnes každý potah ve stodole obrátit — čtyři fůry sena každý z Píkáren na půdu dopravit. Díla si proto hleděl, koní, vozu a sena si všímal, sám všude první a ostatní mlčky za ním, aby mu stačili. Dusné parno tíží pilné pracovníky. Kraj ani větérkem si neoddechl — bez hnutí stála na polích metající se žita a pšenice — zamlžené slunce ospale kráčelo nebem — těžká a omamující vůně vadnoucích, pokosených květin a travin táhla se vzduchem — kraj jakoby unavený, toužil po spánku — mlčely stromy — ptáci i lidé. Pouze komáři zpívají svoji jednotvárnou píseň, bodajíce jako vzteklí. Na koně, jako bys je medem pomazal, jen jen se lepili dnes hovadí, mouchy hučavky a bzíkavky. Koně zlostně se oháněli hlavami a ocasy — s kůže havěť střásali a kopali po ní…

Druhou fůru nakládal Cimbura — ke čtvrté kopě právě s vozem zajel, když v tom tichu pozorném se ozval nový zvuk.

„Co to?“ pomyslili si všichni. Lidé přestali pracovat — koně přestali se ohánět; všichni zvedli hlavy. A vtom zas — a zas —. Vavřinec — zvon Vavřinec — v putimské věži bije na poplach! Jako na rozhledně kdyby stál, natáhl se Jan vysoko na voze a rozhlédl se krajem… Ke vsi letěly zraky všech, krky se natáhly, tváře zbledly — „les hoří,“ vykřikl vtom hospodář.

Jako by silná ruka neviditelná vytasila ohromný meč ohnivý a výhružně jím mávala proti ocelovému nebi, tak plápolal už plamen na samém lemu temného lesa — na kraji Hůrek.

„Les hoří — můj Bože — les hoří —'“ v hlubokém zármutku zanaříkal si hlasitě Cimbura. Oh, jak miloval les! Se zálibným okem hledíval na každý strom, at stál u cesty anebo v sadu; ale s obdivem pohlížel na celý les smrků, jedlí anebo borovic, na celé temné porosty lesní, jež se mu zdály tajemnými a velebnými jako chrámy. A zvláště miloval les, který znal a který nesčíslněkrát křížem krážem prošel — Hůrky, ono souvislé pásmo jehličnatého vonného lesa, jež táhlo se k Smrkovicům, Semicům a Selibovu, ve kterém znal každou stezku, cestu i křižovatku — Boubín — Skálu vrch i Landrošty v něm stokráte přešel. Nedíval se nikdy na žádný les jako na pouhou hromadu dříví, ale hleděl na každý s úctou jako na valné shromáždění živých tvorů, z nichž každý žije svůj dlouholetý život volně a svobodně, kde svorně druh druha v bouři a větru podpírá, chrání a zaclání, s ním se poctivě a bratrsky dělí o déšť, vzduch, světlo i půdu. Slyšel les hučet velebně i šumět sladce, ozývat se ptačím zpěvem i říjením srnců, vidíval nad ním kroužit ptačí dravce, v jeho korunách kmitat se veverky jako opičky a mezi jeho spletenými kořeny klouzat tiché ještěrky, zákeřné hady …

Zdrcen stál tu na Píkárnách Cimbura a hleděl, jak mu les hoří… Ano, u samé cesty vozové — tam, kde se ztrácí, kde vchází cesta do stínu lesa, usedl si příšerný kohout červený a tluče křídly, až roj jisker jako ohnivé vločky sněhové ve sloupech dýmu vznáší se k nebesům. Na vše zapomíná Cimbura a poddává se dravé lítosti, která zaplavuje nitro — lítosti nad hořícím lesem zeleným.

„Kam šly naše děti?“ optala se náhle Marjánka. Neoptala se — vykřikla otázkou tu větu. Srdce mateřské čekalo, že se ozve spasitelný hlas a řekne: „Ne, selko, nešly na Hůrky — šly k Hradišti — šly k Zátavě —“ ne na les, ale na ty děti v něm si ona nejdříve vzpomněla. —

„Ano, kam šly naše děti?“ šlehlo teď i hlavou Cimburovou a cosi hrůzného zatřáslo jeho srdcem.

„Na Hůrky šly,“ — vtom už odpovídají zoufalé hlasy.

„Ježíši — tam v lese jsou.“

„Šli tam, jistě šli — i Verunka i Venoušek s Martínkem — všichni jsou tam.“ Křikem a pláčem naplnily se Píkárny.

„Uhoří — uhoří mi moje hlavy zlaté,“ zalomivši ruce, klesla selka na louce na kolena —.

„Neuhoří — Pán Bůh nedá,“ vyrazil ze sebe Cimbura. Jak vidle v ruce držel, zarazil je nevědomky až po násadu do země a skočil ke hřebci.

„Povol mu držení,“ poručil Janovi, který jako úhoř sjel po seně, vzadu na měkkou louku, a sám vázal mu postraňky na hřbet, rychle je vázal, uzel utáhl a už na Běláčka skočil… Jan ještě jen s líšně oprat sesmekl a otci na koně hodil. Běláček se nesmírně zaradoval. On dosud nezapomněl na krásné doby zlaté svobody, kdy nemusil vléci za sebou těžké břemeno vozu, ale kdy na svém hřbetě nesl Francka nebo Honzíka a předjížděl s nimi po putimských loukách kdekteré hříbě. A vždycky se těšil, kdykoli jej hospodář vypráhl a usedl naň, aby ho za odměnu pilnosti proplaval v Hanzlíčku a prohnal pak po kobylích drahách…

Dnes stojí spoután jako otrok. K oji vpředu a k vozu vzadu přivázán, stojí a mouchy drze ho mučí, lezou po něm, do uší mu sedají, do očí, pod břicho, na slabiny — nejcitlivější místa si vybírají. Ach, Běláček, rád by utekl, ale smí se jen ohnat po nich, nesmí se rozběhnout a letět rychleji než bzíkavky i hučavky, skočit do vody, poválet se v ní, pokorně musí stát a pojíždět ke kopkám a potom rozumně, opatrně, aby nezvrhl vléci vůz k Cimburům do stodoly.

„Psí život,“ myslí si Běláček a zlost jím lomcuje … Netěší ho vonné seno, které mu předkládají, netěší vzpomínka na obrok, který večer naň čeká. Utéci se mu chce, protrhat držení i řemení, osvobodit se, ukázat svoji sílu těm dotěrným mouchám. Jenom sedláka kdyby kozel někam odnesl. Ale ten vidí Běláčkovi do svědomí. Čte jeho černé, zrádné myšlenky, a když už už se chce vzepnout, okřikne ho přísný hlas a oprať otočí se o jedno oko, zkrátí se tím o píď — a Běláčkovi uzda zkroutí hlavu tak, že stojí jako beránek.

A hle, v tom zoufalém bolu náhle cítí Běláček, jak pouta povolují — cítí hospodáře na svém širokém hřbetě — nic ho nedrží a hřebeček jako pták dává se v let.

Letí a divno — sedlák ho nekrotí, nepřidržuje uzdy, ale povoluje a jako by málo letěl, patou pobízí. Mouchy zmizely — libý větřík hřebečka ovívá a chladí, hřívu a ocas mu čechrá — krevný kůň přichází do ohně — skok stává se delším — jistým a pravidelným — jeho smělost odvážnou a síla jeho neukrotitelnou. Nezná překážek, a jak Cimbura řídí — tak letí přes všecko. Vidí lidi spěchat — úprkem běžet z Pežoutky, Blahouta, Kolíbek, Kuklí, Louček — a všichni tím směrem se ženou, kterým on, Běláček, utíká. Ne — nedá se předběhnout — ale předběhne všecky — ach — hravě předběhne — a běží přímo — přes všecko tam — k tomu ptáku ohnivému, který na okraji Hůrek rudými křídly mává… Pod Běláčkovým břichem mizí obilí, stoky, křoví, mihne se silnice, kmitne se polní cesta, pěšina — v dohledu zjeví se a hned v zápětí zmizí rybník Ražičák a už jako val s příkopem letu překáží Blanice, široká řeka, s oběma břehy olším i vrbinami zarostlými — a za ní — hned za ní zvedají se Hůrky — zelená se les — hořící les. — Cimbura hlavu přitiskl až na samý krk koňský — křoví zmizelo — voda zašplouchala a už na protějším břehu ze zeleného lemu řeky vynořuje se na koni Cimbura. Čapka zůstala v křoví, ale ani toho necítil…

Do vrchu teď cestou přímo k lesu unáší ho kůň. V okamžiku na vršek vyjel a hrůzostrašné divadlo zjevilo se jeho očím. Ne do lesa, ale do plamenného moře ústí křivolaká cesta, po které hřmějí kopyta hřebcova… S obou stran jako svíce ohromné hoří smolné smrky plným plápolem. Mohutné větve chvějí se žárem jakoby bolestí, jemné špendlící praská a prší na zemi, suché chrastí a stlaní chytá, plameny jako hadi po zemi se plazí nalevo — napravo — požár jako povodeň se rozlévá vyschlým lesem. Krajní stromy vztahují ohořelé suky jako pahýly rukou — zbavené šatu — prosebně k rozčileným divákům, jichž tady už stojí hrstka, ale bez rady a bez rozumu. V šíleném trysku prchají z lesa do širokých polí veverky, zajíci, i celá rodina srnčí, nad lesem — nad vrcholky stromů chovajícími teplá, měkká hnízda, se zoufalým skřekem krouží vrány, divocí holubi, datlové, žluvy, straky a sojky… S praskotem hořících stromů mísí se zoufalé hlasy lidské: „Pily a sekyry sem,“ — „kácejme stromy — lopaty sem a motyky — brázdu země vyhodíme — jedinou brázdu — děti tam jsou — Cimburovic děti.“ Jako ve snu slyší Cimbura zmatenou směs zvuků — požáru, lidských hlasů i ptačího nářku a upírá oči do tohoto ohnivého jícnu, ve kterém se ztrácí cesta. Musí projet — proletět — protože jinde v cestu stavějí se koni stromy — jenom pěšák může se jimi proplétat — kůň musí cestou — touto cestou a ne jinou — protože tudy nejblíže a kůň rozehnaný.

„Stranou,“ zanřímal Cimbura strašným hlasem na klubko lidí, zmateně pobíhajících. Vykřikli. na všecky strany se rozprchli, Běláček nataženou hlavu pozdvihl, ohnivou bránu před sebou spatřil, a než se Cimbura nadál, stranou skočil a podél lesa běžel.

Běláčku, Běláčku, cos to učinil! Selhal's, podvedl's hospodáře, který na tebe spolehl — neznáš Cimburu, ale poznáš ho — hned — teď ho poznáš — ba už poznáváš…

Běláček, od přírody zvíře měkkohubé, nikdy ještě neměl ostré uzdy v hubě, ale pouze jednoduché stihlo a tím si jen pohrával, jazyk a zuby o ně brousil. Cimbura trhl rukou a Běláček bolestí zařičel — čelisti rozšklebil, do výše se vzepjal a poslušně jako čamrda na zadních nohách hlavou zpátky k ohni se otočil. Jako by po jehlách šlapal, drobnými krůčky na místě přešlapoval, nožky prolamoval, zadkem vyhazoval, předkem se vzpínal, ale s místa se nehýbal.

„Co míní Cimbura?“ hádají lidé… „Proč neleze s koně? Snad nechce ohněm projet?“ a už hrnou se ke koni a jezdci.

„Blázníš, Cimburo?“ křičel Černoch a popadl chvějícího se koně za uzdu, „do ohně ho nedostaneš — stane se neštěstí.“

„Stranou, jsou tam moje děti!“ — poroučí Cimbura. Nadlidská síla a zoufalé odhodlání zní z jeho hlasu a Černoch pouští se koně.

Všichni zapomněli pro okamžik na požár — na děti — na pomoc — koňaři se v nich probudili a sami hořeli zvědavostí — vjede Cimbura do lesa, nebo nevjede; a vjede-li, co se stane? Co provede kůň? Vzepne se jako svíce na zadek, a neskočí-li jezdec včas, kůň i s ním se převrhne a zamáčkne ho… Co provede kůň? Na bok se vrhne a nohu jezdci přerazí… Co provede kůň? Zadkem vyhodí, až jezdec přes hlavu mu přeletí. Co provede kůň — —?

Ale neznali jezdce a neznali hřebce. „Vydej sílu,“ zazněl povel zas po dlouhé době v duši Cimburově. Jizva mu zbrunátněla, všecko kolem se propadlo a pouze to vědomí zbylo, že musí s Běláčkem vjet do lesa a vyvézt Verunku a svoje dvojčátka.

„Vydej sílu — víc — víc,“ slyšel Cimbura a koleny zmáčkl koně pod sebou. Bolestí jako vlček otočil se hřebec třikrát po sobě na malém místečku — Cimbura uzdou trhl a hřebec jako pes na zadek se posadil a pak jezdec povolil a udidlo povolilo, kolena povolila, ruka hospodářova poplácala hřebce po krku: „nic platno, Běláčku — spolu tam musíme,“ prosebně promluvila ústa hospodářova. Běláček cítil se přemoženým, darmo se vzpíral, darmo s jezdcem bojoval — Běláček, kůň chrabrý a proto bezelstný, stojí klidně jako ovečka a chápe, že nesmí zákeřně shodit hospodáře, který mu už také důvěřuje, poslechnout musí a jít tam, kam ho požene. A tak už ne dva tvorové, Cimbura a. hřebec, ale Cimbura sám, Jenže o koně silnější, větší a rychlejší, a hřebec pod ním o Cimburu smělejší a odvážnější tu stojí. Splývají spolu v jednu bytost, hroznou, až příšernou, ovládnutou jedinou vůlí…

Jako plamen zasvítily náhle Běláčkovi oči, růžové chřípí se mu rozklenulo, krátká srst se zježila, pod jemnou kůží naběhly mu žíly, po krku, plecích i nohách jasně vyvstala spletitá, krví tvrdě nalitá jejich síť, ztepilá postava jako by se v celé kráse chtěla ukázat, vypjala se do výše a do délky se protáhla. Běláček hrdě, spokojeně pohodil hlavou a nozdrama frkl tak mocně, že to zaznělo, jako by dlaněmi zatleskal, a mírným klusem vracel se na cestu.

Kůň nezdá se divákům koněm a Cimbura Cimburou. Cosi nadzemského, hrdinského jako v pohádce rozklenulo se nad nimi, lidé chápali, že jezdec i kůň si porozuměli, a kdyby teď z hořícího lesa vyšel proti nim drak, lev — cokoliv, ti dva že se neotočí, ale projedou …

„Svatý Jiří,“ vykřikl vtom kdosi a všichni poklekli, aby za ty dva zasvěcence smrti se pomodlili. Hrůza uchvátila je a nic jim nevadilo, že byl Cimbura bos, prostovlasý, v režné košili a odřených kozlovicích, aby v něm neviděli bohatýra.

Slovo nevyšlo z Cimburových rtů, jenom na krátce zase už držel v rukách řemení, a když Běláček doběhl až k samé ohnivé bráně, přihrbil se jezdec, jako pijavice přilnul ke koni, nohama sevřel koně a krásným plavným krokem zmizel v dýmu a plamenech. Jako sousto pohltil je les, lidem se ulevilo. Napětí jako by pominulo, všecko vrhlo se teď na záchranné práce, kde stáli, protože ti dva tam jsou už tak jako tak ztraceni. Pronese hřebec Cimburu? Nepřenese! Podlehne! Ztratí směr! Klopýtne o kámen, kořen anebo pařez! Udeří do dřeva! Padne a zabije sebe i Cimburu! Dýmem se zalkne a klesne! Žárem se splaší a Cimbura ho už neovládne! Ach, toť jisto, že není času dál myslit, jak ho chránit… Lidí přibíhá se všech stran jako mraku — myslivci a hajní řídí hašení, od Písku vojsko sem běží, rány seker se ozývají, pily skřípou, země vyhazovaná lítá do výše, stromy se kácejí, zvedá se příznivý vítr, východní, obrací pryč od lesa plameny k polím, Hůrky jsou zachráněny, až na dvě, tři jitra zničeného lesa.

„Hleďte, hleďte,“ ozývají se teď výkřiky. To Cimbura už kus cesty od lesa klátí se ke vsi… Pěšky jde a Běláček při něm se nadnáší a tančí, na pružných nožkách se pohupuje, krk zahýbá a hlučně vyfrkává nalokaný dým. Na koňském, širokém hřbetu jako na lavici hoví si Martínek s Vašíkem, oba drží opatrně plné džbánečky jahod — Chlapík hlučně a radostně štěká, obíhaje koně ve velikých kruzích, a Verunka ubíhá k Putimi před nimi, až šatečky jí vlají, říci mamince, že Běláček s tatínkem pro ně do hořícího lesa přijeli.

„Není možná,“ žasnou lidé a přece vidí Cimburu klidně se stavět na ohromné nohy, vidí, kterak rukou hladí hřebečka, hladí i synky.

„Holá, Cimburo, jsi to ty anebo nejsi?“ vola naň Černoch, volá jménem všech za hrobového ticha.

„Buď Bohu chvála, já jsem to, moje děti to jsou a můj kůň tu jde při mně — všichni živi a zdrávi,“ odpovídá radostné Cimbura. Ale nezastavuje se, míří cestou dolů s kopce, rovnou k velikému Podkostelnímu rybníku.

Rouček, Jaroš, Horník, Koubský, Černoch — hned všichni za ním a vidí Cimburu — na vlastní oči vidí souseda zdravého, jen dlouhé vlasy má sežehnuty, vidí i koně zdravého, jen hříva a ocas Jsou kratší, žíně jako by přistřiženy a Cimburu i koně cítiti je dýmem a čmoudem a pokryti jsou popelem.

„Ohněm jsme šťastné proletěli, deset skoků stačilo a byli jsme za ním. Požár šířil se po kraji rychle, ale do hloubi nešel, překážel ne oheň, ale dým – ten jak mlha hustá naplňoval les a pro stromy a bezvětří k nebi vznésti se nemohl — na krok před sebe jsme neviděli, ale slyšeli jsme — Chlapíka — psa jsme slyšeli a potěšil jsem se já i kůň, zavolal jsem, pes přiběhl a k dětem nás dovedl, Verunka už utíkala s nimi a dobře utíkala, pryč od ohně vzhůru cestou na Skálův vrch a k Selibovu …

„Tvá žena, Marjánka, sem běží!“ vykřikl vtom Kolařík a Cimbura se zastavil i koně zadržel, přiběhli Jan a Frantík.

„Maminko — maminko!“ třásly se na matku děti a ona letěla k nim s otevřeným náručím. Přímo s koně na krk se jí kloučkové pověsili a ona s nimi na zem se posadila, hladila je, líbala. Oslzel Cimbura — štěstím a radostí oslzel.

Honzík s Frantíkem Běláčkovi sundali pohřbetník, podpěnku i podocasník i chomout s polštářem, Cimbura koně za kohoutek se přidržel, vyšvihl se naň a vjel s ním do vlahé lázně rybniční. Pil, dlouho a žíznivě pil hřebeček hned u kraje, ale pak do vody se pustil, celý do vody se ponořil, jenom hroty uší, oči a nozdry v jedné čáře vyčuhovaly mu nad hladinu, plul jako podmořský člun, voda kolem něho sotva znatelně se hýbala a hráze ho ani vidět nebylo — jen Cimburu bylo vidět: stál na zádech koně a zdálo se, že jako duch se vznáší po modré hladině velkého rybníka…